Rozhovor s ředitelkou festivalu Tanec Praha a divadla Ponec YVONOU KREUZMANNOVOU

„Tanec byl pro mě vždy vysvobozením“

Přes gymnastiku se dostala ke své velké lásce, k současnému tanci, který Yvonu Kreuzmannovou tak okouzlil, že se mu nejen sama věnovala, také vystudovala teorii tance, i když původně chtěla studovat choreografii. Založila občanské sdružení Tanec Praha, které je pořadatelem festivalů TANEC PRAHA a Česká taneční platforma a je ředitelkou tanečního divadla PONEC.

Vyrůstala jste se sestrou v Praze v rodině experta na tropické dřeviny.  A do sedmnácti let jste se vrcholově věnovala sportovní gymnastice. Jenže pak jste měla úraz a se sportovní kariérou byl konec. Jak vzpomínáte na období svého dětství a dospívání? Čím jste chtěla být?

„Já mám vzpomínky na dětství krásné, bydleli jsme nejprve na internátě v Thomayerově nemocnici, kde pracovala má matka, takže jsme trávili spoustu času v Krčském lese, pak jsme se přestěhovali do Strašnic, kde se teprve pomalu stavělo sídliště Skalka, takže jsem tam zažila ještě zelené pláně – pro nás byl kontakt s přírodou zásadní. Vyjížděli jsme vláčkem různě za Prahu a pak často jezdili do Brd, prázdniny jsme trávili nejvíc na jihu Čech a Vysočině, pod stanem, na kolech, různě. Hledali jsme své ostrůvky svobody uprostřed pokryteckého světa za železnou oponou. Neměla jsem žádnou konkrétní představu, kam mě ten režim pustí, tak jsem se snažila najít svou cestu ve světě umění. Měla jsem kliku, ale taky velkou disciplínu.“

 S gymnastikou jste skončila a našla jste se v současném tanci a začala se mu věnovat amatérsky. Čím Vás okouzlil, že jste mu tak podlehla?

„Tanec byl pro mě vysvobozením, byla jsem vždycky hyperaktivní a bez pohybu si neuměla život představit. Najednou jsem ale objevovala nové dimenze pohybu, jeho možnosti, propojení s dechem, nešlo už jen o dril či techniku, ale mnohem víc. Neskutečně mě bavilo improvizovat.“

Po gymnáziu jste dva roky pracovala v cestovní kanceláři a přitom dálkově studovala cestovní ruch na VŠE. Jenže byla tu Vaše láska k tanci, a tak jste to zkusila na HAMU na taneční vědu. Proč jste si vybrala právě teorii tance?

„Já jsem šla k ‚talentovkám‘ na choreografii, byla jsem plná nadšení pro tvůrčí práci, ale taky jsem měla maturitu z klasického gymnázia, jazykový talent a k němu matematické myšlení. Bíba Brodská si mě všimla, vysvětlila mi, že bez profesionální praxe v divadle na choreografii jít nelze, ale pozvala mě na druhý den ke zkouškám na teorii tance. Moc jsem si toho pod tím pojmem neuměla představit, ale neváhala jsem a dobře, že tak. Nasávala jsem vědomosti na různých fakultách, nejen hudební, bavilo mě psát, překládat, bádat v archivech, ale stejně mě to táhlo zpátky k praxi. Sametová revoluce mi otevřela dveře do Evropy a na stipendiu v Paříži jsem pochopila, že současný tanec je to, co chci s diváky v naší zemi sdílet, bylo tu na co navazovat, ale až po pěti desetiletích izolace, to je velká mezera a já ji chtěla zaplnit.“

 V roce 1991 jste založila občanské sdružení Tanec Praha, které je pořadatelem festivalu TANEC PRAHA. Podle čeho vybíráte účastníky festivalu a kdo se na festivalu již představil a na koho se můžou diváci ještě těšit?

„Festival byl prvním, co mi dávalo smysl. Vozit sem světové špičky, ale i objevovat nové talenty, motivovat naše umělce a otevírat jim možnosti mezinárodní spolupráce. Logicky jsem proto o pár let později založila druhý festival – Česká taneční platforma – a pak už jen hledala vhodný prostor pro taneční divadlo. Vybírat program festivalu je velká dřina, musíte zhlédnout stovky děl, ideálně naživo, zdaleka ne vše vás nadchne.  Rozhodující je pro mě nejen zkušenost, ale hlavně intuice. Musím být o díle přesvědčená, umět si ho představit v českém kontextu – to není vždy tak jednoduché, naši diváci nebyli zvyklí na jinou estetiku než klasický balet a folklor… První léta byla velmi náročná, čelila jsem i mnohým předsudkům naší odborné veřejnosti, ale to vše je jen otázkou času a víry. Já věřím, že současný tanec je neskutečně zajímavý, bohatý a má neustále co nabízet. Nejde jen o hvězdy, které se nám daří vozit, jejich výčet je dlouhý, například Jiří Kylián, Maguy Marin, Bill T. Jones, Ohad Naharin, William Forsythe, Trisha Brown, Akram Khan, Sidi Larbi Cherkaoui, Alain Platel, Joseph Nadj, Lin Hwai-Min a další… Jde i o středně velké a malé produkce, kde se umělci nebojí experimentovat a hledat nové cesty i nezvyklé lokality pro tanec. Na ty se vždy můžeme těšit a snažíme se nabídnout také zcela nová jména, například Dimitris Papaioannou v Praze ještě nebyl…“

Yvona Kreuzmannová a Jiří Kylián u příležitosti uvedení jeho inscenace East Shadow v divadle PONEC v rámci festivalu TANEC PRAHA 2018 ( foto Vojtěch Brtnický)

Později jste založila také taneční divadlo PONEC zaměřené na současný tanec a pohybové divadlo. Co Vás přivedlo k založení této taneční scény?

„V celé ČR nebyly profesionální podmínky pro prezentaci současného tance, zatímco skoro každá evropská metropole se chlubí Domem tance či jinými scénami dobře vybavenými právě pro náš obor. Promýšlela jsem, jak lze napomoci dalšímu rozvoji naší scény, což nadále trvá, protože skutečný Dům tance potřebuje i zkušebny, dílny, solidní podmínky pro tvůrčí proces. A tak po dvaceti sezonách divadla PONEC se dočkáme v roce 2021 vlastní zkušebny – Studia Krenovka – a do toho nás čeká náročný projekt rekonstrukce bývalých žižkovských lázní, kde plánujeme 4 zkušebny, dílny, co-working space, wellness pro rehabilitaci a snad i zvukové studio, to vše v těsné blízkosti PONCE, což je velká výhoda.“

Díky svým pracovním aktivitám jste spolupracovala s řadou osobností. Na koho ráda vzpomínáte a s kým byste ještě ráda spolupracovala?

„Mám za sebou nezapomenutelná setkání s velkými osobnostmi světové scény, za všechny Bill T. Jones, Trisha Brown, Ohad Naharin nebo neuvěřitelně skromný Merce Cunningham… a asi největší zážitky mi přinesl Jiří Kylián, ta jeho lidskost, smysl pro humor a velkorysost. Potkala jsem ale i lidi, kteří zdaleka tolik „nejsou vidět“, přesto za nimi stojí spousta práce a výsledky, bez nich bychom ta známá jména vlastně neměli šanci objevit. Ať už to byl Sam Miller v USA, Bob Palmer nebo John Ashford v UK, měla jsem štěstí na skvělé lidi a mám ho i tady v Čechách. Nejvíc mě určitě ovlivnil můj otec, ale zrovna tak si vážím svého týmu, bez něj bych toho nikdy tolik nedokázala. Baví mě práce s mladým týmem i fakt, že mám komu ty zkušenosti i vize předávat.“

 V roce 2003 jste byla prezidentem Francie jmenována Rytířem za zásluhy. Co to pro Vás znamená?

„To byla velká pocta, celkově vnímám, že si mé práce v zahraničí velmi cení, protože tam má náš obor prostě delší historii a uznání. Ale i u nás se pohled na současné taneční a pohybové umění s lety mění, a to je dobře.”

 Umíte vůbec odpočívat? Někde jste přiznala, že ráda hrajete volejbal…

„Právě volejbal je fantastická forma aktivního odpočinku. Zrovna tak miluju moře, potápění, ale taky lyžování nebo pobyt v přírodě u nás v Čechách, to si vždy „vyčistím hlavu“. Faktem je, že jsem ,workoholik´, ale není to neléčitelné.  Mým dětem už je přes dvacet a stále nás baví jezdit spolu na dovolenou, tam mám od nich zákaz otevřít počítač. Nicméně patřím ke generaci, která si silně uvědomuje cenu svobody, musela jsem si ji vydobýt a dobře vím, že svoboda stejně jako nezávislost znamená také velkou odpovědnost.“

Yvona Kreuzmannová se narodila 21. 4. 1963 v Praze jako Yvona Nováková, ale známá je jako Yvona Kreuzmannová po svém prvním manželovi herci Františku Kreuzmannovi. Vystudovala gymnázium a teorii tance na HAMU a na ročním stipendiu ve Francii na pařížské Sorbonně a na Univeristé Paris VIII. V roce 1990 byla tiskovou mluvčí festivalu Tanec Praha. V roce 1991 založila občanské sdružení Tanec Praha, které se stalo pořadatelem festivalu TANEC PRAHA a ona jeho ředitelkou a dramaturgyní,  provozuje taneční divadlo PONEC. Absolvovala řadu zahraničních stáží a ve Francii byla jmenována Rytířem řádu za zásluhy. Má dvě děti.

Foto: Eva Smolíková, Vojtěch Brtnický

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

JIŘÍ LÁBUS exkluzívně pro TANEČNÍ MAGAZÍN:

„Spolupracuji s Jiřím Kyliánem i Dekkadancers“

Populárního herce Jiřího Lábuse asi není nutné sáhodlouze představovat. Možná, že o něm však nevíte, jak má skutečně velmi blízko k tanci. Proto jsme nesmírně rádi, že si ve svém bohatém programu nalezl čas a odpověděl na otázky TANEČNÍHO MAGAZÍNU.

Jaký máte vlastně vůbec vztah k tanci?

Moje maminka pracovala jako zdravotní sestra v Národním divadle,  takže měla na starosti i fyzioterapii. Hojně ji navštěvovali tanečníci a ona od nich  dostávala ,volňásky´ na představení. To pro mne znamenalo, že jsem už jako  malý kluk navštěvoval baletní představení ve Státní opeře nebo v Národním  a tak podobně.  Tím jsem byl uveden do tanečního světa, nejvíc  vzpomínám na krásný dětský  balet ,Z pohádky  do pohádky´. Úplně  mě  to uchvátilo. Byla to opravdu čistě  jen taneční záležitost, ale mně se to šíleně  líbilo. Dále jsem i jako kluk sledoval Balet Praha pana  Pavla Šmoka  a další. Pohybové divadlo mě velice bavilo. Já sám  nemám pro toto  jakékoliv předpoklady, ale  o to více obdivuji lidi, kteří to umí a ovládají. Mám mezi  tanečníky pražského Národního divadla i jiných scén spoustu přátel. Takže asi tak vnímám tanec já.“

A co taková  taneční osobnost  jako je Jiří Kilián?  Je to pojem a Vy se znáte… Jak jste se tedy seznámili?

 Seznámil jsem se s ním při natáčení filmu  ‚Odcházení‘, který  režíroval Václav Havel. Jiří Kilián tam setrval  jen dva dny.   Spolupracoval choreograficky na hromadných scénách, tam jsme se vlastně viděli poprvé.  Krátce na to jsem od něj dostal krásný dopis z Haagu a poslal mi ještě DVD, kde bylo představení, které točil v Čechách. A to přesně  v mostecké uhelné pánvi, byla  to taková groteska s názvem ,Carmen´.  A já jsem mu zase poslal nějaká DVD s Oldou Kaiserem  a s našimi scénkami. Tak  vzniklo vlastně  krásné přátelství. Když byl Jiří v  divadle  na představení s Oldou  Kaiserem, povídali jsme si následně  a on říkal, že píše povídky. Zajímalo mě jaké???  Prý jsou to takové legrácky,  aby nezapomněl češtinu, prý proto  píše.“

A jak to pokračovalo?

Požádal jsem ho, ať mi je pošle, třeba bych je někde uvedl… Poslal. Moc se mi to líbilo a já jsem se dohodl s vedením Violy, že bych je  zařadil do stálého repertoáru. A skutečně k tomu došlo. Jiří Kilián byl navíc  tak laskav, což mě velmi potěšilo, že natočil i taneční  grotesky, které se promítají během představení na plátně. A musím vyzvednout bezvadnou muziku, kterou si Jiří Kilián vybral. Takže  spolupráce s ním byla nádherná a mě to opravdu moc a moc  těšilo.“

S Jaroslavou Kretschmerovou na scéně Studia Ypsilon

Hm. Překvapíte naše čtenáře ještě něčím tanečním?  Co třeba Dekkadancers?

Nevím, jestli překvapím tanečně… Ale ano, spolupracuji s Dekkadancers. Pomáhám, pokud jde o zvuk a hlas. Namlouval jsem nové představení,  nebyla to první spolupráce s nimi, už jsem namlouval i ‚Proměnu‘ (Franz Kafka). A dokonce jsem vystupoval i na představení ‚Lékaři bez hranic‘. Mám mezi tanečníky  kamarády a je to opravdu moc prima!“

Jiří Lábus s Dekkadancers

Víme, že jste nějak spjat s Prahou 10, konkrétně Vršovicemi i divadlem MANA… Co nám k tomu řeknete?

Já tady bydlím! Dříve jsem bydlel na Vinohradech,  ale ten dům zbourali, takže jsem tady a z  divadla MANA to mám tak minutu do mého bytu, můžu chodit v bačkorách!   Vršovice mám velice rád, všechno je tu po ruce, je tu pěší zóna a já jsem opravdu spokojený!“

A ještě jeden snímek z inscenace populární ,Ypsilonky´

Děkujeme. A přeji Vám, i za naše čtenáře, nadále spokojenost a další a delší  taneční kroky!!!

 

Eva Smolíková

Foto: archiv Studia Ypsilon, archiv Jatek78,   (videospot)

TANEČNÍ MAGAZÍN

420PEOPLE chystá ohňostroj tance!

Bude plný hudby a fantazie. Můžete se těšit na Chantal Poullain! Soubor má současně novou scénu v samém srdci Prahy.

OHNĚ STROJE“tak se jmenuje nové představení souboru současného tance 420PEOPLE. V něm se už podruhé tito tanečníci spojili s francouzsko-českou herečkou Chantal Poullain. Choreograf Václav Kuneš se nechal volně inspirovat vyprávěním Chantal Poullain a prostřednictvím knihy „Z ulice do ringu“ i rozhovory americké choreografické legendy Twyly Tharp se slavným boxerským trenérem Teddy Atlasem. „OHNĚ STROJE“ budou mít online premiéru 25. 11. 2020 a „živou“ premiéru 18. a 19. 1. 2021 v pražském divadle La Fabrika.

Boj řeči a těla aneb Když nechceš prohrát kvůli vlastnímu strachu, tak se musíš naučit kontrolovat oheň.“ Toť je hlavní myšlenka nového představení 420PEOPLE „OHNĚ STROJE“. A proč zrovna název „OHNĚ STROJE“? „Není to chyba ani překlep. Naše inscenace se skutečně takto jmenuje. Je hravou variantou slova ohňostroje a snoubí v sobě jedinečné spojení živlu a dokonalosti,“ vysvětluje Václav Kuneš, umělecký ředitel souboru 420PEOPLE, který je celosvětově uznávaným choreografem a tanečníkem, a lidé ho znají i díky jeho účasti v televizním pořadu StarDance. „Celý život strojíme ohně. Jsou oslavou začátku i konce. Vzniku i zániku. Ohněm můžeme také nazvat náš strach, který námi manipuluje a nad nímž potřebujeme získat kontrolu. Jen tak můžeme vyjít z našeho životního ringu jako vítězové,“ dodává charismatický tvůrce.

Diváci ale podle Kuneše nemají očekávat žádnou pyrotechnickou show. „Přáli bychom si, aby naše inscenace byla ohňostrojem tance, řeči, hudby, fantazie, obrazivosti, humoru i malého zamyšlení nad smyslem ,OHNĚ STROJŮ´, nevšedních spojení, která nám přináší život,“ dodává režisér a choreograf v jedné osobě.

Chantal Poullain na snímku Pavla Ovsíka

Po inscenaci „Mirage“ jsou „OHNĚ STROJE“ druhou spoluprací souboru 420PEOPLE s francouzsko-českou herečkou Chantal Poullain. Choreograf Václav Kuneš se nechal tentokrát volně inspirovat vyprávěním Chantal Poullain. A navíc prostřednictvím knihy „Z ulice do ringu“. V neposlední řadě také rozhovory americké choreografické legendy Twyly Tharp se slavným trenérem boxu Teddy Atlasem. Výsledkem je inscenace, která není příběhem Chantal ani Twyly, nýbrž mohla by být tak trochu o každém z nás.

Představení: „OHNĚ STROJE“

Režie: Václav Kuneš

Choreografie: Václav Kuneš a tanečníci

Dramaturgie: Lucie Němečková

Umělecká asistence: Sylva Šafková

Hrají a tančí / obsazení: Chantal Poullain, Francesca Amante, Simona Machovičová, Filip Staněk & DJ Pierre Urban …a loutka Flores

Hudba & hudební nastudování: Pierre Urban

Kostýmy: Olo Křížová

Scénografie: Hynek Dřízhal

Výroba loutky: Iva Zemanová

Light design: Michal Kříž / Jan Mlčoch

Produkce: Aneta Jochim, Marta Lajnerová

Režisér a choreograf představení Václav Kuneš

420PEOPLE zve na představení i pohybové lekce do nového studia

Soubor současného tance 420PEOPLE patří už 12 let k tomu nejlepšímu, co česká divadelní scéna nabízí. Do jeho názvu si tvůrci, Václav Kuneš a Nataša Novotná, vepsali českou telefonní předvolbu, a splnili si (po návratu z působení v jednom z nejprestižnějších světových souborů tanečního divadla – Nederlands Dans Theater Jiřího Kyliána) společný sen vybudovat v Praze špičkový soubor současného tance. Kromě představení pořádá 420PEOPLE pravidelné tvůrčí pohybové workshopy a otevírá vlastní pohybové studio Maiselovka v centru Prahy, kde můžete navštívit nejrůznější pohybové a taneční lekce. Pro všechny, kteří nejsou z Prahy, i pro ty, kteří se (zatím) neodvažují na společné lekce, či jsou zkrátka vytížení a raději si protáhnou tělo zhlédnutím záznamu, kdykoliv se jim to hodí, pořádají oblíbené online lekce.

Více na: www.420PEOPLE.org

Podpořte soubor současného tance 420PEOPLE #kulturažije

Nařízení spojená s koronavirem byla a jsou těžká pro všechny. Pro kulturu ale mohou být likvidační. Podpořte soubor současného tance 420PEOPLE, aby mohl ve své tvorbě pokračovat dál. Více informací najdete na https://www.donio.cz/420people

Foto: Pavel Ovsík

Martina Kadlecová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečnicí NATAŠOU NOVOTNOU, ředitelkou Kyliánova nadačního fondu v Praze

„Tanec je tichý živel, který se dostavuje často, naštěstí“

Absolventka tanečního oboru na Janáčkově konzervatoři v Ostravě Nataša Novotná v devatenácti letech získala angažmá v Nizozemsku. Tančila také ve švédském Göteborgu a po návratu do Čech, spolu s kolegou Václavem Kunešem založili soubor současného tance 420PEOPLE. V současnosti je ředitelkou Kyliánova nadačního fondu v Praze. Působí také jako choreografka a vyučuje na tanečních školách a z pozice repetiora koučuje taneční profesionály.

Narodila jste se v Opavě a již ve dvou letech jste se začala věnovat krasobruslení a pak přišel balet. Jak vzpomínáte na své dětství, které jste prožila se sestrou na Moravě v obci Dobroslavice?

„Tomu říkám trefa do černého, zmiňujete moji sestru a to je pro mě nejvíce křehké téma, jelikož jsme spolu měly autonehodu a ne všichni přežili. Vzpomínky na naše krásné společné dětství jsou pro mě velmi vzácné. Od mala jsem dojížděla zhruba hodinu do města, Ostravy, za tréninkem a na rozdíl od ostatních vesnických dětí, chodila tam i na základku. To byla ohromná výhoda, uměla jsem totiž mnohem dříve všechna sprostá slova 🙂 Své dětství reflektuji skutečně jako dokonalé. Ve velkém rodinném domě hned vedle lesa, který stále něco plodí, což nás učila naše babička „lesní žena”; na jedné straně vsi třešňová alej, ořechová na druhé, možná proto se vůbec nebojím výšek?! Zámecký park s nejkrásnějším tenisovým kurtem na světě a na svahu lyžařská kotva. S rodiči jsme často výletovali a o prázdninách vždy vyjeli za babičkou do Prahy a pak pryč z Čech. Tedy kam to šlo, tátova sestra totiž emigrovala do Švýcarska.“

(foto: V. Jirásek)

   Co Vás přivedlo k tomu, že jste šla na ostravskou Janáčkovu konzervatoř, kde jste vystudovala balet, i když jak jste jednou přiznala, Váš tatínek viděl Vaši budoucnost v matematice?

„Ono nakonec, konzervatoř je vlastně taková jen trochu jiná matematická škola. Denně řešíte neznámé, geometrii, plánování, úhly, kinetiku, dynamiku, derivace a fraktály, pokud tedy chcete. Já rozhodně chtěla. Od dětství v krasobruslařském oddílu TJ Vítkovice, bylo k baletu dost blízko. Někdy od páté třídy jsem si jiné povolání moc nedokázala představit. Konzervatoř byl jasný cíl.“

V devatenácti letech jste byla, v roce 1997, angažovaná v nizozemském souboru Nederlands Dans Theater 2 pod vedením světově proslulého choreografa Jiřího Kyliána. Pak jste dva roky tančila ve švédském Göteborgs Operan Ballet a od roku 2002, jste byla pět let, členkou hlavního souboru Nederlands Dans Theater. Jak vzpomínáte na svá zahraniční angažmá? Co Vám to dalo?

„Jako každý Honza, který jde do světa. Získala jsem především zkušenosti a s nimi spojené vzpomínky. Země, ve kterých jsem žila, jsou velmi vyspělé, jakýsi vzor jsem čerpala nejprve docela podvědomě i ve společensko-sociální rovině. Práce samotná je, mimo hodiny na sále, především o setkávání se. Některá setkání rezonují dodnes a přerostla v přátelství, jiná a je jich dost odnesl čas. Potkali mě více či méně fajn lidi, zajímali mě vztahy s nimi a mezi nimi, řešila jsem nečekané a nové životní situace, vydávala se na krásné blízké a dálné cesty… Rozmanitost by mohla být shrnujícím slovem pro toto období, a pokud si z něj něco nesu vědomě, pak je to jakýsi pocit bezpečí, že prakticky všude na světě mají lidé své radosti a problémy… a že řešit divné myšlenky nebo stavy tancem, funguje už tisíce let.“

(foto: Tamara Černá)

Poté  jste se vrátila do Čech a spolu s Václavem Kunešem jste v roce 2007 založili soubor současného tance 420PEOPLE, jehož jste byla do roku 2016 výkonnou ředitelkou: Co k tomu vedlo, založit tento soubor a kde všude vystupuje?

„Vytvořit soubor byl čistě jeden ze splněných snů. Říkala jsem to už mockrát, měla jsem takovou touhu a potřebu zkusit tady doma dělat podobnou věc, která mě samotnou nadchla a pro vývoj (mého) oboru dávala smysl. Tělo v pohybu je takový přirozený komunikační kanál a věřím, že se nám se souborem podařilo a nadále daří zprostředkovat nebo evokovat divákovi neopakovatelný zážitek, který mu třeba nějak odlehčí v tíze života.

Poslední 4 roky sleduji soubor opravdu jen z povzdálí anebo on-line, abych byla lehce v obraze. Přehled o tom, kde a co hrají, vůbec nemám. Zpětně je to pro mě hezká a poučná životní kapitola, ze které si nesu spoustu zkušeností a postřehů. Pocit z toho období, kdy se člověk ze začátečnického elánu a naivity pouští do složitých věcí, zůstává pozitivní a naplňující. To nejen ve smyslu pocitu dobře odvedené práce (zaměstnali jsme lidi, řadě tanečníků nabídli angažmá a další řadu přivítali v divadle).  Myšlenka, třeba na to že už jste něco zvládli, často dokáže působit jako hnací motor.“

(foto: P. Šulcová)

V roce 2017 jste založila Kyliánův nadační fond v Praze. Co je jeho náplní?

„Kyliánův fond v Praze existuje prakticky od začátku devadesátých let minulého století. Od té doby především schraňuje a dále nabízí k dispozici veškeré video materiály současných významných choreografů. Navíc i další archivní záležitosti nebo pozůstalosti relevantní našemu oboru. V současnosti směřují aktivity fondu do tří hlavních směrů. Pokračuje budování videotéky a vzpomínkový program Stopy v písku, který je jako vše teď kvůli covidu pozdržen. V rámci archivu teď pracujeme na knize textů pana Kyliána, tak aby byla pro regulérní veřejnost nejen pro tanečníky. Dalším směrováním fondu je kontinuální vzdělávání. V loňském roce byl zaveden čtyřletý program pro studenty konzervatoří. Budoucí tanečníci se seznámí nejen s prací našeho mistra, studují přímo i současný materiál, dostávají reference a diskutujeme nad přístupy k látce. Tak aby si věci dokázali spojit, byli více připraveni na realitu zaměstnání. Třetí směr fondu jde naproti veřejnosti. Více než kdy jindy si dnes klademe otázku, co taneční umění pro budoucnost znamená? Přežije-li taneční představení ve formě, kterou známe?  Měli bychom pohyb využít ještě jinak … Jsou to zásadní otázky, na které zatím nemám odpověď, nicméně beru propagaci tance jako své poslání a pohyb bez zbytečných slov jako životní styl. Obloukem tedy se dostávám k tomu, že připravujeme realizaci kinetické sochy – pracovní název Hybatel.“

 

Vyučujete na tanečních konzervatořích, AMU v Praze a v souborech v ČR a v zahraničí. Jste lektorkou tanečního Studia Nové scény ND, vyučujete pohybový jazyk Gaga, děláte choreografii. Baví Vás předávat své schopnosti mladé generaci? 

„Uvažuji nad svými lekcemi spíše tak, že zkušenosti naopak získávám já. Vést kolektiv, myslím tím učit žáky nebo ty dospělé klienty, je pro mě více než cokoliv jiného spíše psychologie. Přicházet na to jak kdo a proč funguje právě, jak funguje, navíc mám k detekci psychiky pro pozorování celé tělo, které neumí lhát. Moc zajímavé.

Samozřejmě mě nejvíce naplňuje vyučování tam, kde mé informace zužitkují. A to se odvíjí především od předchozího učitele, pak od talentu, vůle a inteligence žáka. Vždy je to nakonec můj čas, který s lidmi trávím, nerada si jej otrávím.“

(foto: P. Hejný)

Na svém kontě máte dvě nominace nizozemských kritiků jako nejlepší tanečnice, Cenu Thálie za výkon ve Small Hour a na Festivalu Tanec Praha jste v roce 2009 získala titul Tanečník roku. Jednou jste přiznala, že budete tančit do sedmdesáti. Co pro Vás znamená tanec?

„Tanec je pro mě velice moudrý, ne-li nejmoudřejší způsob péče o vlastní tělo. Barometr vlastního stavu mysli a těla. Nekonečný pomocník pro získání lepší nálady a taky tichý živel, který se naštěstí dostavuje často.“

 Spolupracovala jste s řadou zajímavých osobností. Je někdo, kdo Vás nejvíce ovlivnil a s kým byste ještě ráda spolupracovala?

„Bylo by praktické vyjmenovat spíš těch pár lidí, se kterými už bych ráda nikdy nespolupracovala.  (-:  Vážím si velmi všech hvězdných setkání a propojení na inspirativní osobnosti. Choreografové Jiří Kylián a Ohad Naharin, kteří se mi prolínají životem, jsou bezesporu dva muži, kteří zkrátka už svou existencí zařídili motivaci pro ostatní, já nejsem výjimkou. Navíc s nimi svým způsobem stále spolupracuji. Mám-li dotaz chápat tak, s kým bych ráda spolupracovala jako tanečnice? Pak s kýmkoliv, kdo v mých očích prokazuje smysluplné profesní i lidské chování, k tomu má nosný nápad a zajištění pro vznik inscenace.“

Jste velice zaneprázdněná pracovními aktivitami. Umíte odpočívat a co koníčky?

„Popravdě jsem raději v pohybu než bez něj. Odpočívám na cestách, medituji při vaření, koníčkem je velká zahrada a drazí přátelé.“

(foto: M. Perricone)

 

Foto: Tamara Černá, V. Jirásek, P. Šulcová, P. Hejný a M. Perricone

Veronika Pechová 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN