Taneční centrum Praha letos slaví třicetileté výročí od chvíle, kdy se transformovalo na taneční konzervatoř. Oslavy vyvrcholí 12. června ve Stavovském divadle. Antonín Schneider, který je předsedou Správní rady Tanečního centra Praha a manažerem konzervatoře, v rozhovoru sdílí nejen původní hodnoty školy, ale také plány a vize do budoucna. Hovoří i o podmínkách, které mají pro realizaci projektů, a nejsou vůbec jednoduché.
Konzervatoř Taneční centrum Praha je škola s dlouhou historií, jako první středoevropské centrum současného tance vznikla už v roce 1961. To znamená, že má tato instituce už přes šedesát let nesmírný vliv na taneční scénu i jiné umělecké obory. Je to pro vás závazek?
„Uvědomuji si, že reprezentujeme vzácný obor a výrazně originální tvář tanečního školství a divadla, kterou vytvářeli postupně naši učitelé a tvůrci z mnoha zemí světa – původně v nepřátelském prostředí komunistického režimu (28 let), a pak v poměrně pokrytecké a lhostejné kultuře, která tanečnímu umění vůbec nerozumí, a tedy se ho bojí a v podstatě se snaží mu vyhýbat a potlačovat ho. Všechny ty řeči o významu tělesné kultury, vzácné estetice, dramatičnosti a emocionalitě nonverbálního umění, dostupnosti a diverzitě kultury jsou jen plané politické proklamace. Vlastně jen z lásky k divadlu a z úcty k naší tradici se snažíme pokračovat a vytváříme znovu a znovu pro diváky iluzi, že je všechno v pořádku.“
Na jakých původních hodnotách stavíte? Jaká je dnes pozice školy?
„Poctivý přístup k umění, k tanečnímu řemeslu a snaha o výchovu profesionálně vybavených a navíc vzdělaných, vnímavých a odvážných mladých lidí. Pozice v našem konzervatorním světě vlastně nemá kdo hodnotit – jediným indikátorem je nadšený potlesk tisíců diváků ročně a rozpačité mlčení odborné veřejnosti! Jako by se stále divili, jak to všechno děláme… a někteří dokonce proč to všechno děláme?“
Letos je to už třicet let, co se Taneční centrum Praha transformovalo na taneční konzervatoř. Chystáte se tak významné jubileum nějak oslavit?
„Ano, 12. června 2024 připravíme ve Stavovském divadle slavnostní představení, kde také provedeme několik premiér k Roku české hudby. Základem bude repertoár obou juniorských souborů Balet Praha Junior 1 a 2 a také Pražský komorní balet, se kterým úzce spolupracujeme a koprodukujeme některé inscenace. Baby Balet jsme právě přejmenovali na BPJ 2, protože hlavně v regionech prý „Baby“ působí jako nějaká školní besídka přesto, že jeho dramaturgie, režim a umělecké vedení včetně scénických technologií má přísně profesionální parametry.“
Prosadit se v současném tanečním světě není nic jednoduchého. Snažíte se své žáky připravit na reálný svět za branami školy? Daří se vám to?
„Prosadit se v České republice – bohužel – není nic složitého, dostupnost tanečního divadla na cca 70 % území je tak mizerná, že „naše“ tři soubory si většinou konkurují jen vzájemně, resp. se dost vhodně doplňují (cca 150 představení ročně). Kdyby to státní a veřejná správa alespoň skromně dotovaly, účinek a význam by byly násobně vyšší. Naše studenty připravujeme nejen na interpretační praxi, ale poskytujeme jim plné gymnaziální vzdělání, probíráme umělecko-pedagogickou přípravu, mediální komunikaci, kulturní management, zásady rehabilitace, práci se scénickými technologiemi atd. Je to současně příprava na tzv. „druhou kariéru“ – všechny výše uvedené profese v tanečním umění bolestně chybějí.“
A jak vybíráte pedagogy, osobnosti, které studenty formují a inspirují?
„V posledních letech už máme pedagogy z vlastních absolventů – tedy eklekticky vybavené klasikou, contemporary a jazzem. Velký prostor dáváme výkonným umělcům a jejich druhé kariéře. V novém Domě tanečního umění v Braníku jsme již nabídli tvůrčí, pedagogickou nebo administrativní a technologickou práci 31 tanečním umělcům – některým ještě na vrcholu kariéry. Propojení s praxí – divadlem – jevištěm tak naši studenti prožívají denně „v přímém přenosu“.
Kolik mají školní soubory vlastně tanečníků? Kteří studenti na představeních participují?
„Balet Praha Junior si vystačí s cca 14 členy základního kádru a „dvojka“ (bývalý Baby Balet Praha) musí pracovat s 20–30 nezletilými umělci.“
Ve vaší osobě se sbíhá mnoho funkcí, jste předsedou Správní rady Tanečního centra Praha, manažerem konzervatoře, dramaturgem souboru Balet Praha Junior, působíte i jako dramaturg Domu tanečního umění. Je vaše úloha spíše pedagogickou, uměleckou, nebo více manažerskou pozicí?
„Když mě v roce 1980 kolegové přesvědčili, abych převzal vedení tehdy ještě beznadějně undergroundového souboru, měl jsem ještě mnoho osobních uměleckých cílů. Ale brzy jsem si natvrdo uvědomil, že kromě vlastní ženy, která převzala metodiku a organizaci výuky, budeme mít vždycky jen několik nadšenců a holé ruce. Musel jsem se snažit efektivně propojit interpretační, dramaturgické a manažerské povinnosti… musel jsem dělat prakticky všechno, ale nejraději mám dodnes pozici asistenta choreografa – na to jsem měl docela štěstí. Před revolucí jsme ale mnoho vizí museli stále odkládat nebo redukovat a čekat na zázrak. A pak jsem najednou seděl v ředitelně Národního divadla jako člen týmu, který měl striktní úkol: rychle transformovat ten socialistický moloch se stamilionovými rozpočty do umělecky nezávislé demokratické instituce… se zaslouženými stamilionovými rozpočty. Myslím, že jsem v naší taneční obci jediný, kdo má takto protichůdné zkušenosti. Možná také proto obtížně hledám se svými „šťastnějšími“ kolegy společnou řeč. A přitom prosazuji zdánlivě naprosto rutinní a samozřejmé věci: plnou rovnoprávnost tanečního umění s ostatními hlavními scénickými obory. A mohu to přesně vysvětlit, dokázat a spočítat… proto jsem tak oblíben při diskusích na toto téma.
Ale k Tanečnímu centru Praha: tehdy jsme současně sváděli paradoxní boj s Ministerstvem školství o oficiální transformaci na konzervatoř. Trvalo to po revoluci ještě několik let, poslední slavnou bitvu jsme v Karmelitské ulici vyhráli až 31. srpna 1997 – to už jsme otevírali 4. ročník. Nechápete? Ano, je to nepochopitelné.“
Taneční centrum Praha má nyní vlastní střechu nad hlavou, sídlí v Domě tanečního umění, který jste již zmínil. Kromě vás v památkově chráněném branickém pivovaru našly své útočiště před hrozícím zánikem další umělecké instituce, běží tu i mnoho komunitních aktivit. Prostory jsou to velké a krásné, budova však není v osobním vlastnictví, financovali jste náklady na vznik tanečního zázemí, teď platíte čistě komerční nájem. Jak se vám daří udržet náklady na provoz?
„Ani se neptejte – ale konečně máme klid a dostatečný prostor a kultivované inspirativní prostředí, tolik potřebné pro uměleckou práci, to nelze ničím zaplatit. Vlastně až teď si plně uvědomuji, jak absurdní podmínky, doslova šikanu, jsme museli snášet v minulém tragicky zanedbaném „obecním“ sídle.“
Jaké podmínky máte pro realizaci projektů a celé letošní sezóny? Jak by se mohla situace zlepšit?
„Bohužel, jako nezávislá nezisková organizace – škola (zapsaný ústav) jsme plně závislí na dotaci Ministerstva školství. Nový zákon o financování regionálního školství ale tuto dotaci od roku 2021 odvozuje od zprůměrovaných výkonů veřejných konzervatoří stejného oboru – a to je veliká (ale přesto zákonná) nespravedlnost vzhledem k charakteru a kapacitě naší vzdělávací koncepce a faktickým výkonovým ukazatelům. V umělecké oblasti je to ještě horší. Letos jsme dokonce dostali poměrně slušné dotace pro oba studentské soubory na premiéry Roku české hudby, ale ani korunu na samotný kontinuální provoz obou těles. To je stejné, jako byste leželi na JIPce a sestřičky by vám místo kapačky lakovaly nehty! Doufám, že dnes už si nikdo netroufne tvrdit, že to všechno přeci musí platit konzervatoř, když jsou to vlastně její studenti! Obě hlavní grantové komise (Prahy a Ministerstva kultury) jsou sestaveny tak, že vůbec nedokáží kompetentně hodnotit projekty tanečního divadla, respektive celoročně působících těles, která by měla být, resp. musí být páteří každého scénického oboru živé kultury. Vlastně jen zoufale opravujeme díry v trupu, ale loď se přesto potápí – a nikoho to nezajímá.“
Co zajímavého vás v nejbližší době čeká?
„Právě máme za sebou (spolupráce Pražského komorního baletu a Baletu Praha Junior) mimořádně náročnou premiéru Jiřího Bubeníčka La Strada (ano, je to ten slavný Felliniho filmový příběh z 50. let, převedený věrně do tanečního jazyka včetně náročných rekvizit a režie). Je zřejmé, že rodina Bubeníčků ví o cirkusovém prostředí úplně všechno… a taneční kariéry Jirky i Otty byly opravdu světové. To je právě pro La Stradu výborná kombinace. Teď se pokusíme dostat inscenaci do všech divadel, kam se „vejdeme“ – bude to opravdu náročné, ale určitě to stojí za to. Máme ale zároveň Rok české hudby, takže v plánu jsou Leoš Janáček, Antonín Dvořák a samozřejmě i Bedřich Smetana, ale také třeba Jaroslav Ježek a Václav Trojan. Nechte se překvapit. Od dubna do listopadu bude šňůra premiér.“
Jakou vizi má konzervatoř Taneční centrum Praha do budoucna?
„Udržet za každou cenu nastavený trend a neustoupit ani o krok z původních plánů, respektive snů. Při vzrůstajícím blahobytu a výrazném propadu tělesné kultury (prý vinou „digitální demence“) to je stále těžší. Musíme vychovat úplně novou generaci tanečníků, kteří budou nejen poctivě a promyšleně pracovat na jevišti, ale poradí si i s politiky, úředníky, kolegy „od divadla“, s médii – ale hlavně budou neustále hledat upřímnou a srozumitelnou cestu k divákům. A budeme z toho mít všichni radost.“
Děkujeme za rozhovor
Foto: Archiv A. Schneidera
Mgr. Johana Mravcová
pro Taneční magazín