Rozhovor s choreografem a šéfem baletu Moravského divadla v Olomouci Janem Fouskem

„Tanec je vrcholový sport v kabátu umění, ale bez dukátů, které byste z kapes kabátu tahali“

Taneční kariéra je u konce, choreografická dráha je ve hvězdách a práce pedagoga i šéfa baletu je momentálně aktuální, baví mě a velmi naplňuje,“ přiznává dvojnásobný držitel Thálie Jan Fousek, který na scéně Národního divadla v Brně ztvárnil řadu krásných tanečních rolí, působí jako pedagog na Taneční konzervatoři v Brně a od roku 2022 je také šéfem baletu Moravského divadla v Olomouci.

Dočetla jsem se o Vás, že jste vždy rád tancoval a od šesti let jste chodil do lidového souboru Heřmánek na ZUŠ a v deseti jste byl přijat na Taneční konzervatoř v rodném Brně. Co Vás ještě, kromě tancování, bavilo? Jaký jste byl kluk?

„Máme chalupu na Vysočině, takže mi byla příroda od dětství blízká. Běhal jsem po lese, jezdil na kole, v zimě lyže… Jakmile jsem nastoupil na konzervatoř, sjezdovky šly stranou, nechtěl jsem riskovat. Ale běhu na lyžích jsem se nevzdal. Během prvních let na konzervatoři přišla krize, chtěl jsem skončit a začít studovat práva, ale nakonec láska k tanci zvítězila a drží mě dodnes.“

Po konzervatoři jste v roce 2002 nastoupil do angažmá v ND Brno a v roce 2005 jste se stal sólistou baletu. Na scéně jste se představil v řadě krásných rolí, jako jsou např. Princ v Louskáčkovi, v Labutím jezeře, Albert v Giselle, Benvolio a Merkucio v Romeovi a Julii, Solor v Bajadéře, Don José v Carmen… Splnily se Vaše taneční sny? V čem byste si rád ještě zatančil?

„V jednom z prvních rozhovorů jsem kdysi řekl, že mým snem byl Romeo – a u toho snu to také zůstalo. Stejně tak Des Grieux v Manon. To jsou dvě role, které mě opravdu minuly. Ale přišly jiné, krásné. Tak to v životě chodí a je potřeba to tak brát. A jestli bych si rád v něčem ještě zatančil? Už ne, tuto kapitolu jsem v sobě uzavřel a neplánuji ji znovu otevřít. Jsem rád, že se mi podařilo odejít z jeviště včas. Život mi ale přináší nové výzvy, které mi umožňují ve světě tance zůstat, a já jsem za ně velmi rád.“

Za své taneční kreace jste obdržel významná ocenění – v roce 2004 jste se stal nejvýraznějším talentem roku a získal Cenu Philip Morris Ballet Flower Award. Za roli Rimauda v Úplném zatmění jste byl nominován na Cenu Thálie, kterou jste pak 2x získal za role – Smrt ve Svěcení jara a Vikomt Valmont v Nebezpečných známostech. 11x jste se stal držitelem ceny DIVA za nejlepší taneční výkon v ND Brno. Co to pro Vás znamená?

„Každá z těch cen pro mě vždy znamenala obrovskou radost, byly odměnou, motivací a hnacím motorem do další práce. Je moc dobře, že tyto ceny existují, protože naše povolání je obrovskou dřinou, vrcholovým sportem v kabátu umění, ale bez dukátů, které byste z kapes kabátu tahali.“

Jako tanečník jste tancoval pod vedením choreografů jako jsou – Jiří Kylián, Yuri Vámos, Libor Vaculík, Petr Zuska, Caetano Soto, Jacek Przybylowicz nebo Krzysztof Pastor, s nímž jste spolupracoval také jako jeho asistent na Nebezpečných známostech (2019) pro Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě. Jak na tyto osobnosti tance a choreografie vzpomínáte? S kým byste rád ještě spolupracoval?

„Každý z choreografů Vás vždy umělecky posouvá, formuje… V začátcích to byl určitě pan Vaculík, se kterým nyní spolupracuji ve zcela jiné rovině. Nikdy mě nenapadlo, že s ním jednou budu připravovat premiéru pro svůj soubor. A vidíte, stalo se. Ivan Hrozný, kterého jsme loni uvedli tady v Moravském divadle, je toho důkazem. Stejně tak mě nikdy nenapadlo, že budu jednou asistentem Krzysztofa Pastora. Život nám přináší výzvy a je na nás, které z nich přijmeme. A s kým bych rád spolupracoval? Jako šéf baletu se všemi, kteří kolem sebe šíří pozitivní energii a jsou schopni soubor technicky i umělecky posunout.“

Sám jste se představil jako choreograf – pro Taneční konzervatoř (Adagio, Alice in Wonderland, Back to You) a ND Brno (Lidice). Jaká to byla zkušenost?

„Choreografická práce je velmi zajímavá. Baví mě celá příprava, kdy vzniká nápad, hledáte hudbu, smysl, kroky a následně pak samotný tvůrčí proces na baletním sále. Vše ale vyžaduje klid a stoprocentní koncentraci (alespoň v mém případě), a to v současné době nemám.“

Působíte jako pedagog na Taneční konzervatoři v Brně. Čím Vás tato práce naplňuje? Je to ta možnost, že můžete předávat své zkušenosti dále a vidět jak z malého dítěte vyrůstá mladý talentovaný člověk?

„Dovolil bych si jednu poznámku. Talent buď máte, nebo nemáte. A je velmi zajímavé sledovat, jak mladý člověk s talentem nakládá. Mým úkolem v roli pedagoga je talent rozvíjet, ale naučit se nedá. Je rozdíl mít dispozice a mít talent. Pokud má někdo obojí, má velkou šanci uspět. Když se Vám podaří probudit v mladém člověku zájem a důvěru, pak ta práce má smysl a přináší radost na obou stranách. V opačném případě je to vzájemné trápení. Mít radost z úspěchu druhých je krásná vlastnost…a přesně to mě na pedagogické práci baví.“

Od ledna 2022 jste uměleckým šéfem baletu Moravského divadla v Olomouci. Na jaké baletní představení byste pozval k vám do divadla a na co se můžou diváci u vás těšit?

„Ivana Hrozného jsem již zmiňoval, nejnovější uvedenou premiérou je Bolero & Carmen, které rozhodně za zhlédnutí stojí a v příští sezoně to bude taneční drama Želary autorek Zuzany Lapčíkové a Hany Litterové. Ať už ale přijdete na cokoliv, věřím, že se nudit nebudete.“

Jste tanečník, pedagog, zkusil jste choreografii a teď jste zejména šéfem baletního souboru. Která z Vašich profesí je Vám nejbližší nebo ve všech jste našel něco, co Vás posouvá dál?

„Myslím, že z celého rozhovoru je patrné, že každá profese mě něčím naplňuje. A funkce šéfa baletu umožňuje i jejich vzájemné prolínání. Taneční kariéra je u konce, choreografická dráha je ve hvězdách a práce pedagoga i šéfa baletu je momentálně aktuální, baví mě a velmi naplňuje.“

Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna?

„Na odpočinek moc času opravdu nezbývá. Nejradši jezdím na kole, zajdu do lesa na houby nebo zedničím a zahradničím na chalupě. Ideální dovolená je pro mě ale u moře – tam si umím představit i důchod 😊“

Jan Fousek

Narodil se 16. 2. 1984 v Brně, kde v roce 2002 vystudoval Taneční konzervatoř. V letech 2003 – 2008 studoval Taneční pedagogiku na JAMU v Brně.

Od roku 2002 byl v angažmá Národního divadla Brno a od 1. ledna 2022 je uměleckým šéfem Baletu Moravského divadla v Olomouci.

Od roku 2011 učí na Taneční konzervatoři v Brně.

Je držitelem řady ocenění např. Cena Philip Morris Ballet Flower Award, 2x cena Thálie, od roku 2005 získal 11x Cenu DIVA za nejlepší taneční výkon v ND Brno.

Foto: Archiv Jana Fouska

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Malá vzpomínka téměř velikonoční – Taneční škola JANY TOMANOVÉ v Monaku

Doba, kdy ubývá živých vystoupení a jsme více či méně vázáni doma, přímo vybízí k různým reminiscencím a vzpomínkám. S velmi zajímavými nás oslovila paní Jana Eriksson Tomanová. Tu první, o Monte Carlu a jeho slavné škole, uveřejňujeme dnes. A dozvíte se v ní navíc i něco o psu světoznámého tanečníka.

„Académie de Danse Classique Princesse Grace de Monte Carlo – Monaco“ – tak přesně toto je originální francouzský název prestižní světové školy baletu. Její zakladatelkou je vynikající ruská balerína Marika Bezobrazova (* 1918 – † 2010). Ruská tanečnice, která působila od roku 1935 v „Baletu de Monte Carlo“. V roce 1947 pak začala v Monte Carlu vyučovat balet. Již roku 1952 zakládá „Monte Carlo Classique Dance School“. Tam vyučuje adepty tance již od předškolního věku. Její pedagogický talent a bohaté interpretační schopnosti i blízké kontakty s tehdejšími osobnostmi baletního umění umožnily, že se její škola záhy stala jednou z nejlepších v Evropě. „Lesklý punc“ dodal škole během roku 1972 nový název – „Académie de Danse Classique Princesse Grace“. Ten byl výslednicí blízkého přátelství Mariky s monackou princeznou Grace – velkou milovnicí baletu. Marika měla úžasné manažerské schopnosti. Obklopila se těmi nejlepšími pedagogy a spolu s nimi vytvořila program pro výchovu tanečníků.

Zakladatelka monacké školy Marika Bezobrazova

Patřila jsem v letech 1997 – 2003 mezí pedagogy, kteří se každoročně se svými nejlepšími žáky zúčastňovali „Mezinárodních baletních zkoušek“. Skládaly se z přesně zadaných baletních sekvencí, které vycházely z přesné hudby, tanečních prvků, přizpůsobených příslušné věkové kategorii studenta. Začínalo se již v předškolním věku. Byly to „Preparatoire“ – tři přípravné taneční skladby, tyto taneční skladby končily kolem devátého roku tanečníka. Od malička se dbalo na správné držení těla, na hudebnost, baletní techniku, přizpůsobenou věku tanečníka, a výraz spojený s prožitkem. Po této přípravě následovaly „Degree“. I. II. III. IV. Každé „degree“ se skládalo z „adagia“ – dívky i chlapci stejně, „špičkové variace“ pro dívky, „skokové variace“ pro chlapce. Tak to pokračovalo i dále. Samozřejmě, čím vyšší degree, tím vyšší nároky.

IV. degee je již náročné – skládá se ze 3 variací – adagio, špičky, valčík, pro dívky – chlapci mají batýrované variace. V. VI. VII.VIII. degree bylo pro profesionální tanečníky, kteří přijeli studovat do Monte Carla, aby se naučili „francouzskou taneční techniku“. Tito tanečníci většinou vystudovali profesionální taneční školy v Německu, Anglii, Jižní Africe, Japonsku a v podobných zemích. Většinou se prezentovali v profesionálních sólových variacích.

Zásada paní Mariky, co se týče baletního umění: respirer – dýchej, (správné dýchání je velmi důležité pro tanečníka – umožní mu zvládat náročné variace), plié – postoj v jakékoli taneční pozici do pokrčení kolen (kolena směřují do strany – což je předpokladem pro všechny skupiny skoků). Dále, battement tendu – (vysunutí kročné dolní končetiny vpřed, stranou, vzad – vždy s vytočením en dehors, to značí: patou vpřed). Toto vše jsou hlavní zásady baletní techniky.

Budova Académie de Danse Classique Princesse Grace v Monte Carlu

Během roků 1997–2003 jsem jezdila do Monte Carla se svými nejlepšími žáky, s nimiž jsme pracovali na programu vždy v průběhu jednoho roku. Někdy to bylo admissibilité, což znamenalo přípravu na dvě degree. S prvními třemi dívkami jsem odjela do Monte Carla roku 1995, jako konzultant „Balet Otevrel“ z německého Augsburgu. Otevřelovi byli moji přátelé, byli to Češi. Mé žačky naučili předepsaným choreografiím na I. degree, které jsem v Praze vypracovávala. Během roku v Praze, a zároveň konzultacemi v Augsburgu, jsme tak úspěšně zvládli „mezinárodní baletní zkoušky“ v Monte Carlu.

Nadešel rok 1997 a to jsem odjela do Monte Carla opět s třemi žáky – tentokrát to byly dvě dívky a jeden chlapec. Byl to pro nás velký úspěch, neboť onen chlapec – Jan Váňa, získal stipendium na letní stáž do Monaka! Na tři týdny. Byl tam totiž ze všech mužských studentů nejlepší. Stal se tam pak postupně miláčkem všech adeptů tance. Po úspěšném absolvování pražské konzervatoře je nyní sólistou baletu v Kyjevě.

Veškeré soutěže v Monte Carlu se vždy konaly v čase velikonočním. Ve stejném roce jsem s Honzíkem odjela do Monaka ještě jednou v létě. Na jeho letní stáž. Tou dobu jsem absolvovala speciální pedagogický kurz „atestaci na francouzskou baletní techniku“. Myslím, že jsem jediná z Čech? Sama jsem totiž „vyrostla“ na ruské baletní škole, takže poznání této techniky mě velmi obohatilo. Tento styl výuky baletu se stal důležitým faktorem mé další pedagogické kariéry. Připravila jsem na mezinárodní baletní zkoušky v Monte Carlu postupně deset studentů. Moje atestace na francouzskou baletní techniku mě zařadila mezi elitu pedagogů. Od toho momentu jsem byla připsána mezi pedagogy, kteří na to měli takzvaně „gebír“

Mnozí z mých studentů byli na baletních zkouškách v Monaku několikrát. Podle jury, která byla složena z těch nejlepších šéfů světových „baletních domů“ a sólových tanečníků, patřili moji žáci mezi ty nejlepší. Atmosféra tam byla úžasná, hovořilo se světovými jazyky – vždy jazykem, odkud student pocházel. Všechny děti byly brány jako osobnosti!

Jen malou kuriozitu závěrem. Marika po smrti svého přítele, slavného Rudolfa Nureyeva (* 1938 – † 1993), opatrovala jeho pejska se jménem Soloria. Byl to takový maskot akademie – součást Nureyeva. Vždy jsem s ním mluvila jen rusky, jinak nerozuměl.

Současný šéf školy v Monaku, pan Luca Masala

Roku 2009 se stal novým uměleckým ředitelem „Ballet Académie Princesse Grace de Monte Carlo“ italský tanečník a pedagog s velkou světovou kariérou, pan Luca Masala. Vysoký standard Akadamie tance v Monaku, který vybudovala Marika Bezobrazova, právě její pokračovatel Masala zcela naplnil a dále jej rozvíjí na vysoké světové úrovni. Studenti „Akademie de Monte Carlo“ stojí vždy na vrcholných žebříčcích světových baletních soutěží.

Foto: archiv Taneční školy Jany Tomanové

Jana Eriksson Tomanová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

LA GIOIA jubilejně na Žofíně

Pop operní trio oslavilo svých 10 let a pozvalo si k tomu skvělé hosty

Pop operní trio slavilo deset let

Společně s nimi také vystoupili přední české a slovenské osobnosti

V pondělí 18. března 2019 rozezněla svými hlasy skupina La Gioia Palác Žofín při příležitosti svého narozeninového galakoncertu, který se nesl v duchu pop opery a společně s triem na koncertě vystoupili také populární osobnosti české a slovenské hudební scény – Sisa Sklovská, Vašo Patejdl a Cigánski Diabli.

V podání pop operního tria zazněly světové hity, jako jsou Adagio, Somewhere, My Way, Winner Takes It All, známá árie Nessun Dorma nebo české songy jako například Pár přátel a Svět lásku má, většinou v italském jazyce. Jedním z účinkujících hostů byla a svým obrovským hlasem okouzlila publikum slovenská diva Sisa Sklovská a za její árii Habanera z opery Carmen a píseň Vyznanie sklidila hned několik potlesků. Společně s La Gioiou zazpívala světoznámý song The Prayer.

Voda, čo ma drží nad vodou a Ak nie si moja, jsou další skladby, které jsme měli možnost slyšet v podání fenomenálního Vaša Patejdla, který je kmotrem jednoho z vydaných CD La Gioia. Jeho nezapomenutelnou píseň Fontána pre Zuzanu si mohlo publikum výjimečně vychutnat i s operními hlasy.

Svůj ohromný temperament předvedla nejslavnější cikánská kapela na světě Cigánski Diabli, v zahraničí známá jako Gipsy Devils, která svým 10 minutovým pásmem světových melodií rozproudila celý sál.

Hudební doprovod celého koncertu zajistil slavný orchestr plný vynikajících hudebníků Big Band Gustava Broma pod taktovkou Vlada Valoviče a Simple Lounge Quartet ze Slovenského národního divadla.

K 10. výročí na hudební scéně a k významnému 100. výročí od vzniku Československa, La Gioia vydala nové CD „LA GIOIA – BEST OF ČESKOSLOVENSKÉ“. CD obsahuje 20 písní z celé hudební éry pop operního tria.

La Gioia znamená v italštině radost a právě s radostí, hispánským temperamentem a italskou vášní tito zpěváci nabídli nevšední a jedinečný hudební zážitek.

Zeptali jsme se….

Peter Ďurovec, LA GIOIA

Jak jste vnímali dnešní atmosféru v Praze během koncertu?

„Po pravdě řečeno, před nějakým dnem jsme měli koncert v Bratislavě a ten sál byl více stavěn na tento typ programu, Žofín je spíše vhodný pro klasickou hudbu. Možná právě proto si dnešní diváci zpočátku mysleli, že uslyší klasiku a my jsme je museli svým výkonem přesvědčit, jestli se jim budeme pozdávat nebo ne. Ale ,standing ovation´ na konci přece jen dokázalo, že to snad byl správný výběr. Teď se z toho těšíme, že tu byla taková úžasná atmosféra, jaká byla.“

Kam nyní povedou Vaše kroky?

„My prakticky celoročně koncertujeme a také celoročně pracujeme na nějakém CD. I když musím říct, že tento rok to asi nevyjde a CD bude až příští rok. Na svém kontě máme už sedm CD za všechny ty roky. Hned další den se vracíme na Slovensko a máme tam tři koncerty po sobě. A takhle to probíhá celých těch osm let, z koncertu na koncert.“

Děkujeme, ať se daří

Foto, video: Eva Smolíková

Text: Jana Janovská, Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN