Štítek: Giselle

„Přiznám se, že konkrétní sny jsem neměla. Chtěla jsem prostě tančit. Teď můžu říct, že jsem maximálně spokojená s tím, jak se moje kariéra odvíjela a co vše jsem si mohla zatančit“ přiznává bývalá sólistka baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni Zuzana Hradilová, která se díky roli Edith Piaf v baletu Edith – vrabčák z předměstí dostala do širší nominace na Cenu Thálie. Na scéně se objevuje stále, ale v divadle působí hlavně jako baletní mistryně a vede Baletní školu DJKT v Plzni.

Pocházíte z Brna, kde jste vyrůstala, studovala a také zahájila svoji taneční kariéru. Jak jste se dostala k baletu, čím Vás tak zaujal, že jste mu stále věrná? 

„No, vlastně trošku oklikou, protože jsem se věnovala moderní gymnastice. A s moderní gymnastikou balet úzce souvisí. Takže jsme měly i baletní průpravu. Potom to byla trošku náhoda, protože k nám do školy přišla profesorka z tehdejší Hudební a taneční školy, což byl název pro dnešní Taneční konzervatoř. Byl to takový experiment, v osmdesátém pátém roce škola v Brně fungovala teprve šest let. Profesoři jezdili různě po brněnských základních školách a zvali pohybově nadané děti na přijímací zkoušky, které tenkrát byly tříkolové, protože zájemců bylo hodně. Bez problémů jsem prošla přijímačkami a nastoupila na HTŠ. Ale více méně jsem netušila, co všechno balet obnáší. Prostě jsem byla desetiletá holka, která se ještě první rok studia věnovala gymnastice. A jelikož jsem z gymnastiky byla zvyklá, že se cvičí naplno, všechno se dělá přesně, prostě byla jsem zvyklá „makat“, tak mě to chytlo. A taky jsme byli ve třídě fajn parta, a to celých osm let. A co mě na tancování a na baletu zaujalo?  Doteď mě fascinuje, že se dá pohybem vyjádřit skoro vše – příběh, emoce, nálada, to, co člověk prožívá v nitru, může dostat ven. Často to nejsou jenom jeho vlastní pocity, jsou to emoce dané role, musí se divadelně zahrát. Takže každý tanečník je částečně i herec, protože když má určitou roli – postavu, tak netančí sám sebe, „převtělí“ se do daného charakteru. A to je přesně to, co mne nejvíc bavilo, být v každém představení někdo jiný. A samozřejmě souznět s hudbou, splnit technické požadavky, překonat ty náročnější prvky či pasáže. No a pocit poté, kdy člověk odtančí představení, je báječný, sice přijde vlna fyzické únavy, ale vyplaví se endorfiny. Tohle je něco jako „droga“, chcete to zažít znovu a znovu.“

Po studiu na Taneční konzervatoři Brno, jste rok studovala v Lyonu a v Drážďanech. Co Vám tyto studijní pobyty daly? Jaká to byla pro Vás zkušenost?

„Uvedu na pravou míru, že v Drážďanech jsem byla jenom na letních kurzech o prázdninách. A to byly vlastně dva týdny v drážďanské Palucca Schule, která je velmi prestižní. Ale nezapomeňte, že to byl rok 1992.  Štěstí, že jsme se mohli zúčastnit, já a ještě jeden spolužák, jenom sami dva z celého ročníku. Došlo nám, jak je důležité znát jazyky. Mluvili jsme jen francouzsky a trošku německy, naštěstí u tancování, kde je pohyb mezinárodním jazykem, jsme to zvládli i bez angličtiny. Vyzkoušeli jsme si, jak na tom jsme, protože to srovnání samozřejmě přišlo a překvapivě jsme si uvědomili, že jsme na tom dobře. Dostali jsme docela zabrat, poznali různé taneční techniky a určitě nás to velmi obohatilo v uvědomění si, která z tanečních technik nás baví a čemu bychom se po absolutoriu chtěli opravdu věnovat, jelikož jsme měli krátce před maturitou.

V Lyonu to bylo něco úplně jiného, tohle byl můj splněný sen. Chtěla jsem dostudovat konzervatoř a potom odejít studovat do Francie, protože to byla vždycky mekka klasického baletu. Tam byla historicky první baletní škola. Tam se formovalo názvosloví, které je ve francouzštině a používá se dodnes. Když jsme studovali v Brně, tak nám byli hodně předhazováni různí více méně sovětští tanečníci, kteří byli samozřejmě v té době „ideologickým“ vzorem. Ale já jsem vždycky chtěla do Francie. Ale když jsme maturovali, absolvovali, připravovali se na baletní soutěž, tak nebyl úplně čas poohlédnout se, jaké jsou možnosti, nebyl Google, „chytré“ telefony atd. Takže vlastně jsem vše začala řešit až posléze tedy v době, kdy už jsem byla členkou brněnského Národního divadla. Našla jsem si dvě školy ve Francii, kde přijímali cizince – Conservatoire de Musique de Lyon a de Paris. V Lyonu se konaly přijímací zkoušky dřív, tak jsem jela tam a poněvadž mě po týdnu různých testů a zkoušek vzali, už jsem Paříž ani nezkoušela. Tohle bylo úplně něco jiného, úplně jiná zkušenost, úplně jiný svět. Myslím si, že tohle pro mě byla opravdová zkouška dospělosti. Už samotná příprava na talentovky byla výzvou. Abych neztratila kontakt s moderním tancem, docházela jsem na lekce se studenty konzervatoře. V klasickém repertoáru mne pak připravovala samotná Olga Skálová, bývalá primabalerína a ředitelka taneční konzervatoře. Nechtěla jsem nic podcenit a vyplatilo se, přijali mne. Vedle studia tance jsem mnohonásobně zlepšila i svoji francouzštinu. Když jsem do Francie přijela, myslela jsem si, že francouzsky umím obstojně, tam mě okamžitě vyvedli z omylu. Byla jsem nucená mluvit jenom francouzsky, anglicky jsem neuměla. Během studia jsem spolupracovala s různými evropskými choreografy a bylo skvělé nechat se vést od slavných osobností, mojí profesorkou hlavního oboru byla sólistka od Maurice Bejarta, nebo asistent Jiřího Kiliána, také tanečník a choreograf Georgio Mancini z Grand Théâtre de Genève. Vedli nás pedagogové z Taneční konzervatoře v Monte Carlu. A hlavně to bylo takové vystřízlivění v tom smyslu, že se člověk setkal s jinou taneční technikou, než je ta ruská, nahlédl pod pokličku té francouzské, což bylo velmi obohacující. Ruská technika byla vždycky hodně silová, prvky se mnohokrát opakovaly a z enormní kvantity bytněly svaly, kdežto ve francouzském provedení je frekvence méně četná, na prvním místě se řeší kvalita, protažení, délka, práce svalů, což pro mne bylo tehdy něco nového, diametrálně odlišného. Postupně jsem získala nový úhel pohledu a teď můžu čerpat z obojího.“

V roce 1993 jste získala své první angažmá a to v baletu Národního divadla v Brně, pak jste byla v letech 1995 – 1998 v angažmá baletu Národního divadla v Praze a od roku 1998 jste v angažmá baletu v Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde jste byla řadu let sólistkou a na scéně si zatančila mnoho nádherných postav např. Kitri v Donu Quijotovi, Odettu a Odilii v Labutím jezeře, Svanildu v Coppélii, Markétu ve Faustovi, Lízu v Marné opatrnosti, Esmeraldu ve Zvoníku od Matky Boží, Helenu ve Snu noci svatojánské nebo Edith Piaf v Edith – vrabčák z předměstí. Jak na svoji bohatou taneční kariéru vzpomínáte? Splnila jste si své taneční sny? 

„Já se přiznám, že jsem konkrétní sny neměla. Chtěla jsem prostě tančit. Teď můžu říct, že jsem maximálně spokojená s tím, co jsem si odtančila. Bezesporu úplně top je dvojrole Odetty/Odilie v Labutím jezeře. Milovala jsem tuto dvojroli, během jednoho představení se člověk z něžné jemné bílé labutě promění ve svůdnou černou labuť, herecky i tanečně jsem se doslova „vyřádila“. A stejně tak jsem si užívala roli Kitry v baletu Don Quijote, protože ta mi byla temperamentem vždycky blízká. A jako bonus do trojice je Klárka ve vánočním evergreenu Louskáček. Vždycky budu také spojovaná s Edith Piaf, která se v Plzni hrála 25 let. Protože jednak je to nádherný příběh reálné osobnosti, známé šansoniérky Edith Piaf, a navíc to bylo zvláštní představení tím, že jsme se o titulní roli dělily se zpěvačkou Radkou Fišarovou a posléze s Lucii Šustek Rybnikářovou. Bylo to ojedinělé souznění s oběma těmito dámami a myslím si, že to byl silný příběh. Já jsem vlastně měla ráda každou roli, kterou jsem tančila, stejně tak i různá menší sóla, dvojičky, trojičky nebo sborové pasáže. Příjemná záležitost je i účinkování v muzikálech nebo v operetách, s lehkým srdcem si jdete zatančit, zazpívat či promluvit na jevišti. Takové završení všeho bylo představení Smrt v Benátkách, kde jsme si s manželem spolu zatančili v choreografii Ondreje Šotha, který nás obsadil do hlavních rolí tohoto dramatického baletu, soukromě to považuji za krásné zakončení kariéry. Když se před dvěma lety vrátila Edith na repertoár, to už byl takový nečekaný taneční dárek.“

Na scéně plzeňského divadla se objevujete i dnes, a to v inscenacích Čajkovský či Geiko, kde máte roli učitelky tance Aiko nebo Louskáček, kde tančíte roli maminky Klárky. Čím je pro Vás balet stále tak fascinující, že Vás to stále láká na scénu?

„Neřekla bych, že mě pořád láká na scénu. Spíš jsou to prosby choreografů, když potřebují roli starší ženy, ať už je to maminka, chůva, babička, učitelka tance, anebo prostě jenom žena zralejšího věku. Ale samozřejmě na jevišti je mi stále dobře. Je to, jak už jsem řekla jistá „závislost“ a určitě příjemné zpestření, být s mladými lidmi opět na scéně, jelikož jsem pro ně víc pedagog a baletní mistr něž taneční kolegyně. Zrovna role učitelky v Geiko je opravdu maličká. V Louskáčkovi se jako maminka po jevišti spíš jen projdu, ale inscenaci, kterou si doslova užívám a kde ještě opravdu tančím je Srdce, dojemný příběh na motivy skutečné události. Zatím jsem si takzvaně nestřihla žádnou královnu. Podařilo se mi v baletu Anastázie dělat jedenkrát Carevnu, což bylo skvělé. Když jsem spolu s tanečníky na jevišti, nechci je nestresovat jako pedagog, aby neměli pocit, že jsou pod dozorem, naopak se jim snažím dodat sebevědomí, energii, radost i klid.“

V divadle dnes působíte především jako baletní mistryně a také vedete Baletní školu DJKT a se svými svěřenci jste nastudovala několik představení jako např. Sněhurka, Coppélie, Giselle nebo Šípková Růženka. Co Vás přivedlo právě do baletní školy a co Vás na práci pedagoga malých tanečníků baví?

„Ano, je to tak, už přes 20 let vedu Baletní školu při Divadle J. K. Tyla. Původně jsem v ní působila jako lektorka, ale po odchodu manželů Ďumbalových, tedy tehdejšího šéfa baletu a jeho manželky, která byla vedoucí BŠ, jsem její vedení převzala. Na výuce se podílejí členové baletního souboru DJKT či bývalé žačky BŠ. Děti u nás začínají ve věku 5 let. Máme tři baletní přípravky, následují baletní ročníky, rozdělené podle věku a posléze i balet pro středně pokročilé, pokročilé a masterclass, kde jsou ti nejzkušenější. Také k nám chodí tančit dámy a pánové, staršího data narození tedy ve zralém věku, kteří si plní dětský sen nebo si přijdou zatančit pro radost a odpočinout tak od starostí všedních dní. Všichni žáci pravidelně účinkují v závěrečném představeních na konci školního roku. Dříve jsme dělali takový Gala koncert, ale před pár lety jsme změnili koncept a už několikrát připravili ucelené pohádkové představení. Naše škola je trošku jiná, než jsou běžné umělecké školy, vedle tradičních školních představení, účinkují naši žáci v představeních divadelních, tedy repertoárových – baletních, ale i operních, muzikálových, a dokonce i činoherních. Z tanečního koníčka se tak stává celoživotní láska, třebaže se tanci nevěnují profesionálně. To je jedna z věcí, která mne na této práci s dětmi fascinuje a naplňuje současně, další plus vidím v rozumném a aktivním využití volného času. Třebaže se tanec řadí mezi umělecké disciplíny, svou náročností a fyzickou zátěží je srovnatelný s vrcholovým sportem.“

Na scéně jste řadu let tančila se svým manželem Miroslavem Hradilem (Giselle, Kouzelná flétna, Don Quijote, Labutí jezero, Smrt v Benátkách …) V současné době je to např. Čajkovský nebo Srdce. Jaké to je spolu na scéně?

„Ze začátku to možná bylo trošku i stresující. Přiznám se, že jsem vždycky s manželem velmi chtěla tančit, jednak byl skvělý tanečník, a hlavně skvělý partner. Když jsme byli obsazeni spolu, měla jsem vždy velkou radost a moc jsem se na to těšila. Jenže ono je to tak, k cizímu člověku se chováte jinak, vlídněji, slušněji, kdežto vlastnímu partnerovi i vynadáte, prostě si neberete servítky. Běžně se stávalo, že jsme si to, co se nepovedlo na jevišti nebo na baletním sále nesli domů, což není úplně ideální a někdy i náročné. Ale víc a víc jsme se ztancovali a jsou role, které mám spojené hlavně se svým mužem. Vím, že kdyby nás o půl noci vzbudili a postavili jsme se k sobě, tak jsme schopni cokoliv zatančit. Vždycky jsem mu maximálně důvěřovala. Vždycky mi dokázal skvěle poradit, pomoct, takže pro mě to byl nejenom partner životní a taneční, ale i mentor. Dnes už si společné role užíváme, a myslím, že zrovna ve zmiňovaném představení Srdce, řada diváků vycítí silné pouto mezi námi. A možná i dějová zápletka jim připadá dojemnější, když vnímají to spojení mezi námi.“

A co choreografie, kterou jste si vyzkoušela jako asistentka (Geiko, Edith – vrabčák z předměstí, Čajkovský, Lady Macbeth – 1865), troufla byste si sama na celé představení?

„Být asistentkou a pomáhat choreografovi vytvořit inscenaci mě strašně baví a naplňuje. Samozřejmě přijde choreograf, který má jasnou představu a do toho asistent nemůže moc zasáhnout, spíš se novou choreografii učí, vstřebává detaily, souznění s hudbou apod., aby vše mohl posléze sám repetovat. Jako repetitor se pak snažím zachovat vše, jak bylo vytvořeno. A jestli bych chtěla zkusit někdy sama choreografii? Nechtěla. Není to něco, co by mě úplně lákalo, prostě není to můj směr. Baví mě pracovat s tanečníky jako pedagog, baví mě zadávat trénink, předávat během zkoušek svoje zkušenosti tanečně, partnersky či herecky. Někdy i tanečníky trošičku nutit vystoupit ze své komfortní zóny a být lepší a lepší. Podat pomocnou ruku, když jim něco nejde, poradit a uklidnit. To je něco, co mě uspokojuje a naplňuje. Snažím se otvírat jim nové možnosti, vždyť co je víc, než když žák předčí svého učitele. Samozřejmě, kdybych dostala za úkol připravit choreografii celovečerního představení, poprala bych se s tím. A jistě bych to „nějak“ zvládla, ale zdá se mi, že mi chybí jistá lehkost v choreografování. Myslím si, že mě nepolíbila natolik múza, abych připravila choreografii, která by byla něčím výjimečná nebo něčím inovativní.“

 V soukromí jste maminkou tří synů – Davida, Adama a Benjamína, kteří také prošli baletní školou, ale nakonec dali přednost sportu. Jak se Vám podařilo skloubit mateřství s profesí baletky? 

„Nedovedla jsem si představit, že by se můj život točil jen okolo tance a baletu. Na tom jsme se s manželem shodli a oba jsme rodinu chtěli. Zpětně si ale říkám, jak jsme to vlastně zvládali, oba s manželem stejné povolání, tudíž stejnou pracovní dobu a babičky 350 km na jižní Moravě. Musím přiznat, že jsem se poměrně brzo vracela po mateřské do divadla, nešlo vrátit se na post sólistky až po třech letech. Děti byly v jesličkách, později ve školce a veškerý volný čas jsme jim věnovali, rozhodně jsem neměla pocit, že jim to nějak ubližuje. Věřím, že šťastná máma = šťastné děti. V divadle jsem byla na plný úvazek tanečnice, doma na 100 % máma. Někdy to bylo opravdu náročné, ale jak říkám, když se chce, všechno jde.“

Stále jste pracovně velice vytížená. Umíte vůbec odpočívat? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Pravdou je, že jsem trošku workoholik. Když toho nemám moc na práci, jsem z toho lehce nervózní.  Zde se zřejmě projevuje moje hyperaktivita. Dříve jsem vůbec neuměla odpočívat, ale s přibývajícím věkem se to lepší. Pokud najdu čas na odpočinek rozhodně dávám přednost tomu aktivnímu. Ráda si vyrazím na in-line brusle nebo na výlet do přírody anebo relaxuji s dobrou knížkou. Před pěti lety jsem se začala věnovat józe, ta se stala mojí novou závislostí. Baví mě pletení a ráda zhlédnu kvalitní film či seriál. Jelikož mne těší spojovat příjemné s užitečným, často sleduji film v původním znění, doplňuji si tak znalosti jazyků a u toho ještě pletu. Mezi mé koníčky patří cestování a poznávání nových zemí. Miluji moře, nedokážu si představit léto bez moře. V zimě ráda lyžuji, ale na hory se dostaneme jen zřídka, takže to je spíš výjimečný a vzácný relax.“

Děkujeme za rozhovor

Zuzana Hradilová:

Narodila se 13. 2. 1975 v Brně jako Zuzana Baláčová.

V roce 1993 vystudovala Taneční konzervatoř Brno, v roce 1995 ukončila studia na Conservatoire national supérieur de musique de Lyon. V roce 2018 získala titul MgA. v oboru taneční pedagogika na Akademii múzických umění v Praze.

Od roku 1998 je v angažmá baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni, od 2000 sólistka baletu, od 2013 působí jako baletní mistr a repetitor.

V roce 2023 širší nominace na Cenu Thálie (Edith – vrabčák z předměstí).

Jejím manželem je tanečník a tajemník baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni Miroslav Hradil (1975) a jsou rodiči tří synů.

Foto: Archiv Zuzany Hradilové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín