Rozhovor s ředitelkou festivalu Tanec Praha a divadla Ponec YVONOU KREUZMANNOVOU

„Tanec byl pro mě vždy vysvobozením“

Přes gymnastiku se dostala ke své velké lásce, k současnému tanci, který Yvonu Kreuzmannovou tak okouzlil, že se mu nejen sama věnovala, také vystudovala teorii tance, i když původně chtěla studovat choreografii. Založila občanské sdružení Tanec Praha, které je pořadatelem festivalů TANEC PRAHA a Česká taneční platforma a je ředitelkou tanečního divadla PONEC.

Vyrůstala jste se sestrou v Praze v rodině experta na tropické dřeviny.  A do sedmnácti let jste se vrcholově věnovala sportovní gymnastice. Jenže pak jste měla úraz a se sportovní kariérou byl konec. Jak vzpomínáte na období svého dětství a dospívání? Čím jste chtěla být?

„Já mám vzpomínky na dětství krásné, bydleli jsme nejprve na internátě v Thomayerově nemocnici, kde pracovala má matka, takže jsme trávili spoustu času v Krčském lese, pak jsme se přestěhovali do Strašnic, kde se teprve pomalu stavělo sídliště Skalka, takže jsem tam zažila ještě zelené pláně – pro nás byl kontakt s přírodou zásadní. Vyjížděli jsme vláčkem různě za Prahu a pak často jezdili do Brd, prázdniny jsme trávili nejvíc na jihu Čech a Vysočině, pod stanem, na kolech, různě. Hledali jsme své ostrůvky svobody uprostřed pokryteckého světa za železnou oponou. Neměla jsem žádnou konkrétní představu, kam mě ten režim pustí, tak jsem se snažila najít svou cestu ve světě umění. Měla jsem kliku, ale taky velkou disciplínu.“

 S gymnastikou jste skončila a našla jste se v současném tanci a začala se mu věnovat amatérsky. Čím Vás okouzlil, že jste mu tak podlehla?

„Tanec byl pro mě vysvobozením, byla jsem vždycky hyperaktivní a bez pohybu si neuměla život představit. Najednou jsem ale objevovala nové dimenze pohybu, jeho možnosti, propojení s dechem, nešlo už jen o dril či techniku, ale mnohem víc. Neskutečně mě bavilo improvizovat.“

Po gymnáziu jste dva roky pracovala v cestovní kanceláři a přitom dálkově studovala cestovní ruch na VŠE. Jenže byla tu Vaše láska k tanci, a tak jste to zkusila na HAMU na taneční vědu. Proč jste si vybrala právě teorii tance?

„Já jsem šla k ‚talentovkám‘ na choreografii, byla jsem plná nadšení pro tvůrčí práci, ale taky jsem měla maturitu z klasického gymnázia, jazykový talent a k němu matematické myšlení. Bíba Brodská si mě všimla, vysvětlila mi, že bez profesionální praxe v divadle na choreografii jít nelze, ale pozvala mě na druhý den ke zkouškám na teorii tance. Moc jsem si toho pod tím pojmem neuměla představit, ale neváhala jsem a dobře, že tak. Nasávala jsem vědomosti na různých fakultách, nejen hudební, bavilo mě psát, překládat, bádat v archivech, ale stejně mě to táhlo zpátky k praxi. Sametová revoluce mi otevřela dveře do Evropy a na stipendiu v Paříži jsem pochopila, že současný tanec je to, co chci s diváky v naší zemi sdílet, bylo tu na co navazovat, ale až po pěti desetiletích izolace, to je velká mezera a já ji chtěla zaplnit.“

 V roce 1991 jste založila občanské sdružení Tanec Praha, které je pořadatelem festivalu TANEC PRAHA. Podle čeho vybíráte účastníky festivalu a kdo se na festivalu již představil a na koho se můžou diváci ještě těšit?

„Festival byl prvním, co mi dávalo smysl. Vozit sem světové špičky, ale i objevovat nové talenty, motivovat naše umělce a otevírat jim možnosti mezinárodní spolupráce. Logicky jsem proto o pár let později založila druhý festival – Česká taneční platforma – a pak už jen hledala vhodný prostor pro taneční divadlo. Vybírat program festivalu je velká dřina, musíte zhlédnout stovky děl, ideálně naživo, zdaleka ne vše vás nadchne.  Rozhodující je pro mě nejen zkušenost, ale hlavně intuice. Musím být o díle přesvědčená, umět si ho představit v českém kontextu – to není vždy tak jednoduché, naši diváci nebyli zvyklí na jinou estetiku než klasický balet a folklor… První léta byla velmi náročná, čelila jsem i mnohým předsudkům naší odborné veřejnosti, ale to vše je jen otázkou času a víry. Já věřím, že současný tanec je neskutečně zajímavý, bohatý a má neustále co nabízet. Nejde jen o hvězdy, které se nám daří vozit, jejich výčet je dlouhý, například Jiří Kylián, Maguy Marin, Bill T. Jones, Ohad Naharin, William Forsythe, Trisha Brown, Akram Khan, Sidi Larbi Cherkaoui, Alain Platel, Joseph Nadj, Lin Hwai-Min a další… Jde i o středně velké a malé produkce, kde se umělci nebojí experimentovat a hledat nové cesty i nezvyklé lokality pro tanec. Na ty se vždy můžeme těšit a snažíme se nabídnout také zcela nová jména, například Dimitris Papaioannou v Praze ještě nebyl…“

Yvona Kreuzmannová a Jiří Kylián u příležitosti uvedení jeho inscenace East Shadow v divadle PONEC v rámci festivalu TANEC PRAHA 2018 ( foto Vojtěch Brtnický)

Později jste založila také taneční divadlo PONEC zaměřené na současný tanec a pohybové divadlo. Co Vás přivedlo k založení této taneční scény?

„V celé ČR nebyly profesionální podmínky pro prezentaci současného tance, zatímco skoro každá evropská metropole se chlubí Domem tance či jinými scénami dobře vybavenými právě pro náš obor. Promýšlela jsem, jak lze napomoci dalšímu rozvoji naší scény, což nadále trvá, protože skutečný Dům tance potřebuje i zkušebny, dílny, solidní podmínky pro tvůrčí proces. A tak po dvaceti sezonách divadla PONEC se dočkáme v roce 2021 vlastní zkušebny – Studia Krenovka – a do toho nás čeká náročný projekt rekonstrukce bývalých žižkovských lázní, kde plánujeme 4 zkušebny, dílny, co-working space, wellness pro rehabilitaci a snad i zvukové studio, to vše v těsné blízkosti PONCE, což je velká výhoda.“

Díky svým pracovním aktivitám jste spolupracovala s řadou osobností. Na koho ráda vzpomínáte a s kým byste ještě ráda spolupracovala?

„Mám za sebou nezapomenutelná setkání s velkými osobnostmi světové scény, za všechny Bill T. Jones, Trisha Brown, Ohad Naharin nebo neuvěřitelně skromný Merce Cunningham… a asi největší zážitky mi přinesl Jiří Kylián, ta jeho lidskost, smysl pro humor a velkorysost. Potkala jsem ale i lidi, kteří zdaleka tolik „nejsou vidět“, přesto za nimi stojí spousta práce a výsledky, bez nich bychom ta známá jména vlastně neměli šanci objevit. Ať už to byl Sam Miller v USA, Bob Palmer nebo John Ashford v UK, měla jsem štěstí na skvělé lidi a mám ho i tady v Čechách. Nejvíc mě určitě ovlivnil můj otec, ale zrovna tak si vážím svého týmu, bez něj bych toho nikdy tolik nedokázala. Baví mě práce s mladým týmem i fakt, že mám komu ty zkušenosti i vize předávat.“

 V roce 2003 jste byla prezidentem Francie jmenována Rytířem za zásluhy. Co to pro Vás znamená?

„To byla velká pocta, celkově vnímám, že si mé práce v zahraničí velmi cení, protože tam má náš obor prostě delší historii a uznání. Ale i u nás se pohled na současné taneční a pohybové umění s lety mění, a to je dobře.”

 Umíte vůbec odpočívat? Někde jste přiznala, že ráda hrajete volejbal…

„Právě volejbal je fantastická forma aktivního odpočinku. Zrovna tak miluju moře, potápění, ale taky lyžování nebo pobyt v přírodě u nás v Čechách, to si vždy „vyčistím hlavu“. Faktem je, že jsem ,workoholik´, ale není to neléčitelné.  Mým dětem už je přes dvacet a stále nás baví jezdit spolu na dovolenou, tam mám od nich zákaz otevřít počítač. Nicméně patřím ke generaci, která si silně uvědomuje cenu svobody, musela jsem si ji vydobýt a dobře vím, že svoboda stejně jako nezávislost znamená také velkou odpovědnost.“

Yvona Kreuzmannová se narodila 21. 4. 1963 v Praze jako Yvona Nováková, ale známá je jako Yvona Kreuzmannová po svém prvním manželovi herci Františku Kreuzmannovi. Vystudovala gymnázium a teorii tance na HAMU a na ročním stipendiu ve Francii na pařížské Sorbonně a na Univeristé Paris VIII. V roce 1990 byla tiskovou mluvčí festivalu Tanec Praha. V roce 1991 založila občanské sdružení Tanec Praha, které se stalo pořadatelem festivalu TANEC PRAHA a ona jeho ředitelkou a dramaturgyní,  provozuje taneční divadlo PONEC. Absolvovala řadu zahraničních stáží a ve Francii byla jmenována Rytířem řádu za zásluhy. Má dvě děti.

Foto: Eva Smolíková, Vojtěch Brtnický

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

JIŘÍ LÁBUS exkluzívně pro TANEČNÍ MAGAZÍN:

„Spolupracuji s Jiřím Kyliánem i Dekkadancers“

Populárního herce Jiřího Lábuse asi není nutné sáhodlouze představovat. Možná, že o něm však nevíte, jak má skutečně velmi blízko k tanci. Proto jsme nesmírně rádi, že si ve svém bohatém programu nalezl čas a odpověděl na otázky TANEČNÍHO MAGAZÍNU.

Jaký máte vlastně vůbec vztah k tanci?

Moje maminka pracovala jako zdravotní sestra v Národním divadle,  takže měla na starosti i fyzioterapii. Hojně ji navštěvovali tanečníci a ona od nich  dostávala ,volňásky´ na představení. To pro mne znamenalo, že jsem už jako  malý kluk navštěvoval baletní představení ve Státní opeře nebo v Národním  a tak podobně.  Tím jsem byl uveden do tanečního světa, nejvíc  vzpomínám na krásný dětský  balet ,Z pohádky  do pohádky´. Úplně  mě  to uchvátilo. Byla to opravdu čistě  jen taneční záležitost, ale mně se to šíleně  líbilo. Dále jsem i jako kluk sledoval Balet Praha pana  Pavla Šmoka  a další. Pohybové divadlo mě velice bavilo. Já sám  nemám pro toto  jakékoliv předpoklady, ale  o to více obdivuji lidi, kteří to umí a ovládají. Mám mezi  tanečníky pražského Národního divadla i jiných scén spoustu přátel. Takže asi tak vnímám tanec já.“

A co taková  taneční osobnost  jako je Jiří Kilián?  Je to pojem a Vy se znáte… Jak jste se tedy seznámili?

 Seznámil jsem se s ním při natáčení filmu  ‚Odcházení‘, který  režíroval Václav Havel. Jiří Kilián tam setrval  jen dva dny.   Spolupracoval choreograficky na hromadných scénách, tam jsme se vlastně viděli poprvé.  Krátce na to jsem od něj dostal krásný dopis z Haagu a poslal mi ještě DVD, kde bylo představení, které točil v Čechách. A to přesně  v mostecké uhelné pánvi, byla  to taková groteska s názvem ,Carmen´.  A já jsem mu zase poslal nějaká DVD s Oldou Kaiserem  a s našimi scénkami. Tak  vzniklo vlastně  krásné přátelství. Když byl Jiří v  divadle  na představení s Oldou  Kaiserem, povídali jsme si následně  a on říkal, že píše povídky. Zajímalo mě jaké???  Prý jsou to takové legrácky,  aby nezapomněl češtinu, prý proto  píše.“

A jak to pokračovalo?

Požádal jsem ho, ať mi je pošle, třeba bych je někde uvedl… Poslal. Moc se mi to líbilo a já jsem se dohodl s vedením Violy, že bych je  zařadil do stálého repertoáru. A skutečně k tomu došlo. Jiří Kilián byl navíc  tak laskav, což mě velmi potěšilo, že natočil i taneční  grotesky, které se promítají během představení na plátně. A musím vyzvednout bezvadnou muziku, kterou si Jiří Kilián vybral. Takže  spolupráce s ním byla nádherná a mě to opravdu moc a moc  těšilo.“

S Jaroslavou Kretschmerovou na scéně Studia Ypsilon

Hm. Překvapíte naše čtenáře ještě něčím tanečním?  Co třeba Dekkadancers?

Nevím, jestli překvapím tanečně… Ale ano, spolupracuji s Dekkadancers. Pomáhám, pokud jde o zvuk a hlas. Namlouval jsem nové představení,  nebyla to první spolupráce s nimi, už jsem namlouval i ‚Proměnu‘ (Franz Kafka). A dokonce jsem vystupoval i na představení ‚Lékaři bez hranic‘. Mám mezi tanečníky  kamarády a je to opravdu moc prima!“

Jiří Lábus s Dekkadancers

Víme, že jste nějak spjat s Prahou 10, konkrétně Vršovicemi i divadlem MANA… Co nám k tomu řeknete?

Já tady bydlím! Dříve jsem bydlel na Vinohradech,  ale ten dům zbourali, takže jsem tady a z  divadla MANA to mám tak minutu do mého bytu, můžu chodit v bačkorách!   Vršovice mám velice rád, všechno je tu po ruce, je tu pěší zóna a já jsem opravdu spokojený!“

A ještě jeden snímek z inscenace populární ,Ypsilonky´

Děkujeme. A přeji Vám, i za naše čtenáře, nadále spokojenost a další a delší  taneční kroky!!!

 

Eva Smolíková

Foto: archiv Studia Ypsilon, archiv Jatek78,   (videospot)

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s pedagožkou ELVÍROU NĚMEČKOVOU ml., vedoucí Kyliánova tanečního archívu

„Tanec mě stále naplňuje“

I když pochází z rodiny plné tanečníků, studia baletu si Elvíra Němečková, jak přiznává, vydupala. Poté vystudovala teorii tance a řadu let působí jako vedoucí Kyliánova tanečního archívu v Praze a pedagožka na HAMU. Tanec, jak přiznává, už sice osobně neprovozuje, ale stále ji naplňuje.

Pocházíte z rodiny, jejíž tanec je součástí života. Dědeček Jiří Němeček st. byl choreograf a šéf baletu ND, babička Elvíra Němečková st. byla baletkou, stejně jako maminka Milada Žáková a baletu a choreografii se věnuje i Váš otec Jiří Němeček ml. A Vy jste své dětství prožívala v zákulisí divadla nebo v tanečním sále. Pamatujete si svůj první taneční výstup na scéně? 

„Myslím, že mi bylo 6 let a odehrálo se to na jevišti Branického divadla, někdy před Vánocemi (snad), u příležitosti jakési školní akademie ZŠ Školní, kam jsem tehdy chodila do první třídy. Maminka mi sestavila taneček na způsob české polky, který si už nepamatuji. Co si pamatuji, je to, jak tam stojím v dětském dirndlu, protože jiný kostým nebyl k mání, ruce v bok… a hudba nezní a nezní. Nějak se zasekl magneťak. Lidi se smáli, já se smála. Asi jsem to nakonec odtancovala, ale to už z mé paměti vymizelo.“

A tak bylo jasné, že budete také baletkou, ale někde jste přiznala, že Vaše maminka byla proti a Vy jste si studia baletu vydupala…

„To je pravda. Máma byla asi jediná z rodiny, kdo byl zásadně proti tomu. Uměla si totiž živě představit, co mně čeká. Nakonec ale povolila a asi to bylo dobře. Kdyby ne, nejspíš bych byla dodnes někde uvnitř ukřivděná, že jsem nemohla být baletkou.“

Balet jste vystudovala na pražské konzervatoři, ale do žádného souboru jste nenastoupila a pokračovala ve studiu. Nelitovala jste toho, že jste si na scéně nezatančila krásné role?

„Já si zatančila dost už během studia. Problém byl, že jsem nikdy nebyla skutečně disponovaná na klasickou baletní techniku a to, co bych bývala tančila ráda, se tu v divadlech neprovozovalo. Musím říct, že v Čechách jsem toho rozhodnutí nelitovala. Až když jsem přijela do Holandska a viděla všechny ty soubory, kterých bylo plné.“

Vystudovala jste teorii tance a doktorandská studia jste ukončila disertační prací „Jiří Kylián – sonda do choreografického procesu.“ Proč jste si vybrala tento obor?  

„Protože se pro něj rozhodla moje kamarádka a spolužačka Lucie Mertová. Já jsem vůbec nebyla rozhodnutá, že se budu zabývat teorií tance. Vlastně jsem to tehdy zkoušela na DAMU na dramaturgii. Jenže to byl obor, kam se bralo tak na třetí pokus. Tak jsme s Luckou šly na přijímačky na HAMU a vzaly nás obě.

 Studium jste ale na tři roky přerušila, když jste byla v Haagu. Co Vás tam přivedlo? A co Vám toto období dalo?

„To bylo v onom šťastném a zmateném období těsně po sametové revoluci a může za to Vladimír Vašut, tehdy náš milovaný profesor, kterému budu navždy vděčná. Nabídl mi tehdy, jestli bych nechtěla na půl roku odjet do Holandska hlídat děti. Že bych se při tom mohla trochu porozhlédnout po světě. Byla to úžasná příležitost. V roce 1991 ještě zdaleka nebylo samozřejmé, že si vyjedete do zahraničí na stáž. Tak jsem vyrazila hlídat děti a ukázalo se, že jejich rodiče se jmenují Hedda Twiehaus a Ulf Esser a že pracují v Nederlands Dans Theater. Ona jako repetitorka a asistentka šéfa NDT2 a on jako produkční Jiřího Kyliána. Zároveň se staral o čerstvě založenou Kylian Foundation… Tak se ten půlrok nakonec protáhl v podstatě až dodnes.“

Po ukončení studií jste začínala jako dramaturgyně v Dřevěném divadle a hodně se věnovala dabingu a překladům z němčiny a holandštiny. Věnujete se i dnes překládání?

„Někdy ještě ano, ale zdaleka už ne tolik. Dohání mne věk. Dabing a překlady, to je většinou noční práce. Kdysi jsem byla vyhlášená noční sova, ale nějak mi už ubývá sil. Byla to ale velmi dobrá zkušenost. A vlastně pořád ještě je.“

Řadu let jste vedoucí Kyliánova tanečního centra a knihovny při HAMU v Praze. Co je Vaší pracovní náplní a komu je toto centrum určeno?

„Tak to je opravdu námět na mnohastránkovou brožuru. Pokusím se být opravdu stručná. Ta instituce v průběhu let několikrát změnila jméno. Dnes nese název Kyliánův taneční archív a sídlí v prostorách knihovny Hudební a taneční fakulty HAMU v Ledeburském paláci na Malostranském náměstí v Praze. Stará se o historii a současnost tance a pohybového umění v pokud možno nejširší možné míře. Je přístupná všem, profesionálům, amatérům, laické i odborné veřejnosti, všem, kteří se o tanci a pohybovém umění chtějí něco dozvědět. K nalezení je zde přes 3 800 knih, 114 titulů odborných časopisů, 3660 videozáznamů různých představení, filmů, dokumentů, metodických snímků k různým tanečním technikám, ale také jsou zde uloženy archívy a pozůstalosti osobností tanečního světa, plakáty, programové brožury, fotografie… Ten výčet je obrovský a stále se zvětšuje. Moje práce je tyto poklady shromažďovat, katalogizovat, ochraňovat, digitalizovat a zpřístupňovat.“

 Stále působíte na HAMU jako externí pedagog?

„Stále působím na HAMU, ale od roku 2011 jako pedagog interní.“

Jednou jste řekla, že tanec byl pro Vás vždy součástí života. Jak to máte s tancem dnes?

„Pořád se na něj ráda dívám. Pořád mně naplňuje. Ale už ho neprovozuji osobně.“

 A co čas na odpočinek? Jak jej ráda trávíte? 

„Co to je odpočinek a jak se to dělá? Žertuji. Myslím, že nejlíp je mi v lese nebo u vody.“

 Elvíra Němečková ml.

Narodila se 3. června 1970. Vystudovala pražskou Taneční konzervatoř (1988) a taneční katedru HAMU obor teorie tance (1995). V letech 1992–1995 absolvovala stáž v Kyliánově nadaci v Haagu. Od roku 1997 vedla videotéku J. Kyliána v Divadelním ústavu a od roku 2012 je vedoucí Kyliánova tanečního centra a knihovny v Praze, dnes Kyliánova tanečního archívu, který je součástí Kyliánova nadačního fondu v Praze.

 

 Veronika Pechová  

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

420PEOPLE chystá ohňostroj tance!

Bude plný hudby a fantazie. Můžete se těšit na Chantal Poullain! Soubor má současně novou scénu v samém srdci Prahy.

OHNĚ STROJE“tak se jmenuje nové představení souboru současného tance 420PEOPLE. V něm se už podruhé tito tanečníci spojili s francouzsko-českou herečkou Chantal Poullain. Choreograf Václav Kuneš se nechal volně inspirovat vyprávěním Chantal Poullain a prostřednictvím knihy „Z ulice do ringu“ i rozhovory americké choreografické legendy Twyly Tharp se slavným boxerským trenérem Teddy Atlasem. „OHNĚ STROJE“ budou mít online premiéru 25. 11. 2020 a „živou“ premiéru 18. a 19. 1. 2021 v pražském divadle La Fabrika.

Boj řeči a těla aneb Když nechceš prohrát kvůli vlastnímu strachu, tak se musíš naučit kontrolovat oheň.“ Toť je hlavní myšlenka nového představení 420PEOPLE „OHNĚ STROJE“. A proč zrovna název „OHNĚ STROJE“? „Není to chyba ani překlep. Naše inscenace se skutečně takto jmenuje. Je hravou variantou slova ohňostroje a snoubí v sobě jedinečné spojení živlu a dokonalosti,“ vysvětluje Václav Kuneš, umělecký ředitel souboru 420PEOPLE, který je celosvětově uznávaným choreografem a tanečníkem, a lidé ho znají i díky jeho účasti v televizním pořadu StarDance. „Celý život strojíme ohně. Jsou oslavou začátku i konce. Vzniku i zániku. Ohněm můžeme také nazvat náš strach, který námi manipuluje a nad nímž potřebujeme získat kontrolu. Jen tak můžeme vyjít z našeho životního ringu jako vítězové,“ dodává charismatický tvůrce.

Diváci ale podle Kuneše nemají očekávat žádnou pyrotechnickou show. „Přáli bychom si, aby naše inscenace byla ohňostrojem tance, řeči, hudby, fantazie, obrazivosti, humoru i malého zamyšlení nad smyslem ,OHNĚ STROJŮ´, nevšedních spojení, která nám přináší život,“ dodává režisér a choreograf v jedné osobě.

Chantal Poullain na snímku Pavla Ovsíka

Po inscenaci „Mirage“ jsou „OHNĚ STROJE“ druhou spoluprací souboru 420PEOPLE s francouzsko-českou herečkou Chantal Poullain. Choreograf Václav Kuneš se nechal tentokrát volně inspirovat vyprávěním Chantal Poullain. A navíc prostřednictvím knihy „Z ulice do ringu“. V neposlední řadě také rozhovory americké choreografické legendy Twyly Tharp se slavným trenérem boxu Teddy Atlasem. Výsledkem je inscenace, která není příběhem Chantal ani Twyly, nýbrž mohla by být tak trochu o každém z nás.

Představení: „OHNĚ STROJE“

Režie: Václav Kuneš

Choreografie: Václav Kuneš a tanečníci

Dramaturgie: Lucie Němečková

Umělecká asistence: Sylva Šafková

Hrají a tančí / obsazení: Chantal Poullain, Francesca Amante, Simona Machovičová, Filip Staněk & DJ Pierre Urban …a loutka Flores

Hudba & hudební nastudování: Pierre Urban

Kostýmy: Olo Křížová

Scénografie: Hynek Dřízhal

Výroba loutky: Iva Zemanová

Light design: Michal Kříž / Jan Mlčoch

Produkce: Aneta Jochim, Marta Lajnerová

Režisér a choreograf představení Václav Kuneš

420PEOPLE zve na představení i pohybové lekce do nového studia

Soubor současného tance 420PEOPLE patří už 12 let k tomu nejlepšímu, co česká divadelní scéna nabízí. Do jeho názvu si tvůrci, Václav Kuneš a Nataša Novotná, vepsali českou telefonní předvolbu, a splnili si (po návratu z působení v jednom z nejprestižnějších světových souborů tanečního divadla – Nederlands Dans Theater Jiřího Kyliána) společný sen vybudovat v Praze špičkový soubor současného tance. Kromě představení pořádá 420PEOPLE pravidelné tvůrčí pohybové workshopy a otevírá vlastní pohybové studio Maiselovka v centru Prahy, kde můžete navštívit nejrůznější pohybové a taneční lekce. Pro všechny, kteří nejsou z Prahy, i pro ty, kteří se (zatím) neodvažují na společné lekce, či jsou zkrátka vytížení a raději si protáhnou tělo zhlédnutím záznamu, kdykoliv se jim to hodí, pořádají oblíbené online lekce.

Více na: www.420PEOPLE.org

Podpořte soubor současného tance 420PEOPLE #kulturažije

Nařízení spojená s koronavirem byla a jsou těžká pro všechny. Pro kulturu ale mohou být likvidační. Podpořte soubor současného tance 420PEOPLE, aby mohl ve své tvorbě pokračovat dál. Více informací najdete na https://www.donio.cz/420people

Foto: Pavel Ovsík

Martina Kadlecová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN