Když jemnost rozvine sílu

Neexistence ženy jako aktivní hybatelky anebo její perzekuce, pokud se k aktivitě odváží, to je jedno z témat tanečního filmu Když jemnost rozvine sílu. Německá autorka a sólistka Mareike Jung v něm zkoumá, proč jsou to převážně muži, kteří vystupují v zábavním průmyslu v aktivních rolích a proč jsou to převážně ženy, které jim sekundují coby asistentky. Na vzniku tohoto mezinárodního tanečního filmu se podílela dramaturgyně Jindřiška Křivánková z divadla Kolonie. Světová premiéra se uskuteční v pražském divadle A studio Rubín 3. února 2022 ve 21.00 hodin za účastni hlavní protagonistky Mareike Jung po představení Smrtholka.


Performerka Mareike Jung se pro film inspirovala knihou „Rétorická bohyně: feministický pohled na ženy v magii“ od Josepha Zompattiho, který poukazuje na to, že ženy v magii téměř neexistují: podle něj je na celém světě asi 4 000 kouzelníků a pouze 40 profesionálních kouzelnic. Většinou jsou však ženy v kouzelnickém světě přítomny jako silně sexualizované, štíhlé, mladé asistentky, které odrážejí ideál krásy naší společnosti a mikrokosmos patriarchátu. Pod kouzelníkovou kontrolou jsou buď řezány, zneviditelňovány, nebo úplně mizí. V historii je pak kouzelník chápán převážně pozitivně, kdežto čarodějnice má skoro vždy negativní konotace, a ženy takto označené jsou po staletí stíhány a upalovány.

Autorský taneční film vznikal v době protipandemických opatření a zrodil se z původního záměru vytvořit divadelní inscenaci. Tomu nasvědčuje též scénické uchopení prostoru, které Jung označuje za „rituální“ – diváci měli sedět kolem kruhu vytvořeného z 12 ventilátorů. Sama sólistka se ve filmu pohybuje uvnitř a svůj záměr popisuje: „Chtěla jsem zprostředkovat jiný druh magie: prvotní, ženskou magii. Nic neobvyklého. Měla být jednoduchá a zemitá. Chtěla jsem se naučit porozumět svým předkům, jež jsou v naší DNA, v našich snech a tělech, a poznat své kořeny. Chtěla jsem vytvořit očistný rituál od všeho špatného, co se ženám v historii stalo, a oslavit velkou moudrost, která nám byla předána. Některým lidem pomáhá jóga, jiným čarodějnický rituál. Není to od sebe tak daleko. Zapomněli jsme jen proto, že jsme museli zapomenout. Abychom mohli znovu oživit tuto starou moudrost, abychom znovu pozitivně vnímali nejen mágy, ale i čarodějnice, je nutné, aby VŠICHNI – nejen ženy – tuto magii znovu připustili a oslavovali. Nazývám to „síla jemnosti“.

Jindřiška Křivánková z Kolonie z.s. působila při tvorbě jako dramaturg a supervizor. K výběru prostoru, způsobu a překvapivým momentům spolupráce říká: „Sama jsem performerka a mimo jiné pracuju na svých autorských představeních, snažila jsem se Mareike předat to, co vnímám sama jako důležité při vlastní tvorbě. Kromě kontextu a zpětné konstruktivní vazby je to i psychická podpora, intuice a určitá svoboda rozhodnutí. Pro mě byl zcela zásadní moment, když na zkoušku dorazily ventilátory. Nesmírně mě fascinovalo, jak se Mareike proměnila na základě této nové situace. Bavilo nás zkoumat, jak vítr a zvuk, který ventilátory produkují ovlivňuje samotné bytí performera. Kromě těchto vnějších okolností jsme začaly rozpracovávat téma křehkosti, vztahu k minulosti (například k rodinným vazbám) a snaze nějakým způsobem působit navenek. Objevil se niterný a velmi osobní zápas.“

Jak a kam se mizí při kouzelnických číslech, to se chce naučit také protagonistka divadelní inscenace Smrtholka A studia RubínZatímco v inscenaci je mizení symbolem nebytí a smrti, ve filmu téma symbolizuje sexismus a nepoměr mužských a ženských rolí v zábavním průmyslu. Členky divadla Kolonie Anita Krausová a Jindřiška Křivánková se podílely na Smrtholce i tanečním filmu, a proto se premiéra filmu uskuteční v pražském A studio Rubín právě po představení Smrtholky.

Niterný a osobní zápas je další, co spojuje oba pořady večera v A studiu Rubín. Ve Smrtholce podle románu Lucie Faulerové hlavní hrdinka v podání Anity Krausové (též členky Kolonie z.s.) hledá návod na život a vypořádává se se sebevraždou blízké osoby. Jako malá se chtěla stát kouzelnicí, aby zjistila a prozkoumala, kam se mizí. V této metafoře mizení se v dospělosti skrývá celá škála touhy nebýt, která má podobu depresivních stavů, sebepoškozujících aktů, ale i filosofických úvah a encyklopedických znalostí o různých druzích sebevražd. Obě díla pak propojují úvahy o rituálním myšlení současného člověka, kdy ve Smrtholce jsou to především úvahy o předurčenosti a nemožnosti vystoupit z vlastního osudu. Obě díla pak spojuje též východisko ve svobodě rozhodnutí, které má každý z nás – stejně jako existuje svoboda vzít si život, existuje i svoboda rozhodnout se život žít.

Repríza inscenace Smrtholka se uskuteční 3. 2. 2022 v A studiu Rubín v 19.30 a premiéra tanečního filmu Když jemnost rozvine sílu pak proběhne od 21.00 za účasti autorky Mareike Jung a s dramaturgickým úvodem Jindřišky Křivánkové. Premiéry filmu se mohou zúčastnit jak návštěvníci divadelního představení, tak široká veřejnost

Anotace – Když jemnost rozvine sílu

Sólo performance Mareike Jung s dvanácti ventilátory

Proč je dodnes čarodějnice vnímána negativně a kouzelník pozitivně?

Kouzelnictví nás fascinuje jak v dětství, tak v dospělosti. V dospělosti ale obdivujeme spíše triky, než kouzla samotná. Proč jsou kouzelníci skoro výhradně muži, kteří mají právo svoje asistentky čtvrtit, půlit anebo rovnou nechat mizet? A jak je to s čarodějnicemi, které byly po staletí upalovány a považovány za ďáblovy spojenkyně? Kam vlastně mizí všechny ty kouzelníkovy asistentky? A opravdová magie? Existuje vůbec? Jak znovu okouzlit svět? V čem tkví síla jemnosti?

Taneční film reflektuje četné zkušenosti z prostředí, kde dosud dominují muži, odhaluje sexistický obraz žen v zábavním průmyslu a očistným rituálem uvolňuje vše špatné, co se ženám v historii stalo.

Režie a choreografie: Mareike Jung

Pavla Umlaufová

pro Taneční magazín

Zabiják život

Druhá premiéra

Pražský komorní balet tančí  druhou premiéru představení Zabiják život

 Pražský komorní balet uvede 23. ledna 2022 v Městském divadle v Mostě druhou premiéru nového programu Zabiják život. Hlavním společným jmenovatelem dvou choreografií, které přinášejí veselý i vážný náhled na život, je hudba českých skladatelů. V první choreografii nazvané Když nevíte coby, kupte si dva hroby, použil její autor Marek Svobodník Serenádu pro smyčcový orchestr Es-dur Josefa Suka, zatímco Petr Zuska se pro svůj Epitaf nechal inspirovat slavným Koncertem pro violoncello a orchestr h-moll Antonína Dvořáka.

Autorem černé baletní grotesky s detektivní zápletkou, která vznikla na motivy příběhů spisovatelky Agathy Christie, je choreograf Marek Svobodník, člen Baletu Národního divadla. Na lyrickou pozdně romantickou Sukovu skladbu se na jevišti odehrává satirický příběh zámožné rodiny, v níž náhle skoná její nejstarší člen. Smutek nad zesnulým rychle střídá nevraživost jednotlivých postav, vzájemná podezření a touha po dědictví.

Renomovaný choreograf Petr Zuska, bývalý dlouholetý šéf Baletu Národního divadla, se pro své dílo Epitaf inspiroval nádherným Dvořákovým koncertem pro violoncello a životem jedné ze slavných interpretek tohoto díla, výjimečné britské violoncellistky Jacqueline du Pré. Strmá kariéra ji začala opouštět už v pětadvaceti letech, kdy přestávala cítit prsty na rukou, ve dvaačtyřiceti pak předčasně zemřela na roztroušenou sklerózu.

„Inspirací, jak přistoupit ke koncertu h moll pro violoncello a orchestr, se mi stal jednak Antonín Dvořák sám, respektive jeho vztah k Josefíně Kounicové – lásce z mládí, jejíž nemocí a smrtí je toto dílo hluboce ovlivněno, jednak neobyčejný životní příběh Jacqueline du Pré,“ uvádí Zuska.

V hlavních rolích choreografie, která citlivě zpracovává jak milostný vztah dvojice, tak Jacquelinino umění, se představí Tereza Hloušková, sólistka Pražského komorního baletu Ondřej Vinklát, bývalý první sólista Baletu Národního divadla a mimo jiné také držitel tří prestižních Cen Thálie.

Když nevíte coby, kupte si dva hroby

Režie a choreografie: Marek Svobodník

Hudba: Josef Suk (Serenáda pro smyčcový orchestr Es dur, op. 6

Scéna: Petr Siedlaczek

Kostýmy: Pavel Knolle

Světelný design: Karel „Karlos“ Šimek

Asistent choreografie: Igor Vejsada

Tančí: 9 tanečníků

Délka: 30 minut

EPITAF

Režie a choreografie: Petr Zuska

Hudba: Antonín Dvořák (Koncert pro violoncello a orchestr h moll, op. 104

Scéna: Petr Zuska, Pavel Knolle

Kostýmy: Pavel Knolle

Světelný design: Karel „Karlos“ Šimek

Asistent choreografie: Linda Svidró

Tančí: 8 tanečníků

Délka: 40 minut

Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Rozhovor s první baletní sólistkou pražského ND NIKOLOU MÁROVOU:

„Baví mě sledovat nadšení a pokroky mých studentů“

Nikola Márová o sobě říká, že patří k lidem, kteří si splnili sen, a její práce ji stále naplňuje a baví. Tím hnacím motorem je pro Nikolu Márovou balet, kterému propadla již v dětství. Je členkou baletního souboru ND v Praze, kde je a od roku 2007 první sólistkou. Na svém kontě má řadu krásných rolí, obdržela několik ocenění a patří mezi naše nejoblíbenější tanečnice. Spolu se svým bývalým tanečním partnerem Michalem Štípou mají baletní školu School of Dance a jak přiznává, baví ji předávat lidem zkušenosti a sledovat jejich nadšení a pokroky.

 V dětství jste navštěvovala různé kroužky, chodila na klavír, na flétnu… V šesti letech vás maminka přihlásila na baletní přípravku do ND. A jak jste jednou přiznala, balet vás chytil a byla to láska na první pohled. Čím vás uchvátil?

„Obdivovala jsem spojení pohybu s hudbou, jak moc může pohyb znásobit účinek hudby a naopak. Okamžitě jsem si zamilovala divadlo a osobnosti, které účinkovaly na jevišti. Nejvíc ale pocit být na tom jevišti s nimi.“

Šla jste na taneční konzervatoř a přitom absolvovala stáž v Drážďanech a po škole jste nastoupila do baletního souboru ND jako sboristka, kde jste se již v osmi letech představila v představení Z pohádky do pohádky. V roce 2001 jste se díky záskoku v Louskáčkovi stala sólistkou a od roku 2007 první sólistkou. Čím je pro vás balet dnes?

„Balet je pro mě vlastně stále tím, čím byl od začátku. Samozřejmě mám své oblíbené tituly, které jsou mému srdci ohromně blízké, a ty si vždy moc užívám. Bohužel se s nimi ale po čase musím rozloučit, teď bych si ještě ráda alespoň párkrát zatancovala třeba Maillotovu Popelku nebo Sólo pro tři. Musím ale přiznat, že je stále těžší zkoušet nové premiéry. Divadelní provoz se, asi jako vše kolem nás, neustále zrychluje.“

Debutovala jste dvojrolí Odetty/Odilie v baletu Labutí jezero a jednou jste řekla, že to bylo splnění vašeho snu…  

„Samozřejmě, byl to můj sen už od školy. Labutí jezero je nesmrtelný příběh, ve kterém si každý divák vždy najde své. Jednou jsem si počítala, v kolika verzích jsem tančila. Pokud se nepletu, bylo jich šest a to je na splnění dětského snu, myslím, zcela dostačující.“

Na scéně jste vytvořila řadu nádherných rolí. Byla jste Kitri v Donu Quijotovi, Aurorou ve Spící krasavici, Myrthou v Giselle, Královnou Mab v Romeovi a Julii, Nikie v La Bayadere … Jaké role máte nejraději?  

„Ke každé roli si během zkoušení najdu vztah. Většinu zásadních rolí jsem si zatančila, poslední dobou spíš přemýšlím o rolích, které jsem netančila, ale chtěla bych. To je třeba Manon. Moc jsem se také těšila, až si zatančím Taťánu v Oněginovi a to se mi splnilo, ale kvůli koronaviru jsem si ji na jevišti zatím moc neužila. Snad se dočkám příští sezonu.“

Vaše umělecké kreace vám vynesly dvakrát Cenu Thálie (Odetta/Odilie v Labutím Jezeru a Matka ve Svěcení jara) a k tomu dalších pět nominací, tu poslední v širší nominaci v roce 2020 za roli Rosetty v Leonce a Lene. Máte také několik cen diváků pro neoblíbenější tanečnici ČR. Co to pro vás znamená?

„Každé ocenění pro mě znamená, že se někomu líbí má práce a za to jsem vždy ráda. Největším oceněním pro mě ale je, když se představení diváka dotkne a má z něj zážitek. Potlesk na konci představení je pro mě největší zadostiučinění.“

Hostovala jste v řadě zemí světa, tančila na předních scénách a spolupracovala s řadou osobností. Na koho ráda vzpomínáte?

„Během své  kariéry jsem měla obrovské štěstí a setkala se s mnoha významnými světovými choreografy a tanečníky. V době, kdy se v Praze poprvé uváděl Oněgin Johna Cranka, kde jsem tančila tehdy Olgu, měl můj taneční partner Michal Štípa únavovou zlomeninu a museli zavolat na několik představení Friedemanna Vogela. Vzhledem k mé výšce neměli jinou možnost. Já si každé představení s takovou hvězdou moc užívala, stejně, jako když jsem mohla vystupovat na galavečeru ve společnosti takových jmen, jako jsou Roberto Bolle, Tamara Rojo, Lucía Lacarra nebo Daniil Simkin.“

Spolu s vaším bývalým tanečním partnerem Michalem Štípou jste založili baletní školu School of Dance. Co vás k tomu vedlo a co nabízíte?

„Otevření taneční školy bylo naším společným snem už dlouho. Troufám si říct, že možná už před deseti lety jsem začala toužit po tom si otevřít vlastní taneční studio s lekcemi, jak pro zkušené tanečnice a tanečníky, tak pro nadšené amatéry a úplné začátečníky. Baví mě předávat lidem zkušenosti a sledovat jejich nadšení a pokroky.“

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem?

„Patřím k těm šťastným lidem, kteří si splnili svůj sen a živí se tím, co je naplňuje a baví. Nedokážu si představit, že bych každé ráno vstala a šla do práce, která mě nebaví.“

Děkujeme  za rozhovor

Foto: archiv Nikoly Márové 

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN