Rozhovor s prvním sólistou baletu ND v Praze Matějem Šustem

„Největší odměnou je pro mě potlesk diváka“

 K tanci se dostal již ve třech letech. Později jej zaujal step a stal se juniorským mistrem republiky ve stepu. To pravé našel v tanci a za své taneční kreace byl první sólista baletu ND v Praze Matěj Šust několikrát nominován na Cenu Thálie. Kromě tancování se věnuje také pedagogické činnosti a choreografii.

Lásku k tanci jste zdědil po své mamince, která sama tančila, vystudovala pedagogiku a choreografii na AMU, ale po narození vašeho bratra, se již k tancování nevrátila a byla to ona, kdo Vás jako tříletého kluka přivedl k tanci, když jste začal navštěvovat ZUŠ v Hradci Králové, kterou vedl váš strýc. Jak vzpomínáte na své dětství? Jaký jste byl kluk?

„Kluk jsem byl již od malička poměrně dost zrzavý, bledý a subtilní, což mi vydrželo až do dnes. Maminka tvrdí, že jsem byl velmi živé dítě. Dnes by se asi řeklo ADHD. Vzhledem k tomu, že jsem měl již od útlého dětství nesmírné štěstí na opakované úrazy hlavy, je vlastně s podivem, že jsem byl živé dítě. Nebudu vzpomínat všechny, ale rozseknutá hlava sekerou se většinou se životem moc neslučuje.

 Kromě klasického baletu jste dělal také moderní tanec, zpěv, výtvarku a step, v němž jste v letech 2001 – 2003 obdržel titul juniorského mistra republiky ve stepu. V témže období jste nastoupil na Taneční konzervatoř hl. m. Praha, kterou jste v roce 2011 absolvoval. Čím Vás zaujal právě step a ještě se mu věnujete?

„Na step jsem byl přihlášen maminkou, která se mě snažila umělecky vzdělat po všech stránkách, za což jsem jí vděčný a z těch tzv. základních uměleckých kamenů čerpám do dnes. Odjakživa jsem měl, pokud to mohu říct, dobrý cit pro rytmus, což je pro step alfa i omega. Nejspíše mě tenkrát zaujalo to, že mi to prostě šlo.

Dnes se stepu věnuji jen zřídka, jelikož práce v divadle je velmi fyzicky i časově náročná a step k ní potřeba není nebo alespoň není potřeba v rámci rolí, které v divadle v současné době tančím. Občas si ale rád zalezu sám na sál, obuju stepařské boty a improvizuji. To mě baví.

Od příští sezóny se mi dokonce rýsuje nějaká pedagogická činnost spojená se stepem, ale to je zatím stále jen hudba budoucnosti.“

Po studiu jste nastoupil do baletního souboru Národního divadla v Praze, kde jste se v roce 2015 stal sólistou a od roku 2022 jste zde prvním sólistou. Ve Zlaté kapličce jste si zatančil řadu rolí a dokonce jste si v baletu Romeo a Julie zatančil dvě role a to Romea a Merkucia. Splnil jste si své taneční sny? Na jakou ze svých rolí nejraději vzpomínáte?

„Já jsem nikdy nebyl takový ten typický baletoman, který chce tančit takové ty stěžejní baletní party nebo nějakou konkrétní roli. Za většinu rolí, které jsem měl možnost ztvárnit, jsem rád, protože každá role je zkušenost a každá zkušenost nás obohacuje. Ale po těch letech u divadla mi přece jen vyvstala jedna baletní tužba, i když rozhodně není typická. Rád bych si někdy v budoucnu skočil Rudovouse v Labutím jezeře. Nechal bych si narůst stoprocentně přírodní rudé vousy a to by byla bomba. Jinak po žádné specifické roli netoužím. Raději se nechám překvapit tím, co přijde, ať už je to role nebo můj potenciální vztah k ní.

V současné době tančíte v ND např. v Louskáčkovi, Marné opatrnosti, Kafka: Proces, Leonce a Lena, Kylián – Mosty času, Labutí jezero. V čem byste si rád ještě zatančil?

„Příští sezónu bychom měli v ND dělat choreografii od Marca Goeckeho. Jeho choreografie se mi opravdu líbí a už několik let jsem doufal, že bych si jednou mohl něco od něj zatančit. Snad to klapne.“

Za své taneční kreace jste byl nominován na Cenu Thálie – Merkucio (Romeo a Julie), Danceny (Valmont), Colas (Marná opatrnost) a v roce 2022 opět role Merkucia v Romeovi a Julii a v širší nominaci Kay (Sněhová královna). V roce 2017 jste obdržel výroční Cenu Opery plus. Co to pro Vás znamená?

„Jsem samozřejmě rád, když se to, co dělám, někomu líbí a pochopitelně jsem i rád, když to někdo ocení. Nejlepší odměnou je pro mě potlesk diváků a pak samozřejmě výplata.

K pedagogice jste se nakonec dostal i Vy sám a pořádáte workshopy. Co Vás baví na práci pedagoga? Je to ta možnost předávat své zkušenosti dále?

„Přesně tak, je to ta možnost předávat své zkušenosti dále, ale nejen to. Aby mě taneční pedagogika bavila, a myslím, že mi všichni taneční pedagogové dají za pravdu, je zapotřebí, aby mě studenti nechali jim moje zkušenosti předat. Když stojíte před dvaceti studenty, dva přemýšlí, jestli si ofinku dát za ucho nebo do čela, tři visí na tyči, další kouká do mobilu a zbytek se dloube v nose, tak to člověka úplně nemotivuje, i když i s takovou situací by si měl umět dobrý pedagog poradit. Ovšem když z nich aspoň jeden chce a může, tak to pak má smysl a baví mě to. Naštěstí situaci, kterou jsem popsal, se mi ještě ve zmíněné míře nestala, tak snad to tak bude i dál.“

Věnujete se také chorografii a spolupracujete s taneční skupinou DEKKADANCERS (Poslední večeře, HornyBach 18+). Hodně vás inspiruje hudba, kterou máte pak potřebu ztvárnit. Co Vás přivedlo k choreografování? A připravujete něco nového?

S DEKKADANCERS už tedy pár let z časových důvodů nespolupracuji, ale jsem rád za to, co jsme za dobu naší spolupráce vytvořili a zažili. K choreografii mě to táhlo už od základní školy a jsem rád, že jsem měl možnost tu a tam něco vytvořit a poznat, jaké to je doopravdy. V současné době jsem akorát dodělal, letos asi pátou, soutěžní choreografii. Takové choreografie jsou většinou kolem dvou tří minut dlouhé a dají se zvládat vytvořit i za běžného divadelního provozu. Větší choreografické ideje si pečlivě zaznamenávám do sešitu a ukládám do šuplíku, ze kterého se možná jednoho dne podívají na světlo světa.“

 Čím je pro Vás tanec stále fascinující?

„Tanec a vůbec pohyb jako takový je pro mě fascinující hlavně proto, že ho vnímám jako vědu a u vědy se musí myslet a promýšlet. Určitě jste slyšela takový ten zažitý kec, že baletky nemusí být moc chytré. Opak je pravdou. Baletka s prominutím bez mozku se pozná hned a koukat na takovou baletku či tanečníka… není ono. Obzvlášť, když tomu člověk aspoň trochu rozumí. Samozřejmě by se našlo více zábavných věcí, od hraní si s dynamikou pohybu, až po ten moment, když chytnete osu a prostě vám to točí, ale to by bylo na dlouhé povídání.“

Je Vám bližší klasický nebo současný tanec?

„Musím se přiznat, inklinoval jsem vždy spíše k současnému tanci, i když klasika má samozřejmě taky něco do sebe. Zastávám názor, že i tanečník současného tance nebo jakéhokoliv jiného tance, by si měl projít klasickou technikou. Už pro to, aby se naučil své tělo lépe ovládat. Ono je totiž na první pohled vidět, jestli jste si tou klasikou prošli, respektive jestli jí denně procházíte, protože obrábění těla klasickým tancem je nekonečný, téměř každodenní boj.“

Patříte mezi lidi, pro které je práce také jejich koníčkem? Jak rád odpočíváte?

„Ano, tanec je mým koníčkem a mám ho velmi rád, ale jak říkáte, je to taky práce a domnívám se, že na světě není člověk, kterého by práce bavila od rána do večera šest dní v týdnu, deset a půl měsíce v roce už dvanáct let nepřetržitě. Pokud takový člověk je, tak mu ze srdce gratuluji, ale já to nejsem. Občas zkrátka jsou chvíle, kdy to člověka vyloženě… nemá z toho dobrý pocit. Na druhou stranu jsou momenty, kdy je člověk vděčný, že může dělat, co ho baví. Co se týče relaxu, odpočívám třeba při vaření, plavání, rádi jezdíme s manželkou na výlety, i když na to většinu roku nezbývá moc času. Rád si zahraju na počítači, na kytaru, na klavír nebo bouchnu do cajonu a pravidelně navštěvuji jednu malebnou hospůdku na Vinohradech. J

Děkujeme za rozhovor

Foto: Martin Divíšek, Sergej Gherciu 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Strašidlo cantervillské

DEKKADANCERS uvedou premiéru hororové taneční grotesky inspirované dílem Oscara Wilda i životem Ozzyho Osbourna

Po zpracování Kafkovy Proměny sahají DEKKADANCERS k dalšímu knižnímu tématu. Na motivy povídky Oscara Wilda chystají moderní přetančení Strašidla cantervillského. Jde o první rodinnou inscenaci, kterou bude mít taneční soubor na stálém repertoáru. Tvůrčí duo Marek Svobodník a Štěpán Benyovszký oživí více než 130 let starý příběh formou taneční hororové grotesky. Oproti původnímu námětu nebude starobylé sídlo obývat rodina amerického velvyslance, ale rodinný klan globální metalové hvězdy. Pro inscenaci vzniká rovněž autorská hudba Alexe Sadirova a Ondřeje Vinkláta. Hudba i zpěv zazní navíc živě. Premiéra se uskuteční 28. dubna na Jatkách78, na programu jsou i dvě následné reprízy.

 

Choreografii Strašidla cantervillského připravil Marek Svobodník, člen uměleckého vedení DEKKADANCERS a demisólista Baletu Národního divadla. Dříve se jako choreograf podílel na inscenacích Poslední večeře, HornyBach 18+ či spolupracích DEKKADANCERS s Tata Bojs. Známé jsou i Svobodníkovy choreografie pro Pražský komorní balet (Chvilka POEzie; Když nevíte coby, kupte si dva hroby), Balet Jihočeského divadla (Faunovo odpoledne), nebo pro Divadlo F. X. Šaldy v Liberci (MašínGun Brothers, společně s Viktorem Konvalinkou). V obsazení Strašidla cantervillského se budou mísit jak tanečníci z Baletu ND známí z inscenace Poslední večeře, tak mezinárodní cast vzešlý z loňského konkurzu, který soubor uspořádal.

Transpozice Cantervillského strašidla do nonverbální podoby je jako dvojsečná zbraň. Na jedné straně má předloha z tanečního či pohybového hlediska nespočet skvěle uchopitelných situací, na straně druhé obsahuje momenty, kterým by se inscenátor raději vyhnul. Proto jsme neváhali složit pár vtipných písní, jež interpreti budou zpívat živě, a pojmout tak tyto scény více muzikálově či jako hudební videoklip,“ vysvětluje Marek Svobodník.  

Režisérem a dramaturgem inscenace je Štěpán Benyovszký, který s DEKKADANCERS již dříve připravil Poslední večeři, HornyBach 18+, Proměnu či A.I. Tvorbu DEKKADANCERS charakterizuje snaha posouvat nejen hranice tance a jeho výrazových prostředků, ale rovněž rozpracování známých předloh do netušených rovin. To je také příklad Strašidla cantervillského. Autorský tým dávný příběh přenáší do dnešní doby. Místo velvyslance se tak na sídle Cantervillů zabydlí protřelá metalová star. Jejím předobrazem je americký hudebník Ozzy Osbourne a Osbournovo album Bark at the Moon také inspirovalo vizuál inscenace, který nafotil spoluzakladatel souboru DEKKADANCERS Pavel Hejný. Útržky z rodinného života hudební hvězdy pak tvůrci čerpali např. z reality show The Osbournes:

„Dysfunkční rodina globálních superhvězd nám připadala jako ideální pro aktualizaci Wildovy kapitalistické americké rodinky. Navíc podtrhuje původní motiv, kdy jsou Američané strašidelnější než samo strašidlo. Původní postavy jsme lehce upravili, například pro ženskou hrdinku jsme v duchu reality shows rozvinuli nevyhnutelnou milostnou zápletku s anglickým aristokratem,“ odkrývá část scénáře jeho autor, Štěpán Benyovszký.

Pro inscenaci současně vzniká hudba šitá přímo na míru. Stojí za ní další kmenoví spolupracovníci DEKKADANCERS – Alex Sadirov (DJ Alegs) a Ondřej Vinklát. Supervizi hudební složky má na starosti Martin Horčic, bubeník z kapely Trahir. „Osbournova hudební dráha, ať už z období Black Sabbath nebo pozdější, je inspirací i pro hudbu, kde se ozývá v temných metalových náladách, humorně nadsazeném ‚rokecu‘ i ve vytí vlků a zlověstných ozvěnách ztracených zvonů. Ale samozřejmě jde o inspiraci, představení nemá čistě metalový soundtrack,“ dodávají autoři inscenace.

 

Novinka je určena rodinnému publiku se zaměřením na děti ve věku od 10 let a jejich rodiče. Děti se budou příjemně bát, rodiče pak zavzpomínají na vlastní metalové, rockové či jiné hudební období, a hlavně si odpočinou: „Naše hororová groteska nabídne moderní, žánrově stylizovanou choreografii, zábavný děj, aktuální postavy i potřebnou dávku (někdy černého) humoru. Představte si, jak by tančili Oscar Wilde a svůdná Salome o čarodějné noci, na rozpadlé hradební zdi, odění do Ozzyho černočerných hábitů, za zpěvu vlčí smečky… tak nějak bychom to mohli sehrát,“ slibují Štěpán Benyovszký a Marek Svobodník.

DEKKADANCERS: Strašidlo cantervillské

Premiéra 28. 4. 2022, Jatka78

Reprízy: 29. a 30. 4., Jatka78

Více informací & předprodej: http://www.jatka78.cz/cs/inscenace/strasidlo-cantervillske

Tvůrci & obsazení:

  • Libreto: Marek Svobodník a Štěpán Benyovszký (podle Oscara Wilda)
  • Režie a dramaturgie: Štěpán Benyovszký
  • Choreografie: Marek Svobodník
  • Hudba: DJ Alegs / Ondřej Vinklát a Matěj Šust
  • Hudební supervize: Martin Horčic
  • Texty: Štěpán Benyovszký, Adéla Svobodníková
  • Scéna: Petr Siedlaczek
  • Kostýmy: Pavel Knolle
  • Světelný design: Jan Hugo Hejzlar
  • Tančí: Matěj Šust, Kristina Kornová / Coline Fayolle, Mathias Deneux, Jonáš Dolník / Filippo Nannucci, Jakub Rašek, Juliette Jean / Tereza Kučerová, Florian Garcia, Lenka Hrabovská, Ifigenia a Ariadna Toumpeki

https://drive.google.com/drive/folders/1nsgWeZsZ308NdFJeClgLPeCQ-hakqMyN?usp=sharing

Zuzana Hošková

pro Taneční magazín

Hvězdy pod širým nebem!

Vydejte se do otáčivého amfiteátru v Českém Krumlově! Čeká vás divadlo s nejvyšším stropem na světě.A co vám letos přináší?

Milovníci hudebních žánrů, převážně z jižních Čech, se mohou těšit na dvě doslova pohádkové novinky. 

Od 24. července se českokrumlovská zámecká zahrada promění v bájná pohádková království. Čajkovského taneční pohádka Šípková Růženka, v choreografii a režii Jaroslava Slavického podle klasické choreografie ruského baletního mistra Mariuse Petipy, patří do zlatého fondu baletního odkazu 19. století. „Ten původně čtyřhodinový ,Grand balle jsem se rozhodl přepracovat tak, aby při zachování stylu a určité tradičnosti původního nastudování odpovídal současným inscenačním postupům. Snažil jsem se o uchování nejkrásnějších hudebních a tanečních částí, o zrychlení děje a zvýraznění boje dobra se zlem. Mým přáním je, aby krása a estetika klasického tance zapůsobila na všechny věkové kategorie diváků, v případě tohoto představení zejména i na dětského diváka. Domnívám se, že je povinností předávat dalším generacím hodnoty, které jsou součástí klasického baletního odkazu, neboť společně s ostatními uměleckými obory patří do světového kulturního dědictví,“ doplňuje choreograf.

Scénu i kostýmy navrhl renomovaný český divadelní a filmový výtvarník Josef Jelínek, který si v mnohobarevném spektru současného divadla stále drží svou osobitou pozici. Šípkovou Růženku uvádíme ve spolupráci s Taneční konzervatoří hl. m. Prahy a Bohemia Baletem. Diváci tak uvidí v zámeckém parku nebývalý počet 40 tanečníků.  

Toto ztvárnění Šípkové Růženky diváci zhlédli už na konci jarní divadelní sezóny v DK Metropol, kam se z Otáčivého hlediště na podzim opět vrátí. V titulní roli se střídavě představí Rosa Maria Pace a Alkisti Angelatou. V roli prince Desiré diváci uvidí držitele Jihočeské Thálie za rok 2018 Magnuma Phillipyho nebo sólistu baletu Národního divadla Praha Matěje Šusta. V roli zlé víly Caraboss všechna představení odtančí držitel celostátní ceny Thálie a přední sólista baletu Jihočeského divadla Zdeněk Mládek. 

Druhou novinkou letošního léta, kterou uvádíme od 2. srpna, je opera Giacoma Pucciniho Turandot. Vypráví příběh o překrásné, ale kruté princezně, jež se zbavuje svých nápadníků tak, že jim dává záludné hádanky a nechává jim setnout hlavy, když je neuhodnou. Princ Kalaf tři hádanky uhodne a princeznu může získat. Dá však raději znovu v sázku svou hlavu, aby získal její srdce…

Orientální pohádku se silnými symbolickými odkazy uvedeme v italském originále v hudebním nastudování Maria De Rose a režii Tomáše Ondřeje Pilaře. „Kdybych měl v Turandot nalézt jeden jediný střípek, který bych si mohl ponechat v mozaice svého života, byla by to asi důvěra ve smysl oběti,“ prozrazuje Tomáš Ondřej Pilař. „Slovo oběť má v češtině – na rozdíl od mnoha jiných evropských jazyků – poněkud hořkou příchuť. Nese v sobě stopu bolesti po tom, čeho se vzdáváme ve prospěch toho, pro co oběť přinášíme. Zajímavější je to s jejím italským ekvivalentem offerta nebo anglickým offering, které se dá doslovně přeložit také jako nabídka. Zde mizí rozměr sprostého handlu, výměnného obchodu české oběti, kterou je možné přinést zištně a vypočítavě, ale nabízí hluboce etický rozměr,“ doplňuje režisér.

Diváci se mohou těšit na hvězdné operní sólisty, jimž tleskaly věhlasné operní domy, jako jsou Palau des les Arts ve Valencii, Gran Teatro la Fenice v Benátkách, Opera v polské Wroclawi, Velké divadlo v Moskvě, a kteří hostovali na operním festivalu v irském Wexfordu, zpívali v prestižní newyorské Carnegie Hall a na open-air produkcích v Sommertheater Klosterneuburg či jinde. Někteří z nich budou mít před Otáčivým hledištěm svou pěveckou premiéru. Sólisté s oslnivým renomé a doslova ze všech koutů světa! V titulní úloze se představí sopranistky Anastasiya Roytman (USA) nebo Iveta Jiříková (ČR), Liu ztvární Ilona Mataradze (Španělsko) nebo Ivana Rusko (ČR), prince Kalafa tenorista Igor Stroin (Ukrajina) nebo Paolo Lardizzone (Itálie). Roli tatarského chána Timura zazpívá basista Apostol Milenkov (Rakousko) nebo Martin Gurbal´ (SR)

Autorem unikátní scénografie Turandot je Jan Polívka, barvitých „čínských“ kostýmů Aleš Valášek a choreografie se ujal baletní mistr Jihočeského divadla Sergej Škalikov. 

V počtu 35 dětí nebude chybět ani známý pěvecký sbor Jitřenka pod vedením sbormistryně Elvíry Gadžijevy. Posílený bude také operní sbor pod vedením Martina Veselého a představí se i žáci baletní školy pod vedením Sergeje Škalikova a řada dalších externistů. Před Otáčivým hledištěm tak diváci uvidí na 180 účinkujících včetně 50 členného orchestru v Bellarii s dirigentem Mariem De Rose, což představuje historicky nejvýpravnější projekt v dějinách tohoto jedinečného fenoménu. Více informací o programu na www.otacivehlediste.cz.

Lenka Cimlová – Ostrá

pro TANEČNÍ MAGAZÍN