Rozhovor s choreografem, tanečníkem a bývalým uměleckým šéfem Baletu ND – Petrem Zuskou

„Chtěl jsem být filozofem“

Petr Zuska zosobňuje  tvůrce evropského formátu a výjimečného  choreografa se širokým záběrem.  Ve svých dílech využívá širokou škálu tvůrčího rukopisu od neoklasického stylu přes moderní tvorbu. V jeho dílech  nechybí  humor a  vtip.  Jako tanečník představoval vždy dynamického  interpreta.

Za svou tvorbu získal řadu význačných ocenění, jako jsou např.  Cena Thálie (1993 a 1997), Prix Dom Perignon (1999), cena Originální choreografie  v Soutěžní přehlídce moderního tance (2006, 2008), cena Nejlepší choreografie roku 2002,  Cena Českého literárního fondu (1993), Cena Opery Plus (2014) za výsledky vedení Baletu ND
a 25 let choreografické tvorby,  Cena Opery Plus za nejlepší inscenaci roku (Chvění) 2017, Cena Ministerstva kultury za přínos  v oblasti divadla v roce (2017). V sezoně 2016/2017 ukončil  Petr Zuska své patnáctileté šéfování Baletu Národního divadla v Praze.

Taneční magazín vyzpovídal tohoto sympatického choreografa, který se s námi ochotně podělil o své zkušenosti a prozradil mnoho zajímavostí  nejen o baletu

Tento rok  jste získal cenu za přínos v oblasti divadla. Jak vnímáte všechna ta ocenění, která jste získal? 

„Myslím si, že každý umělec je rád, když získá ocenění. Pokud jde o mě, ne, že bych nevnímal své ceny,  nebo že by mi  nedělaly radost, měl jsem z každé velkou radost, ale zase na druhou stranu jim nepřikládám nějakou moc velikou váhu, život jde dál, člověk pracuje dál  ceny, neceny‘. Stejně je vždy nejdůležitější  vnitřní pocit  člověka z jeho   tvorby,  to je daleko více než cena. Pokud mám dobrý pocit z toho, co dělám, znamená to pro mě  mnohem  víc.“

„ No, já jsem člověk,  který je celkem  dost často  „- ne nespokojený- “ a nemyslím si,  že je vždy všechno zalité sluncem a  také často není. Samozřejmě  drtivé většiny   své práce,  kterou jsem v životě udělal, si vážím a jsem  s ní spokojený. Co se týče  mých plánů do budoucna, budu se ještě snažit dělat je co nejlépe, jak budu moci. Se spokojeností či nespokojeností je to střídavé. Ale své práci věřím. Můžu říci, že většinou  jsem s ní  spokojený“.

Máte za celý život dobré  pocity z toho, co jste udělal nebo občas cítíte, že  se něco dalo udělat lépe?

„No, já jsem člověk,  který je celkem  dost často  ‚ne nespokojený‘, ale nemyslím si,  že je všechno zalité sluncem a  také často není. Samozřejmě  drtivé většiny   své práce,  kterou jsem v životě udělal, si vážím a jsem  s ní spokojený. Co se týče  mých plánů do budoucna, budu se ještě snažit dělat je co nejlépe, jak budu moci. Se spokojeností či nespokojeností je to střídavé. Ale své práci věřím. Můžu říci, že většinou  jsem s ní  spokojený.“

Kolik asi jste za svůj   život vytvořil choreografií, máte to spočítané?

„Někde zaznamenané v  mých životopisech to je,  jedná se asi o  padesát  děl,  některá jsou celovečerní a  většina je   jednoaktovek  dvaceti či třicetiminutových.“

Která díla jste měl za svůj život nejraději?

„Já na tyto otázky odpovídám velice nerad, protože to se  nedá říct. Neměl jsem některá rád, ale nezaobíral jsem se tím, abych si určil jakousi  hierarchii svých rolí,  které jsem tancoval, ani choreografií, které jsem vytvořil, to je to samé.“

Byl nějaký umělec, který na Vás silně zapůsobil? A  čím?

„Zapůsobil, samozřejmě, není tajemstvím, že jedním z důvodů, proč jsem začal tancovat, byl film  Carlose  Saury s názvem Krvavá svatba, který jsem tehdy viděl s Antoniem  Gadesem v hlavní roli (podle  stejnojmenné lyrické tragédie  Federica Garcíi Lorcy). Byl to  tehdy v polovině 80.let  přelomový taneční film, který v Praze promítali  v kinech.  Antonio Gades, který  ve filmu  hraje,   byl jeden z  možná úplně nejslavnějších tanečníků flamenca, a mě naprosto fascinoval svých charismatem. Byl to vlastně jeden z důvodů, proč jsem se začal věnovat tanci, ten film mě tehdy úplně  uhranul. I později jsem obdivoval mnoho lidí a jejich  práce jsem si velice vážil. Od nich  jsem se i hodně naučil. Ale nemyslím si,  že by tam byl nějaký vzor nebo idol, to zřejmě  ne …“

 I později jsem obdivoval mnoho lidí a jejich práce jsem si velice vážil.

 Čím jste chtěl být v dětství?

„Do svých 16-ti let jsem vůbec neuvažoval ani o divadle, ani o tanci, takže moje profese  přišla  náhodou.

Jako dítě jsem vystřídal mnoho různých snů nebo představ o svých  budoucích zaměstnáních.  Jeden čas  jsem chtěl být  veterinářem, protože jsem měl rád zvířata,  také jsem si  moc  přál být hokejistou. Snil jsem i  o tom, že budu  popelářem, protože se mi líbila  popelářská  auta a způsob, jakým  nakládala a obracela  popelnice,  které  – tehdy  vypadaly jinak než dnes – ,  nejvíce ze všeho se mi líbilo, jak   popeláři jezdili vzadu na autě jen na stupátku. Až jsem byl starší, chtěl  jsem být filozofem,  tenkrát  jsem možná ani nevěděl, co to slovo vůbec znamená. Chtěl jsem zkrátka sedět a přemýšlet nad životem  a psát svoje myšlenky.“

V tvorbě choreografií se Vám to vlastně splnilo, že?  Mohl jste přemýšlet a  zhmotnit své  myšlenky….

„ Nevím, jestli to není příliš nadnesený výraz, pokud  porovnám  povolání filozofa a choreografa,  ale musím přiznat, že do určité míry máte pravdu. “

Prožíval jste během své  kariéry i pocity, kdy se  Vám nechtělo za nic na světě hýbat, i přesto, že Vás toto povolání bavilo?

„To se mi samozřejmě  určitě stalo. Nepamatuji si na nic konkrétního, třeba  na nějaké konkrétní ráno, kdy se mi se  nechtělo do práce. Myslím si, že každý člověk je ze zásady líný,  občas se prostě musít nutit.“

Říká se, že balet je z jevištních umění nejtěžší .   Myslíte si to také?

„Ano, myslím si to také,  je to  pravda.  Balet  je  umění, které vyžaduje  mnoho talentů, např. pohybový talent, muzikalitu , smysl pro divadlo, tzn.  herecký talent, je toho zkrátka  hodně. Navíc z čistě fyzického hlediska je toto umění srovnatelné s vrcholovým sportem

Ovšem  pokud  napíše spisovatel  skvělou knihu a choreograf udělá skvělé představení, tak co je těžší? To je nesrovnatelné.“

V čem byla tato profese  těžká  pro Vás? Cítil jste se požehnaný Bohem, že všechny talenty potřebné pro balet máte?

„Já jsem tohle nikdy nijak neřešil, já jsem jen pracoval. Začal jsem  s baletem pozdě, tedy v šestnácti letech, (většina lidí začíná v deseti letech u baletní tyče) a to byl okamžik, kdy moji vrstevníci končili osmileté baletní studium. Pořád jsem na sobě pracoval.  Někde  v sobě  jsem cítil, že tanec  opravdu moc a moc chci  dělat,  nepopsatelně  mě to bavilo a   všechno  jsem   velice rychle dohnal.“

Byl jste na sebe pyšný, když se Vám všechno podařilo dohnat a  prožíval jste první úspěchy?

„To je těžko vysvětlitelné. Jsem  skeptický k  pocitu být na sebe pyšný.  Je pro mě nelehké říct i to, že jsem byl spokojený. Asi  jsem  byl šťastný, že všechno  zvládám a že se mi do světa baletu daří  pronikat i s takovým zpožděním. Přál jsem si to a  rozhodně nějaká satisfakce  to pro  mě byla.  Na  začátku kariéry  bylo pro mě dost  těžké to, že jsem dělal hodně sportů, např. lehkou atletiku, běhal jsem a  měl jsem své tělo svalově postavené jinak, ne nejvhodněji pro balet. Musel jsem neustále protahovat svaly, protože jsem je  měl  celkově dost zkrácené a to bylo zpočátku   poměrně těžké. Dlouho trvalo, než mě moje  tělo někam tzv. ‚pustilo‘.

I ze  sportovce se tedy tanečník stane. Mnozí sportovci tvrdí, že to nejde.  Jak je to možné?

„Byl jsem tehdy  ještě hodně mladý. Možná  kdybych začal  s tancem v 25-ti letech coby sportovec, tak  už by to třeba   opravdu nešlo.“

Panovala mezi členy baletu rivalita? Může mít sólista na vrcholu své kariéry  přátele, nebo jste byl sám?

„Určitě jsem měl přátele, ať už kolegy, nebo členy  různých souborů, nebo  přátele mimo obor.  Rivalita  mezi tanečníky samozřejmě panuje,  ale že by se nemohli přátelit mezi sebou, to není pravda. Takhle vyhrocené to není.“

Měl jste strach ze zranění?

„Měl jsem vždycky velký strach ze zranění. Když jsem se zranil, ačkoliv to naštěstí nikdy  nebylo  nic převratného, jen mě to na   několik dní nebo týdnů vyřadilo z tance,  tak jsem byl  úplně nepříčetný.   Neprožíval jsem své úrazy  lehce, pokaždé  mě velice „nabouraly“  i psychicky. Měl jsem neustále  pocit, že mi něco utíká, že se zastavil svět. Bylo to skutečně  nepříjemné. Sám  nevím,  proč jsem to tak těžce  prožíval. Často jsem  přemýšlel, proč tak špatně  zvládám psychicky  svá zranění,  ale bohužel to tak bylo. Nepatřil jsem k těm, kterým se vůbec nic neděje, ale nebyl jsem současně ani z těch, kteří mají neustále nějaká zranění. U mě se většinou jednalo o svalové problémy, či  potíže s klouby, zády atd.“

Opravdu jsou vyvolení, kterým se nestane nic  za celou taneční kariéru?

„Ano.  Skutečně jsou lidé,  kteří mají naprosté minimum úrazů  nebo téměř žádné, což je skvělé. Na druhé  straně jsou zase lidé, kteří mají úrazů opravdu  moc. Je to zvláštní otázka nebo dokonce téma k přemýšlení….  Nabízí se  teorie, že ten,  kdo má pro balet největší  talent, tak vlastně žádné úrazy či zdravotní komplikace nemá. A naopak  ten,  kdo má ten talent nejmenší, je pořád  zraněný. Ale  ono to tak není. Je mnoho talentovaných tanečníků,   kteří byli oznamní sólisté světových souborů a prodělali  spousty  zranění. A také jsou tu tanečníci,  kteří třeba ani tak skvělí nebyli v tomto  oboru a zranění nebyli  nikdy. A také jsou  profesionálové,  kterým to nikdy tak moc nešlo a jsou zranění a jsou sólisté, kterým nikdy nic  není.  Neumím říct, čím to je. Z vlastní zkušenosti  ale znám tanečníky  na tom břehu i na druhém břehu a  znám  jich opravdu hodně.  Já  jsem byl  tak někde uprostřed, spíše se mi dělo  méně zlého  než více a občas jsem prostě nějaké úrazy měl a  něčím jsem  si prošel.“

Někteří tanečníci baletu  skončili  na kolečkovém křesle.  Nebál jste se takového osudu?

„Ne. Nikdy jsem  o tom nepřemýšlel, že by mohl balet  mít až takový dopad. Toto  tanečník nemůže vnímat, protože v takovém případě  by tu práci vůbec nemohl dělat. Všichni tanečníci mají  rozhodně  strach z úrazu, ale pokud  někdo začne smýšlet tak,  že si může něco udělat  s plotýnkou a třeba i skončit  na vozíku, tak to by byl konec tance. Na vozíčku může člověk skončit asi daleko dříve, pokud jezdí na motorce.“

Vyhýbal jste se motorkám či  lyžování? Nebo  jednoduše sportům, kde bylo velké riziko úrazu nebo jste do nich  „po hlavě šel“?

„Šel jsem po hlavě“.  Stále   lyžuji.  Je fakt,  že dlouhá léta, když jsem tancoval, jsem nelyžoval. Ale nebylo to proto, že bych se bál, ale z toho důvodu,  že nebyla příležitost.  Asi před deseti lety jsem začal znovu lyžovat, strašně mě to baví a mnoho  tanečníků lyžuje nebo   jezdí na snowboardu. Já  například jezdím  na koni. Dokonce ještě v době, kdy jsem tancoval,  jsem  jezdil na koni.  Ale  na motorce jsem  opravdu přestal jezdit. Párkrát  jsem spadl, naposledy jsem si nalomil  dvě žebra a palec u nohy. V tu  chvíli jsem pochopil, že pro svoji tvorbu tělo potřebuji a  navíc mám dvě děti. Tak jsem se motorky vzdal, protože je to nepochybně  velice riskantní.“

Bylo těžké  zvládnout dohromady tuto náročnou profesi  a  rodinu? Byl jste také tátou na plný úvazek  pro dvě děti, nebo nezbyl čas?

„Byl čas,  já jsem se vždycky snažil být tátou. Času nebylo  pochopitelně tolik, abych byl doma každou chvilkou, ale zase  nutno říct, že pokud bych  chodil do práce 8 hodin denně a každý den od pondělí do pátku,  bylo by to možná stejné. Neměl jsem  úplně pravidelně volno,  mohl jsem s dětmi být 3 dny a pak jsem zase odjel na 14 dní, ale myslím si, že to je tak akorát. Nebyl jsem s dětmi  stále,  ale to ani nejde a snad by to nebylo správné. Myslím si,  že mě nijak nepostrádali.“

Tanečník baletu  musí být štíhlý a krásný – to je velmi často diskutovaný i dosti kritizovaný úděl baletu.  Někdo se brání  slovy: „Já  nemůžu vážit 40 kg, mám  od narození dispozici být silnější.  Musí podle Vašeho názoru  být tanečníci  od pohledu křehcí?  Hodnotil jste přísně své členy souboru?

„Je to individuální. Já jsem rozhodně nebyl z těch, kdo by tlačil tanečníky  do nějakých diet  a mučil je hladovkami, nebo je vážil. Ale  pochopitelně  určitá estetická rovina v baletu musí být splněna. Vezměte jen  v úvahu  klasický balet.  Tanečník vyjde v bílém celotrikotu –  už jen  ten samotný jim  přidává kila. V okamžiku, kdy  tělo není štíhlé, tak pohled na ně už není estetický. Takže tento pocit  jsem rozhodně také měl, ale  přesto jsem neměl v souboru jen  samé „vychrtlé“ členy.  Můj soubor  byl hodně barvitý v r&aa cute;mci různých typů lidí.  Pamatuji si dívky, které byly opravdu štíhlounké, křehoučké, ale také  dívky,  které byly ženské se  vším všudy. Samozřejmě jsem nikdy v souboru   netoleroval   tlusté lidi. Jestliže  občas  někdo inklinoval k tomu, že začal vypadat tlustě, musel jsem to s ním bohužel řešit.

Nemuseli jsme  se vyloženě rozloučit, ale bylo  třeba ten problém vyřešit.  Dotyčný musel se sebou  něco udělat,   zhubnout,  protože takhle to dál  pochopitelně nešlo.  Někteří si skutečně vzali poučení. A s jinými  jsem se  i rozloučil,  i když mi to bylo  líto.“

Jak dlouho může tanečník plnohodnotně tančit? Již dlouho se vedou různé diskuse na toto téma, mnozí  tvrdí, že déle než do 50-ti let to už zkrátka nejde.  Jak to vidíte?

„I toto je  velmi individuální. Nelze říct, že člověk tančí do 40-ti let a v 41 letech  už nemůže. Někteří z nás  jsou v 45-ti letech  na jevišti skvělí a někteří už v 35-ti letech  tam moc dobře  nevypadají. Takže tady hraje roli jedinečnost jedince.  Záleží  opravdu na tom, jakým způsobem se tělo každého z nás opotřebovává,   každé  tělo pracuje a   reaguje jiným způsobem. Přesto je tu  jakási  proximativní hranice, po které se už opravdu těžko povolání  profesionálního tanečníka vykonává plnohodnotně a absolutně. Mám teď na mysli třeba 8 – 10 představení do měsíce a společně s tím dělat klasické a současně  moderní divadlo na vrcholové úrovni,  tak  potom zřejmě věk 40 let  či 45 let je i u zdravého člověka, který nemá nějaké velké  zdravotní problémy,  asi konečná hranice.  Poté plnohodnotně v celé šíři už toto povolání dělat nelze. Balet je umění mládí, tak to prostě  je.

Ale  tím neříkám,    že objeví-li se  někdo v 50-ti letech na jevišti, tak nemůže vypadat dobře.  Znám takové tanečníky.  V tomto věku byli velmi dobří.   Naopak,  v jejich  projevu je znatelná  obrovská zkušenost a vyzrálost dotyčného  člověka.  Balet  není jen  fyzický  výkon, ale je to umění. Je tu také prožitek a určité poslání  i vzkaz těm ostatním, které  člověk na jevišti zanechá.  A v tomto zase starší tanečníci mají výhodu. Takže   cokoliv hodnotit, je velice těžké.“

Kolik hodin denně jste na vrcholku kariéry musel cvičit? Snad by to ani každý člověk nevydržel….

„Je to různé, v průměru asi 4 – 6 hodin denně tanečník opravdu tvrdě pracuje během dne,  pět či šest dní v týdnu.“

Tanečník má ráno trénink, hodinu, nebo hodinu a půl,  poté  zkouší, někdy dvě hodiny,  čtyři, někdy  šest  a někdy vůbec. Jindy  má  večer  představení.  Před představením je  krátká zkouška, po ní následuje  několik hodin volno, aby si tanečník mohl odpočinout před svým výkonem. Nikde to není  tak těžké, že by se zkoušelo od rána do večera a večer bylo představení v divadle.“

To by tedy člověk  už nevydržel…

„Možná pár dní ano, ale dlouho ne…“

Dá se to vytrénovat a zvyknout si na tuto velikou fyzickou zátěž  nebo to u někoho není možné?

„Do značné míry se to dá natrénovat, musíte mít v sobě dispozice a fyzické předpoklady vůbec tanec  dělat. Nejde tu jen  o  fyzickou kondičku, ale také o to, aby tělo bylo vůbec schopné dělat balet v  rámci rozsahu pohybu nebo dispozice v kloubech atd.

Samozřejmě fyzický výdej je  už později  do značné míry zvyk. To, co běžně člověku se sedavým zaměstnáním  připadá  jako nemyslitelné, tedy  šest hodin denně trénovat a dřít, je pro tanečníka úplně normální.“

Kdy jste začal vytvářet vlastní choreografie?

„Já jsem začal tvořit od začátku. Profesionální kariéru jsem začal v roce 1989, nepočítám-li soubory poloprofesionální nebo amatérské, ve kterých jsem začínal. Svoji první choreografii jsem udělal v roce 1990, to mi bylo dvacet jedna let. Takže se dá říct, že obě činnosti prošly  úplně  paralelně. Proč, to nevím. Slyšel jsem nějakou hudbu a říkal jsem si,  že chci  něco udělat.   Od té doby jsem začal dělat  víc a po vytvoření asi šesté choreografie  jsem si uvědomil, že  jsem zřejmě  i choreograf.  Nechodí to tak, že by  tanečník do 40-ti let jen  tančil a poté začal s choreografiemi.  Někdo skončí s&nb sp;tancem a  stane se třeba pedagogem. Ale ani to není pravidlo,  ne  každý tanečník má dispozici být dobrý pedagog. Hovoříme-li o choreografech,  pak  těch je ještě daleko méně. Je to  velice specifický talent.“

Tvořil jste také  často v zahraničí. Nelákalo Vás odejít a zůstat tam? Říká se, že v ČR jsou tanečníci podhodnocení…

„Byl jsem pár let v zahraničí, žil jsem v Německu a v Kanadě, poté jsem se vrátil, protože mi bylo nabídnuto šéfovat Baletu ND. Pokud bych  tehdy tu  nabídku nedostal, nevím, kam by mě osud zavál. Doma jsem   v Čechách, pochopitelně,  navíc tu  mám kamarády,  i když v zahraničí také, ale časový úsek, který jsem žil za hranicemi,  je  v mém životě minimální. Jsem Čech, narodil jsem se tady, takže mám samozřejmě  k Čechám jiný vztah. Když  jsem začal šéfovat  Baletu ND,  tak jsem vůbec nepřemýšlel, že bych vyjel někam do zahraničí.

V současné době  se mi zase znovu nabízí možnost odejít.  Dostal jsem jednu nebo dvě nabídky do zahraničí na šéfování, ale nemám pocit,  že je chci přijmout. Nechci teď šéfovat ničemu, mám rodinu a dvě děti a nechci je  v téhle chvíli stěhovat.  Neříkám,  že  se někdy  třeba něco podobného  nestane, ale  právě teď  si chci odpočinout. Jsem na „volné noze“, chci dělat svoji práci tady  a třeba i v zahraničí, ale základnu a domov  chci mít tady.“

Bylo těch 15 let šéfování ND obtížné?

„Jednoduché to  určitě nebylo. Ale  neříkám,  že to bylo těžké nebo k nevydržení, naopak. Vnímám velice pozitivně celých těch 15 let, bylo to smysluplné a mnohé jsem se naučil.  Sebekriticky můžu říct, že jsem udělal docela dost dobré práce a samozřejmě byla  období, která byla velice těžká a neradostná. Na druhé straně  byla  také období, která byla radostná.   Ale tak je to v životě  běžné.“

Jednou jste řekl (v dokumentu pro Festival Zlatá Praha), že Vám Vesmír dal poslední rok  šéfování baletu ND pořádně „sežrat“.  Co jste tím myslel?

„Myslel jsem tím mnoho věcí. Během poslední sezony se odehrálo opravdu velké množství  záležitostí,  které se  běžně nestávají.  S něčím jsem vůbec nepočítal, musel  jsem  rychle  reagovat a stálo mě to  práci navíc, nervové vypětí  a dělání krizových rozhodnutí  v určitý moment, kdy bylo  tzv. ‚za 5 minut 12 ‘.  A muselo se něco dělat. Ta poslední sezona byla skutečně  nevyzpytatelná.  Přidělalo mi to všechno spoustu starostí i práce,  nejen v oblasti umělecké. Ale  podařilo se mi z toho ‚vybruslit‘ a všechno se nakonec z vládlo bez tragédií či negativních dopadů.“

Kdybyste  se rozhodoval znovu o budoucí své kariéře, byl byste znovu tanečník a choreograf?

„Ale nic takového nemůže nikdy nastat!“

Ale kdyby…

„Nelituji ničeho, co se v mém životě odehrálo.  Bylo to fajn, ale  je fakt, že kdyby tato nesmyslná možnost mohla nastat a pokud jsem vůbec schopen  si cosi  takového  představit, tak bych dělal něco jiného. Opravdu. Balet už znám.“

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková, archiv baletu ND

Taneční magazín

Polka vyhrála v Praze na Eurovision

TANEČNÍ MAGAZÍN sledoval tentokrát u televizních obrazovek unikátní mezinárodní taneční soutěž z Prahy.

Česká republika, potažmo Česká televize, za přispění dalších koproducentů, se podruhé v řadě stala pořadatelem prestižní mezinárodní soutěže „Eurovision Young Dancers“. O titul z celoevropské soutěže mladých tanečníků v sobotu 16. prosince v Kongresovém centru v Praze za Českou republiku bojoval se sedmi konkurenty sedmnáctiletý tanečník Michal Vach.

Národní kolo soutěže mladých tanečních performerů bez stálého angažmá ve věku od šestnácti do jednadvaceti let se uskutečnilo na přelomu září a října v rámci televizního festivalu Zlatá Praha na jevišti Nové scény Národního divadla. Odborná porota ve složení tanečnic a choreografek Angeé Svobodové a Aleny Peškové a dále tanečníka, sólisty baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni Martina Šintáka vybrala jako našeho reprezentanta právě Michala Vacha z Tanečního centra Praha konzervatoř – gymnázium.

S čím se představil nám popíše sám Michal Vach: „Choreografie ,Monologue´, na níž jsem participoval se svou profesorkou Lenkou Halašovou, vychází ze stejnojmenné skladby současného německého hudebního skladatele Maxe Richtera, kterou jsem tvořil za účelem přenesení pocitů na diváka skrze tanečníkovo tělo, které hovoří svým vlastním jazykem, přičemž nepočítá s odpovědí, ale přesto vytváří jedinečný vztah mezi jevištěm a hledištěm.“

Eurovizní soutěž mladých tanečníků pořádá Evropská vysílací unie (EBU) jako bienále již od roku 1985. Naposledy se uskutečnila v roce 2015 v Plzni, kdy se hlavním organizátorem této mezinárodní akce stala právě Česká televize. Letošní patnáctý ročník soutěže mladých tanečníků měla původně hostit Malta, která se však pořadatelství vzdala a o pomoc byla akutně požádána Česká televize.

Soutěž Eurovision Young Dancers je specifická především svou základní koncepcí – není rozdělena do žádných kategorií – stylových ani věkových. O vítězství tak nerozhodla pouze technická a interpretační úroveň soutěžního výkonu, ale také celkový umělecký dojem a přesvědčivost jevištního vystupování,“ popisuje kreativní producent České televize pan Vítězslav Sýkora.

Posláním soutěže je podporovat nové taneční talenty v Evropě, pro které je účast v soutěži jedinečnou příležitostí prezentace a někdy i počátkem mezinárodní kariéry. Unikátní formát zahrnuje jak klasický, tak i moderní tanec. Před prestižní mezinárodní porotou – pod vedením české mezinárodní taneční hvězdy a choreografky Darii Klimentové – se utkali soutěžící, kteří zatančili jak svou soutěžní choreografii, tak i společnou choreografii z dílny předního evropského choreografa. A tím pro letošní rok nebyl nikdo jiný než dlouholetý šéf baletu ND, tanečník a choreograf Petr Zuska. Pracoval na hudbu soudobého skladatele Kryštofa Marka.

Toto finálové klání za asistence kamer ČT se uskutečnilo v sobotu 16. prosince v Kongresovém centru Praha (bývalém Paláci kultury). Česká televize distribuovala a komplexně zajišťovala přímý přenos do všech zúčastněných zemí. Kromě hostující České republiky se diváci mohli kochat výkony tanečnic a tanečníků z Malty, Německa, Norska, Polska, Slovinska, Švédska a Portugalska.

V pražském Kongresovém centru se představilo osm soutěžících. Kromě Michala Vacha se na nápadité a moderní scéně ukázala Patricija Crnkovičová ze Slovinska, Danilo Kapustin z Německa, Anna Louise Amundsenová z Norska, Paulina Bidzińská z Polska, Denise Buttidiegová z Malty, Švéd Christoffer Collins a Raquel Fidalgová z Portugalska. Při úvodním vstupu na pódium je představil nejen moderátor, ale také nápadité filmové předtáčky v pražských historických i novodobých scenériích. Objevil se tu Karlův most, Staroměstský orloj, Kampa, ale i Tančící dům. Mně osobně trochu vadilo, že jsme zde viděli choreografie autorské, spoluautorské, což bych bral, ale také od externích choreografů. Do dvoučlenného finále se závěrem probojovaly dvě zástupkyně někdejšího východního bloku. Polka a Jihoslovanka. Tedy Slovinka. Společné finále – za asistence zbývajících šesti finalistů současně na pódiu – bylo vrcholem večera. Nakonec si pomyslné vavříny, obrovskou plaketu a setsakra konkrétní šek na 7 000 Euro odnesla Paulina Bidzińská z Polska. Na v pořadí druhou Patriciji Crnkovičovou čekala plaketa menší a šek na 3 000 Euro.

Moderátorem pořadu byl Libor Bouček. Bezprostřední flash-interview hned po tanečním výkonu prováděla se soutěžícími Angeé Klára Svobodová. A režisérem celého živě vysílaného programu byl Michael Čech.

Myslím, že sobotní televizní přenos na ČT Art umožnil širší divácké vrstvě poznat moderní současné taneční trendy. A pochopit, že špičkový tanec se nemusí tančit pouze na špičkách.

Foto: Eurovision Young Dancers

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Pozor, profesionální tanečníci Martin Šimek a Tereza Řípová opět rozjíždí svůj projekt plný krásných choreografií

Roztančené divadlo aneb Když herci tančí – 2.ročník

Roztančené divadlo je název autorského projektu  Tanečních kurzů Martina Šimka & Terezy Řípové, který je pořádán ve spolupráci s Městským divadlem Mladá Boleslav (dále jen „MDMB“). V sobotu 2. 12. 2017 proběhne od 19h na Velké scéně MDMB finálový večer, který je vyvrcholením celé akce.

Letošní druhý ročník byl  odstartován tiskovou konferencí 25. 9. 2017 v Klubu MDMB. Moderátorem tiskové konference byl  herec, režisér a umělecký šéf MDMB Petr Mikeska. Na tiskové konferenci byli  představeni herci a herečky, kteří se do projektu v tomto roce zapojili, byly  losovány tance, které se budou muset soutěžící po boku profesionálních tanečníků Martina Šimka a Terezy Řípové v předem stanovené lhůtě naučit.

Druhá sezona projektu nabízí některé novinky oproti prvnímu ročníku, a to počet tanců – každý soutěžící herec/herečka si vylosuje jeden latinskoamerický a jeden standardní tanec. Pro každý tanec si v rámci tréninků připraví taneční show o délce mezi 1-1,5 minuty.

Finálový večer bude, stejně jako minulý rok, koncipován ve smyslu prvního standardního bloku, kde všichni soutěžící odtančí své standardní tance (tentokrát byl zařazen i vídeňský valčík), po pauze bude následovat latinskoamerická sekce, ve které opět všichni odtančí svůj druhý tanec (tento rok je zahrnuto i temperamentní Paso Doble). Celý večer bude oproti prvnímu ročníku doprovázen živou hudbou prostřednictvím kapely Gin in Jam. V závěru večera proběhne slavnostní vyhlášení – vítěz tipu (na základě tipovací soutěže před vyvrcholením v podobě finálového večera), vítěz diváků (na základě hlasování diváků, kteří se finálového večera zúčastní) a hlavní vítěz (na základě součtu bodů od poroty).

Moderátorskou dvojici pro druhý ročník tvoří Petr Mikeska a Tereza Kostková. Mezi porotci zasednou náměstek primátora Mgr. Daniel Marek, herečka Eliška Balzerová, herec Matouš Ruml, choreograf, tanečník a režisér Petr Zuska, tanečnice a vítězka StarDance Veronika Lálová, ad. V soutěži se mezi herci a herečkami objeví Petra Nakládalová, Svatava Milková, Malvína Pachlová, Daniel Bambas, Milan Ligač a Vojtěch Havelka.

Vzhledem ke kvalitě  a kráse tanečních kreací, které jsme mohli v Mladé Boleslavi vidět minulý rok  (čtenáře Tanečního magazínu jsme o této akci informovali),  by si zapálení tanečníci neměli Roztančené divadlo s Martinem a Terezou nechat ujít.

 

Vstupenky na finálový večer budou v prodeji přes MDMB od 15. 10. 2017.

 

Taneční magazín

Festival Zlatá Praha je tu!

Národní divadlo nabízí tři roky se Štefanem Margitou, dvanáct měsíců s Petrem Zuskou a jeden večer s Adamem Plachetkou, kromě toho také hvězdy StarDance a mnoho dalšího

27.září  začíná 54. Ročník Festivalu Zlatá Praha a letos opět nabídne světově uznávané umělce.  Zlatá Praha je jedním z nejstarších a nejvýznamnějších televizních festivalů o hudbě, tanci a divadle na světě. Festival hostí Nová scéna Národního divadla od středy 27. Září do soboty 30.září.

Generální ředitel České televize Petr Dvořák říká: „Festival Zlatá Praha, jak jsme před několika lety zjistili, bývá pro umělce  tou nejdůležitější a nejvýznamnější akcí, na kterou se připravují a těší celý rok, což je pro nás velice příjemné zjištění. Letos poprvé budeme  mít tu čest, že tu bude udělena cena za celoživotní dílo jednomu z nejvýznamnějších televizních režisérů na světě, který se jmenuje Brian Large. Na svém uměleckém kontě má více než 700 snímků a pro  odborníky  je fenoménem. Má vztah také  k české tematice. Jsem rád, že se na festivalu objeví. Cenu udělí EBU a IMZ, se kterými dlouhodobě spolupracujeme.“

Ředitel festivalu a výkonný ředitel  ČT art Tomáš Motl  vysvětluje: „Festival stojí na 3 pilířích. Tím prvním  je mezinárodní soutěž, do které se letos přihlásilo 73 snímků z 16 zemí. Porota vybere korespondenčně „top dvacítku“, poté  už všichni dohromady vybírají jen  vítěze. Mimořádný zájem producentů a  televizních společností z celé Evropy svědčí o tom, že Zlatá Praha  je skutečně dnes nejvýznamnějším  festivalem hudby, tance a divadel  na světě.  Druhým pilířem je mezinárodní setkávání odborníků. Letošní téma je  opera v digitální éře, kde budou zájemcům  z celého světa přednášet odborníci. Třetím pilířem pro veřejnost nejviditelnějším  jsou doprovodné programy, které jsou tento rok  bohaté.  Nabídneme na 50 vystoupení , workshopů předních českých tanečních skupin a autogramiády účastníků StarDance. Prostor dostane také tradiční přehlídka toho nejlepšího, co se ve světě za poslední rok o hudbě, tanci a divadle natočilo.  V pátek zde  proběhne eurovizní  soutěž mladých tanečníků a vítěz bude reprezentovat Českou republiku ve finále, které se v prosinci bude odehrávat v Praze.“

Zahajovací večer, který bude z Nové scény živě přenášet  ČT art, přivede na pódium Velkého sálu operního pěvce Adama Plachetku a jeho hosty – Evu Pilarovou, Jana Smigmatora, Dashu a Štefana Margitu.  Adam Plachetka komentuje plaše svůj výběr hostů:  „Byl  jsem osloven a dostal jsem možnost vybrat si hosty dle svého uvážení, což mě potěšilo, ale zároveň i zaskočilo.  Nevěděl jsem vůbec, kterým směrem se vydat a po několika dnech i týdnech jsem se rozhodl, že se sejdu s kolegy, které mám rád a chci se s nimi setkat, protože jsem doposud budˇ ještě tu příležitost neměl anebo málokdy.  Společně jsme  poskládali repertoár, který má šíři a uspokojí hodně diváků, každý si vybere něco, co ho bude zajímat, od opery až po jazz  a pop. Dokonce  tu byla  i myšlenka, zda bych nemohl provázet večerem  já sám, ale nebylo by roz umné, abych se učil novému řemeslu zrovna v přímém přenosu České televize, takže naštěstí mi pomocnou ruku nabídl Leoš Mareš a  budeme večerem provázet společně.“

Na tomto festivalu budou uvedeny v premiéře dva filmy z dílny režiséra Martina Kubaly, první o tenoristovi Štefanu Margitovi a druhý o tanečníku a choreografovi Petru Zuskovi.  Štefan Margita říká: „První část natáčení filmu byla v Berlíně, to byla pro mě krásná práce.Do Košic jsme sice měli namířeno, jenže já jsem dostal tak vysoké horečky, že štáb odletěl beze mě. A druhá část natáčení probíhala v Chicagu. Navrhl jsem Martinu Kubalovi, aby za mnou přiletěli do Chicaga, ale on řekl, že tato možnost není možná. A závěrem byla možná. Takže velmi děkuji České televizi, že se to povedlo.“

A Petr Zuska komentuje svůj film takto: „Můj patnáctý  rok byl pro mě zároveň posledním  na postu šéfa  baletu ND, což má také nějakou váhu a  pro mě  byl velice náročný, jak  z uměleckého pohledu, tak  i z mnoha jiných  pohledů. Pracoval jsem na mnoha projektech,  které původně nebyly plánovány a měl jsem pocit, že se tam v Univerzu dohodli, že  ten poslední rok mi to dají ‚jaksepatří sežrat‘. Ale ve výsledku  ho považuji za velice pozitivní  a všichni jsme tím prošli se ctí. Práce s Martinem Kubalou na dokumentu  o mně,  ať už se týká zkoušek nebo osobních záležitostí i zahraniční cesty, které jsme spolu absolvovali, musím  hodnotit kladně, v tom těžkém roce Martinovi Kubalovi moc a moc  děkuji i celému  štábu, který se  na dokumentu podílel.“

Zlatá Praha ale baví i ty, kteří tanec a hudbu rádi prožívají aktivně. Ve čtvrtek se roztančí piazzetta Národního divadla, v sobotu, během  tzv. Zlatého dne, si návštěvníci budou moci  užívat koncerty, hudební a taneční workshopy i představení. Festivalové dění se přesune i do prostor Nákladového nádraží Žižkov, kde budou do noci probíhat lekce swingu a latinskoamerických  tanců, poprvé se také na Střelecký ostrov přesune  nabídka alternativních podob tance, hudby a pohybu.

 

Eva Smolíková, Karolína Blinková

Foto: Eva Smolíková 

Taneční magazín

 

 

Nesklouznout k patosu

Taneční magazín se osobně účastnil besedy s uměleckým šéfem baletu naší první scény Petrem Zuskou. Jak se vyjádřil ke své zbrusu nové inscenaci „Chvění“? Co očekává od svého nástupce ve funkci? Jak vedla besedu Nina Vangeli – Hrušková? Kdo v rámci besedního odpoledne vystoupil s baletní ukázkou? Čtěte už právě teď a tady!

Těsně před premiérou nového baletu „Chvění“ se odehrála na Nové scéně Národního divadla v Praze vskutku zajímavá beseda. Byla věnována uměleckému šéfovi zdejšího baletu Petru Zuskovi. Vedla ji uznávaná kritička, publicistka a choreografka Nina Vangeli – Hrušková. Během akce došlo i na ukázku z inscenace „Chvění“.

Uznávaný tanečník, choreograf a umělecký šéf baletu Národního divadla v Praze Petr Zuska se bilančně zamýšlel nad svými úspěchy, prohrami i životními uměleckými peripetiemi. Měl k tomu ostatně důvod, po patnácti letech totiž končí v pozici uměleckého šéfa baletu naší první scény.

Valná část úvodu úterního odpoledního setkání byla věnována aktuální premiéře „Chvění“. Petr Zuska se obšírněji věnoval zejména koprodukci hudby od dvou autorů, polského komponisty moderní hudby (již zesnulého) Henryka Góreckého a našeho soudobého barda moderního folklóru Jiřího Pavlici. Ostatně, „Chvění“ se jmenuje i právě Pavlicovo hudební album z roku 2007 s podtitulem „Suita dialogů“. A právě dialog byl jedním ze zásadních stavebních kamenů nové baletní inscenace ND. Dialog mezi tanečníkem i hudbou, dialog mezi duem tak rozdílných komponistů, dialog mezi tancem a verši Vladimíra Holana a Jana Skácela, dialog mezi hudbou a sochami Olbrama Zoubka. Pro úplnost dlužno podotknout, že „Chvění“ již Petr Zuska inscenoval v Brně. Avšak v úplně jiném aranžmá.

Paní Nina Vangeli – Hrušková byla trpělivou zpovídající. Dávala Petru Zuskovi svým barvitým spektrem otázek mnoho nových impulzů. Možná, že pouze v několika místech zbytečně „utnula“ Zuskův slibně se rozvíjející monolog?

Krátkou ukázkou ze „Chvění“ si posléze publikum Nové scény podmanila Nikola Márová s Giovanni Rotolou. Oba v praxi dokázali, že Zuskovy choreografie mají neopakovatelný rukopis. Sám jejich autor dodal, že jedna z jeho zásad zní: „Nesklouznout k patosu.“ Samozřejmě, není míněna dogmaticky a bezezbytku na jakýkoli titul.

Velice taktně se spíše po špičkách přešlapovalo kolem osobnosti Zuskova nástupce Filipa Barankiewicze. Ačkoli v rozhovoru publikovaném roku 2014 jej Petr Zuska plně podporoval, nyní se nestavěl ke všem jeho uvažovaným krokům úplně kladně. Ale projevil diplomatický takt a jejich názorový střet příliš nerozmazával.

Řeč se stočila i na nový dokumentární film České televize, který o Zuskovi a hlavně se Zuskou natáčí renomovaný režisér baletních a tanečních profilů Martin Kubala.

Končící šéf baletu se nemohl nevěnovat ani svému dalšímu autorskému projektu „Sólo pro nás dva“, který připravuje ve spolupráci s hudebníkem, písničkářem a textařem Jaromírem Nohavicou. Bude v něm i tančit.

Celá beseda, včetně odpovědí na divácké dotazy, již poněkolikáté dokázala, že Petr Zuska je citlivý umělec, ale i schopný manažer s potřebnou vizí a léty prověřenými zásadami.

FOTO: ARCHIV ND

MICHAL STEIN
TANEČNÍ MAGAZÍN