Sněhový dort pro baletní královnu

Kdo byla Anna Pavlova? A proč nesou její jméno sladké dobrůtky? A dokonce i žabí stehýnka!

Již několikrát jsem měl tu čest ochutnat dort zvaný „Pavlova“. Vždy jsem myslel, že se jedná o sladkost (koho, čeho) I. P. Pavlova. Ruský vědec, který má v Praze 2 náměstí a stanici metra i městské hromadné dopravy, totiž vyvolával u živočichů slintací reflex. A já měl dojem, že tento dort patří do kategorie těch, po nichž „blahem slintáme“… Ale pravda je jiná. Dort totiž nese jméno slavné ruské tanečnice Anny Pavlové!

Kdo byl otcem?

Anna Pavlova (často u nás psaná též Pavlovová) se narodila 31. ledna 1881 v ruském Petrohradu, jako dcera pradleny Ljubov Feodorovny. Její pravý otec není oficiálně znám.

Když byla Anna ještě velmi malá, její matka se provdala za vojáka v záloze Matvjeje Pavlova. Ten však brzy zemřel. Přesně, když byly Anně dva roky. Obě s matkou byly velmi chudé a dlouhá léta proto trávily s Anninou babičkou.

Škola se zajištěním

Anně Pavlové se zachtělo být tanečnicí již v osmi letech. To, když navštívila představení „Spící krasavice“ v petrohradském Marijánském divadle.

Anna Pavlova

O dva roky později byla Anna přijata jako studentka do Petrohradské carské baletní školy. Tato škola pro klasický tanec svým studentům nabízela navíc celoživotní materiální zajištění. A proč škola carská? Tehdejší vládce Ruska car Alexander III (1845 – 1894) byl totiž jejím hlavním mecenášem.

Ačkoli byla mladá Anna považována za křehkou a ne příliš krásnou, přesto byla velmi pružná. I dlouho působila dívčím dojmem. A hlavně, byla obratná a dokázala se snadno i pružně ohýbat a elasticky kroužit na špičkách.

Okouzlila i Maria Petipu

Nadání mladé studentky zapůsobilo na baletního mistra Maria Petipu, který se posléze stal jejím nejoblíbenějším profesorem. Pavlova se také dobře poučila od dalších slavných pedagogů a choreografů Marinského divadla, jimiž byli Christian Johanssen, Pavel Gerdt a Enrico Cecchetti.

Nejen ti, ale i choreograf Fokin,  jí poskytli klasický školní základ, založený na ruské baletní tradici. V září 1899 Pavlova debutovala v Marinskem divadle. Konkurence tam byla mezi tanečníky  vysoká. Anna Pavlova však mezi ostatními brzy zaujala poetickým výrazem a výraznou technickou kvalitou svých vystoupení.

Křest ohněm ve slavné „Met“

Pavlova se účastnila mnoha uměleckých zájezdů. Odhaduje se, že nacestovala přes čtyři sta tisíc mil!!! A to v době, kdy ještě zdaleka neexistovala letecká doprava. Viděly ji tak milióny diváků na celém světě!

V únoru 1910 se Pavlova, vystupující s moskevským tanečníkem Michajlem Mordikinem (1880 – 1944), poprvé představila v Americe. A to hned ve slavné Metropolitní opeře (zvané slangově „Met“), v New Yorku. Většina amerických diváků ji do té doby nikdy předtím neviděla. Byli z ní uneseni.

Divadlo po carevně

Ačkoli byla tato první turné Pavlovové organizována se souhlasem cara, stejně se její poslední oficiální návštěva Ruska datuje létem 1914. Potom, shodou okolností, vystupovala v Německu. Bezprostředně ji pak, cestou do Londýna, (v srpnu 1914)  zastihla zpráva o vyhlášení války Německa s její domovinou. Umění se upozaďovalo. Nastaly jiné problémy. Smlouvy a povinnosti Pavlovové  vůči carovi, školním závazkům i „jeho“ Marijánskému divadlu, tím pádem zanikly.

A proč se divadlo jmenovalo „Marijánské? Je pojmenováno po carevně Marii Alexandrovně, manželce Carla Alexandra II.

Svět ji ležel u nohou

Od těch dob až do své smrti Pavlova pokračovala v dlouhém, vyčerpávajícím celosvětovém turné. A to j se svým vlastním divadelním ansámblem. Jeho členové pocházeli z různých zemí a nebyli vždy zdaleka tak talentovaní jako šéfka.

Ještě několikrát se Anna úspěšně vrátila do Ameriky. V roce 1917 třeba úspěšně vystupovala v Americe jižní. Roku 1919 naopak navštívila Bahii a Salvador. Neopominula ani Indii.

Návštěvám Pavlové v Indii a spolupráci s tamními experty orientálních tanců se ostatně věnuje již článek o Anně Pavlove v TANEČNÍM MAGAZÍNU z 10. 10. 2013.

Její americká vystoupení v letech 1920 a 1921 již znamenala  páté stěžejní turné Pavlové  po Spojených státech během deseti let! Posléze, roku 1923, její taneční společnost cestovala do Japonska, Číny, opět Indie, Barmy a Egypta. Jižní Afrika, Austrálie a Nový Zéland naopak ležely Pavlové u nohou v roce 1926. Léta 1927 a 1928 byla věnována evropskému turné.

A právě uvedené návštěvy u protinožců mají údajně co společného s dortem…

Dort Pavlova, tentokrát s granátovým jablkem a ozdobený physalisem

Jak to bylo s dortem?

V rámci svého již zmiňovaného celosvětového turné v roce 1926 navštívila Anna Pavlova Nový Zéland.

O víc než šedesát let později autor Anniny biografie Keith Money, v souvislosti s touto událostí, zmiňuje historku o zrození dortu Pavlova. Ten dezert prý připravil šéfkuchař hotelové restaurace ve Wellingtonu. Speciálně, na počest této populární tanečnice. Sněhový dort měl připomínat její nadýchanou sukni a plátky kiwi znázorňovaly zelené růže, kterými byl její taneční kostým vyzdoben.

Anna Pavlova rovněž vystupovala v sousední Austrálii. Konkrétně v roce 1929. Baletka tehdy pobývala ve městě Perth v hotelu Esplanade. Rovněž šéfkuchař tohoto hotelu prý údajně vytvořil lehký dezert z bílkového sněhu, který pojmenoval Pavlova, protože je stejně lehoučký jako ta, co mu dala jméno.

Krinolína Anny Pavlove na archivním obrázku skutečně připomíná nadýchaný dort

Pochází ten dort z Evropy?

Nejen u našich protinožců však vznikaly pokrmy oslavující proslulou baletku. Ve Francii totiž šéfkuchaři připravovali žabí stehýnka à la Pavlova a v USA se prodávala zmrzlina Pavlova.

A podle mnoha dokladů nejen to. S největší pravděpodobností ani samotný dort Pavlova nebyl vynalezen na jižní polokouli, ale k protinožcům doputoval z Evropy přes Ameriku.

Kulinářští experti Andrew Paul Wood a Annabelle Utrechtová předpokládají, že na jih od rovníku recept na zákusek z bílkového sněhu doputoval na zadní straně krabic s kukuřičným škrobem. Do Pavlovy se často přidává trocha škrobu pro dosažení typického měkkého středu. Podle těchto „jídelních“ badatelů u protinožců dokonce nevzniklo ani pojmenování dezertu.

První recept na sladký zákusek nazvaný „Pavlova“ se prý doložitelně objevil už v roce 1911, kdy Anna Pavlova teprve zahajovala své světové turné a kdy o její slávě jižní kontinent pořádně ještě ani nic netušil.

Dort Pavlova si získal světový ohlas a s tím i mnoho obměněných variant. Toto je jeho německá verze, konkrétně schvwarzwaldská podoba.

Pozor na „Meringue“!

Záhady a nedorozumění spojené s tímto dezertem ale ještě zdaleka nekončí.

Milovníky sladkostí totiž může překvapit, že v cukrárnách či kavárnách anebo restauracích se objevuje stejný dezert, kterému se jednou říká „Pavlova a podruhé „Meringue. Rozdíl mezi těmito pojmy vysvětluje cukrářský mistr Maršálek: Meringue, to znamená bílky a cukr v různém poměru. Pro stabilitu se přidává trocha soli či pár kapek citronu. Naopak Pavlova je obohacena o větší díl octa nebo citronové šťávy a nesmí chybět škrob, který výslednému korpusu zajišťuje stabilitu. Správně upečená Pavlova je křupavá a vevnitř má spíše texturu poněkud jako marshmallow.“

Anna Pavlova s labutí (obdobný snímek má Eva Pilarová na titulu svého alba z roku 1974 „Zázrak je žít“)

Labutí píseň

Anna Pavlova aktivně tančila až do konce svého života. Počátkem roku 1931, během turné v nizozemském Haagu, bylo Pavlové sděleno, že přechodila zápal plic. A že její zdravotní stav vyžaduje léčení a operaci.

Bylo jí rovněž důrazně řečeno, že už nikdy nebude schopna tančit, pokud nebude své plicní potíže radikálně léčit. Odmítla podstoupit operaci a řekla: „Pokud nedokážu tančit, raději bych byla mrtvá.“ 

Zemřela na následky zápalu plic v ložnici vedle japonského salonu hotelu „Des Indes“ v nizozemském Haagu. Někdy  kolem půlnoci v pátek 23. ledna 1931. Tři týdny po svých 50. narozeninách. Ke smrtelnému loži si přála přinést svůj kostým z „Labutího jezera“. Poslední její slova před smrtí zněla: „Slyšíte, jak v dálce tančím?“

A závěrem recept:

Jarní Pavlova s čokoládou a čerstvým ovocem

Na korpus:

  • 240 g bílků

  • 240 g cukr krupice

  • 240 g cukr moučka

  • 1 malý citron, šťáva i kůra 

  • 20 g bramborový škrob

  • Na mramorování:

  • 100 g lesního ovoce (maliny, borůvky nebo ostružiny)

Na náplň:

  • 900 g šlehačky 33 %

  • 200 g extra hořké čokolády 80 %

Na ozdobu:

  • 300 g čerstvých malin, borůvek nebo ostružin

Postup:

100 g lesního, třeba i mraženého, ovoce rozmixujeme na jemné pyré.

Troubu předehřejeme na 100 °C. 

Bílky s citronovou šťávou ušleháme elektrickým mixerem do polotuha a po lžících zašleháme krupicový cukr, pak došleháme dotuha a nakonec lehce zamícháme směs cukru moučky, škrobu a citrónové kůry.

Hmotu rozdělíme na tři plechy vyložené papírem na pečení a stěrkou rozetřeme do kruhů o poloměru asi 26 cm. Na ty rovnoměrně rozdělíme připravené pyré a lžící vytvoříme mramor.

Sušíme 3 až 4 hodiny, nebo dokud upečená Pavlova není zcela suchá.

Na náplň si převaříme smetanu a do ní ponorným šlehačem vmixujeme hořkou čokoládu. Necháme přes noc v lednici a druhý den ušleháme do tuha. 

Na první ze tří Pavlov rozetřeme třetinu ušlehané náplně a dobře rozetřeme až do krajů. Přiložíme druhou plackou a rozetřeme další třetinu. Stejně pokračujeme i se zbývající plackou a náplní.

Povrch dobře uhladíme, hustě poklademe ovocem a na závěr pocukrujeme.

Dobrou chuť!

Foto: archiv TANEČNÍHO MAGAZÍNU

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Hvězdy pod širým nebem!

Vydejte se do otáčivého amfiteátru v Českém Krumlově! Čeká vás divadlo s nejvyšším stropem na světě.A co vám letos přináší?

Milovníci hudebních žánrů, převážně z jižních Čech, se mohou těšit na dvě doslova pohádkové novinky. 

Od 24. července se českokrumlovská zámecká zahrada promění v bájná pohádková království. Čajkovského taneční pohádka Šípková Růženka, v choreografii a režii Jaroslava Slavického podle klasické choreografie ruského baletního mistra Mariuse Petipy, patří do zlatého fondu baletního odkazu 19. století. „Ten původně čtyřhodinový ,Grand balle jsem se rozhodl přepracovat tak, aby při zachování stylu a určité tradičnosti původního nastudování odpovídal současným inscenačním postupům. Snažil jsem se o uchování nejkrásnějších hudebních a tanečních částí, o zrychlení děje a zvýraznění boje dobra se zlem. Mým přáním je, aby krása a estetika klasického tance zapůsobila na všechny věkové kategorie diváků, v případě tohoto představení zejména i na dětského diváka. Domnívám se, že je povinností předávat dalším generacím hodnoty, které jsou součástí klasického baletního odkazu, neboť společně s ostatními uměleckými obory patří do světového kulturního dědictví,“ doplňuje choreograf.

Scénu i kostýmy navrhl renomovaný český divadelní a filmový výtvarník Josef Jelínek, který si v mnohobarevném spektru současného divadla stále drží svou osobitou pozici. Šípkovou Růženku uvádíme ve spolupráci s Taneční konzervatoří hl. m. Prahy a Bohemia Baletem. Diváci tak uvidí v zámeckém parku nebývalý počet 40 tanečníků.  

Toto ztvárnění Šípkové Růženky diváci zhlédli už na konci jarní divadelní sezóny v DK Metropol, kam se z Otáčivého hlediště na podzim opět vrátí. V titulní roli se střídavě představí Rosa Maria Pace a Alkisti Angelatou. V roli prince Desiré diváci uvidí držitele Jihočeské Thálie za rok 2018 Magnuma Phillipyho nebo sólistu baletu Národního divadla Praha Matěje Šusta. V roli zlé víly Caraboss všechna představení odtančí držitel celostátní ceny Thálie a přední sólista baletu Jihočeského divadla Zdeněk Mládek. 

Druhou novinkou letošního léta, kterou uvádíme od 2. srpna, je opera Giacoma Pucciniho Turandot. Vypráví příběh o překrásné, ale kruté princezně, jež se zbavuje svých nápadníků tak, že jim dává záludné hádanky a nechává jim setnout hlavy, když je neuhodnou. Princ Kalaf tři hádanky uhodne a princeznu může získat. Dá však raději znovu v sázku svou hlavu, aby získal její srdce…

Orientální pohádku se silnými symbolickými odkazy uvedeme v italském originále v hudebním nastudování Maria De Rose a režii Tomáše Ondřeje Pilaře. „Kdybych měl v Turandot nalézt jeden jediný střípek, který bych si mohl ponechat v mozaice svého života, byla by to asi důvěra ve smysl oběti,“ prozrazuje Tomáš Ondřej Pilař. „Slovo oběť má v češtině – na rozdíl od mnoha jiných evropských jazyků – poněkud hořkou příchuť. Nese v sobě stopu bolesti po tom, čeho se vzdáváme ve prospěch toho, pro co oběť přinášíme. Zajímavější je to s jejím italským ekvivalentem offerta nebo anglickým offering, které se dá doslovně přeložit také jako nabídka. Zde mizí rozměr sprostého handlu, výměnného obchodu české oběti, kterou je možné přinést zištně a vypočítavě, ale nabízí hluboce etický rozměr,“ doplňuje režisér.

Diváci se mohou těšit na hvězdné operní sólisty, jimž tleskaly věhlasné operní domy, jako jsou Palau des les Arts ve Valencii, Gran Teatro la Fenice v Benátkách, Opera v polské Wroclawi, Velké divadlo v Moskvě, a kteří hostovali na operním festivalu v irském Wexfordu, zpívali v prestižní newyorské Carnegie Hall a na open-air produkcích v Sommertheater Klosterneuburg či jinde. Někteří z nich budou mít před Otáčivým hledištěm svou pěveckou premiéru. Sólisté s oslnivým renomé a doslova ze všech koutů světa! V titulní úloze se představí sopranistky Anastasiya Roytman (USA) nebo Iveta Jiříková (ČR), Liu ztvární Ilona Mataradze (Španělsko) nebo Ivana Rusko (ČR), prince Kalafa tenorista Igor Stroin (Ukrajina) nebo Paolo Lardizzone (Itálie). Roli tatarského chána Timura zazpívá basista Apostol Milenkov (Rakousko) nebo Martin Gurbal´ (SR)

Autorem unikátní scénografie Turandot je Jan Polívka, barvitých „čínských“ kostýmů Aleš Valášek a choreografie se ujal baletní mistr Jihočeského divadla Sergej Škalikov. 

V počtu 35 dětí nebude chybět ani známý pěvecký sbor Jitřenka pod vedením sbormistryně Elvíry Gadžijevy. Posílený bude také operní sbor pod vedením Martina Veselého a představí se i žáci baletní školy pod vedením Sergeje Škalikova a řada dalších externistů. Před Otáčivým hledištěm tak diváci uvidí na 180 účinkujících včetně 50 členného orchestru v Bellarii s dirigentem Mariem De Rose, což představuje historicky nejvýpravnější projekt v dějinách tohoto jedinečného fenoménu. Více informací o programu na www.otacivehlediste.cz.

Lenka Cimlová – Ostrá

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

„Taneční gala“ v podání školy JANY TOMANOVÉ

Pražský Dlabačov zcela jistě proslavil Ondřej Hejma a Žlutý pes v písničce „Sametová“. V sobotu 16. června 2018 jeho věhlasu poněkud přidala i Jana Tomanová Eriksson se svou taneční školou.

O třetím červnovém víkendu patřilo sobotní odpoledne v kinosálu břevnovského kina Dlabačov, v areálu hotelu Pyramida, tanci. A to tanci ne tak ledajakému. Přímo špičkovému a na špičkách – pravidelné každoroční prezentaci etablované taneční školy Jany Tomanové Eriksson. Poměrně slavnostní punc tomuto matiné dodali i hosté, obzvláště Sara Giselle Gordon z Masters of Ballet Academy z Londýna. O moc pozadu nezůstával ani přední člen Severočeského divadla opery a baletu v Ústí nad Labem Milan Bednář. A na trojici doplnil tyto sólisty host tentokrát kolektivní – baletní škola Copéllia z Prahy 5 – Smíchova. A k tomu všemu množství dalších tanečnic z pořádající školy.

Celé představení bylo rozděleno do dvou – časovou stopáží přibližně stejných – částí. Ta první patřila výhradně klasice. Druhá polovina se věnovala tanci lidovému, etnickému i modernějšímu a částečně i současné hudební produkci.

V první části programu sázela dramaturgie poněkud na jistotu. O tom svědčí již osvědčený výběr autorů – hned čtyřikrát Petr Iljič Čajkovskij, dvakrát Oskar Nedbal a Leo Delibes, ale místo zbylo rovněž na Bohuslava Martinů, Saint Saënse, Pugniho či hudební koláž klasičtějšího střihu. Účinkující žáci školy prokázali talent, výsledky dobrého a rozumného drilu i radost a chuť se předvést těm v hledišti. Taneční skupinky v kolektivních choreografiích se zde představovaly povětšinou v lichém počtu. Což bylo dvojsečné. Některým působilo takové centrování na středního sólistu viditelné orientační potíže. Pro jiné bylo naopak milosrdné, že nevytvářeli pravidelné symetrické dvojice. K vrcholům této části patřila „Spící krasavice“ v interpretaci hostující Sary Giselle Gordon a v choreografii Maria Petipy i nastudování Vanessy Palmer. Velký aplaus i uznání odborné veřejnosti sklízela i Lucie Kozáková za osvědčenou „Umírající labuť“, tentokrát pojatou poněkud osobitěji choreografkou Lenkou Takáčovou. K výhradně choreografickým dominantám této části programu bych přiřadil nesporně „Loutky z baletu Coppélia“, díky nápaditosti i vedení interpretů od majitelky školy Jany Tomanové. Zaujala mne i choreografie Gustava Voborníka na úryvek z baletu „Sylvia“ v podání Anny Roušarové. A pozadu nezůstávala ani „Zlatovláska“ – opět od Jany Tomanové – pro Zoru Fuchsovou. Ale i další choreografie si zaslouží uznání a poklonu. Obzvláště tím, kterak respektovaly věk i taneční zkušenosti jednotlivých interpretů.

Všichni, od těch nejmenších až po ty téměř dospělé, zaujali ohromným soustředěním, svědomitostí i citem pro kolektivní výkon. Bylo vidět, že všichni – včetně realizačního týmu – společně vytvářejí sourodý tým. A to je určitě tím nejdůležitějším.

Druhá část představení se odehrávala povětšinou v lidovém duchu. Ti na pódiu se tím pádem dokázali o hodně víc odvázat a věnovat výrazu i prožitku. V tom jim napomáhaly i moderní podkladové hudební motivy ve druhé třetině této části odpoledne – hudba ze Star Wars, „Léto v Paříži“ na píseň populární Zaz či další, na hit „Lucky“ Jasona Mraze a Colbie Caillat. Mimochodem, část klipu tohoto úspěšného titulu se točila v Praze! Takže, taková cílená dramaturgie tance v choreografii Lenky Takáčové zde dostávala i další rozměry. V choreografiích tanců lidového duchu zaujala čísla připravená choreografkami Dagmar Břichnáčovou, Viktorií Kateřinou Carbonnel, Lenkou Bílkovou, ale pozadu nezůstávaly ani další v této půli již téměř výhradně ženské autorky choreografií. Jediným mužem – choreografem – zde byl hostující Milan Bednář. Choreografií polky „Ze studentského života“ se blýskla opět majitelka školy Jana Tomanová.

Jedinou menší skvrnkou, na výborné tváři celého tanečního odpoledne, byla nevyrovnanost a různá kvalita hudebních základů jednotlivých čísel. Člověk si najednou připadal jako na krasobruslařských závodech v roce 1970, kdy měl někdo doprovod na vinylové desce, jiný na kazetě, další na kotoučovém magnetofonu a kdosi si nechal (tehdy ve studiu v pražské Lucerně) sám vylisovat doprovod na originální vïnylovou desku. Občas to tu znělo, jako když se v televizi objeví reklama – zvuk se navýší o několik desítek decibelů. Zvnějšku nedokážu dobře odhadnout, zda se jednalo o nedbalou práci zvukaře v sále, anebo zda mělo dojít k vyrovnání hladiny zvuku a úpravě výšek a basů hudby někde ve studiu předem?

Taneční škola Jany Tomanové pracuje na území šestého pražského obvodu, přesněji v Dejvicích, již přes čtvrt století. Za tu dobu úspěšně připravila pro odborná taneční a baletní studia přes desítky zájemkyň i zájemců. Ale i ty stovky jejích absolventů i abonentů, které si sice nezvolily tanec jako profesi, ale získaly dobré pohybové, koordinační základy, ostřílely se při vystupování na veřejnosti a v neposlední řadě nalezly i řádku nových přátel, svědčí o tom, že práce Jany Tomanové Eriksson i dalších pedagogů má smysl a přináší ovoce. Případně i ovace.

Taneční gala školy Jany Tomanové

Čistý čas: 127 minut

Dramaturgie a režie: Jana Eriksson Tomanová a Kateřina Viktoria Carbonnel

Choreografie: Marika Besobrasová, Lenka Bílková, Dagmar Břichnáčová, Kateřina Viktoria Carbonnel, Marius Petipa, Olga Semenová, Jana Eriksson Tomanová, Gustav Voborník

Inspice: Bronia Gordon

Zvuk a osvětlení: Marek Škarpa

Kostýmy: Marta Škodová

Hudební spolupráce: Marta Škodová, Damien Carbonnel

Kamera a foto: Damien Carbonnel

———-

Foto: Damien Carbonnel

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN