Rozhovor s tanečníkem, choreografem a spoluzakladatelem DEKKADANCERS Tomášem Rychetským

„Měl jsem jasno, budu hokejista“

Tomáš Rychetský

Několik let byl členem baletního souboru ND v Praze, kam se po letech vrací, tentokrát jako choreograf k činohře Naši Furianti v režii Martina Františáka. Tančil také v Pražském komorním baletu, je spoluzakladatelem taneční skupiny DEKKADANCES. Působí jako stage manager v Horáckém divadle v Jihlavě. Coby interpreta můžeme Tomáše Rychetského vidět v inscenaci Swing Heil!. Narodil se 30. dubna 1978 v Jihlavě. Vystudoval Manažerskou akademii, pak krátce na soukromé konzervatoři v Hradci Králové a nakonec na Státní konzervatoři hlavního města Praha vystudoval moderní a lidový tanec.

Vy jste jedenáct let hrál hokej za HC Dukla, ale pak jste s hokejem skončil a začal jezdit na kolečkových bruslích. Jak jste prožíval své dětství plné sportu a pohybu? Čím jste chtěl být? 

„Mé dětství bylo opravdu plné pohybu a sportu, za což jsem opravdu velmi vděčný. Začínal jsem s tenisem a poté se v 5 letech dal na lední hokej. Chodil jsem do sportovní, respektive do hokejové třídy, kde jsme samozřejmě kromě hokeje dělali všechny možné sporty. I ve volných chvílích jsem jezdil na vodu, lezl po skalách, hodně jsem lyžoval. Opravdu na své dětství mám krásné vzpomínky. Velmi za to vděčím rodičům a vlastně celé rozsáhlé rodině, která mi to umožnila.

Čím jsem chtěl být? To je jasné, hokeji jsem se věnoval hodně dlouho, tak jsem moc nepřemýšlel a myslel jsem si, že budu prostě hokejista.“

Během studia na střední škole manažerské akademie vás zaujal pouliční styl tance po zhlédnutí filmu Breakedance a tak jste v šestnácti letech začal navštěvovat taneční studio DSF pod vedením Daniela Záboje, který Vás nejen inspiroval, ale i imponoval tím, jak skvěle tančí. A to byl první impuls zkusit to s tancem. Čím Vás tanec tak zaujal, že se stal Vaším osudem? 

„Když jsem skončil s hokejem, chyběl mi pohyb, chyběly mi tréninky, dril. Protože jsme na „hokejovce” měli skvělého učitele tělocviku, dělal s námi i gymnastiku a akrobacii. Celkem mi to šlo a zjistil jsem, že mě baví pracovat s tělem i jinak, než jen jako sportovní nástroj. Tanec jsem zkusil a bavilo mě to. Poznal jsem, že to je vlastně obrovská dřina. S Danem jsme se učili různé taneční styly,  a tak mě zaujala ta rozmanitost a nekonečná možnost vyjádření sebe sama. Jezdili jsme na různé soutěže a já v sobě objevil i jistou dávku exhibicionismu. Jednoduše mě to bavilo a naplňovalo.

Když s námi Dan tenkrát začal i klasický tanec, uchvátilo mě to. Cítil jsem přítomnost obrovského drilu a možnosti na sobě pracovat. Pak jsem se rozhodl, že to chci zkusit dál.“

V osmnácti letech jste nastoupil na soukromou konzervatoř v Hradci Králové,  a to do 5 ročníku. Jenže po krátké době jste odjel studovat na Státní konzervatoř do Prahy, kde jste vystudoval moderní a lidový tanec. Jednou jste řekl: „Nejsem typ klasického tanečníka. Jsem spíš sportovec.“ Nikdy vás nelákal klasický tanec?

„No,  právě jsem na tuto otázku téměř odpověděl. Klasický tanec mě velmi lákal. Až na konzervatoři jsem ale zjistil, že 11 let hokeje zanechalo své následky. Tělo bylo jinak vystavěné a chyběly dispozice. Bylo to pro mě velmi těžké, ale já byl odhodlaný a pracovitý. Upřímně,  klasika nikdy nebyla můj šálek kávy, ale cítil jsem tu nutnost makat a dostat se na svoji možnou nejvyšší úroveň, tak abych techniku a formu těla dostal do věcí, které jsem toužil tancovat. Nakonec jsem tančil i sborové party v klasických baletech v Národním divadle, tak se ta dřina vyplatila, ale hlavně mi to umožnilo dostat se k modernímu repertoáru světových choreografických jmen.“

Po škole jste tančil v Pražském komorním baletu, pak jste byl členem baletního souboru ND v Praze, kde jste v moderním repertoáru měl velké taneční sólové příležitosti. Dočetla jsem se, že jste si splnil všechny Vaše taneční sny a vše co jste si přál, se Vám splnilo. A co kolegy a kolegyně, je někdo s kým byste si ještě rád zatančil?

„Z těch kolegyň a kolegů, se po většinou stali mí skvělí kamarádi a přátelé. Vlastně mohu říct, že s každým z nich bych si rád zatančil znovu. Občas se i zadaří a mám tu možnost si tu a tam s někým z nich zatančit, byť je to třeba jen na sále při práci na choreografii. Naposledy třeba s Viktorem Konvalinkou při přípravě iMucha show nebo s Ondrou Vinklátem při práci na Mechanickém pomeranči v Českých Budějovicích. Je to pro mě vždy zážitek a já si ten čas nesmírně užívám.

Ještě jsem úplně neslezl z divadelních prken. Mým snem je udělat představení, kde se sejdeme nějaká „stará” parta a uděláme vše trochu jinak. Myslím a doufám, že se to podaří a že to bude pro všechny velká zábava.“

Tančil jste mimo jiné v choreografiích Jana Kodeta, Jiřího Kiliána, Matse Eka, Libora Vaculíka, Pavla Šmoka nebo Petra Zusky. Jak na tyto mistry tance a choreografie vzpomínáte?

„Těch choreografů bylo samozřejmě mnohem víc. Takže budu mluvit obecněji ke všem. Já na každou spolupráci vzpomínám krásně, s úctou a respektem. Každá z nich mě totiž něco naučila a posunula někam dál. Ne vždy samozřejmě vše bylo zalité sluncem, protože každý z nich používá jiné principy práce. Od náročných až po zábavné. Měl jsem obrovské štěstí na lidi a jsem za to velmi vděčný. Práce s nimi byl můj sen a ten se mi vyplnil.

Nemohu však nezmínit práci s jedním člověkem, která byla opravdu výjimečná. Ten člověk je neskutečný právě svým „člověčenstvím”. Dal mi mnoho do mé budoucí práce, ale i do života. Není to nikdo jiný než Jiří Kylián.“

Sám jste s choreografií začal již během studií na konzervatoři, když jste spolu s Davidem Stránským uvedli své první pokusy. V roce 2011 jste spolu s Viktorem Konvalinkou na přehlídce současného tance získali Cenu za humor v choreografii za dílo Deka pod dekkou. Co Vás na choreografii tak fascinuje? Připravujete něco?

„V poslední době si hodně uvědomuji, že na choreografii mě fascinuje ten proces překonávání vlastních nejistot a pochybností sebe sama. Samozřejmě jsem k tomu všemu unášen procesem tvorby a jejích nekonečných možností.

Nyní si již opravdu mám možnost vybírat projekty, které mě zajímají a oslovovat k nim lidi, kterým věřím, kteří jsou mí přátelé, se kterými toužím pracovat. Tak se celý proces tvorby většinou stává tím nejsilnějším zážitkem.

Ano připravuji toho celkem dost. Od menších věcí po ty větší. Od pohybových spoluprací k činohrám až po celovečerní taneční divadlo. Vše má ale svůj čas a tak nebudu příliš prozrazovat.

V současné době v Horáckém divadle pracuji s partnerkou Denisou Musilovou na pohybové spolupráci k inscenaci Fabian od Ericha Kästnera v režii Martina Tichého. Na sklonku roku se podívám zpět do Národního divadla v Praze – tentokrát jako choreograf k činohře Naši Furianti v režii Martina Františáka…“

V roce 2009 jste spolu s tanečníkem Viktorem Konvalinkou a fotografem Pavlem Hejným založil taneční skupinu DEKKADANCERS, s níž dnes spolupracujete a nejen jako choreograf, ale i tanečník. Co vás přivedlo k tomu, že jste stál u zrodu tohoto netradičního tanečního uskupení? 

„No,  byl jsem to já, kdo do toho tenkrát „říznul”. V Národním divadle jsme od uměleckého šéfa Petra Zusky jakožto tanečníci baletu ND dostávali jednou ročně k dispozici Stavovské divadlo a ve večeru nazvaném Miniatury jsme mohli předvést svá choreografická díla. Pár lidem to přišlo málo, měli jsme umělecký přetlak a chtěli jsme dělat vlastní, delší věci a to vícekrát než jen jednou za rok. Šel jsem proto za emeritním ředitelem PKB Jiřím Opělou, jestli nám s tím pomůže. On sice řekl, že nám pomůže, ale že si už vše musíme dělat sami. Tak jsme založili občanské sdružení DEKKADANCERS a už to jelo.

Mám „dekkáče” strašně všechny rád, spojuje nás přátelství, typ humoru a hlavně touha dělat věci, tak jak to cítíme.“

Do rodné Jihlavy jste se vrátil a působíte v Horáckém divadle jako stage manager, a jak sám říkáte, jste mostem mezi uměleckou a technickou části divadla. Zároveň děláte pohybovou spolupráci na inscenacích a tu a tam se objevíte i na scéně. Jak se vám spolupracuje s herci – netanečníky? A na co byste pozval diváky k vám do divadla?

„Je to trochu jiný princip než práce s tanečníky. Nemohu říct, že je to těžší nebo lehčí – ono je to prostě úplně jiné. Když si „sedneme” s režisérem a jsme si vzájemně schopni pomoci – je to krásné. Nejvíc mě baví propojení různých uměleckých žánrů. Mluvené slovo, tanec, zpěv … vše se přelívá na pomezí fyzického divadla až do galerijní instalace.

A právě na to bych Vás pozval do našeho divadla. To vše se totiž dá zažít v silném příběhu inscenace Swing Heil!, kterou připravilo Horácké divadlo Jihlava v koprodukci se slovenským divadlem Pôtoň. Inscenace už získala několik festivalových ocenění a můžete mě v ní vidět i  coby interpreta. Mimo to máme v Jihlavě spoustu jiných pěkných představení, které rozhodně stojí za zhlédnutí. Srdečně Vás na ně zvu.“

Jak trávíte  rád chvíle volna?

„Před dvěma měsíci se nám s partnerkou narodila dcera, tak téměř všechen čas trávíme s ní nebo se starším synem. Když to vyjde –  snažím se každý den běhat.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Tomáše Rychetského 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

„Pavel Šmok inspirující“

Beseda s Petrem Zuskou v rámci cyklu Toulky taneční historií

V branickém Domě tanečního umění proběhne ve čtvrtek 2. června 2022 od 15 hodin druhá beseda z cyklu Toulky taneční historií, kterou pořádá Studijní a vědecké centrum Pavla Šmoka. Hostem setkání s názvem „Pavel Šmok inspirující“ bude Petr Zuska, tanečník a choreograf, bývalý dlouholetý šéf Baletu Národního divadla, který je v současnosti rezidenčním choreografem Pražského komorního baletu. Právě v PKB uvedl Zuska před více než dvaceti lety jedny ze svých prvních choreografií.

Činnost Nadačního fondu a institutu Pavla Šmoka se zaměřuje na propagaci a oživení odkazu Pavla Šmoka, výrazné osobnosti české choreografie, který měl zásadní vliv na vývoj tanečního umění ve druhé polovině dvacátého století, a to mimo jiné formou veřejných projekcí a přednášek. „V rámci různých aktivit Institutu připravujeme také setkání a rozhovory s hosty, s pamětníky. Vesměs půjde o tanečníky či choreografy, kteří s Pavlem Šmokem spolupracovali, ať už to jsou členové Baletu Praha, Pražského komorního baletu nebo choreografové, na něž měl vliv jako kolega či pedagog,“ vysvětluje Lucie Kocourková, taneční historička a publicistka, koordinátorka aktivit Institutu Pavla Šmoka. „Budeme střídat hosty i období. Petr Zuska zavzpomíná na Pavla Šmoka v éře Pražského komorního baletu, první zářijový týden pak budeme hovořit o Šmokově působení v basilejském angažmá s ředitelem Taneční konzervatoře hl.m.Prahy Jaroslavem Slavickým a jeho ženou Kateřinou.“

Jak setkání s Pavlem Šmokem ovlivnilo Zuskův pohled na tvorbu? Co na Šmokově díle považuje za nadčasové? Jak na jeho odkaz navazuje v současném souboru? Přijďte na čtvrteční setkání s výraznou osobností současného tanečního divadla. Prostor bude samozřejmě i pro dotazy diváků.

Cyklem přenášek, besed a projekcí o historii tanečních souborů Studio Balet Praha, Pražský komorní balet a zakládajících členech provází taneční historička Lucie Kocourková.

„Pavel Šmok inspirující“

Kdy: 2. června 2022 v 15:00

Kde: Nadační fond a Institut Pavla Šmoka, Dům tanečního umění, Údolní 212/1, Praha 4 – Braník

Host: Petr Zuska

Vstupné: 50 Kč

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Listy důvěrné Petra Zusky

Rozhovor s choreografem a režisérem

Choreograf a režisér Petr Zuska připravuje pro Pražský komorní balet novou choreografii Listy důvěrné. Dílo na stejnojmenný smyčcový kvartet Leoše Janáčka na premiéře živě provede Zemlinského kvarteto. Premiérový večer proběhne   22. května v Divadle na Vinohradech, otázky našeho rozhovoru se tak točí zejména kolem blížící se premiéry

Proč jste zvolil pro svou novou choreografii zrovna druhý smyčcový kvartet Listy důvěrné?

„Po pravdě to nebyla úplně moje volba, ale přání ředitelky Pražského komorního baletu Laďky Dunovské Jandové. V září zemřel její manžel, majitel souboru a jeho dlouholetý mecenáš Ivan Dunovský, bez něhož by Pražský komorní balet pravděpodobně už dávno neexistoval. Ivan měl Janáčka velmi rád, speciálně tento Opus, a tak jsme se rozhodli mu to věnovat k nedožitým sedmdesátinám.“

Petr Zuska ze zkoušek

Pro Pražský komorní balet jste před lety dělal Janáčkovy „Mlhy“. Máte Janáčka rád? Jaký máte k jeho hudbě vztah?

„Ano, Janáčka mám rád, ale pro svou tvorbu jsem téměř vždy doposud vybíral jeho klavírní lyriku. Ať už zmíněný cyklus V Mlhách – to bylo v polovině devadesátých let, později jsem přesedlal na Po zarostlém chodníčku. Nikdy jsem to nedělal celé, ale vybíral jsem si vždy několik vět a kombinoval je s hudbou jiných a nejen českých skladatelů. V průběhu mnoha let tak vzniklo asi pět nebo šest naprosto stylově a tematicky rozdílných inscenací napříč tuzemskými i zahraničními soubory, které z „Chodníčku“ čerpaly. Například v roce 2011 jsem pro Ballet Monte Carlo udělal taneční divadlo Smrt a dívka, kde Janáčka kombinuji s Franzem Schubertem, o sedm let později zase v baletu Jihočeského divadla v představení Klíče odnikud, s Requiem Antonína Dvořáka… Janáčkovo piano je mi blízké svou lyričností, smutkem, naléhavostí i jemnými, skoro minimalistickými odstíny.“

Petr Zuska – po premiéře s Pražským komorním baletem – foto Serghei Gherciu

A co Vám bylo pro choreografii Listy důvěrné hlavní inspirací?

„Nabízelo se více věcí. Od skutečnosti, že je tato skladba jakousi hudební formou milostné korespondence mezi Janáčkem a o čtyřicet let mladší vdanou ženou, se kterou měl nemanželský poměr, přes fakt, že je to poslední skladatelův kus, neb v tom samém roce zemřel, až po možnost do toho nějak zapojit esenci smrti Ivana Dunovského… Dlouho jsem si lámal hlavu, ale pak jsem na vše z toho rezignoval. Moje pojetí vychází pouze z hudby samé a z toho jaké, veskrze nedějové obrazy a nálady ve mně vyvolávala. Je to ničím nezatížená, svobodná vize. Navíc naposled jsem dělal v Estonsku Labutí jezero a v současné době jsem již v teoretických přípravách na Popelku pro Jihočeské divadlo, tak jsem si dovolil tento odskok od reality a jakékoli narace.“

Listy důvěrné ze zkoušek

Pracujete rád se stejným tvůrčím týmem, autorem hudby, kostýmů, světelného designu, nebo pro každý projekt hledáte nové spolupracovníky?

„Škála autorů hudby v mé tvorbě je opravdu široká. Pravdou ale je, že k některým se vracím častěji. Co se týče inscenačních týmů, tak když se podívám do historie, asi bych řekl, že se dá mluvit o různých obdobích, kdy to bylo více méně stabilní, aby se to pak zase na nějaké jiné období pozměnilo. Těch spolupracovníků bylo mnoho a já si vždy vybírám intuitivně, podle charakteru a stylu oné inscenace. Asi nejčastěji ze všech jsem spolupracoval s výtvarníkem scény – profesorem Janem Duškem. Od roku 2005 jsme spolu vytvořili asi patnáct kratších i celovečerních kusů jak u nás, tak po celém světě. S Honzou jsme společně prošli dlouhý kus cesty. Ač jsme rozdílní lidé, máme něco podstatného společné.“

Petr Zuska foto Jakub Fulín

A jaká je pro Vás spolupráce se Zemlinského kvartetem?

„Po několika zkouškách musím říci, že jsem nadšen. Nejen že jsou to excelentní muzikanti, kteří vytvářejí naprosto homogenní celek, jenž má barvu, dynamiku a… koule, ale zároveň jsou mi blízcí i svou bezprostředností a autenticitou jako lidé. Navíc z nich čiší respekt k faktu, že se nejedná výlučně o jejich vlastní koncert, což není u všech hudebníků vždy automatické. A jejich fyzická přítomnost na jevišti přidává celému kusu ještě další dimenzi.“

S Pražským komorním baletem se jedná už o několikátý společný projekt v řadě. V čem podle Vás tkví síla souboru?

„S Pražským komorním baletem jsem spolupracoval několikrát již v devadesátých letech, od té doby čas od času, poslední léta opět intenzivně. Soubor se během těch téměř třiceti let několikrát personálně vyměnil, střídali se různí umělečtí šéfové, vývojem prošla i estetika tance a divadla… Mám pocit, že jsou dvě zásadní věci, které jsou však napříč časem téměř neměnné. Jedna je pozitivní, ta druhá méně. Vždy to byl soubor tak trochu rodinného typu, plný nadšených lidí a výrazných uměleckých osobností, kde vznikalo něco svobodného a opravdového. V tom je dle mého jeho nesporná síla. Ač je v mnohém naprosto odlišná doba, takhle jsem to vnímal ještě za Pavla Šmoka a tak to vnímám i teď, kdy je uměleckou šéfkou Linda Svidró. Na druhou stranu tak jako tehdy, tak i dnes a téměř vždy mezi tím, se soubor potýkal a potýká s absolutně nestabilním a nedostatečným způsobem financování, čelí jakémusi nezájmu až ignoranci ze strany státního establishmentu kulturní sféry a tudíž opět a znovu bojuje o holou existenci. Tuto skutečnost považuji za absurdní a alarmující. Kromě zmíněného Ivana Dunovského má svůj lví podíl na tom, že soubor neutonul, ještě jeden člověk. Jeho dávný ředitel a manažer Jiří Opěla. Díky, pánové!“

Děkujeme za rozhovor a těšíme se na premiéru!

Foto: Jakub Fulín, Serghei Gherciu 

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Mraky důvěrné Petra Zusky a Jiřího Pokorného

Premiéra PKB

Pražský komorní balet uvádí tuto neděli 22. května 2022 v 19:00 v pražském Divadle na Vinohradech premiéru představení Mraky důvěrné. Komponovaný večer pro soubor připravila dvojice choreografů s velmi zajímavou a bohatou profesní kariérou – Petr Zuska a Jiří Pokorný. Renomovaný choreograf a divadelní režisér Petr Zuska, který dlouhá léta působil coby umělecký šéf Baletu Národního divadla, vytvořil pro tento večer choreografii Listy důvěrné na stejnojmenný smyčcový kvartet Leoše Janáčka, který na premiéře živě provede Zemlinského kvarteto. Druhou částí premiérového večera je choreografie Jiřího Pokorného Černý Mraky Nepláčou, upravená na míru PKB. Pokorný je jedním z nejúspěšnějších českých choreografů mladší generace. Jako jeden z mála Čechů byl dlouholetým členem proslulého „Kyliánova“ Nederlands Dans Theater (NDT), poté několik sezon tančil ve skupině Kidd Pivot kanadské choreografky Crystal Pite. V současnosti je víc tvůrcem než interpretem, spolupracuje s tanečními soubory a tvoří po celém světě.

Smyčcový kvartet Listy důvěrné je hudební dílo Janáčkovy vrcholné tvůrčí periody. Zkomponoval je těsně před svou smrtí v roce 1928, inspirací mu byl vlastní dlouholetý milostný vztah s vdanou, téměř o čtyři dekády mladší ženou. Zuskova interpretace ale Janáčkův příběh nekopíruje. „Rozhodl jsem se jít naprosto svobodnou a ničím předem neovlivněnou cestou, kromě toho nejzásadnějšího – hudby jako takové,“ vysvětluje Petr Zuska. „Tento živý, pulsující a proměnlivý organismus je sám o sobě tématem a příběhem. Neuchopitelnou sítí vztahů, osudů a nitek mezi námi, komplikovaným labyrintem duše uvnitř každého z nás, něčím, co se nedá pojmenovat. Vše je v neustálém pohybu, nic netrvá věčně a nic už se nebude opakovat. Rychle mizející otisk dlaně na skle, prchavý imprint naší přítomnosti v prostoru a čase.“ Svou taneční novinku v hudebním nastudování Zemlinského kvarteta Zuska věnuje in memoriam dlouholetému mecenáši a podporovateli PKB Dr. Ivanu Dunovskému, který by zanedlouho oslavil své sedmdesáté narozeniny.

„S Pražským komorním baletem dělám v průběhu několika posledních let už čtvrtou produkci,“ uvádí Zuska„Je to soubor vysokých profesionálních a uměleckých kvalit a krom toho i fajn lidí. V těchto dnech se jen modlím, aby se žádnému z tanečníků nic nestalo. V minulých týdnech bylo pár úrazů. V rámci omezeného počtu interpretů Pražského komorního baletu neexistují prakticky žádné alternace, takže jakýkoli ‚výpadek‘ jen jednoho tanečníka by mohl znamenat kruciální problém. Věřím však, že tato krize je už za námi.“

„Janáčkovu hudbu hrajeme rádi a často, a tak jsme byli nadšeni, když nás Pražský komorní balet přizval ke spolupráci na choreografii na jedno z nejemotivnějších komorních děl vůbec – jeho druhý smyčcový kvartet Listy důvěrné,“ doplňuje Petr Holmanviolista Zemlinského kvarteta„Zuskova choreografie sama o sobě je postavena na emocích, nikoliv na příběhu, je tedy jistým způsobem abstraktní a pocitová. Připadá nám, že tento přístup se k Janáčkově hudbě velmi hodí, naše spolupráce nám dává nové impulsy a ukazuje nové pohledy na nám velmi dobře známou hudbu.“

Černý Mraky Nepláčou jsou velmi dynamickou choreografií, jejímž ústředním tématem je přetvářka. Vizuálně dílo stojí na specifickém využití detailu výpravy, v tomto případě masky. Prvotní autorův impuls pro choreografii vzešel z kontrastu neživotné životnosti, kterou známe z klasického malířského žánru zátiší. „Utrhneme-li jablko ze stromu, to si sice zachovává nějakou svou tvář, vnější masku, ve stejný moment ale také vlastně umírá. Tuhle myšlenku jsem chtěl přenést do lidské roviny a na jeviště,“ vysvětluje Jiří Pokorný. „My lidé se také schováváme za nějakou masku či fasádu, pod níž se skrývá naše pravá identita. Hrajeme různé role, maskujeme se celou škálou tváří, zatímco pod povrchem se skrývá jen ta jedna jediná. To byla má základní idea. Původní strukturu choreografie, která vznikla už před devíti lety, jsem sice zachoval, určité pasáže jsem ale pozměnil a upravil na míru tanečníkům Pražského komorního baletu. S nimi jsem pracoval otevřeným způsobem tak, aby mohli do choreografie přinést také něco ze sebe.“

Nedělní premiéra se uskuteční pod záštitou senátorky MUDr. Aleny Dernerové a radní pro kulturu Hlavního města Prahy MgA. Hany Třeštíkové.

Obě inscenace byly nastudovány v sídle Pražského komorního baletu – v novém Domě tanečního umění Praha.

ČERNÝ MRAKY NEPLÁČOU

Choreografie: Jiří Pokorný

Hudba: Yukari Sawaki

Scéna a kostýmy: Jan Nečas

Světelný design: Loes Schakenbos

Nastudování: Jaroslava Janečková

Asistent choreografie: Igor Vejsada

Délka: 22 minut

LISTY DŮVĚRNÉ

Choreografie: Petr Zuska

Hudba: Leoš Janáček, smyčcový kvartet č. 2 „Listy důvěrné“

Scénografie a světelný design: Petr Zuska

Kostýmy: Pavel Knolle

Asistent choreografie: Lenka Šustová Hrabovská

Hudební nastudování: Zemlinského kvarteto

Délka: 25 minut

Vstupenky na představení jsou k dispozici přes rezervační web Divadla na Vinohradech: https://www.divadlonavinohradech.com/divadelni-hra/MRAKY-DUVERNE

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín