Rozhovor s ředitelem Taneční konzervatoře hlavního města Praha Jaroslavem Slavickým

„Mé taneční sny se naplnily vrchovatou měrou“

Jaroslav Slavický

      „Mé taneční sny se naplnily vrchovatou měrou,“ přiznává Jaroslav Slavický, který má na svém kontě na stovku rolí, velice bohatá je také jeho pedagogická činnost a v roli pedagoga se našel a již řadu let je také ředitelem Taneční konzervatoře hlavního města Praha.

Vyrůstal jste v rodných Poděbradech a pak v Praze. Váš tatínek byl hudebník a pedagog a maminka hrála ochotnicky divadlo. V dětství jste chodil do hudební školy, učil jste se hrát na klavír a zpěv a chtěl jste být zpěvákem. Co Vás ještě bavilo a jaký jste byl kluk?

„Ano,  narodil jsem se v Poděbradech, kde jsem žil s rodiči do 13 let. „Na srdce jsou Poděbrady” zní slogan propagující lázeňskou péči v tomto středočeském městě, které leží na rovině a tak hlavním dopravním prostředkem je kolo. Měl jsem jich několik a dá se říct, že jsem dětství prožil na kole s partou dětí z ulice, kde jsem bydlel. Asi některé čitatele zklamu, ale nehrál jsem fotbal ani hokej, v zimě jsem chodil bruslit na kluziště zřízené na tenisových kurtech a v létě – kolo.

No, a pak to bylo divadlo. Asi proto, to jsem ještě chodil do MŠ, že jsem byl s maminkou na představení operety O. Nedbala Vinobraní v Divadle Na kovárně v provedení ochotnického souboru Jiří (existuje dodnes) a Nymburského hlaholu. Bylo to pro mě „zjevení”! Pamatuji se, že jsem pak v MŠ přehrával některé scénky z představení. Prostě divadlo mě okouzlilo! V 1. třídě jsme s paní učitelkou Vackovou nastudovali pohádku O pyšném zajíci (hrál jsem „hlavní” roli). Maminka mi ušila kostým, dekorací byly vyrobené a vykreslené velké hlávky zelí, o jejichž nedovolenou konzumaci se jednalo. Ve 2. třídě jsem pak dal dohromady „uliční a třídní” divadelní soubor, se kterým jsme pod vedením babičky mého spolužáka Lubora Urbánka, nastudovali hru „Loď pluje do Batumi”.  S tou jsme vystoupili, dokonce 2x v Divadle Na kovárně – na opravdovém jevišti s oponou a osvětlením! Prostě zázrak, který asi ovlivnil celý můj další život.

archiv Jaroslav Slavický – Smrt v baletu Špalíček s Vlastimilem Harapesem

Tatínek, jak jste uvedla, byl hudebník, ale mé dětství neměl možnost příliš ovlivnit. Nebyly mi ještě ani 2 roky, když ho 12. června 1950 zatkla v Poděbradech STB – údajně napojení na senátora Zenkla – a v následném politickém procesu byl odsouzen za velezradu na 11 let vězení. Vrátil se až v květnu v roce 1960, kdy poprvé byli na amnestii propuštěni i političtí vězni, plně rehabilitován byl v roce 1969. Samozřejmě, že jsem si složitost a dá se říci tragiku celé situace plně, jako dítě neuvědomoval, o to víc musím obdivovat maminku, která zůstala s mojí sestrou a se mnou sama. Byla učitelkou, s mým otcem se seznámila na učitelském ústavu v Kutné Hoře, kde studovala, a otec učil. Nepřipadalo v úvahu, aby žena velezrádce učila, zůstala tedy bez prostředků, v lázních jí nabídli místo zahradnice za 400 Kč měsíčně. Díky primářce Volfové, předsedkyni výboru KSČ, která řekla, že není možné, aby matka dvou dětí živořila, byla přijata k ní na oddělení a začala pracovat jako zdravotní sestra. Díky mamince, její statečnosti a starostlivosti jsme se sestrou Miladou prožili hezké dětství, neovlivněné  tragickou rodinnou situací. Mám-li se vrátit k mým „uměleckým” začátkům, pak tedy – měli jsme doma velkou hudební knihovnu, kde jsem našel knihu 100 operních libret od Miroslava Barvíka a tam jsem se seznamoval s operami od různých skladatelů a vybíral si, jaké role bych chtěl zpívat, měl jsem jen problém, jestli budu hrdinným nebo lyrickým tenorem.“

V deseti letech jste začal chodit na hodiny rytmiky a to Vás uchvátilo. A v jedenácti letech jste začal navštěvovat baletní přípravku ND v Praze. A začal jste účinkovat v inscenacích a jako páže jste se objevil v Rusalce a Othellovi. A divadlem jste byl přímo fascinován. A cesta z přípravky vedla na taneční konzervatoř. Jednou jste řekl: „Bylo to naprosto spontánní, nedovedu si představit, že bych šel dělat něco jiného.“ Čím Vás klasický tanec tak okouzlil, že jste mu propadl na celý život?

„Na hodiny rytmiky jsem začal chodit v Poděbradech, jak říkáte v 10ti letech. Ale jen proto, že mi paní profesorka Plojharová, ke které jsem chodil do hudební školy na klavír a sborový zpěv řekla, že se studiem sólového zpěvu musím počkat až po mutaci. Řekl jsem, že když nemůžu zpívat, půjdu tancovat. Když totiž doma hrálo rádio, „tancoval” jsem podle hudby. Moje spolužačka Ivana Langrová chodila do rytmiky, jak se říkalo, protože každý čtvrtek jezdila do Poděbrad z Prahy paní Soňa Macháčková. Byla to úžasná žena! Cvičili a učili jsme se od základů klasiky, akrobacie, rytmiky, gymnastiky až po lidovky – prostě vše, co souviselo s tancem a pohybem! Choreografovala všechny tance, šila kostýmy, starala se o nás jako o vlastní. Dost často jsme vystupovali na kolonádě, a protože jsem byl v kurzech jediný kluk, stal jsem se jakousi poděbradskou „celebritou”. Po návratu otce z vězení mu jeho známý řekl, že v ND v Praze je Baletní učiliště. Pamatuji se, jak jsme tam s maminkou jeli, šli po točitých železných schodech a jak mě přijímal tajemník pan Otto Stočes. A tak jsem začal dojíždět 2x týdně do „přípravky”, jak se v hantýrce Baletnímu učilišti ND říkalo a říká dodnes. Učila mě tam paní prof. Pásková, báječná žena a skvělý pedagog. Také jen pro zajímavost, začínal jsem u ní v přípravce a také končil studia na AMU! Jak říkáte v otázce, tam jsem divadlu propadl úplně, sledoval jsem jak představení probíhá, také výkony operních hvězd (Rusalka) a samozřejmě velmi podrobně výkony sólistů baletu – Olga Skálová, Miroslav Kůra, Naděžda Blažíčková, Vlasta Šilhanová, Vlastimil Jílek, Viktor Malcev, František Halmazňa, Zdeněk Doležal a mnoho dalších. Co jméno, to legenda! Operní sny byly zapomenuty a můj nástup na taneční oddělení Státní konzervatoře v Praze byl zcela přirozeným pokračováním v cestě za tancem. Jen musím upřesnit, nebylo to okouzlení klasickým tancem, ale tancem a pohybem jako takovým. Tehdy se to tak nebralo, nedělal se žádný velký rozdíl mezi „klasikou” a „modernou”, i když choreografie byly vytvářeny především na bázi techniky klasického tance a nebo neoklasiky.“

Vystudoval jste /taneční oddělení Státní konzervatoře hudby v Praze /Taneční konzervatoř v Praze/ a pak jste byl rok v Choreografickém učilišti v Leningradě. V roce 1968 jste nastoupil do baletního souboru ND v Praze, pak Vás cesta zavála do Štrasburku a Basilej. A v roce 1972 jste se vrátil jako sólista baletu na scénu ND, kde jste byl od roku 1975 prvním sólistou a uplatil jste se jako všestranně disponovaný tanečník a vytvořil jste na 8 desítek rolí jako je např. Albert v Giselle, Princ ve Spící krasavici, Crassus ve Spartakovi, Vlk v Mauglím, Jinoch v Podivuhodném mandarínovi, Kostěj v Ptákovi Ohnivákovi, Radúz v Radúzovi a Mahuleně nebo Adam ve Stvoření světa. Na kterou ze svých rolí rád vzpomínáte i dnes a splnil jste své taneční sny?

„Musím se ještě podrobněji zastavit u studia, jak na tanečním oddělení Konzervatoře v Praze, tak na Choreografickém učilišti A. J. Vaganovové v Leningradě (dnes Akademii ruského baletu Vaganovové v Petrohradě). Žákem tanečního oddělení Konzervatoře hudby v Praze jsem se stal v roce 1963. S vděčností vzpomínám na své pedagogy, kteří mi otevřeli „dveře” do nádherného světa tance a pohybu a umožnili mi, aby se stal mou životní náplní – Dr. M. A. Tymichovou, Karla Lukšíka (KT), Emilii Urbanovou, Fr. Bonuše (LT), Věru Urbánkovou (novodobý tanec), Zoru Šemberovou (herecká výchova), Natašu Rybínovou (dějiny baletu), opět, co jméno, to osobnost.

Po maturitě ve 4. roč. (studium bylo v té době 5leté) jsem obdržel, společně se spolužačkou Michaelou Vítkovou, jednoleté státní stipendium ke studiu v Leningradě. Bylo to poprvé, do té doby jezdili pouze profesionální tanečníci na stáže do divadel v Moskvě a Leningradu. Jedním slovem ÚŽASNÉ! Studovat ve škole, kde se učili Pavlová, Nižinský, Fokin, kde jsme na chodbách potkávali tanečnice a tanečníky, o kterých jsme se učili v Dějinách baletu, to bylo něco jedinečného. Mým pedagogem byl Alexandr Ivanovič Puškin (legenda – pedagog Nurejeva a Baryšnikova – ten byl první rok v angažmá v Kirovově divadle a chodil k nám často na hodiny), Nikolaj Serebrinikov (tanec s partnerem), Tachir Baltachejev (charakterní tanec). Protože již tehdy jsem měl zájem o pedagogiku (snad geny po rodičích) vyjednal jsem si možnost navštěvovat hodiny metodiky KT na pedagogickém oddělení pro absolventy Učiliště, které vedly O. Kostrovická a L. Širipina. Ten rok pobytu v Leningradě ovlivnil podstatnou měrou můj profesní život. Byl jsem si vědom, čeho se mi dostává a tak při zimních prázdninách jsem si vyřídil na ministerstvu školství prodloužení studia v Leningradě ještě o 1 rok. Zpáteční letenku do Leningradu jsem měl na 28. srpna 1968.  21. srpna přišla okupace – „internacionální pomoc vojsk Varšavské smlouvy”, odmítl jsem do Leningradu odletět a byl jsem přijat do baletního souboru ND.

Mé první představení jako profesionálního tanečníka se uskutečnilo v den mých 20 narozenin (12. 9. 1968). Byl to tehdy úspěšný balet Jana Hanuše Othello v choreografii Jiřího Němečka a výtvarníka Josefa Svobody, ve kterém jsem již coby žák přípravky ND vystupoval jako páže, tentokrát to byl „lepší” sbor – tzv. „pět párů”. 21. 8. 1969, v den 1. výročí okupace, jsme se vraceli s Baletem ND z festivalu v Bregenzu. V Praze byly opět tanky, obrněná vozidla, demonstrace, řekl jsem si, že musím pryč, že v Praze nezůstanu. Přes Pragokoncert jsem si vyřídil angažmá do francouzského Štrasburku, kam jsem v říjnu 69 nastoupil jako „premier danseur”. O rok později jsem přijal nabídku Pavla Šmoka do Basileje ve Švýcarsku, kam nastupoval jako šéf baletu (před odjezdem do Štrasburku, když jsem již nemohl chodit cvičit do ND, jsem cvičil a vedl tréninky v Baletu Praha, vedeným Pavlem Šmokem). Bylo to pro mě důležité angažmá, protože jsem tam poznal zcela jinou formou taneční tvorby a pak!!!, jsem se tam seznámil s mojí budoucí manželkou Kateřinou, které nabídl Pavel Šmok angažmá po světové premiéře Glagoglské mše, kterou inscenoval v Brně a kde tančila hlavní roli.

V Basileji jsme zůstali dva roky, a z těch všech zajímavých inscenací bych chtěl zmínit alespoň světovou premiéru Janáčkovy Sinfonietty v roce 1971, kde manželka vytvořila hlavní pár s Petrem Koželuhem. V roce 1972 jsme se s Kateřinou vrátili do Prahy a nastoupili do ND, kde jsme zůstali až do konce své taneční kariéry. Ptáte se na nejoblíbenější role. Podle archivu ND jich bylo v ND 79, když bych připočetl role ve Štrasburku, Basileji, v Košicích a v Ústí n/Labem, kde jsem byl stálým hostem a ty, které jsem nastudoval již po ukončení angažmá, je jich kolem stovky. Tančil jsem role „prvního oboru”- prince a romantické hrdiny, role charakterní, dramatické i komické. V mnoha inscenacích jsem tančil role zcela protichůdné – Prince i Rudovouse v Labutím jezeru, Václava a Gireje v Bachčisarajské fontáně, Romea a Merkucia v Romeovi a Julii, Satana a Fausta v baletu Dr. Faust aj. A kterou jsem měl nejraději? Těžko říci. Podařilo se mi vždy k roli, kterou jsem tančil, najít vztah a dělal jsem ji rád. Jedna je však přece jen výjimečná – Crassus v baletu Spartakus v choreografii Jiřího Blažka. Na premiéře jsem tančil roli Harmodia, srazil se s kolegou a přivodil si těžkou distorzi kolena, 8 měsíců jsem pak nemohl tancovat. Když jsem se vrátil do divadla, byl jsem následně obsazen do nádherné role Crassa a tu jsem pak tančil 6 sezon(!!!) bez alternace. Mé taneční sny se naplnily vrchovatou měrou!“

archiv Jaroslav Slavický – Marná opatrnost s Hanou Vláčilovou

Velice bohatá je také Vaše práce pedagoga, ke které jste se dostal již v roce 1972, když jste začal na Taneční konzervatoři v Praze učit klasický a jevištní tanec. Přitom jste v roce 1987 vystudoval taneční pedagogiku na HAMU, kde jste také v letech 1987 – 1996 učil. A od roku 1996 jste ředitelem Taneční konzervatoře hl. města Prahy. Čím Vás práce pedagoga naplňuje? A jak se Vám daří coby řediteli této prestižní školy?

„Ano, začal jsem učit v roce 1972, tedy velmi mladý. Můj profesor Karel Lukšík odjel na stáž do Choreografického učiliště v Leningradu a požádal mě, abych převzal jeho třídu na konzervatoři. Z třech měsíců pak bylo nakonec šest. A tak se „mými” žáky stali Jan Kadlec, Lubomír Kafka, Vladimír Nečas, Martin Barotek. Od školního roku 1974/75 mi pak nabídla Astrid Štúrová, v té době vedoucí tanečního oddělení, abych se stal pedagogem školy. Letos tedy končím 50. školní rok! Studium tance trvá 8 let!, je to nejdelší odborné kontinuální studium a je krásné pozorovat jak z malého dítěte, které do školy v 10. letech přichází, vyrůstá mladý talentovaný člověk, schopný předávat ostatním krásu a emocionální zážitky. Pokud se to podaří, je to to, co může člověka jako pedagoga naplňovat a proč si řekne „má to cenu”. Je to proces nejen dlouhodobý, ale také velmi náročný po stránce fyzické i psychické. Žáci během studia procházejí zásadním fyzickým, psychickým, duševním a emočním vývojem, kdy se může jejich původní zájem o profesi změnit, může dojít ke zdravotním problémům a k dalším okolnostem, které mohou zásadním způsobem ovlivnit výsledky studia.

Pedagog sám nic nezmůže, pokud student nespolupracuje. Je stále více ambiciózních studentů a ještě více ambiciózních rodičů, a stále méně těch, kteří jsou ochotni (schopni?) věnovat studiu potřebné úsilí, bez kterého to prostě nejde. Obor se nebude přizpůsobovat jednotlivcům, jednotlivci se musejí, chtějí-li profesionálně tancovat, přizpůsobit požadavkům profese a ty jsou dnes velmi tvrdé. Balet/tanec není pro každého, výhodou je, že ho nemusí nikdo, kdo nechce, nebo nemůže, dělat. Bohužel, přesto jsou tací, kteří si to nechtějí přiznat a za své neúspěchy a nesplněné představy obviňují školu, za všechno může škola!. Sebereflexe je další vlastnost, která téměř vymizela.

Jak se mi daří coby řediteli školy? To by měli posoudit jiní. Já mohu s čistým svědomím prohlásit, že společně s ostatními pedagogy děláme vše proto, aby se nesnižovala úroveň odbornosti, aby škola plnila svůj hlavní úkol, a to je příprava profesionálních tanečních interpretů. Není to vůbec jednoduché. Již jsem naznačil některé problémy stran studentů, daleko větší jsou ze strany rodičů, kteří by chtěli školu řídit a svými neodbornými názory a účelovými tvrzeními odesílaných formou anonymních udání na nejvyšší místa, prosazují své partikulární zájmy a ohrožují chod školy a výsledky výchovně vzdělávacího procesu. Bohužel, současné vedení Baletu ND nemá zájem na pokračování spolupráce, která trvala více než 20 let a umožňovala realizovat škole na některé ze scén ND vlastní představení, ve kterých měli studenti možnost získávat jedinečné jevištní zkušenosti. Snažíme se proto nacházet jiné možnosti prezentace, máme nastudovaný balet Popelka v choreografii Jiřího Horáka, v nejbližší době uvedeme, dokonce s orchestrem, taneční scény z baletu Don Quijote, při škole působí soubor Bohemia Balet tvořený profesionálními tanečníky – absolventy školy, kde dostávají příležitosti i studenti školy. V roce 2022 jsme vystoupili nejen na scénách v ČR, ale také ve Francii, Německu a v Japonsku.“

archiv Jaroslav Slavický – Kazatel v baletu Jennifer

Mezi Vaše žáky patří např. úspěšní bratři Jiří a Otto Bubeníčkovi, Václav Kuneš nebo Daria Klimentová, kteří se prosadili ve světě. A co současní tanečníci a tanečnice? Je někdo, kdo Vás svým tanečním projevem nejvíce zaujal?

„Ve světě se jich prosadilo, a to velmi významně, mnohem více. Musím se zmínit minimálně o Jiřím Jelínkovi, dlouholetém 1. sólistovi Stuttgart Baletu, synu Lukášovi, 1. sólistovi Bavorského baletu v Mnichově a jednom ze tří Čechů (Jiří Kylián, Jiří Bubeníček, Lukáš Slavický) nositelů baletního Oscara – Prix Benois de la Danse, Michal Krčmář, 1. sólista Finského národního baletu v Helsinkách a další. Na domácí scéně se velmi výrazně uplatňují –  Adam Zvonař, Matěj Šust, Patrik Holeček, v současné době 1. sólisté Baletu ND v Praze, podobně jako Nikola Márová, Alina Nanu, Irina Burduja -1. sólistky Baletu ND. Výraznou osobností je Ondřej Vinklát, do nedávna 1. sólista Baletu ND, který však z ND odešel a vedle interpretační kariéry se věnuje společně se Štěpánem Pecharem, Viktorem Konvalinkou a Tomášem Rychetským (všichni moji žáci a absolventi naší školy) výrazné choreografické tvorbě posouvající vývoj současného tance v ČR.“

Během své plodné kariéry jste spolupracoval s řadou osobností jak doma tak v zahraničí. Kdo Vás nejvíce ovlivnil? Na koho rád vzpomínáte?

„Určitě musím vzpomenout Karla Lukšíka, mého profesora na škole a baletního mistra ND, se kterým jsem zkoušel v divadle mnoho rolí, dále na choreografa Jiřího Blažka, který mi dal krásné příležitosti ve svých baletech – již výše zmíněný Crassus, Faust, Albert v Giselle, Kostěj v Ptáku Ohnivákovi, Quasimodo v Esmeraldě (Ústí n/L), Romeo (Košice) aj. Musím vzpomenout také na Miroslava Kůru, v jehož baletech jsem měl možnost tančit výrazné role – Romeo, Mercutio, Radúz, Adam, Malatesta, Zmar. Nejvíce však musím vzpomenout na úžasného tanečníka, pedagoga, baletního mistra a člověka Borise Bregvadzeho, se kterým jsem se znal již ze studia v Leningradě. V době, kdy jsem v Leningradě studoval, ukončil svou hvězdnou kariéru v Kirovově divadle a začal učit. Měl úžasné charisma, temperament (po otci byl Gruzín), kulturu pohybu a koordinaci, tanečníky přímo elektrizoval. Vzpomínám a nejen já, jak vždy přišel do sálu, rozhlédl se a řekl „VSTALI”. V ten moment vás všechno přestalo bolet, zmizela únava, do těla se rozproudil adrenalin a najednou „to šlo”. Tréninky a zkoušky byly krásné. Bylo štěstím pro celý soubor Baletu ND, že s ním začal pravidelně spolupracovat, nejdříve jako pedagog, později také jako inscenátor. V roce 1975 uvedl na scéně Smetanova divadla komponovaný večer pod názvem Paquita, který obsahoval Stíny z baletu Bajadérka, pas de deux z baletu Coppélia a Korzár, Grand pas de quatre a Grand pas z Paquity. Tím uvedl na českou taneční scénu klasický baletní odkaz 19. stol., který zde do té doby nikdo neznal (nastudováno, ale neuvedeno bylo ještě pas de z Dona Quijotta a Harlekynády). V roce 1986 pak uvedl v české premiéře Dona Quijota v Petipově a Gorského verzi a v roce 1990, opět v české premiéře Čajkovského Spící krasavici v choreografii M. Petipy, v redakci Konstantina Sergejeva. Jeho pravidelné pedagogické působení a inscenační práce pozdvihly výrazně interpretační úroveň celého souboru Baletu ND.“

Byl jste baletním tanečníkem, baletním mistrem, působíte jako pedagog a ředitel školy. Která z Vašich profesí je Vám nejbližší?

„Souzním s básníkem „Vším, čím jsem byl, byl jsem rád”! Všechny vyjmenované funkce souvisejí s tancem a tak není divu. A také se to měnilo v čase. Když jsem tančil, tak přesto, že jsem také učil, jsem se cítil především tanečníkem. Nejméně rád jsem byl baletním mistrem. Je to velmi zodpovědná funkce, odpovídáte za repertoárová představení. Pokud zkoušíte balety, ve kterých jste vystupoval, a dokonale je znáte, tak to jde, ale mnohem složitější je učit se choreografii a naplnit představy choreografa v baletech, ve kterých jste sám nevystupoval. A pak, baletní mistr pouze „honí” lidi a vyžaduje od nich práci, výši platu a role přiděluje šéf baletu. No a nyní, jsem především ředitelem se vší odpovědností, byrokracií i určitými možnostmi s tím spojenými a pak pedagogem, tím jsem nejraději. Ještě bych se rád zmínil o jedné mé činnosti, i když nikdy nebyla mou hlavní, a to je inscenace klasického baletního odkazu.

Českému tanci chybí povědomí historického vývoje baletu v 19. stol., který je nazýván „klasickým baletním odkazem”, dokonce je u nás označován za zkostnatělý, staromódní, nemoderní a nevím jak ještě. Přitom jsou v těchto baletech uloženy vysoké estetické, taneční a kompoziční hodnoty, bez nichž by nebyl balet/tanec tím, čím dnes je. Jsem přesvědčen, že společně s literaturou, hudbou a výtvarným uměním patří klasický baletní odkaz do světového kulturního dědictví. A navíc, diváci tyto balety milují! Při zachování toho nejcennějšího, co v nich je – především choreografické koncepce, je obyčejně třeba přistoupit k citlivé dramaturgické úpravě i ke změnám v inscenačních postupech, které jsou dnes pochopitelně jiné. Nesnažil jsem se nikdy o „muzeální” uvedení, naopak mou snahou bylo přiblížit tyto „klenoty” klasického baletu dnešnímu divákovi. A vzhledem k diváckému ohlasu si dovolím tvrdit, že se to povedlo. Nebylo jich tak málo – Louskáček pro školu (1993, 80 představení!), Don Quijotte (Národní divadlo Brno 1996), Spící krasavice (Opera Rio de Janeiro 1998), Louskáček (Národní divadlo moravskoslezské Ostrava 2001), Bajadéra – česká premiéra (ND Brno 2003), Don Quijotte (Badische Staatstheater Karlsruhe 2004), Spící krasavice (Opera Rio de Janeiro – obnovená premiéra 2005), Šípková Růženka (Stavovské divadlo Praha 2005), Raymonda (ND Brno 2008), Don Quijotte (Státní opera Praha, Národní opera Bukurešť 2012), Bajadéra (obnovená premiéra Brno 2013, 2019), Šípková Růženka (Jihočeské divadlo, Otáčivé hlediště Krumlov 2019, 2021).“

archiv Jaroslav Slavický – Jago v baletu Maurova pavana s Marií Hybešovou

Díky své profesi jste procestoval kus světa. Jednou jste řekl, že to bylo nesmírně zajímavé a poučné. Jak Vás to obohatilo profesně i lidsky?

„Vždycky jsem rád cestoval a měl jsem vlastně velké štěstí, že i v době, kdy to nebylo vůbec samozřejmé, jsem cestovat mohl. Dlouhodobý pobyt i cesty do zahraničí byly téměř vždy spojeny s profesí. A to znamenalo vidět – vidět pracovat různé osobnosti, různými styly a způsoby a říci si – „to je ono“ anebo „tak ne”! Pokud je člověk schopen vidět věci takto, určitě to může přispět k jeho profesnímu růstu. Snažil jsem se o to. Neméně zajímavé je také vidět novou krajinu, přírodní krásy, ale hlavně poznávat nové lidi, kulturu života a atmosféru v té které zemi. To přispívá k širšímu pochopení a uvědomění si celé řady souvislostí ovlivňující náš život, vidět sebe jakoby v zrcadle a pracovat na tom, abychom se nemuseli za ten pohled stydět. Na cestách jsem se seznámil s celou řadou lidí a těší mě, že s mnohými se stále rádi potkáváme a komunikujeme.“

Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna?

„Odpočívat zatím nemám moc čas, ale vzhledem k věku se to budu muset naučit. Když mám volno, tak se snažím vyčistit si hlavu, hlavně nemyslet na školu, na balet, na další projekty, představení a koncerty, získat nějaký nový zážitek, třeba cestováním, nebo poslechem hudby či četbou.“

Jaroslav Slavický

Narodil se 12. září 1948 v Poděbradech. Otec Jaroslav Slavický, byl sbormistr a v Hradci Králové založil dnešní sbor Jitro a je autorem knih – Listy důvěrné, a ženy.

Vystudoval taneční oddělení Pražské konzervatoře hudby (1980 HTŠ, 1990 Taneční konzervatoř, dnes Taneční konzervatoř hl. m. Prahy), kde je od roku 1996 ředitelem. Jako pedagog působil také v Edinburghu, Bordeaux, Rio de Janeiro, Číně, Kolumbii, Japonsku nebo Bloomingtonu (USA).

Začínal v ND v Praze, poté byl sólistou v Théâtre Municipal Strasbourg (1969/1970) a Stadttheater Basel (1970–1972). Od roku 1972 byl sólistou a od roku 1975 prvním sólistou baletu ND v Praze, kde v letech 1990 – 1998 působil jako baletní mistr.

Za svou práci obdržel v roce 2021 Cenu Thálie za celoživotní mistrovství.

Manželka je bývalá tanečnice, pedagožka Kateřina Elšlégrová Slavická a jejich syn Lukáš Slavický je v současné době uměleckým šéfem baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích.

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s baletkou Annou Vágnerovou

„Do jeviště jsem se zamilovala“

Anna Vágnerová

V dětském věku se na scéně představila v představení Louskáček – Vánoční příběh nebo v muzikálu Les Misérables v roli malé Cosetty. Velice brzy se vzhlédla v baletce a šla si za tím, i přesto že byla juniorskou mistryní v moderní gymnastice. Dnes je Anna Vágnerová členkou baletu SND v Bratislavě, kde tančí v několika baletních představeních.  

 Pocházíte z umělecké rodiny, tatínek slavný hudebník, také Vaši sourozenci se věnují hudbě. Jaké bylo vyrůstat v takovém prostředí?

„Jako malá jsem si to tak neuvědomovala. Mamka s babičkou nás s mým bratrem Josefem vodily na všelijaké kroužky, jako ostatní maminky své děti. Přes různé keramiky, fotbaly, tenisy, hry na flétnu a klavír, zpěv, gymnastiku a balet. Zkrátka jsme to brali tak, že jsme aktivní rodina, která má svůj směr a rodiče pro nás hledají to správné,  co nás hlavně bude bavit. A musím říct, že jsem za to vděčná, že se nám poštěstilo tolik možností okusit.“

Vy jste se po vzoru Vaší maminky, která byla gymnastkou, věnovala moderní gymnastice a byla jste juniorskou mistryní. Co Vás ještě bavilo? Čím jste chtěla být?

„Mě vždy bavilo vše, u čeho jsem mohla být hodně fyzicky aktivní. I přes to, že jsem, dovolím si říci, uměla dobře hrát na klavír a zúčastnila jsem se i pár soutěží, mě nebavilo doma za klavírem sedět a cvičit. To bylo pro mě utrpení. 🙂  A čím jsem chtěla být? U mě to bylo více méně jednoduché. Co si pamatuji, hned od začátku jsem se vzhlédla v baletce, tak nebylo žádný pochyb. I když bylo hodně lidí v rodině proti, teď cítím obrovskou oporu a podporu.

Co Vás přivedlo k baletu, který jste vystudovala na Taneční konzervatoři hlavního města Praha pod vedením Roberty Meschiari Pospíšilové, Hany Vláčilové, Jaroslava Slavického a Ljuby Dančenko. Čím Vás balet tak zaujal, že jste mu dala přednost před sportem?

„Balet byl ze strany mamky zamýšlen pouze jako průprava pro moderní gymnastiku. Abych měla lepší držení těla a celkovou technickou průpravu. Avšak zlomový moment přišel tehdy, když jsem s baletní přípravkou ND v Praze začala vystupovat v představení Louskáček – Vánoční příběh. A už nebylo cesty zpět. Do jeviště a zákulisního života jsem se naprosto zamilovala a nikdy bych to nevyměnila.“

Během studií jste se zúčastnila baletních soutěží a na Mezinárodní baletní soutěži v Plzni jste v roce 2015 obsadila první místo, byla jste finalistkou Mezinárodní baletní soutěže Eurovize nebo semifinalistkou v Lausanne. Co to pro Vás znamená? Je to nejen radost, ale také obrovská zodpovědnost?

„Nejen, že to beru jako obrovskou poctu, ale hlavně jako motivaci ke stálému zlepšování. Na soutěžích jsem se setkávala s velikou konkurencí, jelikož na světě je tolik úžasných a talentovaných umělců – tanečníků, že je až těžké kolikrát vybírat. Je velmi důležité, abychom měli v sobě zdravou soutěživost, která nás posouvá stále dopředu. A samozřejmě při sobě pedagogy, kteří v nás věří a dávají nám tuto možnost vystoupit. Já musím i říci, že jsem díky soutěžím poznala mnoho úžasných lidí, ať už pedagogů, baletních mistrů, ale taktéž několik přátel, kteří mi zůstali dodnes a dokonce jsem s nimi momentálně kolegyně. 🙂

Po absolvování konzervatoře jste nastoupila do baletu SND v Bratislavě. Proč právě tato scéna na Slovensku?

Po absolvování mnoha konkurzů jsem měla pár nabídek, které jsem pečlivě promýšlela. Jak určitě víte, uplatnění tanečníků je velmi náročné a hlavně jde kolikrát o velké štěstí. Já to štěstí měla a nesmírně si ho vážím. Těsně po škole jsem byla stále okouzlena klasickým repertoárem, a ten právě SND nabízelo. Proto jsem se rozhodla pro tuto scénu. A rozhodně nelituji. Měla jsem možnost tančit od klasického repertoáru přes neoklasický, až po moderní. Máme repertoár velmi bohatý a zajímavý. Určitě stojí za to u nás některé představení shlédnout 🙂

Na scéně SND tančíte v baletních představeních jako – Narodil se chrobáčik, Popoluška, Luskáček, Labutie jazero, Zlé strážené dievča, Giselle, Rukopisy majstrov. V čem byste si ráda „zabaletila“? Máte nějakou vysněnu roli?

„Úplně vysněnou roli popravdě nemám. Avšak jsem velmi vázána na hudbu, proto bych byla nesmírně šťastná, pokud by se nám na repertoár vrátil balet Romeo a Julie či Eugen Oněgin. Tyto dva balety jsou mými srdcovkami s nepřekonatelně okouzlující hudbou.“

Nedávno jste dokončila studia na Hudební a taneční fakultě na VŠMU v Bratislavě. Jaký obor jste si zvolila? Uvažujete také o choreografii nebo pedagogické činnosti?

„V choreografování jsem se nikdy nenašla. Avšak v tanci jsem k sobě byla vždy velmi pedantní a dokázala jsem vidět spoustu detailů a nedostatků. Proto jsem si zvolila pedagogiku klasického tance. Popravdě se však v budoucnosti nevidím jako pedagog někde na taneční škole. Táhne mě to spíš k profesi baletního mistra v divadelním prostředí. Pracovat s profesionálními tanečníky a rozvíjet své zkušenosti v baletním repertoáru.“

Vaši sourozenci Josef, Barbora a Tereza působí jako herci a zpěváci, Jakub se stal sportovním rybářem a Karel podnikatelem. Neláká Vás také zpěv nebo herectví?

„Samozřejmě je vždy dobré myslet na zadní vrátka. Povolání baletky není věčné. Proto jsem taktéž přikloněna muzikálům, kde můžu spojit všechny složky. Tanec, zpěv a herectví. Jako malá jsem měla možnost hrát malou Cosette v muzikálu Les Misérables vedle svého bratra Josefa, který ve své muzikálové kariéře stále pokračuje a roste. A popravdě musím říci, že není špatná myšlenka stát s ním opět na jevišti a stát se jeho kolegyní. Ale to se vše ještě uvidí. 🙂

Jak ráda trávíte chvíle volna?

No,  volného času moc není. A když je, tak se pracuje na domácnosti. 🙂

Ale samozřejmě i ráda zrelaxuji. Procházky venku, setkávání s přáteli a rodinou, ‚gaučování‘ a podobně.

Anna Vágnerová:

Pochází z Prahy, kde vystudovala Taneční konzervatoř hlavního města Praha, obor klasický tanec (2008 – 2016) a v roce 2022 ukončila studia na VŠMU v Bratislavě na Hudební a taneční fakultě.

Od sezóny 2016/2017 je členkou baletu SND v Bratislavě.

Jejím otcem je hudebník Karel Vágner a maminka Katina Vágnerová (za svobodna Papadopulosová) je bývalá gymnastka řeckého původu. 

Foto: Archiv Anny Vágnerové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečníkem a choreografem Viktorem Konvalinkou

„Tanec je jako droga, té závislosti je těžké se zbavit „

Rozhovor s tanečníkem a choreografem  Viktorem Konvalinkou

   „Tanec je jako droga a té závislosti je těžké se zbavit,“ přiznává Viktor Konvalinka, který byl deset let členem baletu Národního divadla v Praze, kde působil jako sólista. Čtyři roky tančil v malé taneční skupině Norddans ve švédském Härnösand. V Čechách s DEKKADANCERS, taneční skupinou, kterou v roce 2009 spoluzakládal, v níž působí nejen jako tanečník, ale i jako choreograf.

Vyrůstal jste v Praze, kde jste se také narodil. Jak jste prožíval svá dětská léta? Co nebo kdo Vás přivedl k baletu?  

„Vyrůstal jsem v Holešovicích, kde mám do teď partu kamarádů ze základky, s kterými jsem trávil převážný čas dětství i po té, co jsem v 5 třídě odešel nejdřív na rok na TCP k A. Schneiderovi a pak k Jaroslavu Slavickému na Státní konzervatoř. Vtipné je, že přijímačky na sportovku, které bylo TCP tenkrát součástí, jsem udělal na atletiku, tzn. skok do dálky, hod do dálky, běh na 100m atd. A až po prázdninách, kdy jsem nastoupil do školy, jsem zjistil, že mamka mě přihlásila na TCP a že jsem vůbec nemusel žádné přijímačky dělat, protože škola byla soukromá. Dodnes nechápu, jak se to celé stalo. (haha) V podstatě, ale můžu říct, že k baletu mě přivedla mamka. Protože taťka jako bývalý hráč fotbalu za Spartu, chtěl mít ze mě fotbalistu…

Byl jsem hodně aktivní a sportovně nadané dítě a co se týče pohybu, tak na co jsem sáhl to mi šlo – skateboard, brusle, kolo, snowboard, lyže, serf, judo, atletika, krasobruslení, akrobacie… Tak i tanec nebyl výjimkou. Už si ani nepamatuji ten hlavní důvod, proč jsem přešel na Státní konzervatoř, ale dost možná to bylo kvůli financím, protože rodiče neměli tolik peněz platit soukromku.

Během studia mě v podstatě balet moc nebavil a dokonce myslím, že někdy v 5 ročníku (konzervatoř má osmileté studium), kdy všichni kluci z naší třídy odešli a já zůstal skoro celý rok sám kluk mezi 22 holkama, jsem přemýšlel, že také skončím a půjdu někam jinam. Ale to se nestalo a já vydržel a teď toho nelituju!!! V 7. – 8. ročníku mi náš nový profesor Jan Kodet otevřel bránu do moderního tance a to mě chytlo a nepustilo do teď!!!“

V roce 2004 jste vystudoval Taneční konzervatoř hlavního města Praha u profesora Jaroslava Slavického a Jana Kodeta a během studií jste absolvoval baletní kurzy na Taneční akademii v Drážďanech a ve Philadelphii v USA. Jak vzpomínáte na tyto taneční mistry? 

„Podle mne na pana ředitele J. Slavického většina lidí, co prošli konzervatoří a někam to v tanci dotáhli, vzpomínají v dobrém. Je to pan na svém místě, sice už nekonečně dlouho, ale já si ani nedokážu nikoho jiného tam představit. Předal mi mnoho moudrosti a zkušeností a já doufám, že mu jeho elán a nesmrtelnost vydrží minimálně další čtvrtstoletí!!!

Jan Koden, jak jsem už nastínil, mi otevřel dveře do moderního světa tance a já jsem mu za to moc vděčný!!! Vlastně díky němu to celé začalo. Dokonce když jsem psal Absolventskou práci, tak to bylo o něm. S Honzou jsem pak pracoval v ND a tančil spoustu jeho choreografii!!! Do dnes jsme blízkými přáteli a tímto ho moc zdravím!!!“

Po absolutoriu jste nastoupil do baletního souboru ND v Praze, kde jste se brzy stal sólistou. Tančil jste např. v Romeovi a Julii (Bevolio), Louskáčkovi – Vánoční příběh (Ďábel), Othelovi (Jago), Oněginovi (Lenský). Splnil jste si své taneční sny? V čem byste si ještě rád zatančil?

„Já jsem ten typ tanečníka, co nemá vysněnou roli nebo vysněnou choreografii, kterou by rád tančil. U mne to bylo a je vždy o tom, si mou práci užívat naplno a s radostí. O tom pracovat s lidmi, kterých si vážím a o kterých vím, že mi něco předají dál. Zároveň pak mám rád, když vím, že to, co dělám, má smysl a diváci to ocení. Je to o pozitivní energii a kvalitní práci, která je v našem náročném oboru to nejdůležitější a já věřím, že se mi toto jakési moto vedlo a zatím i stále vede udržet dál… (pravda až na pár zaškobrtnuti).  Měl jsem to štěstí, že jsme se s tehdejším šéfem baletu Petrem Zuskou stali dobrými přáteli a v podstatě mě za celou kariéru nikdy nikdo netlačil do ničeho, co by mi bylo nepříjemné nebo bych to nerad tančil. Takže jsem vždy své role prožíval na plno a mohl do toho vždy dát 100%.“

V roce 2009 jste spolu s Tomášem Rychetským, Pavlem Hejným založili moderní taneční skupinu DEKKADANCERS. Co Vás k tomu vedlo?

„Choreografování buď máte, nebo nemáte v krvi, je to podobné jako vynálezce má v krvi vytvářet něco nového, něco, co do té doby neexistovalo. Tak i já a moji přátelé, s kterými jsme založili DEKKADANCERS, jsme měli stejné nutkání tvořit vlastní nové věci a tím vznikl nápad založit DEKKADANCERS. Tenkrát v ND probíhali jednou ročně Miniatury, což bylo představení, v kterém mohl kdokoliv ze souboru ND prezentovat svojí vlastní choreografii… a tam jsme s Tomášem Rychetským zjistili, že nám to nestačí a že bychom rádi tvořili nejen pro náročné publikum Baletu Národního divadla, ale i pro „normálního“ diváka, který o tanci nemá ani páru. Byl to jakýsi ventil pro naše nutkání tvořit a bavit diváky i nás něčím novým. Dnes už je tomu přes 13 let, DEKKADANCERS vede druhá generace mladých choreografů a je jednou z nejproduktivnějších tanečních company v Česku!!! Jejich poslední premiéru KNIHU DŽUNGLÍ jsem viděl 3x a podle mě je to představení ROKU 2022!!! (jen tak dál Dekkači…!!!)“

Po deseti letech jste opustil stále angažmá v ND a odjel do Švédska k malé taneční skupině Norddans, kde jste byl čtyři roky. Nelitoval jste odchodu z ND a jaké bylo Vaše taneční období ve Švédsku?

„Naopak, bylo to to nejlepší, co jsem v té době mohl udělat. Dobře, abych to uvedl na pravou míru. V té době jsem cítil, že už musím něco změnit, přece jenom 10 let ve stejném angažmá, ve stejném prostředí, stejném městě, za stejnou, i když pozitivní, atmosférou, prostě jsem musel už něco změnit.

DEKKADANCERS tenkrát mělo finanční krizi neboli pauzu. V baletu ND se měl střídat šéf a já byl po ne úplně kladném rozchodu s expřítelkyní. Zkrátka to chtělo radikální změnu. Osud zařídil, že právě v Norrdans už půl roku působil můj dobrý kamarád a kolega Tomáš Červinka a ten mi vnukl myšlenku zkusit konkurz, dostal jsem nabídku a tu přijal. Skandinávie byla vždy část světa, do které bych se rád podíval. Původně jsem si říkal, že to zkusím jen třeba na rok a pak uvidím, ale teď už je to 7 rokem, 4 roky v Norrdans a 3 roky na volné noze, co tam pracuji a snad to vydrží. Městečko Härnösand ve kterém Norrdans sídlí, mi tenkrát dalo přesně to, co jsem potřeboval. Klid, pohodu, nové přátele, novou atmosféru, nádhernou přírodu, moře, polární záře, sluneční noci, novou přítelkyni Hannu, s kterou jsem do teď, spoustu cestování po Skandinávii a převážně spoustu nové kvalitní práce! Ano po deseti letech v ND v naší zlaté kapličce mi bylo smutno, že ji opouštím, ale rozhodně není čeho litovat… Jednoduše to byla nová kapitola života.“

Po návratu do Čech jste začal spolupracovat s tanečním souborem 420PEOPLE a také jste se vrátil do  DEKKADANCERS, kde působíte nejen jako tanečník, ale i choreograf. Čím je pro Vás tanec tak jedinečný? Jste spíše tanečník nebo choreograf?

„Je potřeba podotknout, že já jsem se vlastně úplně tak do Čech nevrátil, ve Švédsku mám smlouvu s Dansalliansen, což je company, která podporuje tanečníky na volné noze. Takže jsem stále se Švédském spojen a zatím mě tam mé projekty stále vrací. Nicméně když jsem přešel na volnou nohu, tak jsem chtěl opět propojit mé kořeny zpět do Česka a věnovat se projektům a spolupracím, které jsem propásl, když jsem byl zablokován smlouvou Národního divadla. 420PEOPLE jako i Burki&com jsem vždy sledoval a proto jsem se k nim rád přidal po, jak říkáte návratu, abych si opět rozšířil obzory. Návrat k DEKKADANCERS byl jedním z logických kroků, protože je to moje srdcovka a je to TOP! Jak jsem již zmínil, choreografie mě provází celou moji kariéru… a zda se cítím víc jako tanečník nebo choreograf? To záleží na tom, co právě dělám. Ale s věkem, kdy mé tělo už není tak odolné proti únavě jako když mi bylo 25, tak by se dalo říct, že se lehce přikláním k choreografii. Ale zatím stále věřím, že je to tak 50/50. Tanec je jako droga a té závislosti je těžké se zbavit… „

Jste pokládán za multitalentovaného tanečníka a za své výkony jste obdržel několik ocenění. Za sólo v inscenaci Decadance Ohada Naharina jste získal cenu Thálie a v širší nominaci na Thálii jste se ocitl díky svému tanečnímu výkonu v představení PANTHERA. Co to pro Vás znamená? 

„Cenu Thálie jsem vyhrál v roce, kdy jsem opustil ND a sólo v Decadance od Ohada Naharina bylo pro mne jedno z nejsilnějších jevištních zážitků celé mojí kariéry. Sólo je v podstatě 20 – 25 min improvizace, která otevírala celé představení a člověk se dostane až do nějakého mimodimenzialnilího tanečního transu a užívá si to totálně naplno!

A to, že jsem dostal speciálně za toto sólo cenu, byla pro mě krásná tečka za kariérou v ND a takovou malou příjemnou odměnou za všechnu tu náročnou „multižánrovou“ práci, co jsem v ND jak na jevišti, tak i mimo něj odvedl. Vtipné je, že cenu jsem celých 5 let neměl kam dát, a tak byla v krabici ve sklepě a až během covidu a rekonstrukci mého bytu jsem si udělal prostor a mám jí hrdě vystavenou na okně.“

Díky práci jste žil několik let v zahraničí. Vaše partnerka, tanečnice Hanna Nussbaumer pochází z Austrálie. Dočetla jsem se, že jste začal spolupracovat s Skänes Dansteater ve švédském Malmö. Co pro Vás znamená domov? Kde je ten Váš? 

„Domov pro mne vždy bude Česko a to speciálně Praha, neříkám, že jsem nějaký super striktní patriot, ale mám tu rodinu, miliony vzpomínek, nejbližší přátelé, za které bych dal ruku do ohně a tak dále. Miluju českou přírodu, humor, kuchyni, pivo, kulturu a vždy se sem budu vracet s tím, že se vracím domů…

To ale neznamená, že zde musím žít. Miluju cestování, objevování nových krajů a kultur, zvyků, je to jedno s našich společných hobby s moji partnerkou a já jsem připraven žít tam, kam mě osud zavane… Evropa je otevřena a je škoda toho nevyužít, navíc teď jsem dostal Partnerské VIZA do Austrálie, takže teď už i opačná strana naší planety je v mém hledáčku. Ale jak říkám, uvidíme, co bude…“

Jak rád odpočíváte? Patříte k těm lidem, pro které je jejich práce také koníčkem?

„Ano patřím k těm lidem, pro které je práce koníčkem, jinak bych to asi ani nedělal. Ale to rozhodně neznamená, že tím odpočívám. Tanec jako profese je tak náročná disciplína, že se tím opravdu odpočívat nedá. Ale protože jsem zvyklý celý život být aktivní, tak i takový je většinou můj odpočinek. Mám velkou Adventure motorku, sjezdové horské kolo, snowboard, potápím se,  dělal jsem kurz Paraglidingu, oblíbené jsou výlety do přírody, kde rád fotím divokou zvířecí říši, hudba, rád jdu jako divák na různá představení, pak je tu samozřejmě Netflix a nemůžu zapomenout můj nový Playstation 5. (haha). Prostě aktivní život a toho se budu držet ať se děje, co se děje… „

Viktor Konvalinka:

Narodil se v Praze v roce 1984. Vystudoval Taneční konzervatoř hlavního města Praha. Byl sólistou baletu ND v Praze. V roce 2009 spoluzaložil DEKKADANCERS. Pak byl čtyři roky ve Švédsku v malé taneční skupině Norddans.

Je držitelem ceny Thálie (2015) za sólo v inscenaci Decadance Ohada Naharina v nastudování baletu Národního divadla a širší nominace na Thálii (2020) za své sólo v představení PANTHERA nezávislého tanečního souboru 420PEOPLE. Na svém kontě má nespočet choreografií.

Životní partnerkou je australská tanečnice Hanna Nussbaumer.

Foto: Vojtěch Brtnický, Sergei Gherciu a archiv Viktora Konvalinky 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí, choreografkou a pedagožkou Hanou Polanskou Turečkovou

„Nemiluji sebe, jak tančím, ale tanec a vše, co se jej týká“

V deseti letech začala studovat balet, který se jí stal osudem. Jako baletka začínala v ND v Brně, pak byla deset let v baletním souboru ND Praha. Vystudovala dějiny umění, choreografii a momentálně studuje kinantropologii (věda o pohybu člověka). V současné době Hana Polanská Turečková působí hlavně jako pedagog, učí na HAMU na katedře nonverbálního divadla a na ZUŠ. „V práci pedagoga jsem se našla, miluji předávat a sdílet, co vím, a čerpat od studentů jejich pohled na svět.“ A tanec je stále její životní vášní. „Mám štěstí, že moje motivace tančit nepochází z touhy se ukazovat, ale z vášně objevovat svět skrze pohyb, a také jej verbálně reflektovat.“

Lásku k tanci, jak jste jednou řekla, jste objevila v šesti letech, když jste začala chodit v rodné Opavě do rytmiky. Jaká jste byla holčička, co Vás ještě bavilo?  

„Asi mne bavilo celkově objevovat svět. Hodně jsem četla a chodily jsme se sestrou na ZŠ s rozšířenou výukou hudební výchovy, hrála jsem na příčnou flétnu a také jsem navštěvovala výtvarku. Nejvíc mne ale ovlivnil můj otec, který byl humanitně zaměřený (bývalý profesor na gymnáziu) a mne fascinovalo, jak se dívá na svět a jak o něm přemýšlí, neměl problém se mnou diskutovat, i když jsem byla velmi malá.“

Hana Polanská Turečková – nevěsta v baletu Labutí jezero – ND Praha – foto Diana Zehetner

Čím byl pro Vás balet tak osudový, že jste jej již v deseti letech začala studovat v Brně na Taneční konzervatoři a pak jste taneční studia ukončila na pražské konzervatoři?

„Asi jsem vždy hodně tíhla k hudbě a pohybu, u nás často zněla vážná hudba a já ji sama vyhledávala. Pak jsem doma tančila a tak mne rodiče dali i se sestrou na tanec. Sestra pak upřednostnila housle a stala se z ní houslistka. Mne tanec okouzlil natolik, že jsem vytrvala u něj.

Měla jsem od malička pocit, že skrze prožitek pohybu mohu s druhými lidmi sdílet něco, co jinak sdílet nejde, nešlo o žádné romantické představy nadýchaných sukýnek a záři jevištních světel, jak se někdy říká. A tak to mám s tancem dodnes :-), je to forma bytí, která mi pomáhá žít život plněji a skrze vztahy, které jsou součástí principů pohybů se vztahovat k druhým a ke světu.“

Hana Polanská Turečková – balet ND Praha – Giselle (víla Myrtha,- foto Diana Zehetner

Po studiu jste v roce 1999 nastoupila do baletního souboru ND v Brně a pak v letech 2000 až 2010 jste byla v angažmá v baletu v ND v Praze. Za tuto dobu jste vytvořila řadu pozoruhodných rolí. Máte některou z nich nejraději a splnila jste si své taneční sny?

„Splnila jsem si svůj sen tančit na nejvyšší profesionální úrovni u nás a všechny role měly svoje kouzlo. Tančila jsem ale také hodně ve sboru nebo různá tria, kvartety nebo jsem byla součástí současného repertoáru, kde se tolik nehrálo na hierarchie. Mne na tanci fascinovalo vše, nevadilo mi být ani poslední labuť :-). Vše mělo své pro i proti a každá věc vyžadovala zapojit jiné kvality. Bavila mne ta práce jako taková. Když si představíte, že jste profi tanečník, musíte se umět zbavit romantizujících a nerealistických představ o tom, co chcete Vy a milovat esenci toho, co tanec jako takový vyžaduje v rámci té instituce, ve které jste zaměstnán a je pak trochu jedno, co a na jaké pozici tančíte. Já to beru tak, že nemiluji sebe, jak tančím, ale miluji tanec a vše, co se jej týká, mne zajímá. Je to ale velmi komplexní a složité téma, o kterém by každý tanečník mohl napsat knihu.“

Vystudovala jste dějiny umění, choreografii a v současné době studujete kinantropologie (věda o pohybu člověka) na Fakultě tělovýchovy a sportu. Co Vás přivedlo právě ke studiu tohoto vědného oboru?

„Náhoda a životní situace:-). Věnuji se analýze pohybu a studuji u Reny Milgrom somatický program Vědomé tělo. Před covidem jsem učila svoji kamarádku, která je lékařka a ona mne představila profesoru neurologie, který si zrovna podával vědecký grant na výzkum pohybu a paměti. Na schůzce byl i pan docent z FTVS.  Když mne slyšeli mluvit o pohybu a tanci, tak mne jeden zaměstnal a druhý přesvědčil, ať podám přihlášku na doktorát u něj na FTVS. Bylo to právě včas, vše se pak kvůli pandemii zavřelo a já měla ohromné štěstí, že přišla tato nová příležitost, kde mohu smysluplně zúročit zkušenosti tanečnice a pedagožky. Co se týče vědy, věnuji se vlivu tanečně-pohybové terapie na neurodegenerativní onemocnění (obzvláště demence) u starších dospělých.“

Hana Polanská Turečková -Baletománie (Umírající labuť, balet ND Praha – foto Diana Zehetner

Svá autorská choreografická díla jste vytvořila hlavně pro Pražský komorní balet, jehož jste byla jednu sezónu jeho vedoucí. Pracujete na novém projektu, jak se Vám daří v současné coronavirové době?

„Ano, pro PKB jsem vytvořila na zakázku většinu svých děl a byly to krásné příležitosti. Také jsem hodně spolupracovala s výtvarnými umělci, především s malířem Vladimírem Houdkem, se kterým jsme právě nedávno dotočili už náš čtvrtý tanečně-vizuální film. Tyto filmy jsou např. ve sbírkách NG nebo v zahraničních sbírkách. Nejsem ale typ, který chce pořád produkovat, vlastně současná nadprodukce umění je pro mne silné téma, které chci časem sice rozpracovat ale spíše na poli teoretickém, než jako divadelní produkt.“

V současné době učíte na HAMU na katedře nonverbálního divadla. Předtím jste učila na Konzervatoři hlavního města Praha. Co Vás baví a naplňuje na práci pedagoga?

„V práci pedagoga jsem se našla, miluji předávat a sdílet, co vím, a čerpat od studentů jejich pohled na svět. Pracuji teď také na ZUŠ, takže mám pokryté všechny věkové skupiny od dětí přes dospívající, po mladé dospělé. Být dobrý pedagog je ale velmi náročné, zavazující a zodpovědné, neberu to na lehkou váhu. Řeším hodně nejen to, co učím, ale především jak. V poslední době se o tanečním vzdělávání více mluví a umělecké školství je vůbec rozsáhlé a důležité téma. Myslím, že dobrá cesta je růst společně se studenty, protože nové cesty, které před nás staví potřeby společnosti, teprve společně prokopáváme.“

Hana Polanská Turečková – balet Kamufláž (balet ND Praha) – foto Diana Zehetner

V jednom rozhovoru jste řekla, že tanec je stále Vaší životní vášní. Platí to stále?

„Jistě, bez tance pro mne není život a to nemyslím s nadsázkou. Mám štěstí, že moje motivace tančit nepochází z touhy se ukazovat, ale z vášně objevovat svět skrze pohyb, a také jej verbálně reflektovat. To se snažím přenést také do sociálních oblasti např. práce s dětmi, studenty a se seniory. V hodinách, které spolu máme, tančíme a mluvíme o tanci a pohybu a to je nádherné. Pořád mám ale i nabídky účastnit se profi projektů, nemám na ně ale bohužel moc času, tak je beru spíše raritně, propojení s kolegy, ať‘ z oblasti tance nebo umění i odjinud je vždy obohacující. Tančím ale také doma s dětmi a to jsou šťastné chvíle nebo se umím vytančit sama z různých nálad.“

Působíte jako nezávislá tanečnice, performerka, choreografka a pedagožka. Je některá z těchto profesí Vám  bližší nebo Vás naplňují všechny, protože se vzájemně doplňují?

„Nejbližší je mi teď‘ asi pedagogická práce a vedení tanečně-pohybových lekcí pro seniory. Myslím, že moje největší devíza je v tom, že umím na lidi přenést svoje nadšení z pohybu a to je něco, co práci pedagoga a lektora usnadňuje. Dělat vyloženě vysoké umění nebo tančit na jevišti mne již moc neláká, užila jsem si toho hodně a nemám pocit, že bych teď‘ přispěla něčím vskutku výjimečným, ani nemám čas na promýšlení nějakého díla. Navíc mne hodně baví pracovat s neprofesionálními tanečníky, mám ráda různá těla, která nejsou moc formovaná nějakou zkušeností, fascinuje mne, jak se nádherně hýbou, když mají příležitost.“

 A co čas na odpočinek, jak jej ráda trávíte?

„Odpočinek bohužel moc neznám, ale nejraději jej prožívám v rozhovorech se svým partnerem nebo samozřejmě s dětmi a rodinou. Miluji také artové filmy, knihy, zajdu na představení současného tance a mám ráda sociální kontakty s přáteli.“

archiv Hana Polanská Turečková -variace z baletu Bajadéra – ze zkoušky

Hana Polanská Turečková

Pochází z Opavy. Balet studovala na brněnské Taneční konzervatoři a pak dva roky na Taneční konzervatoři v Praze. Vystudovala dějiny umění na Katolické teologické fakultě a choreografii na HAMU. V současné době studuje na Fakultě tělovýchovy a sportu, obor kinantropologie (věda o pohybu člověka), kde se zabývá vlivem pohybu na mozek.

Působí jako nezávislá tanečnice, performerka, choreografka a pedagožka.

V roce 1999 se stala členkou baletního souboru ND v Brně a po roce přešla do ND v Praze, kde byla do roku 2010.

Za svoji interpretační choreografickou činnost získala řadu ocenění a její tvorba je uváděna doma i v zahraničí.

Jako pedagog působila na Konzervatoři hlavního města Praha a v současné době učí na HAMU na katedře nonverbálního divadla a na ZUŠ. Píše teoretické články o tanci pro Operu plus.

Je matkou syna Matěje a dcery Anny Marie.

Veronika Pechová

pro Taneční magazín