A také něco pro dříve narozené

Všemi milovaný a obdivovaný Josef Laufer odstartoval v Kaplici IV. ročník Seniorských hrátek

Seniorské hrátky 2019

Vystoupení nestárnoucí legendy, zpěváka, herce a moderátora Josefa Laufera mělo neskutečný ohlas, neboť tento vystudovaný herec vyprávěl nejenom příhody z mládí a z filmových zážitků, ale také zazpíval plno českých i světových hitů, včetně svého megahitu „Lásko, já jedu dál“, kterým své vystoupení ukončil a poté se věnoval autogramiádě.

Další v programu byli zpěvák a herec Martin France, který si zazpíval hit Jiřího Zmožka „Už mi lásko není dvacet let“ a rokenrol z muzikálu Pomáda „Jsme parta správná“. V šatně pro účinkující pak předal Josef Laufer kolegovi Martinovi svou zbrusu novou LP, kterou si věnoval ke svým letošním 80. narozeninám a také dudácké duo Arantis, které pochází z jihočeské Blatné, kam s touto road show zamíří příští týden.

Tak odstartoval již IV. ročník Seniorských hrátek na jihu Čech. Jeho premiéra se odehrála v Kaplici na Českokrumlovsku ve středu 28. srpna.

Hrátky 2019 se následně odehrají v dalších šesti jihočeských okresech a to v Blatné, Prachaticích, Písku, Táboře, Jindřichově Hradci a končit se bude v Českých Budějovicích. Senioři tu, mimo jiné, získají informace o kartě plné slev – Senior Pasu, či Senior Pointech, chybět nebude ani oblíbené měření tlaku, cholesterolu nebo cukrovky a informace o prevenci bezpečí jim předají zástupci České policie.

Zejména poslední aktivita, tedy společné jazykové kurzy pro nejstarší a nejmladší generaci řeší to, na co poukazuje starosta Kaplice Pavel Talíř. „Stejně důležité, jako věnovat pozornost seniorské problematice je snažit se propojit všechny věkové skupiny obyvatel,“ zdůraznil starosta a dodal, že ho těší hostit start Seniorských hrátek právě v jejich novém kulturním domě.

Náměstek hejtmanky Ivy Stránské Pavel Hroch doplnil důvody, proč Jihočeský kraj tuto akci pořádá už čtvrtým rokem. „Děláme a to hlavně proto, abychom našim seniorům ukázali, že jsou stále platnými členy naší společnosti, že si jich vážíme a že nám záleží na tom, aby se jim v kraji dobře žilo,“ sdělil  náměstek  Pavel Hroch a pozval všechny dříve narozené Jihočechy na další letošní Seniorské hrátky.

Vstupné je na všechny akce zdarma!

Martin Production, 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Na LETNÍ LETNÉ jmenovec prezidenta!

Jeden z těch, kteří se podílejí na ohromném festivalovém bloku pro děti, nezklamal, ale…

Antonín Novotný není pouze jmenovcem prezidenta, za kterého vzkvétala „socialistická“ filmová tvorba i divadlo, nýbrž i legendárního herce! Jeden z hrdinů filmů pro pamětníky nechyběl v žádném z tehdejších hitů stříbrného plátna: „Škola základ života“, „Ulice zpívá“, „Slávko, nedej se“, „Katakomby“, „Tři vejce do skla“, „Ta naše jedenáctka“ a mnoho a mnoho dalších. Antonín Novotný ve filmech nejen hrál, ale i zpíval. Narodil se roku 1913 v jihočeském Táboře a zemřel v dubnu 2005 v bavorském Rodhenthalu.

Antonín Novotný, za kterým jsme šli na letenský festival, se však narodil roku 1951. A je bývalým řecko-římským zápasníkem. Má za sebou studia na „Ježkárně“ u Ivana Vyskočila. Také praxi v loutkovém divadélku MINOR, další delší angažmá v pantomimické skupině Ladislava Fialky, anebo také studia v Polsku, u Jerzy Grotowského. Ve svých (převážně loutkových) divadelních projektech se věnuje širokému žánrovému rozpětí. Zaujal i inscenací „K čemu je vlastně bílý psí trus?“.

Antonín Novotný se svým divadélkem na letošní LETNÍ LETNÉ přispěl do programu „dětského stanu“ hned dvěma tituly – „Kvak a Žbluňk“ a „O princezně, která se nebála“.

TANEČNÍ MAGAZÍN navštívil tu druhou pohádku. Jednalo se o svižné autorské dílko, provázané písničkami. Kromě hlavního protagonisty, jmenovce prezidenta, v něm (tak trochu, v programech i propagačních textech, utajeně) vystupovala i (zřejmě) Jana Ptáčková. Alespoň tak ji najatí detektivové TANEČNÍHO MAGAZÍNU identifikovali na základě společných znaků v internetových příspěvcích.

Druhá inscenace jmenovce prezidenta a jeho divadla, titul „Kvak a Žbluňk“ pouze obrazem, titulní snímek této stati je z recenzovaného představení „O princezně, která se nebála“

Velkým kladem pětačtyřicetiminutového představení byla výtvarná stránka. Výpravného draka se dokonce i menší děti bály. Ale tak to má být. I další loutky měly potřebný výtvarný švih i zároveň nadhled. Jim kontrastovaly reálnější kulisy.

Trochu mne překvapilo, že si do absolutně černého prostoru jeviště jmenovec prezidenta vzal  kompletně černé oblečení??? Možná inspirace černým divadlem? Ale zde tedy nebyla příliš na místě… Trochu dost se ztrácel!

Antonín Novotný jako symbol svého divadla

Ve vlastním scénáři zbylo i několik vtipů výrazně (anebo pouze?) pro rodiče a doprovod. Jinak se ani nedá kvalifikovat princeznina replika: „… kdo se mi to hrabe ve věži?“ Anebo závěrečné konstatování, že starého krále s královnou poslali do královského sanatoria důchodců.

Ale nebudu zas příliš kritizovat, když jde o prezidentského jmenovce. A hlavně bývalého zápasníka!

Na dětské programy bylo nabito nejen v šapitó…

Na LETNÍ LETNÉ se již odehrálo a ještě odehraje celkem na sedm desítek dětských představení, v podání více než dvou stovek herců. Pro děti zde je i hravá zóna KOMERČNÍ BANKY, letní festivalová škola, víkend „Letňáček plus“… Nezapomněl na ně ani populární zdravotní klaun… A navíc, na děcka čekaly další atrakce a workshopy i dílničky pro ty úplně nejmenší. A ty nejmenší, pokud šli jejich rodiče na „dospělácké“ večerní představení, pohlídala tradiční „noční hlídka“. Prostě, LETNÍ LETNÁ je hodně pro děti! Ale nejen pro ně.

Foto: LETNÍ LETNÁ

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Produkční pro profesionální loutkové divadlo v Táboře

Pro profesionální loutkové Divadlo Dokola se hledá schopná produkční síla! Nejste to právě vy?

Profesionální loutkové Divadlo Dokola se sídlem v Táboře hledá schopnou produkční sílu, která by převzala agendu domlouvání představení s divadly, kulturními domy a dalšími pořadateli kulturních akcí, podílení se na vzniku nových inscenací a projektů našeho divadla.

www.divadlodokola.cz

Kontakt: Telefon: 777 876 768

E-mail:  kukla@divadlodokola.cz

DIVADLO DOKOLA

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Paní ŠČASNÁ bude šťastná a ADÉLA s LENKOU také!

Ani ne čtyřiadvacet hodin po tom, co byl odvolán od fotbalové Sparty trenér ŠČASNÝ, byla vylosována jako první v naší velké „knižní” soutěži paní VLASTA ŠČASNÁ z Chebu! Dokonce bydlí u stadionu!!! Další z výher poputuje do Košic! Podrobně o výhercích se dočtěte v následujícím textu.

Soutěž o tři knížky s věnováním autora vylosovala přímo ta, která byla smyslem tajenky – malířka a výtvarnice paní Petera Skluzáčková, manželka autora titulu „BABRÁCI“ spisovatele Pavla Šmidrkala.

TANEČNÍ MAGAZÍN těší velká účast. A pochopitelně i to, že většina odpovědí byla správných.

„BABRÁKY ” v knihkupectví KOSMAS pokřtil i (zprava) VLASTIMIL HARAPES, operní pěvkyně MICHAELA KATRÁKOVÁ a skladatel a zpěvák LIBOR PETRŮ

Celkově se zúčastnil 271 jeden čtenář TANEČNÍHO MAGAZÍNU. Z těchto odpovědí bylo 268 naprosto správných. I to redakci těší. Je to totiž důkazem, že TANEČNÍ MAGAZÍN čtete pozorně a bedlivě.

Zajímavé – i když logické – je, že místně nebyly zastoupeny úplně vyrovnaně všechny oblasti, kraje a místní územní celky…

O tři tyto knihy s vlastnoručním věnováním a autogramem autora PAVLA ŠMIDRKALA se soutěžilo

Nejvíce odpovědí, konkrétně 87, přišlo ze západu Čech. Nejen Karlovy Vary, Sokolov, Chodová Planá, ale i Plzeň, Rokycany či Hořovice, Zbiroh či Žebrák ponejvíce reprezentovaly tuto oblast. Následovala Praha. Jejímu pomyslnému druhému místu napomohly zejména odpovědi z Prahy 4 a Prahy 7 – Holešovic. Je ironií, že ani jeden příspěvek nebyl z Prahy 6, kde autor bydlí! Slabší účast projevil i severomoravský kraj. Moravu ponejvíce reprezentovaly odpovědi z Přerova, Prostějova, Olomouce, Kroměříže, Vsetína a samozřejmě z Brna. Objevily se i správně odpovědi z Vysokého Mýta, Nízké Lhoty či Lubné!

Zleva autor knížky „BABRÁCI” pan PAVEL ŠMIDRKAL a vedle něj „obsah tajenky”, jeho manželka PETRA SKLUZÁČKOVÁ, která rovněž vylosovala vítěze velké soutěže o „její jméno”

A teď chvíle napětí, pomyslná fanfára… A chvíle nejdůležitější.

Něžná ruka malířky a výtvarnice Petry Skluzáčkové vytáhla z osudí nakonec tři ženská jména Vlastu ŠČASNOU z Chebu, Lenku POSPÍŠILOVOU z Tábora a Adélu LEDVINOVOU z Vysokého Mýta.

Štěstěna se nakonec ukázala spravedlivá i v tom, že téměř 70 % odpovědí bylo od ženských pisatelek.

TANEČNÍ MAGAZÍN děkuje i těm, kteří nevyhráli. Věří, že mu všichni zůstanou čtenářsky věrní. S vítěznými dámami (či slečnami) se spojí a v co nejschůdnější době jim zašle slíbené ceny. Redakce je ráda, že si ověřila, že TANEČNÍ MAGAZÍN čtou (téměř) celé Čechy, Moravu nevyjímaje. Příjemné jaro a těšte se na další soutěž.

Foto: archiv Pavla Šmidrkala a OSVĚTÁŘI JIHU

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se spisovatelem, kritikem a kurátorem výstav PAVLEM ŠMIDRKALEM

„Do tanečních jsem chodil dokonce dvakrát.“

Je jihočechem jako poleno. Dokonce, níže o sobě prozrazuje, že se jako to poleno prezentoval i v tanečních. PAVEL ŠMIDRKAL, pomyslně křtěný řekou Lužnicí v Bechyni, se na cestu kultury vydal hned od mládí. Spoluorganizoval vojenské festivaly i řídil workshopy (tehdy se nazývaly ještě „tvůrčími dílnami“) mladých literárních autorů. Dnes navíc pořádá a je kurátorem řady výstav. Bývá odborným licitárorem obrazových aukcí, píše články do příslušných výtvarných periodik. A hlavně – sám se tím literárním autorem stal. Po řadě výtvarných monografií vydal velmi vtipnou a milou knížku s originálním názvem „Babráci“. A právě od ní náš rozhovor odstartoval.

Knížka „Babráci” není Vaší  prvotinou, ale je premiérovou povídkovou knížkou. Jak dlouho jste ji měl připravenou takzvaně „v šuplíku”?

Napsal jsem ji před mnoha lety a vrátil se k ní začátkem loňského roku. Některé povídky jsem upravil a předal rukopis zkušenému redaktorovi Liboru Hlaváčkovi a ten pravil: ,Je to kvalitní, je to k vydání´. Pojmenoval ten můj žánr ,literárními groteskami´ a napsal závěrečnou ,Zámluvu´.“

Na křtu knihy Babráci” předávala PAVLU ŠMIDRKALOVI  (s mikrofonem vlevo) sladkou verzi jeho knihy  operní pěvkyně Michaela Katráková a nakladatel Bedřich Kocman

Vydal jste již krásné umělecké monografie malířů, jak jste se Vy vůbec k tomu  výtvarnému umění dostal?

Někdy, přibližně od roku 1978, jsem organizoval výstavky obrázků kamarádům v klubech či kavárnách. A troufl si jejich díla i hodnotit a komentovat. A tak se mi začínali ozývat dědicové výtvarných pozůstalostí a já je postupně prezentoval ve výstavních síních a k mnohým autorům potom i napsal publikace.“

Kterou ze svých vydaných knížek byste postavil na pomyslný nejvyšší stupínek? Která je Vám svou náplní i naturelem nejbližší?

Nejvýš si cením monografie Karla Molnára a Gustava Macouna z pelhřimovské edice Probuzené palety, protože mapují dílo významných malířů a strhl se o ně velký zájem. Nejmilejší je mi kniha ,Kolovrz, starý reklamní plakát´. Hřeje totiž skvělou minulostí reklamy. A na nočním stolku se mi nepřetržitě povaluje Jiří Šlitr. Knížka se jmenuje ,Moment, ostřím tužku´ a ,přisypal´ jsem tam i obrázky Jiřího Suchého, abych tuhle ,partu´ netrhal.“

Malujete sám aktivně obrazy, nebo se věnujete třeba grafice?

Tak ani k jedné této činnosti jsem nebyl obdařen. Čekám, jestli se ve mně neprobudí alespoň záchvěvy kreslířské, ale je to zatím čekání trochu marné.“

Kdo je Vaším nejoblíbenějším výtvarným umělcem? A proč?

Jmenovat jediného určitě nedokážu. Byl by to pestrý růženec jmen. Ale prozradím, že mě fascinuje Alois Bílek. V roce 1913 začínal v Paříži s abstrakcí, spolu s Františkem Kupkou, ale brzy z této cesty zběhl a přiklonil se k realistické malbě. To byl totální omyl. Jeho abstraktní oleje téměř nezahlédnete. A když ano, budou stát milióny korun. Zatímco jeho obrazy stejné velikosti s tématem třeba sklizně vyjdou stěží na 30.000 Kč. Co na něm obdivuji? To je práce s barvou a tvarem.“

PAVEL ŠMIDRKAL  (tentokrát vpravo) v Obrazárně Špejchar Želeč s harfou a  fotografem Milošem Burkhardtem

Věnujete se nějakému sportu. Třeba rekondičně po Vaší vážné operaci srdce?

Pěstuji nyní jedině ranní rozcvičky. Ale v mládí jsem bruslil a lyžoval. Dneska z toho zbývají pouhé procházky.“

Sledujete sportovní přenosy v televizi? A které patří k Vašim nejoblíbenějším?

Víte, utvořil jsem si takovou zvláštní kombinaci. Hokej a krasobruslení. Hokej mám rád pro jeho bojovnost, napětí a náhlé zvraty. Krasobruslení pro opojnou ladnost pohybu ve spojení s hudbou.“ 

PAVEL ŠMIDRKAL (vlevo) uváděl i legendárního houslistu, spolupracovníka Vladimíra Mišíka, Michala Prokopa i zpívajícího novináře Josefa Klímy – Jana Hrubého. Uprostřed snímku balí fidlátka” harfenista Sean Barry, který je nově doprovázejícím hudebníkem zpěvačky Lenky Filipové. Ta byla zas dlouhou dobu sousedkou PAVLA ŠMIDRKALA. Svět je prostě malý…

Chodil jste v mládí do tanečních?

Chodil, dokonce dvakrát. Do taneční přípravky na devítiletce, což bylo také hodně o společenském chování. A pak později na střední škole. Vytesali ze mne, tenkrát v Táboře, dřevorubeckého tanečníka. A já se tím pádem stále neodvažoval vyzvat k tanci tu nejlepší a zároveň nejkrásnější dívku v kurzech. Piloval jsem doma valčík s maminkou, abych na závěrečném věnečku konečně provedl obdivovanou dívku. Avšak ona nepřišla! Měla angínu.“ 

Jdete si někdy s manželkou jen tak zatančit?

Manželka Petra tančí ráda a ze mne si dělá legraci. Chodíme nejradši někam do kavárny, kde se tančí všelijak, ale také na plesy a tam manželku ,přihrávám´ (ve vší počestnosti 🙂  ) přátelům a ,ulejvám´ se do chvíle, než mě vyzve nějaká kamarádka. Svoji neobratnost pak vymluvím na bolavé koleno, abych si ,neutrhl kšandu´.“ 

PAVEL ŠMIDRKAL se svou manželkou a zároveň také ilustrátorkou jeho nové knížky Babráci” Petrou Skluzáčkovou

Jste příznivcem klasického baletu? Zajdete na něj občas do divadla?

Obdivuji ho, uznávám. Ale musím ke své hanbě přiznat, že za celý život jsem byl na takovém představení jen párkrát.“

Jaký máte názor na moderní formy tance?

Obecně platí, že tanec se stále vyvíjí a nabízí nová překvapení. Mám rád novinky a experimenty. Rovněž mám v oblibě kolektivní taneční formace a výrazový tanec.“ 

Sledujete občas televizní show StarDance a co jí říkáte?

Je to vznešená, krásná podívaná s lehkostí komentovaná. Je o lidech s láskou k pohybu, byť někdy trochu vydřeném. Škoda, že tento projekt je převzatý ze zahraničí… Chtěl bych v této oblasti a žánru zažít původní český nápad.“

Dříve jste spoluorganizoval vojenské kulturní soutěže ASUT (Armádní soutěž umělecké tvorby). Tam se pravidelně zaskvělo hned několik souborů lidového tance a zpěvu. Jak vidíte tuto folklórní oblast dnes?

Folklór je starou, vykrášlenou lodí, která vplouvá do přístavu našich dnů. A protože existuje řada folklórních souborů s mladými lidmi, věřím, že sláva lidového tance nevyhasne. Nikdy.“ 

Máte nějakého oblíbeného tanečníka či tanečnici? Anebo choreografa?

Vlastimila Harapese. Pro jeho všestranný talent. Známe se osobně, navštěvuje i ,moje´ výstavy a pokřtil, spolu s herečkou i malířkou v jedné osobě Jarmilou Švehlovou a režisérem Zdeňkem Troškou, ,Babráky´.“ 

Pavel Šmidrkal na snímku Hany Ferrarové uvádí výstavu v jihočeské Želči

Nedávno, počátkem tohoto roku, se Vám stala nepříjemná situace v České televizi. Váš portrét (přes celou obrazovku) byl omylem spojen s osobou s temnou minulostí i nepříliš chvályhodnými praktikami dnes. Jak jste se s  touto nespravedlivou a hrubou diskreditací vyrovnal?

Nikdy bych býval neuvěřil, že ve zpravodajství veřejnoprávní televize panuje takový chaos. Že ,zmotají´ při velmi zásadním reportážním sdělení tváře dvou odlišných osob. Žádal jsem, samozřejmě, omluvu. Ta ale v televizi vyzněla jako úplná fraška. Mstili se mně za to, že jsem je donutil k veřejné omluvě. Zároveň se potvrdilo, že amatéři jsou všude. Je to vlastně smutné, kam se dnes vytratila profesionalita a slušnost, spojená se ctí…“

Budete tuto, osobně pro Vás velmi nepříjemnou, situaci nějak dále řešit?

O celém případu bude ještě jednat Rada pro rozhlasové a televizní vysílání a také Komise pro sdělovací prostředky Senátu PČR. Odhaduji, že se to celé rozplyne do ztracena. Všichni se totiž bojí odvety ,televizních tesáků´.“

Majitel Galerie Špejchar Želeč pan Martin Novák (úplně vlevo) rozdal zpěváku a herci Robertu Nebřenskému, největšímu českému grafikovi Pavlu Benešovi a malířce Ivě Fialové (s níž TANEČNÍ MAGAZÍN uveřejnil rozhovor již v roce 2017) knížku z pera PAVLA ŠMIDRKALA Gustav Macoun – Balada o soumraku” (za majitelem galerie panem Novákem hodně skryt kurátor této výstavy a autor rozhovoru)

Právě pilně připravujete posmrtnou výstavu karikaturisty Jiřího Wintera, známého jako Neprakta. Mne by závěrem zajímalo, zda se Vy sám osobně považujete za praktického člověka? Anebo za nepraktu”?

Ani jedno, ani druhé. Jsem spíš trochu popleta a zmatkář.

Děkuji za rozhovor. Přeji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – břitké pero kritika, inspiraci pro nové knížky, šťastné obě ruce při výběru nových vystavujících… A hlavně závěrečné zadostiučinění při oné velké nespravedlnosti na obrazovkách veřejnoprávní České televize. Přesně v intencích úsloví: Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.”

Foto: Hana Ferrarová, archiv Pavla Šmidrkala a Dušan Dostál

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Tanečnice, baletky a krasobruslaři na plátnech PETRY SKLUZÁČKOVÉ

Na výstavě tři současných malířek v jihočeské Želči zaujala TANEČNÍ MAGAZÍN nejvíce Petra Skluzáčková. O hudebních interpretkách na vernisáži , čilém Mistru televizní zábavy a Tatrmanech od Bechyně nemluvě.

V již renomované galerii OBRAZÁRNA ŠPEJCHAR ŽELEČ (poblíž Plané nad Lužnicí) se o posledním prázdninovém víkendu představily na vernisáži tři současné malířky – KATEŘINA EKRTOVÁ, LENKA KUROVSKÁ a PETRA SKLUZÁČKOVÁ.

Náš TANEČNÍ MAGAZÍN nejvíce zaujala ona posledně jmenovaná autorka. A to nejen svým cyklem obrazů „Krasobruslaři“. Byl to dobrý odhad i pocit. Později jsme totiž zjistili, že se mladá malířka věnuje programově nejen krajinám a sportovní tematice, ale také výtvarnému vystižení tance jako takového. S celou jeho mnohotvárností a mnohobarevností.

Petra Skluzáčková – Krasobruslaři 3

OBRAZÁRNA ŠPEJCHAR ŽELEČ si vydobyla své místo mezi předními (nejen jihočeskými) stánky výtvarného umění svou pestrou dramaturgií výstav. Za více než šest let své existence představila nejen místním, ale i návštěvníkům z celých Čech, Moravy i zahraničí desítky Mistrů palety dvacátého i jedenadvacátého století. Zároveň zde dostávají příležitost zajímaví soudobí autoři a autorky. A tak tomu je i na právě probíhající výstavě „Něžné trojspřeží“.

Katalog výstavy “Něžné trojspřeží”

Obálka výpravného katalogu výstavy z výtvarné dílny Lenky Kurovské vzdáleně připomíná vrcholnou tvorbu legendární Toyen. To však pouze mimoděk. Veškerá díla trojice autorek jsou originální, osobitá a nesou i výrazný punc postimpresionismu. Obzvláště v případě Petry Skluzáčkové. Rovněž u Lenky Kurovské, která nezapře slavné rodinné tradice. Ani Kateřina Ekrtová nezůstává svými díly na výstavě nikterak stranou. I když její plátna zdobí převážně postranní stěny. A ještě malá chvála ke katalogu. Trio vystavujících zde velice odvážně, nekonvenčně, ale zároveň něžně zvěčnil fotograf Miloš Burkhard.

Co na výstavě není: Petra Skluzáčková – Baletky, olej na lepence, 60 x 50 cm

Vernisáž jako takovou oživily – další tři umělkyně. Tentokrát múzy hudební. Mezzosopranistka Eva Garajová, Dominika Ťuková, která si přivezla nejobjemnější nástroj – harfu a violistka Kateřina Fialová. Jejich téměř hodinový recitál byl – jak ostatně titul napovídá – postavený převážně na „Nelaskavých písních“ Petra Ebena. Ale z celého jejich repertoáru měla asi největší aplaus hudba soudobého autora Michala Müllera.

Petra Skluzáčková – Krasobruslaři 5

Petra Skluzáčková se věnuje nejen krasobruslařským motivům, které jsou zastoupeny na této výstavě, ale zároveň taneční tematice. Je patrné, že ji fascinuje pohyb dvou těl, jejich proplétání se do roztodivných pozic i emoce s tím spojené. Dá se říci, že její obrazy patřily k vrcholům výstavy.

Petra Skluzáčková – Tanec, olej na plátně, 50 x 40 cm

Výstavu v poněkud odlehčeném duchu doplnily trojrozměrné artefakty řezbářského charakteru z dílny volného výtvarného a divadelního sdružení TATRMANI ze Sudoměřic u Bechyně, pocházející převážně z jejich výtvarných workshopů. A  TATRMANI zde nezapřeli ani své divadelní kořeny – vyřezávanými loutkami. Ty se líbily i vzácnému hostu výstavy, doyenu televizních kabaretů a estrád, scenáristovi a dramaturgu Gustavu Oplustilovi. Mimochodem, tomuto muži plnému elánu a energie byste ani omylem nehádali dvaadevadesát let!

Petra Skluzáčková – Tanec II – olej na plátně 50 x 40 cm

I když vám možná dosud obec Želeč nic tak moc neříká, tak přímo kolem OBRAZÁRNY ŠPEJCHAR ŽELEČ vede několik jihočeských cyklotras. Ať již k Táboru, Bechyni anebo vzdálenějšímu Týnu nad Vltavou. Navíc, v přízemí této obrazárny je velikánské Zemědělské muzeum. Je chvályhodné, že se obec Želeč, sdružení Osvětáři Jihu a zejména neúnavný kurátor Pavel Šmidrkal zasloužili, že tu vzkvétá nejen výtvarné umění. A největší zásluhu na tom všem má pan farmář Martin Novák, který celý špejchar dokázal zrestaurovat a zprovoznit. Pan Martin Novák je i majitelem pivovaru Obora, jehož pivo Žitohola doslova okouzlilo táborské centrální náměstí v podniku se skromným názvem – Výčep. A to si na pivo pěstuje pan  Novák i vlastní chmel!

PETRA SKLUZÁČKOVÁ vystavovala i v prostorách paláců PARLAMENTU ČESKÉ REPUBLIKY a výstavu ji tam zahajoval JAN ČENSKÝ. Petra mu za to věnovala jeho portrét!

A pouze zpravodajská povinnost velí oznámit, že výstava „Něžné trojspřeží” potvá do 25. října 2018. Je otevřena denně kromě pondělí od deseti do sedmnácti hodin. A přesná adresa galerie je: 391 74 Želeč

GPS: 49°19’16.183″N 14°39’0.601″E

http://spejcharzelec.cz/

Foto: Lucie Váchová a archiv Petry Skluzáčkové

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

„Origami“ na TANCI PRAHA – hold modernímu cirkusu

Poblíž sochy Jana Žižky z Trocnova jsme sledovali nekonvenční „Origami“. Nejčastěji hrané a v nejvíce místech uvedené představení TANCE PRAHA 2018.

TANEČNÍ MAGAZÍN si vybral pražský Vítkov. I když původně toto velmi zajímavé představení pomýšlel vidět v parku Peliny v Chocni… Nicméně i pro ilustrační fotografie jsme si – kromě svých vlastních žižkovských – vybrali symbolicky ty z Tábora. Když už jsme tedy sledovali program ve stínu sochy Jana Žižky…

Stejně jako již v TANEČNÍM MAGAZÍNU recenzovaná hříčka „Neboj“ v nedalekém žižkovském tunelu, bylo i „Origami“ – ještě navíc mimo přehlídky TANEC PRAHA 2018 – součástí velkého letního karlínského a žižkovského festivalu „Landscape“. Ten vrcholí ve středu 21. 6. rovněž na vrchu Vítkově ohromným multikulturním vystoupením.

Světová premiéra představení „Origami“ se konala již před více než třemi lety na festivalu „Biennale de danse du Val-de-Marne“. Tedy přesně v březnu roku 2015. To je zcela jistě vidět na všech protagonistech i jejich (zde velmi nezbytných) technických spolupracovnících. Myslím onu vyzrálost a vyhranost. Z druhé strany je třeba kladně hodnotit jejich zápal i chuť, odhodlání i hledání stále něčeho nového. Prostě, že za ty desítky, ba stovky repríz se pro ně „Origami“ nestalo rutinou…

Origami“ je technicky hravou inscenací. Na ohromném návěsu – i s koly – se odehrává velká artistická show hlavní protagonistky Satchie Noro. Více než půlhodinovým sólovým akrobatickým výstupem vzdává hlavní a jediná protagonistka hold novodobému cirkusovému umění.

O co v zásadě jde? Chladný kovový kontejner v divákovi evokuje stavby a hlavně přístavní doky s jejich překladišti globalizovaného obchodního světa. Zároveň jsou jeho kola symbolem kinetiky. A do třetice, a to zejména, tento návěs připomíná moderní káru. Tedy to, čím odjakživa historicky jezdili kočovní herci a pouťoví umělci za svými diváky. Tato industriální romance nás donutí k zamyšlení se v čase, ponoření se do svého vlastního, ryze poetického azylu uprostřed každodenní šedi a stereotypu.

Japonsko-francouzská performerka Satchie Noro však vnímá kontejner ještě jinak. Dodává mu hravost, dynamiku i určitou poezii všedního dne. To vše v důmyslném konstrukčním řešení Silvaina Ohla.

Kontejner totiž může být v zásadě rozložen na tři díly. Ale toto jeho přetváření umožňuje množství alternativních variací. A tak návěs vytváří působivou dekoraci, divadelní scenérii, v níž se pomalu a promyšleně pohybuje tanečnice i akrobatka v jedné osobě. Ta nehledá efekt, ale přesnost v každém okamžiku, její pohyb i akrobatické prvky jsou hybnou silou metamorfózy – v dynamických proměnách perspektivy umělčina těla a prostoru.

Je zajímavé, že toto představení vznikalo v průběhu několika rezidencí: Le Citron Jaune – Centre National des Arts de la Rue, Port Saint Louis du Rhône Les Noctambules – Les Arènes de Nanterre, Fabriques de culture Ile de France. A na výsledném uměleckém tvaru se to bezesporu podepsalo.

A závěrem musíme i představit umělkyni. Satchi Noro je tanečnicí, choreografkou, vzdušnou akrobatkou a spoluředitelkou uměleckého prostoru „Les Noctambules“ (platformy pro nový cirkus) ve francouzském Nanterre. Po klasických studiích tance si vyzkoušela tradiční i alternativní scénu v Berlíně i jiných místech. Aby se vrátila do Francie, kde navíc propadla novému cirkusu, a později též komunitní práci umělců. V roce 2002 založila vlastní soubor „Furinkaï“. Hnací touhou pro ni bylo, aby mohla nezávisle zkoumat pohyb v nekonvenčních prostorách. Zajímal ji vztah objektu, těla a hudby. Podmanily si ji performance i instalace a později sociální projekty. V roce 2013 poprvé ve spolupráci se Silvainem Ohlem rozvinula práci s kontejnerem, aby pokračovala v chilském Valparaisu a uvedla premiéru „Origami“ na “Biennale de Val-de-Marne” s hudbou saxofonisty a skladatele Freda Costy.

V některých místech uvedení následovala po představení „Origami“ projekce filmu „Retour a Ominato“.

Retour a Ominato“ je názvem filmu, který Satchi Noro natočila roku 2012. Vydala se nákladní lodí z Marseille do japonského města Ominata, kde se narodil její otec. Šlo tehdy o podobnou trasu, kterou kdysi její otec absolvoval v opačném směru, když ho v roce 1961 vyslal jeho japonský mistr šířit aïkido v Evropě i Africe. Plavba trvala 42 dny, které umožnily ponořit se zcela do filosofie těla a ducha, souhry naprosto přirozené, hluboké a nekonečné, jak to původní formy aikida nabízejí. Tady se začala rodit i vášeň Satchi Noro pro kontejnery…

V rámci TANCE PRAHA 2018 bylo „Origami“ uvedeno postupně v Českých Budějovicích, Táboře, Jihlavě, Chocni, Pardubicích, Brně, Olomouci, Ostravě, Praze a Plzni.

ORIGAMI

Projekt, koncept: Satchie Noro a Silvain Ohl
Konstrukce: Silvain Ohl a Eric Noël
Tančí: Satchie Noro
Původní hudba: Fred Costa se zpěvem Maia Barouh
Prostorová produkce: Vincent Mallet
Kostýmy: Karine De Barbarin
Koprodukce: Centro Cultural Teatro Container Valparaiso / Les Noctambules de Nanterre /, Institut Français de Santiago du Chili / La Briqueterie, CDC du Val-de-Marne /, Le Centre culturel de La Norville / Le Théâtre d’Arles, scène conventionnée
pour les nouvelles écritures / With help from Arcadi Île-de-France, Dispositif
d’accompagnements / With support from Conseil Général de l’Essonne and la
Direction Régionale des Affaires Culturelles d’Île-de- France – Ministère de la
culture et de la communication /

Ve spolupráci s: Centro Cultural Teatro Container.
Asistence a podpora: Le Citron Jaune, Centre National des Arts de la Rue/ Les Noctambules de Nanterre / Brand & Nuance / Groupe F / Le Théâtre Brétigny / Sud Side and their workplace / Ciudad Abierta

Za podpory Francouzského Institutu v Paříži.

Foto: autor a TANEC PRAHA (Tábor)

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN