V předvečer velké on-line show

Skupina Queenie představuje hned dva nové videoklipy

Hudební skupina Queenie, svojí tvorbou vzdávající hold britské legendě Queen, naposledy stála a hrála před živým publikem v září 2020. Jak poznamenává frontman a zpěvák kapely Michael Kluch, tak dlouhou pauzu mezi koncerty nepamatují ani ve svých začátcích roku 2006. Neznamená to však, že by Queenie zaháleli. Kapela v prosinci, ve spolupráci s videoprodukční společností lifeREPORT, natočila dva nové videoklipy k písním „Somebody to Love“ a „Friends Will Be Friends“. Nyní, po několikaměsíční postprodukci, Queenie oba klipy představují celému světu. Dále chystají, již nedávno v TANEČNÍM MAGAZÍNU avízovaný, on-line koncert „The Show Must Go Home“, který proběhne na síti v pátek 9. dubna 2021.

Údajně první hudební video vůbec vzniklo v roce 1956 nafilmováním jazzového zpěváka Tony Bennetta při procházce londýnským Hyde Parkem. Video pak bylo spojeno se skladbou „Stranger in Paradise“. V té době však byly běžnější spíše takvané „filmové písničky“, které nebyly samostatným klipem, ale součástí celovečerního filmu. kupříkladu píseň Elvise Presleye „Jailhouse Rock“ ve stejnojmenném filmu z roku1956.

Dnes, o pár desítek let později, je videoklip takřka povinnou součástí prezentace každé hudební skupiny. Queenie nevyjímaje. Kapela přitom vytvořila hned dva, a to ke svým písním „Somebody to Love“ a „Friends Will Be Friends“. Proč dva naráz? Řekli jsme si, že když už máme pronajatý ateliér na celý den, využijeme toho. Sice jsme tím pádem ve studiu strávili přes 13 hodin, ale stálo to za to,“ vysvětluje vznik videoklipů frontman Queenie Michael Kluch. Výběr obou písní také nebyl zcela náhodný. „Somebody to Love“ je mezi fanoušky Queen dlouhodobě oblíbená a mají ji rádi i členové Queenie. Píseň „Friends Will Be Friends“ z 80. let pak představuje pozdější tvorbu kapely Queen. A má navíc symbolické textové vyznění.

Pozadí vzniku obou písní

Píseň „Somebody to Love“ vyšla v roce 1976 na albu „A Day at the Races“. Jejím autorem je Freddie Mercury. A hlavním motivem k napsání písně byl prý jeho obdiv k americké soulové zpěvačce Arethe Franklin. Podobně jako „A Night at the Opera“ z předchozího alba „A Night at the Opera“ má také „Somebody to Love“ složitou melodii. Díky technice vrstvení vokálů vzbudili Freddie Mercury, Brian May a Roger Taylor dojem, že jejich tři hlasy ve skutečnosti tvoří mnohohlasý sbor. Právě díky této „iluzi“ se píseň proslavila.

Také „Friends Will Be Friends“ napsal Freddie Mercury, tentokrát spolu s Johnem Deaconem. Původně píseň vyšla na albu „A Kind of Magi“c z roku 1986. A také jako třicátý singl, který Queen vydali ve Velké Británii. Ve stejném roce vznikl i videoklip, který se natáčel v JVC Studios ve Wembley. Na něm je zachycena skupina během koncertu, který však nebyl skutečný. Pro natáčení videoklipu se tak vžilo označení „Queen’s Greatest Show Never Performed“ (nejlepší show Queen, která se nikdy nestala).

A jak to bylo u nás?

Koncertním prostředím se inspirovali i Queenie, jejichž videoklipy vznikly stejným způsobem. V ateliéru se tak sešla kapela i najatý komparz, složený z fanoušků kapely, kteří si užili soukromé vystoupení a natáčení obou klipů. A to dosyta, jelikož nahrávky zvuku byly pořízeny živě.

Tento přístup se používal spíš v dřívějších dobách. Dnes je běžné, že se jednotlivé party nahrají zvlášť ve studiu a pak spojí dohromady. My jsme však chtěli, aby videoklipy působily živým dojmem a uvěřitelně. Proto jsme zvuk nahráli živě, kdy jsme hráli a zpívali všichni najednou. Jakmile jsme toto měli hotové, na nahraný zvuk jsme obě písně hráli tolikrát dokola, dokud jsme nenatočili potřebný počet záběrů. Fanoušci, kteří nám tvořili komparz, si s námi tedy opravdu užili,“ usmívá se Michael Kluch.

The Show Must Go Home“

Premiéra obou videoklipů je zároveň malou ochutnávkou plánovaného online koncertu „The Show Must Go Home“, který kapela Queenie odehraje v pátek 9. dubna 2021. Vystoupí na stage o rozloze přes 300 m² a veškeré přípravy – stavba a demontáž, kamerové a generální zkoušky i koncert samotný – zaberou celé čtyři dny. Na realizaci akce se podílí tým 124 lidí.

,The Show Must Go Home´ bude jedinečná po všech stránkách. Troufám si tvrdit, že podobná show v českém online prostředí ještě nebyla. Jeviště, na kterém budeme hrát, svou velikostí několikanásobně překoná klasické koncerty. Byť jde o online přenos, chceme mít vše autentické a perfektně připravené, jako by lidé měli opravdu přijít za námi. Jako vždy dbáme na každý detail a snažíme se překonat nastavenou laťku,“ slibuje nevšední zážitek Michael Kluch.

Foto: archiv Queenie

Soňa Hanušová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Slavný film tanečně a „Roztančíme divadlo“ z Českých Budějovic

Jihočeské divadlo a „Bezpečná kultura 2021“. █ Ze střechy radnice koncert pro všechny. █ Pro nejmenší i „kešky“! █ Klipy proti trudomyslnosti. █ Nezapomíná se na návštěvy seniorů! █

Jihočeské divadlo do letošního roku vstoupilo s claimem Bezpečná kultura. Návrat do normálního chodu považujeme za to nejcennější a nejpodstatnější a kroky, které k tomu povedou jsou jasně dané. Vládní opatření a nařízení striktně dodržujeme a od loňského roku testujeme členy souborů, kteří se potkávají na zkouškách na jevišti. V tom budeme i nadále pokračovat.  Od pondělí 8. března budeme testovat i  všechny ostatní zaměstnance divadla.

Přes všechna opatření Jihočeské divadlo stále funguje a připravuje nové inscenace a projekty. Za zavřenými dveřmi, které otevíráme prostřednictvím on-line prostoru, se právě odehrávají přípravy tanečního divadla na motivy legendárního Kubrickova filmu „Mechanický pomeranč“ a opery „Cosi fan tutte.“ V minulém týdnu se bez diváků „odpremiérovala” velmi zajímavá inscenace činohry „Perplex“. Jakmile se divadla otevřou, jsme připraveni divákům nabídnout novinky ze všech našich souborů.

Ze zkoušek inscenace „Perplex“ je tento i titulní obrázek

 Ze střechy radnice do vašich srdcí

Orchestr opery JD se vrací na střechu českobudějovické radnice. Po dobu čtyř týdnů, vždy ve středu od 13.30 hodin, zahrají trubači orchestru skladby, které se ponesou v duchu vnitřního zastavení, zklidnění a očekávání nejvýznamnějšího liturgického svátku – Velikonoc.

Na první koncert se lidé mohou těšit již tuto středu v oznámených 13.30 hodin.

Velké putování s Malým divadlem“

Další z projektů bezpečné kultury je „Velké putování s Malým divadlem“. Putování za jihočeskými pověstmi, které jsou propojeny s určitými místy v jižních Čechách. Protože současný stav nedovoluje vyrazit za hranice okresu, je putování určeno hlavně pro lidi z okolí Terčina údolí, Karlova hrádku a Čertovy šlápoty, kde jsou již umístěny „kešky”. S putováním budeme pokračovat, jakmile budou zrušena opatření s uzavírkou okresů.

„Perplex“ vypadá už i na fotografiích zajímavě…

Pro všechny ostatní máme připraveny audio nahrávky Jihočeských pověstí od Radovana Krátkého, které vypráví herci Malého divadla. O celém projektu se můžete dozvědět více zde. Povídky jsou volně k dispozici na Youtube kanále JD.

Roztančíme divadlo!

Klipy proti trudomyslnosti, kterými budeme dělat radost v online prostoru. Klipy k písničkám z inscenací Malého divadla, které roztančí malé i velké a zaženou chmury startujeme 15.3. 2021.

Radostné songy budou ke zhlédnutí na facebooku Malého divadla a na YouTube kanále JD.

Pilně se zkouší i taneční inscenace „Mechanický pomeranč“, inspirovaná kultovním americkým filmem režiséra Stanley Kubricka

Čaj o páté

Poslední z březnových projektů jsou on-line návštěvy u seniorů z Klubu Aktiv. Každou středu v 17.00 hodin se vybraný člen nebo členové divadla připojí do on-line „místnosti” klubu a budou si povídat celkem s cca 30 seniory.

Celý projekt zahájí ředitel divadla Lukáš Průdek, který bez váhání souhlasil s návrhem pana Batysty z Klubu Aktiv. Tedy, uspořádat on-line povídání se seniory. Těšíme se na to a věříme, že se k nám přidají i další, kteří budou chtít příjemně zkrátit dlouhé chvíle seniorů.

 

 

Foto: archiv JD

Eva Marečková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Náš rozesmátý rozhovor s LUCKOU VONDRÁČKOVOU

„Každá proměna je pro mne čerstvý vítr do plachet“

Lucku Vondráčkovou, zpěvačku, herečku a tanečnici, všestranně talentovanou osobnost, nikomu představovat nemusíme. Jak se jí vede v době koronavirové krize? A co říká o svých klipech?

Jste skvělá tanečnice, ale ve většině Vašich pozdějších videoklipů vlastně ani moc netančíte. Čím to?

Je pravda, že teď točím klipy hlavně příběhové, filmové. Asi mám kolem sebe nedostatek pěkných příběhů 🙂 . A je to taky fajn, zahrát si ve vlastním klipu jako herečka. Ale já se zase k těm tanečním vrátím 🙂 “

Se dvěma Davidy Davidem Gránským a Davidem, křestním jménem Michalem, při práci na klipu „Válka” (foto: Eva Smolíková)

Který tanec máte vlastně  nejraději?

To se asi nedá říct. Miluji latinu i modernu. Ale i step, standardy… prostě tanec v jakékoli podobě…“

Sledujete ráda taneční inscenace, nebo balet či  StarDance?

Pokud mám čas,  tak ano… Ale teď u mě  vedou  nejrůznější  videa na instagramu. Je to úžasné, že můžete vidět výuku tanečních škol,  aniž  byste tam musela jezdit!“

U příležitosti práce na stejném klipu (foto: Eva Smolíková)

Většina Vašich písní je spíše romantická. Ovšem některé jsou zase úplný protipól a člověk by čekal rebelku. Jaká jste Vy sama?  Jste snílek nebo čertice?

Většina věcí, které zpívám jsou o vztazích, myslím, že o těch je život.  A jaká jsem já osobně? Čert s andělem v jednom těle 🙂 “

V songu „Úplně down” pravděpodobně překonáváte nějakou krizi, dokonce pláčete. Odpovídalo to i Vašemu rozpoložení? Vybavovala jste si nějaký konkrétní příběh? Plakala jste doopravdy?

Ta písnička je natočená na jeden záběr. Bez střihu. A je tak dobře napsaná, ze mě to dovedlo až k podstatě. Nemusela jsem nic hrát.“

V songu „Růže” nechcete být jen „holka na ozdobu”. Máte někdy pocit, že lidem celkem vadí, když je žena svá?

No, spíše  ženy v sobě mají zábrany. Jsou vychovávány tak, aby z nich byly hodné holky a nešly  do konfliktu. No,  a po této cestě někdy ztratí  samy sebe. Potom je  osvobozující  jít proti očekávání druhých, ale v souladu se svým  přesvědčením!“

Klip „Milování”  je naprosto odlišný než písně, na které jsme byli od Vás do té doby zvyklí. Co Vás přivedlo k takové změně?

Celá písnička je více sexy a  provokativnější,  než  jsem do té  doby zpívala. A klip Terezy Hirsch to ještě  umocnil. A teď získává  ceny po celém světě. Risk se vyplatil“ 🙂

Ve stylizaci princezny

V tomto klipu byly použity i speciální UV barvy, dokonce poprvé v českém klipu. Jak k tomu došlo a co jste na to říkala?

To byl nápad Terezy. Vždycky se nechám překvapovat s čím přijde. Je velice originální. Malovali to na mě  asi dvě hodiny 🙂  “

V části – „dělej to, co se nesmí…“  mám skoro až takový pocit,  neutíká snad člověk až tam, kde by možná neměl být???  Mám na mysli teď třeba nějaké zneužívání

To ani ne. Spíše  ven z konvencí. Milování nemá  hranice… o tom ta písnička je“ 🙂


 

Nedávno jste fotila kalendář pod názvem „Proměny”.  Bavilo Vás focení?  

Moc. Jsem herečka a každá proměna je pro mě jako čerstvý vítr do  plachet. To bylo focení za odměnu 🙂 “

Nahlédla jste tedy do práce modelky.  Lákalo by Vás takové povolání? Čím se cítíte být nejvíce? Zpěvačkou, herečkou nebo tanečnicí?

Někdy více točím písničky, někdy více hraji. Líbí se mi, že už  30 let můžu dělat obojí. Potkávám inspirativní  lidi a pořád se učím.  To je radost.“

S vůní parfému

Jak se Vám tvoří v době koronavirové? Jde to?  Máte stále plný diář? Jak vlastně tuto dobu snášíte?

Měla jsem hodně divadelních plánů.  Ty padly. Tak se více věnuji  muzice, herectví a nejvíc samozřejmě svým dvěma klukům 🙂 “

Ať se Vám daří, děkujeme za rozhovor.

 

Foto: Eva Smolíková, Facebook Lucie Vondráčkové

 

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Rozhovor s herečkou STANISLAVOU JACHNICKOU:

„Tanec mi dal disciplínu i vnímavost k tělu“

Původně si STANISLAVU JACHNICKOU vybavuji ještě z DAMU, pod dívčím jménem Šťastná. A dá se říci, že na první pohled působí šťastně dodnes. Abych to čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU poodhalil blíže – a současně jsme společně zavzpomínali nejen na její profesionální taneční kariéru – nabídl jsem této herečce i uznávané dabérce prostor v rozhovoru.

A začali jsme zrovna nikoli šťastnou realitou:

Aktuálně se nedá opominout složitá situace kolem divadel a kultury všeobecně. Vidíte Vy sama pro kulturní život vůbec nějaké výraznější světlo na konci tunelu?

Při svém vrozeném optimismu, vidím vždycky světlo na konci tunelu. Nepříjemné je, že nevíme, jak ten tunel bude dlouhý a jestli se v něm neocitneme za půl roku znovu? Ale člověk musí mít nějakou naději, která je motorem pro přežití téhle situace. Po jarní karanténě jsme v divadle netušili, jestli se nám publikum vrátí. Stále nebyla situace úplně v normálu a lidé nevěděli, zda se představení uskuteční. A tak koupi vstupenek nechávali na poslední chvíli a my nikdy nevěděli, kolik přijde diváků. Ale byli jsme připraveni hrát za každou cenu i pro málo obecenstva. Lidé seděli v rouškách a podle závěrečného potlesku, který trval déle než obvykle, jsme pochopili, že jsou šťastni a vděčni, že mohou být součástí živé kultury. A ne jenom té internetové nebo televizní. I z tohoto důvodu věřím a doufám, že se k nám diváci zase vrátí. V létě jsem hrála na Kampě představení ,Meda´ o Medě Mládkové. A její manžel pronesl památnou větu, která je napsaná i na zdi Musea Kampa: ,Přežije-li kultura, přežije národ.´“

Jak Vy osobně kompenzujete současnou absenci vystoupení a natáčení?

Nijak. Beru to jako, že mám prázdniny. A o prázdninách člověk přece není nervózní, že nemá práci, ale věnuje se jiným věcem. Třeba sportu, čtení, vaření, procházkám. Občas dostanu práci v dabingu, kde jsem ve studiu sama a za sklem je zvukař. Nebo jsem teď, pro Vršovické divadlo MANA, kde také hraji, natočila podcast.“

Je obecně známa Vaše taneční minulost. Kde jste prováděla vůbec první baletní či taneční krůčky?

Od první do deváté třídy jsem třikrát týdně chodila do Lidové školy umění na obecnou přípravku, klasický balet a lidovky.“

 Navštěvovala jste také obligátní taneční?

Ano navštěvovala a ráda. Chodila jsem do ,Repré´ čili Obecního domu. A na zápis do těchto prestižních tanečních jsme, s maminkou, čekaly od pěti hodin ráno! Při lekcích, ale ani tak nešlo o to naučit se taneční kroky, jako spíš seznámit se s nějakým klukem. Bavilo mě to a byla to velká zábava – dámská volenka a moje načančaná maminka jako garde. Tuhle společenskou záležitost, sešněrovanou pravidly, jsem si kompenzovala řáděním na diskotékách. Tančila jsem třeba tři hodiny v kuse a snažila se za pochodu pochytat nejnovější trendy a styly.“

Kdo nebo co Vás tehdy později zavedlo do vyhlášeného tanečního VUSu?

Do VUS UK mě přivedla Eva Jeníčková, se kterou jsem chodila do Lidové školy umění. Byla velmi talentovaná. Naše lektorka paní Homolová jí na jednom našem vystoupení představila Janu Hartmanovi a ten ji vzal do VUSu. A to ona mi dala vědět, když byl vyhlášen konkurz do přípravky souboru. Přijali mě. A asi po roce jsem se dostala i do základního kádru. Na tehdejší socialistické poměry to byl velmi moderní soubor, který hodně točil a cestoval do zahraničí. Točili jsme hlavně víly v pohádkách, tanečnice v zahraničních filmech nebo i ,company´ pro zahraniční hudební klipy. Největším zážitkem pro mě byla měsíční stáž v Contemporary dance school v Londýně.“

 Co Vám tanec dal pro další uměleckou kariéru a i pro tu civilní?

Tanec mi dal disciplínu, emoční otevřenost, respekt a vnímavost k tělu svému i kolegů. Na rozdíl od herectví si zde nemohu pomoci slovy. O to pravdivější a citlivější musí být emoce, kterou musím najít uvnitř sebe a přenést ji na diváka. Což je velká průprava pro herectví. Velkým přínosem je, nejen na jevišti, ale i v civilu, dobrá koordinace pohybu a ovládání těla. A v neposlední řadě je teď pro mě jednodušší ztvárnit taneční role v činoherním představení. Třeba v divadle ABC tanečnici argentinského tanga v ,Drž mě pevně, miluj mě zlehka´ anebo v ,August, august, august´ naopak tanečnici samby a konečně v ,Tančírně´ – tanečnici procházející tanečními styly od roku 1918 do 2018. Můj poslední počin, kde jsem spojila tanec s hereckou nadsázkou, byla akce ,Roztančené divadlo´ ve Vinohradském divadle.“

S  Jiřím Hánou v inscenaci divadla ABC „Drž mě pevně, miluj mě zlehka”

 Na jaký žánr tance se ráda podíváte v televizi či naživo v divadle?

Na jakýkoliv, který má nápad a kvalitní provedení a tanečníci do toho jdou se zápalem, emocemi a energií na 200 %. Například se chystám (až to bude možné) na nedávno premiérované ,Bon Appetit´ v ND, které režíroval můj bývalý, velmi talentovaný kolega z VUSu Jan Kodet. A moc se těším, protože ukázky byly úchvatné.“

Jednou z Vašich prvních filmových rolí byla postava Olgy v nonkonformním snímku Oskara Reifa „Postel”. Vyhledala jste si tehdy tento poměrně netradiční projekt sama? Anebo si tvůrci zvolili Vás?

Tento, jak hezky říkáte, ,netradiční projekt´ měl obrovské ambice. Scénář vyhrál 2. místo v soutěži v New Yorku. Za kamerou stál Igor Luther a zaštiťovaly ho velké produkce. Takže i casting byl náročný a měl několik kol. Proto jsem byla velmi překvapená, že mě nakonec vybrali. Samotné natáčení bylo soubojem mezi režisérem Reifem a kameramanem Lutherem. Film je totiž černobílý, hodně si hraje se světlem a atmosférou. Režisér i kameraman měli svoji představu, ze které nechtěli ustoupit. Tím se dokončení o pár let protáhlo. Nicméně, je to ve výsledku skvělý film, oceněný několika cenami například v Cannes, Seattlu anebo Českým lvem.“

V „nováckém” nekonečném seriálu „Ulice” hrajete postavu Denisy Mastné, trvale zapojené do byrokratického a politického aparátu. Jaké máte v běžném životě zkušenosti s úřady i politikou?

S politikou nemám zkušenosti žádné a ani v tom směru nemám ambice. Co se týče byrokracie, tak mám zkušenosti asi jako každý, kdo přijde na úřad. Třeba si jdete pro razítko, ale to nedostanete, když nemáte papír od tamtoho. Ale ten nedostanete, když nemáte povolení od támhletoho a ten tamten není zrovna v úřadě a neví se, kdy bude. Anebo to má schvalovací lhůtu 30 dnů, ale když vidí, že na to spěcháte, tak se lhůta z nějakého důvodu ještě protáhne. No, jen o tom mluvím, už jsem vytočená. 🙂

Doma

Podstatnou částí Vaší filmové práce je i dabing. Jak Vám vyhovují současné způsoby práce? Někteří kolegové si stěžují, že se již často nenatáčejí souběžně ani dialogy, že každý herec namlouvá vše individuálně…

Moc ráda jsem chodívala na Kavčí Hory, kde se dabing natáčel po smyčkách. To znamená stále se dokola opakovala krátká sekvence několika vět, dokud jste jí nezahráli a neřekli perfektně. A ve studiu bylo tolik lidí, kolik jich ta scéna obsahovala. Odpovídali jsme si vzájemně a mělo to punc autenticity. Když jsem dabovala náročnější dialog a nešlo mi to, tak jsem si říkala, že to třeba bude těžké i pro kolegu a nebudu v tom sama. A naopak, když šlo o komediální dialogy, tak nás to tak vyhecovalo, že jsme občas úpravci vylepšili pointu. Dneska jsem ve studiu sama, třeba i jen 15 minut a mohu jet do dalšího studia. Stejně jako zkrácená doba ve studiu se ale, bohužel, zkrátilo i finanční ohodnocení. 🙁 .“

Prý jste si oblíbila poměrně netradiční sportovní odvětví – thajský box. Co Vás, křehkou ženu, k tomuto mužnému sportu přivedlo?

Tady Vás jen opravuji – nedělala jsem thai box, nýbrž kickbox. Hledala jsem něco, kde bych si zlepšila, po porodu, fyzičku a hrozně mě nebavily různé formy aerobiku nebo dámského posilování. Tréninky kickboxu mě vždycky úplně zničily, což mi vyhovovalo. Trénovala jsem třikrát týdně. Ale do ringu na zápas jsem si nikdy netroufla. Vzhledem k mému povolání jsem si chtěla udržet obličej bez šrámů a spokojila se jen s těmi náročnými tréninky.“

 K jakým dalším sportům máte blízko? Aktivně anebo divácky?

Na sport v TV se dívám jen, když je olympiáda nebo nějaké MS. A na živo chodím fandit synovi, který hraje profesionálně volejbal za Odolenu Vodu. Já sama jsem se sportem začala až v hluboké dospělosti. Trochu lyžuju, jezdím na kole, dělám spinning, lezu na stěně, občas se potápím… A před čtyřmi lety jsem, právě díky synovi, začala s volejbalem.“

S volejbalovým míčem

 V pardubickém angažmá byl s Vámi souběžně i populární, předčasně zemřelý, Vladimír Čech. Nepřivedl, vás ostatní kolegy, k jeho milovanému minigolfu či turistice?

Na Vláďu vzpomínám moc ráda. Kromě pardubického angažmá, jsme se potkali i v zájezdové hře ,Duchu, jsi přítomen´ a pár let jsme spolu hráli i v ABC a Rokoku. Uměl moc krásně a vtipně vyprávět o svém putování po Čechách, ale k turistice mě nepřivedl. Přivedla jsem se na cesty sama, když jsem ušla 120 km dlouhou pouť do Santiaga de Compostella. Ale co jsem díky Vláďovi zkusila je ,Woodkopf´. Jezdila jsem, s partou absolventů DAMU, na vodu. A Vláďa tam, z recese ještě s pár kolegy, založil nový sport ,Woodkopf´. Spočívá v tom, že se dva, je jedno, jestli muž či žena, postaví proti sobě s dvoumetrovou fošnou na hlavě a snaží se ji tomu druhému shodit. Nesmí se ale ani tělem, ani svou fošnou, dotknout soupeře. Vyžaduje to ,placatou hlavu´ a soustředění.“

Na civilním snímku na výletě

Co můžete prozradit ze svých současných profesních i civilních plánů, pokud tedy vůbec nyní plánovat lze…

Teď bych řekla ,vím, že nic nevím´. Pracovní plány se posouvají, divadlo teď posílá termíny od ledna… Mám nějakou práci domluvenou na jaro a pak na červen. Spíš bych, touhle cestou, pokorně naplánovala čtenářům pár kulturních tipů.

Až to bude možné, tak vás moc ráda uvidím ve Vršovickém divadle MANA na představení ,Ta třetí´ a ,5 za 1´. Anebo v divadle ABC na ,Tančírně´, či v Rokoku na ,Čapkovi´.“

Děkujeme za upřímný rozhovor, za závěrečné divadelní tipy a přejeme hodně trpělivosti a mnoho zajímavých rolí i výzev v, ne zas tak dalekém, budoucnu.

Foto: J. Hrášek, J. Khalifa a archiv S. Jachnické

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN