Taneční škola JANY TOMANOVÉ nás zve na taneční odpoledne v krásném přírodním prostředí
Taneční škola Jany Tomanové Vás srdečně zve na „Taneční odpoledne“, které se koná v sobotu 12. června v 15 hodin v Městské zahradě na Zbraslavi.
„Každoročně pořádáme závěrem školního roku vlastní Gala koncert, kde tančí všichni žáci Taneční školy. Letos probíhala příprava na vystoupení především formou on-line výuky a individuálních lekcí.
Přesto jsme ani v těchto ztížených podmínkách nepolevili a připravili jsme pro Vás bohatý program, který bude výjimečný také tím, že se bude odehrávat v krásném prostředí Městské zahrady na Zbraslavi“, říká Jana Eriksson Tomanová, ředitelka školy.
Na představení vystoupí žáci školy. Jako sólisté se představí Zorka Fuchsová, Terezka Hradská, Annika Procházková, Kristýna Chmelová, Eva Kodua, Tereza Nekolová a Oliver Valenčík v choreografii Jany Eriksson Tomanové, Dáši Břichňáčové a Gustava Voborníka.
Soukromá taneční škola Jany Tomanové pracuje se žáky již dvě desetiletí. Výuka je zaměřena na balet, lidový a moderní tanec. Nejlepší žáky připravujeme na profesionální taneční školy – konzervatoře a Akademii múzických umění v Praze. Výuka baletu je zaměřena na francouzskou baletní techniku.
Žáci školy jsou úspěšnými sólisty ve světě, například Jan Váňa nebo Patrik Holeček – sólista ND v Praze. Nejlepší studenti školy jsou nominováni na soutěže, například: Taneční mládí. Anebo koncerty a soutěže Společnosti tanečních pedagogů ČR.
Více informací o Taneční škole Jany Tomanové najdete na webu: tanecniskolapraha.cz
Doba, kdy ubývá živých vystoupení a jsme více či méně vázáni doma, přímo vybízí k zajímavým reminiscencím a vzpomínkám. S velmi zajímavými nás oslovila paní Jana Eriksson Tomanová. Tu druhou, o našem choreografovi světového jména, uveřejňujeme nyní. A nezapomene se v ní ani na Gustava Voborníka.
Jeho úžasnou kariéru jsem sledovala již od září 1969, kdy jsem jako studentka AMU v Praze odjela do Stuttgartu na festival choreografií Johna Cranka. Tam jsem se s Jiřím Kyliánem, tenkrát dvaadvacetiletým, poprvé setkala. Uvedl mě na festival a byl mi tam také rádcem. Ve Stuttgartu byl až do roku 1975.
Již v roce 1978 odchází Kylián do Haagu, do Holandska, kde se stává uměleckým šéfem a choreografem nově vzniklého tanečního souboru. Angažuje ty nejlepší tanečníky z celého světa. Jeho práce choreografa je vysoce hodnocena předními světovými kritiky. Jen český „dvoreček“ příznačně mlčí. Až v osmdesátých letech minulého století konečně „soudruzi dovolili“ Jiřímu Kyliánovi a jeho souboru představit se v Praze.
Byl to svátek baletu – vzpomínám na Stravinského „Svěcení jara“ a na Janáčkův klavírní cyklus „Po zarostlém chodníčku“ v interpretaci klavíristy Josefa Páleníčka, který hrál přímo na jevišti. A tanečníci Holandského baletu tančili. Tak nadšené ovace publika jsem už více nezažila.
Další setkání s Jiřím Kyliánem nadešlo brzy po revoluci, v devadesátých letech. Spolu s Gustavem Voborníkem, který byl v tu dobu čestným předsedou Společnosti tanečních pedagogů (STAP – nezávislá profesní organizace, vzniklá v roce 1990), jsme napsali Jiřímu Kyliánovi do Haagu zdvořilý dopis. Zda nás – pedagogy a studenty českých tanečních škol – může přijmout v jeho světoznámém divadle. Jeho milá odpověď, že nás přijme, nám doslova vyrazila dech. Ve velmi krátké době jsme cestu do Holandska se studenty a několika pedagogy uskutečnili.
Setkání s Jiřím Kyliánem, v divadle v Haagu, bylo velmi srdečné. Pozval nás na baletní sály, kde již v tu dobu pracoval se třemi soubory. V tom prvním byli tanečníci do dvaceti let. Druhou skupinu tvořili tanečníci mezi dvaceti ažčtyřiceti lety. Ave třetí skupině byli tanečníci od čtyřiceti let výše. Byl to pro všechny úžasný zážitek, obzvláště po pětačtyřiceti letech komunismu. Večer jsme byli všichni pozváni na představení Kyliánových baletů. Jeho osobité pojetí, modernost, ale současně úcta ke všemu, co bylo, co je a co může být, nás nemohlo nechat lhostejnými. Už nevím, kterak bych to nejlépe definovala. Bylo to ohromení? Srdeční zážitek?
Ale to nebylo vše. Jiří Kylián pro nás dojednal návštěvu na Taneční konzervatoři v Rotterdamu. A tam navíc uspořádání workshopu pro naše studenty, pod vedením holandské modernistky.
Domnívám se, že tato cesta do Holandska byla pro všechny členy STAP a jejich studenty velkým životním zážitkem. Všichni jsme měli možnost osobně se potkat s Jiřím Kyliánem. A to nejen jako umělcem – choreografem, ale i člověkem.
Jiří Kylián byl slavnostně inaugurován v Paříži 13. 03. 2019 „Řádem čestné legie“ a byl uveden do křesla Akademie krásných umění (do osmi sekcí umění byla přidána choreografie).
Jiří Kylián s trofejí, kterou mu v Paříži předala monacká princezna Caroline
V roce 1835 byl takto v Paříži vyznamenán skladatelAntonín Rejcha, roku 1896 se této pocty dostalo malířiVáclavu Brožíkovi.
My Češi můžeme a jsme hrdi na tak výjimečného umělce, jako je Jiří Kylián. Nechť je mu Bůh milostiv a dopřeje mu nadále mnoho a mnoho energie a tvůrčího nadšení.
Doba, kdy ubývá živých vystoupení a jsme více či méně vázáni doma, přímo vybízí k různým reminiscencím a vzpomínkám. S velmi zajímavými nás oslovila paní Jana Eriksson Tomanová. Tu první, o Monte Carlu a jeho slavné škole, uveřejňujeme dnes. A dozvíte se v ní navíc i něco o psu světoznámého tanečníka.
„Académie de DanseClassique Princesse Grace de Monte Carlo – Monaco“ – tak přesně toto je originální francouzský název prestižní světové školy baletu. Její zakladatelkou je vynikající ruská balerína Marika Bezobrazova (*1918 –† 2010). Ruská tanečnice, která působila od roku 1935 v „Baletu de Monte Carlo“. V roce 1947 pak začala v Monte Carlu vyučovat balet. Již roku 1952 zakládá „Monte Carlo Classique Dance School“. Tam vyučuje adepty tance již od předškolního věku. Její pedagogický talent a bohaté interpretační schopnosti i blízké kontakty s tehdejšími osobnostmi baletního umění umožnily, že se její škola záhy stala jednou z nejlepších v Evropě. „Lesklý punc“ dodal škole během roku 1972 nový název – „Académie de Danse Classique Princesse Grace“. Ten byl výslednicí blízkého přátelství Mariky s monackou princeznou Grace – velkou milovnicí baletu. Marika měla úžasné manažerské schopnosti. Obklopila se těmi nejlepšími pedagogy a spolu s nimi vytvořila program pro výchovu tanečníků.
Zakladatelka monacké školy Marika Bezobrazova
Patřila jsem v letech 1997 – 2003 mezí pedagogy, kteří se každoročně se svými nejlepšími žáky zúčastňovali „Mezinárodních baletních zkoušek“. Skládaly se z přesně zadaných baletních sekvencí, které vycházely z přesné hudby, tanečních prvků, přizpůsobených příslušné věkové kategorii studenta. Začínalo se již v předškolním věku. Byly to „Preparatoire“ – tři přípravné taneční skladby, tyto taneční skladby končily kolem devátého roku tanečníka. Od malička se dbalo na správné držení těla, na hudebnost, baletní techniku, přizpůsobenou věku tanečníka, a výraz spojený s prožitkem. Po této přípravě následovaly „Degree“. I. II. III. IV. Každé „degree“ se skládalo z „adagia“ – dívky i chlapci stejně, „špičkové variace“ pro dívky, „skokové variace“ pro chlapce. Tak to pokračovalo i dále.Samozřejmě, čím vyšší degree, tím vyšší nároky.
Vstup do monacké taneční školy
IV. degee je již náročné – skládá se ze 3 variací – adagio, špičky, valčík, pro dívky – chlapci mají batýrované variace. V. VI. VII.VIII. degree bylo pro profesionální tanečníky, kteří přijeli studovat do Monte Carla, aby se naučili „francouzskou taneční techniku“. Tito tanečníci většinou vystudovali profesionální taneční školy v Německu, Anglii, Jižní Africe, Japonsku a v podobných zemích. Většinou se prezentovali v profesionálních sólových variacích.
Zásada paní Mariky, co se týče baletního umění: respirer – dýchej, (správné dýchání je velmi důležité pro tanečníka – umožní mu zvládat náročné variace), plié – postoj v jakékoli taneční pozici do pokrčení kolen (kolena směřují do strany – což je předpokladem pro všechny skupiny skoků). Dále, battement tendu – (vysunutí kročné dolní končetiny vpřed, stranou, vzad – vždy s vytočením en dehors, to značí: patou vpřed). Toto vše jsou hlavní zásady baletní techniky.
Budova Académie de Danse Classique Princesse Grace v Monte Carlu
Během roků 1997–2003 jsem jezdila do Monte Carla se svými nejlepšími žáky, s nimiž jsme pracovali na programu vždy v průběhu jednoho roku. Někdy to bylo admissibilité, což znamenalo přípravu na dvě degree. S prvními třemi dívkami jsem odjela do Monte Carla roku 1995, jako konzultant „Balet Otevrel“ z německého Augsburgu. Otevřelovi byli moji přátelé, byli to Češi. Mé žačky naučili předepsaným choreografiím na I. degree, které jsem v Praze vypracovávala. Během roku v Praze, a zároveň konzultacemi v Augsburgu, jsme tak úspěšně zvládli „mezinárodní baletní zkoušky“ v Monte Carlu.
Nadešel rok 1997 a to jsem odjela do Monte Carla opět s třemi žáky – tentokrát to byly dvě dívky a jeden chlapec. Byl to pro nás velký úspěch, neboť onen chlapec – Jan Váňa, získal stipendium na letní stáž do Monaka! Na tři týdny. Byl tam totiž ze všech mužských studentů nejlepší. Stal se tam pak postupně miláčkem všech adeptů tance. Po úspěšném absolvování pražské konzervatoře je nyní sólistou baletu v Kyjevě.
Jan Váňa na archivním snímku
Veškeré soutěže v Monte Carlu se vždy konaly v čase velikonočním. Ve stejném roce jsem s Honzíkem odjela do Monaka ještě jednou v létě. Na jeho letní stáž. Tou dobu jsem absolvovala speciální pedagogický kurz „atestaci na francouzskou baletní techniku“. Myslím, že jsem jediná z Čech? Sama jsem totiž „vyrostla“ na ruské baletní škole, takže poznání této techniky mě velmi obohatilo. Tento styl výuky baletu se stal důležitým faktorem mé další pedagogické kariéry. Připravila jsem na mezinárodní baletní zkoušky v Monte Carlu postupně deset studentů. Moje atestace na francouzskou baletní techniku mě zařadila mezi elitu pedagogů. Od toho momentu jsem byla připsána mezi pedagogy, kteří na to měli takzvaně „gebír“
Mnozí z mých studentů byli na baletních zkouškách v Monaku několikrát. Podle jury, která byla složena z těch nejlepších šéfů světových „baletních domů“ a sólových tanečníků, patřili moji žáci mezi ty nejlepší. Atmosféra tam byla úžasná, hovořilo se světovými jazyky – vždy jazykem, odkud student pocházel. Všechny děti byly brány jako osobnosti!
Legendární Rudolf Nureyev
Jen malou kuriozitu závěrem. Marika po smrti svého přítele, slavného Rudolfa Nureyeva (* 1938 – † 1993), opatrovala jeho pejska se jménem Soloria. Byl to takový maskot akademie – součást Nureyeva. Vždy jsem s ním mluvila jen rusky, jinak nerozuměl.
Současný šéf školy v Monaku, pan Luca Masala
Roku 2009 se stal novým uměleckým ředitelem „Ballet Académie Princesse Grace de Monte Carlo“ italský tanečník a pedagog s velkou světovou kariérou, pan Luca Masala. Vysoký standard Akadamie tance v Monaku, který vybudovala Marika Bezobrazova, právě její pokračovatel Masala zcela naplnil a dále jej rozvíjí na vysoké světové úrovni. Studenti „Akademie de Monte Carlo“ stojí vždy na vrcholných žebříčcích světových baletních soutěží.
