Rozhovor s primabalerinou Andreou Popov Smejkalovou

„O kariéře baletky jsem opravdu nesnila“

Původně o baletu vůbec nesnila. Nakonec se v něm našla. Vystudovala jej na taneční konzervatoři a od roku 2002 je členkou baletu ND v Brně a od roku 2005 sólistkou. Na svém kontě má Andrea Popov Smejkalová řadu nádherných rolí a zatím tou poslední je Marguerite v Dámě s kaméliemi. Je maminkou dvou malých holčiček, kterým se věnuje každou volnou chvíli.

Narodila se 9. dubna 1984 v Brně jako Andrea Smejkalová. V roce 2002 ukončila studium na taneční konzervatoři a nastoupila do baletního souboru ND v Brně.

Zúčastnila se Soutěžní přehlídky tanečních umělců ČR a SR Brno 2000 a Mezinárodní baletní soutěže v St. Pöltenu (2002). Na I. Mezinárodní baletní soutěži Brno 2003 získala III. cenu, na II. Mezinárodní baletní soutěži Brno 2006 získala I. cenu. V roce 2006 obdržela prestižní Cenu Philip Morris – Poupě baletu.

Role např. – Klára (Louskáček), Medora a Gulnara (Korzár), Odetta/Odílie (Labutí jezero), Giselle, Nikie, Gamzatti (Bajadéra), Aurora (Spící krasavice), Lucile/Lucidor (Lucidor a Arabella), Madame de Tourvel (Nebezpečné známosti), Julie (Romeo a Julie), Frygie (Spartakus), Sólo (Mariin sen).

Andrea Popov Smejkalová v roli Nikie v Bajadeře – foto Kristýna Housková

Jejím manželem je první sólista baletu ND v Brně Ivan Popov. 

 

Andrea Popov Smejkalová jako Odilie v Labutím jezeru – foto Kristýna Housková

         Jste brněnská patriotka, jelikož celý život žijete v Brně. Jak vzpomínáte na svá dětská léta, měla jste vysněné povolání? Čím jste chtěla být?  

„Jako malá jsem neměla jedno vysněné povolání. Líbilo se mi jich několik. Už od mala jsem ráda četla detektivky, hlavně Sherlocka Holmese, tak jsem chtěla být detektiv. Taky se mi líbil vesmír, tak kosmonaut. A jako každá holka jsem si přála být paní učitelka.“

Náhoda nebo osud chtěly, abyste od deseti let studovala na taneční konzervatoři, i když jste baletkou, jak jste někde řekla, být nechtěla. Co nakonec rozhodlo, že balet se stal vaším osudem?

„O kariéře baletky jsem jako malá opravdu nesnila. Balet jsem vlastně ani neznala. Nikdo z rodiny neměl k divadlu blízko a já byla spíš studijní typ. Shodou náhod jsem se dostala na Taneční konzervatoř v Brně. Tam jsem ze začátku nechápala, proč mám stát u tyče a šoupat nohama. Ale začala jsem navštěvovat baletní představení a objevila, jak je krásné naplnit hudbu pohybem a bylo jasné, co chci dělat.“

Andrea Popov Smejkalová jako Odette v baletu Labutí jezero – foto Ctibor Bachratý

Po konzervatoři jste nastoupila do baletního souboru ND v Brně, kde jste se v roce 2005 stala sólistkou a již v roce 2006 jste obdržela prestižní ocenění Cenu Phillip Morris – Poupě baletu. Co to pro Vás znamená?

„Když jsem obdržela cenu Philip Morris – Poupě baletu, byla jsem moc překvapená. Pamatuji si to doteď, jak mi to volali. Jela jsem zrovna v autobuse do Košic, kde jsem hostovala v Labutím jezeře. Měla jsem strašnou radost a bylo vtipné, že ji nebylo v tom plném autobuse s kým sdílet. Toto ocenění bylo pro mě velkým povzbuzením v mé začínající kariéře.“

Andrea Popov Smejkalová jako Nikie v Bajadeře – foto Kristýna Housková

Jak jste v jednom rozhovoru řekla, hned od začátku jste měla štěstí na role. Tančila jste ve Spící krasavici, Louskáčkovi, Romeovi a Julii, Labutím jezeře, Nebezpečných známostech, Korzárovi… Jaké role ráda ztvárňujete a na kterou ráda vzpomínáte?

„Na role jsem měla opravdu štěstí. Jsem moc ráda, že jsem mohla na jevišti ztvárnit různé typy a charaktery postav. Když jsem začínala, byla mým snem Odetta/Odilie v Labutím jezeře. Tento sen se mi splnil a tuto dvojroli pořád miluji a stále v ní objevuji něco nového. Ale časem mě začaly zajímat i jiné role. Baví mě ztvárňovat postavy, co mají na jevišti nějaký duševní vývoj, emoce, příběh. Je úžasné, jak se člověk vlastně změní v někoho jiného. Nejdříve na sále přemýšlím, jak se do něj, co nejlépe vcítit, dát roli smysl a pravdivost a pak na jevišti prožít jeho příběh.

Proto ráda vzpomínám na roli Madame de Tourvel v Nebezpečných známostech, které u nás uvedl Krzystof Pastor a roli Lucidora od Youri Vàmose.“

Andrea Popov Smejkalová jako Marguerite v baletu Dáma s kaméliemi – foto Ctibor Bachratý

Dočetla jsem se, že Vaším snem je zatančit si Tatianu v Oněginovi, Manon nebo Dámu s kaméliemi. Podařilo se Vám již sny splnit? Co Vás čeká nového?

„Stihla jsem si těsně před covidem splnit sen a zatančit si roli Marguerite v Dámě s kaméliemi. Balet u nás nastudovala skvělá Valentina Turcu a už jeho příprava mě opravdu bavila. Valentina dbala na každý detail, aby každý pohyb, gesto i pohled měly smysl. Moc se těším, až si ji zase zatančím.“

Při práci na baletním představení Giselle jste se seznámila se svým manželem Ivanem Popovem. Jak se vás spolu pracovalo a tančili jste i v jiných představeních?

„S Ivanem jsme kromě Giselle tančili spolu i Labutí jezero, Louskáčka, Bajadéru a spoustu dalších představení. Na tancování s ním je skvělé, že se na něj můžu vždy spolehnout. Je moc dobrý a silný partner.“

Andrea Popov Smejkalová jako Margarite v Dámě s kaléliemi – foto Ctibor Bachratý

Při Vaši intenzivní taneční dráze jste stihla vystudovat taneční pedagogiku na JAMU. Uvažujete, že byste balet učila? A co choreografie, neláká Vás?

„Jednou bych balet určitě ráda učila. Měla jsem možnost si to vyzkoušet. Spolupracovala jsem přes pět let s moderními gymnastkami, dále s krasobruslaři a vedla nějaké workshopy pro profesionály i amatéry. Musím říct, že mě předávání znalostí a zkušeností opravdu baví a dovedu si to představit, jako své budoucí zaměstnání.

Měla jsem možnost vytvořit i pár drobných choreografií, ale v tomto se moc necítím.“

Andrea Popov Smejkalová jako Giselle – foto Luďěk Mrkos

 V soukromí jste maminkou dvou holčiček. Jak se dá skloubit mateřství s kariérou baletky?

„Upřímně řeknu, že bez podpory rodiny někdy opravdu těžko. Naštěstí mám skvělou rodinu a za jejich pomoc jim patří velké díky.“

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Vlastně díky covidu jsem si znovu uvědomila, jak krásnou práci mám a jak mě baví. Ale ráda samozřejmě relaxuji i u jiných věcí. Ráda čtu, chodím na výlety do přírody a začala jsem se učit šít na šicím stroji. Ale teď nejvíce trávím volný čas s mými holčičkami, to je pořádný koníček.“

Andrea Popov Smejkalová jako Gamzatti v Bajadře – foto Ctibor Bachratý

Foto: Ctibor Bachratý, Luděk Mrkoš a Kristýna Housková 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s první baletní sólistkou pražského ND NIKOLOU MÁROVOU:

„Baví mě sledovat nadšení a pokroky mých studentů“

Nikola Márová o sobě říká, že patří k lidem, kteří si splnili sen, a její práce ji stále naplňuje a baví. Tím hnacím motorem je pro Nikolu Márovou balet, kterému propadla již v dětství. Je členkou baletního souboru ND v Praze, kde je a od roku 2007 první sólistkou. Na svém kontě má řadu krásných rolí, obdržela několik ocenění a patří mezi naše nejoblíbenější tanečnice. Spolu se svým bývalým tanečním partnerem Michalem Štípou mají baletní školu School of Dance a jak přiznává, baví ji předávat lidem zkušenosti a sledovat jejich nadšení a pokroky.

 V dětství jste navštěvovala různé kroužky, chodila na klavír, na flétnu… V šesti letech vás maminka přihlásila na baletní přípravku do ND. A jak jste jednou přiznala, balet vás chytil a byla to láska na první pohled. Čím vás uchvátil?

„Obdivovala jsem spojení pohybu s hudbou, jak moc může pohyb znásobit účinek hudby a naopak. Okamžitě jsem si zamilovala divadlo a osobnosti, které účinkovaly na jevišti. Nejvíc ale pocit být na tom jevišti s nimi.“

Šla jste na taneční konzervatoř a přitom absolvovala stáž v Drážďanech a po škole jste nastoupila do baletního souboru ND jako sboristka, kde jste se již v osmi letech představila v představení Z pohádky do pohádky. V roce 2001 jste se díky záskoku v Louskáčkovi stala sólistkou a od roku 2007 první sólistkou. Čím je pro vás balet dnes?

„Balet je pro mě vlastně stále tím, čím byl od začátku. Samozřejmě mám své oblíbené tituly, které jsou mému srdci ohromně blízké, a ty si vždy moc užívám. Bohužel se s nimi ale po čase musím rozloučit, teď bych si ještě ráda alespoň párkrát zatancovala třeba Maillotovu Popelku nebo Sólo pro tři. Musím ale přiznat, že je stále těžší zkoušet nové premiéry. Divadelní provoz se, asi jako vše kolem nás, neustále zrychluje.“

Debutovala jste dvojrolí Odetty/Odilie v baletu Labutí jezero a jednou jste řekla, že to bylo splnění vašeho snu…  

„Samozřejmě, byl to můj sen už od školy. Labutí jezero je nesmrtelný příběh, ve kterém si každý divák vždy najde své. Jednou jsem si počítala, v kolika verzích jsem tančila. Pokud se nepletu, bylo jich šest a to je na splnění dětského snu, myslím, zcela dostačující.“

Na scéně jste vytvořila řadu nádherných rolí. Byla jste Kitri v Donu Quijotovi, Aurorou ve Spící krasavici, Myrthou v Giselle, Královnou Mab v Romeovi a Julii, Nikie v La Bayadere … Jaké role máte nejraději?  

„Ke každé roli si během zkoušení najdu vztah. Většinu zásadních rolí jsem si zatančila, poslední dobou spíš přemýšlím o rolích, které jsem netančila, ale chtěla bych. To je třeba Manon. Moc jsem se také těšila, až si zatančím Taťánu v Oněginovi a to se mi splnilo, ale kvůli koronaviru jsem si ji na jevišti zatím moc neužila. Snad se dočkám příští sezonu.“

Vaše umělecké kreace vám vynesly dvakrát Cenu Thálie (Odetta/Odilie v Labutím Jezeru a Matka ve Svěcení jara) a k tomu dalších pět nominací, tu poslední v širší nominaci v roce 2020 za roli Rosetty v Leonce a Lene. Máte také několik cen diváků pro neoblíbenější tanečnici ČR. Co to pro vás znamená?

„Každé ocenění pro mě znamená, že se někomu líbí má práce a za to jsem vždy ráda. Největším oceněním pro mě ale je, když se představení diváka dotkne a má z něj zážitek. Potlesk na konci představení je pro mě největší zadostiučinění.“

Hostovala jste v řadě zemí světa, tančila na předních scénách a spolupracovala s řadou osobností. Na koho ráda vzpomínáte?

„Během své  kariéry jsem měla obrovské štěstí a setkala se s mnoha významnými světovými choreografy a tanečníky. V době, kdy se v Praze poprvé uváděl Oněgin Johna Cranka, kde jsem tančila tehdy Olgu, měl můj taneční partner Michal Štípa únavovou zlomeninu a museli zavolat na několik představení Friedemanna Vogela. Vzhledem k mé výšce neměli jinou možnost. Já si každé představení s takovou hvězdou moc užívala, stejně, jako když jsem mohla vystupovat na galavečeru ve společnosti takových jmen, jako jsou Roberto Bolle, Tamara Rojo, Lucía Lacarra nebo Daniil Simkin.“

Spolu s vaším bývalým tanečním partnerem Michalem Štípou jste založili baletní školu School of Dance. Co vás k tomu vedlo a co nabízíte?

„Otevření taneční školy bylo naším společným snem už dlouho. Troufám si říct, že možná už před deseti lety jsem začala toužit po tom si otevřít vlastní taneční studio s lekcemi, jak pro zkušené tanečnice a tanečníky, tak pro nadšené amatéry a úplné začátečníky. Baví mě předávat lidem zkušenosti a sledovat jejich nadšení a pokroky.“

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem?

„Patřím k těm šťastným lidem, kteří si splnili svůj sen a živí se tím, co je naplňuje a baví. Nedokážu si představit, že bych každé ráno vstala a šla do práce, která mě nebaví.“

Děkujeme  za rozhovor

Foto: archiv Nikoly Márové 

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Tanečníci PACE, MLÁDEK i pěvci KAŠPÁRKOVÁ a MORAVEC oceněni

Balet i opera Jihočeského divadla dostaly své Thálie

Současná koronavirová epidemiologická opatření neumožnila uskutečnit slavnostní předání cen Jihočeské Thálie v oboru opera a balet za rok 2019. Ty byly plánované v rámci později zrušených premiér inscenací „Polská krev“ (23. 10. 2020) a „3+1“ (13. 11. 2020). Oficiální vyhlášení letošních vítězů opery a baletu proto proběhlo on-line.

Výherce Jihočeské Thálie pro rok 2019 vyhlásili umělečtí šéfové souborů Tomáš Ondřej Pilař a Lukáš Slavický ve středu 25. listopadu na webu i sociálních sítích Jihočeského divadla. V krátkém videu osobně pogratulovali oceněným a vyhlásili také nejoblíbenější diváckou inscenaci.

Rosa Marie Pace

Srdce našich baletních diváků i Jihočeskou Thálii získala inscenace „Šípková Růženka“. Stala se divácky nejoblíbenější baletní inscenací roku a dva její hlavní protagonisté obdrželi cenu za nejlepší jevištní výkony v oboru balet. Porotu Jihočeské Thálie uchvátila Rosa Marie Pace v roli Růženky a Zdeněk Mládek za roli Carabosse.

Zdeněk Mládek

Nejoblíbenější operní inscenací se stala rodinná podívaná „Kominíček“ od Benjamina Brittena.

Dle odborné poroty podal nejlepší mužský operní výkon Josef Moravec v titulní roli v inscenaci „Dalibor“, kterou jsme uvedli v rámci našeho divadelního areálu Bouda. Opeře „Dalibor“ patří i cena za nejlepší ženský jevištní výkon v operních představeních – za roli Milady ji získala Lucie Kašpárková.

Všem výhercům srdečně gratulujeme! Cena Jihočeské Thálie bude oceněným předána společně s šekem v hodnotě 15 000 Kč, který výhercům věnuje „Nadační fond Jihočeského divadla“.

Tímto bychom členům „Nadačního fondu“ rádi poděkovali za podporu, kterou Jihočeské Thálii věnují.

 

Foto: archiv JD

Gabriela Veselá

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Sněhový dort pro baletní královnu

Kdo byla Anna Pavlova? A proč nesou její jméno sladké dobrůtky? A dokonce i žabí stehýnka!

Již několikrát jsem měl tu čest ochutnat dort zvaný „Pavlova“. Vždy jsem myslel, že se jedná o sladkost (koho, čeho) I. P. Pavlova. Ruský vědec, který má v Praze 2 náměstí a stanici metra i městské hromadné dopravy, totiž vyvolával u živočichů slintací reflex. A já měl dojem, že tento dort patří do kategorie těch, po nichž „blahem slintáme“… Ale pravda je jiná. Dort totiž nese jméno slavné ruské tanečnice Anny Pavlové!

Kdo byl otcem?

Anna Pavlova (často u nás psaná též Pavlovová) se narodila 31. ledna 1881 v ruském Petrohradu, jako dcera pradleny Ljubov Feodorovny. Její pravý otec není oficiálně znám.

Když byla Anna ještě velmi malá, její matka se provdala za vojáka v záloze Matvjeje Pavlova. Ten však brzy zemřel. Přesně, když byly Anně dva roky. Obě s matkou byly velmi chudé a dlouhá léta proto trávily s Anninou babičkou.

Škola se zajištěním

Anně Pavlové se zachtělo být tanečnicí již v osmi letech. To, když navštívila představení „Spící krasavice“ v petrohradském Marijánském divadle.

Anna Pavlova

O dva roky později byla Anna přijata jako studentka do Petrohradské carské baletní školy. Tato škola pro klasický tanec svým studentům nabízela navíc celoživotní materiální zajištění. A proč škola carská? Tehdejší vládce Ruska car Alexander III (1845 – 1894) byl totiž jejím hlavním mecenášem.

Ačkoli byla mladá Anna považována za křehkou a ne příliš krásnou, přesto byla velmi pružná. I dlouho působila dívčím dojmem. A hlavně, byla obratná a dokázala se snadno i pružně ohýbat a elasticky kroužit na špičkách.

Okouzlila i Maria Petipu

Nadání mladé studentky zapůsobilo na baletního mistra Maria Petipu, který se posléze stal jejím nejoblíbenějším profesorem. Pavlova se také dobře poučila od dalších slavných pedagogů a choreografů Marinského divadla, jimiž byli Christian Johanssen, Pavel Gerdt a Enrico Cecchetti.

Nejen ti, ale i choreograf Fokin,  jí poskytli klasický školní základ, založený na ruské baletní tradici. V září 1899 Pavlova debutovala v Marinskem divadle. Konkurence tam byla mezi tanečníky  vysoká. Anna Pavlova však mezi ostatními brzy zaujala poetickým výrazem a výraznou technickou kvalitou svých vystoupení.

Křest ohněm ve slavné „Met“

Pavlova se účastnila mnoha uměleckých zájezdů. Odhaduje se, že nacestovala přes čtyři sta tisíc mil!!! A to v době, kdy ještě zdaleka neexistovala letecká doprava. Viděly ji tak milióny diváků na celém světě!

V únoru 1910 se Pavlova, vystupující s moskevským tanečníkem Michajlem Mordikinem (1880 – 1944), poprvé představila v Americe. A to hned ve slavné Metropolitní opeře (zvané slangově „Met“), v New Yorku. Většina amerických diváků ji do té doby nikdy předtím neviděla. Byli z ní uneseni.

Divadlo po carevně

Ačkoli byla tato první turné Pavlovové organizována se souhlasem cara, stejně se její poslední oficiální návštěva Ruska datuje létem 1914. Potom, shodou okolností, vystupovala v Německu. Bezprostředně ji pak, cestou do Londýna, (v srpnu 1914)  zastihla zpráva o vyhlášení války Německa s její domovinou. Umění se upozaďovalo. Nastaly jiné problémy. Smlouvy a povinnosti Pavlovové  vůči carovi, školním závazkům i „jeho“ Marijánskému divadlu, tím pádem zanikly.

A proč se divadlo jmenovalo „Marijánské? Je pojmenováno po carevně Marii Alexandrovně, manželce Carla Alexandra II.

Svět ji ležel u nohou

Od těch dob až do své smrti Pavlova pokračovala v dlouhém, vyčerpávajícím celosvětovém turné. A to j se svým vlastním divadelním ansámblem. Jeho členové pocházeli z různých zemí a nebyli vždy zdaleka tak talentovaní jako šéfka.

Ještě několikrát se Anna úspěšně vrátila do Ameriky. V roce 1917 třeba úspěšně vystupovala v Americe jižní. Roku 1919 naopak navštívila Bahii a Salvador. Neopominula ani Indii.

Návštěvám Pavlové v Indii a spolupráci s tamními experty orientálních tanců se ostatně věnuje již článek o Anně Pavlove v TANEČNÍM MAGAZÍNU z 10. 10. 2013.

Její americká vystoupení v letech 1920 a 1921 již znamenala  páté stěžejní turné Pavlové  po Spojených státech během deseti let! Posléze, roku 1923, její taneční společnost cestovala do Japonska, Číny, opět Indie, Barmy a Egypta. Jižní Afrika, Austrálie a Nový Zéland naopak ležely Pavlové u nohou v roce 1926. Léta 1927 a 1928 byla věnována evropskému turné.

A právě uvedené návštěvy u protinožců mají údajně co společného s dortem…

Dort Pavlova, tentokrát s granátovým jablkem a ozdobený physalisem

Jak to bylo s dortem?

V rámci svého již zmiňovaného celosvětového turné v roce 1926 navštívila Anna Pavlova Nový Zéland.

O víc než šedesát let později autor Anniny biografie Keith Money, v souvislosti s touto událostí, zmiňuje historku o zrození dortu Pavlova. Ten dezert prý připravil šéfkuchař hotelové restaurace ve Wellingtonu. Speciálně, na počest této populární tanečnice. Sněhový dort měl připomínat její nadýchanou sukni a plátky kiwi znázorňovaly zelené růže, kterými byl její taneční kostým vyzdoben.

Anna Pavlova rovněž vystupovala v sousední Austrálii. Konkrétně v roce 1929. Baletka tehdy pobývala ve městě Perth v hotelu Esplanade. Rovněž šéfkuchař tohoto hotelu prý údajně vytvořil lehký dezert z bílkového sněhu, který pojmenoval Pavlova, protože je stejně lehoučký jako ta, co mu dala jméno.

Krinolína Anny Pavlove na archivním obrázku skutečně připomíná nadýchaný dort

Pochází ten dort z Evropy?

Nejen u našich protinožců však vznikaly pokrmy oslavující proslulou baletku. Ve Francii totiž šéfkuchaři připravovali žabí stehýnka à la Pavlova a v USA se prodávala zmrzlina Pavlova.

A podle mnoha dokladů nejen to. S největší pravděpodobností ani samotný dort Pavlova nebyl vynalezen na jižní polokouli, ale k protinožcům doputoval z Evropy přes Ameriku.

Kulinářští experti Andrew Paul Wood a Annabelle Utrechtová předpokládají, že na jih od rovníku recept na zákusek z bílkového sněhu doputoval na zadní straně krabic s kukuřičným škrobem. Do Pavlovy se často přidává trocha škrobu pro dosažení typického měkkého středu. Podle těchto „jídelních“ badatelů u protinožců dokonce nevzniklo ani pojmenování dezertu.

První recept na sladký zákusek nazvaný „Pavlova“ se prý doložitelně objevil už v roce 1911, kdy Anna Pavlova teprve zahajovala své světové turné a kdy o její slávě jižní kontinent pořádně ještě ani nic netušil.

Dort Pavlova si získal světový ohlas a s tím i mnoho obměněných variant. Toto je jeho německá verze, konkrétně schvwarzwaldská podoba.

Pozor na „Meringue“!

Záhady a nedorozumění spojené s tímto dezertem ale ještě zdaleka nekončí.

Milovníky sladkostí totiž může překvapit, že v cukrárnách či kavárnách anebo restauracích se objevuje stejný dezert, kterému se jednou říká „Pavlova a podruhé „Meringue. Rozdíl mezi těmito pojmy vysvětluje cukrářský mistr Maršálek: Meringue, to znamená bílky a cukr v různém poměru. Pro stabilitu se přidává trocha soli či pár kapek citronu. Naopak Pavlova je obohacena o větší díl octa nebo citronové šťávy a nesmí chybět škrob, který výslednému korpusu zajišťuje stabilitu. Správně upečená Pavlova je křupavá a vevnitř má spíše texturu poněkud jako marshmallow.“

Anna Pavlova s labutí (obdobný snímek má Eva Pilarová na titulu svého alba z roku 1974 „Zázrak je žít“)

Labutí píseň

Anna Pavlova aktivně tančila až do konce svého života. Počátkem roku 1931, během turné v nizozemském Haagu, bylo Pavlové sděleno, že přechodila zápal plic. A že její zdravotní stav vyžaduje léčení a operaci.

Bylo jí rovněž důrazně řečeno, že už nikdy nebude schopna tančit, pokud nebude své plicní potíže radikálně léčit. Odmítla podstoupit operaci a řekla: „Pokud nedokážu tančit, raději bych byla mrtvá.“ 

Zemřela na následky zápalu plic v ložnici vedle japonského salonu hotelu „Des Indes“ v nizozemském Haagu. Někdy  kolem půlnoci v pátek 23. ledna 1931. Tři týdny po svých 50. narozeninách. Ke smrtelnému loži si přála přinést svůj kostým z „Labutího jezera“. Poslední její slova před smrtí zněla: „Slyšíte, jak v dálce tančím?“

A závěrem recept:

Jarní Pavlova s čokoládou a čerstvým ovocem

Na korpus:

  • 240 g bílků

  • 240 g cukr krupice

  • 240 g cukr moučka

  • 1 malý citron, šťáva i kůra 

  • 20 g bramborový škrob

  • Na mramorování:

  • 100 g lesního ovoce (maliny, borůvky nebo ostružiny)

Na náplň:

  • 900 g šlehačky 33 %

  • 200 g extra hořké čokolády 80 %

Na ozdobu:

  • 300 g čerstvých malin, borůvek nebo ostružin

Postup:

100 g lesního, třeba i mraženého, ovoce rozmixujeme na jemné pyré.

Troubu předehřejeme na 100 °C. 

Bílky s citronovou šťávou ušleháme elektrickým mixerem do polotuha a po lžících zašleháme krupicový cukr, pak došleháme dotuha a nakonec lehce zamícháme směs cukru moučky, škrobu a citrónové kůry.

Hmotu rozdělíme na tři plechy vyložené papírem na pečení a stěrkou rozetřeme do kruhů o poloměru asi 26 cm. Na ty rovnoměrně rozdělíme připravené pyré a lžící vytvoříme mramor.

Sušíme 3 až 4 hodiny, nebo dokud upečená Pavlova není zcela suchá.

Na náplň si převaříme smetanu a do ní ponorným šlehačem vmixujeme hořkou čokoládu. Necháme přes noc v lednici a druhý den ušleháme do tuha. 

Na první ze tří Pavlov rozetřeme třetinu ušlehané náplně a dobře rozetřeme až do krajů. Přiložíme druhou plackou a rozetřeme další třetinu. Stejně pokračujeme i se zbývající plackou a náplní.

Povrch dobře uhladíme, hustě poklademe ovocem a na závěr pocukrujeme.

Dobrou chuť!

Foto: archiv TANEČNÍHO MAGAZÍNU

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN