„Taneční gala“ v podání školy JANY TOMANOVÉ

Pražský Dlabačov zcela jistě proslavil Ondřej Hejma a Žlutý pes v písničce „Sametová“. V sobotu 16. června 2018 jeho věhlasu poněkud přidala i Jana Tomanová Eriksson se svou taneční školou.

O třetím červnovém víkendu patřilo sobotní odpoledne v kinosálu břevnovského kina Dlabačov, v areálu hotelu Pyramida, tanci. A to tanci ne tak ledajakému. Přímo špičkovému a na špičkách – pravidelné každoroční prezentaci etablované taneční školy Jany Tomanové Eriksson. Poměrně slavnostní punc tomuto matiné dodali i hosté, obzvláště Sara Giselle Gordon z Masters of Ballet Academy z Londýna. O moc pozadu nezůstával ani přední člen Severočeského divadla opery a baletu v Ústí nad Labem Milan Bednář. A na trojici doplnil tyto sólisty host tentokrát kolektivní – baletní škola Copéllia z Prahy 5 – Smíchova. A k tomu všemu množství dalších tanečnic z pořádající školy.

Celé představení bylo rozděleno do dvou – časovou stopáží přibližně stejných – částí. Ta první patřila výhradně klasice. Druhá polovina se věnovala tanci lidovému, etnickému i modernějšímu a částečně i současné hudební produkci.

V první části programu sázela dramaturgie poněkud na jistotu. O tom svědčí již osvědčený výběr autorů – hned čtyřikrát Petr Iljič Čajkovskij, dvakrát Oskar Nedbal a Leo Delibes, ale místo zbylo rovněž na Bohuslava Martinů, Saint Saënse, Pugniho či hudební koláž klasičtějšího střihu. Účinkující žáci školy prokázali talent, výsledky dobrého a rozumného drilu i radost a chuť se předvést těm v hledišti. Taneční skupinky v kolektivních choreografiích se zde představovaly povětšinou v lichém počtu. Což bylo dvojsečné. Některým působilo takové centrování na středního sólistu viditelné orientační potíže. Pro jiné bylo naopak milosrdné, že nevytvářeli pravidelné symetrické dvojice. K vrcholům této části patřila „Spící krasavice“ v interpretaci hostující Sary Giselle Gordon a v choreografii Maria Petipy i nastudování Vanessy Palmer. Velký aplaus i uznání odborné veřejnosti sklízela i Lucie Kozáková za osvědčenou „Umírající labuť“, tentokrát pojatou poněkud osobitěji choreografkou Lenkou Takáčovou. K výhradně choreografickým dominantám této části programu bych přiřadil nesporně „Loutky z baletu Coppélia“, díky nápaditosti i vedení interpretů od majitelky školy Jany Tomanové. Zaujala mne i choreografie Gustava Voborníka na úryvek z baletu „Sylvia“ v podání Anny Roušarové. A pozadu nezůstávala ani „Zlatovláska“ – opět od Jany Tomanové – pro Zoru Fuchsovou. Ale i další choreografie si zaslouží uznání a poklonu. Obzvláště tím, kterak respektovaly věk i taneční zkušenosti jednotlivých interpretů.

Všichni, od těch nejmenších až po ty téměř dospělé, zaujali ohromným soustředěním, svědomitostí i citem pro kolektivní výkon. Bylo vidět, že všichni – včetně realizačního týmu – společně vytvářejí sourodý tým. A to je určitě tím nejdůležitějším.

Druhá část představení se odehrávala povětšinou v lidovém duchu. Ti na pódiu se tím pádem dokázali o hodně víc odvázat a věnovat výrazu i prožitku. V tom jim napomáhaly i moderní podkladové hudební motivy ve druhé třetině této části odpoledne – hudba ze Star Wars, „Léto v Paříži“ na píseň populární Zaz či další, na hit „Lucky“ Jasona Mraze a Colbie Caillat. Mimochodem, část klipu tohoto úspěšného titulu se točila v Praze! Takže, taková cílená dramaturgie tance v choreografii Lenky Takáčové zde dostávala i další rozměry. V choreografiích tanců lidového duchu zaujala čísla připravená choreografkami Dagmar Břichnáčovou, Viktorií Kateřinou Carbonnel, Lenkou Bílkovou, ale pozadu nezůstávaly ani další v této půli již téměř výhradně ženské autorky choreografií. Jediným mužem – choreografem – zde byl hostující Milan Bednář. Choreografií polky „Ze studentského života“ se blýskla opět majitelka školy Jana Tomanová.

Jedinou menší skvrnkou, na výborné tváři celého tanečního odpoledne, byla nevyrovnanost a různá kvalita hudebních základů jednotlivých čísel. Člověk si najednou připadal jako na krasobruslařských závodech v roce 1970, kdy měl někdo doprovod na vinylové desce, jiný na kazetě, další na kotoučovém magnetofonu a kdosi si nechal (tehdy ve studiu v pražské Lucerně) sám vylisovat doprovod na originální vïnylovou desku. Občas to tu znělo, jako když se v televizi objeví reklama – zvuk se navýší o několik desítek decibelů. Zvnějšku nedokážu dobře odhadnout, zda se jednalo o nedbalou práci zvukaře v sále, anebo zda mělo dojít k vyrovnání hladiny zvuku a úpravě výšek a basů hudby někde ve studiu předem?

Taneční škola Jany Tomanové pracuje na území šestého pražského obvodu, přesněji v Dejvicích, již přes čtvrt století. Za tu dobu úspěšně připravila pro odborná taneční a baletní studia přes desítky zájemkyň i zájemců. Ale i ty stovky jejích absolventů i abonentů, které si sice nezvolily tanec jako profesi, ale získaly dobré pohybové, koordinační základy, ostřílely se při vystupování na veřejnosti a v neposlední řadě nalezly i řádku nových přátel, svědčí o tom, že práce Jany Tomanové Eriksson i dalších pedagogů má smysl a přináší ovoce. Případně i ovace.

Taneční gala školy Jany Tomanové

Čistý čas: 127 minut

Dramaturgie a režie: Jana Eriksson Tomanová a Kateřina Viktoria Carbonnel

Choreografie: Marika Besobrasová, Lenka Bílková, Dagmar Břichnáčová, Kateřina Viktoria Carbonnel, Marius Petipa, Olga Semenová, Jana Eriksson Tomanová, Gustav Voborník

Inspice: Bronia Gordon

Zvuk a osvětlení: Marek Škarpa

Kostýmy: Marta Škodová

Hudební spolupráce: Marta Škodová, Damien Carbonnel

Kamera a foto: Damien Carbonnel

———-

Foto: Damien Carbonnel

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN


 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.