Moviny Still

Exkluzivní světová premiéra díla Jiřího Kyliána v ND

V Národním divadle se odehraje exkluzivní světová premiéra konceptuálního díla Jiřího Kyliána Moving Still

Ojedinělý tvůrčí počin, který v uceleném zážitku umožní vychutnat si kreativní myšlení legendy světové choreografie Jiřího Kyliána nejen v rámci tance, ale i filmu, mluveného slova a sochařské instalace se poprvé představí v Praze.

Jiří Kylián požádal několik tanečníků, s nimiž pracoval mnoho let, jestli by se nenechali nazí 3D naskenovat, vytisknout v životní velikosti a nechat se vystavit v rámci instalace s názvem Moving Still. Všichni souhlasili. Lorraine Blouin, Cora Bos Kroese, Valentina Scaglia, Shirley Esseboom, David Krügel, Ken Ossola, Stefan Żeromski a Michael Schumacher. Osobnosti spjaté s Kyliánovou choreografickou tvorbou pro Nederlands Dans Theater, s epochou jeho nejvýznamnějších choreografických děl.

 „Odjakživa mě fascinuje nejen pohyb, ale i otázka, zda se nacházíme uvnitř nějakého prostoru, nebo venku. Proto i mé sochy jsou jak uvnitř, tak vně a občas prolétají skrz… přičemž ano, jejich těla jsou rozříznuta na dvě části. Práci na tomto projektu jsem zahájil v říjnu 2021, když nás zachvátila pandemie a nesměli jsme se hnout z místa. Proto jsem tuto instalaci nazval Moving Still. Jsou to objekty letící mezi bytím a nebytím, těla nesoucí jizvy života. To však nebyl jediný zdroj mé inspirace. Byly jím i „sochy“ lidí, kteří zemřeli v Pompejích po výbuchu sopky Vesuv v roce 79 n. l. Zahynuli před 1945 lety, ale dodnes jsme hluboce pohnuti jejich nehybnost,“ vysvětluje Jiří Kylián.

Jiří Kylián patří ke světovým jménům, jeho díla jsou ikonická a jeho choreografie jsou klenoty repertoáru všech prestižních světových souborů. Během své profesní dráhy vytvořil rovnou stovku choreografií, sedmdesát pět z nich pro Nederlands Dans Theater v Haagu, další například pro Stuttgartský balet, Pařížskou operu, Bayerisches Staatsballett, Tokijský balet a další. Svou poslední choreografii Remember me vytvořil pro tanečnici a svou celoživotní múzu Sabine Kupferberg v roce 2019 u příležitosti své inaugurace v Paříži, kdy byl zvolen členem francouzské Académie des beaux-arts, což je nejvyšší pocta, jakou lze ve světě umění získat. Doposud se členství v této prestižní akademii udělovalo v sedmi uměleckých disciplínách, 25. dubna 2019, kdy byl zvolen Jiří Kylián, se choreografie (a tanec) stala její novou kategorií.

Vernisáži soch 26. a 27. června budou předcházet dva slavnostní zahajovací večery v Národním divadle, jejichž režijní koncepci vytvořil Jiří Kylián. Čtyři filmové projekce, tanec, hudba, slovo. Těšit se můžete na filmy Jiřího Kyliána (SchwarzfahrerScalamareBetween Entrance and ExitCar-Men) uvedené slovem českého herce Jiřího Lábuse, v meziaktích vystoupí norský jazzový trumpetista a skladatel Nils Petter Molvær a téměř padesát tanečníků Baletu ND. Bezprostředně po zakončení jedinečného programu v Národním divadle bude po oba večery navazovat vernisáž zmíněné instalace ve venkovním prostoru piazzetty. Vstup na ni je jen s platnou vstupenkou.

Poprvé budou sochy představeny právě v Praze – a to nejen kvůli vztahu Jiřího Kyliána k této metropoli a k Česku. Ve filmu Between Entrance and Exit použil Jiří starý nábytek z bytu, v němž se narodil a kde vyrůstal. Film byl natočen v Hýskově u Berouna. Jiří se začal učit baletu v Baletní přípravce Národního divadla v roce 1956. Bylo mu devět let. Mnohé z jeho baletů byly v Národním divadle uvedeny buď přímo Baletem ND, nebo Nizozemským tanečním divadlem (Nederlands Dans Theater), jehož uměleckým ředitelem byl dvacet čtyři let. Film Schwarzfahrer byl natočen ve staré pražské tramvaji Františka Křižíka. Jedním z protagonistů snímku Scalamare je Peter Jolesch, jehož matka je Češka a otec Němec. Většina členů filmového štábu byli Češi: Jan Malíř, Olga Špátová, Šárka Sklenářová, Petr Tůma a další. Jako kulisa pro film Car-Men byly zvoleny povrchové doly na severu Čech. Volba tohoto místa byla inspirována knihou fotografií Josefa Koudelky Černý trojúhelník.

Sochy tanečníků, kteří byli třídimenzionálně skenováni a kteří jsou součástí instalace Moving Still, byly ve 3D vytištěny v Liberci Petrem Klokočníkem a jeho firmou Cotrex.

Zahajovací večery navíc nabídnou tři speciální meziaktí, v jejichž rámci zatančí padesát tanečníků Baletu ND. Těšit se můžete i na devět unikátních sólových výstupů, které svou improvizací doprovodí fenomenální jazzový hudebník, norský trumpetista a skladatel Nils Petter Molvær, který zahraje i v rámci vernisáže při slavnostním nasvícení soch na piazzettě, bezprostředně po zakončení obou večerů.

 

Zahajovací večer v Národním divadle + slavnostní vernisáž na náměstí Václava Havla

  1. a 27. 6. 2024

 

Sochařská instalace Moving Still

26.–30. 6. 2024, divadelní piazzetta, náměstí Václava Havla

Alice Titzová

pro Taneční magazín

Moving Still

Exkluzivní světová premiéra díla Jiřího Kyliána míří do Národního divadla i na divadelní piazettu

Ojedinělý tvůrčí počin, který v uceleném zážitku umožní vychutnat si kreativní myšlení legendy světové choreografie Jiřího Kyliána nejen v rámci tance, ale i filmu, mluveného slova a sochařské instalace se poprvé představí v Praze.

Jiří Kylián požádal několik tanečníků, s nimiž pracoval mnoho let, jestli by se nenechali nazí 3D naskenovat, vytisknout v životní velikosti a nechat se vystavit v rámci instalace s názvem Moving Still. Všichni souhlasili. Lorraine Blouin, Cora Bos Kroese, Valentina Scaglia, Shirley Esseboom, David Krügel, Ken Ossola, Stefan Żeromski a Michael Schumacher. Osobnosti spjaté s Kyliánovou choreografickou tvorbou pro Nederlands Dans Theater, s epochou jeho nejvýznamnějších choreografických děl.

Jiří Kylián patří ke světovým jménům, jeho díla jsou ikonická a jeho choreografie jsou klenoty repertoáru všech prestižních světových souborů. Během své profesní dráhy vytvořil rovnou stovku choreografií, sedmdesát pět z nich pro Nederlands Dans Theater v Haagu, další například pro Stuttgartský balet, Pařížskou operu, Bayerisches Staatsballett, Tokijský balet a další. Svou poslední choreografii Remember me vytvořil pro tanečnici a svou celoživotní múzu Sabine Kupferberg v roce 2019 u příležitosti své inaugurace v Paříži, kdy byl zvolen členem francouzské Académie des beaux-arts, což je nejvyšší pocta, jakou lze ve světě umění získat. Doposud se členství v této prestižní akademii udělovalo v sedmi uměleckých disciplínách, 25. dubna 2019, kdy byl zvolen Jiří Kylián, se choreografie (a tanec) stala její novou kategorií.

 „Odjakživa mě fascinuje nejen pohyb, ale i otázka, zda se nacházíme uvnitř nějakého prostoru, nebo venku. Proto i mé sochy jsou jak uvnitř, tak vně a občas prolétají skrz… přičemž ano, jejich těla jsou rozříznuta na dvě části. Práci na tomto projektu jsem zahájil v říjnu 2021, když nás zachvátila pandemie a nesměli jsme se hnout z místa. Proto jsem tuto instalaci nazval Moving Still. Jsou to objekty letící mezi bytím a nebytím, těla nesoucí jizvy života. To však nebyl jediný zdroj mé inspirace. Byly jím i „sochy“ lidí, kteří zemřeli v Pompejích po výbuchu sopky Vesuv v roce 79 n. l. Zahynuli před 1945 lety, ale dodnes jsme hluboce pohnuti jejich nehybnost,“ vysvětluje Jiří Kylián.

Vernisáži soch 26. a 27. června budou předcházet dva slavnostní zahajovací večery v Národním divadle, jejichž režijní koncepci vytvořil Jiří Kylián. Čtyři filmové projekce, tanec, hudba, slovo. Těšit se můžete na filmy Jiřího Kyliána (SchwarzfahrerScalamareBetween Entrance and ExitCar-Men) uvedené slovem českého herce Jiřího Lábuse, v meziaktích vystoupí norský jazzový trumpetista a skladatel Nils Petter Molvær a téměř padesát tanečníků Baletu ND. Bezprostředně po zakončení jedinečného programu v Národním divadle bude po oba večery navazovat vernisáž zmíněné instalace ve venkovním prostoru piazzetty. Vstup na ni je jen s platnou vstupenkou.

Poprvé budou sochy představeny právě v Praze – a to nejen kvůli vztahu Jiřího Kyliána k této metropoli a k Česku. Ve filmu Between Entrance and Exit použil Jiří starý nábytek z bytu, v němž se narodil a kde vyrůstal. Film byl natočen v Hýskově u Berouna. Jiří se začal učit baletu v Baletní přípravce Národního divadla v roce 1956. Bylo mu devět let. Mnohé z jeho baletů byly v Národním divadle uvedeny buď přímo Baletem ND, nebo Nizozemským tanečním divadlem (Nederlands Dans Theater), jehož uměleckým ředitelem byl dvacet čtyři let. Film Schwarzfahrer byl natočen ve staré pražské tramvaji Františka Křižíka. Jedním z protagonistů snímku Scalamare je Peter Jolesch, jehož matka je Češka a otec Němec. Většina členů filmového štábu byli Češi: Jan Malíř, Olga Špátová, Šárka Sklenářová, Petr Tůma a další. Jako kulisa pro film Car-Men byly zvoleny povrchové doly na severu Čech. Volba tohoto místa byla inspirována knihou fotografií Josefa Koudelky Černý trojúhelník.

Sochy tanečníků, kteří byli třídimenzionálně skenováni a kteří jsou součástí instalace Moving Still, byly ve 3D vytištěny v Liberci Petrem Klokočníkem a jeho firmou Cotrex.

 Zahajovací večery navíc nabídnou tři speciální meziaktí, v jejichž rámci zatančí padesát tanečníků Baletu ND. Těšit se můžete i na devět unikátních sólových výstupů, které svou improvizací doprovodí fenomenální jazzový hudebník, norský trumpetista a skladatel Nils Petter Molvær, který zahraje i v rámci vernisáže při slavnostním nasvícení soch na piazzettě, bezprostředně po zakončení obou večerů.

 

Zahajovací večer v Národním divadle + slavnostní vernisáž na náměstí Václava Havla

26. a 27. 6. 2024

 

Sochařská instalace Moving Still

26.–30. 6. 2024, divadelní piazzetta, náměstí Václava Havla

 Kateřina Hanáčková, Alice Titzová

pro Taneční magazín

Rozhovor s choreografem a šéfem baletu Moravského divadla v Olomouci Janem Fouskem

„Tanec je vrcholový sport v kabátu umění, ale bez dukátů, které byste z kapes kabátu tahali“

Taneční kariéra je u konce, choreografická dráha je ve hvězdách a práce pedagoga i šéfa baletu je momentálně aktuální, baví mě a velmi naplňuje,“ přiznává dvojnásobný držitel Thálie Jan Fousek, který na scéně Národního divadla v Brně ztvárnil řadu krásných tanečních rolí, působí jako pedagog na Taneční konzervatoři v Brně a od roku 2022 je také šéfem baletu Moravského divadla v Olomouci. 

Dočetla jsem se o Vás, že jste vždy rád tancoval a od šesti let jste chodil do lidového souboru Heřmánek na ZUŠ a v deseti jste byl přijat na Taneční konzervatoř v rodném Brně. Co Vás ještě, kromě tancování, bavilo? Jaký jste byl kluk? 

„Máme chalupu na Vysočině, takže mi byla příroda od dětství blízká. Běhal jsem po lese, jezdil na kole, v zimě lyže… Jakmile jsem nastoupil na konzervatoř, sjezdovky šly stranou, nechtěl jsem riskovat. Ale běhu na lyžích jsem se nevzdal. Během prvních let na konzervatoři přišla krize, chtěl jsem skončit a začít studovat práva, ale nakonec láska k tanci zvítězila a drží mě dodnes.“

 Po konzervatoři jste v roce 2002 nastoupil do angažmá v ND Brno a v roce 2005 jste se stal sólistou baletu. Na scéně jste se představil v řadě krásných rolí, jako jsou např. Princ v Louskáčkovi, v Labutím jezeře, Albert v Giselle, Benvolio a Merkucio v Romeovi a Julii, Solor v Bajadéře, Don José v Carmen… Splnily se Vaše taneční sny? V čem byste si rád ještě zatančil?

„V jednom z prvních rozhovorů jsem kdysi řekl, že mým snem byl Romeo – a u toho snu to také zůstalo. Stejně tak Des Grieux v Manon. To jsou dvě role, které mě opravdu minuly. Ale přišly jiné, krásné. Tak to v životě chodí a je potřeba to tak brát. A jestli bych si rád v něčem ještě zatančil? Už ne, tuto kapitolu jsem v sobě uzavřel a neplánuji ji znovu otevřít. Jsem rád, že se mi podařilo odejít z jeviště včas. Život mi ale přináší nové výzvy, které mi umožňují ve světě tance zůstat, a já jsem za ně velmi rád.“

Za své taneční kreace jste obdržel významná ocenění – v roce 2004 jste se stal nejvýraznějším talentem roku a získal Cenu Philip Morris Ballet Flower Award. Za roli Rimauda v Úplném zatmění jste byl nominován na Cenu Thálie, kterou jste pak 2x získal za role – Smrt ve Svěcení jara a Vikomt Valmont v Nebezpečných známostech. 11x jste se stal držitelem ceny DIVA za nejlepší taneční výkon v ND Brno. Co to pro Vás znamená?

„Každá z těch cen pro mě vždy znamenala obrovskou radost, byly odměnou, motivací a hnacím motorem do další práce. Je moc dobře, že tyto ceny existují, protože naše povolání je obrovskou dřinou, vrcholovým sportem v kabátu umění, ale bez dukátů, které byste z kapes kabátu tahali.“

 Jako tanečník jste tancoval pod vedením choreografů jako jsou – Jiří Kylián, Yuri Vámos, Libor Vaculík, Petr Zuska, Caetano Soto, Jacek Przybylowicz nebo Krzysztof Pastor, s nímž jste spolupracoval také jako jeho asistent na Nebezpečných známostech (2019) pro Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě. Jak na tyto osobnosti tance a choreografie vzpomínáte? S kým byste rád ještě spolupracoval?

„Každý z choreografů Vás vždy umělecky posouvá, formuje… V začátcích to byl určitě pan Vaculík, se kterým nyní spolupracuji ve zcela jiné rovině. Nikdy mě nenapadlo, že s ním jednou budu připravovat premiéru pro svůj soubor. A vidíte, stalo se. Ivan Hrozný, kterého jsme loni uvedli tady v Moravském divadle, je toho důkazem. Stejně tak mě nikdy nenapadlo, že budu jednou asistentem Krzysztofa Pastora. Život nám přináší výzvy a je na nás, které z nich přijmeme. A s kým bych rád spolupracoval? Jako šéf baletu se všemi, kteří kolem sebe šíří pozitivní energii a jsou schopni soubor technicky i umělecky posunout.“

Sám jste se představil jako choreograf – pro Taneční konzervatoř (Adagio, Alice in Wonderland, Back to You) a ND Brno (Lidice). Jaká to byla zkušenost?

„Choreografická práce je velmi zajímavá. Baví mě celá příprava, kdy vzniká nápad, hledáte hudbu, smysl, kroky a následně pak samotný tvůrčí proces na baletním sále. Vše ale vyžaduje klid a stoprocentní koncentraci (alespoň v mém případě), a to v současné době nemám.“

Působíte jako pedagog na Taneční konzervatoři v Brně. Čím Vás tato práce naplňuje? Je to ta možnost, že můžete předávat své zkušenosti dále a vidět jak z malého dítěte vyrůstá mladý talentovaný člověk?

„Dovolil bych si jednu poznámku. Talent buď máte, nebo nemáte. A je velmi zajímavé sledovat, jak mladý člověk s talentem nakládá. Mým úkolem v roli pedagoga je talent rozvíjet, ale naučit se nedá. Je rozdíl mít dispozice a mít talent. Pokud má někdo obojí, má velkou šanci uspět. Když se Vám podaří probudit v mladém člověku zájem a důvěru, pak ta práce má smysl a přináší radost na obou stranách. V opačném případě je to vzájemné trápení. Mít radost z úspěchu druhých je krásná vlastnost…a přesně to mě na pedagogické práci baví.“

Od ledna 2022 jste uměleckým šéfem baletu Moravského divadla v Olomouci. Na jaké baletní představení byste pozval k vám do divadla a na co se můžou diváci u vás těšit?

„Ivana Hrozného jsem již zmiňoval, nejnovější uvedenou premiérou je Bolero & Carmen, které rozhodně za zhlédnutí stojí a v příští sezoně to bude taneční drama Želary autorek Zuzany Lapčíkové a Hany Litterové. Ať už ale přijdete na cokoliv, věřím, že se nudit nebudete.“

Jste tanečník, pedagog, zkusil jste choreografii a teď jste zejména šéfem baletního souboru. Která z Vašich profesí je Vám nejbližší nebo ve všech jste našel něco, co Vás posouvá dál?

„Myslím, že z celého rozhovoru je patrné, že každá profese mě něčím naplňuje. A funkce šéfa baletu umožňuje i jejich vzájemné prolínání. Taneční kariéra je u konce, choreografická dráha je ve hvězdách a práce pedagoga i šéfa baletu je momentálně aktuální, baví mě a velmi naplňuje.“

Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna?

„Na odpočinek moc času opravdu nezbývá. Nejradši jezdím na kole, zajdu do lesa na houby nebo zedničím a zahradničím na chalupě. Ideální dovolená je pro mě ale u moře – tam si umím představit i důchod 😊“

Jan Fousek

Narodil se 16. 2. 1984 v Brně, kde v roce 2002 vystudoval Taneční konzervatoř. V letech 2003 – 2008 studoval Taneční pedagogiku na JAMU v Brně.

Od roku 2002 byl v angažmá Národního divadla Brno a od 1. ledna 2022 je uměleckým šéfem Baletu Moravského divadla v Olomouci.

Od roku 2011 učí na Taneční konzervatoři v Brně.

Je držitelem řady ocenění např. Cena Philip Morris Ballet Flower Award, 2x cena Thálie, od roku 2005 získal 11x Cenu DIVA za nejlepší taneční výkon v ND Brno.

Foto: Archiv Jana Fouska

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí a choreografkou Věrou Kvarčákovou

„Snažím se vybalancovat, jak být mámou a tanečnicí současně“

Vše začalo bruslením, ale když se dostala do baletní přípravky v NDM, propadla kouzlu tance a divadla a toto okouzlení u Věry Kvarčákové trvá stále. Jak sama přiznává, v současné době se snaží vybalancovat být maminkou, tanečnici i choreografkou.

Baletu se věnujete od dětství. Jak jste se k němu dostala?

„Moje dvě starší sestry se od mala věnovaly krasobruslení, moje maminka byla trenérka a dodnes je mezinárodní rozhodčí krasobruslení, takže jsem od mala vyrůstala v tomto prostředí a začala velice brzy taky bruslit, v rámci tzv. suché přípravy jsme měli i lekce baletu a já už od pěti let chodila do přípravky NDM, tady jsem propadla kouzlu tance a divadla. Když jsem byla přijata na konzervatoř, ukázalo se, že na tréninky krasobrusleni už nezbývá čas.“

 

Věra a Jeremy – foto Sasha Onyshchenko Kravetz Photographics

Během studií na konzervatoři jste vystupovala v sólových rolích v baletech Louskáček a Labutí jezero v Národním divadle moravskoslezském v rodné Ostravě. Pamatujete  si ten pocit, když jste stála poprvé na scéně? Když jste slyšela, že tleskají zrovna Vám?  

„Ano,  už v baletní přípravce jsem měla příležitosti tu a tam vystupovat v malých roličkách, divadelní prostředí je magické, vůni zákulisí si pamatuji dodnes… ovšem ve třetím ročníku na konzervatoři připravoval baletní soubor NDM Louskáčka v choreografii pana Slavického a vybírali opravdu hodně děti z konzervatoře, já dostala roli malé Klárky. Mám na toto období krásné vzpomínky, víc než na potlesk, si hlavně vzpomínám na ten úžasný pocit tančit po boku tanečníků, které jsem do té doby obdivovala jen z hlediště. O rok později přišla příležitost tančit pas de quater v Labutím jezeře, za tyto roky studia, kdy jsme mohli jako studenti spolupracovat se souborem, jsem velice vděčná, skutečná praxe v souboru už tak brzy během studia mi dala drahocenné zkušenosti, byla to taky veliká motivace, v té době bych nejradši byla už jen v divadle.“

Věra Kvarčáková – foto Martin Chamberland

Po studiu vedla Vaše cesta na rok do baletního souboru J. K. Tyla v Plzni, pak jste byla v ND Brno a v roce 2010 jste se stala členkou baletního souboru Ballet de l’Opéra national du Rhin ve Francii. Pak jste přijala angažmá do Les Grands Ballets Canadiens v kanadském Montrealu. Od roku 2019 jste sólistkou National Theater v německém Mannheimu. A také spolupracujete se švýcarským souborem Snorchel Rabbit. Na těchto scénách jste jako tanečnice vytvořila řadu rolí např. Amorka v Donu Quijotovi, Hermie ve Snu noci svatojanské nebo Ingrid v Peer Gyntovi. Ztvárnila jste hlavní roli Dívky ve světové premiéře baletu Stephana Thosse Dívka a smrt. Jaké role ráda ztvárňujete? Je Vám bližší klasika nebo současný tanec?

„Miluji jak klasický balet, se kterým jsem vyrůstala, jeho estetiku a čistotu, tak současný repertoár, který nabízí možnosti odkrýt individuální schopnosti tanečníka, jeho nezaměnitelnost, jedinečnost i zranitelnost. Většinu kariery jsem strávila v souborech s hodně rozmanitým repertoárem, člověk se stále učí a setkává s novým, tohle mě baví…Odpověděla bych tedy tak, že nejraději mám, když můžu byt u zrodu choreografie, spolupracovat s choreografem a ostatními tanečníky na tvorbě, tento kreativní proces je nesmírně obohacující.“

Od roku 2017 se věnujete choreografii a spolu s kolegou, francouzským tanečníkem Jeremy Galdeanem tvoříte choreografické duo a Vaše společná choreografická kreace pro Les Grands Ballets Canadiens nazvaná DOMA, byla velice úspěšná nejen v Kanadě, ale uvedlo jí také Joyce Theatre v New Yorku v rámci sezony Martha Graham Company. Dalším Vaším společným dílem je Solo pour Trois. V National Theater Mannheim v červnu 2021 měla premiéru Vaše nová choreografická kreace FOMO a na festivalu Quartiers Danses v Montrealu byla v září 2021 oceněna jako nejlepší představení festivalu. Jako choreografové jste byli pozvání do Stuttgart Balletu. Co Vás na choreografii baví a co připravujete nového?

„Na choreografii je pro mě fascinující samotný proces tvorby, sdílení nápadů, momenty, kdy se myšlenky a obrazy z hlavy snažíte zachytit tak, aby se následně mohly zhmotnit před Vašima očima, anebo spontánně vznikne něco, co jste vůbec neplánovali. Chvíle kdy dokážete tanečníky strhnout na vaši stranu a cítíte kolektivní vůli ke vzniku něčeho jedinečného, pocítíte štěstí, že toho můžete byt součásti.

Pravé teď v Montrealu připravujeme s kolegou Jeremym na residenci v Boston Dance Theater, na červen 2023 chystáme novou kreaci s tanečním souborem National Theater Mannheim a v následující sezóně se budu vracet sem do Kanady, spolupráci chystáme taky s dalšími soubory v USA a Belgii a snad i v České republice.“

Věra Kvarčáková – foto Martin Chamberland

Jste více tanečnice nebo choreografka?

„Zatím se cítím vice jako tanečnice, do nedávna jsem pracovala na plný úvazek jako tanečnice a choreografii dělala ve volném čase, ale asi se to pravé teď překlápí. Když se nám narodila dcera, měla jsem poprvé pauzu od tancování a mohla přijmout choreografické příležitosti, které dřív nebyly v mých časových možnostech. V současné době se snažím vybalancovat být maminkou, tanečnici i choreografkou, s úžasnou podporou a pochopením mé rodiny se to zatím daří :)“

Spolupracovala jste s řadou významných a světově proslulých choreografů jako jsou např. Uwe Scholz, William Forsythe, Johan Inger, Maurice Béjart, Thierry Malandain, Jiří Kylián, Mats Ek, Ohad Naharin, Douglas Lee, Cathy Martson, Jean Christoph Maillot. Který z nich Vás nejvíce ovlivnil? Na koho ráda vzpomínáte?

„Měla jsem opravdu ohromné štěstí tančit v dílech světově uznávaných tvůrců a s některými z nich se i osobně setkat. Na setkání s Mats Ekem nebo Ohadem Naharinem, a mimo jiné jeho nádherný duet Passomezzo, opravdu nezapomenu. A i přesto, že jsem osobně nepotkala pana Jiřího Kyliána, práce na jeho baletech s jeho asistenty byla výjimečná, jsou to žijící legendy tance a jejich pohybový slovník ovlivnil nejen naši choreografickou tvorbu.

„Velmi mě také ovlivnil choreograf Stephan Thoss, se kterým jsem měla možnost se několikrát setkat již v souboru ve Francii, tak potom v Montrealu a následně jsem přijala nabídku do jeho souboru v Mannheimu. Pan Thoss má schopnost vytáhnout ze svých tanečníků to co ani oni sami nevědí, že to dokážou, že je to v jejich schopnostech. Jeho energie a vášeň pro umění je podmanivá a nakažlivá. Role Dívky a taky hlavní postava v baletu Reve byly pro mě opravdovou výzvou nejen fyzicky, za celou délku představení neopustí postava jeviště a trvá dvě hodiny. Díky panu Thossovi také dnes tvoříme s Jeremym, vytvořil pro nás duet v baletu Dívka a smrt (přeskočila tady nějaká jiskra:)) A po této příležitosti jsme spolu tančili spoustu rolí především v současném repertoáru, ale třeba i pas de duex v Louskáčkovi, no a hlavně jsme poté vytvořili společný duet Doma, který odstartoval naši choreografickou spolupráci.“

Věra Kvarčáková – foto Jean-Laurent Ratel

Působíte také jako pedagog v Braswell’s Art Center ve švýcarské Basileji a jste také lektorkou jógy. Jak se cítíte v roli pedagoga? A co Vás přivedlo k józe?

„Role pedagoga je obohacující a náročná (opravdu hodně, hodně u učení mluvím a na to jsem nebyla zvyklá). Učím jak amatéry, tak i studenty, kteří se chtějí stát profesionály, snažím se předat lásku a vášeň k tanci a umění, to mi předali i moji pedagogové, u kterých jsem studovala na Janáčkové konzervatoři v Ostravě, zejména paní Kuklová, na kterou velmi často vzpomínám. Pokud je tam vášeň a nadšení, věřím, že pak se dostaví i motivace a disciplína. A pak taky předat své aktuální zkušenosti ze světa tance, pracovala jsem v různých zemích a typech souborů, vím sama, jak bylo po skončení studia těžké se zorientovat. Dnes už trochu vím, jaký typ tanečníků, který soubor preferuje, a na co by měli byt připraveni, aby dokázali uspět…tyhle informace bych jako absolvent velice ocenila a proto se svým studentům snažím poradit a pomoct jak nejlíp dokážu.

K józe jsem přišla asi před 10lety a odjela na měsíční intenzivní kurz do Indie prohloubit si znalosti přímo v prostředí, odkud jóga pochází… pro mě osobně je to skvělá kompenzace jak zharmonizovat tělo a mysl, flexibilitu a silu…“

Díky působení v zahraničních souborech jste procestovala řadu zemí. Do rodných Čech se pravidelně vracíte, ale stále pracujete v zahraničí. Co Vám říká slůvko domov? Kde se cítíte doma Vy?

„Mám skvělou rodinu a do Ostravy se stále vracím domů. Naše první choreografie s Jeremym se jmenuje DOMA. Myšlenky a nápady jsme čerpali z vlastních zkušeností, mnoho umělců cestuje po světě a snaží se najít, vytvořit si nový domov… domov není jen místo odkud pocházíme, je to pocit… doma je tam, kde se cítíme v bezpečí a šťastní… je to pocit, že někam patříme.

Pro mě osobně je doma s mou rodinou anebo taky v tanečním studiu a na jevišti, když tančím nebo tvořím. Tenhle domov jsem našla ve Francii i v Kanadě, kde jsem potkala, úžasné inspirativní a přející umělce. Přátele, díky kterým jsem dostala odvahu začít a pokračovat i s choreografií. Moc bych si přála vrátit se domů do Česka i jako tanečnice nebo choreografka. Na jedné spolupráci v Česku už začínám pracovat a velmi se na tuto příležitost těším, bude krásné se vrátit domů i profesně.“

Věra Kvarčáková – foto Jean-Laurent Ratel

Je Vám práce také koníčkem? Jak ráda trávíte volné chvíle?

„Naprosto, miluju svoji práci a jsem neskutečně vděčná, že můžu většinu svého času trávit obklopena inspirativními lidmi a v kreativním prostředí, věnovat se tomu, co mě naplňuje a dělá šťastnou a navíc je to moje profese. Kéž by více lidi mohlo mít tak nádhernou práci, která je baví a dává jim smysl. Proto vnímám zodpovědnost, tenhle pocit předávat dalším lidem, tanečníkům, studentům, divákům nebo účastníkům lekcí taneční terapie, které se taky věnuji.

Volné chvíle trávím především se svou rodinou, moji dcerkou a manželem, v přírodě, na horách a na skalách, doma u klavíru, rádi chodíme na výstavy, koncerty, představení tance, cirkusu nebo činohry.“

archiv Věra Kvarčáková

Věra Kvarčáková

Pochází z Ostravy, kde vystudovala Janáčkovu konzervatoř (2000 – 2007).

Jako tanečnice začínala v baletním souboru Divadla J. K Tyla v Plzni (2007 – 2008), pak byla v letech 2008 – 2010 v baletu ND Brno, v letech 2010 – 2014 působila ve francouzském souboru Ballet de l’Opéra national du Rhin, 2014 – 2019 byla demi-soliskou kanadského souboru Les Grands Ballets Canadiens v Montrealu. Od roku 2019 je sólistkou baletu National Theater v německém Mannheinu. Spolupracuje švýcarským souborem Snorchel Rabbit a jako pedagog působí v Braswell’s Art Center ve švýcarské Basileji. Od roku 2017 se věnuje také choreografii a spolupracuje s Jeremy Galdeanem, s nímž vytvořila choreografické kreace DOMA, Solo pour Trois a FOMO.

Je lektorkou jógy, kterou studovala v Indii a taneční terapie, kterou studovala u Cirque du Soleil, v The Canadian National Centre for Dance Therapy.

Foto: Sasha Onyshchenko Kravetz, Catherene Lee, Jean-Laurent Ratel, Martin Chamberland

Veronika Pechová

pro Taneční magazín