Áno, je to už tak. o.z. Hafla ukončuje svoju činnosť. Ďakujeme, že ste boli s nami po mnohé roky, nie len v rámci Hafiel ale aj na festivale Pressburg Dance Fest. Príjdite sa s nami zabaviť na poslednej Hafle 1. 12. 18.00 v La Fieste. Vstup zdarma. Môžete sa tešiť na súťaž kostýmov, bazar látok z festivalu Pressburg Dance Fest a tombolu.
Máme pre Vás pripravenú tombolu o hodnotné ceny ako tanečný seminár vo viedni od Nakari ( Drills & Skills Workshop in Vienna ), nádherné knižky od Martinus Cena Fantázie, šaty od Martha.cz, krásne kvetinkové čelenky od anad333, individuálnu hodinu s lektorkou Halkou Tytykalovou a nebude chýbať ani naša Hafla taštička od Majano.sk, ako aj mnoho ďalších cien. www.hafla.sk
Tešia sa na Vás Avangers, ktoré stvárňuje Dumbledore’s Army pod vedením Nakari z Viedne, Smrť, Vesna, Hellboy, Bollywoodske dračice, skupina Malika Mughal, Dáma z obrazu, Mata Hari, Black Widow, Galactic Venus, Malema, Ošún, Naturae, Zaynab, Dulcinea, Veštkyňa, Dirty Jazzie, Dia, Susan STO Helit, Lady in Red, Warrior Princess, White Queen a možno sa k nám ešte niekto pridá.
Divadlo PONEC přináší zajímavý projekt -„ Kozí kraviny”
PONEC – divadlo pro tanec uvede v neděli 3. listopadu od 16 hodin nový projekt autorské dvojice Bára Látalová a Tereza Říčanová. Inscenace s názvem Kozí kraviny je duetem autorek i dialogem mezi krávou a člověkem, určeným pro děti i rodiče. Poukazuje na aspekty lidského těla, které mají co do činění s fyzickou prací, i vědomím toho, co je v životě podstatné. Spojuje pohybovou i výtvarnou složku a hravě zapojuje dětské publikum. Inspirací byla skutečná kráva Malina a děti se zde skrz pohyb dovědí, jaký život toto zvíře žije. Co jí? Co jí dělá radost? Čím slouží ona nám a my jí?
„Kráva je obrovské zvíře, funící teplé tělo, kamarádka,“ říká Tereza Říčanová, která žije s rodinou na venkově a kromě toho, že ilustruje dětské knihy, dojí denně krávu z plemene Jersey. „Každodenní život s krávou se pro mě stal natolik silným zážitkem, že mi už přestal štěteček a papír stačit a postupně jsme tak začaly s Bárou tančit divadlo o krávě.“ dodává Říčanová.
„Tereza maluje, kráva ji miluje a já si moc ráda listuju Terezininýma knížkama. Tereza má krávu i ve svém těle, tančíme spolu pro krávu i o krávě a jíme domácí sýry a mléko, které Tereza vyrábí každý den.“ uzavírá Bára Látalová.
Otevřený ateliér pod stejným názvem – Kozí kraviny – uvedl festival TANEC PRAHA 2019 jako koproducent této inscenace. Tanečnice, choreografka a pedagožka Bára Látalová v něm poprvé vyzkoušela pohybový materiál v souhře obou autorek a navázala tak na zkušenosti z předchozí tvorby, z níž zvláště Karneval zvířat slaví úspěchy po celém světě již 6. sezonu. Repríza představení se bude konat 5. prosince a bude spojena s Mikulášskou besídkou.
PONEC – divadlo pro tanec je otevřený prostor pro současný tanec a pohybové divadlo, jehož posláním je podporovat nezávislou taneční scénu a její přesahy k jiným žánrům. Celoročně uvádí inscenace tuzemských i zahraničních umělců. Ročně se zde odehraje na 200 akcí. Je členem prestižní sítě evropských tanečních domů EDN – European Dancehouse Network – a je aktivní i v řadě dalších projektů a networků za podpory programu Kreativní Evropa.
Divadlo NoD si pro letošní oslavy připravilo dva projekty, které spojuje společné téma apokalypsy.
Klub ROXY a Experimentální prostor NoD jsou neopomenutelným multikulturním centrem na mapě Prahy. Pravidelné podzimní narozeninové oslavy, letos s názvem BE27, opět na jeden týden spojí oba tyto prostory. Na bohatý narozeninový program se můžete těšit od 21. do 27. října ve všech prostorách ROXY a NoD, který si pro vás připravil jedinečné divadelní představení a výstavní projekty s etablovanými jmény české umělecké scény.
Unikátní projekt „ZAŽIVA!“/ Láďa Karda & kol. jistě potěší všechny fanoušky nemrtvých. Po rozšíření viru mladého experimentátora se ze světa stalo místo, kde se cesta na nákup rovná boji o holý život. 98% populace chodí sem a tam a hledá něco k snědku, a ti zbývající se prostě snaží nebýt sežráni. Dá se světové apokalypse ještě zabránit nebo už je pozdě? Hodinové představení provede diváky zakoutími klubu ROXY. Dostanou se i na místa, kam je běžně vstup zapovězen. Zda se dostanou zpátky na denní světlo, nebo budou sežráni krvelačnými zombie v temných koutech klubu záleží jen na jejich odvaze a touze přežít. Na projektu se podílí herci ze souboru Divadla NoD, dále MASO KRŮTÍ a 20 000 židů pod mořem.
Celkem šest představení, každé pouze pro 20 diváků, zahájí celé narozeniny v pondělí 21. a v úterý Divadlo NoD si pro letošní oslavy připravilo dva projekty, které spojuje společné téma apokalypsy.22. října vždy od 19.00, 20.00 a 21.00.
Do betonové krajiny sídlištních paneláků vás přenese projekt našeho druhého hosta. Bude to neobvyklá výtvarně zvuková inscenace „PREFABY“souborů PlataCompany a mir.theatre, tvůrců oceňované inscenace pro jednoho diváka – MikroSputnik.
Symbol splněného snu o moderním bydlení v zemích bývalého východního bloku je dějištěm křehkých příběhů všednosti tří bezejmenných sousedů. Komorní inscenace trvá 30 minut a je pouze pro sedm diváků.Během narozeninového týdne se odehraje celkem 10x – ve středu 23. a v pátek 25. října vždy od 17.00, 18.00, 19.00, 20.00 a 21.00.
Vzhledem k omezené kapacitě doporučujeme pořídit si lístky na oba tyto netradiční divadelní zážitky co nejdříve. Více informací o programu a předprodej vstupenek najdete na www.nod.roxy.cz
Galerie NoD oslaví 21. října 20 let od své první výstavy. Návštěvníci se mohou těšit na skupinovou výstavu všech dosavadních kurátorů Galerie NoD pod názvem „SEN O VÝSTAVĚ“, ve Video NoD představí své site specific projekce Jozef Mrva ml. a nad křižovatkou Dlouhá-Rybná bude k vidění nová instalace, kterou pro letošní rok vytvoří Julius Reichel.
Volný, organický freestyle projekt „SEN O VÝSTAVĚ“ sdružuje všechny kurátory, kteří vedli směřování Galerie NoD v průběhu dvaceti let její existence. Těmi jsou Krištof Kintera, René Rohan, Tamara Moyzes, Zuzana Blochová, Milan Mikuláštík, Jiří Ptáček, Jiří Machalický a současný kurátor a art director galerie Pavel Kubesa. Společně s přizvanými hosty (Marek Meduna, András Cséfalvaj, Martin Zet, Tomáš Vaněk, Petr Pisařík, Kateřina Olivová, Matěj Smetana, Adéla Součková a Marie Štindlová) vytvoří bohatou mozaiku různých futurologických poselství, komentářů k dnešní společnosti, politice či environmentální krizi a imaginativních obrazů nerealizovaných „snů o výstavách”. Tématem projektu není historie instituce, ale hledání místa a síly hlasu umění ve vizích naši společné budoucnosti. „Sen o výstavě“ bude trvat do 24. listopadu 2019.
Ve Videu NoD představí Jozef Mrva ml. svou site specific video intervenci WORD TURNS ON ITS HINGE, která vznikala po dobu trvání měsíční Video NoD Residency. Jozef Mrva připravuje panoramatickou video esej, která navazuje na jeho aktivní teoretický výzkum proměn vnímání prostoru ve fenomenálních strukturách pozdního kapitalismu jednadvacátého století. Site specific projekce Jozefa Mrvy bude ve Videu NoD k vidění do 24. ledna 2020.
Pro Galerii NoD připravuje svou instalaci ve veřejném prostoru také Julius Reichel. Dílo pod názvem „KŮROVČÍ HNÍZDO: REQUIEM ZA STROM“ je uměleckou intervencí nad křižovatkou ulic Dlouhá a Rybná. Jedná se o v pořadí již osmou intervenci ozvláštňující toto místo. Ve své dřevěné, 3D rozvinuté kresbě tematizuje aktuální krizi „lesů” v místním i globálním kontextu. Jeho instalace problematizuje vztah metropolitní environmentální slepoty a katastrofické situace odehrávající se za hranicemi města ve stínu všudypřítomné postfaktické politické rétoriky. Reichelova instalace bude bdít nad křižovatkou do 17. října 2020.
Vstup na akce pořádané Galerií NoD je zdarma. Více informací o programu najdete nawww.nod.roxy.cz.
Výrazné interpretky klasické hudby, Jiří Bělohlávek i Adam Plachetka
Čtyři dny nabité kulturou. Oceňované počiny minulosti i současné umělecké tendence. Vše v prostředí staré Prahy. Ve středu 25. září začíná šestapadesátý ročník festivalu Zlatá Praha, který přinese nejen nevšední divadelní, taneční i filmové zážitky, ale také hudební vystoupení a bohatý doprovodný program pro celou rodinu. Chybět nebude ani tanec se StarDance.
„Do letošního ročníku Zlaté Prahy se přihlásilo na sto snímků z celkem devatenácti zemí a jsem velmi rád, že každý je jiný. Objeví se mezi nimi tradiční portréty jako třeba ten o operní hvězdě Cecilie Bartoli, zajímavé pohledy do historie stepu či na fenomén jódlování. Ale také si zatancujeme v Arktidě, nahlédneme do osudů geniálního italského skladatele a přitom dvojnásobného vraha Carla Gesualda a prožijeme třeba i logistický problém baletního souboru, který si s sebou na každé představení během turné veze několik tun hlíny. Součástí festivalu budou i tři výjimečné projekce portrétů tří výjimečných mužů: Jiřího Bělohlávka, Adama Plachetky a Jiřího Kyliána,“ shrnuje ředitel festivalu Zlatá Praha a výkonný ředitel ČT art Tomáš Motl.
Nové dokumenty o výrazných mužích české umělecké scény se na festivalu Zlatá Praha představí široké veřejnosti vůbec poprvé. Premiérový snímek Romana Vávry Jiří Bělohlávek: „Když já tak rád diriguju…“ zachycuje citlivou osobnost uznávaného českého dirigenta. „Měl jsem možnost Jiřího Bělohlávka vidět především při práci na zkouškách a jako laika mě překvapilo, v jakém klidu a rychlosti dochází k nazkoušení děl, se kterými se pak jde rovnou před obecenstvo nebo na nahrávání na zvukové nosiče či pro televizní záznam. Musím ale předeslat, že jsem zblízka práci pana Bělohlávka sledoval pouze poslední dva roky jeho života a to byl on i ansámbl, především jeho zásluhou, ve vrcholné kondici. I když byl vážně nemocen. To však na jeho pracovní energii nebylo znát. I tato indispozice měla podle mého vliv na souznění s orchestrem a jakousi nevyslovitelnou křehkost, která se odrážela ve vztahu dirigent – orchestr vlastně jen, lze-li to tak říci, v dobrém. To se pak přenášelo i na posluchače a diváky v hledišti,“ popisuje setkání s umělcem režisér dokumentu Roman Vávra.
Portréty současných výrazných tváří české umělecké scény pak představí dva dokumenty. Do zákulisí příprav špičkové baletní choreografie diváky přenese snímek Jeden rok v životě Jiřího Kyliána, pohled do nejslavnějších operních sálů pak nejen milovníkům klasické hudby zprostředkuje snímek Adam Plachetka, cesta na vrchol. „Adam Plachetka dokáže přitáhnout díky svému charismatu podle mě všechny. Je multižánrový, tudíž plynule přejde z muzikálů do operních melodií prezentovaných po celém světě. On je opravdovou operní hvězdou, která se nebojí jít třeba do muzikálu,“ prozrazuje režisér obou dokumentů Martin Kubala.
Kromě stovky unikátních soutěžních snímků a tří premiérových projekcí pro veřejnost nabídne Zlatá Praha také nevšední doprovodný program. Slavnostního zahajovacího koncertu Ladies Music Night se od 20:20 zhostí uznávané interpretky současné české hudební scény. Zhudebnění Bacha, Mozarta, Vivaldiho se ujmou například harfenistka Kateřina Englichová, sopranistky Martina Janková a Kateřina Kněžíková nebo mimořádně talentovaná devítiletá klavíristka Klára Gibišová a další. Doprovod jim zajistí komorní orchestr Ambroš Ladies Orchestra.
Tradičně se návštěvníci všech věkových kategorií budou moci odreagovat nejen v sobotu na Zlatém dnu Zlaté Prahy, ale například i během pátečního čtyřhodinového programu StarDance plného tance a zajímavých rozhovorů. Společně s moderátorem Janem Onderem se potkají hned s několika tanečníky této úspěšné televizní soutěže. Známé osobnosti budou nejen tančit, ale také již tradičně vyučovat společenské tance. Pomyslným zlatým hřebem programu bude první veřejná autogramiáda všech tanečních párů letošní řady StarDance.
Mezinárodní festival Zlatá Praha vyvrcholí večer 28. září předáním cen, které se uskuteční na Nové scéně Národního divadla. Zatančí například Andrea Kramešová, dlouholetá sólistka Národního divadla i světových baletních scén, členové uměleckého souboru Laterny Magiky i fenomenální desetiletá dvojčata Alex a Maxim Šestákovi. Přímý přenos závěrečného večera moderovaného Petrou Křížkovou a Jiřím Vejvodou nabídne ČT Art od 20.20 hodin.
Zlatá Praha 2019:
100 filmů, z nichž 87 soutěží o tituly Grand Prix Golden Prague, Český křišťál, Cena České televize nebo Zvláštní uznání za mimořádný umělecký počin
„Snažím se všechno negativní zúročit a změnit v pozitivní!“
Dívky pozor! Adam je příjemný švihák, vůbec není pyšný a mohl by, během našeho rozhovoru se za ním nejedna dívka či žena otočila! Přesto zůstává skromný a svůj. Jak se vyvíjel jeho osud od roku 2013, kdy se probojoval do finále v SuperStar? A co vlastně dělá nyní?
Jak vzpomínáte na soutěž Superstar?
„Rozhodně mám pozitivní i negativní vzpomínky. Ale i ty negativní záležitosti, se kterými se tam člověk potýká, dnes vnímám jako pozitivní, protože to v každém případě byla skvělá škola, která mě toho spoustu naučila. Dobré i špatné jsem zúročil ve svůj prospěch. Já se takhle vlastně snažím v životě dělat úplně všechno. Pokouším se i to zlé, co mě potkává, proměnit spíše v to dobré.“
Adam v době, kdy zpíval v Superstar
Co jste považoval za negativní stránku soutěže?
„Především se Vám dostává obrovské pozornosti. Tedy to není samo o sobě určitě negativní, ale člověk se musí naučit se s tím nějak vypořádat. Záleží už potom jen na vás, jestli využijete té příležitosti, že vás najednou tolik lidí zná anebo jestli se na všechno „vykašlete“ a nebudete pokračovat.
Já jsem tam šel primárně s myšlenkou, že chci dělat hudbu a soutěž může být určitá pomoc. Nepočítal jsem samozřejmě s tím, že se mi zadaří a dostanu se takhle daleko. Přece jen mi bylo 16 let a neměl jsem ty věci sám v sobě uspořádané, tak jak bych chtěl. Možná jsem tam šel příliš brzy. Zkušenosti jsem nabyl mnohem dříve, než bych je nabyl během normálního postupu. Dost věcí jsem už věděl. Ale jak opravdu hudební průmysl funguje“, tak to jsem se dozvěděl mnohem dříve než někteří lidé. Ti to zjistí až v průběhu své kariéry. Hudební průmysl je hodně tvrdý a nekompromisní, jsem rád, že jsem to pochopil takhle brzy, teď vím, s čím mohu počítat a vím, do čeho jdu.“
Byli jste coby účastníci SuperStar kamarádi nebo rivalové?
„Nevnímal jsem nás jako rivaly. Takhle jsme to nebrali. Ale je pravda, že čím méně nás bylo, začaly se věci měnit, byla to spíše ‚ponorka‘. Protože jsme spolu bydleli v jedné vile, kde jsme prožívali všechny naše aktivity, tak jsme si už ‚lezli trošku na nervy‘, to je pravda. Ale rozhodně jsme si nijak neškodili. Já jsem určitě v těch ostatních žádné nepřátele neviděl.“
Když jste slyšel verdikt poroty, rozčílilo Vás někdy něco nebo jste byl rád za jejich slova?
„Jejich názor byl vlastně ten hlavní důvod, proč jsem tam šel. Vždyť jsem chtěl znát názor lidí, kteří jsou v hudebním průmyslu. Zajímalo mě, jestli to, jak zpívám, je dobré. Jsem člověk, který ví, že udělá nějakou chybu a plně si to uvědomuje. Pak mě tedy ještě navíc trápí, když mě na to ostatní upozorňují, vždyť já se už dost trápím sám J Ale pokud to byla konstruktivní kritika, ať už od porotců nebo od kohokoliv, tak jsem si to bral k srdci a snažím se chyby neopakovat. I když se stalo, že kritika byla pro mě negativní, já jsem to stejně zúročil i ve svůj prospěch a snažil jsem se už znovu to samé neopakovat. Rad jsem dostal mnoho a hodně mi to celkově pomohlo při vystupování, to musím uznat.“
Pro Vás tedy nebylo zřejmě žádné zklamání, že jste nevyhrál?
„Vůbec ne. Když už jsem se začal probojovávat takhle dopředu, pokud už tedy použiji toto slovo, tak pro mě byla největší meta vystoupit alespoň na jednom živém přenosu. A to se mi nakonec splnilo, těch přenosů bylo možná deset nebo jedenáct a tam už to bylo docela náročné a rozhodně to pro mě nebylo zklamání. Třetí místo přece není zklamání, zvláště jdete-li s cílem poslechnout si něčí názor a ne zrovna vyhrát. I když jsem i před tím zpíval, ambice vyhrát jsem neměl žádné. Chtěl jsem si jen zkusit , jak to chodí.“
Dobře, ale názor někoho si můžete vyslechnout ledaskde, třeba i doma. Ovšem postavit se před národ, to musí být pěkný stres, ne?
„Samozřejmě, je to obrovský stres. To je také možná jeden z těch negativních faktorů. Právě v těch mých 16–ti lech si nesmíte připustit, že se na Vás divá milion lidí. Jakoukoliv chybu uděláte, lidé vidí, slyší a strašně rádi kritizují. Je to opravdu šílený tlak. Ale člověk si musí zejména uvědomovat důvod, proč tam vlastně je. Držel jsem se myšlenky, že hlavní důvod je zpěv. Takže jsem usiloval hlavně o to, aby písničky byly dobré. A ten zbytek, na to jsem se už nesoustředil. Vlastně jsme o tom okolním světě ani tak moc nevěděli. Ani nebyl čas. Až po soutěži jsem si uvědomil všechny ty pikantnosti a zprávy, které o mně vyšly. A bylo nesmírně zajímavé vidět, jak se lidé, kteří mě znali takovou dobu, mění….. Bylo to opravdu „super“, tedy s nadsázkou řečeno, sledovat, jak okolí reagovalo. Já mám pocit, že jsem zůstal pořád stejný, ale lidé kolem mě se na mě najednou dívali jinak. Cokoliv jsem udělal, tak bylo špatně. Nic nebylo nikdy správné! A já jsem byl v té době na ‚gymplu‘, takže vrstevníci a puberta, to šlo ruku v ruce. Názory se prudce měnily, celé to bylo pro mě nesmírně zajímavé!“
Jak jste pokračoval po soutěži? Je snadné poté svou kariéru správně uchopit, je to snazší než pro ostatní zpěváky nebo ne?
„V mém případě toto byl asi ten klíčový faktor. Nebyl jsem v soutěži s tím, asi jako většina zpěváků, že už mají nějakou svou kariéru a soutěž jim pomůže jejich písničky protlačit mezi ostatní nebo mezi profesionály. Já jsem si to bohužel šel jen vyzkoušet a neměl jsem toho tolik nachystaného, ačkoliv jsme svoji kapelu už měli. Ale neměli jsme nic správně podchyceno. To je právě jeden z těch důvodů, proč jsem své šance dostatečně nevyužil. Jedna věc byla i věk, nepočítal jsem s tím, že to dojde takhle daleko. Jsem nesmírně vděčný za to, že je pořád dost těch, které i po takové době zajímá, co dělám, ať už jsou ti lidé ze Slovenska nebo z Česka. Pořád mi to dělá neuvěřitelnou radost a vlastně díky takovým lidem pokračuji dál. Ovšem po soutěži to rozhodně nebylo žádné zlaté období, člověk se jednak musí se vším vypořádat psychicky, což je asi ten největší výkon vůbec a je na něj vyvinutý mnohem větší tlak, než kdyby do soutěže vůbec nešel. Zkrátka lidé od vás hodně očekávají. A to mi způsobovalo v hlavě trošku stres, neměl jsem toho tolik nachystaného… Zkrátka, bylo to každodenní žití s tím, že se třeba zrovna nic neděje a dít by se mělo a vám prostě ujíždí vlak.
A znovu zdůrazňuji – za ty všechny lidi, kteří vydrželi a netrpělivě čekají na to všechno, co vydáme dál, jsem vděčný.“
A co maturita? Myslíte, že Vám soutěž uškodila?
„Nemyslím, ale nedostal jsem nic zadarmo. Ale za to jsem samozřejmě rád, valná většina učitelů byla ‚férových‘. Vše, co jsem zameškal, jsem si musel dohnat. V době Superstar jsem žil v Praze a do Brna jsem se vůbec nedostal, bylo to myslím zrovna ve ‚druháku‘, takže jsem všechno doháněl, abych mohl postoupit dál. A maturitu už jsem zvládl normálně. V tu dobu, kdy jsem se vrátil, což byl zrovna konec školního roku, to opravdu jednoduché nebylo. Ale učitelé byli vstřícní a nesnažili se mě potopit.“
Takže jste se nějakou dobu protloukal, ale dnes už máte pevné základy. Kde Vás tedy posluchači mohou najít? Jsou nějaká CD?
„Tak Cd bohužel ještě nejsou, protože v současné době vydávat nosiče je hodně problematické. Takže vydáváme singly, k těm jsou také videoklipy. Vlastně trošku proti mé vůli se kapela jmenuje po mně, ale řekli jsme si, že jméno Kukačka se docela dobře pamatuje, takže jsme nás pojmenovali jako ‚Adam Kukačka band‘. Děláme vlastní písničky, rozhodli jsme se pro tvorbu v češtině Působím v orchestru , který se jmenuje Red Socks Orchestra, což je skupina muzikantů v mém věku. A tam je také slušně našlápnuto. Působím tam asi rok a půl, je to pro mě úžasná zkušenost. Do této doby jsem se setkával s různými kapelami, potkal jsem dobré i špatné muzikanty, což člověka poučí. Když jsem o tom tak přemýšlel, nabídka přišla zrovna v době, kdy jsem moc rád řekl ‚ano‘ a dnes jsem za to vděčný.“
Proč jste se rozhodli zpívat v češtině a ne v angličtině? A hraje to vůbec nějakou roli?
„Je to vlastně trošku paradox, protože já jsem odjakživa zpíval anglicky a nebudu ani zastírat, že mi angličtina i více vyhovuje. Když jsme se ovšem s kapelou rozhodli dělat autorské písničky, tak jsme se ptali sami sebe, pro jakou cílovou skupinu se zaměřujeme. A čeština je přece jen pořád čeština. Porotce pan Soukup na klasické dilema „Tak písničky v češtině nebo v angličtině?“ odpověděl úplně přesně to, co mi řekli i doma: „Máš zpívat tak, jak ti zobák narostl! “ Takže já jsem se i přes svůj vlastní boj rozhodl pro tvorbu v češtině. Ale teď je zrovna jedna písnička, kterou chystáme, v angličtině. Věděl jsem, že mi to v češtině nezní, tak jsme se rozhodli k anglické verzi. Chtěli jsme to alespoň jednou vyzkoušet.“
Píšete si i v angličtině text sám?
„Autorem textu jsem já a částečně i autorem hudby, s kolegou Mirkem Čiháčkem se podílíme na hudbě. Někdy je to tak, že hudbu i text vymyslím já, ale někdy spolupracujeme. Tady to zrovna zůstalo na mně. Napsat text v angličtině je mnohem jednodušší než v češtině, to říkám naprosto upřímně. V angličtině texty často vůbec nemusí mít tak hluboký obsah jako v češtině, protože slabiky jsou libozvučné, slova lépe zní, když se podíváte na texty známých písní, nijak hluboký text nemají, jen prostě hezky zní. Kdežto v češtině, pokud je to úplný nesmysl, tak to člověk vnímá a jednoznačně si řekne, že je to bezduchá hloupost. Je těžké vymyslet text, aby nebyl úplně hloupý a měl něco v sobě. A je těžké to poté i zazpívat. Mimochodem, pro dnešní interprety zpívat česky je skoro nepředstavitelné. Pro mě to takový problém není, i když jsem se angličtině věnoval více. Ale napsat český text? Kohokoliv z autorů oslovím, tak mi asi dají za pravdu, že je to opravdu náročné.“
Jaká největší úskalí číhají na začínajícího zpěváka v Čechách?
„Zřejmě vůbec to, aby u zpěvu vydržel. Já opravdu nemám rád ‚plýtvání potenciálem‘. Ať už jde o hudbu nebo nějaký jiný talent. Potkal jsem mnoho nadějných, skutečně šikovných zpěváků a zpěvaček, ale nevydrželi u toho. Třeba se báli nebo jen nevěděli, jak dál. V začínající kariéře zpěváka dojde k bodu, kdy neví, jak pokračovat. Pokud vůbec vydrží, tak se začne seznamovat, jak hudební průmysl ‚funguje‘ a to je další nástraha. Nenechat se odradit, pokračovat a skutečně to není žádná legrace. Ale myslím, že pokud má člověk talent, tak by se neměl nechat odradit vůbec ničím.“
Věnujete se jen hudbě nebo ještě něčemu jinému?
„Já jsem vlastně hudbu nikdy nestudoval a teď mám čerstvě po ‚státnicích, bakalářských‘. Studuji jazyky, angličtinu, němčinu a vyučuji jako lektor. Vždycky jsem se bál studovat hudbu, měl jsem strach, že mě to od ní odradí. Bohužel jsem nebyl ten typ, kterého rodiče od 5-ti let tlačili do klavíru, takže jsem vzdělání úplně nedostal, všechny zkušenosti jsem si musel nějak získat sám. Hudba pro mě sice byla vždy ‚číslo jedna‘, ale jazyky mě bavily také. Když jsem přemýšlel, kudy dál, řekl jsem si, že zůstanu u studia jazyků. Druhá věc je, časově ty obory vůbec skloubit.“
Co byla pro Vás největší rána, z toho, co jste se sám o sobě dočetl? Z čeho jste se tak nejvíce „rozsypal?“
„(Úsměv) To byla taková dlouhodobá záležitost, jedna z ‚nejprobíranějších‘ věcí byla moje váha. Určitě. Bylo to zvláštní. A potom samozřejmě můj soukromý život. Já jsem ani jednu z těchto záležitostí na veřejnosti řešit nechtěl, protože jsem člověk, který si vždy hlídal soukromí. Bohužel se mi to úplně nepodařilo. Ale opět – negativní věc se stala pozitivní. I díky ;své váze jsem byl celkem nepřehlédnutelný, takže i toto mělo svá pozitiva! Rozčílilo mě to, ale to jsem čekal. Každý, kdo vstoupí do showbyznysu, se musí trochu obrnit a být připravený na to, že ho lidé budou kritizovat ze všech stran a budou to omílat stále dokola. Snažil jsem se to neřešit, protože jsem na to byl zvyklý. Řešil jsem jen to, kvůli čemu v soutěži doopravdy jsem. Ale úplně příjemné to nebylo. Ale – možná někteří lidé, kteří vypadali jako já – se se mnou ztotožnili a třeba dokázali i zhubnout! A ne všichni byli nepříjemní! Někteří zase, když jsem zhubl, tak jim moje postava chyběla! Já jsem nezhubl přirozenou cestou, musel jsem na sobě makat, změnit hodně věcí, třeba životosprávu. Mě už to samotného začalo dost trápit, nikdy jsem svou váhu neměl rád. Když se člověk nemá rád, je to dost velký problém. I když já jsem takový ‚věčně nespokojený člověk‘, i co se týče hudby. Na jednu stranu může být nespokojenost třeba i pozitivní záležitost, ale na druhou stranu vám to snižuje sebevědomí. Tak jsem si řekl, když jsem se už i fyzicky přestal cítit dobře, že musím něco udělat. No a daří se, takže je to fajn!“
Co nápor fanynek? Příjemná nebo stresující záležitost?
„ I přesto, že jsem vypadal, jak jsem vypadal, byl jsem zavalitější, tak ty fanynky byly! A nemůžu říct, že fanynek nějak přibylo s úbytkem váhy!“ (smích)
Jak prožíváte lásku? Jste ‚stálý nebo přelétavý‘?
„Ačkoliv moje jméno je Kukačka, což je takový přelétavý pták, tak já takový nejsem. Měl jsem dlouhodobý vztah (přes čtyři roky). Ačkoliv možností bylo dost, tolik, až mi ostatní říkali, že jsem hloupý, tak já jsem spíš na tu lásku. Nechci tím říct, že se na někoho upnu, ale potřebuji mít člověka opravdu rád. Pro mě láska bez citů nemá smysl. Samozřejmě všechno potom hodně bolí, když je člověk zamilovaný. Ale já neumím žít bez citů, nejde to. Jsem tak založený. Později jsem měl ještě jeden vztah, který trval delší dobu, no, ale zkrátka – nejsem ‚dívkař‘ (úsměv).
Tedy jednoduché to také nebylo?
„Vůbec ne. Nejen pro mě, ale ani pro tu dotyčnou slečnu. Je bezvadné pro zpěváka mít pozornost. Pokud člověk má rád ženy (a já je rád mám a mám také rád tu pozornost), tak to pro mou slečnu muselo být těžké. (Vždy jsem si rozuměl se staršími ženami a také na mě ty starší i často letěly!) Já jsem si to neuvědomoval, ale když se na vše dívám zpětně, tak to nebylo lehké. Měl jsem vlastně štěstí, mé partnerky byly tolerantní. A já bych samozřejmě měl být taky!“
O co se zajímáte ve svém volném čase?
„Zajímá mě všechno. Kultura, sport. Hodně mého času teď zabírá sport. S úbytkem hmotnosti se musím snažit sportovat. Nejsem typ člověka, který by vydržel třeba běhat pravidelně, to jsem věděl hned od počátku, že nevydržím. Ale vždy jsem rád chodil. Nedávno jsem si koupil kolo, pro mě je kolo takový malý splněný sen, protože než sám sebe k něčemu ‚dokopu‘ a něco si vyberu, tak to strašně dlouho trvá. A samozřejmě jazyky, architektura, umění jako takové, ale zajímá mě v podstatě úplně všechno. Pokud jde o něco, co nevím a nadchne mě to, tak já se určitě nebráním poznávat.“
Děkujeme za rozhovor a ať se daří!
Eva Smolíková
Foto: Archiv Adama Kukačky
Eva Smolíková
Odkazy na autorskou tvorbu:
Adam Kukačka Band:
Vzdálená
Naslouchej
Než přijde den (nejnovější; spolupráce s Peter Bažík a Golden Entertainment (Stano Guláš) )
Ve stínu rekonstruovaného chrámu █ Tančily i servírky během obsluhy v místní restauraci █ Celý festival MENTEATRÁL obdivuhodný █ Déšť nebyl překážkou █ Tančírna pod širým nebem. █
Šestým rokem přivítal během dovolených a prázdnin Neratov v Orlických horách MENTEATRÁL – festival divadel pracujících s lidmi s mentálním postižením. Ten letošní ročník obětaví organizátoři divákům připravili v první prodloužený srpnový víkend – od pátku 2. do neděle 4. srpna. Na všechny zájemce čekala téměř desítka divadelních a tanečních představení. Ale rovněž koncerty, letní kino, tančírna pod širým nebem, tematické diskuse i workshopy.
Necelých sto metrů od nádherně rekonstruovaného chrámu Nanebevzetí Panny Marie se odehrávala všechna představení. A také ostatní festivalové dění. A naopak, na vyvýšené plošině nad tím chrámem, kde můžete vyjít (a zdarma) i na varhanní kúr a věž, bylo příjemné tábořiště pro všechny kempující hosty festivalu.
MENTEATRÁL je divadelním festivalem i třídenním setkáním divadelních souborů, které pracují s herci s mentálním hendikepem a jsou (nebo mají ambici stát se) součástí české profesionální scény. Tyto soubory vznikly převážně z bytostné potřeby profesionálních umělců, kteří se z různých důvodů potkali ve svém životě a tvorbě s herci s mentálním postižením a rozhodli se tomuto oboru věnovat intenzivně a kontinuálně.
„Já osobně vidím hodnotu festivalu právě v možnosti pro všechny zúčastněné soubory i diváky a zahraniční hosty být intenzivně společně na jednom místě s unikátní, intimní atmosférou,” popisuje Honza Čtvrtník, ředitel festivalu a zároveň předseda spolku „Jiné jeviště“, hlavního organizátora festivalu.
Co se skrývá pod názvem „Jiné jeviště“? Jde o spolek, tvořený minulými i současnými studenty DAMU a dalších uměleckých škol, kteří poprvé přijeli do Neratova v roce 2011. Proč? Aby s tamními klienty chráněného bydlení, čili „kamarády“, nazkoušeli divadelní představení. Činnost spolku nakonec vyústila v průběhu roku 2014 v uspořádání prvního ročníku festivalu MENTEATRÁL .
Šapitó, ve kterém bylo stále nabito
Co se týče budoucnosti festivalu, Honza Čtvrtník věří, že i díky MENTEATRÁLU si divadlo s lidmi s postižením dokáže najít na kulturní scéně pevné místo a nebude muset živořit. „A tak se potkáme každý rok v Neratově a budeme moci navzájem vidět tvorbu, diskutovat o našich inscenacích, pokusech, zkušenostech. To všechno samozřejmě s diváky, kterých je, k naší radosti, čím dál tím víc. Hodláme vozit hosty ze zahraničí, kteří mohou být další inspirací. Ta myšlenka není nijak komplikovaná. Komplikovaná a důležitá jsou ale témata, která z festivalu vycházejí, jako začlenění, rovnost, jinakost, tolerance. A to všechno dokážeme prožívat v Neratově tak nějak v radosti s hudbou až do rána.
Letošní ročník speciálně mapoval nejnovější počiny českých profesionálních divadel, pracujících s lidmi s mentálním postižením. Společné debaty a workshopy pak dávaly prostor pro debatu o nejnovějších tendencích, progresi a experimentech specifického divadla.
Neratovský chrám Nanebevzetí Panny Marie je citlivě a úchvatně zrekonstruován. Vévodí mu skleněná koruna střechy. Škoda, že podobně nebyl obnoven kostel v nedalekých Bartošovicích v Orlických horách…
Festival v pátek 2. 8. odpoledne zahájila mše v neratovském kostele. Později své premiérové představení uvedl „domácí” neratovský soubor Jiné jeviště. Pražské Taneční Studio Light mimo své pěvecké pásmo uvedlo také projekt ve spolupráci s pražským divadlem UJETO – inscenaci inspirovanou kamarádstvím dětí s herci s lehkým mentálním postižením, tedy kamarádstvím budovaným právě na dřívějších ročnících festivalu. Páteční večer poté vygradoval hudebním duem zpívajících violoncellistek Tara Fuki. Ty své texty zpívají česky, polsky i francouzsky. Jejich písně se pohybují na pomezí klasické hudby, jazzu či folku. Atraktivní vystoupení zaplnilo jedinečný prostor kostela Nanebevzetí Panny Marie.
Od desáté večerní hodiny pak prostranství MENTEATRÁLU před červeným šapitó patřilo obří diskotéce.
Program MENTEATRÁLU byl bohatý a pestrý
V sobotu na MENTEATRÁLU byla k vidění inscenace Dramatického spolku Jindřich z Janských Lázní a pražských Dr.amAS, divadelního souboru založeného při Národním ústavu pro autismus. Diváci mohli také navštívit inscenaci Divadla Vzhůru nohama z Kladna, divadla UJETO a Divadla Aldente z Brna s hudebně – pohybovým projektem herců, z nichž někteří mají Downův syndrom.
I takto se letos v Neratově zvalo na představení
Déšť pak poněkud narušil brzy po poledni produkci Rozsvícení Neratova h(a)lasem. Ale halasu zde bylo, i přes nepřízeň počasí, dost a dost.
V devět večer potom na všechny čekala Tančírna pod širým nebem. Ta měla opět nebývalý úspěch.
V letním kině se později promítal chorvatsko-slovinský film s případným názvem Dny šílenství.
Noc posléze byla ve znamení světelné instalace Kostel vzhůru. Ta byla zahájena o půl jedenácté večer a pokračovala každých patnáct minut až do půl jedné.
Na festival lákalo v Neratově doslova každé volné místo
Neděle byla v rytmu workshopů, organizovaných i neformálních diskusí a hlavně patřila vzájemným setkáváním se. Tady se jednalo i o to, aby bylo navázáno pevnější pouto mezi postiženými a těmi, kteří za nimi, jako kamarádi, přijeli.
Diskuse se věnovaly vývoji specifického divadla a jeho aspektům. Workshop naopak řešil využití výtvarných technik v divadelní tvorbě.
Festival zakončila repríza v pátek zde odpremiérovaného představení Ondřeje Matěje – Matisse. Jak již jeho jednoslovný název napovídá, bylo věnováno známému francouzskému malíři. Šlo o multižánrovou inscenaci s prvky činohry, loutkoherectví i tance. A úplnou tečkou byla, opět v kostele, závěrečná festivalová mše.
Vstupné na všechna představení i koncerty bylo již tradičně dobrovolné a festival byl, jako vždy, koncipován bezbariérově. Zájemci, kteří chtěli podpořit dobrou věc, si mohli koupit akreditaci na celý MENTEATRÁL. Anebo se stát festivalovými donátory. Různé podrobnosti o historii festivalu a další zajímavosti naleznete na webu: www.menteatral.cz.
Nedílnou součástí festivalového programu byly také diskuse a workshopy, jejichž náplň rozhodně nesměřovala jen k odborné veřejnosti. „Jednu z předností festivalu vidím v tom, že svou pestrostí a tematickou různorodostí přibližuje divadlo, pracující s lidmi s mentálním postižením, širokému publiku. Díky propojení několika generací, laiků i odborníků, ,kamarádů´ a diváků vznikají nečekaná setkání“, doplňuje žena s tak trochu indiánským křestním jménem Šošana Dědochová, produkční MENTEATRÁLU .
Mimo představení, probíhající souběžně ve dvou divadelních šapitó, si jedinečná atmosféra festivalu získávala všechny příchozí doslova na každém kroku. Neratov ožil výtvarnými instalacemi, scénografickými projekty, či již zmíněným letním kinem. Nikomu nevadilo, že se v sobotu po poledni přehnala Orlickými horami doslova dešťová smršť!
Mohu potvrdit osobně, že MENTEATRÁLEM žil bezezbytku celý Neratov! I nový místní minipivovar Neratov s výtečným pivem Prorok. A přímo při obsluze hostů dokonce tančily servírky (rekrutující se z místní chráněné dílny) v neratovské hospodě!
Trochu jako v Hollywoodu
Festival vznikl za podpory: Ministerstva kultury ČR, Královéhradeckého kraje, Akademie múzických umění v Praze, Sdružení Neratov, Pivovaru Neratov, Divadla DISK a veškerých přátel festivalu.
Někdo má pod čepicí. Vy se můžete stát hercem divadla Pod kloboukem. Neváhejte!
ŠANCE PRO VÁS.
Jste-li:
– hercem či herečkou,
– z Prahy či okolí,
– příznivcem divadla pro dětské publikum,
pak čtěte dál…
Věříte-li tomu, že divadlo:
– je víc než hodina vašeho času na jevišti,
– je také nástrojem pro vzdělávání a budování společenských hodnot
– a že zábava a smích jsou nejlepším přítelem učení,
pak nás neváhejte kontaktovat.
