Labutí jezero, Louskáček i Raymonda za jeden večer

Classic Ballet Gala

Divadlo Hybernia uvedlo ve spolupráci s Taneční konzervatoří hl.m. Prahy 15. května představení Classic Ballet Gala, které se skládalo z různých scén z klasických  baletů  Paquita, Šípková Růženka,  Coppélia, Labutí jezero, Louskáček, Don Quijote, Raymonda. Ano, to všechno bylo k vidění za jediný večer, kouzelná noc, romantika, dobrodružství,  lyrika.

Nejsem takový odborník, abych si troufla tvrdit, jak dokonalá byla technika, za mě byl tanec precizní, technicky dokonalý, s velmi těžkými figurami, tanečníci byli sehraní a sladění.  Každá scéna byla doprovázena krásnými obrazy videoprojekce, takže tanečníci dokonale splývali s obrazem a celý večer působil doslova pohádkově, estetický dojem byl ohromný.

Ladnost tanečnic (např. Malé labutě) byla dojemná a velice úsměvně působila např. scéna Kocour v botách a kočička.

Fragmenty z klasických baletů umožnily předvést  technickou dokonalost studentů, jediné, co jsem postrádala, byl výraz tanečníků, procítěnost scén, ale přikládala jsem to tomu, že studenti jsou příliš mladí a tudíž nemohou tyto emoce ještě přenášet na publikum, anebo scény neměly tak hluboký obsah.

Některá jména mladých tanečníků (Matěj Skočdopole, Maria Yoshimoto) se opakují a myslím, že se před nimi rýsuje slibná budoucnost.

 Taneční konzervatoř ukázala výsledky své tvrdé dřiny, večer se povedl a byl to velice příjemně  strávený večer.

Foto:  Serghei Gherciu

Eva Smolíková

Taneční magazín

Rozhovor se sólistou baletu Františkem Vlčkem

„Vyjadřovat škálu emocí je odměna sama o sobě“

Sólista baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, držitel Jihočeské Thálie za roli Tristana v baletu Tristan a Isolda, která mu vynesla také širší nominaci na Cenu Thálie. Věnuje se také grafické tvorbě a střihu videí. V roce 2023 si splnil svůj sen a zprodukoval, zrežíroval i sestříhal svůj první taneční short film „catharsis”. Láká jej také choreografie. Tanec je pro Františka Vlčka nádherná umělecká disciplína.


František Vlček jako Tristan (s Mai Imawoto)

 

V dětství jste se věnoval tanci, výtvarnému umění i herectví. Také Vás zajímaly přírodní vědy a výpočetní technika. Nakonec tanec zvítězil. Čím Vás tak uchvátil, že jste mu nakonec podlehl a stal se z Vás baletní tanečník?

„Tanec je zkrátka speciální umělecká disciplína! Baví mě, že se psychosomaticky vyjadřuje, jaký skutečně člověk je – to se zkrátka nedá „okecat”. Byť jsem se nikdy necítil extra pohybově výjimečný, ten pocit vyjadřovat své postoje a emoce mě v pohybu od samého začátku vedl. Oproti všem výše zmiňovaným oborům, jimž se od dětství věnuji, jsem též cítil určitý tlak na to, jak nekompromisní je vývoj lidského těla a jak dlouho ho budu schopný používat ve vrcholné formě. Proto jsem se ve čtrnácti letech ke studiu na gymnáziu rozhodl studovat i tanec.“

 

Současně jste studoval na Arcibiskupském gymnáziu a Taneční konzervatoři hl. m. Praha. Jak se Vám dařilo zvládat studium na dvou středních školách?

„Nebudu lhát a řeknu rovnou, že to byly energicky nejobtížnější čtyři roky mého života. Je ale pravda, že v dospívání toho člověk zvládne „urvat” více než později. Beru to vlastně jako nezbytnou „oběť”, díky níž jsem dnes schopný zvládat všestrannou zátěž. Když na to koukám zpětně, tak to byla vlastně docela sranda – člověk má třeba zkoušku z partneřiny, přejede dvacet minut na gympl a tam zase píše kompozici z chemie. Nejkrásněji se mi ale vzpomíná na oba světy kamarádů, které jsem díky takové studijní situaci měl – řada z těchto lidí mi bude navždy velice blízká.“

Již během studií jste vystupoval v mnoha inscenacích souboru Bohemia balet (Carmina Burana, Bezpředmětná křehkost bytí, Sen horké letní noci, Oliver Twist …), kde jste zahájil svoji profesionální kariéru. Pamatujete si ten pocit, když jste poprvé „baletil“ na scéně?

„Pokud si dobře vzpomínám, tak první inscenace, v níž jsem se během prvního roku studia objevil, byla Carmina Burana paní profesorky Ivanky Kubicové. Oproti choreografiím a variacím z amatérských baletních školiček (Baletní škola Olgy Kyndlové a BcA. Jána Nemce), odkud jsem na konzervatoř přišel (a kde jsem tanec bral spíše jen jako zábavu), jsem pocítil zásadní rozdíl v přípravě na představení i očekáváních, které na interprety byly kladeny. Tehdy jsem cítil velkou poctu a zodpovědnost, zároveň jsem si však představení nesmírně užil. Choreografie byla dynamická, bezmezně zajímavá (nic podobného jsem doposud netančil) a zemitost spojení lidového a moderního tance mi zároveň pomohla rozšířit pohybové obzory. Byl to skutečně zážitek!“

Od sezóny 2023/24 jste sólistou baletního souboru Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, jehož jste se stal členem v roce 2020. Od té doby jste své taneční umění předvedl v několika baletních inscenacích jako napřŠípková Růženka, Rádio Svobodná Bystrouška, 3+1, Mefistofeles, Mechanický pomeranč, Popelka, Deník přání, Julie a Romeo. Je Vám bližší klasický tanec nebo spíše současný? Máte vysněnou roli, kterou byste si rád zatančil?

„Řekl bych, že mi je nyní rozhodně bližší současný tanec. Je to možná také tím, že po operaci kotníku, kterou jsem podstoupil před šesti lety, jsem již necítil takovou oporu ve vytočených polohách klasického tance a našel jsem se spíše v pohybově expresivnějším slovníku současných choreografů. Nicméně miloval jsem každý moment, kdy jsem na jevišti Jihočeského divadla mohl vystoupit – ať už šlo o „klasiku” či contemporary. Z výše zmiňovaných choreografií mi k srdci nejvíce přirostl Mechanický pomeranč a Deník přání. Co se týče vysněné role, tak si myslím, že jakákoliv role v inscenaci, která mi přináší hlubší význam, může být vysněnou rolí. U současných choreografií často nejde vyloženě ani o role, jako spíš o kolektivní výkon všech interpretů v rámci konkrétního tématu/myšlenky. Kdybych měl ale něco zmínit, tak bych třeba rád vystupoval v nějaké pohybové adaptaci některé z knih Irvina Welshe.“

Deník přání s Paolem Terranovou

Deník přání (s Barborou Coufalovou)

V roce 2023 jste obdržel cenu Jihočeské Thálie za roli Tristana v baletu Tristan a Isolda. Na tuto cenu jste byl nominován v roce 2021 za roli Pedra v Labyrintu pana Fauna a letos za jevištní výkon v inscenaci Egon Schiele – Autoportrét. Rolí Tristana jste se dostal také do širší nominace na Cenu Thálie. Co to pro Vás znamená?

„Ocenění si neskutečně vážím a stejně tak pro mě moc znamená tyto role vůbec tančit! Být na jevišti a vyjadřovat celou škálu postojů a emocí je odměna sama o sobě. Pedro byla první větší herecká role, kterou jsem v divadle ztvárnil. Egon Schiele na Otáčivém hledišti je projekt, u nějž jsem nejvíce posunul své pohybové limity. Tristan se stal mou nejmilovanější rolí zejména díky komplexnímu vývoji postavy během celého představení – herecké i fyzické přípravě jsem u této inscenace dal naprosto vše a jsem ji jistý, že z této zkušenosti budu navždy čerpat. Mimo jiné byl Tristan speciální také v tom, že to byla první titulní role, která mi byla doposud svěřena – za to jsem choreografce Aleně Peškové do smrti zavázán!“

Tristan (s Mai Imawoto)

Nezůstal jste jen tanečním interpretem a věnujete se také grafické tvorbě a střihu videí. Co Vás baví na grafické tvorbě a co rád natáčíte? A co malování, neláká Vás?

„Vzhledem k tomu, že oba rodiče jsou historici umění, tak je můj vztah k výtvarné sféře umění skutečně blízký. Od mala jsem kreslil a snažil jsem se i malovat, k tomu jsem však nikdy úplně nepřilnul. Grafika mě obzvlášť baví v kontextu dynamiky tvarů a barev s jasnými zákonitostmi, které jsou podporou pro kvalitně zpracované logo/typografii. Co se týče videa a filmu, tak jsem se postupně skrz malé taneční videoprojekty „prokousal” až ke svému snu – minulý rok jsem zprodukoval, zrežíroval i sestříhal svůj první taneční short film „catharsis”. Díla velkých režisérů (např. Wong Kar-wai, Darren Aronofsky) mě vždy ovlivňovala a inspirovala – dlouho jsem tedy usiloval o možnost spojit nonverbál (zejména tanec) s pohybem kamery. Už připravuji další projekt, tak doufám, že vše vyjde alespoň tak dobře, jako u debutového snímku.“

Čím je pro Vás tanec dnes?

„Tanec mě naučil víc, než cokoliv jiného… cítit všechny, s nimiž sdílím jeviště, disciplinovaně přistupovat k choreografii, jež mi byla svěřena, a dokázat se oprostit od světa okolo a existovat jen v daný moment na jevišti… je to nádherná umělecká disciplína!“

Faunovo odpoledne (s Mai Imawoto)

Láká Vás také choreografie?

Určitě! V roce 2022 jsem měl možnost v rámci inscenace Balet Extra v Jihočeském divadle prezentovat svou choreografii „Pastva/Feed”. Taktéž jsem se spoluautorsky podílel na choreografii k výše zmíněnému filmu „catharsis”. Budu doufat, že v budoucnu najdu další možnost vytvořit nějaké nové choreografické dílo.“

 

A co chvíle volna, jak je rád trávíte?

Trávím čas se svou partnerkou, rodinou, svými přáteli, naší kočkou Norinkou, rád sleduji filmy, hraju videohry, poslouchám hudbu, chodím za kulturou, vařím… to vše mě i inspiruje do uměleckého života. Snažím se na život hledět jako na souběh proměn, které se navzájem ovlivňují. Proto cítím, že je můj umělecký život s tím osobním úzce spjatý.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: Jihočeské divadlo, Petr Zikmund a Branislav Jano

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí a choreografkou Dominikou Metličkovou

„Tanec ze srdce je pohlazením pro duši“

„Velmi ráda předávám své umění dál, a to byl i důvod proč jsem se rozhodla založit si vlastní Taneční studio Dominique, které se otevřelo v roce 2020 v Plzni,“ přiznává lektorka tance, choreografka a milovnice pohybu Dominika Metličková, která se tanci věnuje od dětství. 

Tanci se věnujete od svých pěti let, když jste začala navštěvovat ZUŠ v Pardubicích a již tehdy jste se objevila na scéně Východočeského divadla v Pardubicích. Pamatujete si ten pocit, když jste poprvé stála na jevišti?  

„Než jsem se dostala k baletu, začínala jsem ve třech letech s krasobruslením. V té době jsem také, díky tátovi, který byl sportovní nadšenec, začala lyžovat. S krasobruslením jsem bojovala dva roky. Nechtěla jsem dělat žádné rychlé pohyby, já jsem chtěla dělat jenom ladné pohyby. Takže po dvou letech trenérka řekla mým rodičů. „Dejte ji na balet.“ Doporučila rodičům, kam mají se mnou jít, a tak jsem se dostala k paní učitelce Demlové na balet na ZUŠ v Pardubicích, která na mne koukla a hned mne přiřadila do o dva roky staršího ročníku, protože jsem měla základy baletu právě z krasobruslení a viděla ve mně potenciál.

Na jevišti jsem se poprvé objevila v šesti letech. Velice se mi tam líbilo, nádherné kostýmy, světla, kulisy, bylo to krásné. Co si ale hlavně pamatuji je, že jsem měla respekt a zodpovědnost vůči ostatním dětem. Já už v té době měla v sobě velkou míru zodpovědnosti, že to musím zvládnout. Ta tréma a zodpovědnost mne neopustila dodnes. Vždycky,  když jdu vystupovat tak mám obrovský respekt, není to tak, že bych si říkala, super, umím to, jsem dobrá, jsem skvělá. Právě naopak.“

Zájem o divadlo a tanec Vás v roce 1993 dovedl ke studiu na Taneční konzervatoři hlavního města Praha, kde jste studovala jak klasický tanec (balet), tak jazz, contemporary, lidový či historický tanec. A již během studií jste tančila v baletních představeních Stavovského divadla (Louskáček, Šípková Růženka, Marná opatrnost) a v ND v Praze jste účinkovala v Labutím jezeře. Čím Vás tanec zaujal, že jste mu propadla? A splnila jste si své taneční sny?

„Na konzervatoř jsem šla z naprosto neromantických důvodů. Bylo to v roce 1993, krátce po revoluci. Před revolucí, kdo mohl cestovat, kdo měl volný pohyb? Sportovci a umělci. Když jsem se dostala na konzervatoř, tak až tam jsem baletu zcela propadla, protože tam cítíte tu atmosféru, má to specifické kouzlo, které vás oslní. Takže přijímačky jsem šla dělat s tím, že to zkusím a udělala jsem je a už na nich jsem nasála tu atmosféru a od té doby jsem se strašně těšila, že ze mne bude baletka.

Konzervatoř je ale obrovská dřina, odříkání a těžká řehole. Zoceluje člověka a romantické smýšlení o baletu se během konzervatoře ztrácí. A když skončíte konzervatoř, už se nedíváte z pohledu romantika, ale z pohledu vrcholového sportovce.

Když jsem během studia vystupovala v ND,  tak to bylo vždycky euforické a být alespoň na chviličku jakoby „členkou“ toho souboru, to bylo takové zadostiučinění, taková odměna, krásný zážitek. Já vystupovala již v pátém ročníku. Tančit další role jsem ze zdravotních důvodů už nemohla a musela jsem udělat za tím tlustou čáru. Nebylo lehké se s tím smířit.“

 

Máte za sebou také řadu zájezdových představení po Německu a Francii (Veselá vdova, Fantom opery). S projektem Vídeňského symfonického orchestru Straussovy valčíky jste se zúčastnila turné po Číně. Jaká to byla pro Vás zkušenost? 

„Bylo to krátce po konzervatoři a pro mne jedno z nejkrásnějších období, vystupovat v zahraničí na velkých scénách. Člověk se podíval do koutů různých zemí. Největším zážitkem byl zájezd do Číny se Straussovými valčíky. Procestovat tuto vzdálenou a pro Evropana exotickou zemi bylo nezapomenutelné. Během jednoho měsíce jsme projeli takřka celou Čínu a podívali se na velmi zajímavá místa, protože nás brali i na různé exkurze. Čínské publikum je velmi vřelé a dokáží vše patřičně ocenit. Další krásné zážitky byly z turné po Německu a také ve Francii, kde jsme hráli Veselou vdovu a pikantní na tom bylo to, že jsme to měli nastudované v němčině, kterou Francouzi moc nemusí, ale nakonec se jim to líbilo.“

Od roku 2001 se věnujete lektorské činnosti a vedete taneční kurzy jak pro děti, tak dospělé. Začínala jste na ZUŠ v Pardubicích, pak jste byla na ZUŠ v Praze-Ďáblicích a od roku 2009 učíte v Tanečním centru v Plzni. Co Vás na práci lektorky tance naplňuje a baví? A jaký je o Vaše kurzy zájem?

„Začínala jsem učit na stejné umělecké škole, kam jsem kdysi chodila a pracovala jsem s dětmi a s dospívajícími. V Praze jsem pak pokračovala s dětmi a dospělým  jsem se začala plně věnovat až po přestěhování do Plzně, což bylo v roce 2009, kde jsem začala učit v Centru Tance, což je velká celorepubliková škola tance. Tady začalo mé učení úplných začátečníků a amatérských tanečníků. V té době nebylo běžné jako dnes, že když se člověk rozhodne ve vyšším věku začít s nějakým tancem, má tu možnost. Tady v Plzni jsem byla v podstatě průkopnicí výuky baletu pro dospělé začátečníky. A to by člověk ani nevěřil, kolik dospělých dam si che  plnit své dětské sny. I přes první nesouhlas vedení jsem do dvou let měla plné sály. Navíc tanec obecně je velmi prospěšný pro nejen fyzickou, ale i psychickou zdatnost. V době mého začátku působení v Plzni byl velký zájem o zumbu, byl to boom, a tak jsem se i já stala její instruktorkou a vedu jí v podstatě dodnes,  jen v tanečnější verzi s názvem Fit Salsa. Je to momentálně jeden z nejoblíbenějších kurzů, protože na lekcích pálíte kalorie a vyplavujete endorfiny.

Na lektorské práci mě baví všechno. Baví mě pozorovat ten vývoj, když klientka přijde na lekci a začíná od základních kroků, jak se učí, když vidím, jak je spokojená. Přijde na lekci z práce, je utahaná, bez nálady a z lekce odchází rozesmátá, odpočatá, plná euforie, endorfinů. Klientky přijdou unavené a odchází nadšené. A to mne naplňuje.“

Věnujete se také choreografii pro taneční skupinu DDg (Diamonds Dance Group). Také děláte choreografii se speciálním přáním jako je např. svatební tanec, taneční čísla na večírky nebo přípravy na volné disciplíny na různých soutěžích krásy. Čím Vás práce choreografky naplňuje? Máte v tomto oboru nějaký vzor?

„Tvorba choreografií mě bavila vždy. Je to tvůrčí práce, kde musíte zohledňovat mnoho aspektů. Stejně jako sochař pracuje s konkrétním materiálem, tak i choreograf. Přijde člověk a má speciální požadavky, ať už svatební tanec, překvapení pro novomanžela, příprava na volnou disciplínu, atd. a vy tvoříte choreografii přímo pro něj, kde musíte zohlednit všechny jeho dispozice i indispozice, hlavně, aby to na něm vypadalo dobře.  Samozřejmě dělám různé choreografie i v rámci mých pokročilejších kurzů Lady Salsy a velmi ráda tvořím pro skupinu Diamonds Dance group, kterou jsem založila už v roce 2010 a vystupují na různých akcích, plesech, bálech a firemních večírcích v Plzeňském kraji. Speciální kategorií jsou pak maturitní předtančení, to je vždy velká jízda a každou choreografii beru jako velkou výzvu. Vzory jsem měla za mlada a teď, vzhledem k širokému spektru tanců, žádné nemám.“

Čím je pro Vás tanec dnes? O tanci říkáte: „Tanec ze srdce je pohlazením pro duši.“ Platí to stále?

„Platí. Velmi ráda předávám své umění dál, a to byl i důvod,  proč jsem se rozhodla založit si vlastní Taneční studio Dominique, které se otevřelo v roce 2020, během covidu, což byla strašně náročná doba, a ne úplně vhodná pro tento krok, ale dnes jsem za to vděčná. Máme nové studio se sály plnými denního světla, a to jsem do té doby postrádala.  Studio je pro mě takové třetí dítě. Radost z tance zde předávám dál ve svých lekcích.“

Učíte různé taneční styly od klasiky (balet), přes scénický tanec, muzikálový tanec, fit salsu, lady salsu nebo bachatu až po latinu. Který z těch všech stylů, které ovládáte, máte nejraději nebo má každý v sobě něco, co Vás obohacuje?

„Začínala jsem baletem a ten je pro mne taková ta stará láska, která nerezaví, takže se stále k němu trošičku vracím. Momentálně mne asi nejvíce naplňuje salsa. Hlavně v té lady formě, sólově pro dámy, kde si můžete jednoduchými kroky velmi rychle zatančit a mít pocit radosti. Kroky nejsou vůbec technicky náročné a dají se rychle naučit. Když přijde klientka, úplná začátečnice, má již tak po třetí,  čtvrté lekci pocit, že už začíná tančit. Což je velice fajn. Opět je tu ta zpětná energie, když odchází spokojená a já mám z toho radost. S pokročilými klientkami, některé chodí ke mně již od roku 2009, děláme pak různé choreografie, se kterými pak vystupujeme na závěrečných večírcích studia nebo Benefiční taneční přehlídce pro Klárku, což je projekt, který již tradičně pořádáme s kolegyní a kamarádkou Nikol. Největším přívalem energie je pro mě Fit Salsa, což je lekce na bázi zumby, akorát s o něco složitějšími tanečními kroky, které jedou v kardiozóně, takže tělo více maká, posiluje, více se zapotí, více spálí kalorií než u lady salsy. Takže každý odchází příjemně unavený a zároveň nabitý pozitivní energií.“

A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

„Moje práce je zároveň také mým koníčkem, a navíc jsem workoholik, takže když se mi zdá, že toho mám málo, tak si vymyslím novou. Nerada se nudím. Volného času tak vůbec nemám. Mám dvě děti a dcera začala před pár lety lyžovat a já se k tomu po letech vrátila. Mám ráda pohyb. A když nejsem na sále, tak jsem stále v pohybu.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Dominiky Metličkové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Jihočeské divadlo pořád hraje

Úpravy v programu v rámci covidových opatření

Jihočeské divadlo čelí zhoršující se covidové situaci tím, že stále hraje. Ředitel Lukáš Průdek po dohodě s uměleckými šéfy všech souborů přijal rozhodnutí divadlo neuzavřít, ale přizpůsobit hrací plán tak, aby reflektoval změny související s pandemií. Tento fakt bere v potaz, že divácký zájem přetrvává. Lednová návštěvnost se stále pohybuje nad šedesáti procenty.

Únorového programu se dotkne několik změn, a to hlavně z důvodu přesunu operní premiéry komedie Slečna vdova a příprav činoherního titulu Marie a Magdalény, který jsme měli původně uvést už v prosinci loňského roku.

Diváci budou o změnách informováni prostřednictvím webových stránek, sociálních sítí Jihočeského divadla. Předplatitelé e-mailem nebo telefonicky. Pokud tyto změny budou pro diváky z jakéhokoliv důvodu neakceptovatelné, budou moci požádat o vrácení vstupného nebo o výměnu vstupenek.

Jihočeské divadlo věří, že i přes tuto nekomfortní situaci přízeň svých diváků neztratí

Soupis únorových změn:

7.2. Šípková Růženka / zrušeno

12.2. Slečna vdova / zrušeno

21.2. Mechanický pomeranč přesouváme na 22.2.

22.2. Evžen Oněgin / zrušeno – nahrazujeme představením Mechanický pomeranč

23.2. Marie a Magdalény / zrušeno

24.2. Café Groll / zrušeno

25.2. Pod sněhem / zrušeno – v teto termín uvedeme v premiéře představení Slečna vdova (předplatitelé sk. A)

26.2. uvedeme 2. premiéru Slečny vdovy (předplatitelé sk. O5)

Eva Marečková

pro Taneční magazín