Rozhovor s baletní mistryní Michaelou Wenzelovou

„Divadlo je posvátné a frivolní zároveň“

Divadelní prostředí znala díky svým rodičům odmala. A na scéně si poprvé zatančila již ve svých sedmi letech. Vystudovala Taneční konzervatoř, dvě desítky let byla v baletním souboru ND v Praze.  V 38 letech se Michaela Wenzelová s kariérou baletky rozloučila a vydala se na dráhu pedagožky a baletní mistryně a ve svých nových profesích se našla.

 Pocházíte z rodiny tanečnice a operního pěvce a již v šesti letech jste začala navštěvovat baletní přípravku ND v Praze. Proč právě balet? Bylo to tím, že se mu věnovala Vaše maminka?

„Kdykoliv mě, jako dospělou, potkal pan profesor Hanuš, vzpomínal, jak moje pyšná devatenáctiletá matka stála se mnou jako miminkem před budovou konzervatoře a každému, kdo se zastavil, oznámila, že se v kočárku rozvaluje budoucí primabalerína. Myslím, že jsem neměla na výběr. Nazvěme to štěstím pro obě strany, že být tanečnicí jsem zcela dobrovolně přijala už jako dítě.“

Již v sedmi letech jste se objevila na scéně ND a to v baletu Z pohádky do pohádky a od deseti let jste studovala balet na Taneční konzervatoři hl. města Praha a při studiu tančila v několika baletních inscenacích (Louskáček, Marné opatrnosti, Ples kadetů, Šípková Růženka a další). Čím Vás balet tak okouzlil, že jste mu „podlehla“?

„Od útlého dětství jsem trávila čas s rodiči v divadlech. Být v divadle byla naprosto přirozená součást mého dětského života. A řekněme si zcela upřímně – tomu prostředí nelze nepodlehnout, pokud v sobě máte alespoň minimální mix komediantských a bohémských tendencí. Divadelní prostředí je posvátné a frivolní zároveň. Pozlacená krása na obyčejných dřevěných prknech. Jeden paradox vedle druhého. Divadlo je po všech stránkách vzrušující. Člověk to musí okusit, aby pochopil, zamiloval se a divadlo se stalo jeho životní potřebou. A tanec byl jedním z mých nejvhodnějších způsobů sebevyjádření.“

Po studiu jste v roce 1999 nastoupila do baletního souboru ND v Praze, kde jste byla krásných dvacet let a vytvořila řadu rolí, jako byly např. Myrtha v Giselle, Lisetta v Marné opatrnosti, Clemance v Raymondě, Macecha v Popelce, Víla Vánoc v baletu Louskáček – Vánoční příběh, Carabosse v Šípkové Růžence). Vypracovala jste se na sólistku. Na kterou ze svých rolí ráda vzpomínáte a máte ještě nějaký nesplněný „baletní“ sen?

„Já jsem duší i povahou komediant. Mně nikdy nestačilo jen tančit. Vždycky jsem potřebovala i hrát. Já jako dítě lítala po bytě jako Giselle v závěrečné scéně prvního jednání. Role, kde máte stejný úsměv od začátku do konce, mě poněkud nenaplňovaly. Ale já měla velké štěstí, že si toho správní lidé všimli a od mládí mi svěřovali i charakterní role. Mně bylo vždycky dost jedno, jestli je to první, druhá role nebo „štěk”. Hlavně, abych mohla hrát. Abych mohla tvořit. A abych na jevišti na chvíli mohla nechat duši. Nesplněný sen… já si už v tancování všechno splnila. Nevím, s čím by kdo musel přijít, aby mi stálo za to se hodit zpět do formy a naposledy zariskovat. A co se týče minulosti, není fér nějakou roli vyzdvihovat. Ale snad – když jsem tančila Petite Mort od pana Kyliána, tehdy jsem na jevišti zažila „minutu absolutního štěstí”. A mojí poslední sezónu v ND jsem dostala dárek – Žalmovou symfonii také od pana Kyliána. Tam jsem nenechala jen duši, ale i kus života.“

Za roli Cikánské dívky v baletu Sněhová královna jste byla v širší nominaci nominována na cenu Thálie za rok 2016 a o tři roky později jste se s aktivní kariérou baletky rozloučila a soustředila na pedagogickou činnost a výtvarné umění. Bylo to těžké rozhodnutí?

„Rozhodla jsem se skončit v 38 letech. Myslím, že je to tak akorát. Byl to pro mě zcela přirozený životní proces. Už jako holka jsem se rozhodla, že odejdu na vrcholu. Aby si mě lidé pamatovali jako mladou a krásnou a ne jako tu, která už nemůže vyskočit. Těch smutných konců kariéry jsem okolo sebe zažila příliš mnoho. A vždycky mi to bylo líto. Takže já to měla v hlavě dost srovnané a jen jsem čekala na vhodný okamžik, kdy to rozhodnutí, že právě teď nastal ten správný čas odejít, udělat. Ještě nenastal den, kdy bych zalitovala, že jsem přestala tančit. Jsem vytancovaná a dotancovaná a spokojená s tím, co jsem měla a život mi dal další dárky v podobě předávání zkušeností a budování něčeho nového. Jsem šťastný člověk.“

Od roku 2020 působíte jako baletní mistryně v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Jak se cítíte v této pozici a co je Vaší pracovní náplní?  

„Tohle byl další z dárků, který mi život poslal až pod nos. Když jsem do Liberce poprvé přijela zadat trénink, byla jsem velmi příjemně překvapena, jak dobří tanečníci v Liberci jsou. Oni zvládají všechny styly a to velmi dobře. Soubor je velmi různorodý – je to soubor osobností – každý je jiný a každý v něčem vyniká. Na takový charakter souboru jsem zvyklá, v souboru osobností jsem prožila celou kariéru. V Liberci bychom nepostavili Labutí jezero. Ale tímto směrem také šéfka baletu Marika Mikanová soubor nevede. Ten směr, kterým se liberecký balet ubírá, se mi líbí a díky potenciálu, který v něm je, by mohl být velmi úspěšný. Liberecký baletní soubor by si už rozhodně zasloužil větší pozornost. Takže bych tímto odpověděla na otázku – moje pracovní náplň je pomoci Marice budovat kvalitu tak, aby se zájem nejen širší veřejnosti začal obracet směrem k divadlu F. X. Šaldy a jeho baletnímu souboru.“

Letos (2021) jste se stala pedagogem scénické praxe klasického tance na Pražské taneční konzervatoři a střední odborné škole s. r. o. Čím Vás práce pedagoga naplňuje?

„Když mě oslovil umělecký vedoucí PTK Kryštof Šimek s nabídkou u něho učit, tak jsem nevěděla, jestli do toho mám jít. Je to obrovská zodpovědnost. V rukách pedagoga z velké části leží profesní osud jeho studentů. Nakonec jsem nabídku přijala, protože mě Kryštofova vize oslovila a já v ní věřím. A také postupně získávám pocit, že nejsem špatný pedagog. Ono totiž to, co tanečníkům říkám, v praxi funguje. Taky aby ne, když zase mě vychovali ti nejlepší z nejlepších – pan Ždichynec, pan Slavický, paní Němcová a z rad mé skvělé profesorky Anety Voleské budu čerpat do konce svého života. Mám na čem stavět. A baví mě to předávat dál. Upřímně – ty rozzářené oči studenta, když spolu pracujeme na piruetě a ona se mu povede… anebo ten pocit, když dáte tanečníkům připomínku, oni se na ní na jevišti nevykašlou, a ještě k tomu to vypadá skvěle… já pak někdy pláču.“

 Co Vás přivedlo k tomu, že jste se začala věnovat výtvarné tvorbě a podílela jste se na kostýmech k inscenacím Cesta, Proměny nebo Miniatury baletní přípravky Národního divadla?

„Já jako dítě kreslila pořád. Můj otec má velký výtvarný talent. Částečně jsem ho po něm zdědila. Ale až sociální sítě na to jakýmsi způsobem upozornily. Do té doby o tom, že umím malovat, moc lidí nevědělo. Já to házela do koše. Poslední dobou mě hodně začala bavit grafika. A miluji ji čím dál víc. Tu její čistotu a jednoduchost.

A co se týče návrhářství jevištních kostýmů – vedoucí Baletní přípravky ND Jana Jodasová za mnou před lety přišla s nabídkou vytvořit plakát pro představení. A další rok znovu. A pak kostýmy k jedné části jejich představení a pak následovalo celé celovečerní představení. Vlastně teď vytvářím celý vizuál jejich představeních. Ta práce s Přípravkou mě naplňuje, protože na konci je vždy báječný profi výsledek po všech stránkách.“

V jednom rozhovoru jste řekla, že baletní tréninky z duše nenávidíte, ale když se potom objevíte na jevišti, tak Vás to pohltí. To je kompenzace… Čím je pro Vás balet dnes?

„Udělala jste mi radost, že jste zaregistrovala i druhou část této informace. Ta věta byla vytržena z kontextu a vypíchnuta jako titulek. A vtipné je, že spoustu lidí od té doby zajímá v mém případě pouze fakt, že Michaela Wenzelová nenávidí tréninky… Tréninky jsem brala celý život jako nutné a nudné „zlo”, které je součástí něčeho mnohem lepšího. A to je možnost být na jevišti. Tréninky pro mě byly přípravou na zkoušení repertoáru, rozcvičení se na představení, a když jsem měla málo práce, tak měly povinnost mě udržet ve formě. Větší význam pro mě neměly. Tancovat bylo něco zcela jiného. Vlastně se to nezměnilo – děsně mě nebaví vymýšlet kombinace na trénink – v tomto případě mě motivuje fakt, že jsem tam pro tanečníky, protože oni jsou důležití a také jsem zjistila, že mají moje tréninky rádi. Ale co mě opravdu baví a naplňuje, je s nimi zkoušet repertoár. Budovat role. Pomáhat celku. Tvořit.“

A co čas na odpočinek? Umíte to nebo patříte k lidem, pro které je práce také jejich koníčkem?

„Já ty dvě životní sféry odděluji. Čím jsem starší, tím víc je pro mě můj osobní čas a život důležitější. Práce je práce a můj osobní život je jen můj. A odmítám dělat práci, která mě nenaplňuje. Jakmile to nastane, odcházím. Já dostala poměrně slušnou životní lekci před pár lety. Mimo jiného jsem si tři dny po mém rozlučkovém představení v ND zlomila nohu. Ze dne na den jsem seděla doma. Bez práce a bez lidí. Ta noha nechtěla srůstat – nakonec to trvalo skoro rok. A pak nás zavřeli doma pro změnu všechny – opět – bez práce, bez lidí. Měla jsem velký prostor na přemýšlení. O sobě. O životě. Změnila jsem se. Rozhodně v pohledu na bytí a na život celkově. Posunula jsem se zase o kousek dál. Cítím to. Jestli je to dostatečně nebo ještě ne, se teprve ukáže. A proto i nadále potřebuji dostatek času na přemýšlení. A v těch okamžicích jsou myšlenky na práci nežádoucí. Život to tak zařídil a já to přijala.“

Foto: Archiv Michaely Wenzelové, Ivana Dostálová, Sergej Gherciu   

Veronika Pechová

pro Taneční magazín 

The Show Must Go (ON/OFF-line)

Cyklus mezinárodních on-line diskuzí Zelené čtvrtky (27. 5. 2021, 15–17 hod., on-line).Postupný restart teprve plně odhalí, jaké šrámy zanechala pandemie na duši společnosti. V jaké nejistotě jsou tanečníci? Léčba divadlem nebo léčba divadla?

Také živé umění bylo na více než rok uvedeno do umělého spánku. Jak bude vypadat jeho probouzení? Jaké možnosti nabízelo divadlo pro léčbu jedinců a mezilidských vztahů před koronavirem a jak bude vypadat tato léčba v nadcházejících týdnech? Jak si poradit s obavou, že se divák nevrátí, a s nejistotami ohledně kulturní vyprahlosti společnosti? V jaké psychické kondici jsou po mnohaměsíčním období ekonomické, sociální a tvůrčí nejistoty divadelníci, tanečníci a související profese? Nepotřebuje léčbu nyní především divadlo samotné? Odpovědi na tyto otázky i zkušenosti s tím, jakou podporu potřebovali umělci v době pandemie a jakou potřebují v průběhu rozvolňování, budeme hledat odpovědi s hosty dalšího dílu cyklu „Zelené čtvrtky“. A to z Česka, Maďarska, Itálie a Polska. Moderování  se ujme dramaterapeut, manželský poradce a kouč Martin Sedláček.

Mluvčí:

Ilona Labuťová, Česko – speciální pedagožka, dramaterapeutka, zakládající členka Asociace dramaterapeutů České republiky

Anna Szapert, Polsko – terapeutka, koučka a členka týmu bezplatné psychologické pomoci pro divadelní umělce a pracovníky, kterou poskytuje Divadelní ústav Z. Raszewského ve Varšavě

Zsuzsa Hajós, Maďarsko – zakladatelka a členka komunitního divadla Kerekasztal (Kulatý stůl), které se zaměřuje na práci s mládeží a mentoring ve vzdělávání pomocí umění

Fabio Toledi, Itálie – divadelní režisér a dramatik, člena divadla a Astragali a ITI (Mezinárodní divadelní ústav), kde působí v exekutivě a v komitétu Divadlo v konfliktních zónách

On-line diskuzní setkání „Zelené čtvrtky“ s hosty z řad divadelních a tanečních umělců, kurátorů, kulturních manažerů i teoretiků z Česka a zahraničí reflektuje citlivost a responzi oboru scénických umění vůči aktuálním společenským problémům. Hlavním tématem je adaptace divadla, tance a nového cirkusu na virtuální prostředí v důsledku protiepidemických opatření i otázky spojené s udržitelností kvality života současné civilizace a oboru scénických umění.

Jakkoli se zdá, že kritická potřeba sociální změny diskutovaná v oblasti ekologie, ekonomie, politiky a kultury byla v posledních měsících přehlušena pandemií SARS-CoV-2, v oblasti scénických umění se začínají šířit obavy o udržitelnost samotného oboru. Ty vyvolává chaos způsobený různými pravidly pro zachování sociálního odstupu, výrazně zhoršující se ekonomická situace i předem nepředvídatelné chování publika.

Obrannou reakcí je rychlá adaptace divadelní a taneční tvorby na virtuální prostředí. Je tato hybridní existence v reálném i virtuálním časoprostoru slepou uličkou pro obor, který je založen na živém kontaktu s publikem, nebo pro něj otvírá i nové možnosti a světy? Zůstanou již diváci navždy doma? Jak na tuto krizi reagují umělci, pořadatelé kulturních akcí, poskytovatelé veřejné podpory nebo vzdělávací umělecké instituce? Podle čeho se orientují, čemu věří a za čím jdou? Jak komunikují? Zárodky adaptačních strategií scénických umění na globální proměnu paradigmatu mapujeme s našimi hosty.

Cyklus realizuje Oddělení mezinárodní spolupráce Institutu umění – Divadelního ústavu (IDU) jako součást programu „Propagace českých scénických umění do zahraničí“ a ve spolupráci s partnery z evropského projektu Create to Connect -> Create to Impact, networku Performing Arts Central Europe (PACE.V4). To vše za podpory Visegrádského fondu.

Webináře probíhají na platformě Zoom v anglickém jazyce každý čtvrtý čtvrtek v měsíci. Během diskuzních setkání mají diváci možnost pokládat hostům otázky a jejich záznamy jsou zpětně dostupné na YouTube kanále jsmeIDU.

Setkání se uskuteční na platformě ZOOM, není nutné si předem stahovat aplikaci.

Link na přihlášení do webináře. Po vyplnění registračního formuláře Vám přijde e-mail s odkazem na přístup do webináře. Registrujte se, pokud možno, 15 minut před začátkem akce, abyste se nezdrželi přihlašovací procedurou. Webinář se koná v anglickém jazyce.

Sdílet

Kontakt: Barbora Comer, barbora.comer@idu.cz

Barbora Comer, IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Náš rozesmátý rozhovor s LUCKOU VONDRÁČKOVOU

„Každá proměna je pro mne čerstvý vítr do plachet“

Lucku Vondráčkovou, zpěvačku, herečku a tanečnici, všestranně talentovanou osobnost, nikomu představovat nemusíme. Jak se jí vede v době koronavirové krize? A co říká o svých klipech?

Jste skvělá tanečnice, ale ve většině Vašich pozdějších videoklipů vlastně ani moc netančíte. Čím to?

Je pravda, že teď točím klipy hlavně příběhové, filmové. Asi mám kolem sebe nedostatek pěkných příběhů 🙂 . A je to taky fajn, zahrát si ve vlastním klipu jako herečka. Ale já se zase k těm tanečním vrátím 🙂 “

Se dvěma Davidy Davidem Gránským a Davidem, křestním jménem Michalem, při práci na klipu „Válka“ (foto: Eva Smolíková)

Který tanec máte vlastně  nejraději?

To se asi nedá říct. Miluji latinu i modernu. Ale i step, standardy… prostě tanec v jakékoli podobě…“

Sledujete ráda taneční inscenace, nebo balet či  StarDance?

Pokud mám čas,  tak ano… Ale teď u mě  vedou  nejrůznější  videa na instagramu. Je to úžasné, že můžete vidět výuku tanečních škol,  aniž  byste tam musela jezdit!“

U příležitosti práce na stejném klipu (foto: Eva Smolíková)

Většina Vašich písní je spíše romantická. Ovšem některé jsou zase úplný protipól a člověk by čekal rebelku. Jaká jste Vy sama?  Jste snílek nebo čertice?

Většina věcí, které zpívám jsou o vztazích, myslím, že o těch je život.  A jaká jsem já osobně? Čert s andělem v jednom těle 🙂 „

V songu „Úplně down“ pravděpodobně překonáváte nějakou krizi, dokonce pláčete. Odpovídalo to i Vašemu rozpoložení? Vybavovala jste si nějaký konkrétní příběh? Plakala jste doopravdy?

Ta písnička je natočená na jeden záběr. Bez střihu. A je tak dobře napsaná, ze mě to dovedlo až k podstatě. Nemusela jsem nic hrát.“

V songu „Růže“ nechcete být jen „holka na ozdobu“. Máte někdy pocit, že lidem celkem vadí, když je žena svá?

No, spíše  ženy v sobě mají zábrany. Jsou vychovávány tak, aby z nich byly hodné holky a nešly  do konfliktu. No,  a po této cestě někdy ztratí  samy sebe. Potom je  osvobozující  jít proti očekávání druhých, ale v souladu se svým  přesvědčením!“

Klip „Milování“  je naprosto odlišný než písně, na které jsme byli od Vás do té doby zvyklí. Co Vás přivedlo k takové změně?

Celá písnička je více sexy a  provokativnější,  než  jsem do té  doby zpívala. A klip Terezy Hirsch to ještě  umocnil. A teď získává  ceny po celém světě. Risk se vyplatil“ 🙂

Ve stylizaci princezny

V tomto klipu byly použity i speciální UV barvy, dokonce poprvé v českém klipu. Jak k tomu došlo a co jste na to říkala?

To byl nápad Terezy. Vždycky se nechám překvapovat s čím přijde. Je velice originální. Malovali to na mě  asi dvě hodiny 🙂  „

V části – „dělej to, co se nesmí…“  mám skoro až takový pocit,  neutíká snad člověk až tam, kde by možná neměl být???  Mám na mysli teď třeba nějaké zneužívání

To ani ne. Spíše  ven z konvencí. Milování nemá  hranice… o tom ta písnička je“ 🙂


 

Nedávno jste fotila kalendář pod názvem „Proměny“.  Bavilo Vás focení?  

Moc. Jsem herečka a každá proměna je pro mě jako čerstvý vítr do  plachet. To bylo focení za odměnu 🙂 „

Nahlédla jste tedy do práce modelky.  Lákalo by Vás takové povolání? Čím se cítíte být nejvíce? Zpěvačkou, herečkou nebo tanečnicí?

Někdy více točím písničky, někdy více hraji. Líbí se mi, že už  30 let můžu dělat obojí. Potkávám inspirativní  lidi a pořád se učím.  To je radost.“

S vůní parfému

Jak se Vám tvoří v době koronavirové? Jde to?  Máte stále plný diář? Jak vlastně tuto dobu snášíte?

Měla jsem hodně divadelních plánů.  Ty padly. Tak se více věnuji  muzice, herectví a nejvíc samozřejmě svým dvěma klukům 🙂 “

Ať se Vám daří, děkujeme za rozhovor.

 

Foto: Eva Smolíková, Facebook Lucie Vondráčkové

 

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Rozhovor se zpěvačkou i moderátorkou HEIDI JANKŮ

„Nikdy neříkej nikdy“

Zpívání je pro sympatickou Heidi Janků nejen prací, ale jak sama přiznává, také její největším koníčkem. Na scéně se stále cítí jako ryba ve vodě. Za svou kariéru nazpívala řadu písní a stále nezapomenutelný zůstává její megahit „Když se načančám“.

Jednou jste přiznala, že jméno Heidi Vám dala maminka podle filmu Heidi, děvčátko z hor se Shirley Templovou v hlavní roli… 

Ano, to je pravda. Maminka tento film viděla, když byla mladá a od té doby měla v hlavě myšlenku, že pokud jednou bude mít holčičku, musí se jmenovat Heidi. Podle toho zfilmovaného příběhu. Jsem ročník 1962. A v těchto letech se muselo na různých úřadech cizí jméno, které nebylo v českém kalendáři, povolit. Maminka mi říkala, že s tím bylo docela běhání, ale nakonec se jí to povedlo. A já tak mám ve svém rodném listě jméno Heidi. I když… Až postupně jsem se dozvěděla, že Heidi jméno jako takové není, je to zdrobnělina jména Adelheid.”

Pocházíte z Ostravy, kde jste vyrůstala s bratrem v muzikantské rodině. Jaká jste byla holčička, co Vás bavilo?

Tím, že jsem vyrůstala s bráchou a bratrancem – oba byli starší – chtěla jsem samozřejmě dělat všechno, co oni. Jako holka jsem si nejraději hrála s autíčky, vláčky, ,lozila´ po stromech – prostě klučičí zábavy. Až později jsem zatoužila po panence. Ale měla jsem jen jednu, brzy jsem se vrátila k autodráze a podobným hrátkám. No a od malinka mě bavilo zpívat. Zpívala jsem všude, doma, ve vlaku, když jsme jezdili na chatu, v lese. Prostě všude 🙂

Navštěvovala jste LŠU (klavír, sborový zpěv). S cimbálovkou Lučina jste ve dvanácti letech nahrála v ostravském rozhlase své první nahrávky. Již tehdy jste se rozhodla být zpěvačkou?

Rozhodnutí je jedna věc. A to, jestli se to povede, je věc druhá. Ano, zpívání mě bavilo hodně a jak říkám, zpívala jsem všude, kde to šlo. Nicméně mě ani ve snu nenapadlo, že to dotáhnu. Původně jsem si myslela, že skončím jako zpěvačka v baru. Ale i to by mě bavilo, i když je to náročnější než to, co dělám teď.”

Vy jste studovala na gymnáziu a přitom zpívala v různých skupinách, jako byla například Proměny s Jiřím Helekalem a k tomu působila v divadelním sboru Aproximace. A jako profesionální zpěvačka jste začínala ve skupině Proto, s níž jste vystupovala v Německu. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Na začátky se vzpomíná vždycky dobře, protože vytěsníte to nehezké a vzpomínáte i na krušnější chvilky s úsměvem. Pro mě to byla doba poznávání branže, světa, ale i sebe samotné.”

Heidi se skupinou Supernova

Pak přišla Vaše kariéra sólové zpěvačky a plodná spolupráce s Ivem Pavlíkem, který se stal také Vaším manželem. Bylo to výhodou nebo to mělo i stinné stránky?

Pro mne to byla výhoda. Ivoš byl vystudovaný pedagog a věděl, jak mne vést. No a já byla lačná se všechno naučit. Vždycky říkával, že ho to baví, protože jsem jako houba, která vše nasákne 🙂 Byli jsme jako z ,Pygmalionu´. Věřím, ale že ne pro každého je dobré to spojení, kdy jste s mužem a manažerem 24 hodin denně. Je to asi individuální.”

Ze svatby s Ivo Pavlíkem

Nazpívala jste řadu písniček třeba „Náš dívčí internát“, „Já jsem já“, „Kuře na grilu“, „Dík za tvůj kus ráje“, „Když se načančám“, kterou máte nejraději?

To se asi nedá říct´. Každá má svou historii a své místo v mém repertoáru. Ale určitě jsem vděčná za megahit ,Když se načančám´. I ostatní jsou sice víceméně známé, ale tu ,Když se načančám´ zná snad každý 🙂

Vydala  jste řadu alb, stále koncertujete. Jakou hudbu ráda posloucháte?

Takový ten střední proud si pouštím nejčastěji, i proto, že nejvíc hudbu poslouchám v autě. Nicméně mám ráda evergreeny, swing i dobrý melodický rock.”

Působíte také jako moderátorka TV pořadu „Dámská jízda Heidi“. Baví Vás moderování? Jak se ze zpěvačky stává moderátorka?

Asi to logicky vyplynulo. Svoje koncerty i různá vystoupení, třeba ta dětská, jsem si vždycky moderovala sama. A čím jsem starší, tím raději s lidmi pod jevištěm komunikuju 🙂 . Tím chci říct, že mluvím ráda. Televizní moderování má samozřejmě spoustu úskalí a specifik, které jsem se musela naučit. Musím přiznat, že mě to moc bavilo. Ale myslím, že moje TV kariéra už nadobro skončila, i když já se řídím heslem: ,NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY´.”

A co odpočinek a koníčky? Jak ráda odpočíváte?

Vždycky jsem říkala, že mým největším koníčkem je zpívání. To stále platí, protože na jevišti se stále cítím jako ryba ve vodě. Nicméně mi přibyl další koníček – můj dvouletý knírač Eda. Tomu se teď věnuji hodně, hlavně proto, aby poslouchal, protože knírači mají docela tvrdou hlavu. Ale pomalu se to lepší!”

Heidi v muzikálu „Jeptišky“

Heidi Janků:

Narodila se v Ostravě 23. listopadu 1962 jako Heidi Hantlová, v muzikantské rodině.

Moderátorka TV pořadů – „Intim Night“, „Nikdo není perfektní“, „Aféry – neuvěřitelné životní příběhy“, „Paparazzi“ nebo „Dámská jízda Heidi“.

V roce 1985 byla vyhlášena osobností roku v Televizním klubu mladých, vyhrála Intertalent a ve Zlatém slavíku obsadila 3. místo.

V 90. letech vystupovala v muzikálech – „Jeptišky“, „Anděl s ďáblem v těle“, „Sněhová královna“, „Babička“, „Popelka“.

Z muzikálu „Anděl s ďáblem v těle“

Příjmení Janků má po svém prvním manželovi Zbyňku Janků a od roku 1992 byla provdaná za hudebního producenta Ivo Pavlíka až do jeho smrti v roce 2017.

Foto: archiv Heidi Janků 

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN