Aktuální rozhovor s VÁCLAVEM KUNEŠEM, zakladatelem a šéfem 420PEOPLE i porotcem StarDance

„Tanec zlepšuje náladu i výkon“

VÁCLAV KUNEŠ – dnes známý choreograf, tanečník a umělecký ředitel souboru 420PEOPLE – odešel jako osmnáctiletý mladík po absolvování konzervatoře do světa – konkrétně do Holandska. Tam dostal angažmá v Nederlands Dans Theateru u Jiřího Kyliána. U něj působil jedenáct let. Po návratu domů si, spolu s Natašou Novotnou, splnili sen. Vybudovat v Praze špičkový soubor současného tance. A to se jim povedlo. Dnes patří soubor 420PEOPLE (do názvu si jeho zakladatelé vepsali českou telefonní předvolbu) k tomu nejlepšímu, co česká taneční scéna nabízí. Do repertoáru souboru patří u diváků velmi oblíbené představení „PANTHERA“, které odhaluje tajemství vzniku samotného lidstva, „THE WATCHER“ s kapelou Please The Trees, jež je nejen taneční, ale i hudební extází, a představení „Křehkosti, tvé jméno je žena“, v němž se setkají vynikající herci Národního divadla se současným tancem. 420PEOPLE pořádá pravidelné tvůrčí pohybové workshopy a ve svém novém studiu Maiselovka v centru Prahy se chystají nejrůznější pohybové a taneční lekce. Navíc zde v době pandemie vznikly hned tři taneční filmy: „OHNĚ STROJE – KONKURZ“, „THROUGH GLASS“ a „ORĪGĪ“. V současné době tady členové souboru natáčejí on-line lekce a zatančit si tak s nimi můžete i vy!

Čím to je, že nám tanec dělá tak dobře? Jak na něj reaguje tělo a hlava?

Vždycky jsem si myslel, že až mi bude čtyřicet, tak se mi změní život tím, že přestanu tancovat, protože už mi to nepůjde tak jako dřív. Ale teď se mi mění život tím, že zjišťuji, že tomu tak není, a mám pocit, že se dá dál tancovat. Asi až do hrobu. 🙂 Jinak, samozřejmě, ale dá! Udivuje mě, jak se tělo přizpůsobuje, jak poslouchá a jak také čím dál víc umím poznat, co se uvnitř mého těla děje. Tanec má na naše zdraví i psychiku neuvěřitelně pozitivní vliv.“

A jak konkrétně nám tanec pomáhá? Jak na něj reaguje naše tělo i hlava?

Na nějaké primární úrovni se jednoduše vyblbneme, což je vždy potřeba – uvolnit se, a třeba z té vlastní škatulky na chvíli vystrčit růžky. Když nás k tomu inspiruje hudba nebo někdo, tak už automaticky zapínáme jiné než obvyklé radary. A hlavně povolujeme ty každodenní svěrací kazajky, které si vytváříme buď sami, nebo vznikají jako reakce na upjaté, stresové, uspěchané prostředí.“

K čemu Vás přivedla či spíše dohnala současná doba koronavirové pandemie?

Zvykl jsem si každý den půl hodinky denně cvičit a během té doby si dokážu téměř úplně pročistit hlavu. Takhle pravidelně jsem necvičil tak posledních deset let! Ale zase jsem nikdy nebyl v takovéto situaci, jako jsme teď všichni. Takže vím, že něco dělat musím. Hlavně ale vnímám výsledek – po cvičení a tanci mám prostě lepší náladu i výkon. A že se potom lépe čelí všemu, co na nás ten den připraví, o tom nemůže být pochyb.“

Tak nejen Vám, 420PEOPLE, ale všem tanečníkům a hercům držíme palce, ať již nastane „doba vystupovací“. I z pandemie i ve smyslu vystupování na pódiích.

Foto: Pavel Marek, Pavel Ovsík a archiv 420PEOPLE

Martina Kadlecová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

420PEOPLE navzdory současným problémům

„Ani pandemie nemůže zastavit naši taneční vášeň,“ říká Václav Kuneš

Soubor současného tance 420PEOPLE patří už 13 let k tomu nejlepšímu, co česká taneční scéna nabízí. I období uprostřed celosvětové pandemické krize koronaviru vnímá jako příležitost a hledá nové způsoby, jak se všemi stejně naladěnými lidmi sdílet vášeň pro tanec. Podle nadšených ohlasů se mu to opravdu daří.

Současný tanec má potenciál promlouvat k širokému publiku. A to právě pro svoji schopnost formulovat myšlenky a sdílet emoce prostřednictvím pohybu. Což je dobrá zpráva v dnešní složité situaci, kdy nefunguje spousta věcí, na něž jsme byli zvyklí. Současně, když ubylo mnoho příležitostí a důvodů k radosti,“ říká choreograf a tanečník Václav Kuneš, umělecký šéf souboru současného tance 420PEOPLE.

420PEOPLE zastihla tato zvláštní doba ve chvíli, kdy se právě stěhovali do nového a vůbec prvního vlastního studia „Maiselovka“ v centru Prahy. „Bereme tuhle situaci jako příležitost a hledáme nové způsoby, jak společně s našimi příznivci sdílet naši vášeň pro tanec. Zatím nám studio slouží jako zkušebna a multifunkční prostor. Vysíláme odsud on-line lekce a v době pandemie jsme tady natočili hned tři taneční filmy: ,OHNĚ STROJE – KONKURZ´, ,THROUGH GLASS´ a ,ORĪGĪ, na které jsme měli od diváků skvělé ohlasy. Objevili jsme způsob, jak sdílet naše workshopy a tvorbu s širokou veřejností. Důvod je zřejmý – chceme s našimi diváky zůstat stále v kontaktu, než se s nimi budeme moct znovu vidět v divadle,“ vysvětluje umělecký šéf.

Umělecký šéf 420PEOPLE v představení „Panthera“

Tanec nepotřebuje rozum

Tanec je jedinečný způsob, jak uvolnit emoce, zbavit se stresu a odreagovat se. „Takovou volnost a spontánnost jako jižní národy bohužel nemáme. I když třeba takoví Valaši, ti k tomu mají blízko. Jinak jsme ale celkem stydliví. Hlavně muži mají často obavy, aby se tancem neztrapnili. Ale znáte ženu, která by ohrnovala nos nad mužem, který tančí? Ona totiž i ta zdánlivá trapnost může být svůdná, když se člověk nebere moc vážně,“ říká Václav Kuneš. A hned dodává, že u nás se chodí na tanec převážně jako na něco speciálního. Jako na bonbónek. Na něco, čemu se musí „rozumět“. Ale tak tomu není. „Platí – prostě přijď, nech své starosti na chvíli venku, ponoř se do tance, nech se jím pohltit, a on se to k tobě dostane. Stačí, když se nebudeš brát moc vážně a oslňovat hledáním něčeho, co v tom ani nemělo být.“

Jiří Kuneš

Kudy na vrchol české taneční scény?

Určitě přes ZUŠku…,“ směje se umělecký šéf 420PEOPLE Václav Kuneš. Jeho úspěšná kariéra začala v první třídě, když chodil (v rámci školní družiny) do tanečního kroužku a zároveň navštěvoval i taneční hodiny na ZUŠ (čili Základní umělecké škole).

Od deseti let pak studoval na konzervatoři v Praze. A v osmnácti pak odešel do angažmá v Holandsku, do Nederlands Dans Theateru k Jiřímu Kyliánovi. „Tam mi velmi pomohlo, jak jsem byl připraven z pražské konzervatoře. NDT mě pak samozřejmě zformovalo a neskutečným způsobem mi rozšířilo obzory. V souboru jsem byl jedenáct let. Nejlepší ,škola´, jakou jsem mohl mít. Není to jen o technice, stylu nebo kvalitě, je to i o přemýšlení, o vnímání dalších uměleckých disciplín… A hlavně asi o tom – nikdy neustávat v hledání a práci na sobě samém. Odcházel jsem právě kvůli dalšímu hledání. Klidně jsem tam mohl zůstat ještě dalších deset let. Ale lákala mě změna. A do jiného systému (souboru) se mi vstupovat nechtělo. Tak jsem si postupně vytvořil svůj systém: 420PEOPLE,“ přibližuje okolnosti vzniku souboru, který dnes udává tón české taneční scéně, jeho umělecký šéf Václav Kuneš.

Foto: archiv 420PEOPLE

Martina Kadlecová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Chcete se on-line vlnit?

„Druhá vlna pohybu“ se 420PEOPLE

Nejen kondici, ale i náladu vám zlepší online lekce nazvané „Druhá vlna pohybu” souboru současného tance 420PEOPLE. Jeho členové vás zvou na návštěvu (byť online) do jejich nového Studia Maiselovka v centru Prahy, odkud vysílají radost plnou pohybu.

Fyzický pohyb je to nejjednodušší, co můžeme v této době udělat pro své fyzické i duševní zdraví,“ říká choreograf, tanečník a umělecký ředitel souboru 420PEOPLE, Václav Kuneš. Ten, se svými kolegy, navázal na populární on-line lekce, jež probíhaly během první vlny koronavirové karantény. „Rozhodli jsme se zpříjemnit toto nelehké období všem, kdo mají rádi tanec. A opět jsme se pustili do tanečních online lekcí, díky nimž můžete popustit uzdu své fantazii i svému tělu. Lekce jsou k zakoupení na portálu GoOut. Zakoupit si můžete víc lekcí najednou a cvičit podle nich, kdykoli máte chuť.”

Online lekce „Druhá vlna pohybu“ zakoupíte zde.

Z filmu ,THROUGH GLASS´

420PEOPLE zve do svého nového studia Maiselovka, zatím on-line

Zájemci tak mohou nahlédnout do zbrusu nového pohybového studia Maiselovka v centru Prahy. Jeho otevření už mělo proběhnout i naživo. „Doufáme, že brzy tady budeme moct pořádat nejrůznější jednorázové i pravidelné workshopy, taneční lekce i zajímavé kulturní akce. Zatím nám studio slouží jako zkušebna a multifunkční prostor. Vysíláme odsud online lekce a v době pandemie jsme tady natočili hned tři taneční filmy: ,OHNĚ STROJE – KONKURZ´, ,THROUGH GLASS´ a ,ORĪGĪ´. Vstupenky si můžete pořídit rovněž na portálu GoOut,“ doporučuje další možnosti, kde získat potřebnou dávku energie, Václav Kuneš.

Václav Kuneš

Soubor současného tance 420PEOPLE patří už 13 let k tomu nejlepšímu, co česká taneční scéna nabízí. Založili ho Václav Kuneš a Nataša Novotná po návratu z jednoho z nejprestižnějších světových souborů tanečního divadla – Nederlands Dans Theater Jiřího Kyliána. Společná vize vybudovat v Praze svůj vlastní soubor současného tance dala vzniknout značce 420PEOPLE, která má v názvu vepsanou českou telefonní předvolbu. A v současné době působí na české i mezinárodní divadelní a taneční scéně.

Z filmu a tance ,ORĪGĪ´

Soubor 420PEOPLE je spojením moderní interpretační úrovně, profesionality, výjimečné originality, promyšlené hravosti a odvahy. Více informací najdete na: www.420PEOPLE.org.

Foto: Vojtěch Brtnický, Pavel Marek, Jan Faukner, Pavel Ovsík a archiv 420PEOPLE

Martina Kadlecová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s ředitelkou festivalu Tanec Praha a divadla Ponec YVONOU KREUZMANNOVOU

„Tanec byl pro mě vždy vysvobozením“

Přes gymnastiku se dostala ke své velké lásce, k současnému tanci, který Yvonu Kreuzmannovou tak okouzlil, že se mu nejen sama věnovala, také vystudovala teorii tance, i když původně chtěla studovat choreografii. Založila občanské sdružení Tanec Praha, které je pořadatelem festivalů TANEC PRAHA a Česká taneční platforma a je ředitelkou tanečního divadla PONEC.

Vyrůstala jste se sestrou v Praze v rodině experta na tropické dřeviny.  A do sedmnácti let jste se vrcholově věnovala sportovní gymnastice. Jenže pak jste měla úraz a se sportovní kariérou byl konec. Jak vzpomínáte na období svého dětství a dospívání? Čím jste chtěla být?

„Já mám vzpomínky na dětství krásné, bydleli jsme nejprve na internátě v Thomayerově nemocnici, kde pracovala má matka, takže jsme trávili spoustu času v Krčském lese, pak jsme se přestěhovali do Strašnic, kde se teprve pomalu stavělo sídliště Skalka, takže jsem tam zažila ještě zelené pláně – pro nás byl kontakt s přírodou zásadní. Vyjížděli jsme vláčkem různě za Prahu a pak často jezdili do Brd, prázdniny jsme trávili nejvíc na jihu Čech a Vysočině, pod stanem, na kolech, různě. Hledali jsme své ostrůvky svobody uprostřed pokryteckého světa za železnou oponou. Neměla jsem žádnou konkrétní představu, kam mě ten režim pustí, tak jsem se snažila najít svou cestu ve světě umění. Měla jsem kliku, ale taky velkou disciplínu.“

 S gymnastikou jste skončila a našla jste se v současném tanci a začala se mu věnovat amatérsky. Čím Vás okouzlil, že jste mu tak podlehla?

„Tanec byl pro mě vysvobozením, byla jsem vždycky hyperaktivní a bez pohybu si neuměla život představit. Najednou jsem ale objevovala nové dimenze pohybu, jeho možnosti, propojení s dechem, nešlo už jen o dril či techniku, ale mnohem víc. Neskutečně mě bavilo improvizovat.“

Po gymnáziu jste dva roky pracovala v cestovní kanceláři a přitom dálkově studovala cestovní ruch na VŠE. Jenže byla tu Vaše láska k tanci, a tak jste to zkusila na HAMU na taneční vědu. Proč jste si vybrala právě teorii tance?

„Já jsem šla k ‚talentovkám‘ na choreografii, byla jsem plná nadšení pro tvůrčí práci, ale taky jsem měla maturitu z klasického gymnázia, jazykový talent a k němu matematické myšlení. Bíba Brodská si mě všimla, vysvětlila mi, že bez profesionální praxe v divadle na choreografii jít nelze, ale pozvala mě na druhý den ke zkouškám na teorii tance. Moc jsem si toho pod tím pojmem neuměla představit, ale neváhala jsem a dobře, že tak. Nasávala jsem vědomosti na různých fakultách, nejen hudební, bavilo mě psát, překládat, bádat v archivech, ale stejně mě to táhlo zpátky k praxi. Sametová revoluce mi otevřela dveře do Evropy a na stipendiu v Paříži jsem pochopila, že současný tanec je to, co chci s diváky v naší zemi sdílet, bylo tu na co navazovat, ale až po pěti desetiletích izolace, to je velká mezera a já ji chtěla zaplnit.“

 V roce 1991 jste založila občanské sdružení Tanec Praha, které je pořadatelem festivalu TANEC PRAHA. Podle čeho vybíráte účastníky festivalu a kdo se na festivalu již představil a na koho se můžou diváci ještě těšit?

„Festival byl prvním, co mi dávalo smysl. Vozit sem světové špičky, ale i objevovat nové talenty, motivovat naše umělce a otevírat jim možnosti mezinárodní spolupráce. Logicky jsem proto o pár let později založila druhý festival – Česká taneční platforma – a pak už jen hledala vhodný prostor pro taneční divadlo. Vybírat program festivalu je velká dřina, musíte zhlédnout stovky děl, ideálně naživo, zdaleka ne vše vás nadchne.  Rozhodující je pro mě nejen zkušenost, ale hlavně intuice. Musím být o díle přesvědčená, umět si ho představit v českém kontextu – to není vždy tak jednoduché, naši diváci nebyli zvyklí na jinou estetiku než klasický balet a folklor… První léta byla velmi náročná, čelila jsem i mnohým předsudkům naší odborné veřejnosti, ale to vše je jen otázkou času a víry. Já věřím, že současný tanec je neskutečně zajímavý, bohatý a má neustále co nabízet. Nejde jen o hvězdy, které se nám daří vozit, jejich výčet je dlouhý, například Jiří Kylián, Maguy Marin, Bill T. Jones, Ohad Naharin, William Forsythe, Trisha Brown, Akram Khan, Sidi Larbi Cherkaoui, Alain Platel, Joseph Nadj, Lin Hwai-Min a další… Jde i o středně velké a malé produkce, kde se umělci nebojí experimentovat a hledat nové cesty i nezvyklé lokality pro tanec. Na ty se vždy můžeme těšit a snažíme se nabídnout také zcela nová jména, například Dimitris Papaioannou v Praze ještě nebyl…“

Yvona Kreuzmannová a Jiří Kylián u příležitosti uvedení jeho inscenace East Shadow v divadle PONEC v rámci festivalu TANEC PRAHA 2018 ( foto Vojtěch Brtnický)

Později jste založila také taneční divadlo PONEC zaměřené na současný tanec a pohybové divadlo. Co Vás přivedlo k založení této taneční scény?

„V celé ČR nebyly profesionální podmínky pro prezentaci současného tance, zatímco skoro každá evropská metropole se chlubí Domem tance či jinými scénami dobře vybavenými právě pro náš obor. Promýšlela jsem, jak lze napomoci dalšímu rozvoji naší scény, což nadále trvá, protože skutečný Dům tance potřebuje i zkušebny, dílny, solidní podmínky pro tvůrčí proces. A tak po dvaceti sezonách divadla PONEC se dočkáme v roce 2021 vlastní zkušebny – Studia Krenovka – a do toho nás čeká náročný projekt rekonstrukce bývalých žižkovských lázní, kde plánujeme 4 zkušebny, dílny, co-working space, wellness pro rehabilitaci a snad i zvukové studio, to vše v těsné blízkosti PONCE, což je velká výhoda.“

Díky svým pracovním aktivitám jste spolupracovala s řadou osobností. Na koho ráda vzpomínáte a s kým byste ještě ráda spolupracovala?

„Mám za sebou nezapomenutelná setkání s velkými osobnostmi světové scény, za všechny Bill T. Jones, Trisha Brown, Ohad Naharin nebo neuvěřitelně skromný Merce Cunningham… a asi největší zážitky mi přinesl Jiří Kylián, ta jeho lidskost, smysl pro humor a velkorysost. Potkala jsem ale i lidi, kteří zdaleka tolik „nejsou vidět“, přesto za nimi stojí spousta práce a výsledky, bez nich bychom ta známá jména vlastně neměli šanci objevit. Ať už to byl Sam Miller v USA, Bob Palmer nebo John Ashford v UK, měla jsem štěstí na skvělé lidi a mám ho i tady v Čechách. Nejvíc mě určitě ovlivnil můj otec, ale zrovna tak si vážím svého týmu, bez něj bych toho nikdy tolik nedokázala. Baví mě práce s mladým týmem i fakt, že mám komu ty zkušenosti i vize předávat.“

 V roce 2003 jste byla prezidentem Francie jmenována Rytířem za zásluhy. Co to pro Vás znamená?

„To byla velká pocta, celkově vnímám, že si mé práce v zahraničí velmi cení, protože tam má náš obor prostě delší historii a uznání. Ale i u nás se pohled na současné taneční a pohybové umění s lety mění, a to je dobře.”

 Umíte vůbec odpočívat? Někde jste přiznala, že ráda hrajete volejbal…

„Právě volejbal je fantastická forma aktivního odpočinku. Zrovna tak miluju moře, potápění, ale taky lyžování nebo pobyt v přírodě u nás v Čechách, to si vždy „vyčistím hlavu“. Faktem je, že jsem ,workoholik´, ale není to neléčitelné.  Mým dětem už je přes dvacet a stále nás baví jezdit spolu na dovolenou, tam mám od nich zákaz otevřít počítač. Nicméně patřím ke generaci, která si silně uvědomuje cenu svobody, musela jsem si ji vydobýt a dobře vím, že svoboda stejně jako nezávislost znamená také velkou odpovědnost.“

Yvona Kreuzmannová se narodila 21. 4. 1963 v Praze jako Yvona Nováková, ale známá je jako Yvona Kreuzmannová po svém prvním manželovi herci Františku Kreuzmannovi. Vystudovala gymnázium a teorii tance na HAMU a na ročním stipendiu ve Francii na pařížské Sorbonně a na Univeristé Paris VIII. V roce 1990 byla tiskovou mluvčí festivalu Tanec Praha. V roce 1991 založila občanské sdružení Tanec Praha, které se stalo pořadatelem festivalu TANEC PRAHA a ona jeho ředitelkou a dramaturgyní,  provozuje taneční divadlo PONEC. Absolvovala řadu zahraničních stáží a ve Francii byla jmenována Rytířem řádu za zásluhy. Má dvě děti.

Foto: Eva Smolíková, Vojtěch Brtnický

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN