Chystají se novinky i některá venkovní představení zdarma. Nikoli pouze slavné dcery slavných otců! Od 12. srpna do 31. 8. tradičně v pražských Letenských sadech.
Ti nejlepší tuzemští akrobaté, žongléři a klauni se představí na mezinárodnímfestivalu nového cirkusu a divadla „Letní Letná“. Jen zde je možné vidět české novocirkusové hvězdy i začínající artisty pohromadě.Svůj um předvedou v českém stanu i na zdarma přístupné Open Air scéně. Losers Cirque Company uvedou inscenaci „Konkurz“ a ve svém prvním představení pro děti „MiMJOVÉ“se spojí s hvězdným mimem Radimem Vizvárym. Air Gym Art Company v premiéře zahraje „Hotel Laputa“. Někteří ohromí novinkami, jiní opráší oblíbené kousky z minulých let. Komu z českého nového cirkusu něco uniklo nebo to naopak nechce promeškat, má jedinečnou šanci od 12. do 31. srpna tradičně na pražské Letné.
„V rámci ,Letní Letné´ pořádáme i letos samostatný Festival české novocirkusové scény. V Letenských sadech vystoupí celkem 22 souborů s 30 představeními. Čeká nás hned několik premiér i představení vytvořené speciálně pro festival,”říká Jiří Turek, ředitel Letní Letné.
Premiéru si pro Letní Letnou připravil soubor AirGym Art Company, novou inscenaci akrobaté dokonce vytvořili speciálně pro letošní ročník festivalu. V „Hotelu Laputa“připravili jedinečný večer mezi nebem a zemí. Vzdušná férie o tom, že stoupáte-li vzhůru, musíte otevřít všechny dveře a nahlédnout do všech oken, je totiž přehlídkou špičkové závěsné akrobacie.
Další zasloužilý novocirkusový ansámbl Losers Cirque Company si přichystal dokonce dvě novinky. Poprvé ve své historii uvedou představení i pro ty nejmenší. „MiMJOVÉ“se postarají o rodinnou divadelní show. „V dobrodružném příběhu boje dobra proti zlu diváci zažijí napínavý děj, nevšední podívanou i humor. V režii Radima Vizváryho. Uvidíte nejen členy souboru Losers Cirque Company, ale také Vandu Hybnerovou, Annu Polívkovou nebo Irenu Kristekovou,“ slibuje spoluzakladatel „Lůzrů“ Petr Horníček. Sám se pustil do režie druhé novinky nazvané Konkurz. Účastníci konkurzu se pokusí diváckou pozornost získat talentem i ostrými lokty v akrobatické show, která je podle tvůrců stejně pestrá jako vylhaný životopis. O vítězi rozhodne publikum.
Tím ale festivalové novinky nejsou vyčerpány. Český stan 14. srpna otevře Cirk La Putyka a jeho „Runners“. Mezinárodně obsazená inscenace vychází z pocitů současného člověka, který by chtěl jít s dobou, i když ta už ho dávno předběhla. Podobně současnost vnímá i Žongléros Ansámbl. „Vpřed“ – vyzývají v názvu představení, k němuž se inspirovali stejnojmennou optickou básní Václava Havla. Nezastavitelné tempo společnosti a konzumu je na „Letní Letné“ strhne, a s nimi i diváky, dokonce v premiéře.
Žongléros Ansámbl do programu přispěje ještě poetickým představením pro nejmenší publikum. „Hvězdář“ zavede na magickou vesmírnou cestu. Ponocovat s dětmi hodlá i Divadlo DRAK v poetické grotesce „Do hajan!“ Dvěma tituly se v Českém stanu představí Cirkus TeTy. V obou se pohybují na hranici nového cirkusu, tance a fyzického divadla a využívají prvky vzdušné akrobacie. Experimentální inscenace „Voyerky“ se zaměřuje na kontrast idealizujícího očekávání a reality. Hra „Narušení“ vychází z absurdního dramatu
Absurdní divadlo a smích à la Buster Keaton spojil do projektu „Absurd Hero“ cirkusový umělec a performer Roman Škadra. Žonglér Filip Zahradnický vytvořil „Collection of Sceptical Pleasures“, tedy abstraktní koláž inspirovanou zbytečností i nezbytností umění. Nonverbální představení Zuzany Drábové „7CIHEL“ zase vypovídá o tom, že někdy sami sebe svazujeme a jen my sami se zase můžeme rozvázat. A Zoja Mikotová a Tonda Novotný v nonverbální inscenaci „Čekání na…“ s prvky pantomimy upozorňují, že člověk celý život na něco čeká. Vlastní malé šapitó pro 25 osob na Letné rozbije soubor Le Cabaret Nomade, uvede v něm představení „Kaleido“.
Do Českého stanu zavítají i inscenace a soubory z předchozích ročníků. Losers Cirque Company se vracejí s projektem „Heroes“ i speciální edicí napěchovanou tím nejlepším, co dovedou. AirGym Art Company vypráví prostřednictvím netradiční závěsné akrobacie příběh o létání „Wendigo“. Bratři v tricku opět uvádí „Žonglérskou galashow“ a pro velký úspěch se vrací „Teens Cirkabaret“. Nejmladší generace přesvědčí, že artistům a cirkusákům rostou talentovaní pokračovatelé.
Festival Letní Letná i letos otevírá oblíbenou venkovní scénu. Příznivcům nového cirkusu a divadla dává skvělou možnost vidět vybraná představení zcela zdarma. K open air novinkám patří „Link the Click“, v níž česko-skotské novocirkusové duo Balancealots udržuje rovnováhu mezi online a offline přítomností. O rozdílech mezi opravdovým dobrodružstvím a líbivým virtuálním dramatem hovoří na pozadí pohádkového příběhu také Airgym Art Company. Na Letné totiž uvede „Tajemství oblaků“. Důležitost mezilidského kontaktu zpracovává také Eliška Brtnická. V inscenaci „Fish Eye“ se ptá: „Co s námi dělá izolace?“ Holektiv vypustí „Vrány“, tedy pohybovou performanci o ptácích, kteří se stali symbolem smrti, ale i narození. Vážná témata odlehčí Squadra Sua a jejich „Bezdéčka“ v pouliční grotesce se sdělením, že někdy stačí málo, abyste nepotřebovali nic.
Na venkovní scénu se vracejí rovněž inscenace, které se za dobrovolné vstupné do klobouku hrály už dříve. Jonatán Vnouček a Michaela Stará znovu prožijí jako „Johnny & Jenny“ barevnou romanci z mobilních toalet. Bratři v tricku se vydávají na nekonečnou „Běžkařskou odysseu“. Divadlo VOSTO5 předvede svůj „maximální improvizační standard“ ve „Stand’artním kabaretu“ a Flow Arts Night to roztočí ve stále populárnější disciplíně
„Letní Letná“ se uskuteční od 12. do 31. srpna 2021 v pražských Letenských sadech. Vstupenky na jednotlivá představení jsou již nyní k dostání na:webové stránce festivalu.
Detailní informace ke všem představením najdete zde:
Představí francouzskému publiku české divadlo. Do země galského kohouta míří Činohra Národního divadla i „Společenstvo vlastníků“.
Festival „Na skok do Prahy“ už potřetí představí francouzskému publiku české divadlo. A to od 17. do 20. června. V letošní zčásti reálně a zčásti v on-line podobě uvede ze záznamu silně vizuální inscenaci „Za krásu Národního divadla“, s francouzskými titulky. Naživo se naopak odehraje scénické čtení textu Jiřího Havelky „Společenstvo vlastníků“. Přímo pro festival vznikají také video procházky s českými dramatiky a chybět nebude ani „Den s českým divadlem“, určený především profesionálům z oblasti kultury. Ten se odehraje v Českém centru v Paříži.
„Pořádat v současné době mezinárodní divadelní festival je opravdu výzva. Věříme, že se nám ale podařilo najít cestu, jak obě země opět o trochu více propojit,”říká Natálie Preslová, ředitelka festivalu.
První festival českého divadla ve Francii „Na skok do Prahy“ prezentuje české divadlo a zpřístupňuje ho nejen divákům, ale i francouzským institucím a profesionálům z oblasti kultury a umění. Zároveň navazuje na už zavedený festival francouzského divadla v Česku „Sněz tu žábu “. A stává se tak druhým pilířem mostu mezi českým a francouzským nejen divadelním prostředím. „České divadlo je kromě osobnosti Václava Havla ve Francii absolutně neznámé. Naším cílem je tedy zprostředkovat naši současnou divadelní tvorbu a představit Českou republiku z jiného pohledu. Festival doplňujeme také o promítání filmu nebo program pro děti,” říká šéfdramaturgyně festivalu Linda Dušková.
České divadlo naživo i on-line
Festival nabídne francouzskému publiku hned několik divadelních zážitků. V Českém centru v Paříži se uskuteční „Den s českým divadlem“, určený profesionálům v oblasti kultury, ale také všem, koho zajímá české divadlo a literatura. Z Prahy do Paříže přijede Marta Ljubková, šéfdramaturgyně Činohry Národního divadla, a její umělecký šéf Daniel Špinar. Debatovat se bude nejen o funkci a poslání národních divadel.
Soubor činohry Národního divadla se francouzským divákům představí vůbec poprvé, a to prostřednictvím záznamu silně vizuální inscenace „Za krásu“ o jedné z nejvýznamnějších osobností českého divadla Karlu Hugo Hilarovi. „Činohra Národního divadla se představí ve Francii vůbec poprvé, ačkoli zatím v on-line podobě. Původně jsme plánovali představení hrát naživo, ale pandemická situace nám to bohužel stále neumožňuje. I tak máme radost, že vzájemnému propojení pomohl právě náš festival Na skok do Prahy,” doplňuje ke spolupráci Linda Dušková.
Naživo se naopak odehraje scénické čtení textu Jiřího Havelky „Společenstvo vlastníků“, které bude k vidění na dvoře divadla Anis-Gras, le lieu de l’autre, v režii Agnès Bourgeois. Čistě on-line bodem programu bude projekt „Procházky s českými autory“, vytvořený přímo pro tento ročník festivalu.
Na obrazovkách svého počítače můžete vyrazit na on-line procházku s českými tvůrci. Čtyři francouzští režiséři zpracovali čtyři české dramatiky. A úryvky jejich textů zasadili do čtyřech krásných míst ve Francii. Projdete se tak například s „Maryšou“ v Provence a „Lidskou tragikomedii“ zažijete v Arcueil.
Výstava, filmová promítání i workshopy pro děti
Kromě divadelního programu nabídne festival i výstavu, filmové promítání či den pro děti. Po celou dobu festivalu mohou návštěvníci přijít na výstavu české umělkyně é, dlouhodobě žijící ve Francii. Ta, během lockdownu, vytvořila sérii fotografií, z níž vznikla výstava „Les Visages Suspendus“.
První festivalový den se také mohou Francouzi naučit základní slovní zásobu, spojenou s českou kulturou.
A poslední den bude patřit dětem. Připraveny jsou pro ně interaktivní dílny na motivy české literatury. Chybět nebude ani pečení tradičních českých koláčů. Film zastoupí snímek „Lucie“ v režii Bohdana Karáska zkoumající možnosti realismu a dokumentarismu.
Populárního herce Jiřího Lábuse asi není nutné sáhodlouze představovat. Možná, že o něm však nevíte, jak má skutečně velmi blízko k tanci. Proto jsme nesmírně rádi, že si ve svém bohatém programu nalezl čas a odpověděl na otázky TANEČNÍHO MAGAZÍNU.
Jaký máte vlastně vůbec vztah k tanci?
„Moje maminka pracovala jako zdravotní sestra v Národním divadle, takže měla na starosti i fyzioterapii. Hojně ji navštěvovali tanečníci a ona od nich dostávala ,volňásky´ na představení. To pro mne znamenalo, že jsem už jako malý kluk navštěvoval baletní představení ve Státní opeře nebo v Národním a tak podobně. Tím jsem byl uveden do tanečního světa, nejvíc vzpomínám na krásný dětský balet ,Z pohádky do pohádky´. Úplně mě to uchvátilo. Byla to opravdu čistě jen taneční záležitost, ale mně se to šíleně líbilo. Dále jsem i jako kluk sledoval Balet Praha pana Pavla Šmoka a další. Pohybové divadlo mě velice bavilo. Já sám nemám pro toto jakékoliv předpoklady, ale o to více obdivuji lidi, kteří to umí a ovládají. Mám mezi tanečníky pražského Národního divadla i jiných scén spoustu přátel. Takže asi tak vnímám tanec já.“
A co taková taneční osobnost jako je Jiří Kilián? Je to pojem a Vy se znáte… Jak jste se tedy seznámili?
„Seznámil jsem se s ním při natáčení filmu ‚Odcházení‘, který režíroval Václav Havel. Jiří Kilián tam setrval jen dva dny. Spolupracoval choreograficky na hromadných scénách, tam jsme se vlastně viděli poprvé. Krátce na to jsem od něj dostal krásný dopis z Haagu a poslal mi ještě DVD, kde bylo představení, které točil v Čechách. A to přesně v mostecké uhelné pánvi, byla to taková groteska s názvem ,Carmen´. A já jsem mu zase poslal nějaká DVD s Oldou Kaiserem a s našimi scénkami. Tak vzniklo vlastně krásné přátelství. Když byl Jiří v divadle na představení s Oldou Kaiserem, povídali jsme si následně a on říkal, že píše povídky. Zajímalo mě jaké??? Prý jsou to takové legrácky, aby nezapomněl češtinu, prý proto píše.“
A jak to pokračovalo?
„Požádal jsem ho, ať mi je pošle, třeba bych je někde uvedl… Poslal. Moc se mi to líbilo a já jsem se dohodl s vedením Violy, že bych je zařadil do stálého repertoáru. A skutečně k tomu došlo. Jiří Kilián byl navíc tak laskav, což mě velmi potěšilo, že natočil i taneční grotesky, které se promítají během představení na plátně. A musím vyzvednout bezvadnou muziku, kterou si Jiří Kilián vybral. Takže spolupráce s ním byla nádherná a mě to opravdu moc a moc těšilo.“
Hm. Překvapíte naše čtenáře ještě něčím tanečním? Co třeba Dekkadancers?
„Nevím, jestli překvapím tanečně… Ale ano, spolupracuji s Dekkadancers. Pomáhám, pokud jde o zvuk a hlas. Namlouval jsem nové představení, nebyla to první spolupráce s nimi, už jsem namlouval i ‚Proměnu‘ (Franz Kafka). A dokonce jsem vystupoval i na představení ‚Lékaři bez hranic‘. Mám mezi tanečníky kamarády a je to opravdu moc prima!“
Víme, že jste nějak spjat s Prahou 10, konkrétně Vršovicemii divadlem MANA… Co nám k tomu řeknete?
„Já tady bydlím! Dříve jsem bydlel na Vinohradech, ale ten dům zbourali, takže jsem tady a z divadla MANA to mám tak minutu do mého bytu, můžu chodit v bačkorách! Vršovice mám velice rád, všechno je tu po ruce, je tu pěší zóna a já jsem opravdu spokojený!“
Děkujeme. A přeji Vám, i za naše čtenáře, nadále spokojenost a další a delší taneční kroky!!!
Eva Smolíková
Foto: archiv Studia Ypsilon, archiv Jatek78, (videospot)
Zuzana Čížková patří k výrazným osobnostem naší výtvarné scény. Její (převážně sochařská) díla zdobí prostranství i interiéry mnoha měst. Její obrazy jsou naopak v řadě galerií či soukromých sbírek u nás i v zahraničí. TANEČNÍ MAGAZÍN ji požádal o rozhovor, se kterým se vyrovnala s upřímností, otevřeností, nadhledem i humorem sobě vlastním. Nakonec, posuďte sami:
Máte jako jedna z mála současných sochařek (i sochařů) téměř nejvíce soch ve veřejném prostoru. Je vždy předem takové dílo tvořeno pro konkrétní místo? Anebo si někdy zadavatel vybere sochu již hotovou?
„Třeba v případě série soch ,Madonina tajemství´ v pražském parku, v parteru Starý Prosek, u kostela svatého Václava, která je situována u hřbitovní zdi, si Inženýr architekt Luboš Jíra vybral ,Madonu´. Tu jsem (již hotovou) měla prezentovanou ve svém portfoliu. Dokonce o jejím vzniku byl záznam i ve filmovém dokumentu (pro Českou televizi) „Nehasit, hořím!“ paní režisérky MgA. Hany Pinkavové. Ale nebylo to vůbec tak jednoduché…“
Proč?
„Architekt si vymínil, že soch bude celkem pět (nyní jsou osazeny pouze tři kusy a zbývající dva podstavce, dle půdorysu soch, jsou již 10 let prázdné…). A rovněž, že každá z nich bude z jiného exteriérového materiálu. Zvolili jsme tři druhy kamenů: pískovec, ale ne ten máslovitý měkký, avšak pořádně tvrdý, a tak velmi trvanlivý. Dále mramor, ale ne český hrubozrnný, ale velmi drahý jemnozrnný, ze zahraničí. A jako třetí žulu. O její tvrdosti asi nemusím vyprávět ani laické části veřejnosti 🙂 .“
V rodném Brandýse nad Labem máte i historickou sochu poblíž místního zámku. Zajímáte se trvaleji o historii?
„Z dějin jsem dělala státní závěrečné zkoušky. A vždy to byl můj koníček. A tak se není čemu divit, že brandýsko, které patří mému mladí, mě zajímalo o něco více… Jen za sochu ,Milenka Rudolfa II.´, u brandýského zámku, by mně historici jedničku určitě nedali 🙂 .“
Z jakého důvodu?
„Legenda o Rudolfově milence, mlynářce z podzámčí, je k císaři poměrně lichotivá, ale nezakládá se na přesnosti. Místem, kde moje socha ,prochází zdí´, kdysi dávno (a evidentně velmi často) sice procházela určitá ,milenka císařského dvora´. Avšak Rudolfova to nebyla 🙂 . Podle dochovaných pramenů se jednalo o milenku jeho komorného. Ten byl výrazně mladší a evidentně i aktivnější 🙂 . S onou místní mlynářkou měl údajně devět dětí.“
Žila jste a žijete povětšinou v menších městečkách nedaleko Prahy. Vyhýbáte se záměrně velkoměstskému ruchu?
„Po několik let jsem žila v různých částech Prahy, kde jsem i donedávna měla svůj ateliér. Vznikla tam velká část mých sochařských prací do veřejného prostoru. Například pražský nápis znakovou řečí v Praze 5, v Holečkově ulici. Nebo několikatunový pomník Ludvíka Kuby v Poděbradech. Anebo, také poděbradská, svatá Anežka Česká. Vlastně, rovněž kolekce portrétních děl, věnované osobnosti Václava Havla, která mě dost zviditelnila, se zrodila na pražské košířské Kavalírce.“
A co mimo hranice nejen Prahy?
„Mnoho času jsem strávila i pobyty v Basileji, a jeden čas jsem žila ve Francii. A to z největší části v Paříži.“
Ale zpět, k těm menším městům…
„Dlouhou dobu jsem si naopak nedovedla představit, vrátit se do tak malého města, jako je například můj rodný Brandýs nad Labem. Ale v průběhu času posledních deseti let jsem byla stále víc a víc unavena. A zároveň hodně znechucena lidským spřádáním intrik, neupřímností a tak dále. S přítelem jsme zkusili bydlet mimo Prahu. V Dobřichovicích, kde v té době ,dávaly lišky dobrou noc´. Založili jsme záhony a začali se starat o velkou zahradu plnou ovocných stromů i keřů… Vysázeli zeleninu a užívali si nenuceného klidu. Nakonec, po několika letech, jsem zjistila, kde byl ,zakopaný pes´. Tedy, v souvislosti se změnou mého chování, neboli životního stylu. A troufám si říct´ i mého temperamentu 🙂 . Byla to nemoc, která mne až tak moc zklidnila a hodila mi kotvu k přístavu.“
TANEČNÍ MAGAZÍN se Vás musí zeptat i na Vaše taneční zážitky…
„Na posledním plese jsem sice protančila střevíce, ale o pastvu pro oko se rozhodně nejednalo. Lidé, sledující mé umění mávat s mým o padesát kilogramů lehčím tanečním partnerem ,Luďanem´ nevěděli, co to má znamenat? Spíš je asi bolelo břicho, jak se smáli 🙂 . Na parketu jsem s ním totiž cloumala od rohu do rohu. A současně se snažila nenarážet do elegantně se vlnícího starosty Dobřichovic. Proč? Protože jsem umělec a musím na sebe přeci upozornit : -) . Umělkyně na plese, všichni koukejte 🙂 🙂 !“
A vzpomenete ještě na své první taneční kroky?
„Jako dvanáctiletá holka jsem se svou dětskou kamarádkou Nikolou Žaloudkovou zburcovala paní Kváčovou, v našich dětských očích ,paní hodnou´, věnující se sportu a tělovýchově dětí i dospívajících. Asi se nad námi smilovala a jakmile viděla naše prostorově výrazná těla, přidala ruku k dílu a pomohla nám s naším ,projektem´.“
Jakým?
„Na Základní umělecké škole v Brandýse nad Labem, díky nám, vznikl taneční kroužek, který vedl již ,vyčvachtaný´ ex-baletní mistr. Okna učebny vedla do rušné ulice. Hodiny tance probíhaly ve večerních hodinách. A tak tento rachitický pán nebyl jediným groteskním hrdinou večera. Byla jsem to i já a Nikol.“
Takže tím Vaše mladá „taneční anabáze“ končila?
„Nikoli. I přesto jsem se v následujících letech nechala na brandýské Základní škole ,Na výsluní´ zapsat do tanečních kurzů moderního tance, pod názvem ,ECHO´. Ale ani tam můj talent jaksi nedocenili a začala jsem se více věnovat jiným uměleckým disciplínám 🙂 .“
A jak se za tou dobou ohlížíte?
„Nyní, po pedagogickém vzdělaní a praxi, vím, že v tomto mladistvém věku mají potřebu rytmického pohybu i ta děvčata, která se na první pohled k vybrané disciplíně nehodí. To by však určitě neměl být důvod, jim tuto část společenských dovedností nedopřát.“
Nemohu se nezeptat na klasická taneční…
„Ve věku, kdy se obvykle chodí do tanečních, jsem byla na internátní škole v Hořicích v Podkrkonoší. Studovala jsem tam obor kamenosochařství. Ačkoli se leckomu může zdát, že v tomto odvětví není co studovat. 🙂 Škola byla nejen časově a fyzicky náročná, ale svou polohou velmi vzdálená jakýmkoli možnostem kurzů tance.
O víkendech jsem jezdila na praxe po ČR i do zahraničí, po maturitě už jsem se v Čechách také příliš neohřála. Pak částečně zakotvila v Praze až během studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. I během tohoto studia jsem byla často ,v trapu´ a holt na ,taneční´ už nezbýval čas. Proto jsem o tuto kouzelnou část mládí přišla a do tanečních nikdy nechodila.“
Litujete toho?
„Ale já si to přeci nahrazuji. Po svém. Na ladné kroky a otočky už mi sice tělo nestačí, v současné době mne ve fyzických výkonech omezuje roztroušená skleróza, ale tanec, pohyb, lehkost nalézám! Objevuji a maluji.“
Pro lázeňské město Poděbrady jste vytvořila (nejen) skulpturu svaté Anežky České, která stojí poblíž kostela Povýšení svatého kříže. Jste věřící? Jaký vůbec máte vztah k náboženství.
„Motiv náboženství jsem začala reflektovat ve své tvorbě již před patnácti lety. Troufám si říci, že mé ,Elektrokříže´, vystavované a putující již v té době po Evropě, byly svým sdělením o ,víře v pokrok´, nikoli však v Boha. A to daleko ,dřívávějc´, než objekty ,stvůr´ v současnosti velmi známého (a záměrně nejmenovaného) konceptuálního umělce. Pracovala jsem v té době s elektroodpadem a myšlenkou, v co současná generace věří. Nyní jsem se k této tvorbě opět vrátila, ale spíše formou obrazů, než objektů. Před několika lety jsem se nechala pokřtít. Toto považuji za silnější krok, než když jsou lidé pokřtěni v takzvané ,nevědomosti´, jako miminka. Ačkoli… Vlastní dítě jsem jako miminko nechala pokřtít také 🙂 .“
Zúčastnila jste se i veřejné soutěže o návrh na památník Václava Havla na pražském Škroupově náměstí. Jak dnes – s odstupem – vnímáte jeho roli v naší i mezinárodní politice?
„Václav Havel je pro mne ikonou zejména na mezinárodním pódiu. Dobré vztahy mezi Izraelem a Československem jsou pro mne největším Havlovým přínosem. Ne nadarmo dostal významný titul ,LE KADOSH ISRAELITA´, což jsem znázornila i v jednom ze svých děl. Bohužel, velká část naší veřejnosti vůbec netuší, co je to za titul a ,vo co go´. Myslí si, že se Čížková asi zbláznila 🙂 .“
Vaší sochařskou i malířskou tvorbou se promítá trvaleji motiv lidských rukou, prstů. Rovněž prstové abecedy pro hluchoněmé, která byla i výtvarným vyjádřením Vaší absolventské práce. Jak jste k tomuto výrazovému prostředku dospěla?
„Dospěla jsem k tomu kolem roku 2001 v brandýském motorkářském klubu ,Pitbulové´, jehož častým návštěvníkem byl můj tehdejší partner. Prostě jsem si tak pila to své pivko a koukám na paní, která místo mluvení máchá rukama a vůbec jí nevadí, jaký je v klubu hluk. A my ostatní jsme hlasitou metalovou hudbu přeřvat nezvládli.
Vždy jsem milovala a obdivovala klasické sochařství. Což je tedy v dnešní době pro mne, jako pro angažující se výtvarnici, velký hendikep. Tedy, nedělat modernu a ,koncept´…
Zároveň jsem se také snažila vnést do mého umění něco nového, jako moji kolegové. Portrét a ruce jsou nejtypičtějším motivem klasické sochařské práce. A já jej, doufám, posunula o ,level´ výš. Začala jsem nejdříve prstovou abecedou, za kterou jsem dostala cenu současného umění ,Praha-Londýn, Wintontrain – Inspirace dobrem´ a nakonec pokračovala znakovou řečí.“
A jakým směrem?
„Jako vyústění všech těch akcí kolem rukou jsem vymyslela výtvarné workshopy. Na ně jsem pozvala děti ze školy pro sluchově postižené v Praze 5, v Holečkově ulici a slyšící děti ze ZUŠ v Černošicích, i z jejích poboček v Rudné a ve Všenorech. A tyto děti dostaly, po dvou, plátna. A měly na ně dohromady, ve dvojicích, tvořit jeden obraz. Dle svého nápadu… Cokoli, na čem se společně dovedou domluvit. Nejdříve se toho hrozně bály. Ale nakonec se domluvily a vznikla zajímavá a hezká díla. Průběh jejich práce také zaznamenala Česká televize v Televizním klubu neslyšících.“
Poslední dobou se stále více (i ze zdravotních důvodů) věnujete malbě. Je velký problém pro sochaře, který vidí a pracuje trojrozměrně, přejít k „plošnému“ výtvarnému vyjádření?
„Když jsem instalovala jednu ze svých posledních samostatných výstav, která byla v Praze 9 a paní kurátorka Mgr. Eva Kořánová si prohlížela díla, aby zvážila, co a kam, nezdržela se komentáře, že jsem malující sochařka. Totéž řekla v úvodním slovu na vernisáži. Mé trojrozměrné, neboli spíš prostorové, vidění je z obrazů patrné…
Ale musím se pochlubit, že u přijímaček na střední školu v oboru malby jsem byla úspěšná. Ale vybrala jsem si hořickou internátní školu, která na první pohled nabízela více svobody. A hlavně neotřelé zábavy.
Během studia na střední škole jsem chodila do ateliéru pana profesora Karla Strettiho, velmi známého a uznávaného restaurátora malby, který mě velmi chválil. A to nejen pro můj smysl pro detail, ale i barvy. V té době jsem se rozhodovala, zda jít sochařským směrem, anebo volit malbu.“
Tak trochu „Sofiina volba“?
„Možná? Ale ,šutrárna´, jak všichni školu nazývali, a život kolem kamene, soch a kolektiv těchto lidí mne uchvátil natolik, že jsem šla více sochařským směrem. I když? Mého pozdějšího profesora na vysoké Kurta Gebauera také odborná veřejnost popisuje jako ,malujícího sochaře´.
Na vysoké škole byla kresba stejně důležitá jako trojrozměrné vyjádření. Mnoho absolventů se věnuje oběma disciplínám a v zahraničí nikoho ani nenapadne, rozdělovat výtvarníky na malíře a sochaře. To je spíše takový český, postkomunistický ,ohryzek´, který nám tu zůstal.“
O Vás i Vaší osobě a zejména tvorbě natáčela pro Českou televizi dokumenty režisérka Pinkavová. Pro zpěváky či herce je „účast na obrazovce“ téměř alfou i omegou. Je tomu obdobně i u výtvarníků? Jak to vidíte?
„Výtvarníci, tedy sochaři a malíři, jsou na rozdíl od herců a muzikantů z velké části introverti a o jejich kvalitách rozhoduje jejich tvorba v podobě výsledných matérií (s vyjmou některých konceptuálních děl). Bohužel, a je tomu, tak celá staletí (nikoli jen teď), o jejich kvalitách v očích nejen laické veřejnosti, ale i galeristů a sběratelů, rozhoduje jejich schopnost prosadit se. Jak již bylo mnohokrát zmíněno, dobrý obchodník prodá i špinavé ,fusekle´. A bohužel, bývá tomu tak. Pokud se výtvarník (anebo jeho galerista či manažér) procpe do médií a zvládne svou tvorbu prosadit, je vyhráno. Dokonce Michelangelo Buonarotti nesekal svá díla sám, měl po ruce několik zdatných kameníků. A on sám své síly věnoval na budování kontaktů mezi vlivnými.
Nyní máme média, která vynahradí několik důležitých večírků. I já jsem si vyzkoušela, jak bylo důležité mít dvoustranu v Cosmopolitanu, anebo v jiném časopisu. Kolik dveří mi otevřela reportáž s Jiřinou Bohdalovou, medailonky v TKN, anebo zmíněný téměř půlhodinový dokument od režisérky Pinkavové? A nyní vznikl z naší spolupráce film další, který bude vysílaný patrně koncem tohoto kalendářního roku. A právě na to navazujeme, s mým galeristou, s určitým očekáváním.“
Kdysi jste výtvarně spolupracovala se společenským časopisem pro golf. Zahrála jste si i aktivně tento sport?
„Pokus byl, ale spíše komický. Pro jeden z turnajů v Mariánských Lázních jsem dělala svoji samostatnou výstavu ,Sochy na túře´. Přijela jsem tam ve svém tehdejším autě Ford Fiesta ,vajíčko´, které jsem používala nejen na převoz soch, ale také pytlů sádry a dalších materiálů… A zaparkovala jsem mezi VIP automobily účastníků, tohoto (svého času velmi známého) ,hoch nóbl´, golfového turnaje 🙂 .
Můj první krok na golfové hřiště udělala noha v okovaných kozačkách. A to byl začátek konce mého ,sportovního výkonu´. Hnali nejen mne, ale i manažéra turnaje, který mě tam pozval. Ale naštěstí nás hnali diplomaticky, jak bylo v tamních kruzích zvykem. Jen do jídelny, kde bylo připravené občerstvení. Tam jsem seděla v klobouku a ve fialové košili. Bohužel, byl na každém kousku dobrého jídla kaviár. Ten nesnáším (ve smyslu, že to jsou mrtvé rybičky). A poté, co jsem částečně nakousla třetí chlebíček a opět jej, s kaviárem, vrátila na tác, se se mnou rozloučili. 🙂 S dalším diplomatickým proslovem, že u sochařky bude zcela stačit, když mne tam budou prezentovat má díla.“
Co chystáte v následujícím období?
„V době ,korony´ je tato otázka jako hození křišťálové koule (namísto míče) do branky. Původně jsem měla domluvené výstavy v zahraničí i v Česku. Vše bylo zrušeno, nebo alespoň odloženo na dobu neurčitou. Ale vše špatné je k něčemu dobré, jak říkává moje maminka. Mám nyní víc času na tvorbu a těch obrazů vzniklo během ,korony´ opravdu hodně.
Zároveň ilustruji dvě knihy. První je pohádka, odehrávající se na mé zahradě. Tu, na můj námět, píše paní spisovatelka Mgr. Jana Laňková a grafiku bude zpracovávat výtvarnice Ivana Ždimerová. Druhou, spíše brožurou, nežli knihou, je humorné vyprávění bývalého policejního rady. Třetí knihu, plnou fotografií a (snad zábavného) textu o mém životě kamenosochařky, betonosochařky, účastnice kamenosochařských sympozií, výtvarnice putující po světě, dřívější vymetačce VIP večírků plných známých osobností, o setkáních s Jiřinou Bohdalovou, o dřívější pomocnici v ateliéru Olbrama Zoubka, matky s roztroušenou sklerózou a mnoho dalšího se budeme snažit vytvořit v nejbližší době. A to se záměrně nejmenovaným ,pisálkem´. Jelikož se známe již dlouhá léta a domnívám se, že společně zvládneme vytvořit nejen zábavné čtení do vlaku, ale i pohled do zákulisí napříč spektrem aktuálních témat, jako jsou média, roztroušená skleróza, umělecký byznys, ale i řemeslo a vztahy.“
Nejen za TANEČNÍ MAGAZÍN přeji hodně elánu, trpělivosti i radosti. Mnoho výstav i spokojených obdivovatelů Vašeho umění. A přání zdraví není ve Vašem případě určitě pouze zprofanovanou víceméně zdvořilostní frází.
Foto:Rudolf Čížek, Hynek Moravec, archiv Zuzany Čížkové a autora