Rozhovor se zpěvákem Michaelem Kluchem

„Kdysi jsem řekl: Pojďme dělat hudbu, jak to jen nejlépe umíme“

Legendární Queennie, kteří vyprodali O2 arénu a těsně po lockdownu stanuli znovu na jevišti, představovat čtenářům nemusíme. Jen upřesníme, za dobu své existence od roku 2006 se stali  jednou z nejuznávanějších Queen  tribute kapel na světě. Uskutečnili na tisíc koncertů na několika kontinentech.  Perfekcionismus a technická dokonalost, to jsou slova, která je  vystihují. V dubnu 2018 měl v Divadle Radka Brzobohatého premiéru muzikál  Freddie s Queenie v hlavní roli.

Po nekonečném lockdownu,  kdy se nezpívalo, nevystupovalo, jste stanuli jako první hudební skupina  před vyprodanou 02 arénou. Jaký byl Váš pocit? 

„To je složitá  otázka, nebo lépe řečeno, ta otázka zní jednoduše, ale ten kontext v pozadí…, není vůbec  lehké odpovědět. My  jsme náš  koncert či  dva  koncerty  vyprodali už v prosinci 2019 a to byla  euforie! To se  nestává často ani předním českým kapelám, natož hudební skupině  našeho žánru. (Dnes si sice  troufám říci, že jsme tento  žánr i trošku posunuli, to je ale jiná věc.)  Jenže  s příchodem lockdownu se euforie  vytratila. Mám tedy takový „zkreslený“ dojem.

Stát po takové době  před publikem pro mě znamenalo spíše negativní pocit,   protože jsem do poslední chvíle nevěděl, zda ty koncerty proběhnou. Všechno  bylo hektické.  Během první písně, kdy jsem se měl postavit na podium, mělo dojít k výbuchu pyrotechniky.   Výbuch  byl pro mě signál, že mám jít na jeviště, jenže k tomu výbuchu vůbec nedošlo. Místo  toho, abych si užíval vyprodanou halu, byl jsem nervózní, protože jsem měl strach. Nacházel jsem se blízko „odpaliště“ a hrozil jsem se, aby mi to nevybouchlo nečekaně. Snažil jsem se  běžet  někam pryč. Dobrý  pocit jsem si začal užívat až o něco později.  Ten výbuch tam nakonec byl, ale někde uprostřed písně, mimo rytmus, špatně to seplo… Takže moje euforie v ten moment taková nebyla, ale teď si z toho dělám už legraci. Prostě se to stalo, na druhou stranu tam  bylo tolik jiných věcí, které se mohly nepovést, a ty se povedly, takže tohle  zůstalo jako malý detail.

Vyjádřil bych to celé asi  tak: když jsem přicházel do 02 arény, byl jsem nejnervóznější člověk na světě,  když jsem   odcházel, tak jsem byl ten nejšťastnější člověk na světě. A to je na koncertech právě to hezké.“

Queen –  trošku je napodobujete, obdivoval  jste je coby kluk?

„No, moje odpověď bude zase „košatá“. Kdybychom k té muzice neměli vztah, tak bychom ji nemohli dělat na té úrovni, na jaké ji děláme. Možná ani tanečník nemůže dobře tančit roli,  kterou nemá rád. V angažmá je to sice tak, zkrátka musíte roli zahrát, tak musíte.

Ano, měl jsem k té hudbě vztah, od malička patří k mé nejoblíbenější, rozhodně to byl  důvod, proč jsme ji začali dělat. Zpočátku jsme snad ani nebyli kapela, nehráli jsme pro diváky. Jen jsme se sešli s pár klukama, nahráli  si oblíbené písničky, také třeba písně Leda Zeppelina či jiných. Ale neměli jsme v té době ani  baskytaristu! Později jsme měli i klávesistu a ještě později  jsme si  začali myslet, že už k stylu Queen  máme nějaké předpoklady. Hra na kytaru je tam specifická, o stylu ani nemluvím.

Nakonec jsme si řekli, že si to zkusíme zahrát před divákem a budeme se tomu věnovat více.  Před 15-ti lety bylo naivní si myslet, že jsme dokonalí, ani jsme si to rozhodně nemysleli!  Dnes je naše  kapela   úplně někde jinde, než byla tehdy. Ale drželi jsme se stále u filozofie:  pojďme to dělat, jak to nejlépe umíme,  na té úrovni, kde se zrovna nacházíme. A to  nám zůstalo.“

Freddie  Mercury byl  tvrdohlavý,  řeknu – „sexuálně nestandardní“, někdo ho za jeho životní styl odsuzuje. Vy se  nějak musíte vyrovnat i  s osobností zpěváka, který je v zásadě  nenapodobitelný. Jak to zvládáte?

„No,  obecně, když se bavím s nějakými lidmi nebo s nimi spolupracuji,  tak je vnímám  profesně, když si hledám kamarády, tak je vnímám charakterově, takže Mercuryho vnímám jako vynikajícího zpěváka. Je mi jedno, jaký byl v soukromí. Mě jeho život nepohoršuje, ale i kdyby, tak všeobecně mám k lidem přístup – jsi kamarád, tak je mi jedno   s kým se ‚vyspíš‘. Zrovna tak, když jdu koupit rohlíky a jsou chutné, tak je mi celkem jedno, kdo mi je prodá.  Beru tedy Mercuryho jako kamaráda. Na koncertě  je to jedno, ze  soukromého života na jeviště vlastně nic nedostanete. V  hudbě samotné někde je Michael Kluch, ne Freddie.

Možná Freddie  někdy byl při koncertech trošku sprostý, ale v Čechách mi připadá hloupé mluvit na fanoušky anglicky, takže snad jedině v zahraničí je možné malinko Mercuryho zahrát i s jeho typickými hláškami.

Ale mně  ta jeho postava  dělala mnohem větší  problém během muzikálů, kdy už  jeho osobní rovina opravdu na  jevišti vidět je. Ano, to uznávám.  Měl jsem  načtené knížky a trošinku jsem tušil, jak by asi on reagoval ve  svém slovníku, ale já takový vůbec nejsem jako on,  takže se to úplně napodobit nedá. Tím, že jsem naprosto odlišný, ta role se mi nehrála tak snadno, jak se možná na první pohled může zdát.

Možná ale  je tu i jiné hledisko. Pravděpodobné je totiž i to,  že jaký byl a jak ho známe, byla jen nějaká jeho póza a  on sám takový možná vůbec nebyl. Třeba byl srdečný, měl kolem sebe svou skupinu lidí, nikoho dál už tam příliš nepřijímal,  ale pak šel na večírek, tam např. některé  osobnosti různě  lezou po stolech a tak podobně, takže to jsou takové ty  polohy umělců, kterou bych možná mohl mít i já,  třeba bych také mohl lézt po stole, no, nevím. Tohle na koncertech naštěstí vůbec neřeším, tam je to  jednodušší.“

Queen vesele střídali hudbu a styly,  ne vždy to posluchač snáší dobře, chce si v hudbě najít to své oblíbené a hotovo.  Byli  v tom trošku atypičtí. Jak to řešíte Vy?

„Já jsem teď udělal novou píseň, která není „queenovského žánru“, ale diváci byli nadšení. Jsou tam určité polohy, které nejsou pro tu hudbu typické, takže jsem si trošku „odskočil“, ale žánrově to zase není v žádném případě úplně něco jiného, moderní prvky tam jsou.  Všichni se nějak vyvíjíme a naše hudba s námi.  Já nemám problém zpívat ať popovou nebo lidovou  píseň, cítím se být zpěvákem a je mi celkem jedno, co to zrovna je.  Mám na to  hlasové  vybavení, jiným žánrům se vůbec nevyhýbám.

Ale nejsem samozřejmě operní zpěvák, takže nechci, aby mě někdo chytal za slovo. Kdyby mě poslouchal operní profesionál,  řekl by, že techniku nemám úplně správnou, což je pochopitelné, jsem „popík“, ne „operák“. A to je průšvih vždycky,  když se „popíci“ pouští do opery a „operáci“ do popíku.“

Co když pandemie není u konce?  A přijde další lockdown?  Jak si  s tím poradíte?

„Tak toto má zase více rovin. Jedna věc  je živobytí jako takové. Pokud jde o naši kapelu, naštěstí se  nemusíme ohlížet  po jiné  profesi, takže  z ekonomického hlediska přežijeme.  Nechci to zlehčovat, ani se nechci vůbec míchat do politiky, já už  jen doufám, že žádný lockdown nebude. Nešlo jen o koncerty, lidé nemohli rok nikam chodit, nemohli se seznamovat, některé moje známé trápí, že si nemohli najít holku nebo kluka, další trápí  ekonomické problémy, ale je tu i edukace dětí, mělo to na všechny  obrovský psychický  dopad.

Je tu samozřejmě fakt, že i nadále je  všechno poloviční, diváci se bojí chodit na koncerty, možná ani nemají  náladu starat se o svoji duši,  nebo o nějakou svoji  radost, to se vytratilo.  Nechci tady lamentovat, ale  nám to  vzalo  minimálně dva roky profesního života, to je prostý fakt, tak asi budeme muset vydržet na jevišti déle, no. Problém vidím jenom v tom, že tohle si  nenaplánujete, pokud vám tělo jednou řekne, že už  dost,  tak  vám ty dva roky nikdo nedá.  Ani teď to není tak, že bychom nastartovali tam, kde jsme skončili před pandemií, nějaký propad tu bude,  může to zase  trvat nějaké dva roky, než se trh obecně znovu ozdraví. Nejde  jen o kulturu,  tam to bude trvat ještě  déle, a to mě teda mrzí.

Ať je to, jak je to, nic s tím  neuděláme. Uklidňuje mě jedna myšlenka, že jsem jakoby v takovém náručí  Božím a ten rozhodne, ne já.

Těším se z toho, že jsme vystupovali  v 02 aréně, to pro  nás bylo nesmírně důležité.  Máme  už rozjednané turné po světě, to je také podstatné. Koncerty  se vydařily, ohlasy na ně  byly tak pozitivní!  Ani jsme nečekali, že se tak vydaří.  Udělali  jsme akci, která vlastně nemá obdoby. Mám  z toho velkou radost a to mě teď žene dál.

A pokud přece jen  nějaký další lockdown přijde,  vyprodukuji zase nějakou píseň. Mám teď uvolněnou mysl, dříve jsem ji měl neustále zaneprázdněnou tím, co bude s námi, zda bude koncert, nebo ne, teď bych se věnoval nějakému vlastnímu albu.“

Škoda ztraceného roku, ale možná musíme vzít v úvahu i to, že nebýt lockdownu, bylo by tu místo 30- ti tisíc  mrtvých třeba 200 tisíc.  Není pak sobecké chtít se bavit? Jak se na to díváte?

„To je  strašně složité, to už není ani politika, ale spíše nějaká filozofie. Možná je sobecké, nechat lidi umírat, jsou to něčí maminky, babičky, bratři, já vím. Také mi  zemřeli blízcí, jsem smutný, ale jsem pragmatický. Když mě zítra srazí tramvaj, tak srazí, nemám žádné právo na život, když zasáhne osud, tak zasáhne. Navíc na jedné straně to vypadá jako „zbytná“ zábava, ale na straně druhé stojí nejrůznější profese, které živí své rodiny, a vydělané peníze utrácí za služby zase třeba ve firmě, kde pracuje někdo z diváků. Ekonomika je nekonečný koloběh, který spolu úzce souvisí, a všechny ty konsekvence můžeme koneckonců nyní sledovat v přímém přenosu. Ekonomická krize totiž také ničí životy. Pak si vyberte..

Atˇ  už je to, jak je to, i přes to, že nám lockdown  vzal  nějakou část kariéry, možná nám to i něco dalo. Chci hledat ty hezké a pozitivní momenty. Možná máme  i  novou energii a naději. A touhu zase jít dál.“

Děkujeme za rozhovor, přejeme hodně úspěšných koncertů 

 Foto: archiv Michaela Klucha 

Eva Smolíková

Je umění udržitelné? A co další lockdown?

Signal Festival zve na sympozium o udržitelnosti kulturního a uměleckého prostředí do Divadla Archa

Jak dělat udržitelné či ekologičtější umění, výstavy a festivaly? Jak se zachovat, když přijde další uzavření kulturních institucí a lockdown znemožňující prezentaci umění ve fyzickém prostoru? Na tyto a mnohé další otázky se ptá sympozium Signal Talks, které pořádá Signal Festival 15. října od 10:00 do 17:00 hodin v Divadle Archa. Nese jasný podtitul PLAN C: Udržitelnost kulturního a uměleckého prostředí a proběhne zdarma. Návštěvníci zde budou moci vidět také výstavu děl 4 studentů ateliéru Time-Based Media z Fakulty umění a designu UJEP, kteří reflektují témata environmentální krize či změny klimatu

 

Sympozium PLAN C: Udržitelnost kulturního a uměleckého prostředí rozvine diskuzi o udržitelnosti v souvislostech lokálního uměleckého prostředí. Zaměří se přitom na realizaci udržitelných uměleckých výstav a festivalů, udržitelnost jako samotný obsah a téma kulturních událostí a uměleckých děl, ale i médium umělecké tvorby či způsoby, jakými sami umělečtí a kulturní organizátoři realizují své akce. Proběhne na půdě Divadla Archa 15. října od 10:00 do 17:00 hodin.

V první části věnované udržitelnosti kulturního a uměleckého prostředí vystoupí mimo jiné Veronika Čechová (Společnost Jindřicha Chalupeckého), András Cséfalvay, Veronika Bromová, kurátoři Marika Kupková a David Korecký, Martina Ivičič představí festival DOM nebo Stepan Vashkevich z Institutu cirkulární ekonomiky.

Signal Festival letos představí novou aplikaci Signal AR zaměřenou na rozšířenou neboli augmentovanou realitu. Druhá část sympozia proto nahlédne podrobněji na témata této nové reality v nejrůznějších kontextech. Věnovat se bude AR jako prostředku k tvorbě či zprostředkování umění či významu a využití technologie AR v širším společenském či mediálním prostředí. Diskutovat budou mimo jiné umělkyně Radka Bodzewicz, ředitel Signal Festivalu Martin Pošta, Helena Lukášová, András Cséfalvay, Ján Pernecký a další.

Signal Festival dlouhodobě podporuje nejmladší generaci audiovizuálních umělců. Během festivalových dní tak od 14. do 17. října v Divadle Archa představí rovněž výstavu 4 studentů ateliéru Time-Based Media z Fakulty umění a designu Univerzity J. E. Purkyně. Prezentovaná díla reflektují témata environmentu a změny klimatu, pracují s možným subjektivním výkladem reality a zabývají se otázkami vesmírného odpadu. Výstava s názvem Anabáze představí díla Jana Poše, Štěpána Kováře, Karima Tarakije a Vojtěcha Groota.

Signal je festival digitální a kreativní kultury. Spojuje současné vizuální umění, městský prostor a moderní technologie. Stal se nejnavštěvovanější kulturní událostí v České republice. Program je tvořen renomovanými zahraničními i českými umělci z oblasti light designu, vizuálního a digitálního umění, umělé inteligence a konceptuálního umění. Festival rád vzdělává sebe i návštěvníky. Spojuje historické kulisy milované Prahy s nejnovějšími technologiemi a současnými společenskými tématy. Signal Festival je jedním z největších producentů současného umění u nás. Podporuje nejmladší české tvůrce, stál u vzniku více než osmdesáti originálních instalací, které byly vytvořeny speciálně pro festival. Pořádá doprovodné programy pro děti, odbornou veřejnost i studenty. Spolupracuje s celou řadou zahraničních festivalů a kulturních institucí.

Na Hraně. Tak se jmenuje nová výstava intermediální umělkyně Radky Bodzewicz, která čeká návštěvníky v rámci doprovodného programu Signal Festivalu v Bold Gallery v pražských Holešovicích. Bodzewicz absolvovala AVU v ateliéru Vladimíra Kokolii. Během roku 2016 studovala na Robert Gordon University-Gray’s School of Art ve skotském Aberdeenu. V roce 2018 se stala finalistkou berlínské ceny Leinemann-Stiftung für Bildung und Kunst Award. Umělkyně v posledních letech kombinuje malbu s rozšířenou realitou. Její malba zaujímá prostor mezi skutečností a abstrakcí. Motivy oscilují mezi sakralitou a každodenností. Výraz se pohybuje mezi ornamentem a intuicí. Prezentace se nachází částečně v běžné realitě, částečně v té virtuální.

Na Hraně je dočasná výstava, která se po 4 festivalových dnech přesune do online prostoru.

Vernisáž proběhne již 13. října od 18:00 hodin.

Výstava je zdarma

  1. ročník Signal Festivalu proběhne od 14. do 17. října 2021
    Každý den od 19:00 do 24:00 hodin

Více informací na www.signalfestival.com

Facebook: www.facebook.com/SignalFestival

Instagram: www.instagram.com/signalfestival/

Poděkování:

Festival digitální a kreativní kultury Signal vzniká za laskavé podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Ministerstva pro místní rozvoj ČR, městských částí Praha 1, Praha 7, Praha 8

Partneři:

Za podpory: MHMP, Ministerstvo kultury

Hlavní partner: Mercedes-Benz, Kooperativa, World of Tanks

Oficiální partner: Pražská plynárenská, PlayStation, De’Longhi

Generální mediální partner: Česká televize

Hlavní mediální partner: Český rozhlas, Reflex, JCDecaux

Partner festivalového deníku: Deník N

Mediální partner: Czechdesign, Art & Antiques, Prague Morning

Partneři: Praha 1, Praha 8, Praha 7 art district, Výstaviště Praha, Pre, Technologie Hlavního města Prahy

Oficiální dopravce: Dopravní podnik hl. m. Prahy

Nikola Lörinczová 

pro Taneční magazín

Společenská intervence, kolektivní akce nebo tanec?

Nová performance Veroniky Knytlové bude mít premiéru ve Vzletu

Na rozhraní společenské intervence, kolektivní akce a taneční inscenace se pohybuje nová performance Možnosti spříznění v režii choreografky. Premiéra se uskuteční v pondělí 20. září v kulturním centru Vzlet v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu.

Možnosti spříznění oscilují mezi workshopem, happeningem a performancí. Diváci (i bez jakékoli předchozí zkušenosti práce s tělem) se stanou součástí společné akce. Společně s jedenácti tanečníky se v prostoru stávají přímými aktéry, kteří bryskně a osobitě reagují na hlasové instrukce choreografa. Osoba choreografa se zde redukuje v pouhou vůli a hlas motivující na dálku v reálném čase a prostoru všechny zúčastněné k akci.

„Prvotním impulsem pro nás byla online výuka tance mých studentů formou choreografických cvičení během letošního lockdownu. Můj hodinový proud instrukcí se v domácích podmínkách studentů vždy rozvinul do nekonečného cyklu inspirací. Bizarnost celé situace, často hraničící s počítačovou hrou, ale i naše vzájemná interakce nastartovala tvůrčí proces“, popisuje vznik inscenace Veronika Knytlová.

„Chceme umožnit divákům nahlédnout do tvůrčí kuchyně, přičemž choreografický diktát tvoří jednu z vrstev. Ve které realitě se bude chtít divák akce účastnit – zda se zblízka dívat choreografovi přímo pod ruce a vidět jeho konkrétní imaginativní obrazy a stávat se jejich součástí – nebo ze vzdálenější perspektivy jen sledovat abstraktní pohybové partitury, bude ryze otázkou jeho momentální nálady a volby kanálu na sluchátkách silent disco“, doplňuje Knytlová.

Otevřená a proměnlivá forma této kolektivní inscenace slibuje vždy jiný zážitek. Díky strukturované improvizaci je možné i při opakované návštěvě prožít poměrně radikálně odlišný umělecký zážitek. „Každé uvedení tak slibuje nejen nový prožitek ze svého těla, ale i výpravu za možnostmi vzájemného spříznění“, uzavírá Knytlová.

Tanečnice, choreografka a lektorka Veronika Knytlová získala taneční vzdělání v Tanečním centru Praha, později účastí na nejrůznějších tanečních workshopech v Čechách i zahraničí či svou zkušeností ze stálého angažmá v Bratislavském divadle Tanca. Při studiu architektury na ČVUT a později Pedagogické fakulty UK spoluzaložila úspěšnou VerTeDance Company, kde vzniklo mnoho autorských projektů oceňovaných diváky i profesionálními porotami všude ve světě. Je oblíbenou lektorkou zabývající se výukou tance budoucích profesionálů i naprostých začátečníků. V současnosti se zabývá také terapeutickou prací s tělem, masážemi a jógou. Spoluzaložila spolek Mind Move, který realizuje nejen taneční projekty s výrazným sociálním přesahem.

Kredity:

Koncept, režie, choreografie: Veronika Knytlová
Dramaturgie: Jaroslava Šiktancová, Eliška Vavříková, Jiří Havelka
Hudba: Martin Tvrdý
Světelný design: Adam Uzelac
Zvukový design: Eva Hamouzová

Účinkují: Veronika Knytlová, Barbora Ješutová, Anna Šefrnová, Aneta Bočková, Adéla Vávrová, Adéla Voldrábová, Kamila Paličková, Andrea Tomsová, Daniela Kolková, Omar Toricco Real, Veronika Ghisi, Prokop Štěpánek

Pavla Haluzová

pro Taneční magazín

Festival „Na skok do Prahy“

Představí francouzskému publiku české divadlo. Do země galského kohouta míří Činohra Národního divadla i „Společenstvo vlastníků“.

Festival „Na skok do Prahy“ už potřetí představí francouzskému publiku české divadlo. A to od 17. do 20. června. V letošní zčásti reálně a zčásti v on-line podobě uvede ze záznamu silně vizuální inscenaci „Za krásu Národního divadla“, s francouzskými titulky. Naživo se naopak odehraje scénické čtení textu Jiřího Havelky „Společenstvo vlastníků“. Přímo pro festival vznikají také video procházky s českými dramatiky a chybět nebude ani „Den s českým divadlem“, určený především profesionálům z oblasti kultury. Ten se odehraje v Českém centru v Paříži.

Pořádat v současné době mezinárodní divadelní festival je opravdu výzva. Věříme, že se nám ale podařilo najít cestu, jak obě země opět o trochu více propojit,” říká Natálie Preslová, ředitelka festivalu.

První festival českého divadla ve Francii „Na skok do Prahy“ prezentuje české divadlo a zpřístupňuje ho nejen divákům, ale i francouzským institucím a profesionálům z oblasti kultury a umění. Zároveň navazuje na už zavedený festival francouzského divadla v Česku „Sněz tu žábu. A stává se tak druhým pilířem mostu mezi českým a francouzským nejen divadelním prostředím. „České divadlo je kromě osobnosti Václava Havla ve Francii absolutně neznámé. Naším cílem je tedy zprostředkovat naši současnou divadelní tvorbu a představit Českou republiku z jiného pohledu. Festival doplňujeme také o promítání filmu nebo program pro děti,” říká šéfdramaturgyně festivalu Linda Dušková.

České divadlo naživo i on-line

Festival nabídne francouzskému publiku hned několik divadelních zážitků. V Českém centru v Paříži se uskuteční „Den s českým divadlem“, určený profesionálům v oblasti kultury, ale také všem, koho zajímá české divadlo a literatura. Z Prahy do Paříže přijede Marta Ljubková, šéfdramaturgyně Činohry Národního divadla, a její umělecký šéf Daniel Špinar. Debatovat se bude nejen o funkci a poslání národních divadel.

„Společenstvo vlastníků“

Soubor činohry Národního divadla se francouzským divákům představí vůbec poprvé, a to prostřednictvím záznamu silně vizuální inscenace „Za krásu“ o jedné z nejvýznamnějších osobností českého divadla Karlu Hugo Hilarovi. „Činohra Národního divadla se představí ve Francii vůbec poprvé, ačkoli zatím v on-line podobě. Původně jsme plánovali představení hrát naživo, ale pandemická situace nám to bohužel stále neumožňuje. I tak máme radost, že vzájemnému propojení pomohl právě náš festival Na skok do Prahy,” doplňuje ke spolupráci Linda Dušková.

Naživo se naopak odehraje scénické čtení textu Jiřího Havelky „Společenstvo vlastníků“, které bude k vidění na dvoře divadla Anis-Gras, le lieu de l’autre, v režii Agnès Bourgeois. Čistě on-line bodem programu bude projekt „Procházky s českými autory“, vytvořený přímo pro tento ročník festivalu.

Na obrazovkách svého počítače můžete vyrazit na on-line procházku s českými tvůrci. Čtyři francouzští režiséři zpracovali čtyři české dramatiky. A úryvky jejich textů zasadili do čtyřech krásných míst ve Francii. Projdete se tak například s „Maryšou“ v Provence a „Lidskou tragikomedii“ zažijete v Arcueil.

Výstava, filmová promítání i workshopy pro děti

Kromě divadelního programu nabídne festival i výstavu, filmové promítání či den pro děti. Po celou dobu festivalu mohou návštěvníci přijít na výstavu české umělkyně é, dlouhodobě žijící ve Francii. Ta, během lockdownu, vytvořila sérii fotografií, z níž vznikla výstava „Les Visages Suspendus“.

„Za krásu“

První festivalový den se také mohou Francouzi naučit základní slovní zásobu, spojenou s českou kulturou.

A poslední den bude patřit dětem. Připraveny jsou pro ně interaktivní dílny na motivy české literatury. Chybět nebude ani pečení tradičních českých koláčů. Film zastoupí snímek „Lucie“ v režii Bohdana Karáska zkoumající možnosti realismu a dokumentarismu.

Více informací o festivalu včetně programu najdete na webu: https://www.faisunsautaprague.fr/cs

   

 

Foto: archiv festivalu

Dominika Antonie Pfister

pro TANEČNÍ MAGAZÍN