Hodili PRAŽSKÝ KOMORNÍ BALET přes palubu?

Má složitá situace kolem dotační politiky pro jeden z doma i v zahraničí nejuznávanějších tanečních souborů dneška možnost uspokojivého řešení? Co na to nejen Ministerstvo kultury?

Ten soubor mám asi nadosmrti spojen s tehdy (již nefunkčním) pražským Komorním divadlem, kde dlouho v minulé době zkoušel a piloval svá krásná představení. Pražský komorní balet se mi nadlouho zaryl do paměti jako „dítě Pavla Šmoka“. Ale není to pravda. U jeho zrodu stál ještě legendární choreograf Luboš Ogoun a baletní teoretik, profesor a publicista Vladimír Vašut. Z tohoto triumvirátu nejprve odešel na věčnost Luboš Ogoun. Ne tak dávno zesnul i legendární Pavel Šmok a ke konci loňského roku v mělnické nemocnici dodýchal i Vladimír Vašut. Vypadá to, že je dlouho nepřežije ani samotný soubor – Pražský komorní balet…

Pavel Šmok na archivním snímku mezi svými tanečnicemi

Ač se to zdá neuvěřitelné, tento špičkový soubor, který obdivovali špičkoví tanečníci, ale i milióny televizních diváků, když pohostinsky vystupoval v recitálech Karla Gotta, stojí na prahu zániku!

Pan Luboš Ogoun (vlevo) přebírá státní vyznamenání od prezidenta Václava Havla

Pražský komorní balet (dále jen PKB) je pro českého, ale též zahraničního, diváka již více než čtyři desítky let známým a tradičním českým tanečním souborem. Předchůdce PKB „Studio BALET PRAHA“, založené v roce 1964 právě Lubošem Ogounem, Vladimírem Vašutem a zejména Pavlem Šmokem, mu dalo jisté základy. Zrovna v letošním roce si připomínáme 55. výročí vzniku „Studia Balet Praha”, a také právě v tomto roce eskaluje několikaletý problém systémového financování tohoto jediného českého nezávislého tanečního souboru, který nabízí stálá angažmá profesionálním tanečníkům a absolventům tanečních konzervatoří.

Vladimír Vašut, další z trojice zakladatelů, tatínek Marka Vašuta, se špatných konců svého” souboru krátce nedožil také…

PKB dnes nemá k dispozici vlastní zázemí pro uměleckou činnost a za poslední roky dosahuje jeho veřejná finanční podpora necelých třicet procent ročního rozpočtu. Pro profesionální taneční divadlo s 23 členným cestovním souborem s denním pracovním režimem je stávající celková veřejná podpora ve výši necelých 3,5 mil. Kč ročně naprosto nedostatečná při aktuálním celkovém rozpočtu ve výši 14,9 mil. Kč. PKB má přitom srovnatelné výkonové ukazatele s baletně tanečními soubory kamenných divadel, co se týká návštěvnosti i počtu představení.

Na tiskové konferenci zleva Ing. Antonín Schneider, manažer Tanečního centra Praha, konzervatoře a gymnázia, člen Tanečního sdružení ČR, Mgr. Petr Zuska, choreograf a režisér, Mgr. Ladislava Jandová, ředitelka Pražského komorního baletu (Balet Praha o. p. s.), Mgr. Linda Svidró, baletní mistr, pověřený vedením Pražského komorního baletu

PKB v rámci své zájezdové činnosti zajišťuje dostupnost tanečního umění ve všech českých regionech a významná je též prezentace tanečního umění v zahraničí. Jeho představitelé se na tiskové konferenci v Malostranské besedě, konkrétně v jejím Trick Baru, vyjádřili, jak je složité komplexně připravit scénu třeba v sokolovně menšího města anebo naopak v aréně pro tisíce diváků.

Vedoucí souboru Ladislava Jandová situaci zdůvodňuje: „V letošním roce obdržel Pražský komorní balet dotaci ve výši pouhých 2 milionů Kč od MK ČR v rámci Programu profesionálních divadel, orchestrů a pěveckých sborů. S ohledem na navýšení celkového rozpočtu uvedeného dotačního programu MK ze 160 milionů Kč na 220 milionů Kč v roce 2019 jsme očekávali nárůst dotace i pro PKB s přihlédnutím na četná jednání s MK ČR. Programová rada MK ČR však PKB, jako jedinému subjektu z celkových 41 hodnocených, navrhla dotaci snížit i přes hodnocené ukazatele. PKB je navíc, oproti ostatním hodnoceným subjektům znevýhodněn skutečností, že se jedná o hlavní veřejnou finanční podporu na kontinuální činnost. A nikoli pouze ,doplňkovou´ finanční podporu nad rámec základního příspěvku zřizovatele. Tak jako je tomu zpravidla u ostatních podpořených subjektů v uvedeném dotačním programu.”

Během tiskové konference vystoupila s vehementní podporou PKB také odborná taneční kritička a dlouholetá šéfredaktorka Tanečních listů Jana Hošková. K ní se připojil i baletní mistr Igor Vejsada.

Zleva Petr Zuska ani Ladislava Jandová či Linda Svidró moc optimisticky do budoucnosti nehledí

Vedoucí souboru PKB Ladislava Jandová mimo jiné uvedla: „S vedením Ministerstva kultury (ministrem Antonínem Staňkem) proběhlo od podzimu 2018 několik neúspěšných jednání. Na podporu ,zachování činnosti PKB´ vznikla také petice, kterou podepsalo téměř pět tisíc osob. Současně jsme získali desítky podporujících dopisů od význačných osobností a představitelů české kultury, kteří se jednoznačně vyjádřili pro zachování kontinuální činnosti PKB, např. od Jiřího Kyliána, Ondřeje Kepky, Ilji Racka, Mária Radačovského, Lukáše Slavického, prof. Ivanky Kubicové, prof. Václava Janečka, doc. Igora Františáka, Vlastimila Harapese a mnoha dalších.“

Choreograf a režisér Mgr. Petr Zuska

Choreograf Petr Zuska se, s jistým stínem v hlasu, zmínil, že předcházející ministr kultury Ilja Šmíd slíbil (nejen) pro PKB „taneční dům“. Uvažovalo se o prostoru nevyužité stavby na pražském Klárově blízko Strakovy akademie, dnešního sídla předsednictva vlády. Dříve tam bývaly tělocvičny a bazén. S nástupem nového ministra však tento návrh tak nějak „zmizel v propadlišti“. Já jsem si vzpomněl, že v době takzvané „perestrojky“, konkrétně ve druhé polovině osmdesátých let minulého století, bylo vážně uvažováno o společném sídle Pražského komorního baletu a Černého divadla Jiřího Srnce. Měl jim být věnován celý vnitroblok na pomezí Smíchova a Malé Strany u Plaské ulice. Vzpomínám, jak nadšeně mi na nástěnce v Komorním divadle Pavel Šmok ukazoval již v první fázi rozpracovaný projekt!

Zdá se, že odchod Ilji Šmída nadlouho uzavřel i možnost tanečního domu na Klárově… Snad nikoli opět na třicet let?

Nejzajímavější pasáže diskusních příspěvku Petra Zusky a Antonína Schneidera  zachytila Eva Smolíková i ve videoreportáži:

Otázkou zůstává, jaký osud budou mít tanečníci i další kmenoví spolupracovníci PKB? Sáhne po nich konkurence? Ta ovšem tak zcela identicky vyhraněna není. Nevyjdou z kondice, když vypadnou z pravidelného tréninkového drilu? To vše nám zřejmě napoví blízká budoucnost…

Samotná konference neměla, jako většina dětské literatury, šťastný a úsměvný konec. Tím, že se konala blízko sídla Parlamentu České republiky však možná zasvítilo světélko naděje na konci tunelu?

Situace je vážná. TANEČNÍ MAGAZÍN i jeho mnozí čtenáři ještě pevně doufají, že nedopadne úplně zoufale.

Zeptali jsme se

Mgr. Igora Vejsady

baletního mistra s mezinárodními zkušenostmi i renomé,

který v PKB zastával pozici baletního mistra od roku 2016

Baletní mistr Mgr. Igor Vejsada (vlevo)

Na konferenci jste mluvil o PKB v minulém čase, to již jste nad jeho existencí zlomil hůl? Myslíte, že je situace neřešitelná?

Určitě ne. Myslím, že takové prestižní těleso, které má – nejen pro mne – téměř zásadní význam, musí přežít. Pokud si uvědomíme, co by tím současná česká taneční kultura ztratila, tak je to pro mne naprosto nemyslitelné! Z druhé strany nevím, jaké kroky udělá ministerstvo kultury? A ministr, který jde na nějaký muzikál, místo účasti na udílení významné a prestižní francouzské ceny českému tanečníkovi – Jiřímu Kyliánovi?“

Foto: Eva Smolíková a archiv

Video: Eva Smolíková

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

ZUSKA a BROUSEK premiérově „vybrousí” KYTICI na 1. máj!

Petr Zuska připravuje pro Pražský komorní balet novou inscenaci Kytice. Hudbu složil Ondřej Brousek. Premiéra bude v pražském Stavovském divadle. Druhá premiéra v divadle v Mostě!

Pražský komorní balet v těchto dnech intenzivně zkouší na velkou jarní premiéru. Kytice, celovečerní autorská inscenace Petra Zusky, bude poprvé uvedena ve středu 1. května od 19 hodin ve Stavovském divadle. Jak již titul napovídá, jeden z nejvýraznějších současných českých choreografů se pro své nové taneční divadlo inspiroval Erbenovou sbírkou veršovaných balad, která patří k pokladům české poezie a literatury. Autorem symfonické hudby, zkomponované přímo pro toto představení, je hudebník, skladatel a herec Ondřej Brousek. Na premiéře zazní živě v provedení Filharmonie Hradec Králové pod taktovkou dirigenta Jana Kučery.

Básnická sbírka Kytice, která je jediným uceleným dílem Karla Jaromíra Erbena, byla poprvé vydána v roce 1853 a dnes patří nepochybně mezi nejznámější a nejčtenější díla naší literatury. Není snad člověka, který by neznal třináct magických balad, v jejichž příbězích a obrazech se mísí nálady a situace lyrické, melancholické, ale i temné a děsivé. „Už jako malý kluk jsem měl moc rád Erbenovy pohádky a Kytice rozhodně patřila k prvním ‚thrillerům‘ dětství nejen mé generace. Dlouhá léta jsem měl sbírku na ‚seznamu‘ témat, která jsem chtěl zpracovat. Myslím si, že je tato látka také blízká určitému umělecko-dramaturgickému odkazu Pražského komorního baletu,“ říká Petr Zuska. „Přestože nám nemálo z balad ve svém konci nabízí jen tratoliště krve a slz, pocit z díla jako celku je přece jen trochu jiný. Jakýsi odraz ode dna, kdy tušíme, že po noci přijde zase den, žal bude vystřídán radostí a že smrt a zánik jsou neodmyslitelným podhoubím pro život nový. A přeneseme-li se konkrétněji ke struktuře jednotlivých balad, nemůžeme rovněž nevnímat jistou archetypální trojici: Vina – Trest – Vykoupení. Mé nové taneční divadlo se opírá především o symboliku výše zmíněného.“

Petr Zuska

Zuskovo scénické zpracování je inspirováno deseti Erbenovými básněmi, nejedná se však o jejich doslovné divadelní převyprávění. „Z oněch deseti použitých balad mají některé větší prostor a jiné se objeví jen jako esence, vlastně takový malý insert. Balady jsou k sobě složeny tak, aby vytvářely jednolitý větší příběh, jedna se přelévá do druhé, významově, dějově a symbolicky na sebe navazují,“ vysvětluje Zuska. „První jednání je tedy jako celek jedním velkým příběhem a osudem ženy, druhé pak muže. Přitom se oba příběhy strukturálně a symbolicky podobají sobě navzájem, jsou to dvě strany téže mince. V rámci toho jsem pochopitelně do původních balad trochu zasáhl. Někdy předpřevyprávím či dovyprávím to, co Erben nenapsal, jindy je to, co napsal, naznačeno jen symbolicky, zkratkou. To však neznamená, že z Erbena nezůstal kámen na kameni. Naopak – ti, co Kytici četli, se budou velmi jasně orientovat a ti, co ji neznají, si velice jasně ‚přečtou‘ ony dva příběhy.“

Pro soubor Pražského komorního baletu Petr Zuska v období mezi lety 1994 a 2002 vytvořil celkem sedm nových opusů. Možná ne náhodou byl (před pětadvaceti lety) tím prvním z nich ‚baletek‘ s názvem Šibeničky. Šlo o české a moravské lidové balady v hudebním ztvárnění Jiřího Tichoty s jeho legendárním Spirituál Kvintetem. Tentokrát však půjde o symfonickou hudbu, nově zkomponovanou přímo pro tuto inscenaci, jejímž autorem je multitalentovaný umělec Ondřej Brousek.

Ondřej Brousek

Kytice je mou první hudební kompozicí, která je určena pro taneční divadlo v takto velkém rozsahu. Mám zkušenosti s hudbou pro tanečníky v muzikálu i činohře, vyložený ‚balet‘ ale přichází s Kyticí poprvé,“ říká hudebník, skladatel a herec Ondřej Brousek. „Byla to pro mě moc dobrá zkušenost a hlavně smysluplná práce s ochotnými a nadšenými lidmi.“

Výtvarná stránka představení se opírá o scénografa Jana Duška, výtvarníka kostýmů Pavla Knolleho a světelného designera Daniela Tesaře. Dramaturgem je básník a režisér Tomáš Vondrovic.

Koproducenti představení Kytice jsou Taneční centrum Praha, konzervatoř – gymnázium a Filharmonie Hradec Králové, jeho mecenáši pak Dadja Altenburg-Kohl a Günter Mayer.

KYTICE

Scénář, choreografie a režie: Petr Zuska

Dramaturgie: Tomáš Vondrovic

Hudba: Ondřej Brousek

Scéna: Jan Dušek

Kostýmy: Pavel Knolle

Světelný design: Daniel Tesař

Asistenti choreografie: Igor Vejsada, Linda Svidró

Tančí: tanečníci Pražského komorního baletu, studenti Tanečního centra Praha, konzervatoře – gymnázia a hosté

Hraje: Filharmonie Hradec Králové

Dirigent: Jan Kučera

Délka: 80 minut

Premiéra: 1. května 2019 ve Stavovském divadle v Praze

II. premiéra: 5. května 2019 v Městském divadle v Mostě

Johana Mravcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

„KLÍČE ODNIKUD“

Nepříliš veselé téma, krásně a vkusně zpracované – takové je nejnovější dílo Petra Zusky

V pondělí 11. března patřilo pražské Fórum Karlín Jihočeskému divadlu. Konkrétně dílu choreografa Petra Zusky „Klíče odnikud“. Petra Zusku našim čtenářům jistě nemusíme představovat. Pouze krátce připomeňme, že během své taneční kariéry vystoupil v baletech klasického repertoáru a především v dílech renomovaných současných tvůrců – Jiřího Kyliána, Pavla Šmoka, Libora Vaculíka, Alvina Aileyho, Gerharda Bohnera, Roberta Northa, Matse Eka, Hanse van Manena, Christophera Bruce, Ohada Naharina, Nacho Duata, Itzika Gallili… Vystupoval v mnoha zemích po celém světě, od roku 2002 byl uměleckým šéfem Baletu Národního divadla v Praze. Jako tvůrce má na kontě více než padesát inscenací. Za svou interpretační práci a choreografickou tvorbu získal řadu význačných ocenění.

Dílo „Klíče odnikud“ vychází ze Zuskovy osobní zkušenosti. Petr Zuska navštívil jednoho dne prázdný dům svých prarodičů. Ten byl obýván několik posledních desetiletí Zuskovou opuštěnou, schizofrenní tetou, která v něm i v naprosté samotě zemřela. Tato žena byla uzavřena do svého vlastního světa strachu a hrůzy ze všeho okolo, obklopena rejem svých neuspořádaných démonů. A současně kolem ležely svazky pedantně a přesně nadepsaných klíčů. Ale odkud vlastně byly? Celý příběh, který trvá přibližně hodinu a půl, vychází ze vzpomínek a klíčových životních okamžiků této nešťastné ženy.

Tanec, který představuje konec života, skon a určitý přechod mezi jednou dimenzí a druhou, není rozhodně žádné radostné téma. Přesto se Petru Zuskovi podařilo vytvořit dílo, které diváka strhne. Bez hlesu sledujeme příběh, který dotváří bezpochyby dokonale vybraná hudba.

Příběh začíná. Vidíme ženu v černobílých šatech, barvách většinou symbolizujících smrt. Zoufale vybíhá vpřed, ale pak zůstává bezvládně sedět na židli, hlavu sklopenou k jedné straně… Pomalu se otevírají jedny, druhé, třetí dveře… A nakonec vyskočí na scénu, z osmi jasně nasvícených dveří, tanečníci – čtyři muži a čtyři ženy. Otevřou-li se dveře, proud světla proniká na jeviště. Je to snad už světlo z té „druhé strany“?

Tanečníci představují vzpomínky dotyčné ženy, jsou oděni do černých obleků. Také se říká, že po smrti člověk vidí před očima odvíjet se celý svůj životní příběh. Všechno dobré i zlé, co ho potkalo a co udělal. Je snad toto takový příběh? Možná ano…

Na scéně se také objevuje druhá žena (nazvaná jen ONA), rovněž oblečena do černobílých šatů. Představuje patrně matku zesnulé ženy. Možná ji ale můžeme chápat i jako zesnulou samotnou, tedy přesněji její vlastní nesmrtelné „Já“. Ale současně je to také pianistka (Božena Steinerová), interpretující první část klavírního cyklu „Po zarostlém chodníčku“ Leoše Janáčka. Tato skladba vyvěrá z jednoho z nejzoufalejších období skladatelova života, kdy mu vedle profesních „proher“, které prožíval, zemřela jeho jednadvacetiletá dcera Olga. Janáčkova skladba kontrastuje s „Reguiem“ Antonína Dvořáka, které se inscenací také prolíná. Toto dílo pak bylo naopak vytvořeno v době, kdy byl skladatel na vrcholu svých tvůrčích sil a jeho „Requiem“ je spíše velkolepou oslavou Boha. Petr Zuska pečlivě zvažoval, které skladby svým obsahem a náladou odpovídají tématu inscenace. A jejich dramaturgie se povedla. Spojení obou z uvedených hudebních děl je emotivně velmi působivé.

Sledujeme pak dále, jak ONA (tanečnice Julie De Meulemeester) vzpomíná na matku a otce, na své dětství, ale i konflikty s otcem, partnerské konflikty. Až nakonec, kdy se postavy mění ve zlé, zlověstné přízraky bez tváří (tanečníci mají hlavy zahalené do černé) a nebohou ženu ničí. Interpreti vskutku přesvědčivě a mistrně představují vtíravé, děsivé, chmurné myšlenky hlavní postavy.

Julie De Meulemeester podává vynikající výkon, divák s napětím sleduje její taneční pojetí role po celé představení.

Božena Steinerová se stává součástí hlavního děje, možná ztělesňuje pocity zesnulé, možná její příbuzné či její vlastní „Já“. Na konci pak zůstávají obě ženy na pódiu bez známek života.

Velkým kladem inscenace „Klíče odnikud“ je její  přínos nejen pohledem na útrapy a konec jednoho lidského života, ale také na opravdovou krásu a důstojnost. Nic není povrchní, divák je hluboce dojatý. „Klíče odnikud“ bych bez nadsázky označila za mistrovské dílo Petra Zusky.

KLÍČE ODNIKUD

Scénář, režie, choreografie: Petr Zuska

Scéna: Jan Dušek

Kostýmy: Pavel Knolle

Světelný design: Petr Zuska, Petr Baštýř

Zvukový design: Zbyněk Perla

 Asistenti choreografa: Béla Kéri Nagy, Zdeněk Mládek

Tančí:  Julie De Meulemeester (ONA), Božena Steinerová (ONA), – Petronela Bogdan, Sebastiano Mazzia, Tereza Szentpéteryová, Ayano Nagamori, Aleš Hanzlík, István Varga, Rosa Maria Pace, Magnum Phillipy (ONI)

Foto: archiv Jihočeského divadla

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Festival „Jižní spojka“ pojmenovala taneční skupina!

Pro jediné profesionální divadlo z Jihočeského kraje nastává sezóna tři výročí. Zejména oslaví sto let své existence. Za druhé si připomene dvě stovky let hlavní divadelní budovy. A jako třetí přináší rok 2019 sedmdesáté výročí Malé scény Jihočeského divadla.

Jihočeské divadlo z Českých Budějovic vstoupilo rokem 2019 do svých jubilejních sto let existence. Sice samotné datum výročí připadne až na počátek nadcházející divadelní sezóny – na 6. září. Avšak připomínat se jej divadlo chystá po celý kalendářní rok. Oslavy zahájí na přelomu února a března první divadelní přehlídkou Jihočeského divadla v Praze pod názvem „Jižní spojka“.

Hlavní těžiště přehlídky bude pochopitelně na domovské scéně divadla, v jihočeské metropoli. Konkrétně na jaře, kdy proběhne premiéra interaktivní vizuálně-zvukové instalace v narozeninové maringotce Malého divadla. To v letošním roce oslaví své sedmdesáté narozeniny. Poprvé budou moci diváci tuto instalaci vidět 29. května v rámci 4. ročníku „Sousedské slavnosti“.

Nejblíže objektivu Evy Smolíkové  ředitel Jihočeského divadla Lukáš Průdek

Ve stejný den současně proběhne vernisáž výstavy ke sto letům Jihočeského divadla. Výstava se připravuje ve spolupráci s Jihočeským muzeem.

Dále bude stoletý příběh Jihočeského divadla mapovat výpravná publikace, s mnoha fotografiemi a dobovými dokumenty. Na její křest se mohou zájemci těšit však až letos na podzim.

V letošním roce plném výročí jubiluje i budova Jihočeského divadla

Třetím významným výročím jsou dvousté narozeniny historické budovy Jihočeského divadla. Ty se budou konkrétně datovat závěrem roku 2019.

Výčet zajímavých programů divadla tím však ještě zdaleka nekončí. Pestrou nabídku chystá soubor pro diváky i na tradiční letní scéně – otáčivém hledišti v Českém Krumlově. A to až do konce léta 2020.     

Jižní spojka 2019“ – premiérová divadelní přehlídka Jihočeského divadla v Praze

Proč název „Jižní spojka“? Vymysleli jej prý členové tanečního uskupení DEKKADANCERS, když jezdili z Prahy vystupovat na prkna Jihočeského divadla. 

Ale teď již k jejímu vlastnímu programu. V období od 26. února do 11. března představí Jihočeské divadlo pražským divákům to nejlepší z produkce všech svých čtyř souborů.

Šéf baletu Jihočeského divadla Lukáš Slavický

V hlavním městě uvedou jihočeši celkem pět titulů. A to v divadlech DISK, NoD, ABC a ve Fóru Karlín. Na jeden doveze pražské diváky na domovskou scénu do Českých Budějovic. 1. března do Budějovic vyrazí speciální autobus, který zájemce z Prahy přiveze (a po představení i odveze zpět). Budou tak mít možnost vidět dokumentární politické drama Jiřího Havelky s názvem ,Elity´, které napsal pro Slovenské národní divadlo a my jsme ho uvedli jako první české divadlo. Na Slovensku byla hra oceněna diváky jako ,hra roku´ a i v Budějovicích je vyprodáno,” dodává režisérka a umělecká šéfka činohry Martina Schlegelová.

Zcela vlevo v popředí ředitel Jihočeského divadla Lukáš Průdek za ním zleva baletní mág a choreograf Petr Zuska, architekt FORA Karlín Martin Krupaer, šéf baletu Jihočeského divadla Lukáš Slavický a Milan Šlachta, za partnera a sponzora festivalu- firmu BOSCH. To vše na tiskové konferenci ve FORU Karlín.

A jak předem hodnotí nový festival „Jižní spojka“ ředitel divadla Lukáš Průdek? Svěřuje se: Máme ambice region překračovat. A jak jinak, než se začít pravidelně představovat v Praze? S pražskýmdivadly se bavíme i o stálejší spolupráci, rádi bychom tu po celou sezónu uváděli některé inscenace. Tou cestou zase hledáme nové diváky. A snažíme se na sebe upozornit i odbornou veřejnost.”

Zahajovací titul festivalu „Jižní spojka” nese název „Téměř dokonalá láska”  a je inspirován trpkým příběhem unesené Nadi Kampuschové

Přehlídka bude zahájena přímo v srdci Prahy, na Královské cestě v divadle DISK komorní inscenací „Téměř dokonalá láska“. Příběhem inspirovaným osudem Nataši Kampuschové. Ten  je na programu 26. února.

V DISKu mohou Jihočeské divadlo diváci shlédnout i v druhý den přehlídky. Autorská inscenace Janka Lesáka o lásce k moři a snech českého národa, „Čechomoří“, je inspirovaná skutečným příběhem. Upozorňuje, že sny jsou možná důležitější než samotné vynálezy, protože vytvářejí podhoubí, ze kterého může vyrůst několik dalších příběhů, hrdinských činů a lásky, záleží jenom na tom, po čem toužíte.

První březnovou sobotu se ocitnete na Sicílii. Konkrétně ve známém městečku Palermo. Hra „Game“ je participační divadlo pro celkem 50 hráčů postavené na principech LARPu (Live Action Role Playing Game). V této hře jsou na hracím plánu figurkou diváci sami. Neexistuje únikový východ, musíte hru hrát a dohrát. To vše proběhne na divadelní scéně NOD, součásti klubu ROXY, opět v samém centru Prahy, v Dlouhé ulici 33.

Z rodinné opery „Kominíček”

V neděli 3. března si tak od 16. hodiny odpolední trochu zakouzlíte v Divadle ABC. Kouzelná rodinná opera Benjamina Brittena „Kominíček“ zavede diváky do zákulisí divadla, ale možná ukáže i hravou a interaktivní formou tu správnou cestu k tomu jak začít milovat operu.

Petr Zuska autor baletního příběhu o samotě a odpuštění „Klíče odnikud”

Jižní spojka“ bude zakončena v pondělí 11. března ve Fóru Karlín autorským tanečním divadlem světově uznávaného choreografa a režiséra Petra Zusky „Klíče odnikud“. V inscenaci tančí mezinárodní soubor baletu Jihočeského divadla . V hlavní roli ONA tanečnice vystoupí Julie De Meulemeester – jedna z nejtalentovanějších a nejcharismatičtějších sólistek v historii baletního souboru Jihočeského divadla. Sám Petr Zuska o Julii říká: „…sólistka, u které se snoubí naprostá muzikálnost, naprostá citlivost, technická dovednost, stylovost a obrovské charisma…“

Zajímavostí inscenace „Klíče odnikud“ je kombinace tance s netradičním využitím živé klavírní interpretace výběru z Janáčkova klavírního cyklu „Po zarostlém chodníčku“ přímo na jevišti. Ke spolupráci na tomto projektu proto Zuska přizval známou klavírní virtuosku Boženu Steinerovou, která se může pochlubit koncertní a pedagogickou činností na všech kontinentech světa.

Záběr z baletu Petra Zusky „Klíče odnikud”

Inscenaci „Klíče odnikud“ se bude v březnu TANEČNÍ MAGAZÍN věnovat v samostatné recenzi.

Foto: Eva Smolíková, archiv divadla

TANEČNÍ MAGAZÍN

ZLATÁ PRAHA 2018 – jak vše dopadlo?

Co zaujalo festivalovou porotu? A co zaujalo TANEČNÍ MAGAZÍN? Jak probíhal závěrečný festivalový gala-večer? A co na to Mistr Harapes?

Závěrečný večer 55. festivalu MTF ZLATÁ PRAHA – v přímém televizním přenosu na ČT ART v sobotu 22. září od 20.20 hodin – tvořil již pomalu tradičně průřez mnoha styly a žánry. Přinesl moderní i tradiční současnou hudební a taneční tvorbou. Ostatně, jako již po dlouhou dobu „zlatý pražský“ festival samotný.

Mezinárodní porota festivalu společně s ředitelem MTF ZLATÁ PRAHA (a současně výkonným ředitelem kulturního kanálu ČT ART) PhDr. Tomášem Motlem (uprostřed)

Večer zahájil Balet Národního divadla s číslem „Aspects“ v choreografii Katarzyny Kozielské na hudbu Abela Korzeniovského. Mezi tančícími sólistkami se zde objevila i Alina Nanu, která byla i jednou z hrdinek krátkého snímku Terezy Bílé a Igora Zacharova „Na špičkách“ na právě vyhodnocovaném MTF ZLATÁ PRAHA.

Následovala múza hudební. Nedávný držitel rakouské prestižní ceny Musiktheaterpreis 2018, zvané „rakouský hudební Oscar“, tenorista Aleš Briscein poté brilantně zazpíval árii vévody z Verdiho „Rigoletta“.

Následoval opět tanec. Tentokrát v podání Taneční konzervatoře hlavního města Prahy a Bohemia baletu. Jednalo se o fragment z baletu „Paquita“ na hudbu Ludwiga Minkuse. Nezklamal, ale nikterak neodvázal…

Vrcholem večera mělo být další taneční číslo „D.R.E.A.M.“ v choreografii Šimona Kubáně. Interpretovali ji Kristýna Němečková, Iveta Krmelová a Patrik Čermák. Choreografie sršela nápady. Dalo by se jí vytknout jediné, že nebyla patrně koncipována pro velké jeviště Nové scény. Televizní diváci, kteří toto dílo viděli i detailním pohledem kamer z pódia, měli jistě zážitek hlubší a emotivnější.

A opět hudba. Mladé dechové kvarteto Cantaria Clarinete svižně interpretovalo „Libretango“ Astora Piazzoly.

Na expresivní a pulsující hudbu Ivy Bittové bylo připraveno baletní číslo „Prolínání“ v interpretaci Pražského komorního baletu v choreografii Lukáše Timuláka. Zde se již podruhé za večer objevil na pódiu Patrik Čermák.

Prague Cello Quartet má blízko k parafrázi i hudebnímu vtipu

Milým bonbónkem byl nadhledově pojatý „Montiho čardáš“ v úchvatném – až varietně vystavěném čísle – Prague Cello Quartetu. Petru Špačkovi, Ivanu Vokáčovi, Janu Zemenovi i Janu Zvěřinovi patřil opravdu dlouhatánský potlesk.

A následovala již novocirkusová tečka za podařeným večerem. Kouzelná artistická show „Contra Weight Company“ na hudbu populární Christiny Aquilery. Zuzana Havrlantová s Jonášem Janků a Tomášem Pintérem byli tím nejlepším „kasa-punktem“ na závěr.

Zuzana Havrlantová mezi Jonášem Janků a Tomášem Pintérem čili CONTRA WEIGHT COMPANY, tedy skupina, která udělala tečku za závěrečným večerem ZLATÉ PRAHY 2018

A kdo získal festivalové vavříny?

Hlavní cenu 55. ročníku televizního festivalu ZLATÁ PRAHA 2018 získal německý televizní dokument režiséra Thomas von Steinaeckera „Leonard Bernstein – rozpolcený génius“, natočený v koprodukci stanic ZDF a ARTE. Tento film o stopáži čtyřiapadesáti minut se snaží postihnout konflikt autora jednoho z nejslavnějších muzikálů světa a mezinárodně uznávaného dirigenta v jedné osobě. „Vítězný snímek vypráví dosud neznámý příběh Leonarda Bernsteina, tohoto světoznámého vynikajícího dirigenta, charismatického moderátora a autora muzikálu West Side Story. Tento intimní dokument mapuje Bernsteinovy osobní vzestupy i pády, jeho touhu být uznávaným skladatelem, ale přibližuje i umělcův život poznamenaný tragickými událostmi. Hluboký vhled do rozporuplné osobnosti hudebního génia nám kromě řady pamětníků zprostředkují Bernsteinovy děti Jamie, Nina a Alexander,“ zdůvodňuje svůj téměř jednohlasný výběr festivalová porota.

 Ředitel vývoje pořadů a programových formátů České televize Jan Maxa (vpravo) předává vítězný šek reprezentantům štábu filmu „Leonard Bernstein – rozpolcený génius

Přihlášené snímky – konkrétně jich bylo v soutěžní sekci 84 a mimo soutěž se promítalo šest filmů od téměř čtyřiceti producentů a televizních společností z celého světa – se utkaly i v dalších dvou velkých kategoriích.

Tu Český křišťál – Dokumenty o hudbě, tanci a divadle, vyhrál netradiční kanadský hudební dokument „Snění o židovských Vánocích“. V něm režisér Larry Weinstein vypráví netradiční příběh skupiny židovských písničkářů. Představuje civilně přirozenou formou kanadské přistěhovalce, kteří – navzdory svým dávným tradicím – slaví vánoce třeba i v čínském bistru!

Producent kanadského filmu „Snění o židovských Vánocích“  (úplně vpravo, nejblíže objektivu) zastupoval na vyhlášení cen režiséra Larry Weinsteina. Přiletěl do Prahy na poslední chvíli a byl velmi potěšen

V kategorii Český křišťál – Performing Arts, zahrnující hudební a taneční pořady včetně záznamů koncertů, zvítězilo cenami ověnčené taneční divadlo ve snímku britského režiséra Jeffa Tudora Zděšení“, které vychází z životní zkušenosti herce Jonathona Younga. A to ze zkušenosti nadmíru tvrdé. Jeho dcera, neteř i synovec totiž zemřeli při tragickém požáru. Tento snímek je multižánrový. Kombinuje klasický dokument s filmovými dotáčkami, tancem (převážně stepem a salsou) a loutkovými pasážemi.

Na slavnostním večeru bylo uděleno i několik dalších speciálních cen. 

Ocenění Nadace Dagmar a Václava Havlových „Vize 97“ si v sobotu večer odnesl německý snímek dua režisérek Marii Stodtmeierové a Isy Willingerové Hudba a moc“, který zkoumá různé historické pohledy na politické aspekty hudby. Prakticky od roku 1914, tedy od doby první světové války.

Jedna z německých tvůrkyň filmu Hudba a moc“, který si odnesl Ocenění Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97 (úplně vlevo), uprostřed tým vítězného díla celého festivalu o Leonardu Bernsteinovi a vpravo opět producent oceněného kanadského snímku s tematikou židovských vánoc

Cenu České televize získal německý snímek o známém choreografovi Nižinský – Balet Johna Neumeiera“ režiséra Thomase Grimma. Tento snímek, který trvá dvě hodiny a patnáct minut představuje netradičně světového tanečníka i choreografa.

Speciální uznání za mimořádný umělecký počin si odneslo české televizní zpracování opery Bohuslava Martinů „Čím lidé žijí“ osvědčeného divadelního i televizního režiséra Jiřího Nekvasila se skvělou kamerou Miroslava Gábora.

Společný snímek laureátů letošního MTF ZLATÁ PRAHA

Náš TANEČNÍ MAGAZÍN ze soutěžní sekce zaujaly ještě další filmy.

Tak kupříkladu „Klavírní recitál Lukáše Vondráčka“ české režisérky Petry Všelichové. Doslova nás unesl výtečný dokument o tanečníku a choreografovi Petru Zuskovi „Chvění“ od režiséra i kameramana v jedné osobě Martina Kubaly. Anebo dílo režiséra Jana Brichcína a kameramana Vladimíra Holomka o českém mimovi mezinárodního věhlasu „RADIM VIZVÁRY – Sólo“. Výtečný spád měl i televizní film Pavla Jiráska „KAFKA BAND“ o koncertu této kapely v brněnském Sono centru. Ze sedadel doslova zvedal šestadvacet minut trvající německý snímek „Hýbej se!“ režisérky Leny Kupatzové. Velmi podnětná byla i švédská „Hra“ Tommy Pascala o choreografovi Alexanderu Ekmanovi. Anebo za české koprodukce vzniklá „Malá mořská víla“ režiséra Pascala Lauzeho. Hned dvakrát zde bylo reflektované téma Carmen – „Mytologická CARMEN“ německého režiséra a producenta Axela Brűggemanna a „CARMEN“ z Litvy, natočená pod režijní taktovkou Jirise Sejanse. Příjemný byl i titul „Sound-treková Evropa“ německého režiséra Michaela Giehmanna o cestě soulové muzikantky Joy Denalaeové po Rakousku, za kořeny folklórní hudby. Zde šlo o pilotní díl připravovaného seriálu. Zaujal i „Nový evropský zpěvník“ rakouských režisérek Madlene Feyerové a Stephanie Holzschusterové anebo bulharský snímek „Bulharské děti jsou báječné“ Stanislava Terzieva. Na pomyslnou nejvyšší příčku by TANEČNÍ MAGAZÍN však postavil dokument britské televizní společnosti Stanza Media Limited „FRANCO ZEFFIRELLI – z režisérova života“. Režisérem snímku o proslulém filmovém i operním režisérovi byl Chris Hunt.

Skvělý mim Radim Vizváry zaujal  i v soutěžním snímku režiséra Jana Brichcína

Z nesoutěžní sekce TANEČNÍ MAGAZÍN bezesporu zaujal desetiminutový český snímek Terezy Bílé a Igora Zacharova „Život na špičkách“, pojednávající o baletních sólistkách pražského Národního divadla – Nikole Márové, Alině Nanuové, Tereze Podařilové, Miho Ogimotové a Andree Kramešové. Rovněž televizní film Rozálie Kohoutové „Tančit svůj život“ o folklórním souboru Vycpálkovci ukázal, že festivalové dílo nemusí být bezvýhradně maratónské. Trval pouhých devětadvacet minut a řekl více, než jiné dvouhodinové filmy!

Po vyhlášení vítězů se ocenění i představitelé a sličné představitelky organizačního štábu společně odebrali na následnou recepci

A co řekli po vyhlášení cen?

Vlastimil Harapes, tanečník, choreograf, pedagog, herec i zpěvák:

Právě jsem se vrátil z dovolené. Samotný program se mi líbil. Ne vše jsem viděl, neboť  jako jeden z předávajících cen, jsem se musel chvíli připravovat v zákulisí. Již se těším nejen na podzimní sezonu v Semaforu.“

Jiří Nekvasil, divadelní a filmový režisér, držitel Speciálního uznání MTF Zlatá Praha 2018 za film “Čím lidé žijí”:

Cítím se spíš divadelním režisérem. Jsem rád, že mi Česká televize i Nadace Bohuslava Martinů daly příležitost filmové práce, kde mohu přece jenom pracovat s bohatšími i rozmanitějšími výrazovými prostředky.“

Foto: Eva Smolíková a archiv MTF ZLATÁ PRAHA a  TANEČNÍHO MAGAZÍNU

Text: Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Co se nechvěje, není pevné aneb Národní divadlo se chvělo pro PETRA ZUSKU

Petr Zuska oslavil své narozeniny v ND představením „Chvění“

15. září oslavil choreograf, tanečník  a bývalý šéf Baletu ND v Praze své narozeniny a v rámci této oslavy, ale i v rámci festivalu  Zlatá Praha, mohli diváci zhlédnout inscenaci „Chvění“.

Petr Zuska (rozhovor s ním najdete na stránkách TANEČNÍHO MAGAZÍNU) je tvůrcem evropského formátu, kterého milovníkům tance představovat nemusíme. Výjimečný choreograf, profiluje se jako individuální osobnost, což na inscenaci „Chvění“ jednoznačně vidíme. Ve své tvorbě využívá inovativní přístup k moderní tvorbě, ale také je schopen celistvě uchopit dějový balet.  Jeho inscenace jsou promyšlené, najdeme tu svět symbolů, duchovní otázky a možná také filozofické otázky, protože jak nám Petr Zuska kdysi sám řekl, přál si být v mládí filozofem.

Chválen i kritizován si šel Petr Zuska vždy svou vlastní cestou, věrný svému přesvědčení. Na svém kontě má (od roku 1990) více než padesát inscenací pro zahraniční i domácí soubory.

A samotné „Chvění“?  Dílo je  obrazem plným symbolů, dotýká se řady témat spojených s lidským bytím, koloběh života a smrti, koloběh opouštění.  Pláč a smích, válka a mír. Velké chvění se může změnit v zemětřesení, může znamenat konec, ale i začátek. Chvění je tu od počátku a my jsme jeho součástí.  Je patrné, že inscenace samotná nedá divákovi ani na chvíli odpočinout. Neustále je nucen sledovat, cože se to na jevišti děje a jaké filozofické otázky si má  právě klást.

Název „Chvění“ vychází ze stejnojmenného alba souboru Hradišťan Jiřího Pavlici.  Větší část hudební plochy pak ale patří Henryku Mikolaji  Góreckému.  Hradišťan a hudba Henryka Góreckého?  Ostrý kontrast. Ne  každý musí obdivovat či uznávat toto spojení, ostatně ani já nejsem příznivcem této směsice. Ale závěrem představení si  říkám: „A proč ne?“  Petr Zuska vybíral hudbu svým srdcem, ukazuje nám své pocity, tak proč kritizovat. I tato nesourodá kombinace hudby  vytváří harmonický celek.

Chvění“ začíná první větou 3.symfonie Henryka Góreckého. Temno, snad zánik, snad mizení ve věčnosti. Těla tanečníků, vypadajících jako černé stíny, mumie či přízraky, sklouzávají po schodech z pozadí scény, hlavu zahalenou černou látkou. Na kraji jeviště se chvíli zděšeně zastaví – a zmizí.. navždy? Následuje jedna vlna těl za druhou. Klikatá bílá čára vprostřed jeviště značí možná nějaký velký zlom a po něm přichází zemětřesení, tedy pěkně silné zachvění. Tento smutný obraz evokuje hned několik vkladů – může to být abstraktní koloběh života, vznik a zánik, může to také být jako valící se láva z puklin země, možná i oběti něčeho zlého.

Poté na scénu vstupuje muž v černých kalhotách, s kufrem v ruce a na schodišti stojí žena v bílých šatech. Bolestné loučení. Snad je to partner, snad syn. Ale utrpení  a bolest je cítit naprosto hmatatelně. Objevují se ale i další muži s kufry v ruce, všichni se někam ubírají a mizí. Zde si můžeme představit válku, miliony Židů odcházejících do koncentračních táborů, miliony srdcervoucích loučení. Na konci prvního dějství sedí žena a muž na kufrech se svěšenými hlavami, vše se noří do tmy. 

Ve druhé části inscenace  zazní naprostý kontrast s Góreckého hudbou – Hradišťan. Písně o posledním se třesoucím listu na platanu znějí vesele a hravě, najednou všechno jásá. Oslava života.Tanečníci i jejich partnerky mají na sobě dlouhé, bílé plisované sukně.  Doslova jako divoši, kteří vydupávají u svých ohňů energii z Matky Země.

Ale opakuje se tu i naléhavá otázka: A co já?  Chvějící se list na platanu svůj úkol nepokazil, ale co já?

Na konci představení se opět objeví černý šál a bere s sebou všechno. Jako čas.

Je nutno vyzdvihnout Ayay Watanabe, její procítěné pohyby. Spolu s Ondřejem Vinklátem tvoří dvojici, z které opravdu doslova číší veškeré emoce.

Chvění“ získalo  Výroční cenu portálu Opera Plus za nejlepší choreografii.

Na úplný závěr tanečníci blahopřejí Petru Zuskovi k jeho životnímu jubileu a ten symbolicky také sjíždí po schodech do „Věčnosti“….

O přestávce a po představení proběhla v divadle autogramiáda a  zájemci si mohli koupit knížku  „Trio pro jednoho“, která přibližuje tvorbu Petra Zusky  –  průběh autogramiády nám přibližuje trio snímků  i fotografie titulní

 Text a foto: Eva Smolíková

Taneční magazín

Svět z papíru (nejen) dětem na míru

TANEČNÍ MAGAZÍN navštívil festival TANEC PRAHA i mimo Prahu. Tentokrát si vybral nejúspěšnější titul – “Svět z papíru”. A jako cíl cesty prarodiště českého tenisu.

Když píšu v textovém editoru T9 na mobilu jméno města Choceň, nejprve mi tam naskočí slovo „Čína“. A Čína je – jak známo – pravlastí papíru. A právě proto jsem si letos v Chocni vybral interaktivní představení Mirky Eliášové „Svět z papíru“.

Nejúspěšnější titul

Svět z papíru“ vznikl původně pro festival TANEC PRAHA. Ale již pro jeho ročník 2014. Nebyl původně striktně zamýšlen jako dětské představení. To se z něj však až postupem času vyvinulo. Dokonce je nyní strukturováno pro rozličné věkové skupiny malých, menších, nejmenších, ale i těch větších návštěvníků.

Tato interaktivní inscenace pro čtyři herce, muzikanta a několik kilogramů recyklovatelného papíru je bezesporu velmi úspěšná. Od její premiéry na festivalu TANEC PRAHA 2014 (přesně 18. května) měla již stovky repríz. Konec konců – vždyť se letos hraje již na čtvrtém ročníku tohoto prestižního mezinárodního festivalu. A pouze letos byla uváděna na TANCI PRAHA celkově desetkrát! A konkrétně v Chocni bylo představení provedeno hned třikrát! Dvakrát v dopoledním termínu a jednou odpoledne.

Svět z papíru“ však není pouze festivalovou doménou. Jako domácí scéna mu slouží pražské divadlo PONEC. Byl však uveden v desítkách divadelních sálů, kulturních domů i škol. A obdobně, jako v Chocni, bývá uveden v jednom místě hned několikrát. Z nejzajímavějších míst, kde se tento titul hrál, namátkou uvedu prestižní scénu v Hradci Králové DIVADLO DRAK, nebo ŠVESTKOVÝ DVŮR či brněnské DIVADLO NA ORLÍ.

V rodišti českého tenisu

Choceň je místem důležité železniční křižovatky Česká Třebová – Litomyšl – Vysoké Mýto – Hradec Králové – Pardubice. Rovněž je dávným prarodištěm českého tenisu. První zápas v historii tohoto sportu probíhal na zámecké zahradě hraběte Kinského v roce 1878. A na nádvoří stejného zámku letos probíhal festival TANEC PRAHA 2018.

Svět z papíru“ byl letos – obdobně jako loňské tituly TANCE PRAHA 2017 – součástí choceňského SKOROFESTIVALU TANCE A POHYBU. Za domácí se jej účastnily převážně děti z místních základních uměleckých škol a taneční soubor PROZATÍM. Tento místní festival pak vrcholil ve čtvrtek na zámeckém nádvoří. A jeho tečkou bylo v pátek 8. června 2018 další představení TANCE PRAHA – mezinárodní titul ORIGAMI – tentokrát v nedalekém parku jménem Peliny.

Dlužno podotknout, že vlastní zámek (původně Kinských) je nyní i současně sídlem Základní umělecké školy v Chocni.

Pořádně si zařádit

Svět z papíru“ patří k dalším interaktivním a kreativním titulům PhD. Mirky Eliášové. Její osobitost jistě vytříbila i spolupráce se Ctiborem Turbou, ale i Petrem Zuskou či Janem Kodetem a Petrem Tycem a dalšími osobnostmi nejen divadelní scény, kupříkladu orchestrem Berg.

PhD. Mirka Eliášová

Eliášová si vybrala papír jako výtvarný artefakt, pojem čehosi čistého, ale zároveň JEŠTĚ nepopsaného či nepokresleného. Papír se pro ni stává vodítkem, výrazovým prostředkem, ale i principem představení samotného.

V jeho počátku herci navazují s dětskými diváky kontakt beze slov. Později se i diváci stávají – jak tomu v interaktivních představeních bývá – aktéry děje.

Dalším, trochu nechtěným a improvizačním hráčem se stal – vítr. Jak už tomu v divadlech hraných v exteriérech bývá… Tentokrát se však vichr stával i nositelem „papírového“ děje. Do epicentra dění diváky – kromě herců – vtahuje i podmanivá hudba hráče na pozoun a zobcovou flétnu. Jak je ze starších snímků z představení patrné, dechový nástroj hudebníka zde není podmínkou. Právě na těchto snímcích můžete naleznout – hráče na kontrabas!

Celé představení je dynamické s obrovským prostorem pro improvizaci. Má ohromný tah i temporytmus. Jeho hodina uběhla strašlivě rychle. Měl jsem dojem, že se hrálo necelých dvacet minut!

Na vlastním představení se – kromě hrající autorky Mirky Eliášové – podílela Jana Novorytová, Lucie Charouzová, Radim Klásek a hráč na pozoun a zobcovou flétnu Václav Kalivoda.

Po představení si malí návštěvníci z jiného, tužšího papíru mohli pod odborným vedením seskládat figurku ve stylu origami.

Svět papíru“ působil v ambitech zámeckého nádvoří v Chocni hravě, dravě i trochu poučně. Tak, jak tomu má v dětských představeních být.

Michal Stein

Foto: archiv PONEC a TANEC PRAHA, autor článku

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s malířkou (nejenom) tanečnic a baletek MICHAELOU KOŘÁNOVOU

„Mám ráda hudbu, ze které je cítit jižní slunce.”

Mladá a sympatická malířka Michaela Kořánová zaujala v březnu 2018 v galerii knihkupectví VOLVOX GLOBATOR v Praze 3 na Žižkově svými originálními obrazy. Z nich vynikaly zejména ty s postavami tanečnic a baletek.

A proto se TANEČNÍ MAGAZÍN za rodačkou z Benešova u Prahy, která prožila mládí v městečku Sedlec – Prčice (proslaveném každoročním turistickým pochodem i následnou písní Ivana Mládka) vypravil se žádostí o rozhovor. Předesíláme předem, že sympatická světlovlasá autorka se výtvarné práci věnuje vedle svého náročného civilního povolání.

Co Vás inspiruje k malířské tvorbě s taneční tematikou?

V souvislosti s tancem se mi stal minulý rok úraz. Několik týdnů jsem nemohla vůbec chodit a najednou jsem měla potřebu malovat tanečnice. Možná člověk maluje to, co momentálně nemůže mít, nebo čeho nemůže dosáhnout. Je to taková kompenzace.“

Chystáte nové obrazy s tanečnicemi?

Neříkám, že ne. Nyní to tak ale necítím.“

Moderní tanec nemá daleko ke sportu, sportujete?

Sportu jsdem se věnovala vždy. Žádný ze sportů jsem ale nedělala vrcholově, avšak byl součástí mého života. A doufám, že se ke sportu budu moci pomalu vrátit.“

Máte sama nějaký bližší, osobní vztah k tanci a pohybu?

Tanec i pohyb byl způsobem mého vybití, jako kompenzace psychicky náročného povolání. Zároveň nabytí novou energií, kterou jsem pociťovala zvláště při tanci.“

Chodila jste do tanečních?

Ano, chodila jsem do tanečních. Musím, ale upřímně přiznat, že bych si potřebovala některé kroky zopakovat.

Máte ráda jako divačka spíše klasický balet anebo moderní tanec?

Chodím ráda do divadla na klasický i moderní balet. Mám ráda ale i hudbu, ze které je cítit jižní slunce, s tím spojené latinskoamerické tance, zumbu, nebo reggaeton.“

Byla jste poslední dobou na nějakém zajímavém tanečním představení?

Velmi se mi líbilo baletní představení v pražském Národním divadle ,Sólo pro nás dva´ od choreografa Petra Zusky.“

Sledujete taneční programy v televizi?

Již několik let nemám televizi. Tak ani nemohu.“

Vidíte nějakou souvislost mezi tancem a výtvarným uměním?

Určitě. Únik od reality pro danou osobu, umění pro ostatní.“

V jakém rozpoložení malujete? V klidu ano v přetlaku emocí?

Vždy maluji v nějaké emoci, vlastně každý obraz je důsledek nějakého mého psychického rozpoložení.“

Která je Vaše nejoblíbenější barva?

Zelená, ta mě uklidňuje.“

Kde Vaše obrazy v nejbližší době budeme moci potkat? Do kterých míst situujete nové výstavy?

Dostala jsem nabídku vystavit mé obrazy v Mělníce, v jisté kavárně na náměstí. Na podzim poté v galeriii ,Záliv´v lázních Bechyně.“

Co je Vaším zatím nesplněným uměleckým snem?

Naučit se malovat ještě jinými technikami.“

Je o Vás známo, že malujete vedle svého civilního zaměstnání, jak je to náročné časově?

„Někdy maluji po večerech, většinou ale o víkendu. Malování neberu jako něco, co by pro mě bylo časově náročné, je to můj způsob odreagování.”

Co byste ráda vzkázala čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU závěrem?

„Neříkejte, že neumíte tancovat, pokud to nezkusíte. Neříkejte, že neumíte malovat, pokud to nezkusíte.”

Foto: archiv Michaely Kořánové

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN