Malá vzpomínka JANY ERIKSSON TOMANOVÉ: S Jiřím Kyliánem, českým choreografem světového jména

Doba, kdy ubývá živých vystoupení a jsme více či méně vázáni doma, přímo vybízí k zajímavým reminiscencím a vzpomínkám. S velmi zajímavými nás oslovila paní Jana Eriksson Tomanová. Tu druhou, o našem choreografovi světového jména, uveřejňujeme nyní. A nezapomene se v ní ani na Gustava Voborníka.

Jeho úžasnou kariéru jsem sledovala již od září 1969, kdy jsem jako studentka AMU v Praze odjela do Stuttgartu na festival choreografií Johna Cranka. Tam jsem se s Jiřím Kyliánem, tenkrát dvaadvacetiletým, poprvé setkala. Uvedl mě na festival a byl mi tam také rádcem. Ve Stuttgartu byl až do roku 1975.

Již v roce 1978 odchází Kylián do Haagu, do Holandska, kde se stává uměleckým šéfem a choreografem nově vzniklého tanečního souboru. Angažuje ty nejlepší tanečníky z celého světa. Jeho práce choreografa je vysoce hodnocena předními světovými kritiky. Jen český „dvoreček” příznačně mlčí. Až v osmdesátých letech minulého století konečně „soudruzi dovolili“ Jiřímu Kyliánovi a jeho souboru představit se v Praze.

Byl to svátek baletu – vzpomínám na Stravinského „Svěcení jara” a na Janáčkův klavírní cyklus „Po zarostlém chodníčku” v interpretaci klavíristy Josefa Páleníčka, který hrál přímo na jevišti. A tanečníci Holandského baletu tančili. Tak nadšené ovace publika jsem už více nezažila.

Další setkání s Jiřím Kyliánem nadešlo brzy po revoluci, v devadesátých letech. Spolu s Gustavem Voborníkem, který byl v tu dobu čestným předsedou Společnosti tanečních pedagogů (STAP – nezávislá profesní organizace, vzniklá v roce 1990), jsme napsali Jiřímu Kyliánovi do Haagu zdvořilý dopis. Zda nás – pedagogy a studenty českých tanečních škol může přijmout v jeho světoznámém divadle. Jeho milá odpověď, že nás přijme, nám doslova vyrazila dech. Ve velmi krátké době jsme cestu do Holandska se studenty a několika pedagogy uskutečnili.

Setkání s Jiřím Kyliánem, v divadle v Haagu, bylo velmi srdečné. Pozval nás na baletní sály, kde již v tu dobu pracoval se třemi soubory. V tom prvním byli tanečníci do dvaceti let. Druhou skupinu tvořili tanečníci mezi dvaceti až čtyřiceti lety. A ve třetí skupině byli tanečníci od čtyřiceti let výše. Byl to pro všechny úžasný zážitek, obzvláště po pětačtyřiceti letech komunismu. Večer jsme byli všichni pozváni na představení Kyliánových baletů. Jeho osobité pojetí, modernost, ale současně úcta ke všemu, co bylo, co je a co může být, nás nemohlo nechat lhostejnými. Už nevím, kterak bych to nejlépe definovala. Bylo to ohromení? Srdeční zážitek?

Ale to nebylo vše. Jiří Kylián pro nás dojednal návštěvu na Taneční konzervatoři v Rotterdamu. A tam navíc uspořádání workshopu pro naše studenty, pod vedením holandské modernistky.

Domnívám se, že tato cesta do Holandska byla pro všechny členy STAP a jejich studenty velkým životním zážitkem. Všichni jsme měli možnost osobně se potkat s Jiřím Kyliánem. A to nejen jako umělcem – choreografem, ale i člověkem.

Jiří Kylián byl slavnostně inaugurován v Paříži 13. 03. 2019 „Řádem čestné legie“ a byl uveden do křesla Akademie krásných umění (do osmi sekcí umění byla přidána choreografie).

Jiří Kylián s trofejí, kterou mu v Paříži předala monacká princezna Caroline

V roce 1835 byl takto v Paříži vyznamenán skladatel Antonín Rejcha, roku 1896 se této pocty dostalo malíři Václavu Brožíkovi.

My Češi můžeme a jsme hrdi na tak výjimečného umělce, jako je Jiří Kylián. Nechť je mu Bůh milostiv a dopřeje mu nadále mnoho a mnoho energie a tvůrčího nadšení.

Foto: archiv Taneční školy Jany Tomanové

Jana Eriksson Tomanová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

»LA MAR« nově a v ALTĚ

Obnovená premiéra počátkem listopadu. Zcela v novém obsazení. Ve „švédském“ provedení.

DANA PALA CREATIVITY company představuje taneční inscenaci „La Mar“ ve zbrusu novém nastudování! V díle na motivy pohádky H. Ch. Andresena „Malá mořská víla“ se představí Hanna Nussbaumer (AUS & SWE) a Viktor Konvalinka (CZ). Choreografii Dany Pala, ve které je hlavním tématem vztah mezi mužem a ženou, můžete vidět v pražském Studiu Alta v Holešovicích. Premiéra v novém obsazení se zde uskuteční 8. listopadu 2019 v 19.30.

Inscenace pokračuje v linii prolínání tance se scénografií a diváci mají možnost vidět pečlivou choreografickou práci s rozličnými elementy na scéně. Dílo je doprovázeno originální hudební kompozicí Jiřího Lukeše. Inscenace byla roku 2017 oceněna v Šanghaji na festivalu Dance Stages. Nyní ji nově nastudují tanečníci z profesionálního švédského souboru Norrdans.

Choreografka Dana Pala, která tvoří hlavně v České Republice, Španělsku a Německu vede mimo jiné také taneční školu moderního tance v Mělníku u Prahy. Hlavní myšlenkou její tvorby je vznik tanečních projektů, workshopů a propojení různých uměleckých disciplín z oblasti současného tance, hudby, scénografie, architektury i multimediálních technik.

Viktor Konvalinka (tanec)Po absolvování Pražské taneční konzervatoře se stal členem Českého národního baletu, kde byl v roce 2006 jmenován sólistou. Vystupoval jako sólista v klasickém repertoáru, moderních baletech a současné choreografii. Během svého působení zde nastudoval mnoho děl renomovaných choreografů, jako jsou Jiří Kylián, Ohad Naharin, Mats Ek, Jiří Pokorný, Jacobo Godani, Youri Vamos, Petr Zuska, Jan Kodet a mnoho dalších. V roce 2009 založil taneční company DekkaDancers. V roce 2015 získal za své vynikající sólo v „Decadance“ Ohada Naharina v Národním divadle, cenu Thalia v kategorii „Tanec a pohybové divadlo“. Od roku 2015 působí v taneční company Norrdans.

Hanna Nussbaumer (tanec) Po maturitě na Ecole Ballet School v Sydney v Austrálii v roce 2013 promovala v Londýně na Rambert School of Ballet and contemporary dance. Během svého pobytu zde měla příležitost spolupracovat s Rambert Dance Company. Poté pokračovala v magisterském studiu na London School of Contemporary Dance. V roce 2013 nastoupila na praxi v dánském tanečním divadle. Do Norrdans nastoupila v lednu 2015. Nyní tančí na volné noze a spolupracuje například v ČR s Janou Burkiewiczovou.

Foto: Andrea Barcalová 

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečnicí a herečkou ADÉLOU MAŠÍNOVOU – SRNCOVOU

“Moje taneční sny nikdy nekončí.”

Adéla Srncová. Od malička má ráda pohyb, balet se stal jejím osudem a našla se v improvizaci. V uměleckém prostředí se díky rodičům Adéla Srncová pohybuje celý život a nejen s Černým divadlem procestovala svět. Tančila na různých místech po světě. A nedávno se stala maminkou.

Jste tanečnice tělem i duší. Dočetla jsem se, že o svém baletním osudu jste se rozhodla již ve 14 měsících …

„Myslíte, že se lze rozhodnout tak brzy? 🙂 Spíš jsem to možná už tak malá ze sebe vyzařovala, byla jsem nadšenec do pohybu a tance. Moje hračky, převažovaly panenky, putovaly celým domem a učily se tančit a posléze spolu s nimi i moje sestřička, což už si pamatuji, co ale bylo před tím, ví lépe rodiče a prarodiče a opravdu se to tak o mně říkalo a říká.“

Váš tatínek je všestranně nadaný umělec, zakladatel Černého divadla, Jiří Srnec a maminkou je tanečnice a herečka Dana Asterová Srncová. Talent a nadání jste zdědila po nich. Čím Vás okouzlil tanec a co pro Vás tanec znamená?  

„Tak trochu jsem Vám už odpověděla, mám ho v sobě jako takové předurčení. Věřím, že vesmír tančí a naslouchá stejně jako my velcí malí tanečníci. Já jsem v něm našla svobodu a radost a  tím největším je možnost právě tuto euforii radosti ze života, přenést na lidi kolem sebe. Samozřejmě velkou inspirací mi v mnohém byli a jsou rodiče, ale určitě se obohacujeme navzájem a děkuji jim, že ve mně už tenkrát uviděli můj dar a výjimečnost.“

Vystudovala jste taneční konzervatoř. Jak vzpomínáte na studia a na své působení v tanečním souboru Bohemia Balet, který založil ředitel konzervatoře, Mgr. Jaroslav Slavický?  

„Určitě jsem chtěla být umělkyní a tato škola mně přišla na cestě v tanci tou nejlepší. Zpětně jsem si uvědomovala, jak moc mě konzervatoř ovlivnila, je to osm let drilu a každodenní disciplíny, současně také protančené mládí a za to jsem nesmírně vděčná, že nám právě pan ředitel Jaroslav Slavický umožnil. Nejednalo se tedy pouze o studium, ale měli jsme možnost už tenkrát vystupovat a externě působit, třeba právě v baletech ND.“

Po škole jste se v roce 2007 stala členkou Černého divadla Jiřího Srnce, kde jste předtím hostovala a dnes děláte v divadle také choreografii. Čím Vás oslovilo Černé divadlo? 

„Černý kabinet je můj domov a vždycky tomu tak bude, rádi se vracíme do našich domovů celoživotně, znala jsem naše divadlo převážně jako pozorovatel a divák a přála jsem si jednou zakusit s divadlem ten každodenní běh a to se mi také splnilo, mohl za to tenkrát sice spíš “zásah z hůry”, než moje rozhodnutí, protože jsem tehdy měla na škole v osmém ročníku úraz, nemohla tančit na špičkách a skákat vysoké skoky, rozhodla jsem se proto, žít nějaký čas pro naše divadlo a také pro něj moct něco stvořit.“

S divadlem jste vystupovala v mnoha zemích, která na Vás nejvíc zapůsobila a čím?

„Když jsem do souboru nastoupila, podívala jsem se s divadlem na měsíc do Mexika, byla jsem fascinovaná tamější kulturou a začala jsem o to víc toužit cestovat a poznávat a k tomu jsem se snažila dopátrat toho, proč na světě vlastně jsme. A tak každá zem přinesla něco nového. Cestovala jsem současně také s Bohemia Baletem. V této době dalekých, měsíčních a dvouměsíčních opakujících se zahraničních turné na mě nesmírně zapůsobila Čína, kam jsem se podívala poprvé s baletem a o pár let později na delší dobu také s divadlem a v nejstarší provincii Henan jsem byla učarovaná chrámy a posvátnými místy.“

Také jste vystupovala v baletu ND v Praze. Jaké to je stát na scéně ve Zlaté kapličce? 

„Vždycky jsem tam byla už od dětství nesmírně ráda, měla jsem pocit, jako bych do sebe nadechovala divadelní múzy a cítila se vděčně pokaždé, že je právě moje poslání reprezentovat naši českou zem, kulturu a tanec. Byla jsem tam tak často, že jsem měla dokonce různé rituály před představením, které jsem si právě odsud odnášela dál. Též mě s tímto místem váže mnoho krásných zážitků a nezapomenutelných vzpomínek.“

Máte za sebou mnohá sólová taneční vystoupení a ráda improvizujete. Kde všude jste tančila, kromě divadla a tanečního sálu? Dočetla jsem se, že také v hrobce.  

„Měla jsem možnost tančit na mnoha jevištích pražských, posléze českých a potom i těch světových. Ale v mém poslání je tančit pro radost lidem a to lze kdekoli, s Jaroslavem Tůmou jsme hudbou a tancem rozezněli mnoho kostelů a jednou také zmiňovanou hrobku v Kuksu, kde lítali netopýři a diváci ve zpětné vazbě vzpomínali na jedinečný mystický zážitek. Tehdy jsem tančila jen v jednom bočním světle a při svíčkách. A to je právě co mě na improvizaci tolik baví. Inspirace atmosférou, publikem. Z dalších výjimečných míst pražských můžu jmenovat třeba klášter svaté Anny, tehdy ještě žil Václav Havel a seděl přímo přede mnou v první řadě. Úžasný zážitek byl také tanec při rozbřesku na Karlově mostě a asi úplně naposled 🙂 jsem přitančila k oltáři při mé vlastní svatbě.“

Máte nějakou vysněnou roli, nebo se Vám již splnily Vaše taneční sny? Co Vás čeká v dohledné době? 

„V dohledné době budeme spolupracovat s Jaroslavem Tůmou, čeká nás zajímavá spolupráce v propojení přenosové techniky a múzických umění tedy v našem podání hudby a tance. A moje taneční sny nekončí 🙂 dokud budu svým tancem schopna přinášet radost.“

Objevila jste se také na filmovém plátně a to v pohádce Dešťová víla v roli jedné z tří ohnivých víl nebo v TV pohádce O spanilé Jašince v roli meluzínky. Rýsuje se nějaká další role před kamerou?  

„Něco je právě v jednání a chystám se na jednu roli, víc ovšem zatím neprozradím, protože to se u filmu nevyplácí :-)“

Od roku 2013 spolupracuje s varhaníkem Jaroslavem Tůmou. Oba jste mistři improvizace ve svém oboru. Co připravujete nového? 

„Již zmiňovaná spolupráce pro HAMU, dál máme projekt, který bychom rádi realizovali, ale to se ještě uvidí.“

 Během své kariéry jste spolupracovala s řadou osobností, která z nich Vás nejvíce ovlivnila a čím?   

„Mám mnoho vzorů tanečních, lidských, ale i duchovních. V umění je to po mé velké rodině určitě Jiří Kylián, jelikož jsem do hloubky studovala jeho choreografii, se kterou jsem měla čest také vystoupit v ND, tedy setkala jsem se s jeho prací osobně a na jevišti nám rozdával ještě před představením nezapomenutelné připomínky. Lidským vzorem je pro mě každý, kdo dokáže těšit slovem a pomoci činem a je tomu tak nezištně od srdce. Duchovních učitelů mám také pár, protože věřím, že na poli mysli, se máme mnohému co učit.“

V baletu se našla i Vaše mladší sestra Anna Srncová, která je členkou baletního souboru J. K. Tyla v Plzni. Už jste se spolu v nějakém projektu potkaly nebo něco plánujete?

„Z Aničky se raduji, dokázala ztvárnit Julii v plzeňském baletu Romeo a Julie tak, že mi tekly slzy po tváři, v první části z dojetí a v druhém jednání z bolesti nad tím, co Julie musela prožít. Byl to krásný zážitek. Věřím, že tím že jsme spolu tvořily choreografie doma a bavilo nás to, čeká nás to jednou společně i na jevištích.“

Jelikož jste velice zaneprázdněná prací, máte čas na koníčky, na soukromí? A co láska? Jste šťastná?   

„Na koníčky si čas najdu vždy, protože z nich čerpám pro další tvoření a bez nich bych nebyla tím, čím jsem. Láska se nám tento rok zhmotnila, skrze ni k nám připlulo miminko. Bylo to pro mě nezapomenutelných devět měsíců.“

Díky své profesi často cestujete. Co pro Vás znamená domov a kde je ten Váš? 

„Pociťuji jako domov celou Zemi, ale kořeny mám v české krajině, naše příroda je jedinečná, tady je mi dobře, tady rozumím, ale srdce mám otevřené všemu tvořivému a objevnému.“

Děkuji za rozhovor

Veronika Pechová

 

 

Foto: archiv Adély Srncové
TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

Bude »PANTHERA« hitem nové sezóny?

Nové hudebně taneční vystoupení 420people inspirovala slavná kniha Sapiens

Tvůrci nejnovějšího představení „PANTHERA“ nezávislého tanečního souboru 420PEOPLE se inspirovali bestsellerem Sapiens, který pojednává o úchvatném a zároveň děsivém příběhu lidstva. Plná emocí, a především otázek, je také „PANTHERA“, která má premiéru 10. a 11. 9. 2019 v pražské La Fabrice. Těšit se můžete na skvělé taneční výkony a hudbu Jana Šikla složenou tanečníkům takříkajíc „pod nohy“. Za nápaditou choreografií stojí Václav Kuneš, zakladatel souboru, známý také z populární TV soutěže StarDance.

Proč jsme ze všech různých druhů lidí zůstali nakonec my, kteří o sobě rádi říkáme, že jsme pány tvorstva, i když si doslova pod rukama ničíme vše, co nám naši předchůdci zanechali?“ To je hlavní myšlenka nejnovějšího představení PANTHERA, jehož premiéru netrpělivě očekávají všichni příznivci umění nezávislého tanečního souboru 420PEOPLE.

Po představení The Watcher jsem si říkal, že téma lidského těla a jeho schopností mě stále zajímá. Shodou okolností jsem se dostal ke knížce Sapiens – stručné dějiny lidstva od izraelského historika Y. N. Harariho, kde mě zaujala teorie o tom, že by vedle nás žilo třeba ještě dalších 5 druhů ,lidí´. Vždyť my ,sapiens´ kolikrát nejsme schopni tolerovat ani rozdílné barvy pleti či vyznání,“ přibližuje okolnosti vzniku a hlavní téma nového emotivního představení PANTHERA choreograf Václav Kuneš, umělecký šéf souboru 420PEOPLE.

Hudba „pod nohy“ a překvapivé rekvizity

Po minulé sezoně, kdy každé naše představení bylo s živou hudbou, bude ,PANTHERA´ jinak. Autorem hudby je Jan Šikl, se kterým jsem již několikrát spolupracoval jak u nás, tak i na představeních v Japonsku či Holandsku. Jeho hudba mi často připomíná filmovou hudbu, a to se mi právě k celkovému vyznění představení ,PANTHERA´ velmi hodí. Zároveň mít hudbu složenou takříkajíc ,pod nohy´ – je prostě skvělé,“ říká Václav Kuneš a dodává, že posledních pár premiér si také neumí představit bez kostýmů a stylingu Olo Křížové.

Velmi jsme si sedli i po lidské stránce a pro mě je důležité vědět, že se kostýmy budou dotvářet až do posledních okamžiků tak, aby co nejlépe vystihovaly i ty nejposlednější změny před premiérou,“ dodává Kuneš.

Scénografie se u představení „PANTHERA“ ujal Hynek Dřízhal, který podle Václava Kuneše dokáže vždy jeho téma posunout ještě někam jinam, a dá tak aktérům příležitost pohrát si i se scénou, což prý vůbec nebývá zvykem. „A je rád, a já také, když té scéně umíme vdechnout život,“ popisuje dobře fungující spolupráci choreograf.

A na otázku, zda se při představení „PANTHERA“ uplatní i nějaké zajímavé rekvizity, Václav Kuneš odpovídá: „O rekvizitách zatím nebudu mluvit, budou mít důležité místo a nechte se překvapit.“

»PANTHERA«

Umělecké obsazení:

Choreografie: Václav Kuneš

Hudba: Jan Šikl

Kostýmy: Olo Křížová

Light design: Michal Kříž

Scénografie: Hynek Dřízhal

Obsazení: Francesca Amante, Fanny Barroquère, Veronika Tököly, Viktor Konvalinka, Filip Staněk

PREMIÉRA: 10. 9. a 11. 9. 2019

La Fabrica

Kdo je 420PEOPLE?

420PEOPLE, soubor současného tance, do jehož názvu si tvůrci vepsali českou telefonní předvolbu, založili Václav Kuneš a Nataša Novotná na přelomu roku 2007/2008 po návratu z působení v jednom z nejprestižnějších světových souborů tanečního divadla – Nederlands Dans Theater Jiřího Kyliána. Společná vize vybudovat v Praze svůj vlastní soubor současného tance dala vzniknout značce 420PEOPLE, která v současné době působí na české i mezinárodní scéně již 11 let. Soubor 420PEOPLE je spojením výjimečné interpretační úrovně, profesionality, promyšlené hravosti a odvahy, se kterou přivádějí na jeviště svých představení slovník současného tance, improvizaci jako součást tvorby a netradiční dialog s divákem formou diskuzí a dalších aktivit.

Foto: Pavel Ovsík (2), Jakub Sobotka a archiv (titulní)

Martina Kadlecová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN