Dominik Vodička daroval výhru ze StarDance své alma mater

Dominik, absolvent Konzervatoře TCP Praha, věnoval celou svou finanční odměnu zpět své škole

Tanečník Dominik Vodička, absolvent Konzervatoře Taneční centrum Praha (TCP), se letos již potřetí zúčastnil televizní soutěže StarDance, kde tančil po boku sportovkyně Martiny Ptáčkové. Přestože mu postup do finále o vlásek utekl, jeho taneční dovednosti a přirozený talent opět zazářily na televizních obrazovkách a potěšily tisíce diváků.


Dominik Vodička se v mimořádném gestu rozhodl věnovat celou finanční odměnu 100.000 korun zpět škole, která formovala jeho taneční kroky. „Tahle krásná částka půjde na konzervatoř, kde mě doslova vytesali. Ty peníze využijí určitě dobře, dejte studentům pořádně do těla, ať jsou ve světě další úžasní tanečníci, protože je potřebujeme,“ řekl s nadšením v přímém přenosu.


Antonín Schneider, manažer Konzervatoře Taneční centrum Praha, Vodičkovi poděkoval slovy: „Dominiku, tvůj velkorysý finanční dar je pro nás tím nejkrásnějším vánočním dárkem. Přispěje k rozvoji naší školy a podpoří další generace mladých talentovaných tanečníků. Upřímně děkujeme!“

Dominik Vodička byl dlouhá léta členem uměleckého souboru Balet Praha Junior a patří mezi úspěšné absolventy školy. Jeho kariéra pokračovala v Pražském komorním baletu, kde za roli Muže v inscenaci Kytice v choreografii Petra Zusky získal v roce 2019 prestižní cenu Thálie.

Foto:  TCP Praha 

Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Den otevřených dveří TCP

Talentové zkoušky nanečisto i ukázky výuky a repertoáru

Jedinečnou příležitost nahlédnout do života profesionálních tanečníků nabízí Konzervatoř Taneční centrum Praha, z. ú. V pátek 15. listopadu 2024 od 13:30 do 16:30 hodin otevře brány svého sídla, branického Domu tanečního umění, všem zájemcům o studium i milovníkům tance. Návštěvníci se mohou těšit na praktické ukázky výuky, prohlídku zázemí tanečního školství a možnost vyzkoušet si talentové zkoušky nanečisto.


„Náš Den otevřených dveří není jen běžnou prohlídkou – přinášíme návštěvníkům autentický zážitek ze života studenta profesionálního tanečního umění. Uchazeči o studium si mohou v autentické atmosféře vyzkoušet talentové zkoušky – v reálném prostředí, bez stresu a s podporou našich pedagogů. Během odpoledne uvidí živé ukázky výuky, prohlédnou si prostory špičkové umělecké instituce a osobně se setkají se studenty i pedagogy. To vše v inspirativním prostředí památkově chráněného areálu, kde se každý den rodí umění. Den otevřených dveří je ideální příležitostí pro všechny, kteří zvažují studium tance nebo chtějí poznat zákulisí profesionální taneční přípravy. Naši pedagogové jsou připraveni zodpovědět veškeré dotazy týkající se studia, přijímacího řízení i následného uplatnění absolventů,“ říká Antonín Schneider, předseda správní rady a manažer Tanečního centra Praha.


Program nabídne návštěvníkům komplexní vhled do života konzervatoře. Během komentovaných prohlídek poznají nejen historii budovy, ale především její současné moderní vybavení – taneční zkušebny, specializované učebny, rehabilitační i produkční prostory. Zájemci o studium budou mít jedinečnou možnost konzultovat své předpoklady přímo s pedagogy a získat tak cenné rady pro přijímací řízení a další rozvoj svého talentu.

Součástí odpoledního programu bude i představení rezidentů Domu tanečního umění. Diváci zhlédnou ukázky z repertoáru Pražského komorního baletuBaletu Praha Junior a Baletu Praha Junior 2, představí se také Terpsichore, taneční přípravka konzervatoře, která otevírá mladým talentům cestu k profesionální kariéře.

Základní informace:

Kdy: pátek 15. listopadu 2024, 13:30–16:30

Kde: Konzervatoř Taneční centrum Praha, Dům tanečního umění, Údolní 212/1, Praha 4

Pro koho: zájemci o studium, rodiče, milovníci tance, široká veřejnost

Vstup: zdarma

➤13:30 – 14:00 Komentovaná prohlídka areálu DTU (sraz v 1. patře u výtahu)

➤14:00 – 14:30 Představení rezidentů DTU – 1. patro, sál č. 1

➤14:30–15:00 Komentovaná prohlídka areálu DTU (sraz v 1. patře u výtahu)

➤15:00 – 15:30 Představení rezidentů DTU – 1. patro, sál č. 1

➤15:45 – 16:30 Talentové zkoušky „nanečisto“: sraz na chodbě v 1. patře v 15:45, přiléhavé cvičební oblečení, na nohách ponožky

Foto: Jan Chaloupka

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Konzervatoř TCP letos slaví třicáté výročí svého založení

Oslavy vyvrcholí večerem s názvem Rok české hudby a taneční divadlo

Taneční centrum Praha letos slaví významný milník své historie, uplynulo třicet let od chvíle, kdy se tato vzdělávací a umělecká instituce transformovala na konzervatoř. Tato etapa tvoří druhou polovinu jeho dosavadní existence. Tradice Tanečního centra Praha sahá až do roku 1961 – tehdy v undergroundu a později, pod záštitou Univerzity Karlovy a řady zahraničních odborníků, postupně vzniklo centrum, které nyní zahrnuje osmiletou konzervatoř a osmileté gymnázium propojené do jedné vzdělávací koncepce doplněné studiem taneční pedagogiky s příslušnou aprobací. Oslavy výročí vyvrcholí slavnostním večerem s názvem Rok české hudby a taneční divadlo, který proběhne 12. června ve Stavovském divadle.

„Prvních osmadvacet let, od roku 1961, prožilo centrum v kulturním undergroundu, od roku 1977 za tiché podpory Univerzity Karlovy a mnoha osvícených a odvážných domácích i zahraničních učitelů, tvůrců a producentů,“ vzpomíná Antonín Schneider, předseda správní rady a manažer Tanečního centra Praha. „Na konci sedmdesátých let jsme přidali intenzívní výuku klasiky a začali jsme budovat eklektickou dramaturgii současného tanečního divadla. Centrum mělo kolem 150 ‚žáků‘ v přípravných odděleních a dvacetičlenný soubor produkující cca 50 uměleckých akcí za sezónu – navzdory oficiální vzdělávací a kulturní politice státu. Po roce 1989 jsme již veškeré síly věnovali vzniku unikátní vzdělávací koncepce ‚konzervatoř – gymnázium‘. Pomohli nám opět zahraniční experti (se zásadní supervizí Jiřího Kyliána a významných uměleckých center), důležitým impulzem byl také podrobný rozbor našeho tanečního školství a pozice tanečního umění v naší živé kultuře. První ročník jsme otevřeli 1. září 1994 v našem kultovním sídle – v menze UK na Větrníku. První absolventy jsme vypustili v roce 2002 – dnes už jich je 207. V roce 1999 jsme transformovali původní soubor na čistě studentské juniorské těleso Balet Praha Junior, které letos slaví pětadvacáté výročí. Protože jsme ani tak nestíhali uspokojit mimořádný zájem, založili jsme v roce 2004 ještě Baby Balet Praha – soubor letos slaví dvacáté výročí. Obě tělesa mají plně profesionální dramaturgické, umělecké i pedagogické vedení, produkci, umělecko-technický provoz scénických technologií a rehabilitační péči.“


Statistiky ukazují, že v posledním desetiletí (před covidem) soubory Balet Praha Junior a Baby Balet Praha uvedly 18 premiér, uspořádaly 875 představení ve 106 městech a oslovily ročně přibližně 23 000 diváků, čímž přispívají k rozvoji taneční kultury jak v Praze, tak i v regionálních oblastech.

Taneční centrum Praha vždy dbalo na podporu dětských tanečních center a základních uměleckých škol, spolupracovalo s domácími i zahraničními konzervatořemi a podílelo se na produkci a koprodukci uměleckých projektů s řadou institucí včetně Národního divadla, Baletu Jihočeského divadla, Pražského komorního baletu, České televize, FOKu a dalších.

V září 2021 byl v revitalizovaném památkově chráněném branickém pivovaru otevřen Dům tanečního umění Praha, který Taneční centrum Praha sdílí s řadou dalších institucí – s Pražským komorním baletem, agenturou Mezinárodní centrum tanceNadací tanec a divadloNadačním fondem a Institutem Pavla Šmoka a taneční školou Terpsichore – a poskytuje tak prostor pro rozvoj taneční kultury. V mimoškolním čase využívá systém‚ open gate‘ pravidelně 6 institucí (cca 180 dětí i dospělých, sportovní organizace a nezávislí taneční umělci).

Foto: Anna Rasmussen, Jan Urbánek, Serghei Gherciu 

Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Rozhovor s Antonínem Schneiderem, předsedou Správní rady TCP

„Reprezentujeme vzácný obor“

Taneční centrum Praha letos slaví třicetileté výročí od chvíle, kdy se transformovalo na taneční konzervatoř. Oslavy vyvrcholí 12. června ve Stavovském divadle. Antonín Schneider, který je předsedou Správní rady Tanečního centra Praha a manažerem konzervatoře, v rozhovoru sdílí nejen původní hodnoty školy, ale také plány a vize do budoucna. Hovoří i o podmínkách, které mají pro realizaci projektů, a nejsou vůbec jednoduché.

Konzervatoř Taneční centrum Praha je škola s dlouhou historií, jako první středoevropské centrum současného tance vznikla už v roce 1961. To znamená, že má tato instituce už přes šedesát let nesmírný vliv na taneční scénu i jiné umělecké obory. Je to pro vás závazek?

„Uvědomuji si, že reprezentujeme vzácný obor a výrazně originální tvář tanečního školství a divadla, kterou vytvářeli postupně naši učitelé a tvůrci z mnoha zemí světa – původně v nepřátelském prostředí komunistického režimu (28 let), a pak v poměrně pokrytecké a lhostejné kultuře, která tanečnímu umění vůbec nerozumí, a tedy se ho bojí a v podstatě se snaží mu vyhýbat a potlačovat ho. Všechny ty řeči o významu tělesné kultury, vzácné estetice, dramatičnosti a emocionalitě nonverbálního umění, dostupnosti a diverzitě kultury jsou jen plané politické proklamace. Vlastně jen z lásky k divadlu a z úcty k naší tradici se snažíme pokračovat a vytváříme znovu a znovu pro diváky iluzi, že je všechno v pořádku.“

Na jakých původních hodnotách stavíte? Jaká je dnes pozice školy?

„Poctivý přístup k umění, k tanečnímu řemeslu a snaha o výchovu profesionálně vybavených a navíc vzdělaných, vnímavých a odvážných mladých lidí. Pozice v našem konzervatorním světě vlastně nemá kdo hodnotit – jediným indikátorem je nadšený potlesk tisíců diváků ročně a rozpačité mlčení odborné veřejnosti! Jako by se stále divili, jak to všechno děláme… a někteří dokonce proč to všechno děláme?“

Letos je to už třicet let, co se Taneční centrum Praha transformovalo na taneční konzervatoř. Chystáte se tak významné jubileum nějak oslavit?

„Ano, 12. června 2024 připravíme ve Stavovském divadle slavnostní představení, kde také provedeme několik premiér k Roku české hudby. Základem bude repertoár obou juniorských souborů Balet Praha Junior 1 a 2 a také Pražský komorní balet, se kterým úzce spolupracujeme a koprodukujeme některé inscenace. Baby Balet jsme právě přejmenovali na BPJ 2, protože hlavně v regionech prý „Baby“ působí jako nějaká školní besídka přesto, že jeho dramaturgie, režim a umělecké vedení včetně scénických technologií má přísně profesionální parametry.“

Prosadit se v současném tanečním světě není nic jednoduchého. Snažíte se své žáky připravit na reálný svět za branami školy? Daří se vám to?

„Prosadit se v České republice – bohužel – není nic složitého, dostupnost tanečního divadla na cca 70 % území je tak mizerná, že „naše“ tři soubory si většinou konkurují jen vzájemně, resp. se dost vhodně doplňují (cca 150 představení ročně). Kdyby to státní a veřejná správa alespoň skromně dotovaly, účinek a význam by byly násobně vyšší. Naše studenty připravujeme nejen na interpretační praxi, ale poskytujeme jim plné gymnaziální vzdělání, probíráme umělecko-pedagogickou přípravu, mediální komunikaci, kulturní management, zásady rehabilitace, práci se scénickými technologiemi atd. Je to současně příprava na tzv. „druhou kariéru“ – všechny výše uvedené profese v tanečním umění bolestně chybějí.“

A jak vybíráte pedagogy, osobnosti, které studenty formují a inspirují?

„V posledních letech už máme pedagogy z vlastních absolventů – tedy eklekticky vybavené klasikou, contemporary a jazzem. Velký prostor dáváme výkonným umělcům a jejich druhé kariéře. V novém Domě tanečního umění v Braníku jsme již nabídli tvůrčí, pedagogickou nebo administrativní a technologickou práci 31 tanečním umělcům – některým ještě na vrcholu kariéry. Propojení s praxí – divadlem – jevištěm tak naši studenti prožívají denně „v přímém přenosu“.

Kolik mají školní soubory vlastně tanečníků? Kteří studenti na představeních participují?

„Balet Praha Junior si vystačí s cca 14 členy základního kádru a „dvojka“ (bývalý Baby Balet Praha) musí pracovat s 20–30 nezletilými umělci.“

Ve vaší osobě se sbíhá mnoho funkcí, jste předsedou Správní rady Tanečního centra Praha, manažerem konzervatoře, dramaturgem souboru Balet Praha Junior, působíte i jako dramaturg Domu tanečního umění. Je vaše úloha spíše pedagogickou, uměleckou, nebo více manažerskou pozicí?

„Když mě v roce 1980 kolegové přesvědčili, abych převzal vedení tehdy ještě beznadějně undergroundového souboru, měl jsem ještě mnoho osobních uměleckých cílů. Ale brzy jsem si natvrdo uvědomil, že kromě vlastní ženy, která převzala metodiku a organizaci výuky, budeme mít vždycky jen několik nadšenců a holé ruce. Musel jsem se snažit efektivně propojit interpretační, dramaturgické a manažerské povinnosti… musel jsem dělat prakticky všechno, ale nejraději mám dodnes pozici asistenta choreografa – na to jsem měl docela štěstí. Před revolucí jsme ale mnoho vizí museli stále odkládat nebo redukovat a čekat na zázrak. A pak jsem najednou seděl v ředitelně Národního divadla jako člen týmu, který měl striktní úkol: rychle transformovat ten socialistický moloch se stamilionovými rozpočty do umělecky nezávislé demokratické instituce… se zaslouženými stamilionovými rozpočty. Myslím, že jsem v naší taneční obci jediný, kdo má takto protichůdné zkušenosti. Možná také proto obtížně hledám se svými „šťastnějšími“ kolegy společnou řeč. A přitom prosazuji zdánlivě naprosto rutinní a samozřejmé věci: plnou rovnoprávnost tanečního umění s ostatními hlavními scénickými obory. A mohu to přesně vysvětlit, dokázat a spočítat… proto jsem tak oblíben při diskusích na toto téma.

Ale k Tanečnímu centru Praha: tehdy jsme současně sváděli paradoxní boj s Ministerstvem školství o oficiální transformaci na konzervatoř. Trvalo to po revoluci ještě několik let, poslední slavnou bitvu jsme v Karmelitské ulici vyhráli až 31. srpna 1997 – to už jsme otevírali 4. ročník. Nechápete? Ano, je to nepochopitelné.“

Taneční centrum Praha má nyní vlastní střechu nad hlavou, sídlí v Domě tanečního umění, který jste již zmínil. Kromě vás v památkově chráněném branickém pivovaru našly své útočiště před hrozícím zánikem další umělecké instituce, běží tu i mnoho komunitních aktivit. Prostory jsou to velké a krásné, budova však není v osobním vlastnictví, financovali jste náklady na vznik tanečního zázemí, teď platíte čistě komerční nájem. Jak se vám daří udržet náklady na provoz?

„Ani se neptejte – ale konečně máme klid a dostatečný prostor a kultivované inspirativní prostředí, tolik potřebné pro uměleckou práci, to nelze ničím zaplatit. Vlastně až teď si plně uvědomuji, jak absurdní podmínky, doslova šikanu, jsme museli snášet v minulém tragicky zanedbaném „obecním“ sídle.“

Jaké podmínky máte pro realizaci projektů a celé letošní sezóny? Jak by se mohla situace zlepšit?

„Bohužel, jako nezávislá nezisková organizace – škola (zapsaný ústav) jsme plně závislí na dotaci Ministerstva školství. Nový zákon o financování regionálního školství ale tuto dotaci od roku 2021 odvozuje od zprůměrovaných výkonů veřejných konzervatoří stejného oboru – a to je veliká (ale přesto zákonná) nespravedlnost vzhledem k charakteru a kapacitě naší vzdělávací koncepce a faktickým výkonovým ukazatelům. V umělecké oblasti je to ještě horší. Letos jsme dokonce dostali poměrně slušné dotace pro oba studentské soubory na premiéry Roku české hudby, ale ani korunu na samotný kontinuální provoz obou těles. To je stejné, jako byste leželi na JIPce a sestřičky by vám místo kapačky lakovaly nehty! Doufám, že dnes už si nikdo netroufne tvrdit, že to všechno přeci musí platit konzervatoř, když jsou to vlastně její studenti!  Obě hlavní grantové komise (Prahy a Ministerstva kultury) jsou sestaveny tak, že vůbec nedokáží kompetentně hodnotit projekty tanečního divadla, respektive celoročně působících těles, která by měla být, resp. musí být páteří každého scénického oboru živé kultury. Vlastně jen zoufale opravujeme díry v trupu, ale loď se přesto potápí – a nikoho to nezajímá.“

Co zajímavého vás v nejbližší době čeká?

„Právě máme za sebou (spolupráce Pražského komorního baletu a Baletu Praha Junior) mimořádně náročnou premiéru Jiřího Bubeníčka La Strada (ano, je to ten slavný Felliniho filmový příběh z 50. let, převedený věrně do tanečního jazyka včetně náročných rekvizit a režie). Je zřejmé, že rodina Bubeníčků ví o cirkusovém prostředí úplně všechno… a taneční kariéry Jirky i Otty byly opravdu světové. To je právě pro La Stradu výborná kombinace. Teď se pokusíme dostat inscenaci do všech divadel, kam se „vejdeme“ – bude to opravdu náročné, ale určitě to stojí za to. Máme ale zároveň Rok české hudby, takže v plánu jsou Leoš Janáček, Antonín Dvořák a samozřejmě i Bedřich Smetana, ale také třeba Jaroslav Ježek a Václav Trojan. Nechte se překvapit. Od dubna do listopadu bude šňůra premiér.“

Jakou vizi má konzervatoř Taneční centrum Praha do budoucna?

„Udržet za každou cenu nastavený trend a neustoupit ani o krok z původních plánů, respektive snů. Při vzrůstajícím blahobytu a výrazném propadu tělesné kultury (prý vinou „digitální demence“) to je stále těžší. Musíme vychovat úplně novou generaci tanečníků, kteří budou nejen poctivě a promyšleně pracovat na jevišti, ale poradí si i s politiky, úředníky, kolegy „od divadla“, s médii – ale hlavně budou neustále hledat upřímnou a srozumitelnou cestu k divákům. A budeme z toho mít všichni radost.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv A. Schneidera 

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín