Rozhovor s baletním tanečníkem a choreografem Filipem Martinským

„Tanec je kreativita a svoboda“

Filip Martinský

„Tanec je pro mne hlavně kreativita a svoboda,“ přiznává tanečník a choreograf Filip Martinský, který rád vše střídá, experimentuje a dodává: „Jsem univerzální typ tanečníka, a uvidíme, jaké výzvy přinese budoucnost.“ Má rád role energické, charakterové, role, které hýbou dějem nebo role, kde může pracovat s výrazem a gesty.“

V dětském věku jste na rodném Liptově tancoval v Tanečním klubu Jessy Vavrišovo. Co Vás ještě bavilo a jak na toto období plného tance a pohybu vzpomínáte? Čím jste chtěl být?

Od malička jsem byl umělecky založený. Navštěvoval jsem výtvarku, kde se projevil můj zájem o abstrakci, fascinovaly mne barvy a různé techniky… věnoval jsem se také folklornímu tanci a na základce jsem později ještě recitoval a zpíval.

Na období v Tanečním klubu Jessy Vavrišovo mám nádherné vzpomínky ze soutěží, zájezdů či plesů… tam vznikla ta nejkrásnější a nejsilnější přátelství, která trvají dodnes. V tanečním klubu jsem našel vše, co jsem v tom věku hledal – pohyb, hudbu, kostýmy, barvy – absolutně kreativní prostředí, prostě stvořeno pro mne. A právě v tomto klubu jsem začal dělat také své první soutěžní choreografie a později také učit mladší generaci tanečníků.

Neměl jsem jednoznačnou představu, čím chci být… umělecký směr si mne našel a odmala mne k tomu vedl, kde jsem dnes. … (smích)

Jak se kluk ze Slovenska, od Tater, ocitl na Pražské taneční konzervatoři?

„Studia jsem začal na konzervatoři na Slovensku, a protože jsem byl přehnaně ambiciózní a netrpělivý, přihlásil jsem na konkurz do muzikálu Romeo a Julie, kterou organizovala francouzská produkce na tour po Číně a Taiwanu. V náročném výběrovém konkurzu jsem obstál a tak jsem coby šestnáctiletý vycestoval za svými prvními profesionálními zkušenostmi. Již tehdy jsem si uvědomil, že chci na sobě pořádně „zamakat,“ zlepšit techniku, rozšířit si obzor, a k tomu potřebuji kvalitní vzdělání, podnětné prostředí plné výzev, někoho, kdo se mi budě věnovat a nasměřuje mne. Díky tomu, že mne již pár let individuálně vedl Pavel Ďumbala, napadla mě právě Praha. Vše jsem si sám vybavil, vytelefonoval a už jsem jen řešil přestup. Představa, že bych mohl studovat v Praze a přitom ve chvílích volna pracovat s panem Ďumbalem, byla pro mě v té době neskutečně motivující.“

   

 V 16 letech jste absolvoval s pařížským muzikálem Romeo a Julie půlroční turné po Číně a Taiwanu. Jaká to byla pro Vás zkušenost?

„To bylo jako sen a dodnes nechápu, jak se to všechno podařilo, vždyť jsem měl pouze 16 let. Dalo mi to mnoho, především zkušenosti s hraním, s autenticitou výrazu, práci s gesty, také jsem si všímal, jak funguje management, který byl na vysoké profesionální úrovni a dnes mohu říci, že to byla úžasná zkušenost. A poznávání nových krajin a kultur, bylo vždycky mým velkým snem a tak se to začalo propojovat.“

Kromě konzervatoře jste absolvoval taneční workshopy v Belgii, Itálii, Indii nebo Thajsku, taneční kurzy – Vaganova Summer Intensive v Barceloně, Summer Intensive Batsheva Dance Company v Izraeli a Darii Klimentové (2017 a 2018).  Čím Vás kurzy a workshopy obohatily a uvažujete, že byste také pořádal vlastní taneční kurzy? 

„Začínal jsem v kreativním prostředí a vždycky jsem byl zvědavý, rád jsem všechno zkoumal, poznával nové věci. Taneční kurzy a workshopy mi daly možnost cestovat nejen do nových krajin, ale především zkoumat různé techniky tance, ať již moderního a současného tance spojeného s improvizací anebo přímo pozorovat rozdíly výuky klasické techniky a možnosti její kombinace z pohledu různých pedagogů nebo slavných tanečníků z celého světa. A tím jsem spojil tzv. příjemné s užitečným.  (smích)

Nad organizováním tanečních kurzů jsem ještě nepřemýšlel, ale umím si to v budoucnu představit. Věřím ale, že vše v životě má správné načasování, takže někdy v budoucnu určitě ano.“

Během studií jste se zúčastnil několika mezinárodních tanečních soutěží. Třetí místo jste obsadil na Mezinárodní baletní soutěži v německém Mnichově, druhé na Mezinárodní choreografické soutěži v Polsku a první místo v Plzni v roce 2018, kde jste získal také cenu za současnou choreografii (The Century). Co to pro Vás znamená?

„Každého potěší, když je jeho práce oceněna, je to krásné zadostučinění. Tanec ale není sport a tak jej nemůžeme ohodnotit spravedlivě a v číslech a proto jsou všechny taneční soutěže velice subjektivní. Každý porotce má vlastní vkus, vlastní zkušenosti, přichází z jiného prostředí, takže hned několik odlišných faktorů. Často je to také o kontaktech a sympatiích nebo … také jakousi nastavenou hierarchií institucí.

Proto pak časem pochopíte přísloví: „Cesta je cíl…“ Mne si již vícekrát stalo, že jsem se tvrdě a vytrvale připravoval na nějakou soutěž, kdy byla příprava tak únavná a zdlouhavá, pod tlakem, cílená na úspěch, že když pak to vytoužené ocenění dosáhnete, které společnost oficiálně ocení… necítíte vlastně nic… jen prázdno. Usmíváte se a víte, že to není jen o této chvíli. Je to úplně v pořádku, protože to všechno potřebné jste již zažili po cestě… zjistíte, že na tom „vrcholu“ nic speciálního nenajdete… a někdy se to také nepodaří… ale vy cítíte, že se všechno to důležité stalo cestou.“

Po škole, od roku 2019 působíte v alternativním tanečním souboru Lenka Vágnerová and Company, kde tančíte např. v představení Panoptikum. Jako tanečník působíte také v baletu v divadle F. X. Šaldy v Liberci. Byl jste sólistou Pražského komorního baletu. Věnujete se klasickému tanci, což je balet, současnému tanci, alternativnímu umění, vaši specialitou jsou vysoké skoky. Čím je pro Vás tanec? Je vám bližší klasický tanec, nebo Vás to táhne k alternativnímu umění? Nebo máte nejraději, když to můžete střídat? A co role, jaké rád ztvárňujete?

„Působení v souboru Bohemia Balet bylo při studiu velice osvěžující. Pan Slavický, ředitel konzervatoře, umí přesně podchytit talent a následně s ním individuálně pracovat. V souboru jsme měli možnost spolupracovat s různými choreografy a přitom jsme cestovali po České republice a všechno mělo své kouzlo.

Tvorba díla je vždycky výpovědí konkrétního autora, který v něm vyjadřuje své pocity, názory, představuje svůj vkus… pro mě je to svoboda, tehdy se cítím nejvíce sám sebou… musíte cítit, že máte světu co říci, odevzdat. Když já tvořím dílo, tak jej tvořím pro konkrétního tanečníka nebo tanečníky, snažím se podchytit jejich osobnost a jejich silné stránky a tehdy může vzniknout něco skutečně originálního. Často je to intuice, kterou se řídím při své tvorbě.

Co se týče mým plánů, tak krátce před příchodem pandemie covidu, mne přijali do souboru Borisa Eifmana v St. Peterburgu, kde jsem pobyl pouze měsíc, a měl jsem tam nastoupit jako sólista. Bral jsem to jako významný kariérní krok, který se ale kvůli vízům nepodařilo zrealizovat a následně vyhlášení nouzového stavu, až úplné zastavení spolupráce s Ruskem, kvůli invazi na Ukrajinu.

Jenomže umělec nemůže stagnovat a právě v té době vznikla iniciativa, abych vytvořil svoji první celovečerní performaci Machinácie. Toto představení mělo premiéru na Liptově pod Tatrami díky Hory Doly (alternativní prostor) a následně byla repríza v Bratislavě. Do projektu jsem pozval dvě performenky, s nimiž se znám řadu let a věděl jsem, že nám to bude na jevišti fungovat a to Melánii Ondrejíčkovou a Kristínu Kollárovou. Další repríza nás čeká v září a to v Detvě v Domě umění… a pracujeme na dalších možných reprízách v Praze a v Košicích.

Po škole jsem měl možnost dva roky působit současně ve třech institucích a ještě k tomu jsem hostoval v Bohemia Balet, bylo to velice obohacující období, ale vyžadovalo si to obrovskou časovou a osobní disciplínu. Je to především o komunikaci a stanovení si priorit. Jsem ale velice vděčný, že vedení všech tří institucí mi to fungování akceptovalo.

Tanec je pro mne jednoznačně kreativita a svoboda, jako by Ruth st. Denis řekla. „Tanec vnímám jako komunikaci mezi tělem a duší, jako vyjádření toho, pro co je těžké najít slova.“

Já stále balancuji mezi čistou klasikou – baletem a absolutní alternou. Klasický tanec je základem pro vyjádření pohybu každé formy pohybového umění, bez toho se neobejde… také mne fascinuje neoklasika, čisté tvary a hraní s plasticitou pohybu nebo občasnou deformací póz.

Rád to vše střídám, experimentuji, neumím si momentálně představit, že bych se věnoval pouze jedné formě umění. Jsem univerzální typ tanečníka, a uvidíme, jaké výzvy přinese budoucnost.

 Já mám nejraději role, které jsou energické, charakterové, nebo které hýbou dějem. Z klasického repertoáru je to např. Rothbart z Labutího jezera, Abderachman z Raymondy nebo velice rád „skočím“ – tzv. „španělák“ z Labutího jezera nebo z Louskáčka. To jsou role, kde mohu pracovat s výrazem a gesty nebo s úplnou explozí energie a vyjádřením mužnosti.

Co se týká současného tance, tak právě práce s Lenkou Vágnerovou byla pro mne jednoznačnou volbou hned po škole, nakolik pracuje s osobností performenů a její divadelní pohybové ztvárnění v divácích zanechá esenci. Ztvárnění několika rolí v představení Panoptikum, které Lenka „ušila“ přímo na mne jsem si velice užil a mohl jsem se do těch rolí ponořit.

Ještě mám několik malých snů, co se týká – neoklasických – současných světových choreografů, v jejichž choreografiích bych si rád zatancoval nebo zkoumal jejich pohybový slovník. Uvidíme, zda se mi to v budoucnu splní.“

Jako rodák ze Slovenska již několik let žijete a pracujete v Čechách. Co pro Vás znamená domov, kde je ten Váš? A jak to máte s jazykem?

„V současné době jsem v Mexiku na tour s baletem Labutí jezero pod záštitou Národního divadla Bulharka z Varny… a tak opět cestuji a experimentuji. (smích)

Domov mě velice chybí a krásu našim majestátních Tater jsem si začal uvědomovat, až když jsem odešel poprvé na půl roku do Číny. Představa, že jsem tak daleko od domova a následně ten pocit, když se vrátíte a ten Baranec a Kriváň (kopce ve Vysokých Tatrách) tam na vás stále čekají, tak ten pocit je nádherný. Jedno ale vím – moje srdce je doma v Tatrách, ale duše chce zpět do Prahy, kam se plánuji v budoucnu vrátit.

Mluvím česky a anglicky a z těchto jazyků jsem, i přesto, že jsem Slovák, maturoval. Dorozumím se také rusky a trošičku i francouzsky.“

Jak rád trávíte chvíle volna? Umíte odpočívat?

„Přiznávám, že jsem se dlouho neuměl pouze fyzicky regenerovat. Vypnout ale „hlavu“ bylo náročnější – umění to najít… Již několik let se věnuji meditaci a józe, ale opravdu vědomě mentálně odpočívat nebo lépe řečeno, žít, jsem začal (když to řeknu paradoxně) až během covidu. Tehdy jsem si uvědomil skutečné hodnoty v životě, změnilo to zcela moje fungování a myšlení. Protože jsem nemohl tancovat, učil jsem pouze on – line klasický tanec. Byl jsem doma v Tatrách a začal jezdit na kole, chodit na túry, postupně běhat maratóny, dělat skialping, bivakovat pod holým nebem, zamiloval jsem se do našich hor. Bylo to pro mne potřebné období, tělo mělo stále výkon a bylo v kondici, ale mysl se mohla konečně regenerovat a vypnout v krásné přírodě.“

Děkuji za rozhovor  

Foto: Luboš Plšek, Erzvo Photography,  Michal Babinčák

Veronika Pechová 

pro  Taneční magazín 

Rozhovor s tanečníkem a držitelem cen Thálie Ondřejem Vinklátem

„Tanec je univerzálním jazykem“

Trojnásobný držitel ceny Thálie za své baletní kreace Ondřej Vinklát, se k tanci dostal přes sportovní gymnastiku. Absolvoval Taneční konzervatoř, pak přišlo angažmá v Bohemia Baletu, několik let byl sólistou baletu ND v Praze. Od roku 2015 je členem tanečního souboru DEKKADANCERS, kde působí nejen jako tanečník, ale i choreograf. Podle něj je tanec krásný a tančit ještě krásnější. Tanec je prostě univerzálním jazykem. A patří k lidem, pro které je práce, také jejich koníčkem.

K baletu jste se dostal přes sportovní gymnastiku, když se na jeden z tréninků přišla v roce 2001 podívat tehdejší šéfka baletu Divadla F. X. Šaldy ve vašem rodném Liberci Vlasta Vindušková s choreografem Gustavem Skálou, hledali právě kluka do představení Podzimní karneval. Vy jste zaujal a roli získal. Pamatujete si ten pocit, když jste se poprvé ocitl na jevišti?   

„Pamatuji. Připadal jsem si tam jako Alenka v říši divů. Ta koncentrace všech přítomných na jevišti v čase a prostoru, hudba, světla, ale také pocit, že nevím, co přijde dál, mě asi bavil už tehdy. I když vzpomínám si, že jsem byl víc nervózní, než že bych si výstup užíval, jelikož jsem si opravdu nebyl jistý tím, co mám dělat… A bylo to tím, při zkoušení jsem nedával pozor a pořád jsem lítal někde kolem, dělal stojky, přemety, a hrál si s rekvizitou, kterou byl míč.  No, a to by v tom byl čert, abych se koncentroval na pokyny pana choreografa… Když mě pak Gustav chtěl obsadit do první premiéry, pořádně mě rozhodil, a raději jsem se přimluvil za alternaci. Tak jsem nakonec dělal až premiéru druhou. Byl jsem za to upřímně rád!“

 Byl to právě Gustav Skála, kdo, dá se říct, může za to, že jste se v deseti letech ocitl v Praze, když jste začal studovat klasický tanec na Taneční konzervatoři hlavního města Prahy, kterou jste v roce 2011 absolvoval. A již během studií jste byl členem tanečního souboru TKP Bohemia Balet a v roce 2012 jste nastoupil do ND v Praze, kde jste se brzy stal sólistou. Tančil jste v Donu Quijote, Louskáčkovi, Valmontovi, Malé mořské víle, Sněhové královně… Jak na to intenzivní taneční období vzpomínáte? Která z rolí Vám byla nejbližší?

„Hezky i tíživě. Začátky byly nejtěžší ale i nejkrásnější. Na škole jsem byl hodně divokým a neposlušným studentem, který v šestém ročníku zapnul, a dokonce pochopil, co je na tanci a divadle tak krásné. Po absolutoriu přišlo angažmá v Bohemia Baletu, kde jsem se hodně naučil, a se kterým jsem objel nejen celou ČR ale i svět. No a následně přišlo angažmá v baletu ND. Nové prostředí, noví kolegové a kamarádi. Dostal jsem mnoho krásných příležitosti, za které jsem opravdu vděčný. Zároveň jsem ale také postupem času poznal, jak divadlo funguje zevnitř, a to už s kumštem nemá pranic co společného. Nicméně rolí krásných bylo hodně, a užil jsem si je dosyta.“

Dumka – foto Pavel Hejný

V 21 letech jste poprvé obdržel cenu Thálie za roli Romea v baletu Romeo a Julie. Další Thálie přišla o čtyři roky později za roli Vyvoleného ve Svěcení jara v rámci inscenace Timeless a třetí v roce 2020 za roli Josefa K v baletu Kafla: Proces. Co to pro Vás znamená? 

„Je to pro mě ocenění za snahu být celým tělem a duší někým jiným. A je opravdu krásné na hodinu až dvě žít osud někoho jiného a paralelně ten svůj… zní to možná přehnaně filozoficky, ale opravdu to jde! Všechny ze zmíněných rolí jsem měl svým způsobem rád. I když u Vyvoleného jsem neměl daleko k tomu, abych ho nenáviděl. Tam to byl největší boj.“

Svěcení jara – Ondřej Vinklát , foto Martin Divíšek

Koncem roku 2019 jste se s ND rozloučil svým posledním představením Kyliánovým programem Mosty času. Nelitoval jste svého rozhodnutí, že jste zlatou kapličku opustil?   

„Nebylo to lehké rozhodnutí a dozvuky pochybností ke mně přilétají do dneška. Podvědomě jsem ale věděl, že ND není tak úplně místo pro mě už pár let před tím. Být tanečníkem na naší první scéně (a nejspíš nejen tam…ale nemám jinou zkušenost) si nese svou daň. A s kariérním postupem pak o to větší. Měl jsem pocit, že o něco přicházím, a když do toho později přišel i nesoulad s vedením, bylo rozhodnuto. Kdyby ale nepřišel jasný signál v podobě zákulisní nedůvěry z jeho strany, nejspíš bych v souboru byl dodnes. Asi bych si jinak nepřipouštěl, že moje srdce nepatří pouze tam. Díky vystoupení ze souboru se ale dnes můžu věnovat choreografii, tancování, a hudbě zároveň. Taková symbióza by v opačném případě nebyla možná. Samozřejmě že jsem přišel o krásné role, krásná jeviště a hlediště, která byla většinou vyprodaná, a také o řadu skvělých kolegů. Ale převládá pocit, že jsem udělal dobře a lépe bych určitě nemohl.“

Chvění – Ondřej Vinklát a Aya Watanabe  ,foto Pavel Hejný

Od roku 2015 jste členem tanečního souboru DEKKADANCERS, který vznikl v roce 2009, a zde nejen tančíte, ale také působíte jako choreograf. Čím je Vám toto nevšední taneční uskupení blízké? 

„Především svým osazením. Všichni, kdo v souboru působí, jsou mí dobří přátelé. Jeden z nejlepších klaunů na světě Slava Polunin řekl: „Ať děláš, co děláš, dělej to jen s těmi, které chceš obejmout“. No a my se obejmout nejen umíme, ale dokonce to děláme i rádi, a ještě se společně umíme zasmát. A to děláme taky rádi.“

Romeo a Julie – Ondřej Vinklát – foto Pavel Hejný

V náročné covidové době se Vám podařilo připravit choreografie – pro DEKKADANCERS (A. I.), ve spolupráci s Viktorem Konvalinkou a Štěpánem Pecharem, pro balet DJKT (Princezna se zlatou hvězdou), ve spolupráci se Štěpánem Pecharem a pro balet Jihočeského divadla baletní představení Mechanický pomeranč (ve spolupráci s Tomášem Rychetským) nebo pro festival Lípa Musica Stabat Mater. Čím Vás práce choreografa naplňuje?  

„Celý proces tvorby. Od prvního nápadu do první opony. A to i přes všechny překážky, které během tvorby musíme překonat. Někdy to bolí více, někdy méně, ale bolí to vždycky. Naštěstí převažují okamžiky, kdy si řeknu: „Jo, má to smysl!“ Musí to ale být látka, které věřím. Pak se cítím být na správném místě.“

Ohad Naharin decadance, foto Martin Divíšek

Kromě toho, že jste vynikající tanečník, skvěle hrajete na piano, zpíváte a také komponujete. A svoji hudbu jste také zapojil např. v Dumce pro Národní divadlo. Dočetla jsem se, že s Tomášem Vondrovicem skládáte písničky a chtěl byste vydat album… A co rád posloucháte v soukromí?

„S Tomášem Vondrovicem písničky neskládám, ale kujeme spolu pikle v tandemu choreograf a režisér už pár let, a tak jsem zvědavý, jestli se toho dočkáme. Tomáš je úžasně vzdělaný člověk s velkým přesahem do filozofie, a hovory s ním jsou naprosto jedinečné a inspirativní. Většinou si otevřeme láhev vína, pojídáme u toho něco dobrého, povídáme si pak několik hodin, a zapisujeme si poznatky, které by se mohly hodit do našeho společného počinu. Zatím z nás něco kloudného vypadlo vždycky. Teď to ještě dobře zrealizovat.

No a hudba? Teď už rok a půl skoro denně Mac Miller. To je láska veliká. Zejména jeho alba Circles, Swimming, The Divine Feminine, a GO:OD AM. Pak poslouchám Erikah Badu, Anderson. Paak, Monkey Bussines, J.A.R., také novou desku Romana Holého – Strážce klidu vol. 1, a mnoho dalších podle nálady.“

Gods and Dogs – Sergej Gherciu

V jednom rozhovoru jste řekl: „Tanec je naprosto univerzálním jazykem. Není zapotřebí mluvit, abychom sdělili pocit či myšlenku. Pohyb říká o lidech víc, než si mnoho z nás myslí. Prozradí na nás úplně všechno. Pro mě tanec byl vždy prostředkem k tomu být svobodný a naplno přítomný. Každý okamžik prožít každičkým milimetrem svého těla. Rozpustit se v hudbě a být jí. Zapomenout na čas, a zapomenout na problémy, které nás na tomto světě obklopují.“ Platí to stále?

„Platí. Tanec je krásný! A tančit ještě krásnější.“

Cacti – Ondřej Vinklát -foto Martin Divíšek.

Umíte odpočívat? Máte raději aktivní nebo pasivní odpočinek?

„Umím. Mám to štěstí, že má práce je i můj koníček. Někdy je ho trochu moc to je pravda… a když, sednu si za klavír a skládám muziku. Pak si užívám výletů do přírody. Našel jsem si vztah k běhání. Pak miluji saunu. No a na pivo taky zajdu… aby to nevypadalo zas tak idylicky. I když dobře načepovaná Plzeň a přátelé kolem, to je idylka veliká.“

Děkuji za rozhovor

Don Quijote – Alina Nanu a Ondřej Vinklát – foto Anna Rassmusen

 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Hvězdy pod širým nebem!

Vydejte se do otáčivého amfiteátru v Českém Krumlově! Čeká vás divadlo s nejvyšším stropem na světě.A co vám letos přináší?

Milovníci hudebních žánrů, převážně z jižních Čech, se mohou těšit na dvě doslova pohádkové novinky. 

Od 24. července se českokrumlovská zámecká zahrada promění v bájná pohádková království. Čajkovského taneční pohádka Šípková Růženka, v choreografii a režii Jaroslava Slavického podle klasické choreografie ruského baletního mistra Mariuse Petipy, patří do zlatého fondu baletního odkazu 19. století. „Ten původně čtyřhodinový ,Grand balle jsem se rozhodl přepracovat tak, aby při zachování stylu a určité tradičnosti původního nastudování odpovídal současným inscenačním postupům. Snažil jsem se o uchování nejkrásnějších hudebních a tanečních částí, o zrychlení děje a zvýraznění boje dobra se zlem. Mým přáním je, aby krása a estetika klasického tance zapůsobila na všechny věkové kategorie diváků, v případě tohoto představení zejména i na dětského diváka. Domnívám se, že je povinností předávat dalším generacím hodnoty, které jsou součástí klasického baletního odkazu, neboť společně s ostatními uměleckými obory patří do světového kulturního dědictví,“ doplňuje choreograf.

Scénu i kostýmy navrhl renomovaný český divadelní a filmový výtvarník Josef Jelínek, který si v mnohobarevném spektru současného divadla stále drží svou osobitou pozici. Šípkovou Růženku uvádíme ve spolupráci s Taneční konzervatoří hl. m. Prahy a Bohemia Baletem. Diváci tak uvidí v zámeckém parku nebývalý počet 40 tanečníků.  

Toto ztvárnění Šípkové Růženky diváci zhlédli už na konci jarní divadelní sezóny v DK Metropol, kam se z Otáčivého hlediště na podzim opět vrátí. V titulní roli se střídavě představí Rosa Maria Pace a Alkisti Angelatou. V roli prince Desiré diváci uvidí držitele Jihočeské Thálie za rok 2018 Magnuma Phillipyho nebo sólistu baletu Národního divadla Praha Matěje Šusta. V roli zlé víly Caraboss všechna představení odtančí držitel celostátní ceny Thálie a přední sólista baletu Jihočeského divadla Zdeněk Mládek. 

Druhou novinkou letošního léta, kterou uvádíme od 2. srpna, je opera Giacoma Pucciniho Turandot. Vypráví příběh o překrásné, ale kruté princezně, jež se zbavuje svých nápadníků tak, že jim dává záludné hádanky a nechává jim setnout hlavy, když je neuhodnou. Princ Kalaf tři hádanky uhodne a princeznu může získat. Dá však raději znovu v sázku svou hlavu, aby získal její srdce…

Orientální pohádku se silnými symbolickými odkazy uvedeme v italském originále v hudebním nastudování Maria De Rose a režii Tomáše Ondřeje Pilaře. „Kdybych měl v Turandot nalézt jeden jediný střípek, který bych si mohl ponechat v mozaice svého života, byla by to asi důvěra ve smysl oběti,“ prozrazuje Tomáš Ondřej Pilař. „Slovo oběť má v češtině – na rozdíl od mnoha jiných evropských jazyků – poněkud hořkou příchuť. Nese v sobě stopu bolesti po tom, čeho se vzdáváme ve prospěch toho, pro co oběť přinášíme. Zajímavější je to s jejím italským ekvivalentem offerta nebo anglickým offering, které se dá doslovně přeložit také jako nabídka. Zde mizí rozměr sprostého handlu, výměnného obchodu české oběti, kterou je možné přinést zištně a vypočítavě, ale nabízí hluboce etický rozměr,“ doplňuje režisér.

Diváci se mohou těšit na hvězdné operní sólisty, jimž tleskaly věhlasné operní domy, jako jsou Palau des les Arts ve Valencii, Gran Teatro la Fenice v Benátkách, Opera v polské Wroclawi, Velké divadlo v Moskvě, a kteří hostovali na operním festivalu v irském Wexfordu, zpívali v prestižní newyorské Carnegie Hall a na open-air produkcích v Sommertheater Klosterneuburg či jinde. Někteří z nich budou mít před Otáčivým hledištěm svou pěveckou premiéru. Sólisté s oslnivým renomé a doslova ze všech koutů světa! V titulní úloze se představí sopranistky Anastasiya Roytman (USA) nebo Iveta Jiříková (ČR), Liu ztvární Ilona Mataradze (Španělsko) nebo Ivana Rusko (ČR), prince Kalafa tenorista Igor Stroin (Ukrajina) nebo Paolo Lardizzone (Itálie). Roli tatarského chána Timura zazpívá basista Apostol Milenkov (Rakousko) nebo Martin Gurbal´ (SR)

Autorem unikátní scénografie Turandot je Jan Polívka, barvitých „čínských“ kostýmů Aleš Valášek a choreografie se ujal baletní mistr Jihočeského divadla Sergej Škalikov. 

V počtu 35 dětí nebude chybět ani známý pěvecký sbor Jitřenka pod vedením sbormistryně Elvíry Gadžijevy. Posílený bude také operní sbor pod vedením Martina Veselého a představí se i žáci baletní školy pod vedením Sergeje Škalikova a řada dalších externistů. Před Otáčivým hledištěm tak diváci uvidí na 180 účinkujících včetně 50 členného orchestru v Bellarii s dirigentem Mariem De Rose, což představuje historicky nejvýpravnější projekt v dějinách tohoto jedinečného fenoménu. Více informací o programu na www.otacivehlediste.cz.

Lenka Cimlová – Ostrá

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečnicí a herečkou ADÉLOU MAŠÍNOVOU – SRNCOVOU

„Moje taneční sny nikdy nekončí“

Adéla Srncová. Od malička má ráda pohyb, balet se stal jejím osudem a našla se v improvizaci. V uměleckém prostředí se díky rodičům Adéla Srncová pohybuje celý život a nejen s Černým divadlem procestovala svět. Tančila na různých místech po světě. A nedávno se stala maminkou.

Jste tanečnice tělem i duší. Dočetla jsem se, že o svém baletním osudu jste se rozhodla již ve 14 měsících …

„Myslíte, že se lze rozhodnout tak brzy? 🙂 Spíš jsem to možná už tak malá ze sebe vyzařovala, byla jsem nadšenec do pohybu a tance. Moje hračky, převažovaly panenky, putovaly celým domem a učily se tančit a posléze spolu s nimi i moje sestřička, což už si pamatuji, co ale bylo před tím, ví lépe rodiče a prarodiče a opravdu se to tak o mně říkalo a říká.“

Váš tatínek je všestranně nadaný umělec, zakladatel Černého divadla, Jiří Srnec a maminkou je tanečnice a herečka Dana Asterová Srncová. Talent a nadání jste zdědila po nich. Čím Vás okouzlil tanec a co pro Vás tanec znamená?  

„Tak trochu jsem Vám už odpověděla, mám ho v sobě jako takové předurčení. Věřím, že vesmír tančí a naslouchá stejně jako my velcí malí tanečníci. Já jsem v něm našla svobodu a radost a  tím největším je možnost právě tuto euforii radosti ze života, přenést na lidi kolem sebe. Samozřejmě velkou inspirací mi v mnohém byli a jsou rodiče, ale určitě se obohacujeme navzájem a děkuji jim, že ve mně už tenkrát uviděli můj dar a výjimečnost.“

Vystudovala jste taneční konzervatoř. Jak vzpomínáte na studia a na své působení v tanečním souboru Bohemia Balet, který založil ředitel konzervatoře, Mgr. Jaroslav Slavický?  

„Určitě jsem chtěla být umělkyní a tato škola mně přišla na cestě v tanci tou nejlepší. Zpětně jsem si uvědomovala, jak moc mě konzervatoř ovlivnila, je to osm let drilu a každodenní disciplíny, současně také protančené mládí a za to jsem nesmírně vděčná, že nám právě pan ředitel Jaroslav Slavický umožnil. Nejednalo se tedy pouze o studium, ale měli jsme možnost už tenkrát vystupovat a externě působit, třeba právě v baletech ND.“

Po škole jste se v roce 2007 stala členkou Černého divadla Jiřího Srnce, kde jste předtím hostovala a dnes děláte v divadle také choreografii. Čím Vás oslovilo Černé divadlo? 

„Černý kabinet je můj domov a vždycky tomu tak bude, rádi se vracíme do našich domovů celoživotně, znala jsem naše divadlo převážně jako pozorovatel a divák a přála jsem si jednou zakusit s divadlem ten každodenní běh a to se mi také splnilo, mohl za to tenkrát sice spíš “zásah z hůry”, než moje rozhodnutí, protože jsem tehdy měla na škole v osmém ročníku úraz, nemohla tančit na špičkách a skákat vysoké skoky, rozhodla jsem se proto, žít nějaký čas pro naše divadlo a také pro něj moct něco stvořit.“

S divadlem jste vystupovala v mnoha zemích, která na Vás nejvíc zapůsobila a čím?

„Když jsem do souboru nastoupila, podívala jsem se s divadlem na měsíc do Mexika, byla jsem fascinovaná tamější kulturou a začala jsem o to víc toužit cestovat a poznávat a k tomu jsem se snažila dopátrat toho, proč na světě vlastně jsme. A tak každá zem přinesla něco nového. Cestovala jsem současně také s Bohemia Baletem. V této době dalekých, měsíčních a dvouměsíčních opakujících se zahraničních turné na mě nesmírně zapůsobila Čína, kam jsem se podívala poprvé s baletem a o pár let později na delší dobu také s divadlem a v nejstarší provincii Henan jsem byla učarovaná chrámy a posvátnými místy.“

Také jste vystupovala v baletu ND v Praze. Jaké to je stát na scéně ve Zlaté kapličce? 

„Vždycky jsem tam byla už od dětství nesmírně ráda, měla jsem pocit, jako bych do sebe nadechovala divadelní múzy a cítila se vděčně pokaždé, že je právě moje poslání reprezentovat naši českou zem, kulturu a tanec. Byla jsem tam tak často, že jsem měla dokonce různé rituály před představením, které jsem si právě odsud odnášela dál. Též mě s tímto místem váže mnoho krásných zážitků a nezapomenutelných vzpomínek.“

Máte za sebou mnohá sólová taneční vystoupení a ráda improvizujete. Kde všude jste tančila, kromě divadla a tanečního sálu? Dočetla jsem se, že také v hrobce.  

„Měla jsem možnost tančit na mnoha jevištích pražských, posléze českých a potom i těch světových. Ale v mém poslání je tančit pro radost lidem a to lze kdekoli, s Jaroslavem Tůmou jsme hudbou a tancem rozezněli mnoho kostelů a jednou také zmiňovanou hrobku v Kuksu, kde lítali netopýři a diváci ve zpětné vazbě vzpomínali na jedinečný mystický zážitek. Tehdy jsem tančila jen v jednom bočním světle a při svíčkách. A to je právě co mě na improvizaci tolik baví. Inspirace atmosférou, publikem. Z dalších výjimečných míst pražských můžu jmenovat třeba klášter svaté Anny, tehdy ještě žil Václav Havel a seděl přímo přede mnou v první řadě. Úžasný zážitek byl také tanec při rozbřesku na Karlově mostě a asi úplně naposled 🙂 jsem přitančila k oltáři při mé vlastní svatbě.“

Máte nějakou vysněnou roli, nebo se Vám již splnily Vaše taneční sny? Co Vás čeká v dohledné době? 

„V dohledné době budeme spolupracovat s Jaroslavem Tůmou, čeká nás zajímavá spolupráce v propojení přenosové techniky a múzických umění tedy v našem podání hudby a tance. A moje taneční sny nekončí 🙂 dokud budu svým tancem schopna přinášet radost.“

Objevila jste se také na filmovém plátně a to v pohádce Dešťová víla v roli jedné z tří ohnivých víl nebo v TV pohádce O spanilé Jašince v roli meluzínky. Rýsuje se nějaká další role před kamerou?  

„Něco je právě v jednání a chystám se na jednu roli, víc ovšem zatím neprozradím, protože to se u filmu nevyplácí :-)“

Od roku 2013 spolupracuje s varhaníkem Jaroslavem Tůmou. Oba jste mistři improvizace ve svém oboru. Co připravujete nového? 

„Již zmiňovaná spolupráce pro HAMU, dál máme projekt, který bychom rádi realizovali, ale to se ještě uvidí.“

 Během své kariéry jste spolupracovala s řadou osobností, která z nich Vás nejvíce ovlivnila a čím?   

„Mám mnoho vzorů tanečních, lidských, ale i duchovních. V umění je to po mé velké rodině určitě Jiří Kylián, jelikož jsem do hloubky studovala jeho choreografii, se kterou jsem měla čest také vystoupit v ND, tedy setkala jsem se s jeho prací osobně a na jevišti nám rozdával ještě před představením nezapomenutelné připomínky. Lidským vzorem je pro mě každý, kdo dokáže těšit slovem a pomoci činem a je tomu tak nezištně od srdce. Duchovních učitelů mám také pár, protože věřím, že na poli mysli, se máme mnohému co učit.“

V baletu se našla i Vaše mladší sestra Anna Srncová, která je členkou baletního souboru J. K. Tyla v Plzni. Už jste se spolu v nějakém projektu potkaly nebo něco plánujete?

„Z Aničky se raduji, dokázala ztvárnit Julii v plzeňském baletu Romeo a Julie tak, že mi tekly slzy po tváři, v první části z dojetí a v druhém jednání z bolesti nad tím, co Julie musela prožít. Byl to krásný zážitek. Věřím, že tím že jsme spolu tvořily choreografie doma a bavilo nás to, čeká nás to jednou společně i na jevištích.“

Jelikož jste velice zaneprázdněná prací, máte čas na koníčky, na soukromí? A co láska? Jste šťastná?   

„Na koníčky si čas najdu vždy, protože z nich čerpám pro další tvoření a bez nich bych nebyla tím, čím jsem. Láska se nám tento rok zhmotnila, skrze ni k nám připlulo miminko. Bylo to pro mě nezapomenutelných devět měsíců.“

Díky své profesi často cestujete. Co pro Vás znamená domov a kde je ten Váš? 

„Pociťuji jako domov celou Zemi, ale kořeny mám v české krajině, naše příroda je jedinečná, tady je mi dobře, tady rozumím, ale srdce mám otevřené všemu tvořivému a objevnému.“

Děkuji za rozhovor

Veronika Pechová

 

 

Foto: archiv Adély Srncové
TANEČNÍ MAGAZÍN