Rozhovor s první baletní sólistkou pražského ND NIKOLOU MÁROVOU:

„Baví mě sledovat nadšení a pokroky mých studentů”

Nikola Márová o sobě říká, že patří k lidem, kteří si splnili sen, a její práce ji stále naplňuje a baví. Tím hnacím motorem je pro Nikolu Márovou balet, kterému propadla již v dětství. Je členkou baletního souboru ND v Praze, kde je a od roku 2007 první sólistkou. Na svém kontě má řadu krásných rolí, obdržela několik ocenění a patří mezi naše nejoblíbenější tanečnice. Spolu se svým bývalým tanečním partnerem Michalem Štípou mají baletní školu School of Dance a jak přiznává, baví ji předávat lidem zkušenosti a sledovat jejich nadšení a pokroky.

 V dětství jste navštěvovala různé kroužky, chodila na klavír, na flétnu… V šesti letech vás maminka přihlásila na baletní přípravku do ND. A jak jste jednou přiznala, balet vás chytil a byla to láska na první pohled. Čím vás uchvátil?

„Obdivovala jsem spojení pohybu s hudbou, jak moc může pohyb znásobit účinek hudby a naopak. Okamžitě jsem si zamilovala divadlo a osobnosti, které účinkovaly na jevišti. Nejvíc ale pocit být na tom jevišti s nimi.”

Šla jste na taneční konzervatoř a přitom absolvovala stáž v Drážďanech a po škole jste nastoupila do baletního souboru ND jako sboristka, kde jste se již v osmi letech představila v představení Z pohádky do pohádky. V roce 2001 jste se díky záskoku v Louskáčkovi stala sólistkou a od roku 2007 první sólistkou. Čím je pro vás balet dnes?

„Balet je pro mě vlastně stále tím, čím byl od začátku. Samozřejmě mám své oblíbené tituly, které jsou mému srdci ohromně blízké, a ty si vždy moc užívám. Bohužel se s nimi ale po čase musím rozloučit, teď bych si ještě ráda alespoň párkrát zatancovala třeba Maillotovu Popelku nebo Sólo pro tři. Musím ale přiznat, že je stále těžší zkoušet nové premiéry. Divadelní provoz se, asi jako vše kolem nás, neustále zrychluje.”

Debutovala jste dvojrolí Odetty/Odilie v baletu Labutí jezero a jednou jste řekla, že to bylo splnění vašeho snu…  

„Samozřejmě, byl to můj sen už od školy. Labutí jezero je nesmrtelný příběh, ve kterém si každý divák vždy najde své. Jednou jsem si počítala, v kolika verzích jsem tančila. Pokud se nepletu, bylo jich šest a to je na splnění dětského snu, myslím, zcela dostačující.”

Na scéně jste vytvořila řadu nádherných rolí. Byla jste Kitri v Donu Quijotovi, Aurorou ve Spící krasavici, Myrthou v Giselle, Královnou Mab v Romeovi a Julii, Nikie v La Bayadere … Jaké role máte nejraději?  

„Ke každé roli si během zkoušení najdu vztah. Většinu zásadních rolí jsem si zatančila, poslední dobou spíš přemýšlím o rolích, které jsem netančila, ale chtěla bych. To je třeba Manon. Moc jsem se také těšila, až si zatančím Taťánu v Oněginovi a to se mi splnilo, ale kvůli koronaviru jsem si ji na jevišti zatím moc neužila. Snad se dočkám příští sezonu.”

Vaše umělecké kreace vám vynesly dvakrát Cenu Thálie (Odetta/Odilie v Labutím Jezeru a Matka ve Svěcení jara) a k tomu dalších pět nominací, tu poslední v širší nominaci v roce 2020 za roli Rosetty v Leonce a Lene. Máte také několik cen diváků pro neoblíbenější tanečnici ČR. Co to pro vás znamená?

„Každé ocenění pro mě znamená, že se někomu líbí má práce a za to jsem vždy ráda. Největším oceněním pro mě ale je, když se představení diváka dotkne a má z něj zážitek. Potlesk na konci představení je pro mě největší zadostiučinění.”

Hostovala jste v řadě zemí světa, tančila na předních scénách a spolupracovala s řadou osobností. Na koho ráda vzpomínáte?

„Během své  kariéry jsem měla obrovské štěstí a setkala se s mnoha významnými světovými choreografy a tanečníky. V době, kdy se v Praze poprvé uváděl Oněgin Johna Cranka, kde jsem tančila tehdy Olgu, měl můj taneční partner Michal Štípa únavovou zlomeninu a museli zavolat na několik představení Friedemanna Vogela. Vzhledem k mé výšce neměli jinou možnost. Já si každé představení s takovou hvězdou moc užívala, stejně, jako když jsem mohla vystupovat na galavečeru ve společnosti takových jmen, jako jsou Roberto Bolle, Tamara Rojo, Lucía Lacarra nebo Daniil Simkin.”

Spolu s vaším bývalým tanečním partnerem Michalem Štípou jste založili baletní školu School of Dance. Co vás k tomu vedlo a co nabízíte?

„Otevření taneční školy bylo naším společným snem už dlouho. Troufám si říct, že možná už před deseti lety jsem začala toužit po tom si otevřít vlastní taneční studio s lekcemi, jak pro zkušené tanečnice a tanečníky, tak pro nadšené amatéry a úplné začátečníky. Baví mě předávat lidem zkušenosti a sledovat jejich nadšení a pokroky.”

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem?

„Patřím k těm šťastným lidem, kteří si splnili svůj sen a živí se tím, co je naplňuje a baví. Nedokážu si představit, že bych každé ráno vstala a šla do práce, která mě nebaví.”

Děkujeme  za rozhovor

Foto: archiv Nikoly Márové 

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Šance pro baletní umělce v Ústí nad Labem

Rozmyslet se můžete do půlky března

Šéfka baletu Severočeského divadla vypisuje konkurz na doplnění členů souboru baletu.

Vaše žádosti (profesní životopis a fotografie) zasílejte na adresu: audition.sdul@gmail.com, nejpozději do 15. 3. 2020.

Termín konkurzu: 28. 3. 2020 v 10 hod. (registrace od 9 hod.), Severočeské divadlo s. r. o., Lidické náměstí 10, Ústí nad Labem. Účast pouze pro pozvané. Uchazeči si mohou připravit vlastní ukázku (klasickou, neoklasickou nebo moderní variaci).

Repertoár: Labutí jezero, Louskáček, Giselle, Sněhová královna, Polovecké tance, Peer Gynt/Carmen, Café Aussig, Zkrocení zlé ženy, Marná opatrnost, Romeo a Julie, Frida.

TANEČNÍ MAGAZÍN

Stále nezapomínáme na GUSTAVA VOBORNÍKA

Jak jinak si připomenout výraznou choreografickou, taneční i pedagogickou osobnost, než tancem? A také milou vzpomínkou na jeho pedagogickou práci.

Letos, dne 15. června 2019 uspořádala Taneční škola Jany Tomanové slavnostní „Taneční gala“ k uctění památky svého kolegy, choreografa, tanečníka a v neposlední řadě také pedagoga Gustava Voborníka (* 23. 3. 1929 – 24 11. 2011). Tato osobnost se výrazně podílela na profesionálním vývoji svých svěřenců právě v Taneční škole Jany Tomanové. A to od těch nejmenších až po adepty tanečních konzervatoří anebo katedry tance na pražské AMU.

Nelze opomenout Voborníkovo profesní působení v roli tanečníka a později choreografa. Roku 1948 se stal členem Souboru písní a tanců. Tam působil jako špičkový tanečník a již souběžně mu zde bylo dopřáno postupně rozvíjet i jeho výrazný choreografický talent. Soubor slavil úspěchy doma i v zahraničí.

V sezóně roku 1959 přechází Gustav Voborník do Národního divadla v Praze. Následuje jeho studium na pražské AMU. Posléze nastupuje na pozici šéfa baletu do divadla v Ústí nad Labem. Zde postupně uvádí na jeviště řadu titulů. Připomeňme namátkou: Podivuhodného mandarina, Viktorku, Petrušku, Popelku… Ale bylo jich mnohem více.

Další Voborníkovou „divadelní zastávkou“ se stalo plzeňské divadlo. Podle režiséra a kritika Mojmíra Weimanna prý tato éra byla „nejkrásnějším obdobím Voborníkova profesního života“. Svědčí o tom jeho zdejší inscenování velmi různorodých titulů tanečního repertoáru. Ať již klasického či charakterního. Ke všem Voborník vždy přistupoval velmi fundovaně. Z jeho tamějších premiérových novinek nemůžeme opomenout Slunečnici. Ale i další tituly – jako Louskáček, Giselle, Marná opatrnost, Popelka, Petruška, Gajané – dokazovaly Voborníkovo mistrovství.

Výrazná byla i Voborníkova práce na televizních tanečních programech. Za všechny si připomeňme, že za choreografii Dvořákových Slovanských tanců získal roku 1975 Cenu Intervize.

Gustav Voborník také externě spolupracoval s divadly v Brně, Teplicích, Ostravě i slovenském Prešově.

Gustav Voborník při práci

Již v polovině devadesátých let minulého století začal Gustav Voborník pedagogicky působit a choreograficky pracovat v Taneční škole Jany Tomanové. Zde předával své bohaté zkušenosti mladým, ale zároveň získával další impulsy do vlastní tvorby. Děti ho milovaly. Voborníkův podíl na úspěších této školy je nesmazatelný. Škola se – i díky jeho zásluze – stávala líhní talentů. Z absolventů se stávali a stávají tanečníci, taneční vědci anebo odborní žurnalisté. Z výrazných žáků jmenujme Jana Váňu, sólistu baletu v Kyjevě, Milana Bednáře a v neposlední řadě Patrika Holečka, sólistu baletu Národního divadla v Praze. Za taneční vědce Broniu Gordon Erikssonovou, Kateřinu V. Carbonnel Syslovou a Petru Dotlačilovou.

V Taneční škole Jany Tomanové uvedl Gustav Voborník variace z klasického repertoáru jako kupříkladu Giselle, Julie, Popelka a děvčátko či variaci víl ze Spící krasavice. Ale rovněž zde připravoval Lašské tance, Slovanské tance, Slepičku z Českých tanců, Čínský tanec, Svatební tanec a také Pletení koberců z baletu Gajané. To jsou jen Voborníkovy nejhlubší stopy v historii Taneční školy Jany Tomanové. Jeho choreografie zde bychom mohli vyjmenovávat ještě poměrně dlouho.

Závěrem musím prohlásit, že spolupráce s Gustavem Voborníkem byla – pro jeho citlivý a lidský přístup – nám všem pedagogům (a mohu-li mluvit i za početný zástup studentů) velkou radostí i štěstím.

Gustav Voborník

Letos, u příležitosti jeho nedožitých devadesátých narozenin, vzdáváme čest jeho památce.

Foto: archiv plzeňského divadla

Jana Tomanová Eriksson

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

SVĚTLANA ZACHAROVOVÁ v Praze

První dáma světového baletu se – po šesti letech – opět vrací do Prahy!

Do Prahy se opět vrací Světlana Zacharová, hvězda světového baletu a členka ruského Velkého divadla. S tím se také ve čtvrtek 10. ledna představí v Kongresovém centru. Představení nese název “Amore” (Láska).

Před šesti lety se Zacharová poprvé představila českému publiku na scéně Státní opery Praha, kde tančila titulní roli v baletu “Giselle”. Nyní půjde o představení o lásce, s názvem  “Amore” (Láska)

„Do Prahy se velmi těším, je tam tak skvělé publikum, které má rádo balet a dokáže jej ocenit. Vždyť u vás je tolik nadaných, šikovných a úspěšných lidí na tomto poli umění,” prozradila Světlana Zacharová.

Za špičku světového baletu považuje Světlanu Zacharovou “dosluhující” první sólista baletu Národního divadla v Praze Michal Štípa, který se od ledna ujal šéfování baletu Moravského divadla v Olomouci. „Když se řekne jméno Zacharová, není co dodat. Noblesa, profesionalita, umění, zážitek. Všem, kteří balet milují a chtějí vidět tuto dámu, doporučuji, aby se na ni přišli podívat. Mě samotnému to bohužel nedovolí pracovní povinnosti, ale jinak je to opravdu velmi krásná záležitost,” prozradil Štípa.

Devětatřicetiletá Světlana Zacharová se představí v Praze v představení propojujícím tři díla tří různých choreografů – Jurije Posochova z Baletu San Francisco, Patricka de Bana z Vídeňského státního baletu a choreografky z Irska Marguerity Donlonové, která pracuje v Německu. Partnery světové baletní jedničky budou Michail Lobuchin, Denis Roďkin a Denis Savin. 

První dílo Francesca da Rimini, balet Jurije Posochova, je věnováno stejnojmennému symfonickému dílu Čajkovského, pro něhož je inspirací milostný románek z Dantovy “Božské komedie”. Pro druhé dílo “Rain Before It Falls” (Dokud nezačalo pršet) je charakteristická abstrakce a mysterium. Jeho choreograf Patrick de Bana zde vystupuje i jako sólista a interpret. Hudební doprovod je zkomponován z barokní Bachovy hudby a moderní elektroniky. Třetí dílo s názvem “Strokes Through the Tails” (Tahy přes chvosty not) spojuje mistrovské umění artistů baletu s Mozartovou “Symfonií č. 40 g-moll”.

Vstupenky na představení se Světlanou Zacharovou jsou stále ještě v běžných předprodejích. 

Foto: archiv S. Zacharové a ND Praha

René Kekely 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN