Maryša – Taneční magazín

Pět premiér, nové české a americké hry

Švandovo divadlo zahajuje sezonu 2026/27

Den otevřených dveří, pět premiér i nové české a americké hry. Švandovo divadlo zahajuje sezónu 2026/2027

Premiérou komorní komedie Po tátovi 18. září a Dnem otevřených dveří 19. září zahájí sezónu 2026/2027 Švandovo divadlo na Smíchově. V té uvede čtyři další nové inscenace a také projekt Svítání, čtení nových divadelních her od Petry Hůlové, Dory Kaprálové a Petra Borkovce, které byly napsány přímo pro Švandovo divadlo. Stálý herecký soubor u Švandů rozšíří Katarína Mišejková a Marek Frňka, kteří tu už dříve s úspěchem hostovali. Program Studia se rozroste o tvorbu nového rezidenčního souboru Ti, kdo s*rou do vlastního hnízda pod vedením Lukáše Jeníčka. Od listopadu se tu objeví také titul To já jen tak, pohádka ze starého Smíchova určená pro rodiny s dětmi. Vlastní program připravuje i Peškovka, sesterská scéna Švandova divadla. V aktuální sezóně představí sedm premiér.

Po tátovi a Den otevřených dveří

Po tátovi, komorní inscenaci režisérky Lucie Ferenzové a dramatičky Dagmar Fričové, viděli první diváci ve Studiu už před prázdninami. Repertoár ale obohatí až od pátku 18. září, kdy se uskuteční její premiéra. S lehkostí a vtipem se v ní vypráví o vážných tématech, jako je rodina, důvěra, bezpečí a vztahy. V komedii s prvky stand-upu, kde se to nejzajímavější děje mimo pódiový mikrofon, hrají Marie Štípková, Anežka Šťastná, Jacob Erftemeijer a Andrea Buršová. Nejbližší volné reprízy jsou naplánovány 2. a 20. listopadu 2026.

Den otevřených dveří v sobotu 19. září lze navštívit bez vstupenky a zdarma. Švandovo divadlo se jím opět připojí k sérii sousedských slavností Zažít město jinak, které se nejen pro obyvatele Smíchova budou konat na blízkém Arbesově náměstí.

Na programu budou i tentokrát prohlídky divadla a jeho zákulisí pod vedením hereček, herců i dalších zaměstnanců divadla. Prohlídky se uskuteční od 11 do 17 hodin, začínají každou celou hodinu a rezervace na ně není nutná. V roli průvodců se objeví například Robert Jašków, Oskar Hes, Jan Mansfeld, Andrea Buršová a další. Ve Velkém sále uvidí návštěvníci ukázky z inscenace Ukrutně šťastni a ve Studiu si budou moci projít dekoraci připravované novinky Po tátovi.

K lákadlům ten den bude patřit i slevová akce na vstupenky na inscenace ze stálého repertoáru, které jsou na programu v září a říjnu: využít akci bude možné ten den pouze na pokladně od 10 do 19 hodin. V nabídce bude také divadelní merch a na výherce soutěží a úspěšné luštitele kvízů budou čekat drobné odměny.

Den otevřených dveří v Peškovce

Peškovka (Tvůrčí dům v ulici Elišky Peškové č. 7) v rámci Dne otevřených dveří nabídne vedle prohlídek tři divadelní představení.

Ve 12 hodin tu začne loutková pohádka Princezna a skřeti určená pro děti od 5 do 10 let v režii Natálie Havlové.

V 15 hodin bude mít předpremiéru Vašek, autorská inscenace Terezy Pušové o Václavu Havlovi. Titul oslovující rodinné publikum vznikl ve spolupráci Švandova divadla, Knihovny Václava Havla a Dismanova rozhlasového souboru za laskavého přispění Českého centra v Paříži. Václava Havla představí jako člověka pochybujícího, který i přesto dokázal ovlivnit dějiny.

V 19 hodin začne v Peškovce Blackout v podání souboru Ductus Deferens a režii Josefa Doležala. Hra Eliáše Gaydečky líčí kolaps společnosti, v níž skončil řád a začala tma.

Premiéry ve Švandově divadle

Dnem otevřených dveří ale všechno teprve začíná. Po zářijové premiéře inscenace Po tátovi nabídne Švandovo divadlo čtyři další novinky. „Nová sezóna propojí současnou českou tvorbu s novými interpretacemi klasických textů a dál rozšíří prostor, který Švandovo divadlo poskytuje mladým a nezávislým tvůrcům,“ říká Daniel Hrbek, ředitel Švandova divadla.

Ve Velkém sále se představí Dům Bernardy Alby, slavné Lorcovo drama v přepisu současné britské autorky Alice Birch. V režii Jakuba Šmída tu bude poprvé uvedeno 5. prosince 2026. V témže prostoru bude mít 29. května 2027 premiéru nová černá komedie Dar. Autorská hra Daniela Hrbka je příběhem o tom, co se stane, když se z nezištného daru stane nesplatitelný dluh.

Program studia rozšíří od 30. ledna 2027 Básník a jeho syn. Komorní příběh vznikl podle stejnojmenné knihy Kristiny Wanatowiczové věnované vztahu básníka Vítězslava Nezvala a jeho jediného syna Roberta. Režírovat ho bude Martin Františák.

Od 10. dubna bude Studio patřit také provokativní novince Čau debile v režii Tomáše Loužného, který už u Švandů vytvořil velmi úspěšnou inscenaci Dějiny násilí. Příběh Čau debile pojednává o kdysi úspěšném spisovateli a stárnoucí herečce ve světě po MeToo, v němž je snazší soudit než naslouchat.

Sezónu uzavře projekt Svítání, scénická čtení tří textů, které pro Švandovo divadlo napsaly tři hvězdy současné české literatury – Petra Hůlová, Dora Kaprálová a Petr Borkovec. Jednotlivá čtení v podání souboru Švandova divadla se postupně uskuteční 12. června 2027 na scéně Peškovky, Studia a ve Velkém sále.

Další novinky ve Studiu

Svůj první tvůrčí počin uvede ve Studiu 5. listopadu 2026 nový rezidenční soubor Ti, kdo s*rou do vlastního hnízda. Vítězové open callu, do něhož se přihlásilo přes 50 účastníků, tu pod vedením Lukáše Jeníčka zinscenují hru Romana Sikory nazvanou Největší Básník.

Divadlo bude nadále nabízet i odpolední víkendová představení pro rodiny s dětmi, která zde uvádějí Buchty a loutky. Od listopadu 2026 rozšíří repertoár pro děti studiová inscenace To já jen tak s podtitulem Smíchovská pohádka v podání souboru Ductus Deferens. Napínavý příběh o odvaze a přátelství zrežíruje Matyáš Míka. Pohádku ze starého Smíchova a nedaleké Malé Strany inspirovala díla Jakuba Arbesa a Toyen. Určena je pro děti od 6 let a jejich rodiče.

Novou členkou stálého hereckého souboru je Katarína Mišejková. Absolventka Pražské konzervatoře se už od mala věnovala folklóru, tanci a zpěvu. Publikum Švandova divadla ji zná například z inscenací Ukrutně šťastni, Dívenka na trampolíně, Hadry kosti kůže nebo Klec bláznů. Stálé angažmá našel u Švandů také vsetínský rodák Marek Frňka. Výrazný herecký typ vystudoval DAMU a je spoluzakladatelem kočovné divadelní družiny Ductus Deferens (hostující v Peškovce a ve Studiu Švandova divadla). Na smíchovské scéně účinkuje Marek Frňka v titulech Ukrutně šťastni, Romeo a Julie, Divoká kachna, Štyrský/Toyen/Heisler a 1984.

Nejbližší premiéry v Peškovce: Vašek, Maryša i současná světová dramatika

Také Peškovka bude mít sezónu nabitou. Po předpremiéře inscenace Vašek 19. září v rámci Dne otevřených dveří tu bude mít tento titul 21. září i svou slavnostní premiéru. Mozaiku situací ze života, textů, promluv a vzpomínek Václava Havla ztvární děti z Dismanova rozhlasového souboru pod vedením Terezy Pušové. Dne 23. října se uskuteční premiéra autorské hry Je po Maryše v režii Štěpána Krtičky a Matyáše Valenty (KALD DAMU).

Konec října bude v Peškovce patřit mezinárodní rezidenci amerických dramatiků. Své hry představí nejen v Praze, ale i v Brně. Ve čtvrtek 29. října se zde ve formě scénického čtení představí divákům nejnovější hra dramatika a režiséra Edwarda Einhorna nazvaná Alma Baya. Jejím tématem je psychologický thriller o boji tří žen, které uvízly v modulu na nehostinné planetě; přežít však mohou jenom dvě.

V rámci open callu vyhlášeného v New Yorku Švandovým divadlem a produkční platformou PlayCo se v pátek 30. října představí scénická čtení dvou nových her. Tou první je absurdní surrealistická komedie o velmi podivném obchodním jednání Pennies od dramatičky Hansol Jung. Diváky vtáhne do motelového pokoje, ze kterého není lehké odejít, ale je snadné se v něm vloupat do cizích vzpomínek.

Druhou hrou je ekologická tragikomedie Escapegoat od May Treuhaft-Ali. Vypráví o střetu původního, ohroženého druhu s druhem „invazivním“ a otevírá otázku tenké hranice mezi pomocí a násilím, které se nazývá záchranou.

Pod režijním vedením Radima Vizváryho se v listopadu v Peškovce představí ⅕ VKUSU, kolektiv studentek HAMU, s projektem Sabotage.

V režii Kristýny Nebeské a Maxima Bitta uvede soubor JEDL 18. prosince 2026 hru Orten, zachycující vnitřní svět básníka v kontextu zlomových historických událostí. Jde o pokračování úspěšné spolupráce těchto tvůrců s Peškovkou.

V Tvůrčím domě Elišky Peškové budou pokračovat také tvůrčí dílny, kurzy a workshopy včetně oblíbeného čalounického workshopu pod vedením herečky Švandova divadla Marie Štípkové.

www.svandovodivadlo.cz

Víte, že….

… Švandovo divadlo je součástí projektu Dramox, platformy umožňující streamování kvalitních divadelních inscenací?

K Pankráci ´45 a Kabaretu Winton, které jsou už na Dramoxu dostupné, postupně přibydou i další tituly, které zaznamenaly divácký úspěch a mají už po derniéře.

… část programu Peškovky zamíří v roce 2027 do blízké Werichovy vily na ostrově Kampa?

Dne 19. dubna 2027 bude ve vile poprvé uvedena hra VPR100 od Petra Kulta, která vzniká při příležitosti 100. výročí premiéry Vest Pocket Revue autorů Voskovce a Wericha. V domovské budově Peškovky na pražském Smíchově chystá v roce 2027 soubor Ductus Deferens premiéru nonverbálního experimentu JOB v režii Tomáše Čapka. Pod vedením Lukáše Jeníčka tu v příštím roce vystoupí studenti VOŠH. Své dílo propojující studenty herectví z Prahy a Brna v Peškovce zde představí i studentka Taťána Marková z JAMU. Sólový projekt vedený renomovaným japonským loutkářem Noriyuki Sawou připravuje v Peškovce také Marie Sawa, absolventka KALD DAMU.

Magdalena Bičíková

Foto: Archiv Švandova divadla

Richard Moučka

pro Taneční magazín

Rozhovor s choreografkou a tanečnicí Alenou Peškovou

„Běžím jen, když mi ujíždí tramvaj“

Jako tanečnice začínala v Hudebním divadle v Karlíně, pak byla krátce v baletním souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni. Několik let působila jako tanečnice, choreografka a režisérka bez stálého angažmá a později založila Alena Pešková taneční soubor Ultra Minimal Balet. V letech 2010 – 2019 byla choreografkou a uměleckou šéfkou baletního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Opět působí jako nezávislý umělec a spolupracuje s různými divadly v Čechách i v zahraničí. Pořádá také své workshopy.

V jednom rozhovoru jste řekla, že jste se baletu začala věnovat „až“ ve svých 13 letech. Čím Vás balet zaujal, že jste mu propadla a stal se Vaší životní pracovní náplní?

„Ano, bylo to poměrně pozdě. Na konzervatoř jsem musela dělat rozdílové zkoušky. Do té doby jsem žila v malém okresním městě na východě Čech, kde jsem chodila do ZUŠ na tanec. Tam nás vedla skvělá pedagožka a choreografka Eva Veverková. Z klasického tance jsme toho mnoho nedělali, zato jsme tančili třeba na Pink Floydy. Což bylo v té době něco! Ale pak jsem v televizi viděla nějakou mezinárodní baletní soutěž s klasickými variacemi. Najednou mě napadlo, jak úžasné by bylo, spojit klasickou baletní techniku s moderním tancem a moderní hudbou… pak jsem šla taky do kina na film Flashdance. který jsem viděla asi osmkrát… no a bylo vymalováno:)“

Po absolvování Taneční konzervatoře v Praze, jste v roce 1994 začínala v Hudebním divadle v Karlíně a po roce jste přešla do baletního souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni. Jaké byly Vaše profesionální začátky?

„No, na konzervatoři jsem v klasickém tanci prolézala takzvaně s odřenýma ušima. Měla jsem velký handicap zapříčiněný pozdním startem a navíc mé fyzické dispozice také nabyly kdovíjaké. V tomto ohledu mé sebevědomí dost utrpělo. Lépe jsem se cítila v moderních tanečních technikách, herectví a už tehdy mě lákalo udělat něco po svém. V posledním ročníku jsem se spolužáky připravila choreografii, kterou jsme směli zatančit ve Stavovském divadle na našem Absolventském představení. Když jsem nastoupila do HDK měla jsem víc času přemýšlet. Chodila jsem na sál a zjišťovala, že také záleží na tom, co chci divákovi ukázat, z jakého úhlu, a že z nedostatku se dá do určité míry udělat přednost … a že když chcete vyjádřit určitou emoci a dokážete odosobnit vaše tělo, dokážete divy. Když pak v Plzni začaly přicházet menší, větší i titulní role, věděla jsem, že mám divákovi co nabídnout. Také jsem už na konzervatoři prolézala všechny workshopy moderních tanečních technik, dělala si z nich vlastní systémy a ty pak nabourávala dalšími podněty.“

Od roku 1999 jste působila jako tanečnice, choreografka a režisérka bez stálého angažmá a později jste založila soubor Ultra Minimal Balet. Co Vás vedlo k jeho založení?

„Je to tak, v roce 1999 jsem s mým mužem (David Pešek Dvořák – tehdy také tanečník) odešla z plzeňského angažmá takzvaně na volnou nohu. Což tenkrát u tanečníků nebylo příliš obvyklé. Platili jsme si tréninky v Laterně Magice i jinde, abychom se udrželi ve formě. Hostovali jsme ve Státní Opeře Praha i plzeňském divadle, ale přitom jsme mohli cestovat. Například s Kouzelnou flétnou v režii pana Bednárika a choreografii Libora Vaculíka jsme viděli kus světa. Dostali jsme se také do Japonska, kde se na nás dívalo třeba 3000 diváků, kteří nekriticky tleskali, kdykoliv jsem vstoupila na jeviště ve špičkách s briliantovou korunkou na hlavě. A to byl myslím ten moment, kdy jsem zatoužila udělat něco, na co by se koukalo třeba jen 30 lidí, kteří by ale byli na tanečníky napojeni, byli by jim blízko tělem i duší a polykali by jejich krev, pot a slzy. První představení jsme měli v Blues sklepu, což byl hudební klub, který vedl můj manžel po té, co přestal tančit. Celovečerní představení jsme pak měli v Malostranské Besedě.“

Během své baletní kariéry jste byla Dámou s kaméliemi ve stejnojmenném baletu, Lisettou v Marné opatrnosti, Rebeccou v Carmině Buraně, Titánie ve Snu noci svatojánské. Splnily se Vaše taneční sny? Nemáte někdy touhu být opět na scéně v roli interpretky?

„Upřímně – někdy ano. A je to také již dlouhodobý trend, který se mi nejeví jako lichá cesta. Myslím, starší tanečníci na jevišti. Jsou to i současné formy a repertoár tance, který jde takovému trendu naproti. Starší tanečník si jistě neudrží techniku, kterou měl, když mu bylo dvacet let. Technika se promění stejně jako prožitek nebo dynamika. Například dynamika, když je vám těch dvacet, máte pocit, že musíte zbořit kulisy, do všeho řežete naplno… ale ono to také diváka může pěkně znudit… když nezažije ten klid bez bouří. Já už si také nestrkám nohy za uši, ani neskáču dva metry vysoko… jestli jsem to kdy vůbec dělala:)… ale když pracuji s tanečníky, cítím, že mám něco, na co oni teprve přicházejí… umím využívat sílu nejzazšího bodu, v partneřině vím, kdy přilnout a kdy a jak znásobit sílu partnerem mě poslanou, umím „markýrovat naplno“ a takové věci přicházejí mnoha zkušenostmi ze sálu i z jeviště. Na podzim jsem ještě tančila maminku v Děvčátku se sirkami s UMB… byla to choreografie, kterou jsem na sebe stavěla před několika lety, a popravdě řečeno jsem se v ní už necítila příliš komfortně. Takže to vždy záleží… Ukazovat přednosti, které mám právě teď a tady… Nebráním se tomu vůbec, ale jestli tomu půjdu sama naproti to opravdu nevím.“

Devět let jste byla choreografkou a uměleckou šéfkou baletu Divadla F. X, Šaldy v Liberci, kde jste vytvořila úspěšné taneční inscenace – Periferie, Louskáček, Popelka, Gazdina roba, Romeo a Julie nebo (S)tvoření. Jak vzpomínáte na toto plodné devítileté období?

„Jen v dobrém. Přineslo mi to mnoho zkušeností. Dramaturgicky jsem si splnila mnoho snů. Potkala jsem krásné lidi. Ale čas vypršel. Cítila jsem, že je třeba jít dál.“

Opět působíte jako nezávislý umělec a spolupracujete s různými divadly v Čechách i v zahraničí. V roce 2021 jste připravila s Pražským komorním baletem taneční drama Kříž u potoka, pro Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích jste napsala libreto, měla choreografii a režii na baletním představení Tristan a Isolda (2022). Připravujete nový projekt?

„Momentálně se mi udělalo volno – tedy není tu žádný deadline. Což jsem si dlouhodobě přála, abych se opět mohla pustit do něčeho s UMB a do svého projektu, který bych chtěla nabízet. Ale trochu jsem se rouhala. Jak na mě nikdo netlačí, vše odsouvám a věnuji se věcem, které jsem kvůli práci nestihla – dělám si řidičák, vařím a předělávám byt:)… mám v hlavě spoustu nápadů, před zrcadlem se zmítám… a všechno to taky brzy zaznamenám a realizuji! Ale vlastně je tu jedna věc, na kterou se moc těším, a která svůj termín má. A to je můj workshop. Pořádám ho teprve podruhé. Vloni jsme si to myslím, všichni skvěle užili. Workshop se jmenuje, Nastartuj sezónu a podtitul zní emoce v těle a tělo v emoci. Po společném tréninku zkoumáme například, co se děje s tělem, když je mu ponechán stále stejný stavební materiál (pohyby) a změní se emoce, která ho posléze deformuje. Jak se z každou emocí mění dynamika pohybu, i vnímání času. Kdy použít hudbu jako mapu času a kdy jí použít jako background.“

Věnujete se hlavně choreografii. Čím Vás práce choreografky naplňuje? Je za tím tam možnost vytvoření si vlastního světa na jevišti, v němž lidí jednají, pohybují se a vypadají tak, jak to vidíte jen vy?

„Myslím, že jste to shrnula docela přesně, s tím dovětkem, že bych si přála, aby mi na tu hru přistoupili i diváci a vstoupili do ní.“

Vy děláte také choreografii nejen pro taneční představení, ale také i pro opery. Jak se Vám pracuje s netanečníky, lidmi nepolíbenými tanečními technikami?

„Se skvělými lidmi se mi vždy pracuje skvěle. A když jsem připravená na to jakou technikou (ne)disponují, jde vše jako po másle. Já využívám jejich předností (někdy stačí pozorovat jejich civilní pohyby a gesta) a oni se pak mohou otevřít a sami ukázat, co v nich vězí. Je to pak pro mě velkou inspirací. Všichni vystoupíme, jak se dnes všude říká, ze své komfortní zóny. Podmínkou je ta oboustranná otevřenost.“

Umíte odpočívat? Co Vám říká slůvko relax?

„Umím. Nejraději mám pasivní odpočinek. Na prvním místě je spánek. Pak také civění do zdi (někdo tomu říká meditace:)) a čtení. Z těch aktivních odpočinků: hmmmm… běžím jen, když mi ujíždí tramvaj – ale chci to změnit!, plavu, jen když přede mě někdo položí moře nebo jezero – ale chci to změnit! Kupodivu tančím, děti se mi posmívají a já jim říkám, že je to má práce – a to si pak uvědomím, že asi neodpočívám. A pak je tu jedna libůstka – žehlení. Poslouchám u něho audio dokumenty, osudy, příběhy. Vypadá to, že děsně makám, ale je to svým způsobem relax.“

Alena Pešková

Narodila se 9. 3. 1976 v Ústí nad Orlicí.

Absolvovala pražskou Taneční konzervatoř.

Tančila v Hudebním divadle v Karlíně, Divadle J. K. Tyla v Plzni. V letech 2010 – 2019 byla choreografkou a uměleckou šéfkou baletního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Připravuje choreografie pro opery (Carmen, Kouzelná flétna, Trubadúr…), muzikály, festivaly a balety na vlastní libreta (Maryša, Café Aussig, Periferie, Jessie a Morgiana, Louskáček, Krvavá svatba).

Spolupracovala se Státní operou Praha, Českou komorní filharmonií, Severočeským divadlem opery a baletu Ústí nad Labem, Vienna Walzer Orchestra, Manoel Theatre, Koransha – Japan.

Foto: Marek Bouda, Lukáš Trojan, Marta Kolafová, Aaya a archiv Aleny Peškové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Kříž u potoka

Pražský komorní balet uvádí premiéru

Ve středu 1. prosince 2021 v 19:30 hodin tančí Pražský komorní balet v Městské knihovně Praha premiéru inscenace Kříž u potoka v choreografii Aleny Peškové. Pro nové taneční drama, jež se zabývá tématy, jako jsou smysl života, nedorozumění, oběť, vina či láska, se choreografka inspirovala stejnojmenným románem Karoliny Světlé a Dvořákovým smyčcovým kvartetem d moll op. 34, který živě přednese Zemlinského kvarteto. Ve večeru zazní ještě další dva smyčcové kvartety z pera Antonína Dvořáka, a to č. 4 e moll a jeho poslední kvartet G dur op. 106. Završí se tím kompletní provedení všech Dvořákových smyčcových kvartetů, které letos – v roce 180. výročí skladatelova narození – v rámci série 4plus Zemlinští uvedli.

„Karolina Světlá pracuje ve svém slavném románu s několika nadčasovými tématy, ze kterých jsem si já pro naše představení vybrala pouze ta, která – jak se domnívám – zrcadlí i geniální Dvořákova hudba,“ vysvětluje choreografka Alena Pešková. „Způsob, jakým jsem se rozhodla příběh odvyprávět a jakým pracuji s tanečníky, není asi úplně neobvyklý. Je-li s ním pracováno do důsledku, dost možná ale neobvyklý efekt přinese. Chybí tu pro tanec tolik typický ornament. Všechny pohyby tu jsou ‚významotvorné‘ a hlavně ‚emocetvorné‘. Vše by mělo působit velmi nepřipraveně, a tedy přirozeně – což je na jevišti vždy to nejtěžší. Jako když hudba a pohyb na poslední chvíli vytrysknou z právě prožívaného. Tanečníkům nechávám uměleckou svobodu do té míry, do jaké jsou absolutně pravdiví a přesvědčiví. Pokud se toto podaří, bude pak, myslím, velmi lehké nechat se strhnout dost rychlým sledem obrazů. Jako prohlížením fotografií v albu, kdy z gesta či výrazu tváře vytušíme, k čemu mohlo dojít i mimo záběr…“

„Večer, který je závěrečným koncertem série 4plus 2021, přináší tři Dvořákova kvartetní díla,“ doplňuje Petr Holman, violista Zemlinského kvarteta. „Kromě smyčcového kvartetu d moll op. 34, na který bude tančit Pražský komorní balet, zazní také jediné autorovo kvartetní dílo, které je koncipováno jako jednolitý útvar, bez rozčlenění na jednotlivé věty. A stejně, jako jsme celou sérii v lednu zahajovali prvním Dvořákovým kvartetem, nyní ji zakončíme jeho posledním kvartetem G dur op. 106. Toto monumentální dílo shrnuje a uzavírá veškeré skladatelovo mistrovství; nalezneme zde vše, co bychom od Dvořáka očekávali, a ještě mnohem víc – prokomponovanou první větu, s nádhernými tématy a někdy až neobvyklými doprovody, takřka symfonicky znějící pomalou větu, několikadílné monumentální scherzo a propracované finále s radostným a optimistickým závěrem.“

Vstupenky na premiéru lze zakoupit na pokladně Městské knihovny na Mariánském náměstí 1, Praha 1 či na webu Městské knihovny Praha, stejně tak v prodejní síti GoOut.

KŘÍŽ U POTOKA

Libreto, režie a choreografie: Alena Pešková
Hudba: Antonín Dvořák, Smyčcový kvartet č. 9 d moll op. 34, B75
Scéna: Richard Pešek jr.
Kostýmy: Aleš Valášek
Světelný design: Alena Pešková
Hraje: Zemlinského kvarteto
Tančí: 12 tanečníků Pražského komorního baletu
Délka: 40 minut
Premiéra: 1. prosince 2021, 19:30, velký sál Městské knihovny Praha

Antonín Dvořák: Smyčcový kvartet č. 4 e moll, B19

Antonín Dvořák: Smyčcový kvartet č. 13 G dur op. 106, B192

Hraje: Zemlinského kvarteto

Alena Pešková v roce 1994 absolvovala na Taneční konzervatoři v Praze. Po jedné sezóně v Hudebním divadle v Karlíně nastoupila do souboru baletu divadla J.K.Tyla v Plzni. Od roku 1999 pracuje jako nezávislá tanečnice, choreografka a režisérka. Absolvovala řady turné v zahraničí (Evropa, Japonsko, Jižní Amerika). Jako choreografka, tanečnice a režisérka spolupracuje s mnoha divadly v Čechách i zahraničí. Připravuje choreografie pro opery, muzikály, festivaly, vernisáže. Vytváří celovečerní balety na vlastní libreta (Maryša, Café Aussig, Periferie, Jessie a Morgiana, Louskáček, Krvavá svatba, Gustav Klimt, Popelka, Svěcení jara, Zkrocení zlé ženy, (S)tvoření, Bouře…). Režíruje opery (Carmen, Don Pasquale, Trubadúr…). Je zakladatelkou nezávislého sdružení profesionálních tanečníků s názvem Ultra-minimal-ballet (UMB), se kterým nastudovala například taneční divadla: 5 m2 – hudba: P. Wajsar, Jessie a Morgiana – hudba: G. Vermelho, Děvčátko se sirkami – hudba: G. Vermelho a další. V letech 2010 až 2019 působila jako choreografka a šéfka baletu DFXŠ v Liberci. Dvakrát se ocitla v širší nominaci na cenu Thálie. Mezi její nejvýznamnější role patří: Dáma s kaméliemi – titulní role, Marná opatrnost – Lisetta, Carmina Burana – Rebecca, Jessie a Morgiana – Morgiana, Sen noci svatojánské – Titánie, Kouzelná flétna – Pamina… Její balet Zkrocení zlé ženy byl v roce 2019 oceněn Asociací baletních umělců cenou pro nejlepší baletní inscenaci. Za interpretaci rolí v jejích baletech a tanečních divadlech bylo mnoho tanečníků oceněno nominací na cenu Thálie či přímo touto cenou, ale i různými dalšími cenami.

ZEMLINSKÉHO KVARTETO tvoří houslisté František Souček a Petr Střížek, violista Petr Holman a violoncellista Vladimír Fortin. Již od svého založení v roce 1994 navazuje na bohatou tradici české kvartetní školy. Zvítězilo na mezinárodní soutěži smyčcových kvartet v Bordeaux (2010), je laureátem Pražského jara a mezinárodních soutěží smyčcových kvartet v kanadském Banffu a v Londýně, kde zároveň získalo Cenu publika a zvítězilo i na dalších kvartetních soutěžích. V roce 2005 byla souboru udělena Cena Českého spolku pro komorní hudbu a v roce 2009 cena Nadace Alexandra Zemlinského ve Vídni. Repertoár tělesa zahrnuje více než dvě stě děl předních českých i světových skladatelů. Jeho sada čtyř CD s Dvořákovou ranou kvartetní tvorbou získala prestižní francouzské ocenění „Diapason d´Or“.

Foto: Michal Hančovský, Christian Palm

Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Festival „Na skok do Prahy“

Představí francouzskému publiku české divadlo. Do země galského kohouta míří Činohra Národního divadla i „Společenstvo vlastníků“.

Festival „Na skok do Prahy“ už potřetí představí francouzskému publiku české divadlo. A to od 17. do 20. června. V letošní zčásti reálně a zčásti v on-line podobě uvede ze záznamu silně vizuální inscenaci „Za krásu Národního divadla“, s francouzskými titulky. Naživo se naopak odehraje scénické čtení textu Jiřího Havelky „Společenstvo vlastníků“. Přímo pro festival vznikají také video procházky s českými dramatiky a chybět nebude ani „Den s českým divadlem“, určený především profesionálům z oblasti kultury. Ten se odehraje v Českém centru v Paříži.

„Pořádat v současné době mezinárodní divadelní festival je opravdu výzva. Věříme, že se nám ale podařilo najít cestu, jak obě země opět o trochu více propojit,” říká Natálie Preslová, ředitelka festivalu.

První festival českého divadla ve Francii „Na skok do Prahy“ prezentuje české divadlo a zpřístupňuje ho nejen divákům, ale i francouzským institucím a profesionálům z oblasti kultury a umění. Zároveň navazuje na už zavedený festival francouzského divadla v Česku „Sněz tu žábu “. A stává se tak druhým pilířem mostu mezi českým a francouzským nejen divadelním prostředím. „České divadlo je kromě osobnosti Václava Havla ve Francii absolutně neznámé. Naším cílem je tedy zprostředkovat naši současnou divadelní tvorbu a představit Českou republiku z jiného pohledu. Festival doplňujeme také o promítání filmu nebo program pro děti,” říká šéfdramaturgyně festivalu Linda Dušková.

České divadlo naživo i on-line

Festival nabídne francouzskému publiku hned několik divadelních zážitků. V Českém centru v Paříži se uskuteční „Den s českým divadlem“, určený profesionálům v oblasti kultury, ale také všem, koho zajímá české divadlo a literatura. Z Prahy do Paříže přijede Marta Ljubková, šéfdramaturgyně Činohry Národního divadla, a její umělecký šéf Daniel Špinar. Debatovat se bude nejen o funkci a poslání národních divadel.

Soubor činohry Národního divadla se francouzským divákům představí vůbec poprvé, a to prostřednictvím záznamu silně vizuální inscenace „Za krásu“ o jedné z nejvýznamnějších osobností českého divadla Karlu Hugo Hilarovi. „Činohra Národního divadla se představí ve Francii vůbec poprvé, ačkoli zatím v on-line podobě. Původně jsme plánovali představení hrát naživo, ale pandemická situace nám to bohužel stále neumožňuje. I tak máme radost, že vzájemnému propojení pomohl právě náš festival Na skok do Prahy,” doplňuje ke spolupráci Linda Dušková.

Naživo se naopak odehraje scénické čtení textu Jiřího Havelky „Společenstvo vlastníků“, které bude k vidění na dvoře divadla Anis-Gras, le lieu de l’autre, v režii Agnès Bourgeois. Čistě on-line bodem programu bude projekt „Procházky s českými autory“, vytvořený přímo pro tento ročník festivalu.

Na obrazovkách svého počítače můžete vyrazit na on-line procházku s českými tvůrci. Čtyři francouzští režiséři zpracovali čtyři české dramatiky. A úryvky jejich textů zasadili do čtyřech krásných míst ve Francii. Projdete se tak například s „Maryšou“ v Provence a „Lidskou tragikomedii“ zažijete v Arcueil.

Výstava, filmová promítání i workshopy pro děti

Kromě divadelního programu nabídne festival i výstavu, filmové promítání či den pro děti. Po celou dobu festivalu mohou návštěvníci přijít na výstavu české umělkyně é, dlouhodobě žijící ve Francii. Ta, během lockdownu, vytvořila sérii fotografií, z níž vznikla výstava „Les Visages Suspendus“.

První festivalový den se také mohou Francouzi naučit základní slovní zásobu, spojenou s českou kulturou.

A poslední den bude patřit dětem. Připraveny jsou pro ně interaktivní dílny na motivy české literatury. Chybět nebude ani pečení tradičních českých koláčů. Film zastoupí snímek „Lucie“ v režii Bohdana Karáska zkoumající možnosti realismu a dokumentarismu.

Více informací o festivalu včetně programu najdete na webu: https://www.faisunsautaprague.fr/cs

Foto: archiv festivalu

Dominika Antonie Pfister

pro TANEČNÍ MAGAZÍN