Rozhovor s choreografem a šéfem baletu Moravského divadla v Olomouci Janem Fouskem

„Tanec je vrcholový sport v kabátu umění, ale bez dukátů, které byste z kapes kabátu tahali“

Taneční kariéra je u konce, choreografická dráha je ve hvězdách a práce pedagoga i šéfa baletu je momentálně aktuální, baví mě a velmi naplňuje,“ přiznává dvojnásobný držitel Thálie Jan Fousek, který na scéně Národního divadla v Brně ztvárnil řadu krásných tanečních rolí, působí jako pedagog na Taneční konzervatoři v Brně a od roku 2022 je také šéfem baletu Moravského divadla v Olomouci. 

Dočetla jsem se o Vás, že jste vždy rád tancoval a od šesti let jste chodil do lidového souboru Heřmánek na ZUŠ a v deseti jste byl přijat na Taneční konzervatoř v rodném Brně. Co Vás ještě, kromě tancování, bavilo? Jaký jste byl kluk? 

„Máme chalupu na Vysočině, takže mi byla příroda od dětství blízká. Běhal jsem po lese, jezdil na kole, v zimě lyže… Jakmile jsem nastoupil na konzervatoř, sjezdovky šly stranou, nechtěl jsem riskovat. Ale běhu na lyžích jsem se nevzdal. Během prvních let na konzervatoři přišla krize, chtěl jsem skončit a začít studovat práva, ale nakonec láska k tanci zvítězila a drží mě dodnes.“

 Po konzervatoři jste v roce 2002 nastoupil do angažmá v ND Brno a v roce 2005 jste se stal sólistou baletu. Na scéně jste se představil v řadě krásných rolí, jako jsou např. Princ v Louskáčkovi, v Labutím jezeře, Albert v Giselle, Benvolio a Merkucio v Romeovi a Julii, Solor v Bajadéře, Don José v Carmen… Splnily se Vaše taneční sny? V čem byste si rád ještě zatančil?

„V jednom z prvních rozhovorů jsem kdysi řekl, že mým snem byl Romeo – a u toho snu to také zůstalo. Stejně tak Des Grieux v Manon. To jsou dvě role, které mě opravdu minuly. Ale přišly jiné, krásné. Tak to v životě chodí a je potřeba to tak brát. A jestli bych si rád v něčem ještě zatančil? Už ne, tuto kapitolu jsem v sobě uzavřel a neplánuji ji znovu otevřít. Jsem rád, že se mi podařilo odejít z jeviště včas. Život mi ale přináší nové výzvy, které mi umožňují ve světě tance zůstat, a já jsem za ně velmi rád.“

Za své taneční kreace jste obdržel významná ocenění – v roce 2004 jste se stal nejvýraznějším talentem roku a získal Cenu Philip Morris Ballet Flower Award. Za roli Rimauda v Úplném zatmění jste byl nominován na Cenu Thálie, kterou jste pak 2x získal za role – Smrt ve Svěcení jara a Vikomt Valmont v Nebezpečných známostech. 11x jste se stal držitelem ceny DIVA za nejlepší taneční výkon v ND Brno. Co to pro Vás znamená?

„Každá z těch cen pro mě vždy znamenala obrovskou radost, byly odměnou, motivací a hnacím motorem do další práce. Je moc dobře, že tyto ceny existují, protože naše povolání je obrovskou dřinou, vrcholovým sportem v kabátu umění, ale bez dukátů, které byste z kapes kabátu tahali.“

 Jako tanečník jste tancoval pod vedením choreografů jako jsou – Jiří Kylián, Yuri Vámos, Libor Vaculík, Petr Zuska, Caetano Soto, Jacek Przybylowicz nebo Krzysztof Pastor, s nímž jste spolupracoval také jako jeho asistent na Nebezpečných známostech (2019) pro Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě. Jak na tyto osobnosti tance a choreografie vzpomínáte? S kým byste rád ještě spolupracoval?

„Každý z choreografů Vás vždy umělecky posouvá, formuje… V začátcích to byl určitě pan Vaculík, se kterým nyní spolupracuji ve zcela jiné rovině. Nikdy mě nenapadlo, že s ním jednou budu připravovat premiéru pro svůj soubor. A vidíte, stalo se. Ivan Hrozný, kterého jsme loni uvedli tady v Moravském divadle, je toho důkazem. Stejně tak mě nikdy nenapadlo, že budu jednou asistentem Krzysztofa Pastora. Život nám přináší výzvy a je na nás, které z nich přijmeme. A s kým bych rád spolupracoval? Jako šéf baletu se všemi, kteří kolem sebe šíří pozitivní energii a jsou schopni soubor technicky i umělecky posunout.“

Sám jste se představil jako choreograf – pro Taneční konzervatoř (Adagio, Alice in Wonderland, Back to You) a ND Brno (Lidice). Jaká to byla zkušenost?

„Choreografická práce je velmi zajímavá. Baví mě celá příprava, kdy vzniká nápad, hledáte hudbu, smysl, kroky a následně pak samotný tvůrčí proces na baletním sále. Vše ale vyžaduje klid a stoprocentní koncentraci (alespoň v mém případě), a to v současné době nemám.“

Působíte jako pedagog na Taneční konzervatoři v Brně. Čím Vás tato práce naplňuje? Je to ta možnost, že můžete předávat své zkušenosti dále a vidět jak z malého dítěte vyrůstá mladý talentovaný člověk?

„Dovolil bych si jednu poznámku. Talent buď máte, nebo nemáte. A je velmi zajímavé sledovat, jak mladý člověk s talentem nakládá. Mým úkolem v roli pedagoga je talent rozvíjet, ale naučit se nedá. Je rozdíl mít dispozice a mít talent. Pokud má někdo obojí, má velkou šanci uspět. Když se Vám podaří probudit v mladém člověku zájem a důvěru, pak ta práce má smysl a přináší radost na obou stranách. V opačném případě je to vzájemné trápení. Mít radost z úspěchu druhých je krásná vlastnost…a přesně to mě na pedagogické práci baví.“

Od ledna 2022 jste uměleckým šéfem baletu Moravského divadla v Olomouci. Na jaké baletní představení byste pozval k vám do divadla a na co se můžou diváci u vás těšit?

„Ivana Hrozného jsem již zmiňoval, nejnovější uvedenou premiérou je Bolero & Carmen, které rozhodně za zhlédnutí stojí a v příští sezoně to bude taneční drama Želary autorek Zuzany Lapčíkové a Hany Litterové. Ať už ale přijdete na cokoliv, věřím, že se nudit nebudete.“

Jste tanečník, pedagog, zkusil jste choreografii a teď jste zejména šéfem baletního souboru. Která z Vašich profesí je Vám nejbližší nebo ve všech jste našel něco, co Vás posouvá dál?

„Myslím, že z celého rozhovoru je patrné, že každá profese mě něčím naplňuje. A funkce šéfa baletu umožňuje i jejich vzájemné prolínání. Taneční kariéra je u konce, choreografická dráha je ve hvězdách a práce pedagoga i šéfa baletu je momentálně aktuální, baví mě a velmi naplňuje.“

Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna?

„Na odpočinek moc času opravdu nezbývá. Nejradši jezdím na kole, zajdu do lesa na houby nebo zedničím a zahradničím na chalupě. Ideální dovolená je pro mě ale u moře – tam si umím představit i důchod 😊“

Jan Fousek

Narodil se 16. 2. 1984 v Brně, kde v roce 2002 vystudoval Taneční konzervatoř. V letech 2003 – 2008 studoval Taneční pedagogiku na JAMU v Brně.

Od roku 2002 byl v angažmá Národního divadla Brno a od 1. ledna 2022 je uměleckým šéfem Baletu Moravského divadla v Olomouci.

Od roku 2011 učí na Taneční konzervatoři v Brně.

Je držitelem řady ocenění např. Cena Philip Morris Ballet Flower Award, 2x cena Thálie, od roku 2005 získal 11x Cenu DIVA za nejlepší taneční výkon v ND Brno.

Foto: Archiv Jana Fouska

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s talentovaným baletním tanečníkem Kristiánem Pokorným

Úspěchy by měly kořenit v pracovitosti a odhodlání jedince

Kristián Pokorný pochází z rodiny plné baletních tanečníků a již ve čtyřech letech poprvé stál na jevišti Národního divadla v Praze v představení Lucrezia Borgia. Divadlo zná od mala a stalo se tak brzy pro něj  přirozeným prostředím. V baletu se našel a od sezóny 2020/21 je mladý a talentovaný tanečník v angažmá baletního souboru Wiener Staatsoper.

Oba Vaši rodiče – Zuzana Savková a Jiří Pokorný –  jsou bývalí sólisté baletu ND v Praze a dvojnásobní držitelé cen Thálie a Váš otec je šéfem baletu plzeňského Divadla J. K. Tyla. Dědeček Jaromír Pokorný byl rovněž tanečník, který jako choreograf působil také v Německu. Také babička Irena Löffler byla tanečnicí v Česku i Německu a Vy jste tak vlastně vyrůstal v divadle a svět baletu jste ochutnal velice brzy. Pamatujete si, kdy jste stát poprvé na jevišti, a jak jste se cítil?

„Pokud se nepletu, poprvé jsem stál na jevišti na prknech Národního divadla v představení Lucrezia Borgia, v choreografii Libora Vaculíka, když mi byly 4 roky. Pro tak malé dítě je zvláštní stát na jevišti, a jenom dělat, co se mu řekne. Myslím, že jsem to bral jako hru. Rodiče mě často brali s sebou do práce, nebo jsem se díval, když tančili, takže divadlo se pro mě brzy stalo přirozeným prostředím. A jaké to magické místo pro dítě!“

rok 2003

Narodil jste se v Praze, ale vyrůstal v Plzni, kde jste při Divadle J. K. Tyla navštěvoval baletní školičku a vystupoval v několika baletních vystoupeních. Jaké bylo vyrůstat v divadelním prostředí? Co rozhodlo, že jste se vydal ve šlépějích svých rodičů?

„Když jsem začínal, rodiče byli na vrcholu taneční kariéry, asi dávalo smysl, že jsem měl zájem dělat to, co jsem u nich pozoroval. Protože jsem byl odjakživa obklopen hudbou a umělci, objevil se ve mně zájem k tanci, ale také ke zpěvu, či hře na klavír. Jako malý jsem dostával příležitosti nejen v baletech, ale i muzikálech a činohrách. Doteď mám nezapomenutelné zážitky, a to všechno bylo možné díky mým rodičům. Nic ale není jenom růžové. Protože jsem byl zvyklý na to, že všichni v branži znají mé jméno, začal jsem na to spoléhat a chlubit se tím. Během dospívání jsem zjistil, že musím přestat být namyšleným malým klukem, a naučit se ctít to, že ne všichni mají takové štěstí, a že úspěchy by měly kořenit v pracovitosti a odhodlání jedince, a ne odkud pochází.“

Křižíkova Fontána
Louskáček 
2011

Vaše cesta pak vedla na pražskou Taneční konzervatoř, kterou jste ukončil v roce 2018 a při studiu jste nadále vystupoval na jevišti a v roce 2013 jste se představil v titulní roli v baletu Petr Pan. Velkou roli Tadzia jste měl v baletní inscenaci Smrt v Benátkách. Přišly další hlavní postavy v baletních představeních jako Carmina Burana, Rhapsody in Blue. Jaké role rád ztvárňujete?

„Mám rád, když dokážu projevit kousek sebe skrz role, které utvářím. Když se nad tím zamyslím, tak jsem měl na to docela štěstí: v Petru Panovi jsem byl ten třináctiletý rošťák, co nechtěl vyrůst; ve Smrti v Benátkách zase patnáctiletý kluk, s mírou zvědavosti, dětské naivity a špetkou dospělé odpovědnosti. Samozřejmě to nevychází takhle vždycky, ale já se přesto snažím vložit něco osobního do všeho, co dělám. Tak je to pro mě snazší a přirozenější, a myslím si, že to divák vždycky pozná. Momentálně mi ale o role nejde, a nacházím se na místě, kde je více příležitostí v abstraktních baletech, kde se žádné ani neobjevují. Můj přístup však zůstává stejný: najít v pohybu kousek sebe, a zároveň pomáhat vyobrazit choreografovu vizi. Často to není vůbec jednoduché, ale kdybych se denně nesetkával s nějakou výzvou, asi by mě to tolik nebavilo.“

Patříte mezi výrazné mladé tanečníky, což jste také dokázal i na Mezinárodní baletní soutěži, která se konala v roce 2015 v Plzni a Vy jste získal 3. cenu v kategorii B – Junior. Co to pro Vás tehdy znamenalo?   

„Z konzervatoře nás tam tehdy jelo mnoho, a je dobré, že nás škola, pod vedením Jaroslava Slavického, často posílala ven vystupovat, či soutěžit. Člověk tak pozná spoustu zajímavých lidí z různých koutů světa. Významné pro mě bylo si znovu zatančit v Plzni, kde jsem začínal, a zároveň vidět, jakým způsobem pracují naši vrstevníci z jiných evropských baletních škol.“

Po konzervatoři jste dostal stipendium na Akademie des Tanzes v německém Mannheimu, pod vedením Birgit Keil, kde jste v rámci studia byl součásti několika produkcí v baletním souboru Badisches Staatstheater Karlsruhe. Pak jste tančil v Balletts am Rhein Düsseldorf a od sezóny 2020/21 jste v angažmá baletního souboru Wiener Staatsoper. Na čem momentálně pracujete?  

„Po letošním „lockdownu” otevíráme reprízou Ein Deutsches Requiem v choreografii šéfa baletu Martina Schläpfera. Dále nás čeká celovečerní balet Johna Cranka – Onegin, a pracujeme i na Concertu od Lucindy Childs. Zároveň je ve tvůrčím procesu nová choreografie In Sonne verwandelt, též od našeho šéfa.“

Ballett am Rhein – b.42
Martin Schläpfer – Reformationssymphonie
Foto: Gert Weigelt

Čím je pro Vás balet tak okouzlující, že se mu s takovým nadšením věnujete? Láká Vás také choreografie?

„Já nevím. Naplňuje mě to. Poznávám spoustu úžasných umělců. Pracuji v nádherné budově, kam lidé chodí ocenit umění – co víc si přát? Čas od času ucítím záchvěv inspirace na choreografii, zatím ale tyto myšlenky odkládám do neurčité budoucnosti.“

Patříte k lidem, pro které je práce také jejich koníčkem, nebo práci a odpočinek striktně oddělujete? Jak nabíjíte ‚své baterky‘?

„Odpočinek považuji za absolutně zásadní součást jakékoliv profese. Přijdu domů a snažím se co nejefektivněji vypnout hlavu a uvolnit tělo. Díky tomu se každý den můžu těšit do práce a dělat na maximum, protože na to mám dostatek ušetřené energie.“

Wiener Staatsballett – MAHLER, LIVE
Martin Schläpfer – “4”
Foto: Ashley Taylor

 

Děkuji za rozhovor

Veronika Pechová

pro Taneční magazín