Rozhovor se zpěvákem Michaelem Kluchem

„Kdysi jsem řekl: Pojďme dělat hudbu, jak to jen nejlépe umíme“

Legendární Queennie, kteří vyprodali O2 arénu a těsně po lockdownu stanuli znovu na jevišti, představovat čtenářům nemusíme. Jen upřesníme, za dobu své existence od roku 2006 se stali  jednou z nejuznávanějších Queen  tribute kapel na světě. Uskutečnili na tisíc koncertů na několika kontinentech.  Perfekcionismus a technická dokonalost, to jsou slova, která je  vystihují. V dubnu 2018 měl v Divadle Radka Brzobohatého premiéru muzikál  Freddie s Queenie v hlavní roli.

Po nekonečném lockdownu,  kdy se nezpívalo, nevystupovalo, jste stanuli jako první hudební skupina  před vyprodanou 02 arénou. Jaký byl Váš pocit? 

„To je složitá  otázka, nebo lépe řečeno, ta otázka zní jednoduše, ale ten kontext v pozadí…, není vůbec  lehké odpovědět. My  jsme náš  koncert či  dva  koncerty  vyprodali už v prosinci 2019 a to byla  euforie! To se  nestává často ani předním českým kapelám, natož hudební skupině  našeho žánru. (Dnes si sice  troufám říci, že jsme tento  žánr i trošku posunuli, to je ale jiná věc.)  Jenže  s příchodem lockdownu se euforie  vytratila. Mám tedy takový „zkreslený“ dojem.

Stát po takové době  před publikem pro mě znamenalo spíše negativní pocit,   protože jsem do poslední chvíle nevěděl, zda ty koncerty proběhnou. Všechno  bylo hektické.  Během první písně, kdy jsem se měl postavit na podium, mělo dojít k výbuchu pyrotechniky.   Výbuch  byl pro mě signál, že mám jít na jeviště, jenže k tomu výbuchu vůbec nedošlo. Místo  toho, abych si užíval vyprodanou halu, byl jsem nervózní, protože jsem měl strach. Nacházel jsem se blízko „odpaliště“ a hrozil jsem se, aby mi to nevybouchlo nečekaně. Snažil jsem se  běžet  někam pryč. Dobrý  pocit jsem si začal užívat až o něco později.  Ten výbuch tam nakonec byl, ale někde uprostřed písně, mimo rytmus, špatně to seplo… Takže moje euforie v ten moment taková nebyla, ale teď si z toho dělám už legraci. Prostě se to stalo, na druhou stranu tam  bylo tolik jiných věcí, které se mohly nepovést, a ty se povedly, takže tohle  zůstalo jako malý detail.

Vyjádřil bych to celé asi  tak: když jsem přicházel do 02 arény, byl jsem nejnervóznější člověk na světě,  když jsem   odcházel, tak jsem byl ten nejšťastnější člověk na světě. A to je na koncertech právě to hezké.“

Queen –  trošku je napodobujete, obdivoval  jste je coby kluk?

„No, moje odpověď bude zase „košatá“. Kdybychom k té muzice neměli vztah, tak bychom ji nemohli dělat na té úrovni, na jaké ji děláme. Možná ani tanečník nemůže dobře tančit roli,  kterou nemá rád. V angažmá je to sice tak, zkrátka musíte roli zahrát, tak musíte.

Ano, měl jsem k té hudbě vztah, od malička patří k mé nejoblíbenější, rozhodně to byl  důvod, proč jsme ji začali dělat. Zpočátku jsme snad ani nebyli kapela, nehráli jsme pro diváky. Jen jsme se sešli s pár klukama, nahráli  si oblíbené písničky, také třeba písně Leda Zeppelina či jiných. Ale neměli jsme v té době ani  baskytaristu! Později jsme měli i klávesistu a ještě později  jsme si  začali myslet, že už k stylu Queen  máme nějaké předpoklady. Hra na kytaru je tam specifická, o stylu ani nemluvím.

Nakonec jsme si řekli, že si to zkusíme zahrát před divákem a budeme se tomu věnovat více.  Před 15-ti lety bylo naivní si myslet, že jsme dokonalí, ani jsme si to rozhodně nemysleli!  Dnes je naše  kapela   úplně někde jinde, než byla tehdy. Ale drželi jsme se stále u filozofie:  pojďme to dělat, jak to nejlépe umíme,  na té úrovni, kde se zrovna nacházíme. A to  nám zůstalo.“

Freddie  Mercury byl  tvrdohlavý,  řeknu – „sexuálně nestandardní“, někdo ho za jeho životní styl odsuzuje. Vy se  nějak musíte vyrovnat i  s osobností zpěváka, který je v zásadě  nenapodobitelný. Jak to zvládáte?

„No,  obecně, když se bavím s nějakými lidmi nebo s nimi spolupracuji,  tak je vnímám  profesně, když si hledám kamarády, tak je vnímám charakterově, takže Mercuryho vnímám jako vynikajícího zpěváka. Je mi jedno, jaký byl v soukromí. Mě jeho život nepohoršuje, ale i kdyby, tak všeobecně mám k lidem přístup – jsi kamarád, tak je mi jedno   s kým se ‚vyspíš‘. Zrovna tak, když jdu koupit rohlíky a jsou chutné, tak je mi celkem jedno, kdo mi je prodá.  Beru tedy Mercuryho jako kamaráda. Na koncertě  je to jedno, ze  soukromého života na jeviště vlastně nic nedostanete. V  hudbě samotné někde je Michael Kluch, ne Freddie.

Možná Freddie  někdy byl při koncertech trošku sprostý, ale v Čechách mi připadá hloupé mluvit na fanoušky anglicky, takže snad jedině v zahraničí je možné malinko Mercuryho zahrát i s jeho typickými hláškami.

Ale mně  ta jeho postava  dělala mnohem větší  problém během muzikálů, kdy už  jeho osobní rovina opravdu na  jevišti vidět je. Ano, to uznávám.  Měl jsem  načtené knížky a trošinku jsem tušil, jak by asi on reagoval ve  svém slovníku, ale já takový vůbec nejsem jako on,  takže se to úplně napodobit nedá. Tím, že jsem naprosto odlišný, ta role se mi nehrála tak snadno, jak se možná na první pohled může zdát.

Možná ale  je tu i jiné hledisko. Pravděpodobné je totiž i to,  že jaký byl a jak ho známe, byla jen nějaká jeho póza a  on sám takový možná vůbec nebyl. Třeba byl srdečný, měl kolem sebe svou skupinu lidí, nikoho dál už tam příliš nepřijímal,  ale pak šel na večírek, tam např. některé  osobnosti různě  lezou po stolech a tak podobně, takže to jsou takové ty  polohy umělců, kterou bych možná mohl mít i já,  třeba bych také mohl lézt po stole, no, nevím. Tohle na koncertech naštěstí vůbec neřeším, tam je to  jednodušší.“

Queen vesele střídali hudbu a styly,  ne vždy to posluchač snáší dobře, chce si v hudbě najít to své oblíbené a hotovo.  Byli  v tom trošku atypičtí. Jak to řešíte Vy?

„Já jsem teď udělal novou píseň, která není „queenovského žánru“, ale diváci byli nadšení. Jsou tam určité polohy, které nejsou pro tu hudbu typické, takže jsem si trošku „odskočil“, ale žánrově to zase není v žádném případě úplně něco jiného, moderní prvky tam jsou.  Všichni se nějak vyvíjíme a naše hudba s námi.  Já nemám problém zpívat ať popovou nebo lidovou  píseň, cítím se být zpěvákem a je mi celkem jedno, co to zrovna je.  Mám na to  hlasové  vybavení, jiným žánrům se vůbec nevyhýbám.

Ale nejsem samozřejmě operní zpěvák, takže nechci, aby mě někdo chytal za slovo. Kdyby mě poslouchal operní profesionál,  řekl by, že techniku nemám úplně správnou, což je pochopitelné, jsem „popík“, ne „operák“. A to je průšvih vždycky,  když se „popíci“ pouští do opery a „operáci“ do popíku.“

Co když pandemie není u konce?  A přijde další lockdown?  Jak si  s tím poradíte?

„Tak toto má zase více rovin. Jedna věc  je živobytí jako takové. Pokud jde o naši kapelu, naštěstí se  nemusíme ohlížet  po jiné  profesi, takže  z ekonomického hlediska přežijeme.  Nechci to zlehčovat, ani se nechci vůbec míchat do politiky, já už  jen doufám, že žádný lockdown nebude. Nešlo jen o koncerty, lidé nemohli rok nikam chodit, nemohli se seznamovat, některé moje známé trápí, že si nemohli najít holku nebo kluka, další trápí  ekonomické problémy, ale je tu i edukace dětí, mělo to na všechny  obrovský psychický  dopad.

Je tu samozřejmě fakt, že i nadále je  všechno poloviční, diváci se bojí chodit na koncerty, možná ani nemají  náladu starat se o svoji duši,  nebo o nějakou svoji  radost, to se vytratilo.  Nechci tady lamentovat, ale  nám to  vzalo  minimálně dva roky profesního života, to je prostý fakt, tak asi budeme muset vydržet na jevišti déle, no. Problém vidím jenom v tom, že tohle si  nenaplánujete, pokud vám tělo jednou řekne, že už  dost,  tak  vám ty dva roky nikdo nedá.  Ani teď to není tak, že bychom nastartovali tam, kde jsme skončili před pandemií, nějaký propad tu bude,  může to zase  trvat nějaké dva roky, než se trh obecně znovu ozdraví. Nejde  jen o kulturu,  tam to bude trvat ještě  déle, a to mě teda mrzí.

Ať je to, jak je to, nic s tím  neuděláme. Uklidňuje mě jedna myšlenka, že jsem jakoby v takovém náručí  Božím a ten rozhodne, ne já.

Těším se z toho, že jsme vystupovali  v 02 aréně, to pro  nás bylo nesmírně důležité.  Máme  už rozjednané turné po světě, to je také podstatné. Koncerty  se vydařily, ohlasy na ně  byly tak pozitivní!  Ani jsme nečekali, že se tak vydaří.  Udělali  jsme akci, která vlastně nemá obdoby. Mám  z toho velkou radost a to mě teď žene dál.

A pokud přece jen  nějaký další lockdown přijde,  vyprodukuji zase nějakou píseň. Mám teď uvolněnou mysl, dříve jsem ji měl neustále zaneprázdněnou tím, co bude s námi, zda bude koncert, nebo ne, teď bych se věnoval nějakému vlastnímu albu.“

Škoda ztraceného roku, ale možná musíme vzít v úvahu i to, že nebýt lockdownu, bylo by tu místo 30- ti tisíc  mrtvých třeba 200 tisíc.  Není pak sobecké chtít se bavit? Jak se na to díváte?

„To je  strašně složité, to už není ani politika, ale spíše nějaká filozofie. Možná je sobecké, nechat lidi umírat, jsou to něčí maminky, babičky, bratři, já vím. Také mi  zemřeli blízcí, jsem smutný, ale jsem pragmatický. Když mě zítra srazí tramvaj, tak srazí, nemám žádné právo na život, když zasáhne osud, tak zasáhne. Navíc na jedné straně to vypadá jako „zbytná“ zábava, ale na straně druhé stojí nejrůznější profese, které živí své rodiny, a vydělané peníze utrácí za služby zase třeba ve firmě, kde pracuje někdo z diváků. Ekonomika je nekonečný koloběh, který spolu úzce souvisí, a všechny ty konsekvence můžeme koneckonců nyní sledovat v přímém přenosu. Ekonomická krize totiž také ničí životy. Pak si vyberte..

Atˇ  už je to, jak je to, i přes to, že nám lockdown  vzal  nějakou část kariéry, možná nám to i něco dalo. Chci hledat ty hezké a pozitivní momenty. Možná máme  i  novou energii a naději. A touhu zase jít dál.“

Děkujeme za rozhovor, přejeme hodně úspěšných koncertů 

 Foto: archiv Michaela Klucha 

Eva Smolíková

Divadlo NoD uvádí legendu o Lunetic

The Legend of Lunetic je dokumentární divadelní sondou do dětství a dospívání v 90. letech

Divadlo NoD uvádí legendu o Lunetic

V nové divadelní premiéře tvůrčího tandemu Janek & Natálka (režisér Janek Lesák a dramaturgyně Natálie Preslová), které je zároveň uměleckým vedením pražského Divadla NoD, ožije jedna z legend devadesátých let – kapela Lunetic. Příběh, který dává naději, že i když se narodíte v Mostě, pořád se můžete stát legendou. Inscenace The Legend of Lunetic je dokumentární divadelní sondou do dětství a dospívání v 90. letech. Premiéra je naplánovaná na sobotu 27. 11. 2021 od 19:30, první repríza bude následovat ve středu 15. 12. 2021.

„České devadesátky znamenají první setkávání se západní popkulturou a celospolečenský pocit, že je všechno možné, stačí chtít.“ říká dramaturgyně Natálie Preslová a dodává: „Čím větší odstup má naše společnost od 90. let, tím jasněji vidí všechny chyby, které v nich udělala, ať už se to týká politických rozhodnutí, módy, účesů, barevnosti fasád rodinných domků nebo hudebního vkusu.“

V rolích dívčích idolů Vaška, Martina, Davida a Aleše se po náročném pěveckém a tanečním tréninku představí domácí soubor Divadla NoD, tedy Lumíra Přichystalová, Láďa Karda, Martin Cikán a Jan Strýček. Tito čtyři zástupci jedné generace pátrají po původci svého zničeného vkusu. A pod nánosem devadesátkových cetek nalézají děsivou pravdu. Dne 27. února 1995 vstoupil do atmosféry zvlášť jasný meteor, jehož úlomky dopadly do Čech a Moldávie. Ve stejný den vznikly skupiny Lunetic a O-Zone. Náhoda?

„Během 90. let se stalo spoustu opravdu hodně bizarních a hodně nepravděpodobných událostí, ale nikomu to tady nepřipadalo zvláštní. Jako by všichni byli oslepení nějakým úžasným devadesátkovým fetem. A tak jsme se rozhodli přijít na to, co jsme si to doopravdy šlehli, a tak trochu před mladšími generacemi ospravedlnit to, proč máme všichni na fotkách z dětství tu stejnou hnusnou ledvinku a z očí nám stříká, jak jsme za ni šťastní.“ říká režisér Janek Lesák.

V pořadí šestá inscenace uměleckého vedení Divadla NoD navazuje na linii autorského divadla, které převádí na jeviště jednotlivé fenomény popkultury. Tu zahájily inscenace Osamělost komiksových hrdinů (prosinec 2017), Měsíční sonáta č. 11 (únor 2018), inscenace využívající technologii binaurálního zvuku FANTASY! (leden 2019), BIBLE 2 (únor 2019) a projekt na pomezí divadla a LARPu MĚSTEČKO PALERMO USÍNÁ (leden 2020).

Hrají: Lumíra Přichystalová, Láďa Karda, Martin Cikán, Jan Stýček & New Kids in the NoD / Kamila Mottlová, Eliška Soukupová, Michal Máša, Karel Jinda nebo Lukáš Prokop

SCÉNÁŘ: Janek & Natálka
DRAMATURGIE: Natálie Preslová
REŽIE: Janek Lesák
CHOREOGRAFIE: Kamila Mottlová
HUDBA: Lunetic & Ivo Sedláček K
KOSTÝMY: Paulína Bočková
LIGHTDESIGN: Dano Kozlík
SOUNDDESIGN: Vojtěch Drobek Krátký
PRODUKCE: Helena Plicková
VIZUÁL: Dominik Miklušák
FOTO: Michaela Škvrňáková

 

NoD, Taneční magazín

Náš rozesmátý rozhovor s LUCKOU VONDRÁČKOVOU

„Každá proměna je pro mne čerstvý vítr do plachet“

Lucku Vondráčkovou, zpěvačku, herečku a tanečnici, všestranně talentovanou osobnost, nikomu představovat nemusíme. Jak se jí vede v době koronavirové krize? A co říká o svých klipech?

Jste skvělá tanečnice, ale ve většině Vašich pozdějších videoklipů vlastně ani moc netančíte. Čím to?

Je pravda, že teď točím klipy hlavně příběhové, filmové. Asi mám kolem sebe nedostatek pěkných příběhů 🙂 . A je to taky fajn, zahrát si ve vlastním klipu jako herečka. Ale já se zase k těm tanečním vrátím 🙂 “

Se dvěma Davidy Davidem Gránským a Davidem, křestním jménem Michalem, při práci na klipu „Válka“ (foto: Eva Smolíková)

Který tanec máte vlastně  nejraději?

To se asi nedá říct. Miluji latinu i modernu. Ale i step, standardy… prostě tanec v jakékoli podobě…“

Sledujete ráda taneční inscenace, nebo balet či  StarDance?

Pokud mám čas,  tak ano… Ale teď u mě  vedou  nejrůznější  videa na instagramu. Je to úžasné, že můžete vidět výuku tanečních škol,  aniž  byste tam musela jezdit!“

U příležitosti práce na stejném klipu (foto: Eva Smolíková)

Většina Vašich písní je spíše romantická. Ovšem některé jsou zase úplný protipól a člověk by čekal rebelku. Jaká jste Vy sama?  Jste snílek nebo čertice?

Většina věcí, které zpívám jsou o vztazích, myslím, že o těch je život.  A jaká jsem já osobně? Čert s andělem v jednom těle 🙂 „

V songu „Úplně down“ pravděpodobně překonáváte nějakou krizi, dokonce pláčete. Odpovídalo to i Vašemu rozpoložení? Vybavovala jste si nějaký konkrétní příběh? Plakala jste doopravdy?

Ta písnička je natočená na jeden záběr. Bez střihu. A je tak dobře napsaná, ze mě to dovedlo až k podstatě. Nemusela jsem nic hrát.“

V songu „Růže“ nechcete být jen „holka na ozdobu“. Máte někdy pocit, že lidem celkem vadí, když je žena svá?

No, spíše  ženy v sobě mají zábrany. Jsou vychovávány tak, aby z nich byly hodné holky a nešly  do konfliktu. No,  a po této cestě někdy ztratí  samy sebe. Potom je  osvobozující  jít proti očekávání druhých, ale v souladu se svým  přesvědčením!“

Klip „Milování“  je naprosto odlišný než písně, na které jsme byli od Vás do té doby zvyklí. Co Vás přivedlo k takové změně?

Celá písnička je více sexy a  provokativnější,  než  jsem do té  doby zpívala. A klip Terezy Hirsch to ještě  umocnil. A teď získává  ceny po celém světě. Risk se vyplatil“ 🙂

Ve stylizaci princezny

V tomto klipu byly použity i speciální UV barvy, dokonce poprvé v českém klipu. Jak k tomu došlo a co jste na to říkala?

To byl nápad Terezy. Vždycky se nechám překvapovat s čím přijde. Je velice originální. Malovali to na mě  asi dvě hodiny 🙂  „

V části – „dělej to, co se nesmí…“  mám skoro až takový pocit,  neutíká snad člověk až tam, kde by možná neměl být???  Mám na mysli teď třeba nějaké zneužívání

To ani ne. Spíše  ven z konvencí. Milování nemá  hranice… o tom ta písnička je“ 🙂


 

Nedávno jste fotila kalendář pod názvem „Proměny“.  Bavilo Vás focení?  

Moc. Jsem herečka a každá proměna je pro mě jako čerstvý vítr do  plachet. To bylo focení za odměnu 🙂 „

Nahlédla jste tedy do práce modelky.  Lákalo by Vás takové povolání? Čím se cítíte být nejvíce? Zpěvačkou, herečkou nebo tanečnicí?

Někdy více točím písničky, někdy více hraji. Líbí se mi, že už  30 let můžu dělat obojí. Potkávám inspirativní  lidi a pořád se učím.  To je radost.“

S vůní parfému

Jak se Vám tvoří v době koronavirové? Jde to?  Máte stále plný diář? Jak vlastně tuto dobu snášíte?

Měla jsem hodně divadelních plánů.  Ty padly. Tak se více věnuji  muzice, herectví a nejvíc samozřejmě svým dvěma klukům 🙂 “

Ať se Vám daří, děkujeme za rozhovor.

 

Foto: Eva Smolíková, Facebook Lucie Vondráčkové

 

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Poetické zrcadlení časem

Absolutně první (a přelomová) recenze TANEČNÍHO MAGAZÍNU z videozáznamu divadelního představení

Dnešní složitá a komplikovaná doba klade nové nároky. Na všechny. I na recenzenty. Takže, pokud – z důvodu koronavirových opatření – zatím nemůžeme do divadelních hledišť, tak se k nám dopraví divadlo jaksi samo, „po sítích“. Přímo do našeho počítače. A nejinak tomu bylo v případě videozáznamu premiéry souboru FysioART s poetickým názvem „Za zrcadlem“.

Bylo poněkud složitější, nebrat záznam jako plnohodnotné filmové dílko. Přece jen, zde nemohly být absolutně vysoké nároky na kameru, střih i další ryze filmové prostředky. Tím nechci v žádném případě vzbuzovat dojem, že tyto jsou slabinou výsledného videa. Spíše nemluví vlastní řečí a jsou zcela a výhradně podřízeny výsledné divadelní stránce. Prostě, jak tomu má u správného záznamu být.

Ačkoli je tato autorská tanečně-pohybovo-loutková hra s prvky černého divadla deklarována jako zejména pro maminky s děvčátky, je ve svém výsledku přístupná všem. I těm starším a plnoletým. Prostě, i dospělým „dětem“, které neopustila hravost a bláznivé myšlení. Beze zbytku tomu nahrává tanečně hravá hudba, hojně využívající Orffovského stylu melodiky a instrumentace. Nadužívání různých bicích hudebních instrumentů místy vhodně evokuje metronom – čili relativitu měření času. Což je významovou osou celé bezmála hodinové inscenace.

Již zmíněná hudební stránka (od Michala Seitla) není pouhým ilustračním podkresem divadelních akcí. Naopak, žene představení dopředu. Občas mu kontrastně nastolí klidovější polohu. Jindy, pro změnu, dodá potřebnou dramatičnost.

Důmyslným, ba téměř geniálním, je pojmenování hlavní role – Anička. Poetická poloha inscenace zcela neomylně evokuje bezmála dvě Aničky. Určitě tu Nezvalovu, se Slaměným Hubertem. A zcela nepochybně také Aničku od Františka Hrubína v zahradě plné květin. Známou několika generacím dětí ze „Špalíčku pohádek“, tak nedostižně ilustrovaným Jiřím Trnkou. Zpravodajská povinnost velí potvrdit, že v „Zrcadle“ se hlavní role ujala i civilním jménem Anička. Příjmením Benháková. A určitě je ji třeba za tuto úlohu pochválit.

Dalších sedmi divadelních rolí se ujali čtyři ženy a jeden muž. Ten, s fotbalovým“ jménem Filip Novák, svým výkonem nezůstal za ženskou převahou nikterak pozadu. Jedna z účinkujících – formou nepřechylování – nesla mužské příjmení – Helena Urban. A tak jsem si na chvíli připadal jako na komerční televizi Nova. Mezi Emmou Smetanou a Petrou Svobodou. Ale i toto ovšem patří k dnešní exaltované společnosti.

Zrcadlové“ anebo „hodinové“ (brrrrr to ne, moc zavání „hodinovým hotelem“) představení se vydařilo. Jedině škoda, že jsou pod ním na YouTube zakázány komentáře. Myslím, že by byly převážně a veskrze kladné.

Psáno z videozáznamu představení ze dne 12. 11. 2020, v Městském divadle ve Varnsdorfu. Natočilo: JSvideo.

»Za zrcadlem/ Behind the Mirror«

Obsazení: Anička – Anna Benháková, Mr. Toy/ Pan Hračička – Filip Novák, Mrs. Time/ Paní (svého) času – Helena Urban, Vteřinka – Ester Valtrová, MinutkaAlena Štěpánová

.Autor a režie: Hana Strejčková

Hudba a zvuk: Michal Seitl

Choreografická spolupráce: Anna Benháková

Dramaturgická spolupráce: Kateřina Schwarzová

Výprava, kostýmy: Hana Strejčková

Loutka: Sota Sakuma

Make-up Art: Zuzana Horčičková Maibaumová

Technická spolupráce: Petr Tůma

Kostýmní spolupráce: Filip Novák, Miroslava Kocourková

Světlo: Tomáš Strejček, Jiří Zewll Maleňák

Čas: 57 minut

Poděkování: Zuzana Zajíčková

Fotografie: Ivo Šafus

Produkce: FysioART

Koprodukce: Městské divadlo Varnsdorf

Poděkování: Nová síť

Za laskavé finanční podpory: Ministerstvo kultury ČR, Hlavní město Praha

Foto: Ivo Šafus

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN