Rozhovor a baletkou a pedagožkou Pavlou Zuskovou

„Balet není fér, je to jako u sportu“

 „Balet je furt stejně krásným UMĚNÍM, jako byl a bude vždy, akorát se na to dnes občas zapomíná a příliš se kladou nároky na výkony a umělecký dojem se někdy vytrácí,“ přiznává Pavla Zusková, někdejší členka baletu Národního divadla Praha, kde působí jako pedagožka v Baletní přípravce a práce se svými svěřenci ji velice baví a hlavně to, že na ně přenáší něco, co dobře zná.“

Co Vás přivedlo k baletu? Čím Vás tak okouzlil, že jste jej vystudovala na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy?

„Já jsem s baletem začala poměrně brzy, nejdříve jsem chodila do baletního kroužku ve školkovém věku, pak mě vzala Naďa Sobotková, tehdejší vedoucí BPND, v šesti letech do Přípravky ND a později jsem se dostala na konzervatoř. Vlastně to šlo všechno tak nějak automaticky. V Přípravce mě bavilo vystupovat s baletním souborem, okukovat profesionální tanečnice, být s nimi na jednom jevišti, užívat si potlesk atd. … ta pravá dřina byla samozřejmě na konzervatoři a tam si teprve člověk ověří, že ho to opravdu baví… makat na sobě i přes všechnu únavu, pracovat na detailech, přijímat kritiku ze všech stran a posouvat se dál. S baletem se začíná většinou v tak brzkém věku, že vás vlastně často okouzlí až v průběhu. Samozřejmě kdybych na balet neměla talent a náturu, tak bych třeba právě v té Přípravce skončila a věnovala se dneska něčemu úplně jinému… prostě to šlo nějak ruku v ruce.“

Pavla Zusková ze spolupráce s Helenou Fejkovou

Po škole jste v roce 1997 nastoupila do souboru baletu Národního divadla Praha a tančila v představeních jako Labutí jezero, Louskáček, Raymonda, Zkrocení zlé ženy, Giselle, Brel – Vysockij – Kryl (Sólo pro tři), La Sylphide / Napoli, Oněgin, Romeo a Julie, Zlatovláska … A koncem roku 2008 jste se v 29 letech s kariérou aktivní tanečnice rozloučila. Jak na toto období s odstupem času vzpomínáte? Nelitovala jste toho, že jste tak brzy opustila aktivní taneční kariéru?

„Nelitovala. Chtěla jsem se posunout dál, chtěla jsem rodinu, vytvořit dětem a manželovi kvalitní zázemí a soustředit se ještě v relativně mladém věku na to, jakým směrem se bude ubírat můj profesní život dál. Čím později bych to udělala, tím hůř bych se rozkoukávala. Navíc jsem měla posledních pár let v divadle demi sólovou smlouvu a to znamenalo učit se sbory i sóla najednou a zaskakovat a hlavně být opravdu v divadle celé dny. Neumím a radši si ani nechci představit, jak by to vypadalo, kdybych měla u toho děti a buď by poletovaly na sále a čekaly, až maminka ukojí své ambice nebo by na mě čekaly doma s chůvou… ne, ne, proto si děti neděláme.

Má poslední sezona před mateřskou začala tím, že do ND přijel Mats Ek, jeden z neuznávanějších světových choreografů. Přijel, aby si vybral obsazení do svého baletu Carmen. Týkalo se to vlastně pouze šesti holek: jedna Carmen, jedna „M“ a čtyři děvčata jakože sbor… žádné alternace nechtěl. Po dvou dnech konkurzování celého souboru si mě vybral mezi čtyři holky do sboru. Měla jsem z toho velkou radost, když ovšem Mats přijel o pár měsíců později nastudovávat svůj kus, zrovna jsem zjistila, že jsem těhotná. Chvíli jsem se rozmýšlela, jestli mám premiéru ještě odtančit, ale pak jsem za ním šla, s tím že bych raději premiéru už nedělala, že nechci riskovat, navíc by se to stejně někdo musel za mě učit. A Mats? Řekl naprosto lidsky, že to, co mě čeká, je ta nejlepší role jakou jsem mohla získat a popřál mi mnoho štěstí… myslím, že to mluví za vše.“

archiv Pavla Zusková s rodinou

Balet jste ale úplně neopustila a sama jej začala učit. Nejdříve ve svém studiu, které jste založila a v roce 2012 jste se do Národního divadla vrátila jako pedagožka Baletní přípravky ND. Dnes učíte také v Tanečním centru Praha – Konzervatoř, a jak říkáte: „Některé žáky, které znám z přípravky, později potkávám i na téhle konzervatoři jako své studenty.“ Co Vás baví na práci pedagožky?

„Přenáším na děti něco, co dobře znám, něco v čem se cítím jako ryba ve vodě, něco co mám opravdu pod kůží a posílám to dál… asi to mě baví nejvíce. V Přípravce máme žáky ve věku šest až dvanáct let. Tady se děti učí především zvládat koordinaci svého těla, kde je pravá a levá, co to obnáší, když chci ve skoku např. propnout obě kolena… zní to asi legračně, ale pro šestileté špunty je to celkem problém, a to i když procházejí přísným výběrovým konkurzem. Celá výuka je víc o základech baletu, o správném držení těla také o učení rytmiky a samozřejmě věnujeme se i jednoduchým krokovým tanečním kombinacím, což je většinou baví ze všeho nejvíce. Nejatraktivnější je samozřejmě nastudovávání roliček do baletních souborových představení, kde potkávají baletní hvězdy a jsou s nimi na jednom jevišti tak, jako jsem je potkávala a prožívala to já jako malá. V TCP jsou studenti už starší a občas se s nimi dá i „rozumně“ domluvit. Kromě složitějších prvků a vazeb, které se učíme, je to také víc o psychologii a to mě taky baví. Najít balanc mezi vzájemnou upřímností a důvěrou, ale přitom neztratit autoritu jako pedagog, to je oříšek, na který není mustr, je to věčné hledání a vyvažování.“

archiv Pavla Zusková

Jste autorkou baletních představení pro Baletní přípravku ND (Kalendárium, Letopisy, Báječná planeta). Co Vás k tomu přivedlo, že jste začala psát?

„Každý školní rok v Přípravce zakončujeme závěrečným představením. S dětmi nastudováváme spoustu choreografií, aby se mohly blýsknout na jevišti, hlediště je plné nadšených rodičů, kteří by tleskali svým dětem zřejmě za každých okolností, ale já myslím a určitě i mé kolegyně, že nám tohle nemá stačit a proto jsem začala navrhovat mým kolegyním vždy jedno téma, které by mělo celé představení zastřešit, nás jako pedagogy a choreografy inspirovat a samozřejmě děti bavit. Tak mě napadlo např. téma cestování po naší planetě, to je v podstatě nevyčerpatelné téma, a aby to cestování nebylo jen tak pro nic za nic, tak jsem k tomu vymyslela mini film o dětech z Přípravky, které píší test ze zeměpisu. Jana naše vedoucí jim pokládá otázky, to vše se promítá na projekci jako v kině a na jevišti k tomu děti vytváří jednotlivé tance, občas jakoby vylezou z filmu na jeviště a zase zpět… nebo cestování v čase z pravěku až do současnosti, kolik pomyslných dveří se vám otvírá, kolik stylů hudby se vám nabízí … no nádhera… vycházím z toho, co vidím kolem sebe, ale hodně mě inspirují také moje vlastní děti.“

Na inscenacích Báječná planeta a Letopisy jste se podílela jako režisérka i choreografka. Malé tanečníky jste choreograficky vedla i v baletech – Cesta, Proměny, Kalendárium. A svěřence z Tanečního cen-tra Praha – Konzervatoř. v jejich absolventských představeních v choreografiích Rozloučení nebo Tango. Co Vás baví na choreografii?

„Nejsem choreograf, jako je můj manžel, který je zván do baletních souborů po světě a tam vytvoří naprosto nový kus se vším všudy. V říjnu 2025 měl velkou premiéru v Estonsku s názvem A little prayer, kde režíroval herce, operní sbor a sólisty a do toho choreografoval tamní baletní soubor a vše dokázal skloubit v jeden homogenní celek. Prostě od první myšlenky až do posledního kroku vše vymyslel sám. To je dar, který má opravdu jen pár vyvolených.

Já choreografuju, protože se „nacítim“ na žáky, které nějaký čas učím, vycházím z jejich věku, z jejich energie a taky ze specifické chemie, kterou má každá třída vlastně nezaměnitelnou, to mě hodně baví, ta autentická energie té či oné třídy ať už je to v TCP nebo v Přípravce.“

archiv Pavla Zusková – z modelingu, když spolupracoval balet ND s Helenou Fejkovou

Čím je pro Vás balet dnes? Cituji: „Balet není fér. To je potřeba vědět, když do toho někdo jde. Je to stejné jako u sportovců. Proto je dobré slušnou a citlivou formou nalít studentům či rodičům čistého vína, když to vidíte.“ Vy sama, kdybyste byla opět na začátku, šla byste do toho znovu?

„Klidně bych do toho šla znovu. Ráda na toto období vzpomínám a čerpám z divadelních zkušeností dodnes. Navíc jsme se v divadle seznámili s mým mužem a tím se odstartovala další nová etapa mého života… a čím je pro mě balet dnes? Furt stejně krásným UMĚNÍM jako byl a bude balet vždy, akorát se na to dnes občas zapomíná a příliš se kladou nároky na výkony a umělecký dojem se někdy vytrácí.“

S manželem Petrem Zuskou, který je světově uznávaný choreograf a byl 15 let uměleckým šéfem baletu ND, máte syna Daniela a dceru Aničku. Zkusily si také balet nebo je to táhne jiným směrem?

„Syna to táhne jinam a jsem ráda, že je sám sebou a jede si svůj vlastní směr a daří se mu.  Anička navštěvuje Přípravku, protože ji to baví a zdědila po nás talent, koordinaci i velmi dobrý hudební sluch. Ale doporučujeme jí s manželem, brát balet a tanec jako koníček a vzdělávat se jiným směrem. Nechce se nám sázet v dnešní době jen na jednu „kartu“, protože uplatnit se dnes jako tanečník je obtížnější než za nás a všeobecné vzdělání mají tanečníci slabší. Mimochodem to je jeden z důvodů proč učím v TCP, tam kromě široké škály praktických předmětů přes klasiku, modernu, jazz, akro a step, je všeobecné vzdělání na daleko vyšší úrovni než na jiných tanečních školách, studenti se mají šanci v pohodě dostat na vysokou anebo ti hodně šikovní a talentovaní dostávají nabídku do školního profesionálního souboru.“

archiv Pavla Zusková – variace z Napoli

A co volný čas a koníčky? Jak jej ráda trávíte?

„Volný čas trávím s rodinou, jsem ráda, když jsme pohromadě, máme si o čem povídat, děláme si jedem z druhého legraci, jezdíme na chalupu, kde je vždycky dost práce nebo za mojí rodinou za Prahu. V létě milujeme moře, prostě si snažíme užívat společné chvíle, jak to jde. Koníčky vlastně nemám… možná časem až děti odrostou, tak něco přijde samo, to asi ano ale teď jsem bez koníčků a spokojená.“

archiv Pavla Zusková – Sinfonieta Kylian

Pavla Zusková:

Narodila se 22. 7. 1979 v Praze jako Pavla Sýkorová.

Balet vystudovala na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy v roce 1997.

1997 – 2010 členka baletu ND Praha.

Od roku 2013 působí jako pedagožka Baletní přípravky ND.

Učí také v Tanečním centru Praha – Konzervatoř.

Jejím manželem je choreograf a bývalý umělecký šéf baletu ND Praha Petr Zuska (1968) a mají dvě děti.

Foto: archiv Pavly Zuskové 

Veronika Pechová

Taneční magazín

Zlatovláska

HDK osvěžuje pohádkový svět novou premiérou. Dušan Kollár je zloun a těší ho to

Hudební divadlo Karlín radostně oznámilo premiéru muzikálové pohádky  „Zlatovláska“. Těšit se na ni můžeme již v dubnu 2024 na prknech Malé scény. Inspirací byla samozřejmě klasická pohádka podle K.J. Erbena, kterou pro dnešní publikum oživil scénárista Jan Pixa.


Celý tým se raduje z nového muzikálu

A protože Malá scéna je malá, pohádka zaznamenala určité změny. Např. královských sester, ze kterých Jiřík vybírá tu vyvolenou, nemůže být dvanáct, protože se na scénu nevejdou, ale jsou jen čtyři. Zrovna tak Jiřík nenechá sníst svého koně mravencům apod.


Takto nosí Jiřík své „mušky pomocnice“

Diváci uslyší melodie A. Michajlova s Krečmarovými texty, které se staly ikonickými díky filmové adaptaci z roku 1973 s P. Štěpánkem a J. Kotrbovou.   „Já ti prstýnek dám“, „Já, jenom já“, „Tak už to v našem zámku chodí“, to všechno na nás v dubnu čeká.  Mravenci, krkavci, zlaté rybky i mušky, to vše okouzlujícím způsobem ztvárňují děti z Karlínského muzikálového studia Múzy.

Zlaté mušky

Malá scéna si klade za hlavní cíl podporu dětí a mládeže, přivádí tedy na jeviště kombinaci nových herců spolu s osvědčenými veterány. V titulních rolích tedy uvidíme Dušana Kollára či Martina Sochora, kteří budou představovat zlého krále.

Jiříka ztělesní Jan Franc či Šimon Obdržálek a samotnou Zlatovlásku Pavlína Púpalová a Ema Šilarová.  Malé roztomilé mušky si zahrají děti Valerie Autratová, Anna Dolečková a Darja Kňavová.

Jiříci – Jan Franc a Šimon Obdržálek

Zlatovlásky –  Pavlína Púpalová a Ema Šilarová

Za režisérským pultem stojí Filip Renč, jehož osobního vkladu a kreativity si divadlo Karlín nesmírně váží a očekává, že přinese pohádce nový rozměr.  Scénickou a kostýmní magii tvoří Petr Hloušek a Roman Šolc s inovačním zapojením loutkového  divadla.

 Režisér Filip  Renč

 Král režisér Filip 

Kostýmy Romana Šolce

Kostýmy

Všechny srdečně zveme na premiéru 15. dubna 2024 v 19.30 hod. Nenechte si tento nevšední zážitek ujít.

 

Zeptali jsme se…

 Dušan Kollár – zlý král 

Dušan Kollár (neodmyslitelně patří do StarDance, ale tentokrát se převtělil do zlého krále)

TM: V muzikálu Zlatovláska  jste zlý král.  Hrajete raději „záporáky“ nebo kladné postavy?

„Záporáky. Mám takový pocit, že se hrají lépe. Tentokrát mi to s rolí vyšlo, jsem spokojený.“

TM: Vydechl jste si trošku po StarDance 2023?

„Ano, trošku ano, ale ne na dlouho. Sezona plesů začala, takže hrajeme s kapelou  každý týden, mnohdy  pátky i soboty.“

TM: Když zpíváte na malých jevištích, či hradech nebo zámcích, cítíte menší napětí než ve StarDance v živém přenosu?  

„Uf, to si nemyslím. Napětí je možná větší během televizního přenosu, ale ta příprava probíhá relativně v klidu, ale tady na jevišti je to vždycky adrenalin.“

TM: A vždycky všechno zpíváte živě?

„Ano, všechno“.

TM: Kolik Vám zabere času nastudovat si písničku do StarDance?

„Ve StarDance máme tak dva až tři měsíce ty písně u sebe, víme tedy, co se bude hrát a zpívat. Takže za tu dobu si je můžeme připravit.“

TM: Kolikrát si to spolu s kapelou vyzkoušíte dohromady?

„No, mockrát ne. Ti muzikanti  jsou profíci, takže mají noty a domácí přípravu. Kolikrát mi zůstává hlava úžasem stát  nad tím, jak je možné to takhle zahrát. Přiběhnu a už se hraje načisto.“

TM: Co právě děláte kromě zmíněné Zlatovlásky?

„V současné době máme nové kapelové seskupení, takže zkoušíme, hraji také  v Branickém zázraku, což je další muzikál od Honzy Svěráka a Tomáše Kluse, který se hraje v divadle Na Fidlovačce, dále jezdíme na plesy, je toho docela dost, musím říct. Vůbec se nenudím.“

Ať se daří, děkujeme za rozhovor

Tisková konference

 

 

Foto: Eva Smolíková

Text, rozhovor: Tomáš Matějovský, Eva Smolíková

Taneční magazín

Rozhovor s baletním tanečníkem a choreografem Markem Svobodníkem

„Kromě spánku snad jiný relax není, ne?“

Marek Svobodník je členem baletu ND v Praze a spolu se Štěpánem Pecharem a Ondřejem Vinklátem vedou taneční skupinu DEKKADANCERS, v níž působí Marek Svobodník nejen jako tanečník ale i choreograf. Má za sebou hodně rolí i roliček a stále patří mezi vytížené tanečníky.  

Byl jste ve čtvrté třídě ZŠ, když si Vás vyhlédla paní z Taneční konzervatoře v Brně. V té době již tam studoval Váš starší bratr Martin. Nakonec jste se rozhodl, že to zkusíte, aniž jste vůbec tušil, co Vás tam čeká. A náročné studium jste zvládl. Byla to správná volba a nelitoval jste svého rozhodnutí?

„Litoval jsem, když jsem zjistil, že kombinace baleťák a „rocková hvězda” v jednom se silně neslučuje.“

Marek Svobodník ve SNĚHURKA jako baba

Po osmiletém studiu jste své první angažmá získal v ND moravskoslezském v Ostravě, kde jste měl titulní role Spartaka a Othella. Pak jste byl členem souboru Laterny Magiky, poté čtyři sezóny v ND v Brně (Valmont v Nebezpečných známostech). Neuvažoval jste o zahraničním angažmá? Poznat jinou kulturu, jiný styl práce…

„Jo, to uvažoval, a taky zkusil, ale nedopadlo to. Bylo to v době, kdy jsem za sebou měl pouhé dva roky angažmá v Ostravě. A co si budeme vykládat, byl jsem v té době ještě  ‚jelito‘. Pro někoho, kdo mě znal, možná nadějné, ale pořád jelito. Ostatně, do jisté míry jsem jelitem dodnes, ale asi podstatně stravitelnějším. Pochopil jsem, že na zkušenou musím ještě jít někam jinam, ale do zahraničí to pravděpodobně nebude. Volba padla na Laternu, protože se tam dělalo divadlo jako nikde jinde v republice. A ono to vyšlo, vzali mě. Nebyla to ze začátku žádná procházka růžovou zahradou, jelikož jsem byl, jak jsem několikrát citoval, jelito. Půl roku jsem se ‚plácal‘, a pak si to teprve ‚sedlo‘. V Laterně jsem sice strávil jen dvě sezony, ale těžím z té zkušenosti určitým způsobem dodnes. Upřímně, ve skutečnosti je to na delší povídání, ale to si nechám na později, třeba na stáří napíšu knihu „Od tyče vodorovné k té svislé” (co vy víte, třeba se ze mne stane po čtyřicítce hasič).“

Marek Svoodník – Inscenační porada (ze zkoušky s režisérem Štěpánem Benyovszkým)

Od roku 2012 jste v ND v Praze, kde jste úspěšně udělal konkurz a stal se z Vás sólista. Zatančil jste si např. Hilariona v Giselle, Toníka i Mistra v Čarodějově učni, Jiříka ve Zlatovlásce nebo Tybalta v Romeovi a Julii. Jaké role máte nejraději a máte nějaký nesplněný taneční sen? 

„Já jsem byl sólistou baletu Národního divadla, ale v Brně. Asi je to něčím zábavné, protože vždycky všem kolem rázem naskočil úsměv. Teda hlavně všem tady v Praze.

Ale čert to vem. Tancoval jsem a tančím hodně. Není nač si stěžovat. Mám za sebou opravdu spoustu rolí a roliček, mezi nimiž jsou i takové, kterým činoherci s oblibou říkají „čurda”.  Ovšem „není malých rokenrolí”. I na tom se dá postavit kariéra a já jsem se v tom de facto našel.

Ale teď zpět otázce. Když se nad tím tak uvažuji, baví mne a mám rád úkoly „poněkud neobvyklého rázu”. Myslím, že je to jediná cesta, jak zůstat umělecky naživu v posledních letech kariéry. Totiž každá role či choreografie je svým způsobem jako byznys s interpretem. Každé z nich musíte ze sebe něco dát. Tím ji obohatíte. Ale je také potřeba se ptát, co dá role vám?

Naštěstí „rokenrole neobvyklého rázu” se pořád na repertoáru najdou, takže zatím dobrý, baví mě to. Pro úplnost, aby bylo jasné, co tím myslím, uvedu jeden příklad „rokenrole“ v choreografii Artzä izraelského tvůrce Eyala Dadona mám na kameru, jenž můj obraz přenáší na obří plátno, improvizovanou etudu na téma „Prodej tuhle rákosku stylem americké reklamy na Mentos z konce osmdesátých let… a neboj se jít do extrému!”.  To chceš! To je výzva, ne?“

Několik let vedete spolu se Štěpánem Pecharem a Ondřejem Vinklátem netradiční taneční skupinu DEKKADANCERS. Co Vás přivedlo do této company? 

„Chuť dělat divadlo „poněkud neobvyklého rázu” a pak vděčím za to především Tomovi Rychetskému. V první den nástupu do Národního mi nabídl, jestli s Dekkadancers nechci účinkovat v show v rámci otevření sezony Národního divadla. Jasně, že jsem do toho šel. A to byl začátek. Paradoxně vedle toho, na svůj debut  na prknech ve „zlaté kapličce” jsem si musel počkat ještě skoro čtvrt roku.“

Marek Svobodník jako Valmont (Nebezpečné známosti)

V DEKKADANCERS působíte nejen jako tanečník, ale také jako choreograf (HornyBach, Tatabojs – Nanopicture live 2019, Hangar18 nebo Poslední večeře). Čím Vás práce choreografa naplňuje? Máte v tomto oboru nějaký vzor?

„Práce interpreta je do určité míry svazující. Práce choreografa taky, ale podstatně méně. Pokud vidíte nebo cítíte tanec „po svém”, je to způsob, jak tomu dát zelenou. Můžete si vytvořit svůj vlastní kouzelný svět na jevišti, kde lidi jednají, hýbou se a vypadají tak, jak to vidíte jen vy. Ale cesta k tomu vůbec není snadná. Musíte dokázat, že váš pohled na svět někoho zajímá. Umění bez diváka je pak mrtvé umění.

Vzor jako takový nemám. Baví mně každý, kdo je alespoň trochu něčím svůj, nechybí mu nadhled a v neposlední řadě si umí ze sebe udělat srandu. Ono se to nezdá, ale je to na výsledku strašně viditelný. Většinou z tvorby těchto lidí jde cítit obdivuhodná lehkost.“

Marek Svobodník jako Hilarion (Giselle) foto Sergei Gherciu

S choreografií jste začal již během angažmá v ND v Brně (Catch27, Čertstory) a jste podepsán také pod dalšími projekty jako – Inscenační Porada (Jihočeské divadlo České Budějovice), Fight for One Thing (Velvet gala, Národní divadlo Praha), Petite Corde (Bayerische Staatsballett II), Lady Macbeth z Mcenského Újezdu (opera ND moravskoslezské). Jste více tanečník nebo choreograf? 

„V současné době jako tanečník. Práce v baletu je nabitá a vyčerpávající, a starost o rodinu ještě víc. Mám dvě dcery, té mladší jsou pouhé dva roky a manželka je už po mateřské, oborově pracuje mimo divadlo. Sladit tak náš denní harmonogram je opravdová fuška. Na tvorbu choreografie je prostě potřeba klid a čas, pokud to má za něco stát.“

Marek Svobodník – v baletu D.M.J.

Připravujete nové projekty? V čem Vás mohou diváci vidět?

„Projekty? Baví mě teď si dělat věci hlavně „do šuplíku”. Až mi dcerky trochu vyrostou a já mezitím asi i skončím s tancováním, budu mít aspoň co “vyložit na stůl”.

Jinak v divadle nás teď čeká každoroční vánoční turnus Louskáčků. U nás jej uvádíme jako Vánoční příběh na předlohu Charlese Dickense. V  tomto případě mohu hrdě prohlásit, že tančím hlavní roli. Jasně, princ to není, to si tady nebudeme dělat plané iluze. Na druhou stranu, i když lichvář Scrooge  – tak se jmenuje ona hlavní role – vypadá jako čurda, omyl! není čurda! Tentokrát ne. :-)“

Marek Svobodník – choreografie – Když nevíte coby, kupte si dva hroby

Původně jste o tanci vůbec neuvažoval. Nakonec jste mu podlehl. Čím je pro Vás tak okouzlující, že se mu nadále věnujete?  

„Asi spíš než tanec, je to divadlo jako takové. Je to naprosto specifický druh kumštu, který se vymyká se všemi svými klady i zápory. Záleží pak, co v danou chvíli převažuje. Nikdo na něj z kolegů nedá dopustit, a stejně tak se na něj i nadává. Nic není růžové, nemyslete si. A když, tak nadávají všichni!… i ta největší sluníčka.“

Marek Svobodník – choreografie – Chvilka POEzie

Marek Svobodní – choreografie – Chvilka POEzie Zkouška

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Co Vám říká slůvko relax?

„Práce mi koníčkem nikdy nebyla, i když tvorba choreografie jako „bokovka” v mých ranných letech by tomu mohla odpovídat. Taky na to období vzpomínám nejraději. Byla to neskutečná pr*el, když jsme se s partou tanečníků sešli na sále po práci a ‚zkejsli‘ tam při tvorbě třeba do půlnoci. Taky se během toho občas dost vypilo. Ale viděno zpětně střízlivým pohledem, tak vznikly vlastně opravdu upřímné věci, který si na nic nehrály. Nebyla v tom žádná urputná snaha vytvořit veledílo a oslnit. Paradoxem je pak to, že jejich budoucnost neskončila zdaleka jen jednou reprízou na večeru choreografických miniatur u nás v divadle.

Relax? Kromě spánku spravedlivého asi snad jiný ani není, ne?“

Marek Svobodník vystudoval Taneční konzervatoř v Brně. Jako tanečník působil v Národním divadle Moravskoslezském (2003 – 2006), Laterně Magice (2006 – 2008), a v Národním divadle v Brně (2008 – 2012). V současné době je členem baletu Národního divadla v Praze, stálým hostem Materny Magiky. Od roku 2012 je členem skupiny DEKKADANCERS. Mimo kamenná divadla spolupracoval s ProART Company, Pas de Theatre, Katedrou alt. divadla HAMU či Radou starších baletu.

Marek Svobodník – choreografie – Faunovo odpoledne

Foto: archiv Marka Svobodníka  

Veronika Pechová

pro Taneční magazín