Rozhovor s tanečníkem a držitelem cen Thálie Ondřejem Vinklátem

„Tanec je univerzálním jazykem“

Trojnásobný držitel ceny Thálie za své baletní kreace Ondřej Vinklát, se k tanci dostal přes sportovní gymnastiku. Absolvoval Taneční konzervatoř, pak přišlo angažmá v Bohemia Baletu, několik let byl sólistou baletu ND v Praze. Od roku 2015 je členem tanečního souboru DEKKADANCERS, kde působí nejen jako tanečník, ale i choreograf. Podle něj je tanec krásný a tančit ještě krásnější. Tanec je prostě univerzálním jazykem. A patří k lidem, pro které je práce, také jejich koníčkem.

K baletu jste se dostal přes sportovní gymnastiku, když se na jeden z tréninků přišla v roce 2001 podívat tehdejší šéfka baletu Divadla F. X. Šaldy ve vašem rodném Liberci Vlasta Vindušková s choreografem Gustavem Skálou, hledali právě kluka do představení Podzimní karneval. Vy jste zaujal a roli získal. Pamatujete si ten pocit, když jste se poprvé ocitl na jevišti?   

„Pamatuji. Připadal jsem si tam jako Alenka v říši divů. Ta koncentrace všech přítomných na jevišti v čase a prostoru, hudba, světla, ale také pocit, že nevím, co přijde dál, mě asi bavil už tehdy. I když vzpomínám si, že jsem byl víc nervózní, než že bych si výstup užíval, jelikož jsem si opravdu nebyl jistý tím, co mám dělat… A bylo to tím, při zkoušení jsem nedával pozor a pořád jsem lítal někde kolem, dělal stojky, přemety, a hrál si s rekvizitou, kterou byl míč.  No, a to by v tom byl čert, abych se koncentroval na pokyny pana choreografa… Když mě pak Gustav chtěl obsadit do první premiéry, pořádně mě rozhodil, a raději jsem se přimluvil za alternaci. Tak jsem nakonec dělal až premiéru druhou. Byl jsem za to upřímně rád!“

 Byl to právě Gustav Skála, kdo, dá se říct, může za to, že jste se v deseti letech ocitl v Praze, když jste začal studovat klasický tanec na Taneční konzervatoři hlavního města Prahy, kterou jste v roce 2011 absolvoval. A již během studií jste byl členem tanečního souboru TKP Bohemia Balet a v roce 2012 jste nastoupil do ND v Praze, kde jste se brzy stal sólistou. Tančil jste v Donu Quijote, Louskáčkovi, Valmontovi, Malé mořské víle, Sněhové královně… Jak na to intenzivní taneční období vzpomínáte? Která z rolí Vám byla nejbližší?

„Hezky i tíživě. Začátky byly nejtěžší ale i nejkrásnější. Na škole jsem byl hodně divokým a neposlušným studentem, který v šestém ročníku zapnul, a dokonce pochopil, co je na tanci a divadle tak krásné. Po absolutoriu přišlo angažmá v Bohemia Baletu, kde jsem se hodně naučil, a se kterým jsem objel nejen celou ČR ale i svět. No a následně přišlo angažmá v baletu ND. Nové prostředí, noví kolegové a kamarádi. Dostal jsem mnoho krásných příležitosti, za které jsem opravdu vděčný. Zároveň jsem ale také postupem času poznal, jak divadlo funguje zevnitř, a to už s kumštem nemá pranic co společného. Nicméně rolí krásných bylo hodně, a užil jsem si je dosyta.“

Dumka – foto Pavel Hejný

V 21 letech jste poprvé obdržel cenu Thálie za roli Romea v baletu Romeo a Julie. Další Thálie přišla o čtyři roky později za roli Vyvoleného ve Svěcení jara v rámci inscenace Timeless a třetí v roce 2020 za roli Josefa K v baletu Kafla: Proces. Co to pro Vás znamená? 

„Je to pro mě ocenění za snahu být celým tělem a duší někým jiným. A je opravdu krásné na hodinu až dvě žít osud někoho jiného a paralelně ten svůj… zní to možná přehnaně filozoficky, ale opravdu to jde! Všechny ze zmíněných rolí jsem měl svým způsobem rád. I když u Vyvoleného jsem neměl daleko k tomu, abych ho nenáviděl. Tam to byl největší boj.“

Svěcení jara – Ondřej Vinklát , foto Martin Divíšek

Koncem roku 2019 jste se s ND rozloučil svým posledním představením Kyliánovým programem Mosty času. Nelitoval jste svého rozhodnutí, že jste zlatou kapličku opustil?   

„Nebylo to lehké rozhodnutí a dozvuky pochybností ke mně přilétají do dneška. Podvědomě jsem ale věděl, že ND není tak úplně místo pro mě už pár let před tím. Být tanečníkem na naší první scéně (a nejspíš nejen tam…ale nemám jinou zkušenost) si nese svou daň. A s kariérním postupem pak o to větší. Měl jsem pocit, že o něco přicházím, a když do toho později přišel i nesoulad s vedením, bylo rozhodnuto. Kdyby ale nepřišel jasný signál v podobě zákulisní nedůvěry z jeho strany, nejspíš bych v souboru byl dodnes. Asi bych si jinak nepřipouštěl, že moje srdce nepatří pouze tam. Díky vystoupení ze souboru se ale dnes můžu věnovat choreografii, tancování, a hudbě zároveň. Taková symbióza by v opačném případě nebyla možná. Samozřejmě že jsem přišel o krásné role, krásná jeviště a hlediště, která byla většinou vyprodaná, a také o řadu skvělých kolegů. Ale převládá pocit, že jsem udělal dobře a lépe bych určitě nemohl.“

Chvění – Ondřej Vinklát a Aya Watanabe  ,foto Pavel Hejný

Od roku 2015 jste členem tanečního souboru DEKKADANCERS, který vznikl v roce 2009, a zde nejen tančíte, ale také působíte jako choreograf. Čím je Vám toto nevšední taneční uskupení blízké? 

„Především svým osazením. Všichni, kdo v souboru působí, jsou mí dobří přátelé. Jeden z nejlepších klaunů na světě Slava Polunin řekl: „Ať děláš, co děláš, dělej to jen s těmi, které chceš obejmout“. No a my se obejmout nejen umíme, ale dokonce to děláme i rádi, a ještě se společně umíme zasmát. A to děláme taky rádi.“

Romeo a Julie – Ondřej Vinklát – foto Pavel Hejný

V náročné covidové době se Vám podařilo připravit choreografie – pro DEKKADANCERS (A. I.), ve spolupráci s Viktorem Konvalinkou a Štěpánem Pecharem, pro balet DJKT (Princezna se zlatou hvězdou), ve spolupráci se Štěpánem Pecharem a pro balet Jihočeského divadla baletní představení Mechanický pomeranč (ve spolupráci s Tomášem Rychetským) nebo pro festival Lípa Musica Stabat Mater. Čím Vás práce choreografa naplňuje?  

„Celý proces tvorby. Od prvního nápadu do první opony. A to i přes všechny překážky, které během tvorby musíme překonat. Někdy to bolí více, někdy méně, ale bolí to vždycky. Naštěstí převažují okamžiky, kdy si řeknu: „Jo, má to smysl!“ Musí to ale být látka, které věřím. Pak se cítím být na správném místě.“

Ohad Naharin decadance, foto Martin Divíšek

Kromě toho, že jste vynikající tanečník, skvěle hrajete na piano, zpíváte a také komponujete. A svoji hudbu jste také zapojil např. v Dumce pro Národní divadlo. Dočetla jsem se, že s Tomášem Vondrovicem skládáte písničky a chtěl byste vydat album… A co rád posloucháte v soukromí?

„S Tomášem Vondrovicem písničky neskládám, ale kujeme spolu pikle v tandemu choreograf a režisér už pár let, a tak jsem zvědavý, jestli se toho dočkáme. Tomáš je úžasně vzdělaný člověk s velkým přesahem do filozofie, a hovory s ním jsou naprosto jedinečné a inspirativní. Většinou si otevřeme láhev vína, pojídáme u toho něco dobrého, povídáme si pak několik hodin, a zapisujeme si poznatky, které by se mohly hodit do našeho společného počinu. Zatím z nás něco kloudného vypadlo vždycky. Teď to ještě dobře zrealizovat.

No a hudba? Teď už rok a půl skoro denně Mac Miller. To je láska veliká. Zejména jeho alba Circles, Swimming, The Divine Feminine, a GO:OD AM. Pak poslouchám Erikah Badu, Anderson. Paak, Monkey Bussines, J.A.R., také novou desku Romana Holého – Strážce klidu vol. 1, a mnoho dalších podle nálady.“

Gods and Dogs – Sergej Gherciu

V jednom rozhovoru jste řekl: „Tanec je naprosto univerzálním jazykem. Není zapotřebí mluvit, abychom sdělili pocit či myšlenku. Pohyb říká o lidech víc, než si mnoho z nás myslí. Prozradí na nás úplně všechno. Pro mě tanec byl vždy prostředkem k tomu být svobodný a naplno přítomný. Každý okamžik prožít každičkým milimetrem svého těla. Rozpustit se v hudbě a být jí. Zapomenout na čas, a zapomenout na problémy, které nás na tomto světě obklopují.“ Platí to stále?

„Platí. Tanec je krásný! A tančit ještě krásnější.“

Cacti – Ondřej Vinklát -foto Martin Divíšek.

Umíte odpočívat? Máte raději aktivní nebo pasivní odpočinek?

„Umím. Mám to štěstí, že má práce je i můj koníček. Někdy je ho trochu moc to je pravda… a když, sednu si za klavír a skládám muziku. Pak si užívám výletů do přírody. Našel jsem si vztah k běhání. Pak miluji saunu. No a na pivo taky zajdu… aby to nevypadalo zas tak idylicky. I když dobře načepovaná Plzeň a přátelé kolem, to je idylka veliká.“

Děkuji za rozhovor

Don Quijote – Alina Nanu a Ondřej Vinklát – foto Anna Rassmusen

 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s první baletní sólistkou pražského ND NIKOLOU MÁROVOU:

„Baví mě sledovat nadšení a pokroky mých studentů“

Nikola Márová o sobě říká, že patří k lidem, kteří si splnili sen, a její práce ji stále naplňuje a baví. Tím hnacím motorem je pro Nikolu Márovou balet, kterému propadla již v dětství. Je členkou baletního souboru ND v Praze, kde je a od roku 2007 první sólistkou. Na svém kontě má řadu krásných rolí, obdržela několik ocenění a patří mezi naše nejoblíbenější tanečnice. Spolu se svým bývalým tanečním partnerem Michalem Štípou mají baletní školu School of Dance a jak přiznává, baví ji předávat lidem zkušenosti a sledovat jejich nadšení a pokroky.

 V dětství jste navštěvovala různé kroužky, chodila na klavír, na flétnu… V šesti letech vás maminka přihlásila na baletní přípravku do ND. A jak jste jednou přiznala, balet vás chytil a byla to láska na první pohled. Čím vás uchvátil?

„Obdivovala jsem spojení pohybu s hudbou, jak moc může pohyb znásobit účinek hudby a naopak. Okamžitě jsem si zamilovala divadlo a osobnosti, které účinkovaly na jevišti. Nejvíc ale pocit být na tom jevišti s nimi.“

Šla jste na taneční konzervatoř a přitom absolvovala stáž v Drážďanech a po škole jste nastoupila do baletního souboru ND jako sboristka, kde jste se již v osmi letech představila v představení Z pohádky do pohádky. V roce 2001 jste se díky záskoku v Louskáčkovi stala sólistkou a od roku 2007 první sólistkou. Čím je pro vás balet dnes?

„Balet je pro mě vlastně stále tím, čím byl od začátku. Samozřejmě mám své oblíbené tituly, které jsou mému srdci ohromně blízké, a ty si vždy moc užívám. Bohužel se s nimi ale po čase musím rozloučit, teď bych si ještě ráda alespoň párkrát zatancovala třeba Maillotovu Popelku nebo Sólo pro tři. Musím ale přiznat, že je stále těžší zkoušet nové premiéry. Divadelní provoz se, asi jako vše kolem nás, neustále zrychluje.“

Debutovala jste dvojrolí Odetty/Odilie v baletu Labutí jezero a jednou jste řekla, že to bylo splnění vašeho snu…  

„Samozřejmě, byl to můj sen už od školy. Labutí jezero je nesmrtelný příběh, ve kterém si každý divák vždy najde své. Jednou jsem si počítala, v kolika verzích jsem tančila. Pokud se nepletu, bylo jich šest a to je na splnění dětského snu, myslím, zcela dostačující.“

Na scéně jste vytvořila řadu nádherných rolí. Byla jste Kitri v Donu Quijotovi, Aurorou ve Spící krasavici, Myrthou v Giselle, Královnou Mab v Romeovi a Julii, Nikie v La Bayadere … Jaké role máte nejraději?  

„Ke každé roli si během zkoušení najdu vztah. Většinu zásadních rolí jsem si zatančila, poslední dobou spíš přemýšlím o rolích, které jsem netančila, ale chtěla bych. To je třeba Manon. Moc jsem se také těšila, až si zatančím Taťánu v Oněginovi a to se mi splnilo, ale kvůli koronaviru jsem si ji na jevišti zatím moc neužila. Snad se dočkám příští sezonu.“

Vaše umělecké kreace vám vynesly dvakrát Cenu Thálie (Odetta/Odilie v Labutím Jezeru a Matka ve Svěcení jara) a k tomu dalších pět nominací, tu poslední v širší nominaci v roce 2020 za roli Rosetty v Leonce a Lene. Máte také několik cen diváků pro neoblíbenější tanečnici ČR. Co to pro vás znamená?

„Každé ocenění pro mě znamená, že se někomu líbí má práce a za to jsem vždy ráda. Největším oceněním pro mě ale je, když se představení diváka dotkne a má z něj zážitek. Potlesk na konci představení je pro mě největší zadostiučinění.“

Hostovala jste v řadě zemí světa, tančila na předních scénách a spolupracovala s řadou osobností. Na koho ráda vzpomínáte?

„Během své  kariéry jsem měla obrovské štěstí a setkala se s mnoha významnými světovými choreografy a tanečníky. V době, kdy se v Praze poprvé uváděl Oněgin Johna Cranka, kde jsem tančila tehdy Olgu, měl můj taneční partner Michal Štípa únavovou zlomeninu a museli zavolat na několik představení Friedemanna Vogela. Vzhledem k mé výšce neměli jinou možnost. Já si každé představení s takovou hvězdou moc užívala, stejně, jako když jsem mohla vystupovat na galavečeru ve společnosti takových jmen, jako jsou Roberto Bolle, Tamara Rojo, Lucía Lacarra nebo Daniil Simkin.“

Spolu s vaším bývalým tanečním partnerem Michalem Štípou jste založili baletní školu School of Dance. Co vás k tomu vedlo a co nabízíte?

„Otevření taneční školy bylo naším společným snem už dlouho. Troufám si říct, že možná už před deseti lety jsem začala toužit po tom si otevřít vlastní taneční studio s lekcemi, jak pro zkušené tanečnice a tanečníky, tak pro nadšené amatéry a úplné začátečníky. Baví mě předávat lidem zkušenosti a sledovat jejich nadšení a pokroky.“

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem?

„Patřím k těm šťastným lidem, kteří si splnili svůj sen a živí se tím, co je naplňuje a baví. Nedokážu si představit, že bych každé ráno vstala a šla do práce, která mě nebaví.“

Děkujeme  za rozhovor

Foto: archiv Nikoly Márové 

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Malá vzpomínka JANY ERIKSSON TOMANOVÉ: S Jiřím Kyliánem, českým choreografem světového jména

Doba, kdy ubývá živých vystoupení a jsme více či méně vázáni doma, přímo vybízí k zajímavým reminiscencím a vzpomínkám. S velmi zajímavými nás oslovila paní Jana Eriksson Tomanová. Tu druhou, o našem choreografovi světového jména, uveřejňujeme nyní. A nezapomene se v ní ani na Gustava Voborníka.

Jeho úžasnou kariéru jsem sledovala již od září 1969, kdy jsem jako studentka AMU v Praze odjela do Stuttgartu na festival choreografií Johna Cranka. Tam jsem se s Jiřím Kyliánem, tenkrát dvaadvacetiletým, poprvé setkala. Uvedl mě na festival a byl mi tam také rádcem. Ve Stuttgartu byl až do roku 1975.

Již v roce 1978 odchází Kylián do Haagu, do Holandska, kde se stává uměleckým šéfem a choreografem nově vzniklého tanečního souboru. Angažuje ty nejlepší tanečníky z celého světa. Jeho práce choreografa je vysoce hodnocena předními světovými kritiky. Jen český „dvoreček“ příznačně mlčí. Až v osmdesátých letech minulého století konečně „soudruzi dovolili“ Jiřímu Kyliánovi a jeho souboru představit se v Praze.

Byl to svátek baletu – vzpomínám na Stravinského „Svěcení jara“ a na Janáčkův klavírní cyklus „Po zarostlém chodníčku“ v interpretaci klavíristy Josefa Páleníčka, který hrál přímo na jevišti. A tanečníci Holandského baletu tančili. Tak nadšené ovace publika jsem už více nezažila.

Další setkání s Jiřím Kyliánem nadešlo brzy po revoluci, v devadesátých letech. Spolu s Gustavem Voborníkem, který byl v tu dobu čestným předsedou Společnosti tanečních pedagogů (STAP – nezávislá profesní organizace, vzniklá v roce 1990), jsme napsali Jiřímu Kyliánovi do Haagu zdvořilý dopis. Zda nás – pedagogy a studenty českých tanečních škol může přijmout v jeho světoznámém divadle. Jeho milá odpověď, že nás přijme, nám doslova vyrazila dech. Ve velmi krátké době jsme cestu do Holandska se studenty a několika pedagogy uskutečnili.

Setkání s Jiřím Kyliánem, v divadle v Haagu, bylo velmi srdečné. Pozval nás na baletní sály, kde již v tu dobu pracoval se třemi soubory. V tom prvním byli tanečníci do dvaceti let. Druhou skupinu tvořili tanečníci mezi dvaceti až čtyřiceti lety. A ve třetí skupině byli tanečníci od čtyřiceti let výše. Byl to pro všechny úžasný zážitek, obzvláště po pětačtyřiceti letech komunismu. Večer jsme byli všichni pozváni na představení Kyliánových baletů. Jeho osobité pojetí, modernost, ale současně úcta ke všemu, co bylo, co je a co může být, nás nemohlo nechat lhostejnými. Už nevím, kterak bych to nejlépe definovala. Bylo to ohromení? Srdeční zážitek?

Ale to nebylo vše. Jiří Kylián pro nás dojednal návštěvu na Taneční konzervatoři v Rotterdamu. A tam navíc uspořádání workshopu pro naše studenty, pod vedením holandské modernistky.

Domnívám se, že tato cesta do Holandska byla pro všechny členy STAP a jejich studenty velkým životním zážitkem. Všichni jsme měli možnost osobně se potkat s Jiřím Kyliánem. A to nejen jako umělcem – choreografem, ale i člověkem.

Jiří Kylián byl slavnostně inaugurován v Paříži 13. 03. 2019 „Řádem čestné legie“ a byl uveden do křesla Akademie krásných umění (do osmi sekcí umění byla přidána choreografie).

Jiří Kylián s trofejí, kterou mu v Paříži předala monacká princezna Caroline

V roce 1835 byl takto v Paříži vyznamenán skladatel Antonín Rejcha, roku 1896 se této pocty dostalo malíři Václavu Brožíkovi.

My Češi můžeme a jsme hrdi na tak výjimečného umělce, jako je Jiří Kylián. Nechť je mu Bůh milostiv a dopřeje mu nadále mnoho a mnoho energie a tvůrčího nadšení.

Foto: archiv Taneční školy Jany Tomanové

Jana Eriksson Tomanová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN