Don Quijote i Taneční mládí

Taneční konzervatoř hl. m. Prahy a Bohemia Balet v červnu 2023

Taneční konzervatoř hl. m. Prahy uvede absolventská představení již tradičně v krásných prostorách Stavovského divadla, a to po dva dny: v neděli 18. června a v pondělí 19. června. Program každého večera začíná v 19:00 hodin a bude jiný – v neděli se diváci mohou ponořit do světa klasického baletu s Donem Quijotem a v pondělí pak i do dalších tanečních stylů. V červnu se navíc chystá ještě představení Bohemia Baletu v Divadle Na Rejdišti a ve Stavovském divadle 26. června již tradiční koncert Taneční mládí, na kterém vystoupí všichni studenti školy.

Představení Don Quijote s podtitulem Taneční scény ze slavného baletu napovídá, že jde o „best of“ slavného baletu Ludwiga Minkuse a Maria Petipy. Vzniklo ve spolupráce TK hl. m. Prahy, jejího souboru Bohemia Balet a také Symfonického orchestru Prahy 8, který doprovází každou pražskou reprízu pod taktovkou Jáchyma Svobody. Inscenace nesleduje samotný příběh baletu, ale nabízí atraktivní, strhující taneční celky vystavěné na virtuózní technice klasického tance a dynamice španělského koloritu. V obraze Snu pak i krásu a ladnost takzvaného „bílého baletu“. Součástí představení je také světoznámé pas de deux Basila a Kitri, které je vrcholnou ukázkou tanečního umění. Výtvarníkem scény a kostýmů je přední český výtvarník, Josef Jelínek, jehož kostýmy určené pro produkci Národního divadla mohou mladí tanečníci v představení využívat. Dramaturgem a režisérem je ředitel konzervatoře Jaroslav Slavický.

V pondělí 19. června se představí budoucí absolventi a studenti nejvyšších ročníků již tradičně v kratších ukázkách, ve kterých budou demonstrovat své dovednosti v klasickém tanci i moderních technikách a lidových tancích domácích i zahraničních. Představení bude uvedeno tak ve spolupráci TK a Bohemia Baletu. Vstupenky lze zakoupit přes web Národního divadla.

Tím ale aktivity TK hl. m. Prahy v této sezoně ještě nekončí. V květnu se studenti zúčastnili galapředstavení v německém Chemnitz, kde zatančili moderní choreografii Who Am I. Dne 27. května vystoupil Bohemia Balet a Taneční konzervatoř v Městském divadle ve Slaném s koncertní částí večera složeného z klasických variací a choreografií současného tance. Na závěr diváci zhlédli humornou choreografii Mozartissimo. Členové Bohemia Baletu také pravidelně účinkují v rámci koncertů The Best of Mozart with Opera and Balet v Obecním domě. Tato spolupráce je trvalá a mladé tanečníky čeká letos ještě 9 vystoupení, nejbližší 30. června a několik termínů v červenci a v srpnu.

S vlastním komponovaným programem vystoupí Bohemia Balet v této sezoně ještě jednou 23. června, a to již tradičně v Divadle Na Rejdišti. Na programu budou choreografie Létejte bezpečněZrcadloMozartissimo i divácky oblíbený Penzion na předměstí. Repertoár Bohemia Baletu doplní sólová vystoupení vybraných studentů, která vznikla pro Evropskou taneční soutěž Brno 2023, na kterou se těší tanečníci Taneční konzervatoře hl. m. Prahy již 27.–29. 6. 2023. Představení se koná od 18:00 hodin, vstupenky v ceně 200 Kč (100 Kč studentské) si mohou diváci předem rezervovat na emailu nebo přes zprávu na facebooku/Instagramu.

Jak je patrné z jeho aktivit, soubor Bohemia Balet se neomezuje pouze na jeviště pražských a mimopražských divadel. Tanečníci vystupují na gala večerech, festivalech, u příležitostí předávání cen a slavnostních ocenění, ale i na maturitních večírcích a plesech. Vítané jsou rovněž spolupráce a koprodukce s partnerskými divadly a dalšími školami uměleckého zaměření na společných projektech a choreografiích.

„Bohemia Balet je svým repertoárem, mladistvým energickým výrazem a technickou profesionalitou velmi blízký a srozumitelný pro diváky široké veřejnosti, pro děti, znalce baletu, i pro diváky, kteří tanec na jevišti teprve objevují. Zápal a nadšení tanečníků zaujmou diváky i v posledních řadách, všichni prožijí rozmanité emoce, drama, poetiku, lásku, i humor, který v dnešní době všichni tolik potřebujeme,“ uzavírá Jaroslav Slavický.

Posledním představením Taneční konzervatoře hl. m. Prahy v sezoně bude již tradiční Taneční mládí 2023, které se koná 26. června ve Stavovském divadle. Vystoupení představí studenty TK HMP napříč všemi ročníky v choreografiích klasického, současného i lidového tance.

Foto: Vojtěch Brtnický, Serghei Gherciu a Anna Rasmussen 

PhDr. Lucie Kocourková

pro Taneční magazín

Roztančené jaro Bohemia Baletu a Taneční konzervatoře hl. m. Prahy

Jaro protančené na festivalech a galapředstaveních

Studenty Taneční konzervatoře hl. m. Prahy a členy souboru Bohemia Balet čeká rušné jaro, kterým se protančí na festivalech, galapředstaveních i s novými choreografiemi. Hned 21. dubna představí svou společnou práci Bohemia Balet se studenty choreografie pražské HAMU, premiérový program se uskuteční v Divadle Na Rejdišti. Studenti TKHMP se zúčastní Mezinárodních týdnů tance, Bohemia Balet zatančí v programu Mezinárodního dne tance a mladí tanečníci se objeví na obou následujících galapředstaveních. Na podzim čeká Bohemia Balet nové premiéry.

S katedrou tance Hudební a taneční fakulty AMU navázal Bohemia Balet pravidelnou spolupráci již v roce 2018. Bohemia Balet je souborem talentovaných studentů či čerstvých absolventů TKHMP, studenti choreografie HAMU zase pravidelně prezentují své nové práce pod hlavičkou Nové generace. Pro soubor v posledních letech tvoří pravidelně nové choreografie a letos se společné představení uskuteční již počtvrté, a to 21. dubna.

Tento rok se představí tři choreografky: Jolana Šturmová (choreografie Jarome), Gabriela Galiová (Underground) a Šárka Říhová (A Deus). Představení bude doplněno již odpremiérovanou choreografií Gabriely Galiové REM a kompozicí Hany Litterové Penzion na předměstí, vytvořenou pro Bohemia Balet v roce 2021 na šansony Hany Hegerové.

Představení v komorním Divadle na Rejdišti se koná od 19:30.

Vstupenky v ceně 200 Kč si lze rezervovat zprávou na facebookovém či instagramovém profilu Bohemia Baletu, nebo e-mailem.

Oslavy tance v dubnu

V rámci festivalu Mezinárodní týdny tance se 27. dubna koná v Divadle ABC večerní představení Happening tanečních konzervatoří. Studenti TKHMP samozřejmě nemohou chybět: vystoupí v choreografii Roberty Pospíšilové na hudbu A. Vivaldiho a v pas de deux z baletu Don Quijote.

V sobotu 29. dubna probíhají oslavy Mezinárodního dne tance. Již poněkolikáté se hlavní program v Praze odehraje na Střeleckém ostrově. „Studenti naší konzervatoře se představí jako obyčejně v ukázkách klasického, současného i lidového tance. Bohemia Balet uvede v rámci vystoupení profesionálních souborů choreografii Pozitiv a negativ Mariky Blahoutové na hudbu Reného Aubryho,“ přibližuje ředitel TKHMP Jaroslav Slavický.

Hned v neděli 30. dubna se ještě v rámci oslav Mezinárodního dne tance konají na nové scéně Národního divadla dvě gala představení. Na odpoledním Galakoncertu konzervatoří zatančí studenti Tarantellu z baletu Napoli v choreografii A.Bournonvilla a úryvek z připravované kompozice Aleny Drapalíkové Zrcadlo. „Ve večerním Gala profesionálních souborů uvede Bohemia Balet choreografii Kdo jsem já, duet v provedení Lucie Matějové a Luigii Saccardo, v choreografii Mariky Blahoutové na hudba Amadeus Violin Quartet,“ doplňuje Slavický.

Mladé tanečníky však čeká ještě řada dalších vystoupení. Hned 6. května vystoupí členové Bohemia Baletu a studenti TKHMP na vernisáži akademické malířky a kostýmní výtvarnice Gity Marcolové, která se uskuteční v nádherném prostředí sýpky v Želči na Benešovsku. V neděli 7. května vystoupí studenti v představení Svět vil, které pořádá na scéně Stavovského divadla Dětská opera Praha. Představení určené především dětským divákům je věnováno hudbě W. A. Mozarta a A. Dvořáka, tanec bude jeho výraznou a důležitou součástí.

Nejbližší plány a práce na premiéře

V červnu bude Bohemia Balet a studenti TKHMP hostovat v Divadle Boženy Němcové ve Františkových lázních s Tanečními scénami z baletu Don Quijote (13. 6.) Absolventské představení konzervatoře je naplánováno na 18. a 19. června již tradičně ve Stavovském divadle, první večer bude patřit klasickému tanci, Donu Quijotovi, druhý večer se ponese ve znamení ukázek současného a lidového tance. Do konce sezony pak ještě TKHMP uvede oblíbený program Taneční mládí či představení v Divadle Na Rejdišti a zúčastní i se i dalších akcí, o kterých budeme informovat.

„Bohemia Balet také chystá premiérové choreografie, které budou uvedeny v první polovině nové sezony,“ přibližuje Jaroslav Slavický plány souboru. Premiéra evropských tvůrců se uskuteční 27. listopadu 2023 v Městském divadle v Jablonci nad Nisou.

„Zároveň plánujeme uvést pražskou premiéru v divadle Komedie a části choreografií i v Divadle Na Rejdišti, tak, jak budou vznikat. Intenzivně začneme zkoušet v srpnu, podle plánu choreografů. Choreografie vytvoří Paul Julius, působící v Lipsku a Japonsku, dále Stéphen Delattre, který je uměleckým ředitelem a rezidenčním choreografem souboru Delattre Dance Company v Mainz v Německu. Třetím tvůrcem bude Bérangere Andreo, francouzská choreografka, která již dlouhodobě spolupracuje s Bohemia Baletem, pro který vytvořila několik velmi úspěšných představení,“ dodává. Mezi tyto úspěšné tituly patří celovečerní inscenace Petr Pan a Oliver Twist), za choreografii Lunneda získala 1. Cenu za choreografii na Přehlídce současného tanečního umění ČR v roce 2012.

Bohemia Balet i novinky z konzervatoře můžete sledovat průběžně na sociálních sítích:

FB Bohemia Balet: @bohemiabalet

IG Bohemia Balet: @bohemia.balet

FB TKHMP: @tkpraha

IG TKHMP: @tanecnikonzervatorhlmprahy

BcA. Michaela Bartlová, DiS. 

pro Taneční magazín

Rozhovor s ředitelem Taneční konzervatoře hlavního města Praha Jaroslavem Slavickým

„Mé taneční sny se naplnily vrchovatou měrou“

Jaroslav Slavický

      „Mé taneční sny se naplnily vrchovatou měrou,“ přiznává Jaroslav Slavický, který má na svém kontě na stovku rolí, velice bohatá je také jeho pedagogická činnost a v roli pedagoga se našel a již řadu let je také ředitelem Taneční konzervatoře hlavního města Praha.

Vyrůstal jste v rodných Poděbradech a pak v Praze. Váš tatínek byl hudebník a pedagog a maminka hrála ochotnicky divadlo. V dětství jste chodil do hudební školy, učil jste se hrát na klavír a zpěv a chtěl jste být zpěvákem. Co Vás ještě bavilo a jaký jste byl kluk?

„Ano,  narodil jsem se v Poděbradech, kde jsem žil s rodiči do 13 let. „Na srdce jsou Poděbrady” zní slogan propagující lázeňskou péči v tomto středočeském městě, které leží na rovině a tak hlavním dopravním prostředkem je kolo. Měl jsem jich několik a dá se říct, že jsem dětství prožil na kole s partou dětí z ulice, kde jsem bydlel. Asi některé čitatele zklamu, ale nehrál jsem fotbal ani hokej, v zimě jsem chodil bruslit na kluziště zřízené na tenisových kurtech a v létě – kolo.

No, a pak to bylo divadlo. Asi proto, to jsem ještě chodil do MŠ, že jsem byl s maminkou na představení operety O. Nedbala Vinobraní v Divadle Na kovárně v provedení ochotnického souboru Jiří (existuje dodnes) a Nymburského hlaholu. Bylo to pro mě „zjevení”! Pamatuji se, že jsem pak v MŠ přehrával některé scénky z představení. Prostě divadlo mě okouzlilo! V 1. třídě jsme s paní učitelkou Vackovou nastudovali pohádku O pyšném zajíci (hrál jsem „hlavní” roli). Maminka mi ušila kostým, dekorací byly vyrobené a vykreslené velké hlávky zelí, o jejichž nedovolenou konzumaci se jednalo. Ve 2. třídě jsem pak dal dohromady „uliční a třídní” divadelní soubor, se kterým jsme pod vedením babičky mého spolužáka Lubora Urbánka, nastudovali hru „Loď pluje do Batumi”.  S tou jsme vystoupili, dokonce 2x v Divadle Na kovárně – na opravdovém jevišti s oponou a osvětlením! Prostě zázrak, který asi ovlivnil celý můj další život.

archiv Jaroslav Slavický – Smrt v baletu Špalíček s Vlastimilem Harapesem

Tatínek, jak jste uvedla, byl hudebník, ale mé dětství neměl možnost příliš ovlivnit. Nebyly mi ještě ani 2 roky, když ho 12. června 1950 zatkla v Poděbradech STB – údajně napojení na senátora Zenkla – a v následném politickém procesu byl odsouzen za velezradu na 11 let vězení. Vrátil se až v květnu v roce 1960, kdy poprvé byli na amnestii propuštěni i političtí vězni, plně rehabilitován byl v roce 1969. Samozřejmě, že jsem si složitost a dá se říci tragiku celé situace plně, jako dítě neuvědomoval, o to víc musím obdivovat maminku, která zůstala s mojí sestrou a se mnou sama. Byla učitelkou, s mým otcem se seznámila na učitelském ústavu v Kutné Hoře, kde studovala, a otec učil. Nepřipadalo v úvahu, aby žena velezrádce učila, zůstala tedy bez prostředků, v lázních jí nabídli místo zahradnice za 400 Kč měsíčně. Díky primářce Volfové, předsedkyni výboru KSČ, která řekla, že není možné, aby matka dvou dětí živořila, byla přijata k ní na oddělení a začala pracovat jako zdravotní sestra. Díky mamince, její statečnosti a starostlivosti jsme se sestrou Miladou prožili hezké dětství, neovlivněné  tragickou rodinnou situací. Mám-li se vrátit k mým „uměleckým” začátkům, pak tedy – měli jsme doma velkou hudební knihovnu, kde jsem našel knihu 100 operních libret od Miroslava Barvíka a tam jsem se seznamoval s operami od různých skladatelů a vybíral si, jaké role bych chtěl zpívat, měl jsem jen problém, jestli budu hrdinným nebo lyrickým tenorem.“

V deseti letech jste začal chodit na hodiny rytmiky a to Vás uchvátilo. A v jedenácti letech jste začal navštěvovat baletní přípravku ND v Praze. A začal jste účinkovat v inscenacích a jako páže jste se objevil v Rusalce a Othellovi. A divadlem jste byl přímo fascinován. A cesta z přípravky vedla na taneční konzervatoř. Jednou jste řekl: „Bylo to naprosto spontánní, nedovedu si představit, že bych šel dělat něco jiného.“ Čím Vás klasický tanec tak okouzlil, že jste mu propadl na celý život?

„Na hodiny rytmiky jsem začal chodit v Poděbradech, jak říkáte v 10ti letech. Ale jen proto, že mi paní profesorka Plojharová, ke které jsem chodil do hudební školy na klavír a sborový zpěv řekla, že se studiem sólového zpěvu musím počkat až po mutaci. Řekl jsem, že když nemůžu zpívat, půjdu tancovat. Když totiž doma hrálo rádio, „tancoval” jsem podle hudby. Moje spolužačka Ivana Langrová chodila do rytmiky, jak se říkalo, protože každý čtvrtek jezdila do Poděbrad z Prahy paní Soňa Macháčková. Byla to úžasná žena! Cvičili a učili jsme se od základů klasiky, akrobacie, rytmiky, gymnastiky až po lidovky – prostě vše, co souviselo s tancem a pohybem! Choreografovala všechny tance, šila kostýmy, starala se o nás jako o vlastní. Dost často jsme vystupovali na kolonádě, a protože jsem byl v kurzech jediný kluk, stal jsem se jakousi poděbradskou „celebritou”. Po návratu otce z vězení mu jeho známý řekl, že v ND v Praze je Baletní učiliště. Pamatuji se, jak jsme tam s maminkou jeli, šli po točitých železných schodech a jak mě přijímal tajemník pan Otto Stočes. A tak jsem začal dojíždět 2x týdně do „přípravky”, jak se v hantýrce Baletnímu učilišti ND říkalo a říká dodnes. Učila mě tam paní prof. Pásková, báječná žena a skvělý pedagog. Také jen pro zajímavost, začínal jsem u ní v přípravce a také končil studia na AMU! Jak říkáte v otázce, tam jsem divadlu propadl úplně, sledoval jsem jak představení probíhá, také výkony operních hvězd (Rusalka) a samozřejmě velmi podrobně výkony sólistů baletu – Olga Skálová, Miroslav Kůra, Naděžda Blažíčková, Vlasta Šilhanová, Vlastimil Jílek, Viktor Malcev, František Halmazňa, Zdeněk Doležal a mnoho dalších. Co jméno, to legenda! Operní sny byly zapomenuty a můj nástup na taneční oddělení Státní konzervatoře v Praze byl zcela přirozeným pokračováním v cestě za tancem. Jen musím upřesnit, nebylo to okouzlení klasickým tancem, ale tancem a pohybem jako takovým. Tehdy se to tak nebralo, nedělal se žádný velký rozdíl mezi „klasikou” a „modernou”, i když choreografie byly vytvářeny především na bázi techniky klasického tance a nebo neoklasiky.“

Vystudoval jste /taneční oddělení Státní konzervatoře hudby v Praze /Taneční konzervatoř v Praze/ a pak jste byl rok v Choreografickém učilišti v Leningradě. V roce 1968 jste nastoupil do baletního souboru ND v Praze, pak Vás cesta zavála do Štrasburku a Basilej. A v roce 1972 jste se vrátil jako sólista baletu na scénu ND, kde jste byl od roku 1975 prvním sólistou a uplatil jste se jako všestranně disponovaný tanečník a vytvořil jste na 8 desítek rolí jako je např. Albert v Giselle, Princ ve Spící krasavici, Crassus ve Spartakovi, Vlk v Mauglím, Jinoch v Podivuhodném mandarínovi, Kostěj v Ptákovi Ohnivákovi, Radúz v Radúzovi a Mahuleně nebo Adam ve Stvoření světa. Na kterou ze svých rolí rád vzpomínáte i dnes a splnil jste své taneční sny?

„Musím se ještě podrobněji zastavit u studia, jak na tanečním oddělení Konzervatoře v Praze, tak na Choreografickém učilišti A. J. Vaganovové v Leningradě (dnes Akademii ruského baletu Vaganovové v Petrohradě). Žákem tanečního oddělení Konzervatoře hudby v Praze jsem se stal v roce 1963. S vděčností vzpomínám na své pedagogy, kteří mi otevřeli „dveře” do nádherného světa tance a pohybu a umožnili mi, aby se stal mou životní náplní – Dr. M. A. Tymichovou, Karla Lukšíka (KT), Emilii Urbanovou, Fr. Bonuše (LT), Věru Urbánkovou (novodobý tanec), Zoru Šemberovou (herecká výchova), Natašu Rybínovou (dějiny baletu), opět, co jméno, to osobnost.

Po maturitě ve 4. roč. (studium bylo v té době 5leté) jsem obdržel, společně se spolužačkou Michaelou Vítkovou, jednoleté státní stipendium ke studiu v Leningradě. Bylo to poprvé, do té doby jezdili pouze profesionální tanečníci na stáže do divadel v Moskvě a Leningradu. Jedním slovem ÚŽASNÉ! Studovat ve škole, kde se učili Pavlová, Nižinský, Fokin, kde jsme na chodbách potkávali tanečnice a tanečníky, o kterých jsme se učili v Dějinách baletu, to bylo něco jedinečného. Mým pedagogem byl Alexandr Ivanovič Puškin (legenda – pedagog Nurejeva a Baryšnikova – ten byl první rok v angažmá v Kirovově divadle a chodil k nám často na hodiny), Nikolaj Serebrinikov (tanec s partnerem), Tachir Baltachejev (charakterní tanec). Protože již tehdy jsem měl zájem o pedagogiku (snad geny po rodičích) vyjednal jsem si možnost navštěvovat hodiny metodiky KT na pedagogickém oddělení pro absolventy Učiliště, které vedly O. Kostrovická a L. Širipina. Ten rok pobytu v Leningradě ovlivnil podstatnou měrou můj profesní život. Byl jsem si vědom, čeho se mi dostává a tak při zimních prázdninách jsem si vyřídil na ministerstvu školství prodloužení studia v Leningradě ještě o 1 rok. Zpáteční letenku do Leningradu jsem měl na 28. srpna 1968.  21. srpna přišla okupace – „internacionální pomoc vojsk Varšavské smlouvy”, odmítl jsem do Leningradu odletět a byl jsem přijat do baletního souboru ND.

Mé první představení jako profesionálního tanečníka se uskutečnilo v den mých 20 narozenin (12. 9. 1968). Byl to tehdy úspěšný balet Jana Hanuše Othello v choreografii Jiřího Němečka a výtvarníka Josefa Svobody, ve kterém jsem již coby žák přípravky ND vystupoval jako páže, tentokrát to byl „lepší” sbor – tzv. „pět párů”. 21. 8. 1969, v den 1. výročí okupace, jsme se vraceli s Baletem ND z festivalu v Bregenzu. V Praze byly opět tanky, obrněná vozidla, demonstrace, řekl jsem si, že musím pryč, že v Praze nezůstanu. Přes Pragokoncert jsem si vyřídil angažmá do francouzského Štrasburku, kam jsem v říjnu 69 nastoupil jako „premier danseur”. O rok později jsem přijal nabídku Pavla Šmoka do Basileje ve Švýcarsku, kam nastupoval jako šéf baletu (před odjezdem do Štrasburku, když jsem již nemohl chodit cvičit do ND, jsem cvičil a vedl tréninky v Baletu Praha, vedeným Pavlem Šmokem). Bylo to pro mě důležité angažmá, protože jsem tam poznal zcela jinou formou taneční tvorby a pak!!!, jsem se tam seznámil s mojí budoucí manželkou Kateřinou, které nabídl Pavel Šmok angažmá po světové premiéře Glagoglské mše, kterou inscenoval v Brně a kde tančila hlavní roli.

V Basileji jsme zůstali dva roky, a z těch všech zajímavých inscenací bych chtěl zmínit alespoň světovou premiéru Janáčkovy Sinfonietty v roce 1971, kde manželka vytvořila hlavní pár s Petrem Koželuhem. V roce 1972 jsme se s Kateřinou vrátili do Prahy a nastoupili do ND, kde jsme zůstali až do konce své taneční kariéry. Ptáte se na nejoblíbenější role. Podle archivu ND jich bylo v ND 79, když bych připočetl role ve Štrasburku, Basileji, v Košicích a v Ústí n/Labem, kde jsem byl stálým hostem a ty, které jsem nastudoval již po ukončení angažmá, je jich kolem stovky. Tančil jsem role „prvního oboru”- prince a romantické hrdiny, role charakterní, dramatické i komické. V mnoha inscenacích jsem tančil role zcela protichůdné – Prince i Rudovouse v Labutím jezeru, Václava a Gireje v Bachčisarajské fontáně, Romea a Merkucia v Romeovi a Julii, Satana a Fausta v baletu Dr. Faust aj. A kterou jsem měl nejraději? Těžko říci. Podařilo se mi vždy k roli, kterou jsem tančil, najít vztah a dělal jsem ji rád. Jedna je však přece jen výjimečná – Crassus v baletu Spartakus v choreografii Jiřího Blažka. Na premiéře jsem tančil roli Harmodia, srazil se s kolegou a přivodil si těžkou distorzi kolena, 8 měsíců jsem pak nemohl tancovat. Když jsem se vrátil do divadla, byl jsem následně obsazen do nádherné role Crassa a tu jsem pak tančil 6 sezon(!!!) bez alternace. Mé taneční sny se naplnily vrchovatou měrou!“

archiv Jaroslav Slavický – Marná opatrnost s Hanou Vláčilovou

Velice bohatá je také Vaše práce pedagoga, ke které jste se dostal již v roce 1972, když jste začal na Taneční konzervatoři v Praze učit klasický a jevištní tanec. Přitom jste v roce 1987 vystudoval taneční pedagogiku na HAMU, kde jste také v letech 1987 – 1996 učil. A od roku 1996 jste ředitelem Taneční konzervatoře hl. města Prahy. Čím Vás práce pedagoga naplňuje? A jak se Vám daří coby řediteli této prestižní školy?

„Ano, začal jsem učit v roce 1972, tedy velmi mladý. Můj profesor Karel Lukšík odjel na stáž do Choreografického učiliště v Leningradu a požádal mě, abych převzal jeho třídu na konzervatoři. Z třech měsíců pak bylo nakonec šest. A tak se „mými” žáky stali Jan Kadlec, Lubomír Kafka, Vladimír Nečas, Martin Barotek. Od školního roku 1974/75 mi pak nabídla Astrid Štúrová, v té době vedoucí tanečního oddělení, abych se stal pedagogem školy. Letos tedy končím 50. školní rok! Studium tance trvá 8 let!, je to nejdelší odborné kontinuální studium a je krásné pozorovat jak z malého dítěte, které do školy v 10. letech přichází, vyrůstá mladý talentovaný člověk, schopný předávat ostatním krásu a emocionální zážitky. Pokud se to podaří, je to to, co může člověka jako pedagoga naplňovat a proč si řekne „má to cenu”. Je to proces nejen dlouhodobý, ale také velmi náročný po stránce fyzické i psychické. Žáci během studia procházejí zásadním fyzickým, psychickým, duševním a emočním vývojem, kdy se může jejich původní zájem o profesi změnit, může dojít ke zdravotním problémům a k dalším okolnostem, které mohou zásadním způsobem ovlivnit výsledky studia.

Pedagog sám nic nezmůže, pokud student nespolupracuje. Je stále více ambiciózních studentů a ještě více ambiciózních rodičů, a stále méně těch, kteří jsou ochotni (schopni?) věnovat studiu potřebné úsilí, bez kterého to prostě nejde. Obor se nebude přizpůsobovat jednotlivcům, jednotlivci se musejí, chtějí-li profesionálně tancovat, přizpůsobit požadavkům profese a ty jsou dnes velmi tvrdé. Balet/tanec není pro každého, výhodou je, že ho nemusí nikdo, kdo nechce, nebo nemůže, dělat. Bohužel, přesto jsou tací, kteří si to nechtějí přiznat a za své neúspěchy a nesplněné představy obviňují školu, za všechno může škola!. Sebereflexe je další vlastnost, která téměř vymizela.

Jak se mi daří coby řediteli školy? To by měli posoudit jiní. Já mohu s čistým svědomím prohlásit, že společně s ostatními pedagogy děláme vše proto, aby se nesnižovala úroveň odbornosti, aby škola plnila svůj hlavní úkol, a to je příprava profesionálních tanečních interpretů. Není to vůbec jednoduché. Již jsem naznačil některé problémy stran studentů, daleko větší jsou ze strany rodičů, kteří by chtěli školu řídit a svými neodbornými názory a účelovými tvrzeními odesílaných formou anonymních udání na nejvyšší místa, prosazují své partikulární zájmy a ohrožují chod školy a výsledky výchovně vzdělávacího procesu. Bohužel, současné vedení Baletu ND nemá zájem na pokračování spolupráce, která trvala více než 20 let a umožňovala realizovat škole na některé ze scén ND vlastní představení, ve kterých měli studenti možnost získávat jedinečné jevištní zkušenosti. Snažíme se proto nacházet jiné možnosti prezentace, máme nastudovaný balet Popelka v choreografii Jiřího Horáka, v nejbližší době uvedeme, dokonce s orchestrem, taneční scény z baletu Don Quijote, při škole působí soubor Bohemia Balet tvořený profesionálními tanečníky – absolventy školy, kde dostávají příležitosti i studenti školy. V roce 2022 jsme vystoupili nejen na scénách v ČR, ale také ve Francii, Německu a v Japonsku.“

archiv Jaroslav Slavický – Kazatel v baletu Jennifer

Mezi Vaše žáky patří např. úspěšní bratři Jiří a Otto Bubeníčkovi, Václav Kuneš nebo Daria Klimentová, kteří se prosadili ve světě. A co současní tanečníci a tanečnice? Je někdo, kdo Vás svým tanečním projevem nejvíce zaujal?

„Ve světě se jich prosadilo, a to velmi významně, mnohem více. Musím se zmínit minimálně o Jiřím Jelínkovi, dlouholetém 1. sólistovi Stuttgart Baletu, synu Lukášovi, 1. sólistovi Bavorského baletu v Mnichově a jednom ze tří Čechů (Jiří Kylián, Jiří Bubeníček, Lukáš Slavický) nositelů baletního Oscara – Prix Benois de la Danse, Michal Krčmář, 1. sólista Finského národního baletu v Helsinkách a další. Na domácí scéně se velmi výrazně uplatňují –  Adam Zvonař, Matěj Šust, Patrik Holeček, v současné době 1. sólisté Baletu ND v Praze, podobně jako Nikola Márová, Alina Nanu, Irina Burduja -1. sólistky Baletu ND. Výraznou osobností je Ondřej Vinklát, do nedávna 1. sólista Baletu ND, který však z ND odešel a vedle interpretační kariéry se věnuje společně se Štěpánem Pecharem, Viktorem Konvalinkou a Tomášem Rychetským (všichni moji žáci a absolventi naší školy) výrazné choreografické tvorbě posouvající vývoj současného tance v ČR.“

Během své plodné kariéry jste spolupracoval s řadou osobností jak doma tak v zahraničí. Kdo Vás nejvíce ovlivnil? Na koho rád vzpomínáte?

„Určitě musím vzpomenout Karla Lukšíka, mého profesora na škole a baletního mistra ND, se kterým jsem zkoušel v divadle mnoho rolí, dále na choreografa Jiřího Blažka, který mi dal krásné příležitosti ve svých baletech – již výše zmíněný Crassus, Faust, Albert v Giselle, Kostěj v Ptáku Ohnivákovi, Quasimodo v Esmeraldě (Ústí n/L), Romeo (Košice) aj. Musím vzpomenout také na Miroslava Kůru, v jehož baletech jsem měl možnost tančit výrazné role – Romeo, Mercutio, Radúz, Adam, Malatesta, Zmar. Nejvíce však musím vzpomenout na úžasného tanečníka, pedagoga, baletního mistra a člověka Borise Bregvadzeho, se kterým jsem se znal již ze studia v Leningradě. V době, kdy jsem v Leningradě studoval, ukončil svou hvězdnou kariéru v Kirovově divadle a začal učit. Měl úžasné charisma, temperament (po otci byl Gruzín), kulturu pohybu a koordinaci, tanečníky přímo elektrizoval. Vzpomínám a nejen já, jak vždy přišel do sálu, rozhlédl se a řekl „VSTALI”. V ten moment vás všechno přestalo bolet, zmizela únava, do těla se rozproudil adrenalin a najednou „to šlo”. Tréninky a zkoušky byly krásné. Bylo štěstím pro celý soubor Baletu ND, že s ním začal pravidelně spolupracovat, nejdříve jako pedagog, později také jako inscenátor. V roce 1975 uvedl na scéně Smetanova divadla komponovaný večer pod názvem Paquita, který obsahoval Stíny z baletu Bajadérka, pas de deux z baletu Coppélia a Korzár, Grand pas de quatre a Grand pas z Paquity. Tím uvedl na českou taneční scénu klasický baletní odkaz 19. stol., který zde do té doby nikdo neznal (nastudováno, ale neuvedeno bylo ještě pas de z Dona Quijotta a Harlekynády). V roce 1986 pak uvedl v české premiéře Dona Quijota v Petipově a Gorského verzi a v roce 1990, opět v české premiéře Čajkovského Spící krasavici v choreografii M. Petipy, v redakci Konstantina Sergejeva. Jeho pravidelné pedagogické působení a inscenační práce pozdvihly výrazně interpretační úroveň celého souboru Baletu ND.“

Byl jste baletním tanečníkem, baletním mistrem, působíte jako pedagog a ředitel školy. Která z Vašich profesí je Vám nejbližší?

„Souzním s básníkem „Vším, čím jsem byl, byl jsem rád”! Všechny vyjmenované funkce souvisejí s tancem a tak není divu. A také se to měnilo v čase. Když jsem tančil, tak přesto, že jsem také učil, jsem se cítil především tanečníkem. Nejméně rád jsem byl baletním mistrem. Je to velmi zodpovědná funkce, odpovídáte za repertoárová představení. Pokud zkoušíte balety, ve kterých jste vystupoval, a dokonale je znáte, tak to jde, ale mnohem složitější je učit se choreografii a naplnit představy choreografa v baletech, ve kterých jste sám nevystupoval. A pak, baletní mistr pouze „honí” lidi a vyžaduje od nich práci, výši platu a role přiděluje šéf baletu. No a nyní, jsem především ředitelem se vší odpovědností, byrokracií i určitými možnostmi s tím spojenými a pak pedagogem, tím jsem nejraději. Ještě bych se rád zmínil o jedné mé činnosti, i když nikdy nebyla mou hlavní, a to je inscenace klasického baletního odkazu.

Českému tanci chybí povědomí historického vývoje baletu v 19. stol., který je nazýván „klasickým baletním odkazem”, dokonce je u nás označován za zkostnatělý, staromódní, nemoderní a nevím jak ještě. Přitom jsou v těchto baletech uloženy vysoké estetické, taneční a kompoziční hodnoty, bez nichž by nebyl balet/tanec tím, čím dnes je. Jsem přesvědčen, že společně s literaturou, hudbou a výtvarným uměním patří klasický baletní odkaz do světového kulturního dědictví. A navíc, diváci tyto balety milují! Při zachování toho nejcennějšího, co v nich je – především choreografické koncepce, je obyčejně třeba přistoupit k citlivé dramaturgické úpravě i ke změnám v inscenačních postupech, které jsou dnes pochopitelně jiné. Nesnažil jsem se nikdy o „muzeální” uvedení, naopak mou snahou bylo přiblížit tyto „klenoty” klasického baletu dnešnímu divákovi. A vzhledem k diváckému ohlasu si dovolím tvrdit, že se to povedlo. Nebylo jich tak málo – Louskáček pro školu (1993, 80 představení!), Don Quijotte (Národní divadlo Brno 1996), Spící krasavice (Opera Rio de Janeiro 1998), Louskáček (Národní divadlo moravskoslezské Ostrava 2001), Bajadéra – česká premiéra (ND Brno 2003), Don Quijotte (Badische Staatstheater Karlsruhe 2004), Spící krasavice (Opera Rio de Janeiro – obnovená premiéra 2005), Šípková Růženka (Stavovské divadlo Praha 2005), Raymonda (ND Brno 2008), Don Quijotte (Státní opera Praha, Národní opera Bukurešť 2012), Bajadéra (obnovená premiéra Brno 2013, 2019), Šípková Růženka (Jihočeské divadlo, Otáčivé hlediště Krumlov 2019, 2021).“

archiv Jaroslav Slavický – Jago v baletu Maurova pavana s Marií Hybešovou

Díky své profesi jste procestoval kus světa. Jednou jste řekl, že to bylo nesmírně zajímavé a poučné. Jak Vás to obohatilo profesně i lidsky?

„Vždycky jsem rád cestoval a měl jsem vlastně velké štěstí, že i v době, kdy to nebylo vůbec samozřejmé, jsem cestovat mohl. Dlouhodobý pobyt i cesty do zahraničí byly téměř vždy spojeny s profesí. A to znamenalo vidět – vidět pracovat různé osobnosti, různými styly a způsoby a říci si – „to je ono“ anebo „tak ne”! Pokud je člověk schopen vidět věci takto, určitě to může přispět k jeho profesnímu růstu. Snažil jsem se o to. Neméně zajímavé je také vidět novou krajinu, přírodní krásy, ale hlavně poznávat nové lidi, kulturu života a atmosféru v té které zemi. To přispívá k širšímu pochopení a uvědomění si celé řady souvislostí ovlivňující náš život, vidět sebe jakoby v zrcadle a pracovat na tom, abychom se nemuseli za ten pohled stydět. Na cestách jsem se seznámil s celou řadou lidí a těší mě, že s mnohými se stále rádi potkáváme a komunikujeme.“

Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna?

„Odpočívat zatím nemám moc čas, ale vzhledem k věku se to budu muset naučit. Když mám volno, tak se snažím vyčistit si hlavu, hlavně nemyslet na školu, na balet, na další projekty, představení a koncerty, získat nějaký nový zážitek, třeba cestováním, nebo poslechem hudby či četbou.“

Jaroslav Slavický

Narodil se 12. září 1948 v Poděbradech. Otec Jaroslav Slavický, byl sbormistr a v Hradci Králové založil dnešní sbor Jitro a je autorem knih – Listy důvěrné, a ženy.

Vystudoval taneční oddělení Pražské konzervatoře hudby (1980 HTŠ, 1990 Taneční konzervatoř, dnes Taneční konzervatoř hl. m. Prahy), kde je od roku 1996 ředitelem. Jako pedagog působil také v Edinburghu, Bordeaux, Rio de Janeiro, Číně, Kolumbii, Japonsku nebo Bloomingtonu (USA).

Začínal v ND v Praze, poté byl sólistou v Théâtre Municipal Strasbourg (1969/1970) a Stadttheater Basel (1970–1972). Od roku 1972 byl sólistou a od roku 1975 prvním sólistou baletu ND v Praze, kde v letech 1990 – 1998 působil jako baletní mistr.

Za svou práci obdržel v roce 2021 Cenu Thálie za celoživotní mistrovství.

Manželka je bývalá tanečnice, pedagožka Kateřina Elšlégrová Slavická a jejich syn Lukáš Slavický je v současné době uměleckým šéfem baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích.

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Nejpřitažlivější taneční dokumenty Zlaté Prahy 2022

Nikola Márová a Jiří Kylián tanečními hvězdami Zlaté Prahy 2022

Skončil 59. ročník televizního festivalu Zlatá Praha. 16 filmů se týkalo tance či pohybového umění, celkově pak festival nabídl divákům  88 soutěžních filmů a 2 nesoutěžní.  Český křišťál  získal  balet Alenka z Opéra national du Rhin,  choreografie  Amir Hosseinpour a Jonathan Lunn. Zřejmě největším lákadlem pro milovníky tance, až už z profesionálních řad nebo z řad laiků,  byly dva  dokumenty, které jsme si ani my nemohli nechat ujít. Však také v hledišti  nebylo místečko volné, někteří dokonce seděli na schodech.  Příběh jednoho milovaného divadla vypráví dokument  Divadelní dějství v produkci Jiřího Kyliána a Portrét Nikoly  Márové nám zprostředkoval režisér Martin Kubala. 

V sále Nové scény Národního divadla  jsme zhlédli dokument  Jiřího Kyliána Divadelní dějství, který vyprávěl o  35 –ti  letech  života divadelní budovy předního nizozemského souboru současného tance NDT. Jak nám prozradila Nataša Novotná, která na tiskové konferenci zastupovala Jiřího Kyliána, jednalo se o nesmírně zajímavou taneční éru. Film je vlastně  rozhovor  choreografa Jiřího Kyliána s  Remem Koolhaasem, architektem  tohoto prvního světového divadla navrženého výhradně  pro tanec. Dalo by se říci, že dokument je vlastně vytvořen coby poslední vzpomínka a rozloučení se s divadlem, které bylo jednoho dne nemilosrdně zbořeno.   Jiří Kylián a Rem  Koolhaas se vraceli do 80. let, kdy  divadlo vznikalo, vzpomínali na  problémy,  ale i veselé příhody, které začátky  provázely, i na manažera Carla Birnieho, který si toto divadlo svým svérázným způsobem prosadil.

Během filmu se dozvídáme úsměvné historky ze života Jiřího Kyliána. Ale je patrné, že v sobě nese bolest nad ztrátou milovaného divadla,  i když uznává, že divadlo by nemělo být muzeem a život jde neustále vpřed.  Musíme připomenout slova Nataši Novotné, která potvrdila, že divadlo bylo pro potřeby tanečníků dokonalé, bezchybně  navrženo, vše fungovalo, nic nebylo zbytečné. Ve filmu se nerozebírá důvod zbourání divadla, na jehož místě vyrostl nový multifunkční moderní komplex, ale dozvěděli jsme se ať už během tiskové konference nebo po skončení dokumentu od Jiřího Kyliána, který ten den přijel do Prahy, že se jednalo čistě o  rozhodnutí politiků či radních. Jiří Kylián to komentoval s úsměvem, že tito lidé zřejmě chtěli, aby po nich zbylo něco, třeba nová budova a zapsali se tak do historie…Inu, kdo ví.

Ostatně i sám architekt Koolhas nepřistupoval ke zbourání budovy s nějakým přílišným sentimentem.  Možná mezi přecitlivělými umělci a prakticky založenými staviteli je rozdíl. Cítí-li divák s umělcem, možná mu přeci jen během dokumentu ukápla slzička.

Chvíli na to, co skončil jeden dokument a diváci se nemohli nabažit focení s Jiřím Kyliánem,  navázal další, doslova trhák.  Portrét  primabaleríny Baletu Národního divadla Nikoly Márové.  Kameraman a režisér Martin Kubala tvořil dokument během  sezony 2021/2022. Sama Nikola Márová nazvala tuto dobu jako turbulentní.  A taky se tam věci děly! Vysněná role Julie z baletu  Romeo a Julie Nikole celý život poněkud unikala. Teď se konečně jevilo, že ji má „v kapse“, jenže ouvej…. Jednou covid, podruhé zranění, pak zase zdravotní komplikace  partnera… divák se nestačil divit, jak může život s kartami zamíchat.

Film přiblížil divákovi život primabaleríny, všechny úskalí kariéry, kterým musí čelit, obavy ze zranění, i z věku, protože přibývající roky obvykle taneční dráhy nemilosrdně ukončí. Navíc jsme nahlédli i do soukromého života Nikoly, což bylo pro diváka osvěžující. Nikola při všem tom zběsilém tempu vychovává syna Maxe, s manželem Alexandrem Katsapovem se rozešli, protože oba se shodli na tom, že trávit spolu veškeré okamžiky, ať už v práci nebo doma, přineslo zkrátka „ponorkovou nemoc.“ Nikola se ale vdala znovu, úplně tajně, ale se svým druhým manželem, který přijal její příjmení, Janem Márou,  prozradili, že svatbu netajili. Jen o ní zkrátka nikomu neřekli…

Během dokumentu se na plátně objevila další slavná jména, jako Daria Klimentová, Tereza Podařilová, Jaroslav Slavický a opět Jiří Kylián, který řekl, že by Nikolka nikdy neměla přestat tančit.

Diváci také měli příležitost nahlédnout do okamžiků, kdy Nikola budovala již své vlastní taneční studio s Michalem Štípou, oba tvořili dlouho taneční pár a jaksi k sobě neodmyslitelně patřili. Někteří lidé byli dokonce přesvědčeni, že jsou manželé, ale tak to nebylo, opravila fakta  s úsměvem Nikola.

Největším napětím během filmu  pro diváka bylo, zda nakonec Nikola roli Julie tančila či ne. Nabízelo by se, že jí to určitě vyšlo, aspoň konec dokumentu skončí „happyendem.“

Jenže – jaké překvapení! Ne, nevyšlo to. Nikola statečně zakončila tuto etapu života slovy, že je jí už 42 let, natrápila se dost a dost a hroutit se z toho nebude. Je prý vděčná za všechno, co jí vyšlo a hotovo.

Po skončení filmu se primabalerína objevila na jevišti za bouřlivého potlesku a ke všem překvapením se diváci dozvěděli, že roli Julie bude tančit 8. října 2022! Ale prý svým přátelům říká, ať si lístky zatím nekupují….

Role Julie nakonec přišla,  jistě také zásluhou šéfa Filipa Barankiewicze, který s Nikolou soucítil, protože, jak pravil, je obdivuhodné, že Nikola ve 42 letech ještě může tančit roli mladé dívky, to nebývá tak běžné.

Češi mají být na koho hrdí a doufejme, že tentokrát to Nikole už konečně  vyjde! Ovšem samotnému  filmu tyto životní peripetie  prospěly, protože  dokument tak věrohodně zachytil, jak nelehký je život primabaleríny.

 

Foto: Archiv České televize (s laskavým svolením)

Eva Smolíková

Taneční magazín