Mikulášská nabídka PKB: „Zabiják život“ – „Epitaf“ i „hroby“

Pražský komorní balet streamuje v pátek na internetové televizi Mall.tv novou premiéru

Pražský komorní balet uvede v pátek 4. prosince 2020 v 18.00 na internetové televizi Mall.tv nový komponovaný večer s názvem „Zabiják život“. Diváci tak budou mít možnost i v čase druhé vlny koronavirové pandemie zhlédnout představení, jehož premiéra byla původně plánována na 22. listopadu v Divadle na Vinohradech v Praze. Večer se skládá ze dvou zbrusu nových „kusů“. Satirická taneční komedie „Když nevíte coby, kupte si dva hroby“ je z pera Marka Svobodníka. Choreografii „Epitaf“ vytvořil Petr Zuska. Choreografové tvořili na hudbu českých skladatelů Josefa Suka a Antonína Dvořáka. V novince Pražského komorního baletu se objeví hořkosladký humor, osudová láska i mrazení smrti.

Když nevíte coby, kupte si dva hroby“ je černá groteska s detektivní zápletkou, kterou vytvořil Marek Svobodník na motivy příběhu Agathy Christie. Na jemnou hudbu Sukovy Serenády Es dur se odehrává hořký příběh jedné zámožné rodiny, v níž nečekaně skoná její nejstarší člen. Vše by bylo „v pořádku“, pokud by se nejednalo o vraždu. Příběh je zároveň satirickým skečem rodinných sporů, ve kterých smutek nad zesnulým rychle střídá vzájemná zášť, podezření, a především pak touha po dědictví. „Žádnou velkou dávku legrace ale nečekejte,“ upozorňuje Svobodník. „Vypadá to jako sranda, ale nebude to sranda. Jen hořký příběh za zvuku sladkých melodií. A taky se tam vlastně vůbec netancuje. Nějak mi ty grandes jetés a piruety nejsou vlastní…“

Petr Zuska se pro své nové dílo „Epitaf“ inspiroval hudebním skladatelem Antonínem Dvořákem a výjimečnou britskou violoncellistkou Jacqueline du Pré. „Inspirací, jak přistoupit ke koncertu h moll pro violoncello a orchestr, se mi stal jednak Antonín Dvořák sám, respektive jeho vztah k Josefíně Kounicové. Jeho lásce z mládí, jejíž nemocí a smrtí je toto dílo hluboce ovlivněno,“ vysvětluje Zuska. „Druhým a zásadním ‚želízkem v ohni‘ se mi pak stala další žena. Fenomenální britská cellistka Jacqueline du Pré, jejíž interpretaci jsem si vybral. A to nejen z čistě muzikálního hlediska. Strmá kariéra ji začala opouštět už v pětadvaceti letech, kdy přestávala cítit prsty na rukou. S roztroušenou sklerózou a připoutána na vozík posléze velice předčasně zemřela… Violoncello považuji za hudební nástroj, který je schopen ‚mluvit‘. A pokud dojde k zázračnému propojení génia-skladatele s kongeniálním interpretem, jsou jeho ‚slova‘ o to jasnější a naléhavější. To je případ dvojice Dvořák–du Pré. V čase a prostoru se sice minuli, ale setkávají se nadále někde v mnohem podstatnější dimenzi… Premiéru bych rád věnoval ‚Jackie‘ k jejím nedožitým 75. narozeninám.“

„Epitaf“ Petra Zusky

V hlavních rolích choreografie se představí sólistka Pražského komorního baletu Tereza Hloušková a hostující Ondřej Vinklát, který je mimo jiné čerstvým držitelem třetí Thálie.

Jsme rádi, že můžeme nové představení ,Zabiják život´ sdílet s našimi diváky alespoň online,“ říká ředitelka Pražského komorního baletu Ladislava Jandová. „Pražský komorní balet je jediný nezávislý soubor v České republice, který nabízí svým sólistům stálá angažmá. A je pro nás nyní prioritou udržení pracovních míst – tanečníků, baletních mistrů i dalších pracovníků – přesto, že v tuto chvíli není možné odehrát žádné představení. Děláme maximum pro to, abychom pokračující krizi přestáli. I proto jsme nastudovali a dokončili nové představení i ve chvíli, kdy už bylo jasné, že jej nebudeme moci v plánovaném termínu odehrát. Věřím, že divákům uděláme Mikulášskou nadílkou naší nové premiéry radost, a že ji brzy budeme moci zatančit naživo.“

„Zabiják život“

Když nevíte coby, kupte si dva hroby“

Režie a choreografie: Marek Svobodník

Hudba: Josef Suk: Serenáda pro smyčcový orchestr Es dur, op. 6

Scéna: Petr Siedlaczek

Kostýmy: Pavel Knolle

Světelný design: Karel „Karlos“ Šimek

Asistent choreografie: Igor Vejsada

Tančí: 9 tanečníků

Délka: 30 minut

Epitaf“

Režie a choreografie: Petr Zuska

Hudba: Antonín Dvořák: Koncert pro violoncello a orchestr h moll, op. 104

Scéna: Petr Zuska, Pavel Knolle

Kostýmy: Pavel Knolle

Světelný design: Karel „Karlos“ Šimek

Asistent choreografie: Linda Svidró

Tančí: 8 tanečníků

Délka: 40 minut

 

Foto: Sergej Gherciu

Johana Mravcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

ENOLA na houpačce (dějin)

E jako Enola. E jako Eliška. Výrazné memento pro lidstvo jako takové. I pro jednotlivce. A to vše navíc umocňující milieum místa a jeho názvem – STUDIO HRDINŮ.

TANEČNÍ MAGAZÍN se málokdy vrací k již jednou recenzovanému představení. Tentokrát však musíme udělat výjimku. Autorské představení ENOLA Elišky Brtnické jsme navštívili s více než tříletým odstupem od premiéry a zejména v naprosto odlišném divadelním prostoru. A co nás k tomu vedlo? Speciálně to, že ENOLA byla vybrána do prestižní Top 50 Czech Performance Collection.

Jihlavská rodačka, absolventka doktorandského studia z HAMU i dramaturgických studií na prestižní francouzské cirkusové škole CNAC v Châlons-en-Champagne, Eliška Brtnická se sama charakterizuje jako cirkusová umělkyně. Její projekty, jako například EMILY, inspirována dílem Jindřicha Štýrského či spolupráce s Adamem Halašem na projektu LOST dosvědčují, že její akční rádius již překročil pomyslné cirkusové šapitó. Což plně potvrzuje i ENOLA. Rodinné dispozice a talent koneckonců dosvědčuje i bratr Elišky – Vojtěch Brtnický. Již renomovaný fotograf, který se také objevuje i v TANEČNÍM MAGAZÍNU. Ten na představení ENOLA aktivně spolupracuje.

ENOLA je ponurá. Přivítá nás naprosto strohý prostor. Mimo reflektorů se zde neobjevuje jediný divadelní náznak. Pouze rekvizity. Houpačka, velký hrnec plný papírových svitků, hrníček a menší miska, která zprvu může evokovat i nočník s fekáliemi. Nad tím vším kladkové závěsné zařízení s „nekonečnou“ rolí bílého nepopsaného papíru.

ENOLA zdaleka není pouhou akrobatickou exhibicí. Naopak. V úvodní dvacetiminutovce představení zde Brtnická pracuje s prvky stínového divadla, pantomimy, černého divadla (nikoli luminiscenčního!) a výrazového tance. Motiv samotného stínového divadla se – v již obnaženější podobě – vrací i v závěrečné sekvenci představení.

Mimo hlavní aktérky tohoto one woman show se na podobě ENOLY výraznou měrou podepsal hudební skladatel Stanislav Abrahám. Jeho pulsující hudba záměrně polarizující s reálnými zvuky dodává představení nejen celkem tradiční dramatický náboj, ale konkrétně i tempo a švih. Osvětlení Karla Šimka dosvědčuje, že méně někdy znamená více. Zkrátka, exhibice a originalita v rámci light designu, nemusí sloužit k výslednému prospěchu celku.

Na konečné vyznění ENOLY však má vliv celý tvůrčí tým. Bez rozdílu národnosti i profese.

ENOLA má velkou sílu a dopad. Eliška Brtnická v ní dokázala nejen evokovat „japonskou“ atomovou vlnu. Divák si jistě vzpomene na boj princezny Diany proti nášlapným minám. Anebo na „humanitární bombardování“ Jugoslávie?

Jak již výše uvedené potvrzuje, celé představení je nejen náročné fyzicky a koordinačně (nejen pohybově 🙂 ). Také navíc svými odlišnými výrazovými polohami vytváří pro Elišku Brtnickou vpravdě složitou úlohu.

Papír se v jedné z vrcholných scén objevuje mimo cívku, roli. Důležité však je, že mimo roli ani na okamžik během celého večera nebyla hlavní a jediná aktérka!

Důležitou složkou ENOLY je i výtvarný dopad. Nikoli pouze na bázi scény a kostýmního vyznění. Brtnická sama originálně vlasy pomalovává „nedotčený“ papír.

Jedinou výtku bych uvedl k dispozičnímu uspořádání diváckých sedadel. Studio Hrdinů skýtá poměrně strmé hlediště, umožňující exkluzívní vjem. Bohužel, sedadla tentokrát byla nízko a nevyužila tuto možnost. Navíc, pokud před vámi seděl někdo vyšší, museli jste se různě naklánět a stejně vám unikly některé scény na zemi. Sedadla mohla být s většími rozestupy a výš. Obzvlášť, když se nejedná o divadlo detailu… Naopak, scény na houpačce by byly možná i efektnější s větším diváckým odstupem…

Ale to jen pouze spíše pro příště…

ENOLA skutečně stojí za vidění. A zejména za vnímání. Kdo si ji nechce nechat ujít, má nejbližší možnost, pro změnu v prostorách divadla DISK, opět v úterý, tentokrát 11. června, v rámci studia Pražského Quadrriennale 2019.

ENOLA

Koncept, choreografie, interpretace: Eliška Brtnická
Supervize: Stéphanie N’Duhirahe
Hudba: Stanislav Abrahám
Pohybová spolupráce: Minh Hieu Nguyen, Ilona Jäntti, Jana Vrána
Kostým: Yumi Hayashi
Light design: Karel Šimek
Foto: Vojtěch Brtnický
Grafika: Prokop Vondruška
Trailer: Petra Bučková
Produkce: Dagmar Bednáriková
Projekt podpořili: KD Mlejn, Cirqueon, Ministerstvo kultury ČR, Hlavní město Praha
Zvláštní poděkování: Albin Warette, Denisa Vostrá, divadlo Yarmat, Jan Kohout
Premiéra: 9. 2. 2016 NoD, Praha

Video: Petra Bučková

Foto: Vojtěch Brtnický

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN