Hodili PRAŽSKÝ KOMORNÍ BALET přes palubu?

Má složitá situace kolem dotační politiky pro jeden z doma i v zahraničí nejuznávanějších tanečních souborů dneška možnost uspokojivého řešení? Co na to nejen Ministerstvo kultury?

Ten soubor mám asi nadosmrti spojen s tehdy (již nefunkčním) pražským Komorním divadlem, kde dlouho v minulé době zkoušel a piloval svá krásná představení. Pražský komorní balet se mi nadlouho zaryl do paměti jako „dítě Pavla Šmoka“. Ale není to pravda. U jeho zrodu stál ještě legendární choreograf Luboš Ogoun a baletní teoretik, profesor a publicista Vladimír Vašut. Z tohoto triumvirátu nejprve odešel na věčnost Luboš Ogoun. Ne tak dávno zesnul i legendární Pavel Šmok a ke konci loňského roku v mělnické nemocnici dodýchal i Vladimír Vašut. Vypadá to, že je dlouho nepřežije ani samotný soubor – Pražský komorní balet…

Pavel Šmok na archivním snímku mezi svými tanečnicemi

Ač se to zdá neuvěřitelné, tento špičkový soubor, který obdivovali špičkoví tanečníci, ale i milióny televizních diváků, když pohostinsky vystupoval v recitálech Karla Gotta, stojí na prahu zániku!

Pan Luboš Ogoun (vlevo) přebírá státní vyznamenání od prezidenta Václava Havla

Pražský komorní balet (dále jen PKB) je pro českého, ale též zahraničního, diváka již více než čtyři desítky let známým a tradičním českým tanečním souborem. Předchůdce PKB „Studio BALET PRAHA“, založené v roce 1964 právě Lubošem Ogounem, Vladimírem Vašutem a zejména Pavlem Šmokem, mu dalo jisté základy. Zrovna v letošním roce si připomínáme 55. výročí vzniku „Studia Balet Praha”, a také právě v tomto roce eskaluje několikaletý problém systémového financování tohoto jediného českého nezávislého tanečního souboru, který nabízí stálá angažmá profesionálním tanečníkům a absolventům tanečních konzervatoří.

Vladimír Vašut, další z trojice zakladatelů, tatínek Marka Vašuta, se špatných konců svého” souboru krátce nedožil také…

PKB dnes nemá k dispozici vlastní zázemí pro uměleckou činnost a za poslední roky dosahuje jeho veřejná finanční podpora necelých třicet procent ročního rozpočtu. Pro profesionální taneční divadlo s 23 členným cestovním souborem s denním pracovním režimem je stávající celková veřejná podpora ve výši necelých 3,5 mil. Kč ročně naprosto nedostatečná při aktuálním celkovém rozpočtu ve výši 14,9 mil. Kč. PKB má přitom srovnatelné výkonové ukazatele s baletně tanečními soubory kamenných divadel, co se týká návštěvnosti i počtu představení.

Na tiskové konferenci zleva Ing. Antonín Schneider, manažer Tanečního centra Praha, konzervatoře a gymnázia, člen Tanečního sdružení ČR, Mgr. Petr Zuska, choreograf a režisér, Mgr. Ladislava Jandová, ředitelka Pražského komorního baletu (Balet Praha o. p. s.), Mgr. Linda Svidró, baletní mistr, pověřený vedením Pražského komorního baletu

PKB v rámci své zájezdové činnosti zajišťuje dostupnost tanečního umění ve všech českých regionech a významná je též prezentace tanečního umění v zahraničí. Jeho představitelé se na tiskové konferenci v Malostranské besedě, konkrétně v jejím Trick Baru, vyjádřili, jak je složité komplexně připravit scénu třeba v sokolovně menšího města anebo naopak v aréně pro tisíce diváků.

Vedoucí souboru Ladislava Jandová situaci zdůvodňuje: „V letošním roce obdržel Pražský komorní balet dotaci ve výši pouhých 2 milionů Kč od MK ČR v rámci Programu profesionálních divadel, orchestrů a pěveckých sborů. S ohledem na navýšení celkového rozpočtu uvedeného dotačního programu MK ze 160 milionů Kč na 220 milionů Kč v roce 2019 jsme očekávali nárůst dotace i pro PKB s přihlédnutím na četná jednání s MK ČR. Programová rada MK ČR však PKB, jako jedinému subjektu z celkových 41 hodnocených, navrhla dotaci snížit i přes hodnocené ukazatele. PKB je navíc, oproti ostatním hodnoceným subjektům znevýhodněn skutečností, že se jedná o hlavní veřejnou finanční podporu na kontinuální činnost. A nikoli pouze ,doplňkovou´ finanční podporu nad rámec základního příspěvku zřizovatele. Tak jako je tomu zpravidla u ostatních podpořených subjektů v uvedeném dotačním programu.”

Během tiskové konference vystoupila s vehementní podporou PKB také odborná taneční kritička a dlouholetá šéfredaktorka Tanečních listů Jana Hošková. K ní se připojil i baletní mistr Igor Vejsada.

Zleva Petr Zuska ani Ladislava Jandová či Linda Svidró moc optimisticky do budoucnosti nehledí

Vedoucí souboru PKB Ladislava Jandová mimo jiné uvedla: „S vedením Ministerstva kultury (ministrem Antonínem Staňkem) proběhlo od podzimu 2018 několik neúspěšných jednání. Na podporu ,zachování činnosti PKB´ vznikla také petice, kterou podepsalo téměř pět tisíc osob. Současně jsme získali desítky podporujících dopisů od význačných osobností a představitelů české kultury, kteří se jednoznačně vyjádřili pro zachování kontinuální činnosti PKB, např. od Jiřího Kyliána, Ondřeje Kepky, Ilji Racka, Mária Radačovského, Lukáše Slavického, prof. Ivanky Kubicové, prof. Václava Janečka, doc. Igora Františáka, Vlastimila Harapese a mnoha dalších.“

Choreograf a režisér Mgr. Petr Zuska

Choreograf Petr Zuska se, s jistým stínem v hlasu, zmínil, že předcházející ministr kultury Ilja Šmíd slíbil (nejen) pro PKB „taneční dům“. Uvažovalo se o prostoru nevyužité stavby na pražském Klárově blízko Strakovy akademie, dnešního sídla předsednictva vlády. Dříve tam bývaly tělocvičny a bazén. S nástupem nového ministra však tento návrh tak nějak „zmizel v propadlišti“. Já jsem si vzpomněl, že v době takzvané „perestrojky“, konkrétně ve druhé polovině osmdesátých let minulého století, bylo vážně uvažováno o společném sídle Pražského komorního baletu a Černého divadla Jiřího Srnce. Měl jim být věnován celý vnitroblok na pomezí Smíchova a Malé Strany u Plaské ulice. Vzpomínám, jak nadšeně mi na nástěnce v Komorním divadle Pavel Šmok ukazoval již v první fázi rozpracovaný projekt!

Zdá se, že odchod Ilji Šmída nadlouho uzavřel i možnost tanečního domu na Klárově… Snad nikoli opět na třicet let?

Nejzajímavější pasáže diskusních příspěvku Petra Zusky a Antonína Schneidera  zachytila Eva Smolíková i ve videoreportáži:

Otázkou zůstává, jaký osud budou mít tanečníci i další kmenoví spolupracovníci PKB? Sáhne po nich konkurence? Ta ovšem tak zcela identicky vyhraněna není. Nevyjdou z kondice, když vypadnou z pravidelného tréninkového drilu? To vše nám zřejmě napoví blízká budoucnost…

Samotná konference neměla, jako většina dětské literatury, šťastný a úsměvný konec. Tím, že se konala blízko sídla Parlamentu České republiky však možná zasvítilo světélko naděje na konci tunelu?

Situace je vážná. TANEČNÍ MAGAZÍN i jeho mnozí čtenáři ještě pevně doufají, že nedopadne úplně zoufale.

Zeptali jsme se

Mgr. Igora Vejsady

baletního mistra s mezinárodními zkušenostmi i renomé,

který v PKB zastával pozici baletního mistra od roku 2016

Baletní mistr Mgr. Igor Vejsada (vlevo)

Na konferenci jste mluvil o PKB v minulém čase, to již jste nad jeho existencí zlomil hůl? Myslíte, že je situace neřešitelná?

Určitě ne. Myslím, že takové prestižní těleso, které má – nejen pro mne – téměř zásadní význam, musí přežít. Pokud si uvědomíme, co by tím současná česká taneční kultura ztratila, tak je to pro mne naprosto nemyslitelné! Z druhé strany nevím, jaké kroky udělá ministerstvo kultury? A ministr, který jde na nějaký muzikál, místo účasti na udílení významné a prestižní francouzské ceny českému tanečníkovi – Jiřímu Kyliánovi?“

Foto: Eva Smolíková a archiv

Video: Eva Smolíková

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Francouzská akademie vzdává nejvyšší poctu českému umělci!

Jiří Kylián bude uveden do křesla Académie des Beaux-Arts v La Coupole

13.  března 2019 bude Jiří Kylián, choreograf světového renomé, uveden do křesla Académie des Beaux-Arts v La Coupole Francouzského institutu v Paříži za účasti několika set významných osobností z celého světa

Díky mimořádnému významu jeho díla navíc navrhla Akademie i novou kategorii – choreografie. Francouzská akademie je slovutnou institucí, k níž neodmyslitelně patří Académie des Beaux-Arts, tedy Akademie krásných umění, založená roku 1816. Stát se členem této Akademie znamená prakticky „nesmrtelnost“.

Přijetí cizince za člena, tzn. membre associé étranger, je ojedinělou událostí, týká se jen pár zahraničních osobností múzických a výtvarných umění. Jednou z nich byl v roce 1835 hudebník českého původu, Antonín Rejcha (Antoin Reicha, 1770 – 1836). Tento pražský rodák byl ředitelem Pařížské konzervatoře, učitelem takových veličin, jako Hector Berlioz, Franz Liszt, César Franck nebo Charles Gounod.

Druhým takto vysoce poctěným Čechem v historii Francouzské akademie byl v roce 1896 Václav Brožík, historik umění a malíř patřící ke „Generaci Národního divadla“, který byl profesorem Císařské akademie v Praze a zároveň pracoval v Paříži, kde roku 1901 zemřel.

25.dubna 2018 Akademie krásných umění zvolila za svého člena třetího Čecha v historii. Návrh načlenství Jiřího Kyliána schválil francouzský ministr pro Evropu a zahraniční vztahy. Ve středu, 13. března 2019, proběhne v Paříži jeho inaugurace.

Jiří Kylián vystudoval Taneční konzervatoř Praha. Stipendium na Královské baletní škole v Londýně znamenalo klíčové setkání s choreografem Johnem Crankem, který mu nabídl angažmá v Stuttgart Ballettu. V roce 1975 přijal nabídku na umělecké spoluvedení NDT (Nederlands Dans Theater) v Haagu. V roce 1978, po nebývalém úspěchu baletu Sinfonietta byl jmenován uměleckým ředitelem NDT v plném rozsahu. Žalmová symfonie, jeho druhý počin této éry, už jednoznačně vynesl souboru mezinárodní věhlas. Jiří Kylián odešel z pozice uměleckého ředitele NDT v roce 1999, ale zůstal ještě rezidenčním choreografem skupiny.

Od 70. let minulého století vytvořil stovku choreografií, z nichž tři čtvrtiny byly právě pro NDT. Je držitelem celé řady ocenění, včetně Ceny Nižinského udělené v Monte Carlu nebo francouzského řádu Čestné legie. Dodejme, že pražská Akademie múzických umění mu udělila titul Doktor honoris causa.

Jakkoli Jiří Kylián strávil většinu svého profesního života mimo Českou republiku, šíří její dobré jméno po celém světě a rád připomíná, kdo měl rozhodující vliv na jeho tvorbu. Byly to dvě české osobnosti, které nasměrovaly jeho zájem právě k tanci: Zora Šemberová a František Pokorný. „Zora Šemberová po stránce emocionální,“ říká Kylián: „měla na mne rozhodující vliv týkající se pravdivosti tanečního projevu. František Pokorný více po stránce intelektuální, byl mým mentorem a probudil ve mně skutečný zájem o choreografii,“ dodává.

Doposud mělo členství Akademie krásných umění sedm kategorií: Architektura, Film a fotografie, Grafika, Hudba, Malířství, Sochařství a Kategorie nezávislých členů. 25. dubna 2018, kdy jsem byl zvolen členem Akademie, se choreografie stala její novou kategorií. Mám z toho radost a snad mají také radost ostatní příslušníci našeho cechu,“ vysvětluje Jiří Kylián a dodává: „Bude vás určitě zajímat, že jediní moji předchůdci z naší profese, kteří se stali členy této instituce, byli Marcel Marceau a Maurice Béjart. Ti byli p řijati do kategorie nezávislých členů, protože kategorie Choreografie nebyla ještě založena. Oba tyto tvůrce jsem nesmírně obdivoval.“

 

Slavnostní inaugurace v Paříži se 13. března 2019 účastní i několik desítek hostů z České republiky. Vedení Tance Praha považuje za velkou poctu, že u této mimořádné události může být osobně.

Kateřina Kavalírová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor z Kanady s režisérkou, herečkou, producentkou, scenáristkou i spisovatelkou TINOU ADAMS

„Balet je věda, je to jako jazyk“

Jako Martina Adamcová má na kontě role ve filmech režisérů Víta Olmera, Juraje Herze, Vladimíra Drhy i mnoha dalších. Dovedla si svou bezprostředností získat srdce televizních diváků, když moderovala populární evropskou soutěž „Hry bez hranic“. Stejně tak navazovala kontakt s rozhlasovými posluchači stanice Evropa 2.

Nyní žije přes čtvrt století v Kanadě, kde pod jménem Tina Adams točí své autorské filmy, ale i produkuje filmová díla jiných autorů. Avšak dělá toho daleko více. A právě proto jsem ji, pro TANEČNÍ MAGAZÍN, vyzpovídal.

Ještě jako Martina nikoli s Charlie Kasalem, nýbrž s Martinem Dejdarem při uvádění televizní soutěže Hry bez hranic

Do širšího povědomí diváků jste kdysi pronikla moderováním prvního českého porevolučního televizního pořadu ve stylu talk show s Charlie Kasalem, který žil v minulosti v exilu v Kanadě. Nyní v Kanadě žijete Vy. Má v tom tak trochu prsty i pan Kasal?

Má v tom prsty rádio Evropa 2. Vedení stanice  z Paříže si mne vybralo k moderování rozhlasové relace v Montrealu.  Mně se tady nesmírně zalíbilo. Pak jsem poznala i svého prvního muže, s kterým mám nádherného syna, dnes 100% Kanaďana.“

Kasalova maminka, paní Helena Bušová, byla hvězdou prvorepublikových filmů. Máte ráda filmy pro pamětníky?

Jsem odchovaná  pražským  kinem Ilusion, který zásobovala fantastickým osobním archivem veliká hvězda Zita Kabátová. Kino bylo její zásluhou  ukázkou čistoty elegance a služeb zaměřených na diváka. V tom ,jejím´ kině Ilusion jsem se cítila jako důležitý klient; filmy byly krásné, nezapomenutelné. A české hvězdy, Helena Bušová, Adina Mandlová, Zita Kabátová anebo Anny Ondráková byly v Čechách tenkrát zničeny a udupány.´“

Před kinem v Montrealu při uvádění jejího filmu (v pozadí originální plakát)

A jaký žánr filmů máte nejraději?

Nezáleží na žánru, záleží na tom ,je ne sais pas quoi´, které film s sebou přináší. Je to jako v každém umění, velký risk, kdy musí filmař nést svoji kůži na trh a doufat v přízeň publika.

Nyní filmy i sama točíte a produkujete. Jak jste se k té profesi dostala

Narodila  jsem se s touhou bavit a film mi ten sen dovoluje realizovat.“

 Téměř výhradně jste se (jako scenáristka, režisérka i producentka) podílela  i na filmu „The Perfect Kiss” v hlavní roli s Lucií Vondráčkovou. Byl psán Lucii na tělo? Anebo ten námět uzrál ještě, než jste se vy dvě seznámily?

Námět uzrál. Uzrál, ano, to je to správné slovo 🙂 Lucie absolvovala všechny castingy a všichni byli nadšeni. Věřím, že její výkon a vůbec celý ten film se časem zapíše do srdcí diváků i v Čechách, kde je kolem něj podivná, a pro mne, odtud ze zámoří, nepochopitelná, vražedná kampaň.“

 V české jazykové verzi tohoto filmu Vás dabuje Zuzana Slavíková. Proč jste svými ústy česky nepromluvila Vy, kvůli akcentu?

Teď jste mě tedy pobavil, kvůli jakému akcentu ? 🙂 🙂 🙂 To bylo čistě organizační  a umělecké rozhodnutí distributora. Zdravím Zuzanu a doufám, že se jí moje role ruské agentky Šárky dabovala dobře.“

V roli pseudo rozvědčice Šárky v The Perfect Kiss (vpravo), vedle Sophie Gendron

Chystáte v dohledné době nějaký další filmový titul s českým hercem či herečkou?

Máme dotočeno. Opravdu krásný film a vystupují v něm hned dvě Češky! Lenka Šourková a samozřejmě skvělá, zářná a nadaná Lucie Vondráčková.“

Ve svém nejnovějším filmu hraje Tina nešikovnou zvukařku Odile

Chodíte, pokud je čas, v Kanadě na hokej?

Ne.To je, pro mne, čistě mužský sport. V Čechách jsem také nechodila třeba na fotbal. Bohužel, mě hokej vůbec nebaví.“

Jaký sport máte ráda z pozice diváka a které případně sama aktivně provozujete?

Daleko raději sport provozuji, než pozoruji. Díky neuvěřitelné kvalitě českého školství a vzdělání toho umím spousty: lyžovat, plavat, tenis, jógu. Věřili byste, že tady v  Americe,  lidi třeba neumí udělat ,svíčku´?   Ve škole se to totiž při tělocviku neučí. A vůbec celá česká tradice Sokolství… Vždyť já bych možná vylezla i dnes po tyči a pamatuji si, že nejvíc mě bavilo se houpat na kruzích. V Americe je to něco, co zdejší děti vůbec nemají a neznají. Jsou to dovednosti, které jsou v Čechách samozřejmostí, jako třeba i tančit valčík nebo polku. Ty jsou zde absolutně opomíjeny. Tedy myslím  v tom všeobecném vzdělání. Jinak pokud se lidé něčím vážně zabývají, tady bývají většinou excelentní. Společnost je tu zaměřena na výsledek – performanci.“

Tina (vpravo) opět se svou kmenovou americkou herečkou Sophií Gendron 

Mimo režie, točení a hraní ve filmech se ještě doplňkově věnujete nějakým uměleckým odvětvím?

Psaní. Mám něco i vydaného ve francouzštině. Hlavně si, už od dob toho vzpomínaného ,Charlie Talk show´, všechno píšu sama.“

Ale vím o Vás, že se rovněž věnujete baletu. Proč zrovna balet?

Balet je  precizní technika pohybů, které zdokonalí  držení těla, celkovou rovnováhu a tonus svalů. Příprava u tyče je pro všechny stejná, jsou to  stejné přípravné cviky pro ty, kteří předvádějí fantastické výkony na jevišti, i pro ty, jež jsou pouhými začátečníky. Je to věda, je to jako jazyk. Choreografie se dá popsat slovy. ,Plier, tendu,  soutenu, plier.´ Kdo tuhle morseovku zná, hned si představí pohyb asi  jako hudebník, když si čte noty. Je to fascinující a každá hodina je výzva.“

Chodíte na klasický balet i do divadel?

Na můj vkus ne dost často. A to je Montreal mecca tance.“

Na reprodukci příspěvku ze sociálních sítí se svými nejoblíbenějšími herečkami (zleva) Lucií Vondráčkovou a do třetice Sophií Gendron

Máte ráda i moderní druhy tance?

Taneční společnosti obdivuji, je to řehole pro každého tanečníka i choreografa a lituji například zániku Montrealského Lala Dance.“

Co říkáte televizním  tanečním soutěžím, jako je v Česku StarDance? Určitě jste nějaké zaregistrovala i v Kanadě…

Myslím, že zpopularizovali fantastickým způsobem tanec a vůbec taneční vyjádření.  Tento, původně britský TV pořad, dokázal  přiblížit  tanec širokému publiku, a iniciovali také  otevření nových  studií.“

Máte nějaký taneční vzor?

Choreografa Jiřího Kyliána.“

Nechystáte nějaký projekt i v Čechách? Kdy se na Vás můžeme popřípadě těšit tady?

V Čechách bohužel nic neplánuji. Ale protože jsem srdcem stále Češka, samozřejmě,  že o tom často přemýšlím.“

Tak věřme, že se to v budoucnosti změní. A zatím se na Vás můžeme těšit prostřednictvím Vašich filmů… Při jejichž tvorbě Vám i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU držím palce.

Foto: archiv Tiny Adams a autora

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Francouzská akademie vzdává nejvyšší poctu českému umělci za posledních 180 let!

Kdo se stal nositelem pocty nedozírného významu? Není jím architekt, filmař, grafik, hudebník, malíř nebo sochař, nýbrž Jiří Kylián, choreograf světového renomé. Díky mimořádnému významu jeho díla navíc navrhla Akademie i novou kategorii – choreografie.

Académie francaise je slovutnou institucí, k níž neodmyslitelně patří Académie des beaux-arts, tedy Akademie krásných umění, založená roku 1816. Stát se členem této Akademie znamená prakticky „nesmrtelnost“.  Přijetí cizince za člena, tzn. membre associé étranger, je ojedinělou událostí, týká se jen pár zahraničních osobností múzických a výtvarných umění. Jednou z nich byl v roce 1835 hudebník českého původu, Antonín Rejcha. Tento pražský rodák byl ředitelem Pařížské konzervatoře, učitelem takových veličin, jako Hector Berlioz, Franz Liszt, César Franck nebo Charles Gounod.

Čerstvý laureát vzácného ocenění Jiří Kylián

Píše se 25. duben 2018 a Akademie krásných umění volí za svého člena druhého Čecha v historii. Následuje schválení návrhu na členství Jiřího Kyliána francouzským ministrem pro Evropu a zahraniční vztahy. 25. května 2018 je oficiálně vydáno komuniké stvrzující tuto výjimečnou poctu. Obrovská gratulace!

Jak píší o životní cestě Jiřího Kyliána v zahraničí?

Cesta k tanci Jiřího Kyliána vedla od akrobacie přes baletní přípravku Národního divadla na Taneční konzervatoř Praha. Stipendium na Královské baletní škole v Londýně znamenalo klíčové setkání s choreografem Johnem Crankem, který mu nabídl angažmá v Stuttgart Ballettu. V roce 1975 přijal nabídku na umělecké spoluvedení NDT (Nederlands Dans Theater) v Haagu. V roce 1978, po nebývalém úspěchu baletu Sinfonietta byl jmenován uměleckým ředitelem NDT v plném rozsahu. Žalmová symfonie, jeho druhý počin této éry, už jednoznačně vynesl souboru mezinárodní věhlas. Po období příklonu k abstraktnímu stylu v 80. letech jeho tvorbu zásadně ovlivnilo setkání s domorodci v Austrálii. Jiří Kylián odešel z pozice uměleckého ředitele NDT v roce 1999, ale zůstal ještě rezidenčním choreografem skupiny. Od 70. let minulého století vytvořil stovku baletů, z nichž tři čtvrtiny byly právě pro NDT. Je držitelem celé řady ocenění, včetně Ceny Nižinského udělené v Monte Carlu, nebo francouzského řádu Čestné legie.“

Jiří Kylián

Dodejme, že pražská Akademie múzických umění mu udělila titul Doktor honoris causa. V jednom z jeho vrcholných děl, Arcimboldo, které vytvořil pro 35. výročí NDT, spojil všechny fáze taneční kariéry od 17 do 70 let. Měli ho možnost vidět i naši diváci. Jeho velkou inspirací byla také Zora Šemberová, první světová interpretka Julie v Prokofjevově baletu.

Doposud mělo členství Akademie krásných umění sedm kategorií: Architektura, Film a fotografie, Grafika, Hudba, Malířství, Sochařství, a Kategorie nezávislých členů. 25. dubna, kdy jsem byl zvolen členem Akademie, se choreografie stala její novou kategorií.

Mám z toho radost a snad mají také radost ostatní příslušníci našeho cechu,“ vysvětluje Jiří Kylián a dodává: „Bude vás určitě zajímat, že jediní moji předchůdci z naší profese, kteří se stali členy této instituce, byli Marcel Marceau a Maurice Béjart. Ti byli přijati do kategorie nezávislých členů, protože kategorie Choreografie nebyla ještě založena. Oba tyto tvůrce jsem nesmírně obdivoval. Oni nám otevřeli dveře k magii, inovaci, kráse a fantazii. Byli největšími hrdiny mého mládí. Dodnes si uvědomuji, jak důležité pro mne bylo vidět jejich představení, a později se s nimi dokonce i setkat.“  

Ředitelka organizace i festivalu TANEC PRAHA Yvona Kreuzmannová

Festival TANEC PRAHA se rád přidává k nekonečné řadě gratulantů!,  říká Yvona Kreuzmannová, ředitelka festivalu, a doplňuje: Je pro nás o to větší poctou, že právě Jiří Kylián s přesahovým dílem ,East Shadow´ zahájí jubilejní 30. ročník festivalu 1.–3. června v divadle PONEC.

Mimořádnou příležitost seznámit se hlouběji s jeho životním dílem pak přinese retrospektivní multimediální výstava „Celebrating Kylián!“, kterou v úzké spolupráci s Baletem Národního divadla a Kyliánovým nadačním fondem otevřeme příští týden! Veřejnost má možnost ji navštívit od 5. do 10. června a od 11. do 25. 10. 2018 v budově B Národního divadla na náměstí Václava Havla.  

Foto: Eva Smolíková a TANEC PRAHA

Kateřina Kavalírová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

JIŘÍ KILIÁN coby dárek k narozeninám

30. ročník festivalu TANEC PRAHA zahájil Jiří Kilián se svým představením „East Shadow“!

Třicátý ročník festivalu TANEC PRAHA začal a narozeninovým dárkem bylo představení samotného Jiřího Kiliána – ikonické osobnosti, která v tanci znamená totéž, co Miloš Forman pro film.

Dílo Jiřího Kiliána čítá zhruba stovku choreografií. Jiří Kilián je Mistrem v propojení tance s filmem, ale i jakýmikoli dalšími druhy umění. Z jeho díla dýchá dokonalost, fascinace obrazem a pohybem, lehkost a hloubka.

Ředitelka festivalu TANEC PRAHA Yvona Kreuzmannová říká: „Lepší dárek jsem nemohla dostat!“

Projekt „East Shadow“ nás přenáší k myšlence na oběti tsunami. Motiv všeničícího mořského živlu na filmovém plátně je zde propojen s živým představením. Kylián oslovil dva tanečníky tvořící zralý pár (Sabine Kupferberg, Gary Chryst) a japonskou klavíristku žijící v Holandsku (Tomoko Mukaiyama).

Představení “East Shadow” si pochopitelně nenechala ujít ani Markéta Perroud, spoluředitelka festivalu TANEC PRAHA

Prvního června, tedy v den zahájení festivalu TANEC PRAHA, nadšené obecenstvo v divadle Ponec dychtivě očekávalo „East Shadow“. Představení zahájila Tomoko Mukaiyama svojí hrou na klavír a ta provázela celé představení. Nejprve začal film, scéna na jevišti věrně kopírovala obrazy na plátně, a tudíž dva tanečníci jaksi „vystoupili z plátna před nás“, doslova se zhmotnili a tančili současně s postavami na plátně, vlastně se obrazy vzájemně doplňovaly.

Co pohyb, a to přesný pohyb, to nápad a sebevyjádření. Divák zírá na sled někdy až absurdních obrazů, ale krásných a dokonalých. Každý moment znamená napětí a očekávání věcí příštích. Jiří Kilián diváka doslova hypnotizuje, jeho obrazy vás naprosto pohltí. V tom se ozve rána, přichází strašlivý mořský živel, který bere všechno. Smutek, ztráta. Přesto dva tančící lidé dávají jakousi naději. Evokují v nás myšlenky na ty, kteří přežili.

Jiří Kylián (druhý zleva)

Na závěr se z velkého plátna běsnící živel „valí téměř až na diváka“, strašné a působivé samo o sobě, v kombinaci s pohybem a jistým tajemnem, které během „East Shadow“ pociťujeme, se celý večer stává něčím mimořádným a neopakovatelným.

Ředitelka festivalu Yvona Kreuzmannová blahopřeje hlavní hvězdě zahájení festivalu Jiřímu Kyliánovi i ostatním účinkujícím

Ovace ve stoje neberou konce, ředitelka festivalu Yvona Kreuzmannová děkuje Jiřímu Kiliánovi za tento krásný dárek k 30. narozeninám festivalu TANEC PRAHA.

Připít si bylo možné alkoholicky i nealkem…

A dále probíhá raut, bujaré veselí a hosté se baví až do pozdních nočních hodin. Přesto asi v každém z nás zůstává myšlenka na oběti tsunami a také na East Shadow, krásně zpracované, oduševnělé dílo plné smutku i naděje.

Pod bohatou nadílkou převážně zdravých dobrůtek se prohýbaly stoly

Zeptali jsme se….

TM: Proč je Jiří Kilián v tanečním světě takovým fenoménem?

Yvona Kreuzmannová, ředitelka festivalu Tanec Praha:

Yvona Kreuzmannová

Protože dokáže dokonale propojovat všechny žánry umění. Je absolutně otevřený, a to všemu, je úplně jedno, jestli je to hudba, film, divadlo, výtvarná stránka umění, nebo tanec. Jednoduše řečeno, Jiří Kilián je schopen všechny tyto oblasti umění perfektně spojit.“

Děkujeme.

Text, foto, video: Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Na věku nikdy nezáleželo méně!

Jubilejní ročník festivalu TANEC PRAHA klepe na dveře!

Tisková konference, kde se krájel dort s neuvěřitelným číslem 30  a která probíhala ve velmi přátelské atmosféře,   odstartovala 30., tedy jubilejní ročník festivalu Tanec Praha, jehož  motto  letos zní:  “Na věku nikdy nezáleželo méně!”

 

 

„Festival nese v sobě silná témata, která rezonují v dnešní společnosti, a to v duchu úcty k velkým osobnostem, jejichž vliv na rozvoj současného umění ve světě je zásadní, ale i otevřenosti vůči novým impulzům“, říká ředitelka festivalu Tanec Praha Yvona Kreuzmannová.

Jubilejní ročník festivalu se uskuteční v Praze od 1. do 25. června 2018 a již od konce května oživí dalších 20 měst a obcí ČR. Ponese se ve vizuálním stylu i duchu motta posledního ročníku: TANCEM PROTI PŘEDSUDKŮM. 30. ročník festivalu navíc dokáže, že na věku nikdy nezáleželo méně. Dárkem pro diváky i festival samotný je Gala Opening festivalu: návrat Jiřího Kyliána (CZ/NL), tentokrát s komorním mu ltižánrovým představením „East Shadow“. O excelentní závěr akce se postarají inscenace „SUNNY“ Emanuela Gata (IL/FR) a „Dancing Grandmothers“ Eun-Me Ahn (KR). V programu však září i další jména vyzrálých osobností tanečního světa: Germaine Acogny, Louise Lecavalier aj.

„Program 30. ročníku je nabitý osobnostmi s velkou zkušeností a respektem. Na scéně uvidíme Sabine Kupferberg s Gary Chrystem v Kyliánově exkurzi do beckettovského absurdního světa, Germaine Acogny, matku afrického současného tance, pak i stejně nestárnoucí kanadskou cyberpunkovou královnu Louise Lecavalier a nakonec Eun-Me Ahn, která roztančí mj. vitální korejské babičky,“ říká Yvona Kreuzmannová a pokračuje: „Do zákoutí mystické mexické kultury nás pozvou Foco alAire (MX) a do inspirace ze světa dětské fantazie nás ponoří vlámský kabinet k. Velký prostor dostanou koprodukce českých umělců se zahraničními, čímž reflektujeme výrazný posun taneční scény u nás, a nechybí ani prostor talentům z Afriky i Evropy.“

Gala-Opening festivalu 1. 6. 2018

Jiří Kylián o svém díle říká:

East Shadow” neboli “Východní stín” měl premiéru v roce 2013 jako součást “Aichi Triennale” v japonském městě Nagoya. Tento festival byl věnován obětem “tsunami” neboli “veliké vlny”, která zpustošila část východního pobřeží Japonska v roce 2011. Velká část výtěžku z těchto představení podpořila oběti této zničující přírodní katastrofy.

Naše představení “East Shadow” sestává ze tří komponentů:

1) živé představení dvou starších tanečníků.

2) film, jehož protagonisté jsou titíž dva lidé stojící na jevišti. Ten film je vlastně album jejich života.

3) živý, vše-sjednocující klavírní doprovod.


Sloučení filmu a živého představení není samozřejmě nic nového. Obzvláště když se jedná o tytéž lidi, kteří jsou přítomni jak na jevišti tak i ve filmu. To se nezdá příliš složité. To je pravda, protože to je tak jednoduché a samozřejmé,jako koexistence života a smrti. Zajímavé na tom je, že ti lidé na filmovém plátně zůstávají vždy stejně staří, zatímco ti dva živí na jevišti stárnou každou vteřinou, zrovna tak, jako diváci, kteří tomu představení přihlížejí.

V našem představení je přítomnost té „velké vlny“ vlastně jen metaforou mnohých nebezpečí, která nás provázejí po velkou část našeho života. Zde o tanci skutečně skoro nemůže být řeč, „East Shadow“ je spíše pohybové drama beze slov, těžící z hlubokých zkušeností obou protagonistů: Sabine Kupferberg a Gary Chryst. Ti nám dovolují nahlédnout do jejich šťastně-nešťastného tragikomického soužití. Oba t ito představitelé byli dlouholetými členy NDT III, neboli skupiny, pro tanečníky mezi čtyřicítkou a smrtí, kterou jsem založil v roce 1990. Text, který jsem v tomto představení použil, napsal Samuel Beckett specificky pro operu skladatele Mortona Feldmana nazvanou lapidárně “Neither”, volně přeložitelné jako “Ani”….!

V našem představení se tedy jedná o absurdní text, absurdní existenci dvou stárnoucích a ohrožených jedinců, a o strhující proud částečně improvizované a částečně komponované hudby. Jejich skladatelkou a interpretkou je Tomoko Mukayama.

Chvíle štěstí, zklamání, katastrof, či banalit….nic netrvá….vše je jen jedna nekonečná proměna, odnesena nekonečnou obří vlnou času….neznámo kam….“

Na počest Kyliánovy návštěvy je ve spolupráci s Národním divadlem a Kyliánovým nadačním fondem v Praze uspořádána rovněž retrospektivní výstava/instalace Celebrating Kylián!, která se bude konat na nám. Václava Havla – budova B Národního divadla. Jedná se o doposud největší prezentaci unikátních dokumentárních materiálů z Kyliánovy tvůrčí práce a díla. Díky spolupráci zmíněných organizací proběhne výstava ve dvou termínech – od 4. června a poté během října v rámci premiéry Kylián v Národním divadle.

Události sezony – Forum Karlín, 23.–25. 6. 2018:

Emanuel Gat je velmi žádaný na mnoha evropských i světových scénách a našel skvělé zázemí ve francouzském Montpellier. I jeho dílo SUNNY, kterým vyvrcholí festival 25. června, je multižánrové, spojující živý koncert Awira Leona s ori ginálním pohybovým ztvárněním tanečníků ze všech koutů světa. Je mezi nimi i Annie Hanauer, kterou jsme mohli loni obdivovat v Tordre.

Živé a dynamické je i vystoupení korejské choreografky Eun-Me Ahn s devíti tančícími babičkami v symbióze s vynikajícími tanečníky, s nimiž odvážně provokuje proti určité šedi oficiální kultury své země. Pouští se do divokého světa barev, oslovuje seniory na cestách venkovem, dokumentuje je filmově, to vše v přirozeném mezigeneračním dialogu, který je nosným tématem celého festivalu. Ukazuje, že tančit může každý a&nb sp;v každém věku.

Další zralé osobnosti tanečního světa:

Věk nehraje roli ani pro další umělce, resp. umělkyně, které poctí svou přítomností 30. ročník festivalu, ať je to kanadská „cyberpunková královna“ současného tance Louise Lecavalier či první dáma afrického tance, Germaine Acogny.

Lecavalier objela celý svět se skupinou La La La Human Steps, aby se vydala svou vlastní cestou. V Praze jsme ji zažili v roce 2011 v duetech Nigela Charnoka a Edouarda Locka. Tentokrát uvidíme její celovečerní choreografii So Blue, s jejím typickým energickým sólovým projevem, který se prolíná v duetech s tan ečníkem.

Acogny se vrátila na scénu v originální verzi Svěcení jara, kterou festival TANEC PRAHA uvedl v r. 2017. Ve věku nad 70 let nevidí žádnou překážku, znovu se staví na jeviště, tentokrát v ryze divadelní inscenaci, kterou režíroval Mikaël Serre: AN UN DETROIT DU DEBUT / Somewhere at the Beginning. Podařilo se mu propojit životní příběhy rodiny Acogny s filmovou dokumentací prostředí, které si ne každý Evropan dokáže představit. Inscenace je klíčem k pochopení Afriky. Germaine navíc povede workshop nejen pro studenty tanečních škol i profesionály.

Středně velké produkce z Afriky, Latinské Ameriky a Evropy:

Druhým africkým umělcem, který obohatí program festivalu, je Ladji Kone – talentovaný a hloubavý tanečník z Burkiny Faso, který uvede své sólo Lego de l’égo i duet Màa Labyrinthe v dokonalé symbióze s hudebníkem Erwannem Bouvier a povede také workshopy pro dospělé i teenagery či děti s veřejnou prezentací na závěr. Od za átku června bude účinkovat v Praze i regionech.

Foco alAire představují fenomén překračující hranice žánrů, vystihují hluboké pocity Mexičanů žijících ve světě všudypřítomného násilí, ale i silných kulturních tradic. Své pocity přenášejí na scénu plnou fascinujících obrazů, symbolických gest, barev, masek a fantastických výkonů v d&i acute;le Idea de una pasión. K tomu nás nakazí svými minimalistickými pohyby a úsměvy v procesí s názvem LOStheULTAMAR, za zvuku funebrální hudby pod širým nebem. Uvidí je diváci v Praze i regionech.

Na programu nebude chybět ani mimořádně fyzicky disponovaný maďarský performer László Fülöp a jeho soubor Timothy and the Things. Mezinárodní ohlas získal díky platformě Aerowaves, kde byl naposledy vybrán mezi Twenty17 s duetem „Your Mother at my Door“. Ten byl letos v dubnu uveden v USA v rámci projektu V4 Dance Festival a zájemci ho mohou zhlédnout i u nás v regionech. V Praze uvedlo Waiting for Schrödinger, jehož inspirací je myšlenkový experiment slavného fyzika oceněného Nobelovou cenou.

Mezinárodní festivalové koprodukce

Poslání festivalu je mj. podpora vzniku nových děl. Každé pondělí, třikrát po sobě, uvede festival projekty českých umělců v mezinárodní spolupráci. Koprodukce festivalu TANEC PRAHA přinášejí velké výzvy umělcům, kteří se nebojí nových impulzů, zkoumání neznámého, hledání jiných postupů a třeba i rolí stanovených jinak, než jsme byli zvyklí. Festival je významným koproducentem čtyř projektů: Útočiště Viliama Dočolomanského, SAME SAME Karine Ponties, Sunday Neurosis Jiřího Pokorného a Radima Vizváryho a NEBOJ Tvůrčí dvojice Nicole Mossoux – Patrick Bonté.

Útočišti vystoupí na jevišti tři špičkoví tanečníci: Andrej Petrovič ze Slovenska, Minh – Hieu Nguyen z Vietnamu a Rin Kin z Číny v dialogu se třemi hudebníky a zpěvačkou. Projekt je hlubokou sondou do životních příběhů osob, které se rozhodly opustit svou zemi a putovat za lepší budoucností.

Belgická choreografka francouzského původu Karine Ponties nepracuje s českými umělci poprvé. Tentokrát ji oslovily dvě silné ženské osobnosti, které spolu již nejednou pracovaly, ale nikdy obě v roli interpretek přímo na scéně: Tereza Ondrová a Petra Tejnorová.

Třetí projekt spojil dvě výrazné osobnosti s velmi odlišnou zkušeností: Jiřího Pokorného, tanečníka prestižních evropských souborů, a Radima Vizváryho, umělce s velkou láskou k pantomimě a pohybovému divadlu. Duet nesoucí název Sunday Neurosis vznikl mj. v koprodukci holandského divadla Korzo.

Čtvrtou koprodukcí bude site-specific projekt pro magický prostor tunelu mezi Žižkovem a Karlínem, který inspiroval belgický tvůrčí tandem Mossoux-Bonté ke spolupráci s českými studenty z JAMU. Adaptují jej proto i pro zajímavé prostory brněnských Kasemat.

TANEC PRAHA DĚTEM

Festival se tradičně věnuje i nejmladším divákům, tentokrát vyvrcholí různé aktivity českých umělců pro děti a s dětmi představením vlámského souboru kabinet k pod názvem HORSES. Vlámové pozvou diváky do světa nekonečné fantazie přímo s dětmi-spolutvůrci na jevišti. Jejich přítomnost deklaruje, že vnímáme-li děti jako rovnocenné partnery, nejen že to obě strany bytostně baví, ale také nás dokážou strhnout, inspirovat a přinášet nové impulzy.

V regionech uvádí čeští umělci sérií produkcí pro děti i s dílnami po představení. Dětem se věnuje na workshopech i Ladji Kone.

VEN.ku TANCI

Company Furinkaï / Satchie Noro & Silvain Ohl: Origami je nepřehlédnutelnou instalací v otevřeném prostoru: obří kontejner se rozkládá a skládá jako japonské origami. Tato industriální romance nás nutí k zastavení se v čase, ponoření se do svého vlastního, ryze poetického azylu uprostřed každodenní šedi.

Druhým výrazným zahraničním projektem je LOStheULTRAMAR mexického Foco alAire, ale také mezinárodní uskupení CreWcollective, který uvede Moving Orchestra v regionech. Specifický projekt Corridor-Piece roztančí chodby v historických objektech regionů.

 

Český tanec v regionech

Festival je vynikající příležitostí pro prezentaci nejzajímavějších děl českých umělců v regionech, optimálně v kombinaci se zahraničními díly – Mexičany, Afričany, Maďary a Holanďany. Zpravidla jde o kombinaci in-door a out-door produkcí – viz program TANEC PRAHA v regionech.

 

Doprovodný program:

Jako každý rok, bude i 30. ročník festivalu otevřen setkávání hostů s domácím publikem a hlubšímu vhledu do kontextu tvorby jednotlivých účastníků. Výstavy, debaty, filmové projekce, workshopy a site-specific projekty mj. ve spolupráci s festivalem Landscape obohatí nabídku veřejnosti po celý červen, v Praze i regionech.

 

Více informací: www.tanecpraha.org

 

 

Foto: Vojtěch Brtnický

Kateřina Kavalírová 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Rozhovor z Brna s výtvarnicí, literární autorkou a vůbec renesanční umělkyní ALŽBETOU VLČKOVOU

„Výteční tanečníci snad ani nemají kosti v těle.”

Slovenská rodačka Alžbeta Vlčková, která již před rozdělením republiky zapustila kořeny v Brně, patří k renesančním typům umělců. Je respektovanou malířkou i ilustrátorkou, delší dobu píše blogy a fejetony. A právě čerstvě dokončila román „SFUMATO“, který nejen napsala, ale i sama opatřila ilustracemi. Titul si vypůjčila z odbornějšího výtvarného světa, aby zachytila mnohovrstevnost prožitků, historii své rodiny i mnoho (pokud zůstanu u malířské terminologie) valérů nálad, které život přináší. Alžbeta Vlčková však skutečně patří k lidem, pro které má jeden den snad čtyřicet hodin. Posuďte sami: „stihla“ vystudovat školu výtvarnou, estetiku na filosofické fakultě, kde pak následovalo i absolutorium doktorandské. Napsala publikace „O působení výtvarného umění na rozvoj vědomí“, „O tematice lázeňství na Slovensku v malířských dílech“, ale i již citovaný zbrusu nový román. Naopak, rovněž ilustruje knížky i jiným autorům. V neposlední řadě se úspěšně věnovala i pedagogické činnosti a rovněž měla úspěchy v podnikání…

Alžbeta Vlčková (úplně vpravo) na archivním snímku s Václavem Havlem z vernisáže její autorské výstavy v roce  1992

Již čtvrt století žijete v Brně, kde to žije také divadelně. Které z divadel jste si zde oblíbila?

Kultura je pro mne aktivním i pasivním fenoménem. Jsem tvůrce, ale i velice zvídavý divák. Navštěvuji hojně divadla a v každém nacházím něco jiné, něco přínosné. V ničem, ani v oblasti umění nemám oblíbenou jednotlivost. Anebo jednoho autora. Líbí se mi mnohé, jak nonkonformní Ha divadlo, satirická ,Husa´, tak výrazně se měnící Národní divadlo v Brně. Jeho ředitele pana Glasera obdivuji za odvahu a chuť experimentovat, i když ne vždy se to vydaří. Poslední čtyři roky jsem tam nechyběla snad na žádné premiéře baletu ani činohry.“

“To není můj obraz,” říká Alžbeta Vlčková na výstavě kolegů

Co Vás v poslední době na taneční scéně – nejen v Brně – zaujalo?

Tak konkrétně balet v NdB ,4 Elements´. Vlastně taneční etudy od významných světových choreografů Kyliána, Duata a Timuláka. Opravdu, dech beroucí představení. V některých momentech jsem nabyla pocit, že vidím absolutní pohyb a dokonalé souznění s hudbou. Dojem, že výteční tanečníci nemají kosti v těle. Měkkost pohybů, dokonalá harmonie a zdrcující tempo ještě dnes zasahují mé emoce. Šéfovi baletu panu Radačovskému se zde povedlo vytvořit famózní mladý mezinárodní baletní soubor, kde v kolektivních scénách vůbec nevadí, že spolu tančí; asiat, mulat, běloch. To si v klasickém baletu (třeba ruském) nelze ani představit! Mně osobně úplně dostal a fascinuje sice nikoli sólista, ale člen sboru – Thoriso Magongwa. Výraz a emoce dostane do každého pohybu těla, tváře, ale i do obyčejné chůze…“

Jak byste porovnala úroveň tance na Slovensku a v Čechách, respektive na Moravě.

Nedokáži ji porovnat. Jelikož se profesně ani hlouběji tímto oborem nezabývám, tak vůbec nemám přehled o aktuální taneční scéně na Slovensku.“

Je o Vás známo, že ráda hrajete tenis. Sportujete i v jiných druzích sportu a disciplínách?

Alžbeta Vlčková  tentokrát s raketou Babolat

V mládí mělo mé závodní sportování převahu nad jinými zájmy i koníčky. Dokonce jsem se stala i mistryní Slovenska ve windsurfingu. Někdy v roce 1982 nebo 1983? Dnes ráda plavu, jezdím na kole, lyžuji, hraji tenis, občas golf. No a ze všeho nejraději obyčejně – chodím.“

Věnujete se tanci i jako inspiračnímu tématu ve výtvarné tvorbě?

Kdysi jsem vytvořila kombinovanou technikou sérii obrázků ,Dvojice´, kde mne inspirovalo jedno ryze konkrétní představení tanečního souboru Pavla Šmoka. Obdivuji každého umělce, který dokáže do svého díla vnést humor, vtip, nadsázku. To je nesmírně těžké. Třeba taková tragédie je svým způsobem umělecky jednodušší. A v tanci uměl Šmok vtip báječně prezentovat. Tak jako v obrazech a grafikách Adolf Born. A v oblasti filmu například Jan Švankmajer. Do svých obrazů neumím – i když velice chci – vložit humor. Jak říkávala moje maminka, mám z toho pak na obraze buď smutek nebo erotiku, i když to nebyl můj záměr. V psaném slově se mi to daří. Mé převážně humorné fejetony na ,Idnes´ mají docela široký okruh čtenářů a věřím, že časem skončí v další knížce.“

Obraz Alžbety Vlčkové vytvořený kombinovanou technikou nese název “Babinec na kávě”

Napsala jste právě zbrusu novou knížku, kolik úsilí Vás stála?

Fyzicky hodně. Dlouhodobě sedíte a výsledek? Na každých 10 tisíc slov přírůstek 1 kilo váhy. Román má skoro 70 tisíc slov, takže mám co dělat se dostat do původní formy a rozměrů.“

Momentka z poslední autorské výstavy Alžbety Vlčkové (úplně vpravo). Autorku pojí dávné přátelství s mistryní světa a olympijskou medailistkou v trojskoku Šárkou Kašpárkovou (úplně vlevo – uprostřed zprava  Milan Vodička, manažer sportovní agentury s maminkou). Šárka Kašpárková se však  kromě trojskoku vrcholově věnovala i skoku vysokému a basketbalu. I ta ohromná aktivita – kromě lásky ke sportu –  významnou sportovkyni s Alžbetou Vlčkovou spojuje.

Pravidelní čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU jistě postřehli, že jsem se Alžběty Vlčkové obligátně neptal na její zkušenosti z tanečních a zda v mládí tancovala. Místo toho, prosím, přijměte na toto téma ochutnávku z jejího právě vyšlého románu „SFUMATO“:

… z navštěvované vycepované baletní průpravy, předvést soudružkám na nestabilním stole vydřenou arabesku relevé jsem měla přirozený strach. Zanožená v přikrčeném provedení demi-plié mi exhibice lokomoce totálně nešla ani na hodinách, kde podklad tvořily navoskované vyduté poškrábané parkety. Při každém pokusu o dokonalost náročného pohybu, vyvážení trupu s končetinami, drilovaná arabeska nebezpečně rozkymácela neohrabané tělíčko. Místo ,pose´, držení pozice s jednou nohou a rukou maximálně vytáhnutou nahoru, hrozil balanc s vidinou přímého pádu na hubu.

Kvůli rychlému růstu balet bolel. Moc mi nešel, i když mě nesmírně bavil. Saténové baletní špičky zvané ,piškoty´ společně s postavením ,en point´ díky neohrabané, těžké kostře vytrvaly tabu v potu namáhavé drezúry baletní průpravy. Krásně uběhlo v černém bavlněném gymnastickém cvičebním úboru několikaleté laskání s dřevěnou tyčí! Bosky u zrcadla, s pokyny ve francouzštině bras, barre, pas, saut, s falešným doprovodem rozladěného klavíru. Na baletu kromě francouzštiny mě nejvíc vlastně bavilo neustálé koukání do stěny se zrcadlem. Samozřejmě, výlučně na sebe a jen do tváře. Požadovaný ladný přesný pohyb mi zůstával lhostejně ukraden. I v zrcadle.

Na veřejných vystoupeních nadějných tanečnic v místním amfiteátru, baletní mistryně, bývalá sólistka Národního divadla, mi shovívavě umožnila křepčit výhradně dvě bezvýznamné role. Statickou, skoro nehybnou dvorní dámu pozorující zpovzdálí ceremoniální kolektivní menuet, sunoucí se pódiem ve tříčtvrtečním taktu. V šustivých bohatých zelených dlouhých šatech s fiží, s nabíranou krajkou plandající z rukávů. Kluky tancovala převlečená vyšší děvčátka. Jinak nešlo sestavit dvojpohlavní potřebné páry. Opravdového kluka jsme potkávali na pravidelných hodinách klasického baletu naprosto jediného, tragicky osamoceného, na tancování absolutně nevhodného Jiříka. Silnějšího kluka s velkýma ušima, stydlivého, neobratného, s tlustýma sulcovýma nohama fatálně nevhodnýma i pro Pas de deux. Pořádně neuměl chodit, škaredě šmatlal. Což teprve baletit! Natožpak já! Nebyla jsem též vhodná ani za převlečeného kluka do menuetu, co nemusel v tanci lehce zvedat nohy.

Později, další taneční uměleckou sezónu jsem sebevědomě předváděla zanedbatelnou etudu v kolektivním scénickém lesním výjevu. Šílená choreografie! Umně sestavena tak, aby každý nešika plnohodnotně vystoupil. Nikdy nezapomenu na krušné jevištní obrazy plné zavázejících umělých překážek v podobě kašírovaných stromečků, kopečků, motajících se zvířátek. Vzpřímeně stojící muchomůrky s látkovými puntíkovými klobouky, velkými jako mimozemské ufo, situaci na přeplněném jevišti komplikovaly. Mezi nimi, pro mne v nepředstavitelném zmatku, fatálně dezorientovaná, jsem tak snaživě klátivým pohybem vyjadřovala křehké luční kvítko kopretinu. Omylem, v nedočkavosti z vlastního výstupu, zkomplikovala jsem a pokazila předchozí nacvičené vystoupení. S unáhleným předčasným horlivým nástupem na scénu, kde se odehrával ještě úplně jiný secvičený výjev, původně natrénovaný samozřejmě beze mne. Na prknech znamenajících svět, se znenadání objevilo bezprizorní kvítko mezi nic netušícími tanečníky valčíku. Ano, sebevědomě jsem rázem vlítla do doznívajícího decentního vystoupení coby polonahá kopretina z lesíka. Přímo do velkého finále probíhajícího jemného honosného valčíku Na krásném modrém Dunaji od Johanna Strausse. Učitelka, co mne neuhlídala, padala u vstupu na scénu do mdlob, do nepředstavitelného zoufalství. Viděla katastrofální zmar mnohaměsíční práce. Zbytečné drilování náročné prostorové kompozice. Uprostřed harmonicky vyšlechtěných párů jsem převáděla svůj nekoordinovaný, pojetím zběsilý imitovaný valčík. Točením se skoro na místě, pohupováním v kolenou do taktu. Z obavy, abych do vyjevených parťáků náhodou, neohleduplně nedrcla. Nečekané sólo odvážně vyšperkované máváním dlouhých rukou, snaživě lovících ve vzduchu rytmus vznešeného tance. S vážností, abych nezkazila kamarádům číslo, gestikulovala, nebo spíše jsem suverénně improvizovala několik věčných minut průbojnický valčík na základě vlastního cítění. V kostýmu luční kytičky.

V tu ránu všichni na pódiu ztratili kontakt s hudbou a pracně secvičenou nadrilovanou souhru pohybů. Zblbli. Dokázala jsem se přirozeně prosadit jako sólistka, v tak husté nepřehledné situaci. V kratičkých, ani ne po zadek dlouhých oranžových šatičkách s nedržícím věnečkem na hlavě, s ramínky, vytvořených ze živých čerstvě natrhaných kopretin. Boží zjevení mezi valčíkovými nadýchanými bohatými tylovými sukněmi pod kolena, se živůtkem na hrudi. Komedie, o které nadšený divák nabyl zdání, že takhle úžasně má vypadat moderní baletní etuda. Že místní vyhlášená baletní škola primabaleríny paní Olgy, demonstruje progresivní choreografický záměr. Že dokazuje modernost, nevídaný smysl pro inovaci tradiční baletní klasiky karikaturou nevšední pantomimy. Každá taneční debutantka musela sama věnečky z desítek kopretin pevně splést. Nakonec balet mě naučil vít věnečky ze třech až šesti stonků. Tancovat nikoliv.

Samotné baletní číslo sborové kopretiny spočívalo v šestiminutovém nehybném setrvání v podřepu, ze kterého ztuhlá kvítka vyrašila do třech nekomplikovaných poskoků. Choreografii květinky jsme ukončili jedním rychlým hromadným během všech kopretin dokola po velkém jevišti. Vyřízené se strkaly v závěrečném klanění s ovacemi. Na omdlení působil nečekaný potlesk od ohromených diváků. Náročné číslo.

Zkuste z dlouhodobé strnulosti projít rovnou do skoku a běhu! Já, roztancovaná z valčíku, jsem vyskočila nejvýš. S pořádným rachotem. Skutečné baletky skáčou lehce, tiše. Při skoku se vznáší. Pohyby provádí jemně, dokonale propracovaně. Já se potácela nebo klackovitě kymácela. V doskocích dopadala na zadek s intenzitou řítícího se záhadného meteoru.

Srandovní Jiříček na pódiu jančil v podobě kašírovaného smrčku. Nepohnutě, staticky, strategicky uprostřed stál od začátku do konce výjevu. Tristních deset minut na místě, neprodyšně zamaskovaný od noh po hlavu brčálově zelenou barvou. Šířil agresivní pot s vůní tempery. Po celé délce rukou mu visely dost dobře, přesvědčivě namalované větvičky s jehličím a s drátkem přichycenými skutečnými šiškami. Choreografka, ve shodě se starou uječenou korepetitorkou, v úplné vážnosti zvažovaly Jiříčkovi na rameno připevnit namalovanou veverku z hrubého papundeklu. Shovívavě později uznaly oprávněnou námitku nešťastné maminky, aby to na Jiříka nebylo moc, aby na pódiu nebyl za pitomce. Zbaven veverky, občasným svévolným mácháním paží dle vlastního rozpoložení, na základě zralé úvahy, spolehlivě zvedáním rukou nahoru dolů vyjadřoval přes odporný stromeček, scénický rozdováděný vítr. V každé ze třech veleúspěšných repríz fatálně jinak. Od téměř bezvětří po urputný fičák. Mával přesně v souladu s momentálním duševním rozpoložením. Na víc neměl.

Dnes patří mezi nejvýznamnější vědce z oblasti kvantové fyziky. Podle šíře kalhot, nohy v dospělosti pořádně nabraly dalšího sulcu.

Obecenstvo tvořili žáci základních škol, příbuzenstvo, celkem kolem tisíce lidi. Přírodní otevřený amfiteátr v nádherném městském parku, v tisícových návštěvách hostil tehdy i mladého Toma Jonese, Uda Jürgense, Karla Gotta. A mne.“

Děkujeme za rozhovor i vtipný závěrečný náhled do románu „Sfumato“.

Za ukázku z románu „Sfumato“ děkujeme NAKLADATELSTVÍ ŠIMON RYŠAVÝ

S Alžbetou Vlčkovou si povídal: Michal Stein

Snímky: archiv Alžbety Vlčkové

TANEČNÍ MAGAZÍN

Jubilejní 30. ročník festivalu TANEC PRAHA zahájí JIŘÍ KYLIÁN!

Festival Tanec Praha se již blíží

Trailer k Události sezony – Opening:  https://www.youtube.com/watch?v=tXVt-JhXofY

Mezinárodní festival současného tance a pohybového divadla se uskuteční v Praze od 1. do 25. června 2018 a již od konce května oživí dalších 20 měst a obcí ČR. Jestliže v lednu zahájil předprodej na hlavní události, které korunují závěr akce: inscenace „SUNNY“ Emanuela Gata (FR/IL) a „Dancing Grandmothers“ Eun-Me Ahn (KR), pak nyní může s jistotou potvrdit krásný dárek divákům i festivalu samotnému na jeho Opening: historický návrat Jiřího Kyliána (CZ/NL), tentokrát s komorním představením „East Shadow“ v divadle PONEC (1. – 3. června 2018).

Na jubilejním festivalu TANEC PRAHA dokážou vyzrálé osobnosti tanečního světa, že na věku nikdy nezáleželo méně. V duchu motta: Tancem proti předsudkům! 

„Neumím popsat, jak velkou ctí je pro nás spolupráce s Jiřím Kyliánem, největší světově uznávanou osobností tanečního světa českého původu. Svou velkorysostí de facto odstartoval náš festival ještě před pádem železné opony, o to více symbolický je jeho návrat na tuto akci po 30 letech. Je to pro nás zásadní koprodukční spolupráce s Kylián Productions BV,“ říká Yvona Kreuzmannová, zakladatelka a ředitelka Tance Praha.

East Shadow“ je neobvyklé dílo nabízející dialog několika žánrů – špičkové živé klavírní hudby, filmu a performance. Vyrovnává se s tématy, jež nabídlo vybraným umělcům Japonské Aichi Triennale 2013: Samuel Beckett a pomoc obětem tsunami z roku 2011. Jiří Kylián patří k obdivovatelům absurdního Beckettova světa od svého mládí. K tomu je tu šokující živel, který nás vrací k nejprostším věcem života, staví nás před otázku života a smrti. Přeneseno na scénu pak filmu a živého představení.

Jsem si bolestně vědom toho, že cokoli děláme nebo činíme, je odsouzeno k zániku,“ říká Jiří Kylián.

Pro toto dílo oslovil dva sobě velmi blízké tanečníky, Sabine Kupferbergovou, svou ženu a letitou múzu, a Američana Garyho Chrysta, tvořící sehraný a zralý pár. K nim přizval japonskou klavíristku žijící v Holandsku: Tomoko Mukaiyama.

„V duchu existenciální marnosti i tragikomické absurdity nás unáší na vlnách nostalgie, poezie a působivých obrazů a my si přejeme, aby to hned tak neskončilo,“ dodává Kreuzmannová.

Prodej vstupenek na tyto specifické Kyliánovy večery začíná!

Zároveň začal prodej i na africká a mexická představení festivalu TANEC PRAHA 2018, která strhnou diváky svou živou a autentickou energií a zároveň vyzývají k vážné reflexi. Ladji Kone (BF) v dokonalé souhře s hudebníkem ukazuje i hledá cestu k propojení tradice a současnosti. Foco alAire (MX) rozvíjejí střípky své tragikomedie v nostalgické hudební kulise poválečných let, s obrovskou precizností a nadhledem. Neméně lákavé je představení pro dospělé i děti vlámského kabinetu k. Ten fascinuje souhrou hudebníků a performerů s dětmi přímo na jevišti. Malí i velcí sdílejí nadšení a údiv, ale především si vzájemně nezlomně věří.

Postupně budou dávány do prodeje další tituly. Hlavní program v Praze naznačuje, že je na co se těšit, řada umělců zavítá i do regionů!

Program 30. ročníku festivalu TANEC PRAHA 2018 – hlavní program v Praze

Pá–Ne I 1.–3. 6. I 20:00 I PONEC I Událost sezony – Festival Opening
Jiří Kylián I East Shadow  I CZ/NL

                                

Po I 4. 6. I 20:00 I DOX I Koprodukce festivalu
Farma v jeskyni / Viliam Dočolomanský I Refuge I CZ I
světová premiéra

 

Út I 5. 6. I 20:00 I PONEC I Dance NEWs
László Fülöp I Timothy and the Things I Waiting for
Schrödinger I HU

 

Čt I 7. 6. I 20:00 I PONEC
Germaine Acogny & Mikaël Serre I Somewhere at the Beginning I SN

 

Po I 11. 6. I 20:00 I PONEC I Koprodukce festivalu

Karine Ponties I SAME SAME I BE FR CZ I světová premiéra

 

Út I 12. 6. I 20:00 I PONEC
Ladji Koné I Lego de l’ego + Màa Labyrinthe I BF

 

Čt I 14. 6. I 20:00 I PONEC
Foco alAire  I Idea de una pasión I MX

 

Po I 18. 6. I 20:00 I PONEC I Koprodukce festivalu
Jiří Pokorný, Radim Vizváry I Sunday Neurosis I CZ/NL

 

St I 20. 6. I 20:00 I PONEC
Louise Lecavalier / Fou Glorieux | So Blue | CA

 

So I 23. 6. I 17:00 I Forum Karlín I Událost sezony
Eun-Me Ahn I Dancing Grandmothers I KR      

 

Ne I 24. 6. I 17:00 I PONEC I TANEC PRAHA DĚTEM
kabinet k I HORSES I BE

 

Ne I 24. 6. I 20:00 I Forum Karlín I Událost sezony
Eun-Me Ahn I Dancing Grandmothers I KR

 

Po I 25. 6. I 10:00 I PONEC I TANEC PRAHA DĚTEM
kabinet k I HORSES I BE 

 

Po I 25. 6. I 20:00 I Forum Karlín I Událost sezony – Festival Closing
Emanuel Gat / Awir Leon I SUNNY I FR/IL

 

Změna programu vyhrazena. Podtržená představení již v prodeji!

 

Kateřina Kavalírová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN