Rozhovor s tanečnicí a herečkou ADÉLOU MAŠÍNOVOU SRNCOVOU

“Moje taneční sny nikdy nekončí”

Adéla Srncová. Od malička má ráda pohyb, balet se stal jejím osudem a našla se v improvizaci. V uměleckém prostředí se díky rodičům Adéla Srncová pohybuje celý život a nejen s Černým divadlem procestovala svět. Tančila na různých místech po světě. A nedávno se stala maminkou.

Jste tanečnice tělem i duší. Dočetla jsem se, že o svém baletním osudu jste se rozhodla již ve 14 měsících …

„Myslíte, že se lze rozhodnout tak brzy? 🙂 Spíš jsem to možná už tak malá ze sebe vyzařovala, byla jsem nadšenec do pohybu a tance. Moje hračky, převažovaly panenky, putovaly celým domem a učily se tančit a posléze spolu s nimi i moje sestřička, což už si pamatuji, co ale bylo před tím, ví lépe rodiče a prarodiče a opravdu se to tak o mně říkalo a říká.“

Váš tatínek je všestranně nadaný umělec, zakladatel Černého divadla, Jiří Srnec a maminkou je tanečnice a herečka Dana Asterová Srncová. Talent a nadání jste zdědila po nich. Čím Vás okouzlil tanec a co pro Vás tanec znamená?  

„Tak trochu jsem Vám už odpověděla, mám ho v sobě jako takové předurčení. Věřím, že vesmír tančí a naslouchá stejně jako my velcí malí tanečníci. Já jsem v něm našla svobodu a radost a  tím největším je možnost právě tuto euforii radosti ze života, přenést na lidi kolem sebe. Samozřejmě velkou inspirací mi v mnohém byli a jsou rodiče, ale určitě se obohacujeme navzájem a děkuji jim, že ve mně už tenkrát uviděli můj dar a výjimečnost.“

Vystudovala jste taneční konzervatoř. Jak vzpomínáte na studia a na své působení v tanečním souboru Bohemia Balet, který založil ředitel konzervatoře, Mgr. Jaroslav Slavický?  

„Určitě jsem chtěla být umělkyní a tato škola mně přišla na cestě v tanci tou nejlepší. Zpětně jsem si uvědomovala, jak moc mě konzervatoř ovlivnila, je to osm let drilu a každodenní disciplíny, současně také protančené mládí a za to jsem nesmírně vděčná, že nám právě pan ředitel Jaroslav Slavický umožnil. Nejednalo se tedy pouze o studium, ale měli jsme možnost už tenkrát vystupovat a externě působit, třeba právě v baletech ND.“

Po škole jste se v roce 2007 stala členkou Černého divadla Jiřího Srnce, kde jste předtím hostovala a dnes děláte v divadle také choreografii. Čím Vás oslovilo Černé divadlo? 

„Černý kabinet je můj domov a vždycky tomu tak bude, rádi se vracíme do našich domovů celoživotně, znala jsem naše divadlo převážně jako pozorovatel a divák a přála jsem si jednou zakusit s divadlem ten každodenní běh a to se mi také splnilo, mohl za to tenkrát sice spíš “zásah z hůry”, než moje rozhodnutí, protože jsem tehdy měla na škole v osmém ročníku úraz, nemohla tančit na špičkách a skákat vysoké skoky, rozhodla jsem se proto, žít nějaký čas pro naše divadlo a také pro něj moct něco stvořit.“

S divadlem jste vystupovala v mnoha zemích, která na Vás nejvíc zapůsobila a čím?

„Když jsem do souboru nastoupila, podívala jsem se s divadlem na měsíc do Mexika, byla jsem fascinovaná tamější kulturou a začala jsem o to víc toužit cestovat a poznávat a k tomu jsem se snažila dopátrat toho, proč na světě vlastně jsme. A tak každá zem přinesla něco nového. Cestovala jsem současně také s Bohemia Baletem. V této době dalekých, měsíčních a dvouměsíčních opakujících se zahraničních turné na mě nesmírně zapůsobila Čína, kam jsem se podívala poprvé s baletem a o pár let později na delší dobu také s divadlem a v nejstarší provincii Henan jsem byla učarovaná chrámy a posvátnými místy.“

Také jste vystupovala v baletu ND v Praze. Jaké to je stát na scéně ve Zlaté kapličce? 

„Vždycky jsem tam byla už od dětství nesmírně ráda, měla jsem pocit, jako bych do sebe nadechovala divadelní múzy a cítila se vděčně pokaždé, že je právě moje poslání reprezentovat naši českou zem, kulturu a tanec. Byla jsem tam tak často, že jsem měla dokonce různé rituály před představením, které jsem si právě odsud odnášela dál. Též mě s tímto místem váže mnoho krásných zážitků a nezapomenutelných vzpomínek.“

Máte za sebou mnohá sólová taneční vystoupení a ráda improvizujete. Kde všude jste tančila, kromě divadla a tanečního sálu? Dočetla jsem se, že také v hrobce.  

„Měla jsem možnost tančit na mnoha jevištích pražských, posléze českých a potom i těch světových. Ale v mém poslání je tančit pro radost lidem a to lze kdekoli, s Jaroslavem Tůmou jsme hudbou a tancem rozezněli mnoho kostelů a jednou také zmiňovanou hrobku v Kuksu, kde lítali netopýři a diváci ve zpětné vazbě vzpomínali na jedinečný mystický zážitek. Tehdy jsem tančila jen v jednom bočním světle a při svíčkách. A to je právě co mě na improvizaci tolik baví. Inspirace atmosférou, publikem. Z dalších výjimečných míst pražských můžu jmenovat třeba klášter svaté Anny, tehdy ještě žil Václav Havel a seděl přímo přede mnou v první řadě. Úžasný zážitek byl také tanec při rozbřesku na Karlově mostě a asi úplně naposled 🙂 jsem přitančila k oltáři při mé vlastní svatbě.“

Máte nějakou vysněnou roli, nebo se Vám již splnily Vaše taneční sny? Co Vás čeká v dohledné době? 

„V dohledné době budeme spolupracovat s Jaroslavem Tůmou, čeká nás zajímavá spolupráce v propojení přenosové techniky a múzických umění tedy v našem podání hudby a tance. A moje taneční sny nekončí 🙂 dokud budu svým tancem schopna přinášet radost.“

Objevila jste se také na filmovém plátně a to v pohádce Dešťová víla v roli jedné z tří ohnivých víl nebo v TV pohádce O spanilé Jašince v roli meluzínky. Rýsuje se nějaká další role před kamerou?  

„Něco je právě v jednání a chystám se na jednu roli, víc ovšem zatím neprozradím, protože to se u filmu nevyplácí :-)“

Od roku 2013 spolupracuje s varhaníkem Jaroslavem Tůmou. Oba jste mistři improvizace ve svém oboru. Co připravujete nového? 

„Již zmiňovaná spolupráce pro HAMU, dál máme projekt, který bychom rádi realizovali, ale to se ještě uvidí.“

 Během své kariéry jste spolupracovala s řadou osobností, která z nich Vás nejvíce ovlivnila a čím?   

„Mám mnoho vzorů tanečních, lidských, ale i duchovních. V umění je to po mé velké rodině určitě Jiří Kylián, jelikož jsem do hloubky studovala jeho choreografii, se kterou jsem měla čest také vystoupit v ND, tedy setkala jsem se s jeho prací osobně a na jevišti nám rozdával ještě před představením nezapomenutelné připomínky. Lidským vzorem je pro mě každý, kdo dokáže těšit slovem a pomoci činem a je tomu tak nezištně od srdce. Duchovních učitelů mám také pár, protože věřím, že na poli mysli, se máme mnohému co učit.“

V baletu se našla i Vaše mladší sestra Anna Srncová, která je členkou baletního souboru J. K. Tyla v Plzni. Už jste se spolu v nějakém projektu potkaly nebo něco plánujete?

„Z Aničky se raduji, dokázala ztvárnit Julii v plzeňském baletu Romeo a Julie tak, že mi tekly slzy po tváři, v první části z dojetí a v druhém jednání z bolesti nad tím, co Julie musela prožít. Byl to krásný zážitek. Věřím, že tím že jsme spolu tvořily choreografie doma a bavilo nás to, čeká nás to jednou společně i na jevištích.“

Jelikož jste velice zaneprázdněná prací, máte čas na koníčky, na soukromí? A co láska? Jste šťastná?   

„Na koníčky si čas najdu vždy, protože z nich čerpám pro další tvoření a bez nich bych nebyla tím, čím jsem. Láska se nám tento rok zhmotnila, skrze ni k nám připlulo miminko. Bylo to pro mě nezapomenutelných devět měsíců.“

Díky své profesi často cestujete. Co pro Vás znamená domov a kde je ten Váš? 

„Pociťuji jako domov celou Zemi, ale kořeny mám v české krajině, naše příroda je jedinečná, tady je mi dobře, tady rozumím, ale srdce mám otevřené všemu tvořivému a objevnému.“

Děkuji za rozhovor

Veronika Pechová

 

 

Foto: archiv Adély Srncové
TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

Bude »PANTHERA« hitem nové sezóny?

Nové hudebně taneční vystoupení 420people inspirovala slavná kniha Sapiens

Tvůrci nejnovějšího představení „PANTHERA“ nezávislého tanečního souboru 420PEOPLE se inspirovali bestsellerem Sapiens, který pojednává o úchvatném a zároveň děsivém příběhu lidstva. Plná emocí, a především otázek, je také „PANTHERA“, která má premiéru 10. a 11. 9. 2019 v pražské La Fabrice. Těšit se můžete na skvělé taneční výkony a hudbu Jana Šikla složenou tanečníkům takříkajíc „pod nohy“. Za nápaditou choreografií stojí Václav Kuneš, zakladatel souboru, známý také z populární TV soutěže StarDance.

Proč jsme ze všech různých druhů lidí zůstali nakonec my, kteří o sobě rádi říkáme, že jsme pány tvorstva, i když si doslova pod rukama ničíme vše, co nám naši předchůdci zanechali?“ To je hlavní myšlenka nejnovějšího představení PANTHERA, jehož premiéru netrpělivě očekávají všichni příznivci umění nezávislého tanečního souboru 420PEOPLE.

Po představení The Watcher jsem si říkal, že téma lidského těla a jeho schopností mě stále zajímá. Shodou okolností jsem se dostal ke knížce Sapiens – stručné dějiny lidstva od izraelského historika Y. N. Harariho, kde mě zaujala teorie o tom, že by vedle nás žilo třeba ještě dalších 5 druhů ,lidí´. Vždyť my ,sapiens´ kolikrát nejsme schopni tolerovat ani rozdílné barvy pleti či vyznání,“ přibližuje okolnosti vzniku a hlavní téma nového emotivního představení PANTHERA choreograf Václav Kuneš, umělecký šéf souboru 420PEOPLE.

Hudba „pod nohy“ a překvapivé rekvizity

Po minulé sezoně, kdy každé naše představení bylo s živou hudbou, bude ,PANTHERA´ jinak. Autorem hudby je Jan Šikl, se kterým jsem již několikrát spolupracoval jak u nás, tak i na představeních v Japonsku či Holandsku. Jeho hudba mi často připomíná filmovou hudbu, a to se mi právě k celkovému vyznění představení ,PANTHERA´ velmi hodí. Zároveň mít hudbu složenou takříkajíc ,pod nohy´ – je prostě skvělé,“ říká Václav Kuneš a dodává, že posledních pár premiér si také neumí představit bez kostýmů a stylingu Olo Křížové.

Velmi jsme si sedli i po lidské stránce a pro mě je důležité vědět, že se kostýmy budou dotvářet až do posledních okamžiků tak, aby co nejlépe vystihovaly i ty nejposlednější změny před premiérou,“ dodává Kuneš.

Scénografie se u představení „PANTHERA“ ujal Hynek Dřízhal, který podle Václava Kuneše dokáže vždy jeho téma posunout ještě někam jinam, a dá tak aktérům příležitost pohrát si i se scénou, což prý vůbec nebývá zvykem. „A je rád, a já také, když té scéně umíme vdechnout život,“ popisuje dobře fungující spolupráci choreograf.

A na otázku, zda se při představení „PANTHERA“ uplatní i nějaké zajímavé rekvizity, Václav Kuneš odpovídá: „O rekvizitách zatím nebudu mluvit, budou mít důležité místo a nechte se překvapit.“

»PANTHERA«

Umělecké obsazení:

Choreografie: Václav Kuneš

Hudba: Jan Šikl

Kostýmy: Olo Křížová

Light design: Michal Kříž

Scénografie: Hynek Dřízhal

Obsazení: Francesca Amante, Fanny Barroquère, Veronika Tököly, Viktor Konvalinka, Filip Staněk

PREMIÉRA: 10. 9. a 11. 9. 2019

La Fabrica

Kdo je 420PEOPLE?

420PEOPLE, soubor současného tance, do jehož názvu si tvůrci vepsali českou telefonní předvolbu, založili Václav Kuneš a Nataša Novotná na přelomu roku 2007/2008 po návratu z působení v jednom z nejprestižnějších světových souborů tanečního divadla – Nederlands Dans Theater Jiřího Kyliána. Společná vize vybudovat v Praze svůj vlastní soubor současného tance dala vzniknout značce 420PEOPLE, která v současné době působí na české i mezinárodní scéně již 11 let. Soubor 420PEOPLE je spojením výjimečné interpretační úrovně, profesionality, promyšlené hravosti a odvahy, se kterou přivádějí na jeviště svých představení slovník současného tance, improvizaci jako součást tvorby a netradiční dialog s divákem formou diskuzí a dalších aktivit.

Foto: Pavel Ovsík (2), Jakub Sobotka a archiv (titulní)

Martina Kadlecová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Hodili PRAŽSKÝ KOMORNÍ BALET přes palubu?

Má složitá situace kolem dotační politiky pro jeden z doma i v zahraničí nejuznávanějších tanečních souborů dneška možnost uspokojivého řešení? Co na to nejen Ministerstvo kultury?

Ten soubor mám asi nadosmrti spojen s tehdy (již nefunkčním) pražským Komorním divadlem, kde dlouho v minulé době zkoušel a piloval svá krásná představení. Pražský komorní balet se mi nadlouho zaryl do paměti jako „dítě Pavla Šmoka“. Ale není to pravda. U jeho zrodu stál ještě legendární choreograf Luboš Ogoun a baletní teoretik, profesor a publicista Vladimír Vašut. Z tohoto triumvirátu nejprve odešel na věčnost Luboš Ogoun. Ne tak dávno zesnul i legendární Pavel Šmok a ke konci loňského roku v mělnické nemocnici dodýchal i Vladimír Vašut. Vypadá to, že je dlouho nepřežije ani samotný soubor – Pražský komorní balet…

Pavel Šmok na archivním snímku mezi svými tanečnicemi

Ač se to zdá neuvěřitelné, tento špičkový soubor, který obdivovali špičkoví tanečníci, ale i milióny televizních diváků, když pohostinsky vystupoval v recitálech Karla Gotta, stojí na prahu zániku!

Pan Luboš Ogoun (vlevo) přebírá státní vyznamenání od prezidenta Václava Havla

Pražský komorní balet (dále jen PKB) je pro českého, ale též zahraničního, diváka již více než čtyři desítky let známým a tradičním českým tanečním souborem. Předchůdce PKB „Studio BALET PRAHA“, založené v roce 1964 právě Lubošem Ogounem, Vladimírem Vašutem a zejména Pavlem Šmokem, mu dalo jisté základy. Zrovna v letošním roce si připomínáme 55. výročí vzniku „Studia Balet Praha”, a také právě v tomto roce eskaluje několikaletý problém systémového financování tohoto jediného českého nezávislého tanečního souboru, který nabízí stálá angažmá profesionálním tanečníkům a absolventům tanečních konzervatoří.

Vladimír Vašut, další z trojice zakladatelů, tatínek Marka Vašuta, se špatných konců svého” souboru krátce nedožil také…

PKB dnes nemá k dispozici vlastní zázemí pro uměleckou činnost a za poslední roky dosahuje jeho veřejná finanční podpora necelých třicet procent ročního rozpočtu. Pro profesionální taneční divadlo s 23 členným cestovním souborem s denním pracovním režimem je stávající celková veřejná podpora ve výši necelých 3,5 mil. Kč ročně naprosto nedostatečná při aktuálním celkovém rozpočtu ve výši 14,9 mil. Kč. PKB má přitom srovnatelné výkonové ukazatele s baletně tanečními soubory kamenných divadel, co se týká návštěvnosti i počtu představení.

Na tiskové konferenci zleva Ing. Antonín Schneider, manažer Tanečního centra Praha, konzervatoře a gymnázia, člen Tanečního sdružení ČR, Mgr. Petr Zuska, choreograf a režisér, Mgr. Ladislava Jandová, ředitelka Pražského komorního baletu (Balet Praha o. p. s.), Mgr. Linda Svidró, baletní mistr, pověřený vedením Pražského komorního baletu

PKB v rámci své zájezdové činnosti zajišťuje dostupnost tanečního umění ve všech českých regionech a významná je též prezentace tanečního umění v zahraničí. Jeho představitelé se na tiskové konferenci v Malostranské besedě, konkrétně v jejím Trick Baru, vyjádřili, jak je složité komplexně připravit scénu třeba v sokolovně menšího města anebo naopak v aréně pro tisíce diváků.

Vedoucí souboru Ladislava Jandová situaci zdůvodňuje: „V letošním roce obdržel Pražský komorní balet dotaci ve výši pouhých 2 milionů Kč od MK ČR v rámci Programu profesionálních divadel, orchestrů a pěveckých sborů. S ohledem na navýšení celkového rozpočtu uvedeného dotačního programu MK ze 160 milionů Kč na 220 milionů Kč v roce 2019 jsme očekávali nárůst dotace i pro PKB s přihlédnutím na četná jednání s MK ČR. Programová rada MK ČR však PKB, jako jedinému subjektu z celkových 41 hodnocených, navrhla dotaci snížit i přes hodnocené ukazatele. PKB je navíc, oproti ostatním hodnoceným subjektům znevýhodněn skutečností, že se jedná o hlavní veřejnou finanční podporu na kontinuální činnost. A nikoli pouze ,doplňkovou´ finanční podporu nad rámec základního příspěvku zřizovatele. Tak jako je tomu zpravidla u ostatních podpořených subjektů v uvedeném dotačním programu.”

Během tiskové konference vystoupila s vehementní podporou PKB také odborná taneční kritička a dlouholetá šéfredaktorka Tanečních listů Jana Hošková. K ní se připojil i baletní mistr Igor Vejsada.

Zleva Petr Zuska ani Ladislava Jandová či Linda Svidró moc optimisticky do budoucnosti nehledí

Vedoucí souboru PKB Ladislava Jandová mimo jiné uvedla: „S vedením Ministerstva kultury (ministrem Antonínem Staňkem) proběhlo od podzimu 2018 několik neúspěšných jednání. Na podporu ,zachování činnosti PKB´ vznikla také petice, kterou podepsalo téměř pět tisíc osob. Současně jsme získali desítky podporujících dopisů od význačných osobností a představitelů české kultury, kteří se jednoznačně vyjádřili pro zachování kontinuální činnosti PKB, např. od Jiřího Kyliána, Ondřeje Kepky, Ilji Racka, Mária Radačovského, Lukáše Slavického, prof. Ivanky Kubicové, prof. Václava Janečka, doc. Igora Františáka, Vlastimila Harapese a mnoha dalších.“

Choreograf a režisér Mgr. Petr Zuska

Choreograf Petr Zuska se, s jistým stínem v hlasu, zmínil, že předcházející ministr kultury Ilja Šmíd slíbil (nejen) pro PKB „taneční dům“. Uvažovalo se o prostoru nevyužité stavby na pražském Klárově blízko Strakovy akademie, dnešního sídla předsednictva vlády. Dříve tam bývaly tělocvičny a bazén. S nástupem nového ministra však tento návrh tak nějak „zmizel v propadlišti“. Já jsem si vzpomněl, že v době takzvané „perestrojky“, konkrétně ve druhé polovině osmdesátých let minulého století, bylo vážně uvažováno o společném sídle Pražského komorního baletu a Černého divadla Jiřího Srnce. Měl jim být věnován celý vnitroblok na pomezí Smíchova a Malé Strany u Plaské ulice. Vzpomínám, jak nadšeně mi na nástěnce v Komorním divadle Pavel Šmok ukazoval již v první fázi rozpracovaný projekt!

Zdá se, že odchod Ilji Šmída nadlouho uzavřel i možnost tanečního domu na Klárově… Snad nikoli opět na třicet let?

Nejzajímavější pasáže diskusních příspěvku Petra Zusky a Antonína Schneidera  zachytila Eva Smolíková i ve videoreportáži:

Otázkou zůstává, jaký osud budou mít tanečníci i další kmenoví spolupracovníci PKB? Sáhne po nich konkurence? Ta ovšem tak zcela identicky vyhraněna není. Nevyjdou z kondice, když vypadnou z pravidelného tréninkového drilu? To vše nám zřejmě napoví blízká budoucnost…

Samotná konference neměla, jako většina dětské literatury, šťastný a úsměvný konec. Tím, že se konala blízko sídla Parlamentu České republiky však možná zasvítilo světélko naděje na konci tunelu?

Situace je vážná. TANEČNÍ MAGAZÍN i jeho mnozí čtenáři ještě pevně doufají, že nedopadne úplně zoufale.

Zeptali jsme se

Mgr. Igora Vejsady

baletního mistra s mezinárodními zkušenostmi i renomé,

který v PKB zastával pozici baletního mistra od roku 2016

Baletní mistr Mgr. Igor Vejsada (vlevo)

Na konferenci jste mluvil o PKB v minulém čase, to již jste nad jeho existencí zlomil hůl? Myslíte, že je situace neřešitelná?

Určitě ne. Myslím, že takové prestižní těleso, které má – nejen pro mne – téměř zásadní význam, musí přežít. Pokud si uvědomíme, co by tím současná česká taneční kultura ztratila, tak je to pro mne naprosto nemyslitelné! Z druhé strany nevím, jaké kroky udělá ministerstvo kultury? A ministr, který jde na nějaký muzikál, místo účasti na udílení významné a prestižní francouzské ceny českému tanečníkovi – Jiřímu Kyliánovi?“

Foto: Eva Smolíková a archiv

Video: Eva Smolíková

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Francouzská akademie vzdává nejvyšší poctu českému umělci!

Jiří Kylián bude uveden do křesla Académie des Beaux-Arts v La Coupole

13.  března 2019 bude Jiří Kylián, choreograf světového renomé, uveden do křesla Académie des Beaux-Arts v La Coupole Francouzského institutu v Paříži za účasti několika set významných osobností z celého světa

Díky mimořádnému významu jeho díla navíc navrhla Akademie i novou kategorii – choreografie. Francouzská akademie je slovutnou institucí, k níž neodmyslitelně patří Académie des Beaux-Arts, tedy Akademie krásných umění, založená roku 1816. Stát se členem této Akademie znamená prakticky „nesmrtelnost“.

Přijetí cizince za člena, tzn. membre associé étranger, je ojedinělou událostí, týká se jen pár zahraničních osobností múzických a výtvarných umění. Jednou z nich byl v roce 1835 hudebník českého původu, Antonín Rejcha (Antoin Reicha, 1770 – 1836). Tento pražský rodák byl ředitelem Pařížské konzervatoře, učitelem takových veličin, jako Hector Berlioz, Franz Liszt, César Franck nebo Charles Gounod.

Druhým takto vysoce poctěným Čechem v historii Francouzské akademie byl v roce 1896 Václav Brožík, historik umění a malíř patřící ke „Generaci Národního divadla“, který byl profesorem Císařské akademie v Praze a zároveň pracoval v Paříži, kde roku 1901 zemřel.

25.dubna 2018 Akademie krásných umění zvolila za svého člena třetího Čecha v historii. Návrh načlenství Jiřího Kyliána schválil francouzský ministr pro Evropu a zahraniční vztahy. Ve středu, 13. března 2019, proběhne v Paříži jeho inaugurace.

Jiří Kylián vystudoval Taneční konzervatoř Praha. Stipendium na Královské baletní škole v Londýně znamenalo klíčové setkání s choreografem Johnem Crankem, který mu nabídl angažmá v Stuttgart Ballettu. V roce 1975 přijal nabídku na umělecké spoluvedení NDT (Nederlands Dans Theater) v Haagu. V roce 1978, po nebývalém úspěchu baletu Sinfonietta byl jmenován uměleckým ředitelem NDT v plném rozsahu. Žalmová symfonie, jeho druhý počin této éry, už jednoznačně vynesl souboru mezinárodní věhlas. Jiří Kylián odešel z pozice uměleckého ředitele NDT v roce 1999, ale zůstal ještě rezidenčním choreografem skupiny.

Od 70. let minulého století vytvořil stovku choreografií, z nichž tři čtvrtiny byly právě pro NDT. Je držitelem celé řady ocenění, včetně Ceny Nižinského udělené v Monte Carlu nebo francouzského řádu Čestné legie. Dodejme, že pražská Akademie múzických umění mu udělila titul Doktor honoris causa.

Jakkoli Jiří Kylián strávil většinu svého profesního života mimo Českou republiku, šíří její dobré jméno po celém světě a rád připomíná, kdo měl rozhodující vliv na jeho tvorbu. Byly to dvě české osobnosti, které nasměrovaly jeho zájem právě k tanci: Zora Šemberová a František Pokorný. „Zora Šemberová po stránce emocionální,“ říká Kylián: „měla na mne rozhodující vliv týkající se pravdivosti tanečního projevu. František Pokorný více po stránce intelektuální, byl mým mentorem a probudil ve mně skutečný zájem o choreografii,“ dodává.

Doposud mělo členství Akademie krásných umění sedm kategorií: Architektura, Film a fotografie, Grafika, Hudba, Malířství, Sochařství a Kategorie nezávislých členů. 25. dubna 2018, kdy jsem byl zvolen členem Akademie, se choreografie stala její novou kategorií. Mám z toho radost a snad mají také radost ostatní příslušníci našeho cechu,“ vysvětluje Jiří Kylián a dodává: „Bude vás určitě zajímat, že jediní moji předchůdci z naší profese, kteří se stali členy této instituce, byli Marcel Marceau a Maurice Béjart. Ti byli p řijati do kategorie nezávislých členů, protože kategorie Choreografie nebyla ještě založena. Oba tyto tvůrce jsem nesmírně obdivoval.“

 

Slavnostní inaugurace v Paříži se 13. března 2019 účastní i několik desítek hostů z České republiky. Vedení Tance Praha považuje za velkou poctu, že u této mimořádné události může být osobně.

Kateřina Kavalírová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor z Kanady s režisérkou, herečkou, producentkou, scenáristkou i spisovatelkou TINOU ADAMS

„Balet je věda, je to jako jazyk“

Jako Martina Adamcová má na kontě role ve filmech režisérů Víta Olmera, Juraje Herze, Vladimíra Drhy i mnoha dalších. Dovedla si svou bezprostředností získat srdce televizních diváků, když moderovala populární evropskou soutěž „Hry bez hranic“. Stejně tak navazovala kontakt s rozhlasovými posluchači stanice Evropa 2.

Nyní žije přes čtvrt století v Kanadě, kde pod jménem Tina Adams točí své autorské filmy, ale i produkuje filmová díla jiných autorů. Avšak dělá toho daleko více. A právě proto jsem ji, pro TANEČNÍ MAGAZÍN, vyzpovídal.

Ještě jako Martina nikoli s Charlie Kasalem, nýbrž s Martinem Dejdarem při uvádění televizní soutěže Hry bez hranic

Do širšího povědomí diváků jste kdysi pronikla moderováním prvního českého porevolučního televizního pořadu ve stylu talk show s Charlie Kasalem, který žil v minulosti v exilu v Kanadě. Nyní v Kanadě žijete Vy. Má v tom tak trochu prsty i pan Kasal?

Má v tom prsty rádio Evropa 2. Vedení stanice  z Paříže si mne vybralo k moderování rozhlasové relace v Montrealu.  Mně se tady nesmírně zalíbilo. Pak jsem poznala i svého prvního muže, s kterým mám nádherného syna, dnes 100% Kanaďana.“

Kasalova maminka, paní Helena Bušová, byla hvězdou prvorepublikových filmů. Máte ráda filmy pro pamětníky?

Jsem odchovaná  pražským  kinem Ilusion, který zásobovala fantastickým osobním archivem veliká hvězda Zita Kabátová. Kino bylo její zásluhou  ukázkou čistoty elegance a služeb zaměřených na diváka. V tom ,jejím´ kině Ilusion jsem se cítila jako důležitý klient; filmy byly krásné, nezapomenutelné. A české hvězdy, Helena Bušová, Adina Mandlová, Zita Kabátová anebo Anny Ondráková byly v Čechách tenkrát zničeny a udupány.“

Před kinem v Montrealu při uvádění jejího filmu (v pozadí originální plakát)

A jaký žánr filmů máte nejraději?

Nezáleží na žánru, záleží na tom ,je ne sais pas quoi´, které film s sebou přináší. Je to jako v každém umění, velký risk, kdy musí filmař nést svoji kůži na trh a doufat v přízeň publika.”

Nyní filmy i sama točíte a produkujete. Jak jste se k té profesi dostala

Narodila  jsem se s touhou bavit a film mi ten sen dovoluje realizovat.“

 Téměř výhradně jste se (jako scenáristka, režisérka i producentka) podílela  i na filmu „The Perfect Kiss” v hlavní roli s Lucií Vondráčkovou. Byl psán Lucii na tělo? Anebo ten námět uzrál ještě, než jste se vy dvě seznámily?

Námět uzrál. Uzrál, ano, to je to správné slovo 🙂 Lucie absolvovala všechny castingy a všichni byli nadšeni. Věřím, že její výkon a vůbec celý ten film se časem zapíše do srdcí diváků i v Čechách, kde je kolem něj podivná, a pro mne, odtud ze zámoří, nepochopitelná, vražedná kampaň.“

 V české jazykové verzi tohoto filmu Vás dabuje Zuzana Slavíková. Proč jste svými ústy česky nepromluvila Vy, kvůli akcentu?

Teď jste mě tedy pobavil, kvůli jakému akcentu ? 🙂 🙂 🙂 To bylo čistě organizační  a umělecké rozhodnutí distributora. Zdravím Zuzanu a doufám, že se jí moje role ruské agentky Šárky dabovala dobře.“

V roli pseudo rozvědčice Šárky v The Perfect Kiss (vpravo), vedle Sophie Gendron

Chystáte v dohledné době nějaký další filmový titul s českým hercem či herečkou?

Máme dotočeno. Opravdu krásný film a vystupují v něm hned dvě Češky! Lenka Šourková a samozřejmě skvělá, zářná a nadaná Lucie Vondráčková.“

Ve svém nejnovějším filmu hraje Tina nešikovnou zvukařku Odile

Chodíte, pokud je čas, v Kanadě na hokej?

Ne.To je, pro mne, čistě mužský sport. V Čechách jsem také nechodila třeba na fotbal. Bohužel, mě hokej vůbec nebaví.“

Jaký sport máte ráda z pozice diváka a které případně sama aktivně provozujete?

Daleko raději sport provozuji, než pozoruji. Díky neuvěřitelné kvalitě českého školství a vzdělání toho umím spousty: lyžovat, plavat, tenis, jógu. Věřili byste, že tady v  Americe,  lidi třeba neumí udělat ,svíčku´?   Ve škole se to totiž při tělocviku neučí. A vůbec celá česká tradice Sokolství… Vždyť já bych možná vylezla i dnes po tyči a pamatuji si, že nejvíc mě bavilo se houpat na kruzích. V Americe je to něco, co zdejší děti vůbec nemají a neznají. Jsou to dovednosti, které jsou v Čechách samozřejmostí, jako třeba i tančit valčík nebo polku. Ty jsou zde absolutně opomíjeny. Tedy myslím  v tom všeobecném vzdělání. Jinak pokud se lidé něčím vážně zabývají, tady bývají většinou excelentní. Společnost je tu zaměřena na výsledek – performanci.“

Tina (vpravo) opět se svou kmenovou americkou herečkou Sophií Gendron 

Mimo režie, točení a hraní ve filmech se ještě doplňkově věnujete nějakým uměleckým odvětvím?

Psaní. Mám něco i vydaného ve francouzštině. Hlavně si, už od dob toho vzpomínaného ,Charlie Talk show´, všechno píšu sama.“

Ale vím o Vás, že se rovněž věnujete baletu. Proč zrovna balet?

Balet je  precizní technika pohybů, které zdokonalí  držení těla, celkovou rovnováhu a tonus svalů. Příprava u tyče je pro všechny stejná, jsou to  stejné přípravné cviky pro ty, kteří předvádějí fantastické výkony na jevišti, i pro ty, jež jsou pouhými začátečníky. Je to věda, je to jako jazyk. Choreografie se dá popsat slovy. ,Plier, tendu,  soutenu, plier.´ Kdo tuhle morseovku zná, hned si představí pohyb asi  jako hudebník, když si čte noty. Je to fascinující a každá hodina je výzva.“

Chodíte na klasický balet i do divadel?

Na můj vkus ne dost často. A to je Montreal mecca tance.“

Na reprodukci příspěvku ze sociálních sítí se svými nejoblíbenějšími herečkami (zleva) Lucií Vondráčkovou a do třetice Sophií Gendron

Máte ráda i moderní druhy tance?

Taneční společnosti obdivuji, je to řehole pro každého tanečníka i choreografa a lituji například zániku Montrealského Lala Dance.“

Co říkáte televizním  tanečním soutěžím, jako je v Česku StarDance? Určitě jste nějaké zaregistrovala i v Kanadě…

Myslím, že zpopularizovali fantastickým způsobem tanec a vůbec taneční vyjádření.  Tento, původně britský TV pořad, dokázal  přiblížit  tanec širokému publiku, a iniciovali také  otevření nových  studií.“

Máte nějaký taneční vzor?

Choreografa Jiřího Kyliána.“

Nechystáte nějaký projekt i v Čechách? Kdy se na Vás můžeme popřípadě těšit tady?

V Čechách bohužel nic neplánuji. Ale protože jsem srdcem stále Češka, samozřejmě,  že o tom často přemýšlím.“

Tak věřme, že se to v budoucnosti změní. A zatím se na Vás můžeme těšit prostřednictvím Vašich filmů… Při jejichž tvorbě Vám i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU držím palce.

Foto: archiv Tiny Adams a autora

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Francouzská akademie vzdává nejvyšší poctu českému umělci za posledních 180 let!

Kdo se stal nositelem pocty nedozírného významu? Není jím architekt, filmař, grafik, hudebník, malíř nebo sochař, nýbrž Jiří Kylián, choreograf světového renomé. Díky mimořádnému významu jeho díla navíc navrhla Akademie i novou kategorii – choreografie.

Académie francaise je slovutnou institucí, k níž neodmyslitelně patří Académie des beaux-arts, tedy Akademie krásných umění, založená roku 1816. Stát se členem této Akademie znamená prakticky „nesmrtelnost“.  Přijetí cizince za člena, tzn. membre associé étranger, je ojedinělou událostí, týká se jen pár zahraničních osobností múzických a výtvarných umění. Jednou z nich byl v roce 1835 hudebník českého původu, Antonín Rejcha. Tento pražský rodák byl ředitelem Pařížské konzervatoře, učitelem takových veličin, jako Hector Berlioz, Franz Liszt, César Franck nebo Charles Gounod.

Čerstvý laureát vzácného ocenění Jiří Kylián

Píše se 25. duben 2018 a Akademie krásných umění volí za svého člena druhého Čecha v historii. Následuje schválení návrhu na členství Jiřího Kyliána francouzským ministrem pro Evropu a zahraniční vztahy. 25. května 2018 je oficiálně vydáno komuniké stvrzující tuto výjimečnou poctu. Obrovská gratulace!

Jak píší o životní cestě Jiřího Kyliána v zahraničí?

Cesta k tanci Jiřího Kyliána vedla od akrobacie přes baletní přípravku Národního divadla na Taneční konzervatoř Praha. Stipendium na Královské baletní škole v Londýně znamenalo klíčové setkání s choreografem Johnem Crankem, který mu nabídl angažmá v Stuttgart Ballettu. V roce 1975 přijal nabídku na umělecké spoluvedení NDT (Nederlands Dans Theater) v Haagu. V roce 1978, po nebývalém úspěchu baletu Sinfonietta byl jmenován uměleckým ředitelem NDT v plném rozsahu. Žalmová symfonie, jeho druhý počin této éry, už jednoznačně vynesl souboru mezinárodní věhlas. Po období příklonu k abstraktnímu stylu v 80. letech jeho tvorbu zásadně ovlivnilo setkání s domorodci v Austrálii. Jiří Kylián odešel z pozice uměleckého ředitele NDT v roce 1999, ale zůstal ještě rezidenčním choreografem skupiny. Od 70. let minulého století vytvořil stovku baletů, z nichž tři čtvrtiny byly právě pro NDT. Je držitelem celé řady ocenění, včetně Ceny Nižinského udělené v Monte Carlu, nebo francouzského řádu Čestné legie.“

Jiří Kylián

Dodejme, že pražská Akademie múzických umění mu udělila titul Doktor honoris causa. V jednom z jeho vrcholných děl, Arcimboldo, které vytvořil pro 35. výročí NDT, spojil všechny fáze taneční kariéry od 17 do 70 let. Měli ho možnost vidět i naši diváci. Jeho velkou inspirací byla také Zora Šemberová, první světová interpretka Julie v Prokofjevově baletu.

Doposud mělo členství Akademie krásných umění sedm kategorií: Architektura, Film a fotografie, Grafika, Hudba, Malířství, Sochařství, a Kategorie nezávislých členů. 25. dubna, kdy jsem byl zvolen členem Akademie, se choreografie stala její novou kategorií.

Mám z toho radost a snad mají také radost ostatní příslušníci našeho cechu,“ vysvětluje Jiří Kylián a dodává: „Bude vás určitě zajímat, že jediní moji předchůdci z naší profese, kteří se stali členy této instituce, byli Marcel Marceau a Maurice Béjart. Ti byli přijati do kategorie nezávislých členů, protože kategorie Choreografie nebyla ještě založena. Oba tyto tvůrce jsem nesmírně obdivoval. Oni nám otevřeli dveře k magii, inovaci, kráse a fantazii. Byli největšími hrdiny mého mládí. Dodnes si uvědomuji, jak důležité pro mne bylo vidět jejich představení, a později se s nimi dokonce i setkat.“  

Ředitelka organizace i festivalu TANEC PRAHA Yvona Kreuzmannová

Festival TANEC PRAHA se rád přidává k nekonečné řadě gratulantů!,  říká Yvona Kreuzmannová, ředitelka festivalu, a doplňuje: Je pro nás o to větší poctou, že právě Jiří Kylián s přesahovým dílem ,East Shadow´ zahájí jubilejní 30. ročník festivalu 1.–3. června v divadle PONEC.

Mimořádnou příležitost seznámit se hlouběji s jeho životním dílem pak přinese retrospektivní multimediální výstava „Celebrating Kylián!“, kterou v úzké spolupráci s Baletem Národního divadla a Kyliánovým nadačním fondem otevřeme příští týden! Veřejnost má možnost ji navštívit od 5. do 10. června a od 11. do 25. 10. 2018 v budově B Národního divadla na náměstí Václava Havla.  

Foto: Eva Smolíková a TANEC PRAHA

Kateřina Kavalírová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

JIŘÍ KILIÁN coby dárek k narozeninám

30. ročník festivalu TANEC PRAHA zahájil Jiří Kilián se svým představením „East Shadow“!

Třicátý ročník festivalu TANEC PRAHA začal a narozeninovým dárkem bylo představení samotného Jiřího Kiliána – ikonické osobnosti, která v tanci znamená totéž, co Miloš Forman pro film.

Dílo Jiřího Kiliána čítá zhruba stovku choreografií. Jiří Kilián je Mistrem v propojení tance s filmem, ale i jakýmikoli dalšími druhy umění. Z jeho díla dýchá dokonalost, fascinace obrazem a pohybem, lehkost a hloubka.

Ředitelka festivalu TANEC PRAHA Yvona Kreuzmannová říká: „Lepší dárek jsem nemohla dostat!“

Projekt „East Shadow“ nás přenáší k myšlence na oběti tsunami. Motiv všeničícího mořského živlu na filmovém plátně je zde propojen s živým představením. Kylián oslovil dva tanečníky tvořící zralý pár (Sabine Kupferberg, Gary Chryst) a japonskou klavíristku žijící v Holandsku (Tomoko Mukaiyama).

Představení “East Shadow” si pochopitelně nenechala ujít ani Markéta Perroud, spoluředitelka festivalu TANEC PRAHA

Prvního června, tedy v den zahájení festivalu TANEC PRAHA, nadšené obecenstvo v divadle Ponec dychtivě očekávalo „East Shadow“. Představení zahájila Tomoko Mukaiyama svojí hrou na klavír a ta provázela celé představení. Nejprve začal film, scéna na jevišti věrně kopírovala obrazy na plátně, a tudíž dva tanečníci jaksi „vystoupili z plátna před nás“, doslova se zhmotnili a tančili současně s postavami na plátně, vlastně se obrazy vzájemně doplňovaly.

Co pohyb, a to přesný pohyb, to nápad a sebevyjádření. Divák zírá na sled někdy až absurdních obrazů, ale krásných a dokonalých. Každý moment znamená napětí a očekávání věcí příštích. Jiří Kilián diváka doslova hypnotizuje, jeho obrazy vás naprosto pohltí. V tom se ozve rána, přichází strašlivý mořský živel, který bere všechno. Smutek, ztráta. Přesto dva tančící lidé dávají jakousi naději. Evokují v nás myšlenky na ty, kteří přežili.

Jiří Kylián (druhý zleva)

Na závěr se z velkého plátna běsnící živel „valí téměř až na diváka“, strašné a působivé samo o sobě, v kombinaci s pohybem a jistým tajemnem, které během „East Shadow“ pociťujeme, se celý večer stává něčím mimořádným a neopakovatelným.

Ředitelka festivalu Yvona Kreuzmannová blahopřeje hlavní hvězdě zahájení festivalu Jiřímu Kyliánovi i ostatním účinkujícím

Ovace ve stoje neberou konce, ředitelka festivalu Yvona Kreuzmannová děkuje Jiřímu Kiliánovi za tento krásný dárek k 30. narozeninám festivalu TANEC PRAHA.

Připít si bylo možné alkoholicky i nealkem…

A dále probíhá raut, bujaré veselí a hosté se baví až do pozdních nočních hodin. Přesto asi v každém z nás zůstává myšlenka na oběti tsunami a také na East Shadow, krásně zpracované, oduševnělé dílo plné smutku i naděje.

Pod bohatou nadílkou převážně zdravých dobrůtek se prohýbaly stoly

Zeptali jsme se….

TM: Proč je Jiří Kilián v tanečním světě takovým fenoménem?

Yvona Kreuzmannová, ředitelka festivalu Tanec Praha:

Yvona Kreuzmannová

Protože dokáže dokonale propojovat všechny žánry umění. Je absolutně otevřený, a to všemu, je úplně jedno, jestli je to hudba, film, divadlo, výtvarná stránka umění, nebo tanec. Jednoduše řečeno, Jiří Kilián je schopen všechny tyto oblasti umění perfektně spojit.“

Děkujeme.

Text, foto, video: Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Na věku nikdy nezáleželo méně!

Jubilejní ročník festivalu TANEC PRAHA klepe na dveře!

Tisková konference, kde se krájel dort s neuvěřitelným číslem 30  a která probíhala ve velmi přátelské atmosféře,   odstartovala 30., tedy jubilejní ročník festivalu Tanec Praha, jehož  motto  letos zní:  “Na věku nikdy nezáleželo méně!”

 

 

„Festival nese v sobě silná témata, která rezonují v dnešní společnosti, a to v duchu úcty k velkým osobnostem, jejichž vliv na rozvoj současného umění ve světě je zásadní, ale i otevřenosti vůči novým impulzům“, říká ředitelka festivalu Tanec Praha Yvona Kreuzmannová.

Jubilejní ročník festivalu se uskuteční v Praze od 1. do 25. června 2018 a již od konce května oživí dalších 20 měst a obcí ČR. Ponese se ve vizuálním stylu i duchu motta posledního ročníku: TANCEM PROTI PŘEDSUDKŮM. 30. ročník festivalu navíc dokáže, že na věku nikdy nezáleželo méně. Dárkem pro diváky i festival samotný je Gala Opening festivalu: návrat Jiřího Kyliána (CZ/NL), tentokrát s komorním mu ltižánrovým představením „East Shadow“. O excelentní závěr akce se postarají inscenace „SUNNY“ Emanuela Gata (IL/FR) a „Dancing Grandmothers“ Eun-Me Ahn (KR). V programu však září i další jména vyzrálých osobností tanečního světa: Germaine Acogny, Louise Lecavalier aj.

„Program 30. ročníku je nabitý osobnostmi s velkou zkušeností a respektem. Na scéně uvidíme Sabine Kupferberg s Gary Chrystem v Kyliánově exkurzi do beckettovského absurdního světa, Germaine Acogny, matku afrického současného tance, pak i stejně nestárnoucí kanadskou cyberpunkovou královnu Louise Lecavalier a nakonec Eun-Me Ahn, která roztančí mj. vitální korejské babičky,“ říká Yvona Kreuzmannová a pokračuje: „Do zákoutí mystické mexické kultury nás pozvou Foco alAire (MX) a do inspirace ze světa dětské fantazie nás ponoří vlámský kabinet k. Velký prostor dostanou koprodukce českých umělců se zahraničními, čímž reflektujeme výrazný posun taneční scény u nás, a nechybí ani prostor talentům z Afriky i Evropy.“

Gala-Opening festivalu 1. 6. 2018

Jiří Kylián o svém díle říká:

East Shadow” neboli “Východní stín” měl premiéru v roce 2013 jako součást “Aichi Triennale” v japonském městě Nagoya. Tento festival byl věnován obětem “tsunami” neboli “veliké vlny”, která zpustošila část východního pobřeží Japonska v roce 2011. Velká část výtěžku z těchto představení podpořila oběti této zničující přírodní katastrofy.

Naše představení “East Shadow” sestává ze tří komponentů:

1) živé představení dvou starších tanečníků.

2) film, jehož protagonisté jsou titíž dva lidé stojící na jevišti. Ten film je vlastně album jejich života.

3) živý, vše-sjednocující klavírní doprovod.


Sloučení filmu a živého představení není samozřejmě nic nového. Obzvláště když se jedná o tytéž lidi, kteří jsou přítomni jak na jevišti tak i ve filmu. To se nezdá příliš složité. To je pravda, protože to je tak jednoduché a samozřejmé,jako koexistence života a smrti. Zajímavé na tom je, že ti lidé na filmovém plátně zůstávají vždy stejně staří, zatímco ti dva živí na jevišti stárnou každou vteřinou, zrovna tak, jako diváci, kteří tomu představení přihlížejí.

V našem představení je přítomnost té „velké vlny“ vlastně jen metaforou mnohých nebezpečí, která nás provázejí po velkou část našeho života. Zde o tanci skutečně skoro nemůže být řeč, „East Shadow“ je spíše pohybové drama beze slov, těžící z hlubokých zkušeností obou protagonistů: Sabine Kupferberg a Gary Chryst. Ti nám dovolují nahlédnout do jejich šťastně-nešťastného tragikomického soužití. Oba t ito představitelé byli dlouholetými členy NDT III, neboli skupiny, pro tanečníky mezi čtyřicítkou a smrtí, kterou jsem založil v roce 1990. Text, který jsem v tomto představení použil, napsal Samuel Beckett specificky pro operu skladatele Mortona Feldmana nazvanou lapidárně “Neither”, volně přeložitelné jako “Ani”….!

V našem představení se tedy jedná o absurdní text, absurdní existenci dvou stárnoucích a ohrožených jedinců, a o strhující proud částečně improvizované a částečně komponované hudby. Jejich skladatelkou a interpretkou je Tomoko Mukayama.

Chvíle štěstí, zklamání, katastrof, či banalit….nic netrvá….vše je jen jedna nekonečná proměna, odnesena nekonečnou obří vlnou času….neznámo kam….“

Na počest Kyliánovy návštěvy je ve spolupráci s Národním divadlem a Kyliánovým nadačním fondem v Praze uspořádána rovněž retrospektivní výstava/instalace Celebrating Kylián!, která se bude konat na nám. Václava Havla – budova B Národního divadla. Jedná se o doposud největší prezentaci unikátních dokumentárních materiálů z Kyliánovy tvůrčí práce a díla. Díky spolupráci zmíněných organizací proběhne výstava ve dvou termínech – od 4. června a poté během října v rámci premiéry Kylián v Národním divadle.

Události sezony – Forum Karlín, 23.–25. 6. 2018:

Emanuel Gat je velmi žádaný na mnoha evropských i světových scénách a našel skvělé zázemí ve francouzském Montpellier. I jeho dílo SUNNY, kterým vyvrcholí festival 25. června, je multižánrové, spojující živý koncert Awira Leona s ori ginálním pohybovým ztvárněním tanečníků ze všech koutů světa. Je mezi nimi i Annie Hanauer, kterou jsme mohli loni obdivovat v Tordre.

Živé a dynamické je i vystoupení korejské choreografky Eun-Me Ahn s devíti tančícími babičkami v symbióze s vynikajícími tanečníky, s nimiž odvážně provokuje proti určité šedi oficiální kultury své země. Pouští se do divokého světa barev, oslovuje seniory na cestách venkovem, dokumentuje je filmově, to vše v přirozeném mezigeneračním dialogu, který je nosným tématem celého festivalu. Ukazuje, že tančit může každý a&nb sp;v každém věku.

Další zralé osobnosti tanečního světa:

Věk nehraje roli ani pro další umělce, resp. umělkyně, které poctí svou přítomností 30. ročník festivalu, ať je to kanadská „cyberpunková královna“ současného tance Louise Lecavalier či první dáma afrického tance, Germaine Acogny.

Lecavalier objela celý svět se skupinou La La La Human Steps, aby se vydala svou vlastní cestou. V Praze jsme ji zažili v roce 2011 v duetech Nigela Charnoka a Edouarda Locka. Tentokrát uvidíme její celovečerní choreografii So Blue, s jejím typickým energickým sólovým projevem, který se prolíná v duetech s tan ečníkem.

Acogny se vrátila na scénu v originální verzi Svěcení jara, kterou festival TANEC PRAHA uvedl v r. 2017. Ve věku nad 70 let nevidí žádnou překážku, znovu se staví na jeviště, tentokrát v ryze divadelní inscenaci, kterou režíroval Mikaël Serre: AN UN DETROIT DU DEBUT / Somewhere at the Beginning. Podařilo se mu propojit životní příběhy rodiny Acogny s filmovou dokumentací prostředí, které si ne každý Evropan dokáže představit. Inscenace je klíčem k pochopení Afriky. Germaine navíc povede workshop nejen pro studenty tanečních škol i profesionály.

Středně velké produkce z Afriky, Latinské Ameriky a Evropy:

Druhým africkým umělcem, který obohatí program festivalu, je Ladji Kone – talentovaný a hloubavý tanečník z Burkiny Faso, který uvede své sólo Lego de l’égo i duet Màa Labyrinthe v dokonalé symbióze s hudebníkem Erwannem Bouvier a povede také workshopy pro dospělé i teenagery či děti s veřejnou prezentací na závěr. Od za átku června bude účinkovat v Praze i regionech.

Foco alAire představují fenomén překračující hranice žánrů, vystihují hluboké pocity Mexičanů žijících ve světě všudypřítomného násilí, ale i silných kulturních tradic. Své pocity přenášejí na scénu plnou fascinujících obrazů, symbolických gest, barev, masek a fantastických výkonů v d&i acute;le Idea de una pasión. K tomu nás nakazí svými minimalistickými pohyby a úsměvy v procesí s názvem LOStheULTAMAR, za zvuku funebrální hudby pod širým nebem. Uvidí je diváci v Praze i regionech.

Na programu nebude chybět ani mimořádně fyzicky disponovaný maďarský performer László Fülöp a jeho soubor Timothy and the Things. Mezinárodní ohlas získal díky platformě Aerowaves, kde byl naposledy vybrán mezi Twenty17 s duetem „Your Mother at my Door“. Ten byl letos v dubnu uveden v USA v rámci projektu V4 Dance Festival a zájemci ho mohou zhlédnout i u nás v regionech. V Praze uvedlo Waiting for Schrödinger, jehož inspirací je myšlenkový experiment slavného fyzika oceněného Nobelovou cenou.

Mezinárodní festivalové koprodukce

Poslání festivalu je mj. podpora vzniku nových děl. Každé pondělí, třikrát po sobě, uvede festival projekty českých umělců v mezinárodní spolupráci. Koprodukce festivalu TANEC PRAHA přinášejí velké výzvy umělcům, kteří se nebojí nových impulzů, zkoumání neznámého, hledání jiných postupů a třeba i rolí stanovených jinak, než jsme byli zvyklí. Festival je významným koproducentem čtyř projektů: Útočiště Viliama Dočolomanského, SAME SAME Karine Ponties, Sunday Neurosis Jiřího Pokorného a Radima Vizváryho a NEBOJ Tvůrčí dvojice Nicole Mossoux – Patrick Bonté.

Útočišti vystoupí na jevišti tři špičkoví tanečníci: Andrej Petrovič ze Slovenska, Minh – Hieu Nguyen z Vietnamu a Rin Kin z Číny v dialogu se třemi hudebníky a zpěvačkou. Projekt je hlubokou sondou do životních příběhů osob, které se rozhodly opustit svou zemi a putovat za lepší budoucností.

Belgická choreografka francouzského původu Karine Ponties nepracuje s českými umělci poprvé. Tentokrát ji oslovily dvě silné ženské osobnosti, které spolu již nejednou pracovaly, ale nikdy obě v roli interpretek přímo na scéně: Tereza Ondrová a Petra Tejnorová.

Třetí projekt spojil dvě výrazné osobnosti s velmi odlišnou zkušeností: Jiřího Pokorného, tanečníka prestižních evropských souborů, a Radima Vizváryho, umělce s velkou láskou k pantomimě a pohybovému divadlu. Duet nesoucí název Sunday Neurosis vznikl mj. v koprodukci holandského divadla Korzo.

Čtvrtou koprodukcí bude site-specific projekt pro magický prostor tunelu mezi Žižkovem a Karlínem, který inspiroval belgický tvůrčí tandem Mossoux-Bonté ke spolupráci s českými studenty z JAMU. Adaptují jej proto i pro zajímavé prostory brněnských Kasemat.

TANEC PRAHA DĚTEM

Festival se tradičně věnuje i nejmladším divákům, tentokrát vyvrcholí různé aktivity českých umělců pro děti a s dětmi představením vlámského souboru kabinet k pod názvem HORSES. Vlámové pozvou diváky do světa nekonečné fantazie přímo s dětmi-spolutvůrci na jevišti. Jejich přítomnost deklaruje, že vnímáme-li děti jako rovnocenné partnery, nejen že to obě strany bytostně baví, ale také nás dokážou strhnout, inspirovat a přinášet nové impulzy.

V regionech uvádí čeští umělci sérií produkcí pro děti i s dílnami po představení. Dětem se věnuje na workshopech i Ladji Kone.

VEN.ku TANCI

Company Furinkaï / Satchie Noro & Silvain Ohl: Origami je nepřehlédnutelnou instalací v otevřeném prostoru: obří kontejner se rozkládá a skládá jako japonské origami. Tato industriální romance nás nutí k zastavení se v čase, ponoření se do svého vlastního, ryze poetického azylu uprostřed každodenní šedi.

Druhým výrazným zahraničním projektem je LOStheULTRAMAR mexického Foco alAire, ale také mezinárodní uskupení CreWcollective, který uvede Moving Orchestra v regionech. Specifický projekt Corridor-Piece roztančí chodby v historických objektech regionů.

 

Český tanec v regionech

Festival je vynikající příležitostí pro prezentaci nejzajímavějších děl českých umělců v regionech, optimálně v kombinaci se zahraničními díly – Mexičany, Afričany, Maďary a Holanďany. Zpravidla jde o kombinaci in-door a out-door produkcí – viz program TANEC PRAHA v regionech.

 

Doprovodný program:

Jako každý rok, bude i 30. ročník festivalu otevřen setkávání hostů s domácím publikem a hlubšímu vhledu do kontextu tvorby jednotlivých účastníků. Výstavy, debaty, filmové projekce, workshopy a site-specific projekty mj. ve spolupráci s festivalem Landscape obohatí nabídku veřejnosti po celý červen, v Praze i regionech.

 

Více informací: www.tanecpraha.org

 

 

Foto: Vojtěch Brtnický

Kateřina Kavalírová 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN