jiří kylián – Taneční magazín

Jiří Kylián zavítal do Domu tanečního umění

Jiří Kylián převzal v Domě tanečního umění patronát nad Pražským komorním baletem

Jiří Kylián, jeden z nejvýznamnějších choreografů své generace, zavítal do Domu tanečního umění v pražském Braníku, aby převzal patronát nad Pražským komorním baletem (PKB). Návštěva legendárního tvůrce, který strávil většinu svého života (od roku 1975) v Nizozemsku a celých čtyřiadvacet let (1975-1999) byl uměleckým ředitelem Nizozemského tanečního divadla (NDT), je pro české taneční umělce symbolickým gestem, projevem uznání a solidarity, které dnes taneční divadlo nutně potřebuje. Pražský komorní balet, který založil Pavel Šmok, je již přes půl století výrazným symbolem nezávislé kultury.

Pavel Šmok (1927-2016), choreograf, tanečník a pedagog, patřil mezi nejvýznamnější osobnosti, které ovlivnily českou taneční scénu. „Rád se stávám patronem Pražského komorního baletu, této malé, ale velmi důležité instituce, která si vzala za úkol dát konečně taneční umění na stupeň, na kterém už dávno mělo být, komentuje Jiří Kylián převzetí patronátu. „Můj vztah k Pražskému komornímu baletu je dlouhodobý. Já jsem znal Pavla Šmoka dobře a také jsem ho zval ke mně do Nizozemského tanečního divadla, kde dělal svoje choreografie a on mě pozval do Pražského komorního baletu. Držím PKB palce, je to vynikající ansámbl a doufám, že spolupráce se bude vyvíjet dál.

Jiří Kylián a Jan Schneider, ředitel konzervatoře Taneční centrum Praha foto Háta Němečková

„Pevně doufáme, že záštita Jiřího Kyliána pomůže otevřít oči těm, kteří rozhodují o veřejné podpoře nezávislým souborům profesionálního tance, a že konečně pochopí, že taneční profese je extrémně náročná, vyžaduje každodenní několikahodinovou přípravu, nemluvě o délce taneční kariéry,“ říká Ladislava Jandová, ředitelka Pražského komorního baletu. „Pokud máme prezentovat a uvádět profesionální představení na té nejvyšší úrovni, je nutné, aby soubor pracoval kontinuálně, a také, aby tanečnici měli jistotu minimálně dvouletého angažmá.“

Ladislava Jandová, ředitelka PKB, a Jiří Kylián

Dům tanečního umění v pražském Braníku otevřel na podzim 2021. Je zastřešující správní, produkční a ekonomickou institucí s vlastní právní subjektivitou, která koordinuje maximálně efektivní využití objektu a celého tohoto unikátního konceptu mimořádně rozsáhlé vzdělávací a kulturní služby. Všichni stálí rezidenti Domu tanečního umění jsou nezávislé – nestátní neziskové organizace. „Dnes byl unikátní Dům tanečního umění Praha po dvou letech od jeho vzniku doslova pokřtěn osobou nejpovolanější – Jiřím Kyliánem. Tento výjimečný památkově cenný brownfield zachránili osvícení podnikatelé a pro kulturu ho objevilo a rekonstruovalo Taneční centrum Praha, konzervatoř – gymnázium,“ uvádí Antonín Schneider, manažer konzervatoře. „Spolu s Pražským komorním baletem, studentskými soubory Balet Praha Junior a Baby Balet Praha jsme zde získali – po mnohaletých marných jednáních s Prahou v podnikatelském sektoru – kvalitní zázemí pro uměleckou a vzdělávací činnost a technologické zázemí divadelního provozu. Místo je tu i pro uměleckou agenturu Mezinárodní centrum tance, Nadaci Tanec a Divadlo, Institut Pavla Šmoka a Terpsichore – dětské studio a konzervatorní přípravku. Celkem máme šest tanečních studií na 3120 m² plochy. Jiří Kylián toto vše ocenil a podpořil – je to první reálná šance pro nezbytnou akceleraci nezávislého tanečního divadla – dosud neodpustitelně potlačovaného státem i veřejnou správou.“

Jiří Kylián a Pražský komorní balet

„Vidím to dneska poprvé, je to ojedinělé nejen v Česku, ale i za hranicemi. Je to záviděníhodné,“ řekl po své návštěvě Domu tanečního umění Jiří Kylián.

Jiří Kylián se narodil v Praze. V roce 1967 absolvoval Taneční konzervatoř Praha. Po stipendiu na londýnské Royal Ballet School nastoupil v letech 1969-1975 angažmá ve Stuttgarter Ballett u Johna Cranka. Z Německa odešel do Nizozemska, kde byl v Haagu v Nederlands Dans Theater (NDT) v letech 1975-1977 spoluředitelem a choreografem, v letech 1978-1999 uměleckým šéfem a od roku 1999 choreografem. Vedle hlavního ansámblu NDT vybudoval juniorský NDT 2 (1978) a seniorský NDT 3 (1991). V Haagu založil Kyliánovu nadaci 1986 (od roku 1991 její pobočku v pražském Divadelním ústavu). Vytvořil přes 80 choreografií, většinou uvedených v Haagu, velkou část jeho prací zařadilo do repertoáru 40 renomovaných světových ansámblů. Je nositelem řady vyznamenání a ocenění, mj.Carina Ari Medal, Westend Theatre Award (Londýn), Nederlandse Choreografie Prijs (Amsterdam), Hans Christian Andersen Ballet Award (Kodaň), Grand Prix International Vidéo-Danse (Paříž), Sonia Gaskellprijs (Amsterdam), Officier de l´Ordre „Pour les arts et lettres“ (Paříž), Price of the Dutch Theatre (Amsterdam), Critics (Ceny holandské kritiky, 1996), Premio Internazionále Gino Tani (Řím), Premio Danza a Danza (Milán), Cena A. Benois pro choreografy (Moskva), Outstanding Achievement of Cultural Merits Award (Tokio), Premio di Teatro di Roma/City of Roma, Decoration of the Royal Dutch order of Oranje-Nassau/Rytíř řádu Oranje-Nassau (Haag 1995), Angel Award Edinburg International Festival, Joosta-van-den-Vondel Prijs (1997), Honorary Doctor The na Julliard School New York, Zlatá medaile za zásluhy ČR (1997). V roce 2000 získal Cenu Laurence Oliviera, laureátství monacké prestižní Ceny V.Nižinského pro nejlepšího světového choreografa, doktor honoris causa pražské AMU a cenu ministerstva kultury ČR Artis Bohemiae Amicis. V roce 2019 byl vyznamenán Akademií krásných umění v Paříži. Význačné ocenění, které akademie uděluje od roku 1816, obdržel jako teprve třetí Čech a je jedním z mála cizinců, kterým se této pocty dostalo.

Pražský komorní balet je největší český nezávislý profesionální taneční soubor. Jeho počátky sahají do roku 1964, kdy Luboš Ogoun, Pavel Šmok a Vladimír Vašut založili původní Studio Balet Praha. V roce 1975 pak choreograf Pavel Šmok založil Pražský komorní balet, což způsobilo velký zlom ve vývoji československého baletu. Na repertoáru souboru byly zejména choreografie Pavla Šmoka, zároveň však hostujících českých i zahraničních choreografů. Soubor prošel cílevědomým a úspěšným vývojem, stal se významným reprezentantem tanečního umění ČR a hl. města Prahy v zahraničí, získal řadu významných ocenění.

Jiří Kylián patronát PKB foto Háta Němečková

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Choreograf Jiří Kylián patronem Pražského komorního baletu

Patronát Jiřího Kyliána propojil taneční divadlo, které překračuje hranice

Jiří Kylián, jeden z nejvýznamnějších choreografů své generace, je od letošního roku patronem Pražského komorního baletu. Rodák z Prahy strávil většinu svého života (od roku 1975) v Nizozemsku, celých čtyřiadvacet let (1975-1999) byl uměleckým ředitelem Nederlands Dans Theater. Pavel Šmok téměř před padesáti lety založil nezávislý taneční soubor Pražský komorní balet – a zůstal mu věrný až do své smrti. Kruh se uzavřel: Jiří Kylián vždy vyzdvihuje nejen originalitu a uměleckou kvalitu Šmokova díla, ale i jeho statečný boj s totalitní mocí. Jeho patronát symbolicky propojil to, co totalitní režim rozdělil – taneční divadlo, které lehce překračuje hranice, nezná jazykovou bariéru, umění pro každou lidskou bytost kdekoliv na světě, umění budoucnosti.

„Rád se stávám patronem Pražského komorního baletu, této malé, ale velmi důležité instituce, která si vzala za úkol dát konečně taneční umění na stupeň, na kterém už dávno mělo být,“ uvádí choreograf Jiří Kylián.

„Chtěl bych vám také připomenout jednu maličkost, která je nám všem sice povědomá, ale kterou často zanedbáváme. Každý z nás má jakousi ‚body language‘ neboli ‚řeč svého těla‘, která je nám dána do vínku. Je absolutně ojedinělá a patří pouze nám – nedá se ji ani kopírovat, ukrást, nebo vygumovat – ale je možné ji kultivovat,“ doplňuje Kylián. „Samozřejmě víme, že si můžeme vybičovat své bicepsy a břišní svaly tak, aby nám je všichni záviděli. Ale o to mi zde nejde – jde mi o hodnoty, které jsou lidstvu mnohem prospěšnější než naše tělesná kondice. Mám na mysli naší mentální a emocionální rovnováhu, naši citlivost vůči druhým a schopnost jim pomáhat. Jde mi o naši víru a filozofickou orientaci, o sociální cítění a politické přesvědčení! Myslím na to, co jsme, a jak bychom nejlépe naši jsoucnost mohli umocnit, aby měla co nejpozitivnější vliv na naše okolí.

Naše tělesná zdatnost je důležitá schránka chránící naše ‚osobní poselství‘, které se snažíme poslat světu, a proto se o ni musíme dobře starat. Do skutečně dobré fyzické formy nás však nedostane ani tělocvik, ani pumpování železa, ale může nám pomoci výuka tance a jeho doprovodných disciplín. Jsem přesvědčen, že nejen dokáže prohloubit poznání našeho těla, ale hlavně rozšířit náš horizont. Jsem přesvědčen, že každý člověk – a samozřejmě také každý politik – by se měl učit tančit. Tanec by se měl stát povinným předmětem všech základních škol. Zaslouží naši podporu, a sice nejen mentální, ale i finanční. Tanec je sice ‚Popelkou‘ naší umělecké rodiny, ale každý z nás ví, co se z té Popelky nakonec vyklubalo – Princezna. Pomozte jí stát se princeznou, než z ní bude babička!“

Víte, že….

Jiří Kylián se narodil v Praze. V roce 1967 absolvoval Taneční konzervatoř Praha. Po stipendiu na londýnské Royal Ballet School nastoupil v letech 1969-1975 angažmá ve Stuttgarter Ballett u Johna Cranka. Z Německa odešel do Nizozemska, kde byl v Haagu v Nederlands Dans Theater (NDT) v letech 1975-1977 spoluředitelem a choreografem, v letech 1978-1999 uměleckým šéfem a od roku 1999 choreografem. Vedle hlavního ansámblu NDT vybudoval juniorský NDT 2 (1978) a seniorský NDT 3 (1991). V Haagu založil Kyliánovu nadaci 1986 (od roku 1991 její pobočku v pražském Divadelním ústavu). Vytvořil přes 80 choreografií, většinou uvedených v Haagu, velkou část jeho prací zařadilo do repertoáru 40 renomovaných světových ansámblů. Je nositelem řady vyznamenání a ocenění, mj.Carina Ari Medal, Westend Theatre Award (Londýn), Nederlandse Choreografie Prijs (Amsterdam), Hans Christian Andersen Ballet Award (Kodaň), Grand Prix International Vidéo-Danse (Paříž), Sonia Gaskellprijs (Amsterdam), Officier de l´Ordre „Pour les arts et lettres“ (Paříž), Price of the Dutch Theatre (Amsterdam), Critics (Ceny holandské kritiky, 1996), Premio Internazionále Gino Tani (Řím), Premio Danza a Danza (Milán), Cena A. Benois pro choreografy (Moskva), Outstanding Achievement of Cultural Merits Award (Tokio), Premio di Teatro di Roma/City of Roma, Decoration of the Royal Dutch order of Oranje-Nassau/Rytíř řádu Oranje-Nassau (Haag 1995), Angel Award Edinburg International Festival, Joosta-van-den-Vondel Prijs (1997), Honorary Doctor The na Julliard School New York, Zlatá medaile za zásluhy ČR (1997). V roce 2000 získal Cenu Laurence Oliviera, laureátství monacké prestiční Ceny V.Nižinského pro nejlepšího světového choreografa, doktor honoris causa pražské AMU a cenu ministerstva kultury ČR Artis Bohemiae Amicis. V roce 2019 byl vyznamenán Akademií krásných umění v Paříži. Význačné ocenění, které akademie uděluje od roku 1816, obdržel jako teprve třetí Čech a je jedním z mála cizinců, kterým se této pocty dostalo.

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Nejpřitažlivější taneční dokumenty Zlaté Prahy 2022

Nikola Márová a Jiří Kylián tanečními hvězdami Zlaté Prahy 2022

Skončil 59. ročník televizního festivalu Zlatá Praha. 16 filmů se týkalo tance či pohybového umění, celkově pak festival nabídl divákům 88 soutěžních filmů a 2 nesoutěžní. Český křišťál získal balet Alenka z Opéra national du Rhin, choreografie Amir Hosseinpour a Jonathan Lunn. Zřejmě největším lákadlem pro milovníky tance, až už z profesionálních řad nebo z řad laiků, byly dva dokumenty, které jsme si ani my nemohli nechat ujít. Však také v hledišti nebylo místečko volné, někteří dokonce seděli na schodech. Příběh jednoho milovaného divadla vypráví dokument Divadelní dějství v produkci Jiřího Kyliána a Portrét Nikoly Márové nám zprostředkoval režisér Martin Kubala.

V sále Nové scény Národního divadla jsme zhlédli dokument Jiřího Kyliána Divadelní dějství, který vyprávěl o 35 –ti letech života divadelní budovy předního nizozemského souboru současného tance NDT. Jak nám prozradila Nataša Novotná, která na tiskové konferenci zastupovala Jiřího Kyliána, jednalo se o nesmírně zajímavou taneční éru. Film je vlastně rozhovor choreografa Jiřího Kyliána s Remem Koolhaasem, architektem tohoto prvního světového divadla navrženého výhradně pro tanec. Dalo by se říci, že dokument je vlastně vytvořen coby poslední vzpomínka a rozloučení se s divadlem, které bylo jednoho dne nemilosrdně zbořeno. Jiří Kylián a Rem Koolhaas se vraceli do 80. let, kdy divadlo vznikalo, vzpomínali na problémy, ale i veselé příhody, které začátky provázely, i na manažera Carla Birnieho, který si toto divadlo svým svérázným způsobem prosadil.

Během filmu se dozvídáme úsměvné historky ze života Jiřího Kyliána. Ale je patrné, že v sobě nese bolest nad ztrátou milovaného divadla, i když uznává, že divadlo by nemělo být muzeem a život jde neustále vpřed. Musíme připomenout slova Nataši Novotné, která potvrdila, že divadlo bylo pro potřeby tanečníků dokonalé, bezchybně navrženo, vše fungovalo, nic nebylo zbytečné. Ve filmu se nerozebírá důvod zbourání divadla, na jehož místě vyrostl nový multifunkční moderní komplex, ale dozvěděli jsme se ať už během tiskové konference nebo po skončení dokumentu od Jiřího Kyliána, který ten den přijel do Prahy, že se jednalo čistě o rozhodnutí politiků či radních. Jiří Kylián to komentoval s úsměvem, že tito lidé zřejmě chtěli, aby po nich zbylo něco, třeba nová budova a zapsali se tak do historie…Inu, kdo ví.

Ostatně i sám architekt Koolhas nepřistupoval ke zbourání budovy s nějakým přílišným sentimentem. Možná mezi přecitlivělými umělci a prakticky založenými staviteli je rozdíl. Cítí-li divák s umělcem, možná mu přeci jen během dokumentu ukápla slzička.

Chvíli na to, co skončil jeden dokument a diváci se nemohli nabažit focení s Jiřím Kyliánem, navázal další, doslova trhák. Portrét primabaleríny Baletu Národního divadla Nikoly Márové. Kameraman a režisér Martin Kubala tvořil dokument během sezony 2021/2022. Sama Nikola Márová nazvala tuto dobu jako turbulentní. A taky se tam věci děly! Vysněná role Julie z baletu Romeo a Julie Nikole celý život poněkud unikala. Teď se konečně jevilo, že ji má „v kapse“, jenže ouvej…. Jednou covid, podruhé zranění, pak zase zdravotní komplikace partnera… divák se nestačil divit, jak může život s kartami zamíchat.

Film přiblížil divákovi život primabaleríny, všechny úskalí kariéry, kterým musí čelit, obavy ze zranění, i z věku, protože přibývající roky obvykle taneční dráhy nemilosrdně ukončí. Navíc jsme nahlédli i do soukromého života Nikoly, což bylo pro diváka osvěžující. Nikola při všem tom zběsilém tempu vychovává syna Maxe, s manželem Alexandrem Katsapovem se rozešli, protože oba se shodli na tom, že trávit spolu veškeré okamžiky, ať už v práci nebo doma, přineslo zkrátka „ponorkovou nemoc.“ Nikola se ale vdala znovu, úplně tajně, ale se svým druhým manželem, který přijal její příjmení, Janem Márou, prozradili, že svatbu netajili. Jen o ní zkrátka nikomu neřekli…

Během dokumentu se na plátně objevila další slavná jména, jako Daria Klimentová, Tereza Podařilová, Jaroslav Slavický a opět Jiří Kylián, který řekl, že by Nikolka nikdy neměla přestat tančit.

Diváci také měli příležitost nahlédnout do okamžiků, kdy Nikola budovala již své vlastní taneční studio s Michalem Štípou, oba tvořili dlouho taneční pár a jaksi k sobě neodmyslitelně patřili. Někteří lidé byli dokonce přesvědčeni, že jsou manželé, ale tak to nebylo, opravila fakta s úsměvem Nikola.

Největším napětím během filmu pro diváka bylo, zda nakonec Nikola roli Julie tančila či ne. Nabízelo by se, že jí to určitě vyšlo, aspoň konec dokumentu skončí „happyendem.“

Jenže – jaké překvapení! Ne, nevyšlo to. Nikola statečně zakončila tuto etapu života slovy, že je jí už 42 let, natrápila se dost a dost a hroutit se z toho nebude. Je prý vděčná za všechno, co jí vyšlo a hotovo.

Po skončení filmu se primabalerína objevila na jevišti za bouřlivého potlesku a ke všem překvapením se diváci dozvěděli, že roli Julie bude tančit 8. října 2022! Ale prý svým přátelům říká, ať si lístky zatím nekupují….

Role Julie nakonec přišla, jistě také zásluhou šéfa Filipa Barankiewicze, který s Nikolou soucítil, protože, jak pravil, je obdivuhodné, že Nikola ve 42 letech ještě může tančit roli mladé dívky, to nebývá tak běžné.

Češi mají být na koho hrdí a doufejme, že tentokrát to Nikole už konečně vyjde! Ovšem samotnému filmu tyto životní peripetie prospěly, protože dokument tak věrohodně zachytil, jak nelehký je život primabaleríny.

Foto: Archiv České televize (s laskavým svolením)

Eva Smolíková

Taneční magazín

Rozhovor se Štěpánem Pecharem, choreografem a uměleckým šéfem DEKKADANCERS

„Někdy se koníček promění v povinnost. A to je špatně“

Štěpán Pechar

V dětství se věnoval kreslení a malování. Hodně sportoval a nakonec se našel v tanci, který jej okouzlil, jak přiznal až v osmnácti letech. Začínal studiem v pražském Duncan Centru a ve dvaceti letech nastoupil do sedmého ročníku pražské taneční konzervatoře. Tančil v Laterně magice, spolupracoval s 420PEOPOLE, Lenkou Vagnerovou & Company, s Pražským komorním baletem. Krásné role tančil na scéně ND a od roku 2015 působí Štěpán Pechar jako umělecký a výkonný šéf, choreograf a tanečník DEKKADANCERS a tanec, jak sám přiznává, stále miluje. „Je to ohromná součást mého života. Je to moje povolání a velká vášeň.“

Pocházíte z Malty, kde jste do svých osmnácti let se sourozenci vyrůstal v rodině českého lékaře, a maminka je maltská rodačka a pracovala v cestovní kanceláři. Jak vzpomínáte na toto období? Neuvažoval jste, že byste byl jako Váš tatínek lékařem?

„Na své dětství a náctiny mám jen ty nejkrásnější vzpomínky. Byl to úplně bezstarostný život. Snad největší starostí bylo vybrat pláž, kam se půjdeme koupat, nebo vyhrát plážový volejbal.

Pamatuji si na to, když mi bylo zhruba 8 let a táta nám s bráchama ukazoval záznam operace kolene a s velkým zájmem nám popisoval každý krok operace. Uznám, že mě to dost zajímalo. Táta nám také neustále kladl na srdce, že je dobré mít alespoň jednoho doktora v rodině a jistě si přál, aby alespoň jeden z jeho čtyř synů se doktorem stal. Nestal. Ačkoli naši byli celkem přísní ve výchově a trvali na tom, aby se nám dařilo ve studiu, nikdy na nás netlačili ve výběru studia a kariéry. Já jsem o medicíně jistého času uvažoval, ale odradilo mě to celoživotní studium a silné nutkání věnovat se sportu a pohybu.“

V dětství jste se věnoval kreslení a malování a k tanci jste se dostal díky lásce k jedné slečně, jak jste v jednom rozhovoru přiznal, až v osmnácti letech. A se studiem tance jste začal v pražském Duncan Centru a ve dvaceti letech jste nastoupil do 7. ročníku Pražské taneční konzervatoře. Čím vás tanec tak okouzlil, že jste mu podlehl a zapudil myšlenku studia fyzioterapie?

„Když jsem sportoval, zajímaly mě vždy cviky, které jsou směřovány k tomu se naučit nějakou dovednost. Tedy necvičit jen sílu pro sílu, nebo výdrž pro výdrž a pružnost pro pružnost, ale cvičit sílu v nohách například pro výbušnost a pro vyšší skok, nebo cvičit zápěstí pro zlepšení stojky, cvičit flexibilitu za účelem toho dokázat udělat provaz apod. Po té fyzické stránce, tohle je přesně tanec. Učíte své tělo být připravené se naučit co nejvíce dovedností a tyto dovednosti jsou pak prostředkem vašeho vyprávění na jevišti. Navíc oproti míčovým hrám se v tanci neučíte jen určitou opakující se škálu dovedností, ale učíte se neustále nové. V podstatě s každou choreografií se učíte jiné pohyby, zkoumáte jiné principy a přicházíte neustále na nové způsoby, jak pracovat s tělem. Ta pestrost je to, čemu jsem propadl. K tomu ztvárňujete tancem role, které musíte naplnit emocemi. A vždy mě nesmírně zajímala choreografie, kde se správnou fantazií a se zájmem o tvorbu je opravdu možné snad všechno. Tanec, choreografie, divadlo…dohromady jsou nevyčerpatelnou studnou zajímavostí.“

Jako tanečník jste začínal v roce 2010 v Laterně Magice, spolupracoval jste s 420PEOPOLE, Lenkou Vagnerovou & Company, s Pražským komorním baletem a pak jste dostal nabídku od tehdejšího uměleckého šéfa baletu ND Petra Zusky. A na prknech Zlaté kapličky jste debutoval v klasickém baletu Labutí jezero. Tančil jste moderní i klasické role. Někde jste řekl, že jste si zatančil mnoho svých vysněných rolí. Na kterou rád vzpomínáte a máte ještě nějakou nesplněnou rolí, kterou byste si rád zatančil?

„Velmi rád vzpomínám na Bella Figura od Jiřího Kyliána, nebo na DECADANCE od Ohada Naharina, taky Cacti od Alexandra Ekmana. Opravdu jsem si velice užíval tyhle krásné díla tančit. Spíše než konkrétní vysněné role mám vysněné spolupráce s některými choreografy. Například moc rád bych poznal práci s Crystal Pite na některé z jejích choreografiích, nebo Akrama Khana nebo Mats Eka. Zajímalo by mě, jak přistupují k tvorbě, jak formují své myšlenky do pohybu, jak uvažují nad dramaturgií nebo režií, jak pracují s tanečníky.“

Od roku 2015 působíte jako tanečník, choreograf a umělecký šéf tanečního souboru DEKKADANCERS. V současné době se věnujte více vedení souboru. Na co se mohou příznivci vašeho souboru těšit? Připravujete nové projekty?

„Diváci se mohou těšit na již čtvrtou premiéru v tomto roce. Pro podzim tohoto roku připravuje pro DEKKADANCERS svoji novou kreaci Ondřej Vinklát. Po spolupráci s Divadlem Bratří Formanů a s Českou filharmonií na Knize džunglí, která měla premiéru 7. 6. 2022 v Azylu, se chceme zase zaměřit na tvorbu ryze naši, ryze DEKKA. Plánujeme už také rok 2023. O všech nových projektech budeme včas informovat na našich nových webových stránkách www.dekkadancers.net, nebo na našem FB či IG.

Hodně se věnujete také chorografii (Purpurový déšť, Gone Too Soon). Poslední večeře, na niž jste jako choreograf podílel spolu s Ondřejem Vinklátem a Markem Svobodníkem, byla Oceněna nejlepší choreografií roku 2017 – Operaplus. Máte v této disciplíně nějaké vzory?

„Je jich mnoho, například již zmiňovaní Jiří Kylián, Crystal Pite, Mats Ek, Akram Khan. Jsou mi vzorem svým přístupem a uvažováním nad choreografií, svojí nápaditostí a ojedinělostí.“

V roce 2021 měla premiéru Vaše one man show Muž z Malty a na přípravě scénáře jste se inspiroval svým dospíváním. V tomto projektu jste propojil tanec, malbu a stand-up a právě stand-up sledujete od svých devíti let a vašimi oblíbenci jsou Robin Williams a Jim Carrey. Jaké to je být na scéně sám?

„Vzrušující!“

Čím je pro Vás tanec dnes? Někde jste řekl, že tanec stále milujete…

„Samozřejmě že tanec stále miluji. Je to ohromná součást mého života. Je to moje povolání a velká vášeň.“

Je Vám práce také koníčkem?

„Do jisté míry. Všeho moc je příliš. Někdy se stane, že se koníček promění v povinnost. To je špatně! Kdykoliv se mi tohle v minulosti stalo, vždy jsem se snažil udělat vše potřebné k tomu, abych znovu nalezl chuť k práci a dostal se do stavu, kdy mě práce nesmírně naplňuje. Myslím si, že jedině tak, můžete dosáhnout opravdu výjimečných výsledků. Jsem si vědom toho, že mám se svojí prací velké štěstí v tom, že je pro mě, dost často, koníčkem.“

Jak rád trávíte chvíle volna?

„Aktivním odpočinkem – volejbal, saunování, motorky, běh, kresba, fitko, cestování, čtení, kino i divadlo.“

Děkuji za rozhovor

Štěpán Pechar

Narodil se 2. září 1987 na Maltě, kde vyrůstal do svých 18 let.

Tanec studoval v Duncan Centru a na Taneční konzervatoři hlavního města Praha.

Spolupracoval s Laternou Magikou, 420PEOPLE, Lenka Vagnerová & Company, Pražský komorní balet. Byl členem baletu ND v Praze.

Působí jako umělecký a výkonný šéf, choreograf a tanečník DEKKADANCERS, kde účinkuje v – Muž z Malty, Stabat Mater, A. I., HornyBach 18+, Poslední večeře

Foto: Archiv Štěpána Pechara

Veronika Pechová

pro Taneční magazín