NOC DIVADEL ke 30. výročí sametové revoluce

Nezadržitelně se blíží třetí listopadová sobota a s ní i tradiční divadelní svátek. Stranou nezůstane ani taneční scéna PONEC.

Třetí listopadová sobota bude opět patřit největšímu divadelnímu svátku v celém roce. Sedmý ročník Noci divadel – tentokrát s tématem „Divadlo a svoboda“ – proběhne 16. listopadu 2019, v předvečer 30. výročí sametové revoluce. Do akce se zapojí přes 100 divadel, souborů a institucí z více než 30 českých měst. Divadla opět nabídnou netradiční programy jako noční prohlídky a bojovky, divadelní dílny, tematické diskuze a přednášky, výstavy i performance, a to zdarma nebo za symbolické vstupné. Koordinátorem akce je Institut umění – Divadelní ústav. Program jednotlivých divadel najdete na www.nocdivadel.cz.

A takto také loni probíhala Noc divadel v Klicperově divadle, v Hradci Králové

Největší divadelní svátek v Evropě opět nabídne nevšední zážitky, každoročně připravované speciálně pro tuto příležitost. Nabitý program s tématem sametové revoluce si každá scéna zorganizovala po svém. Ostravská divadla se spojila a nabídnou cyklus „vaňkovských“ jednoaktovek. Divadlo Petra Bezruče, společně s Národním divadlem moravskoslezským a Studiem G tak nabídnou kromě Havlovy Audience také Příjem Jiřího Dienstbiera a Arest Pavla Landovského. Divadlo Šumperk odhalí pomník k 17. listopadu a po procházce k lavičce Václava Havla uvede autorské představení #MateHoleRuce. Táborské Divadlo Oskara Nedbala nabídne mimo několika koncertů a představení také výstavu Můj rok 89‘. Městské divadlo Zlín připravilo komentovanou procházku s Rosťou Markem nazvanou Divadlem pracujících po stopách Občasného fóra. Pražský Činoherní klub uvede scénické čtení Havlovy hry Protest. Národní divadlo v Praze přichystalo tematickou procházku s podtitulem Podoby svobody v Anenském areálu či dílnu pro teenagery Svoboda slova, která se zaměří na práci s textem. Pražské Divadlo Komedie uvede ve foyer výstavu Divadlo a revoluce a besedu Sametová divadla s Liborem Vodičkou a Bárou Štěpánovou. Institut umění – Divadelní ústav připravil vernisáž výstavy Divadlo a svoboda – První dekáda nezávislosti českého divadla po roce 1989 a hravou bojovku pro děti a rodiče Svoboda: Dá se to jíst?. Moravské divadlo Olomouc připravuje inscenaci Samet a výstavu fotografií. Divadlo na Cucky nabídne moderovanou diskuzi O vývoji české společnosti od roku 1989 a scénickou črtu Podvečer v listopadu na motivy knihy Jací jsme dnes Jaroslava Spurného. Městské divadlo Varnsdorf uvede hokejovou odyseu pro celou rodinu nazvanou 2:0 4:3Experimentální prostor NoD přichystal scénické čtení i speciální vydání improvizace souboru 11:55 s titulem Demokracie není bordel. Některé z těchto programů podpořil Institut umění – Divadelní ústav v rámci speciální výzvy k Noci divadel.

Sedmý ročník této divadelní události tak nabídne diskuze s pamětníky a aktéry společenských a politických změn po roce 1989 a přednášky, výstavy, instalace, představení a další akce na téma „Divadlo a svoboda“. „Souběh letošní Noci divadel s demonstrací ,Venku je hezky‘, pořádanou 16. listopadu spolkem Milion chvilek pro demokracii, otevřel pro divadla další možnost vyjádřit se k současné společenské situaci a také programové možnosti. Některé soubory – jako například Jihočeské divadlo nebo divadlo Ponec – se rozhodly demonstraci do programu přímo zařadit. Mnohá pražská divadla zohlednila demonstraci úpravou svého programu, například posunem do večerních hodin,“ vysvětluje Martina Pecková Černá za organizátory Noci divadel.

Česká Noc divadel je součástí mezinárodního projektu European Theatre Night, který v roce 2008 odstartovala chorvatská Noc Kazališta. Myšlenka společného divadelního svátku se postupně rozšířila do více jak desítky evropských zemí. Počtem zapojených divadel i návštěvností je česká Noc divadel, která existuje od roku 2013, největším projektem v rámci European Theatre Night.

Webové stránky: www.nocdivadel.cz

Facebook: www.fb.com/nocdivadel

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Odešla velká osobnost

Celé Česko i bezmála Evropu zasáhla nad ránem ve středu 2. října velmi smutná zpráva. Zemřel Karel Gott!

Co napsat a neopakovat jiné nekrology? Tak snad pouze střípky, které určitě nejsou tak všeobecně známé.

Třeba, jak pamatuji na jaře 1972 Karla Gotta na tehdejším starém hlavním tenisovém dvorci v Praze na Štvanici. Tam si zahrál – po boku Ladislava Štaidla – čtyřhru proti Karlu Fialovi a Karlu Bláhovi. Bylo to trochu symbolické, jelikož zpěvák Karel Fiala hrál hlavní roli filmového „Limonádového Joea“, ale titulní song filmu nazpíval – Karel Gott.

Karel Gott na plakátu od Káji Saudka

Další už vousatá vzpomínka: O rok dříve se na plochodrážním stadionu v Praze Břevnově představila (poprvé v Československu) skupina francouzských kaskadérů s automobily pod vedením Gillese Legrise. Předváděli krkolomné kousky. Včetně průjezdu hořící stěnou. Nakonec došlo k riskantnímu objezdu celého čtyřsetmetrového oválu ploché dráhy autem po dvou kolech. A do toho Peugeotu se posadil, vedle Gillese Legrise, Karel Gott!!!

Karel Gott se skladatelem, spisovatelem i zpěvákem Vaškem Vašákem

Pamatuji také jeden z koncertů Karla Gotta koncem roku 1977, dost brzy po smrti jeho maminky. Truchlící zpěvák vše na pódiu odvedl jako profesionál a při závěrečné děkovačce trpělivě čekal na malou holčičku s kytičkou, která se batolila až z konce sálu.

Karel Gott žil také určitou dobu pouze s otcem. Zdaleka nebyly mobilní telefony a Mistrovo číslo se nikdy nepodařilo tak zcela utajit. Sám Karel se tedy raději představoval hlubokým hlasem jako „pan Gott starší“, aby se vyhnul některým nechtěným telefonujícím.

Velmi si vážím i krátké gratulace od Karla Gotta v roce 1979, kdy jsem poprvé získal (třetí) cenu jako textař na soutěži Písničky pro Hvězdu, v olomouckém divadle. Byl jsem pro Zlatého slavíka tehdy jistě epizodní postavičkou. Přesto mi k ocenění blahopřál pevným stiskem ruky. Nakonec, bylo to blahopřání vzájemné, jelikož jsem mu (jako interpretovi vítězné písně „Snů plný krám”) gratulaci rád opětoval.

Karel Gott zahajoval výstavu Lauře Krejsové

Skromnost Karla Gotta dokumentuje i to, že rád přišel na výstavu popřát štěstí malířce Lauře Krejsové, která sice sklízela úspěchy v zahraničí, ale na české výtvarné scéně tak známá ještě nebyla…

Možná, že nevíte, že měl Karel Gott i cosi společného s filmem „Přednosta stanice”. Dědečkem jeho první dcery Dominiky byl totiž pan Antonín Zacpal, který v tomto filmu hrál titulní roli přednosty. Jinak byl tento herec menších rolí, mezi jiným, i členem divadla Oldřicha Nového. A já osobně pana Zacpala pamatuji, jak ještě v notně pokročilém věku chodil hrát pravidelně stolní tenis do haly v Praze, Michli.

Můj poslední telefonický rozhovor s Karlem Gottem je téměř přesně čtyři roky starý. A také je spojen s malířstvím. Dělal jsem kurátora výstavy malířské rodiny Vyleťalů „Něžnými drápky“ v galerii Smečky, patřící Pražské plynárenské společnosti. Úplně těsně před říjnovou vernisáží, přesně deset minut před jejím zahájením, se mi ozvalo neznámé číslo. Měl jsem poslední známé číslo Zlatého slavíka uloženo, ale toto bylo opět jiné. Byl to – Karel Gott! Velmi se omlouval, že nemůže přijít. A krátce zavzpomínal na Josefa Vyleťala, který jej kdysi učil malovat. To jsem jej „soukromě“ slyšel naposledy… Ale z masmédií, to stále.

O Karlu Gottovi a především z jeho slavných hitů vznikl již za jeho života muzikál „Čas růží”

Karel Gott odešel navždy. Jeho písně budou žít nadále, stejně jako jeho památka.

TANEČNÍ MAGAZÍN mu takto – snad dostatečně originálně a netradičně – vzdává hold.

Čest jeho památce.

Foto: archiv TANEČNÍHO MAGAZÍNU a Eva Smolíková
Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Moravské divadlo Olomouc – konkurz na tanečníky a tanečnice baletu

Jste z Hané nebo okolí? Máte zájem o profesionální baletní angažmá?

Moravské divadlo se sídlem v Olomouci hledá tanečníky a tanečnice.

Pracoviště: třída Svobody č. p. 432/33, Olomouc.

Samozřejmostí je nerovnoměrně rozvržená pracovní doba.

Divadlo nabízí zaměstnanecké výhody, včetně stravenek.

Kontaktní osoba: Helena Brožová,

E-mail: helena.brozova@mdol.cz


TANEČNÍ MAGAZÍN

Na cucky pod vedením profesionální tanečnice!

Divadlo na cucky hledá nové tanečníky! A to formou kurzu! Jste z Olomouce a okolí?

Máte doma malého tanečníka či tanečnici ve věku 3–6 let? Milují pohádky a pohyb? Pak právě pro ně připravilo Divadlo na cucky kurz deseti lekcí pod vedením profesionální tanečnice. První setkání proběhne už 4. března 2019.

Malí tanečníci v říši pohádek jsou pravidelné lekce taneční a pohybové průpravy pro předškolní děti. Tvořivou a nenásilnou formou, inspirovanou pohádkovými příběhy, budeme rozvíjet nejen jejich pohybové dovednosti, ale také kreativitu a radost z tance,“ uvedla koordinátorka vzdělávacích aktivit divadla Jana Jurkasová. Podle jejích slov má být každá z deseti lekcí věnována jedné z klasických pohádek, kterou děti na začátku lekce společně přečtou a na jejím konci pak improvizovaně zatančí. Děti se mohou těšit například na pohádku Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Perníkovou chaloupku či pohádky O Budulínkovi a O Popelce. „Na závěr každé lekce si děti domů odnesou omalovánky, které budou obsahově souviset s průběhem lekce,“ dodala Jana Jurkasová.

Setkání se uskuteční vždy v pondělí od 15.30 do 16.30 v Divadle na cucky a povede je profesionální lektorka Tereza Richterová. Kurzovné na 10 lekcí činí 700 Kč a přihlášku do kurzu najdete na stránce www.divadlonacucky.cz/malitanecnici.

Foto: archiv divadla

TANEČNÍ MAGAZÍN

MICHAL ŠTÍPA šéfem baletu v Olomouci

Známý tanečník a choreograf se s novým rokem 2019 stává šéfem baletu olomouckého divadla. Co chystá v novém křesle?

Od 1. 1. 2019 se stal šéfem baletu Moravského divadla Olomouc Michal Štípa. Prvním jeho počinem je příprava výpravného baletu „Bajadéra“. Později bude inscenovat se svým realizačním týmem i moderní taneční díla. Michal Štípa, se kterým nedávno uvedl TANEČNÍ MAGAZÍN rozhovor, vystřídal ve funkci dlouholetého uměleckého šéfa baletu Roberta Balogha, kterého vedení divadla během listopadu 2018 odvolalo.

Rád bych, aby repertoár baletu byl vyvážený. Budu se snažit nejen o klasické tituly, ale také o moderní a neoklasická díla. Chtěl bych využít svých kontaktů a zvát na tréninky zajímavé baletní mistry, aby tanečníci měli možnost většího osobního rozvoje,” řekl při svém jmenování Štípa.

Zbrusu nový šéf baletu charakterizoval situaci v předešlém období, že bylo v Moravském divadle zvykem, že členové baletu tančili pouze v jednom stylu. „Rád bych, aby tanečník měl větší rozhled a zvládl nejen klasický, ale i moderní titul,” vyznal se ze svých plánů Štípa.

Vedení Moravského divadla v Olomouci, jak bylo psáno v úvodu, odvolalo v listopadu téměř po devíti letech z funkce uměleckého šéfa baletu Balogha. Odůvodnilo to neutěšenou situací v baletním souboru i porušením interních předpisů. Ředitel Gerneš v té souvislosti uvedl, že směřováním změn je také docílit nového uměleckého směřování. Robert Balogh svá pochybení odmítl, podle něj se soubor za jeho působení vypracoval na mezinárodní úroveň.

Odcházející šéf baletu olomouckého divadla Robert Balogh…

Michal Štípa, podle ředitele Moravského divadla Davida Gerneše, patří mezi nejvýraznější osobnosti současného pohybového divadla nejen v Česku, ale i Evropě. „Věřím, že své bohaté zkušenosti dokáže předat našim tanečníkům a tím je posunout jak v oblasti taneční, tak i v oblasti péče o pohybový aparát,” sdělil při uvedení nového šéfa do funkce ředitel Gerneš. A jedním dechem dodal, že nemenší Štípovou výhodou je jeho spolupráce s předními kolegy – choreografy a inscenátory.

První Štípovou prací v nové funkci bude příprava již v úvodu zmíněného – romantického baletu „Bajadéra“  autora Ludwiga Minkuse. Zaobírá se chrámovou tanečnicívděčně exotického prostředí Indie.

V Moravském divadle bude mít „Bajadéra“ premiéru 22. března. Štípa se zhostil současně choreografie i režie. Zúročí tak své zkušenosti, jelikož v předešlých letech již několikrát opakovaně tančil roli bojovníka Solora.

S ,Bajadérou´ jsem se v roli tanečníka setkal několikrát a pokaždé v jiné choreografii. Tato role je mi velmi blízká, protože coby Solor jsem absolvoval osmileté studium na Taneční konzervatoři v Brně,” uvedl Štípa, který letos v Národním divadle moravskoslezském uvedl jiný Minkusův balet, slavného Dona Quijota.

…a jeho nástupce Michal Štípa

Podle Štípy nebylo rozhodování, když dostal nabídku na křeslo šéfa olomouckého baletu jednoduché. „Přesto mi nabídka přišla velmi zajímavá, protože ve své kariéře můžu pokračovat v předávání zkušeností, které jsem za dobu mého působení v Národním divadle získal. Diváci i kolegové byli na jednu stranu smutní, že budu muset ukončit svou taneční kariéru v Praze, ale zároveň mám jejich plnou podporu.”

TANEČNÍ MAGAZÍN přeje Michalu Štípovi v nové kariéře mnoho trpělivosti, úspěchů a klidu na práci.

Foto: archiv

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Nabitý premiérový SEJF v Teplicích

Prezident Jakub Kraus i Jan Žižka a mnozí další se objevili poslední víkend v září v lázních Teplicích! Nový festival zde probíhal dokonce i v kostele!

28. a 29. září 2018 se v Teplicích konal první ročník studentského uměleckého festivalu SEJF. Festival se odehrával v sedmi lokacích, napříč centrem lázeňského města. Představil více než padesát programových bodů. Diváci mohli o posledním zářijovém víkendu navštívit čtyři divadelní hry od tří studentských uskupení, poslechnout si sedmnáct hudebních formací a shlédnout čtyři bloky studentských filmů a osm celovečerních snímků. Součástí festivalu byla i sekce volného umění, která představila několik soutěžních i nesoutěžních výstav a vystoupení.

Ústředním místem festivalu se stal odsvěcený kostel Bartholomeus, kde byl festival slavnostně zahájen a zakončen. Prostor zároveň hostil divadelní představení studentských spolků napříč republikou. Zastoupeni zde byli studenti z pražské DAMU i brněnské JAMU. Na terase před kostelem se navíc v sobotu konal SEJF Market, tedy přehlídka regionálních prodejců.

Mekkou volného umění se na víkend stala budova Telecomu na teplickém náměstí Svobody. Studentským organizátorům se tak podařilo veřejnosti otevřít desítky let uzavřené prostory a přetvořit je v duchu moderního umění. Odehrála se zde mimo jiné dvě audioperformativní vystoupení od zahraničních umělců Barryho Wana či dvojice Poliny Khatsenka s Jana Krombholze a také tuzemských tvůrců. Návštěvníci mohli obdivovat fotografie Petra Hricka, olejomalby Jana Žižky, space-artové grafické kresby Josefa Bartoně a mnoho dalších. Ve třetím patře se pak promítaly bloky studentských filmů. V Telecomu také proběhla módní přehlídka značky s teplickými kořeny – Hololatex.

Zahradní dům nabídl hudební vystoupení kapel z celé republiky. Diváci si mohli poslechnout místní matadory, mezi kterými nechyběly kapely jako Furyant, Public Fusion nebo Urban Turban, ale i olomoucké PneumothoraX. Teplice svou návštěvou poctil i místní rodák Vojtěch Urbánek a představil návštěvníkům střípky z právě připravovaného alba.

Ze Zahradního domu si návštěvníci festivalu mohli odskočit do nedalekého Café Schönau. V pátek zde pokřtil svou novou desku DJ Oftopik, v sobotu pak uvedl svou novou básnickou sbírku a album písničkář Cermaque, který ve svém rodném městě spojil síly s přáteli Davidem „Dejvem“ Vinklerem, Lukášem „Zulou“ Rejchrtem a Lukášem „Srpikem“ Srpem, pohybujícími se kolem nově vznikajícího rapového uskupení.

Festival pokračoval i v nočních hodinách. V industriálním prostoru a vnitrobloku za klubem Candy se ve večerních hodinách představily další studentské kapely a noc pak návštěvníci protančili pod taktovkou lokálních i pražských DJs. V pátek se o přízeň diváků utkali básníci Slam poetry – Anatol Svahilec a Dr. Filipitch – a představili Teplicím český vrchol improvizované poezie. Na ně navázala electro-rapová kutnohorská formace Ptakz a o den později ostravská ambientní senzace Šamanovo zboží.

Dále byly promítány filmy v Kině Květen, instalovány výstavy v Regionálním muzeu Teplice. V lázeňském domě Beethoven se divákům představili úspěšní absolventi Gymnázia Teplice a v podchodu v ulici U Keramiky představili za podpory MolotowTM své sprejerské umění zástupci teplické graffiti scény.

V sobotu večer pak proběhlo slavnostní zakončení festivalu v kostele Bartholomeus. „Na zakončení každého festivalu přichází chvíle, kdy se oznámí datum dalšího ročníku. Musím vás zklamat, to se nestane. SEJF bude určitě pokračovat, možná i jako festival. Víme ale, že Teplice si zaslouží kulturu a život. Neříkám, že zrovna my toho dosáhneme, ale vynaložíme veškeré síly, abychom tento cíl naplnili. Proto zakládáme kulturní platformu SEJF, která bude pravidelně pořádat kulturní akce menšího rozsahu,“ napověděl prezident festivalu Jakub Kraus, jakým směrem by se SEJF měl ubírat v budoucnu.

Během ceremoniálu byli vyhlášeni vítězové soutěžních sekcí – betonovou cenu za volné umění od značky GURĒ si odnesl student teplického gymnázia Václav Švestka, skleněná cena za film z dílny Vure Dynamics poputuje do Olomouce za Ditou Stuchlíkovou, režisérkou filmu “Egosánek” a studentkou uměleckých oborů na UPOL.Dřevěná cena od Bohewo směřuje do rukou souboru studentů čtvrtého ročníku magisterského studia pražské DAMU, kteří na SEJFu odehráli dvě inscenace dramat Václava Havla.

Prezident Kraus také poděkoval partnerům festivalu, mezi kterými figuruje statutární město Teplice, Ústecký kraj, společnost Marius Pedersen, Zahradnictví Dvořák a syn, sklářský nadnárodní koncern AGC, Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky, stavební firma JTH, Severočeské vodovody a kanalizace, společnost Dignitary Service a turistické centrum Visit Teplice.

Foto: SEJF

Matěj Senft

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Odešel velký herec

Zemřel herec, otec dlouholetého člena dozorčí rady Pražského komorního baletu.

Ilja Racek

(* 24. června 1930 – † 2. srpna 2018)

Jak sdělil tiskovým agenturám jeho syn, zemřel dne 2. srpna český herec Ilja Racek. Na plátně se poprvé objevil již jako konzervatorista v roce 1948. Hrál pak v mnoha filmech. Kupříkladu: Stříbrný vítr, Kdo chce zabít Jessii, Kronika žhavého léta či Malostranské humoresky. Zahrál si také ve snímku Vrchní, prchni anebo v televizních seriálech Arabela se vrací, Zlá krev či Hříšní lidé města pražského i mnohých dalších.

Již v mládí Ilju Racka okouzlilo divadlo s loutkami. Během druhé světové války pracoval jako technik v pražském divadle “Říše loutek”. Po válce se přihlásil ke studiu činoherectví na konzervatoři v Praze. Ta byla krátce potom administrativně přeměněna na Divadelní fakultu múzických umění.

Po absolutoriu DAMU začínal Racek v divadle Olomouci, od roku 1960 přesídlil natrvalo do hlavního města, kde nejprve po šest let hrál na scéně Divadla Emila Františka Buriana. Od roku 1966, kdy jej angažoval pan František Pavlíček, působil jako člen hereckého souboru vinohradského divadla až do roku 1990.

Díky svému výraznému hlasu se Racek dokázal prosadit také v dabingu. Daboval například slavné americké herce Marlona Branda či Genea Hackmana. Čeští diváci si také mohou pamatovat jeho hlas z velkofilmu Indiana Jones a dobyvatelé ztracené archy, kde namluvil Reneho Belloqa v podání Paula Freemana – hlavního nepřítele Indiana Jonese.

Jeho syn Ilja Racek mladší se etabloval spíše jako politik. Působil rovněž ve funkci náměstka ministra kultury Pavla Dostála a křeslech divadelních ředitelů (Plzeň, Opava, Ostrava) i ředitele České televize Ostrava nebo Janáčkovy filharmonie. Ilja Racek mladší byl rovněž dlouholetým členem dozorčí rady Pražského komorního baletu.

Filmografie Ilji Racka:

– 2013 Jedlíci aneb Sto kilo lásky

– 2013 Sanitka 2 (TV seriál)

– 2005 Náves (TV seriál)

– 2004 Stavovské rozdíly (TV film)

– 77 (TV film)

– 2003 Strážce duší (TV seriál)

– 2001 Člověk v ZOO

– 1998 Atentát na ministra financí (TV film)

– 1998 Na lavici obžalovaných justice (TV seriál)

– 1998 Stříbrný a Ryšavec (TV film)

– 1997 Četnické humoresky (TV seriál)

– 1996 Konec velkých prázdnin (TV román)

– 1996 Srdeční slabosti (TV film)

– 1996 Tři blázni v jednom (TV film)

– 1995 Malostranské humoresky

– 1995 O Šedivákovi (TV film)

– 1994 Hvězdopravcův dar (TV film)

– 1994 Laskavý divák promine (TV seriál)

– 1994 Zapomenuté tváře (TV film)

– 1992 Náhrdelník (TV seriál)

– 1991 Hodina obrany (TV film)

– 1991 Honorární konzul (TV film)

– 1990 Arabela se vrací (TV seriál)

– 1989 Případ pro zvláštní skupinu (TV seriál)

– 1989 Zlatý ostrov (TV film)

– 1988 Lovec senzací

– 1987 Motovidla (TV film)

– 1987 Vltavská víla (TV film)

– 1986 Panoptikum Města pražského (TV seriál)

– 1986 Zlá krev (TV seriál)

– 1985 O Honzovi a princezně Dorince (TV film)

– 1985 Rozpaky kuchaře Svatopluka (TV seriál)

– 1984 Bandité (TV film)

– 1984 V bludisku pamäti

– 1984 Vrak

– 1984 Zjasnělá noc (TV film)

– 1983 Lekár umierajúceho času (TV seriál)

– 1983 Netopýr (TV film)

– 1983 Radikální řez

– 1983 Svědek umírajícího času

– 1982 Schůzka se stíny

– 1981 Ubohý pan Kufalt (TV film)

– 1981 Upír z Feratu

– 1980 Hadač od Saidovy zahrady (TV film)

– 1980 Had z ráje (TV film)

– 1980 Útěky domů

– 1980 Vrchní, prchni!

– 1978 Vražedné pochybnosti

– 1978 Ve znamení Merkura (TV seriál)

– 1974 Padla kosa na kámen (TV film)

– 1974 Princ Chocholouš (TV film)

– 1973 Kronika žhavého léta

– 1970 Hrabě Drakula

– 1970 Neboť nevědí, co činí (TV film)

– 1968 Hříšní lidé města pražského (TV seriál)

– 1966 Kdo chce zabít Jessii?

– 1966 Transit Carlsbad

– 1966 Když se čerti rojili (TV pohádka)

– 1964 Marie

– 1964 Pět hříšníků

– 1963 Ďábelská jízda na koloběžce

– 1962 Tarzanova smrt

– 1961 Reportáž psaná na oprátce

– 1959 Křižovatky

– 1959 Zkouška pokračuje

– 1958 Touha

– 1955 Ztracená stopa

– 1954 Stříbrný vítr

– 1948 Návrat domů

Foto: archiv TM

TANEČNÍ MAGAZÍN

„Origami“ na TANCI PRAHA – hold modernímu cirkusu

Poblíž sochy Jana Žižky z Trocnova jsme sledovali nekonvenční „Origami“. Nejčastěji hrané a v nejvíce místech uvedené představení TANCE PRAHA 2018.

TANEČNÍ MAGAZÍN si vybral pražský Vítkov. I když původně toto velmi zajímavé představení pomýšlel vidět v parku Peliny v Chocni… Nicméně i pro ilustrační fotografie jsme si – kromě svých vlastních žižkovských – vybrali symbolicky ty z Tábora. Když už jsme tedy sledovali program ve stínu sochy Jana Žižky…

Stejně jako již v TANEČNÍM MAGAZÍNU recenzovaná hříčka „Neboj“ v nedalekém žižkovském tunelu, bylo i „Origami“ – ještě navíc mimo přehlídky TANEC PRAHA 2018 – součástí velkého letního karlínského a žižkovského festivalu „Landscape“. Ten vrcholí ve středu 21. 6. rovněž na vrchu Vítkově ohromným multikulturním vystoupením.

Světová premiéra představení „Origami“ se konala již před více než třemi lety na festivalu „Biennale de danse du Val-de-Marne“. Tedy přesně v březnu roku 2015. To je zcela jistě vidět na všech protagonistech i jejich (zde velmi nezbytných) technických spolupracovnících. Myslím onu vyzrálost a vyhranost. Z druhé strany je třeba kladně hodnotit jejich zápal i chuť, odhodlání i hledání stále něčeho nového. Prostě, že za ty desítky, ba stovky repríz se pro ně „Origami“ nestalo rutinou…

Origami“ je technicky hravou inscenací. Na ohromném návěsu – i s koly – se odehrává velká artistická show hlavní protagonistky Satchie Noro. Více než půlhodinovým sólovým akrobatickým výstupem vzdává hlavní a jediná protagonistka hold novodobému cirkusovému umění.

O co v zásadě jde? Chladný kovový kontejner v divákovi evokuje stavby a hlavně přístavní doky s jejich překladišti globalizovaného obchodního světa. Zároveň jsou jeho kola symbolem kinetiky. A do třetice, a to zejména, tento návěs připomíná moderní káru. Tedy to, čím odjakživa historicky jezdili kočovní herci a pouťoví umělci za svými diváky. Tato industriální romance nás donutí k zamyšlení se v čase, ponoření se do svého vlastního, ryze poetického azylu uprostřed každodenní šedi a stereotypu.

Japonsko-francouzská performerka Satchie Noro však vnímá kontejner ještě jinak. Dodává mu hravost, dynamiku i určitou poezii všedního dne. To vše v důmyslném konstrukčním řešení Silvaina Ohla.

Kontejner totiž může být v zásadě rozložen na tři díly. Ale toto jeho přetváření umožňuje množství alternativních variací. A tak návěs vytváří působivou dekoraci, divadelní scenérii, v níž se pomalu a promyšleně pohybuje tanečnice i akrobatka v jedné osobě. Ta nehledá efekt, ale přesnost v každém okamžiku, její pohyb i akrobatické prvky jsou hybnou silou metamorfózy – v dynamických proměnách perspektivy umělčina těla a prostoru.

Je zajímavé, že toto představení vznikalo v průběhu několika rezidencí: Le Citron Jaune – Centre National des Arts de la Rue, Port Saint Louis du Rhône Les Noctambules – Les Arènes de Nanterre, Fabriques de culture Ile de France. A na výsledném uměleckém tvaru se to bezesporu podepsalo.

A závěrem musíme i představit umělkyni. Satchi Noro je tanečnicí, choreografkou, vzdušnou akrobatkou a spoluředitelkou uměleckého prostoru „Les Noctambules“ (platformy pro nový cirkus) ve francouzském Nanterre. Po klasických studiích tance si vyzkoušela tradiční i alternativní scénu v Berlíně i jiných místech. Aby se vrátila do Francie, kde navíc propadla novému cirkusu, a později též komunitní práci umělců. V roce 2002 založila vlastní soubor „Furinkaï“. Hnací touhou pro ni bylo, aby mohla nezávisle zkoumat pohyb v nekonvenčních prostorách. Zajímal ji vztah objektu, těla a hudby. Podmanily si ji performance i instalace a později sociální projekty. V roce 2013 poprvé ve spolupráci se Silvainem Ohlem rozvinula práci s kontejnerem, aby pokračovala v chilském Valparaisu a uvedla premiéru „Origami“ na “Biennale de Val-de-Marne” s hudbou saxofonisty a skladatele Freda Costy.

V některých místech uvedení následovala po představení „Origami“ projekce filmu „Retour a Ominato“.

Retour a Ominato“ je názvem filmu, který Satchi Noro natočila roku 2012. Vydala se nákladní lodí z Marseille do japonského města Ominata, kde se narodil její otec. Šlo tehdy o podobnou trasu, kterou kdysi její otec absolvoval v opačném směru, když ho v roce 1961 vyslal jeho japonský mistr šířit aïkido v Evropě i Africe. Plavba trvala 42 dny, které umožnily ponořit se zcela do filosofie těla a ducha, souhry naprosto přirozené, hluboké a nekonečné, jak to původní formy aikida nabízejí. Tady se začala rodit i vášeň Satchi Noro pro kontejnery…

V rámci TANCE PRAHA 2018 bylo „Origami“ uvedeno postupně v Českých Budějovicích, Táboře, Jihlavě, Chocni, Pardubicích, Brně, Olomouci, Ostravě, Praze a Plzni.

ORIGAMI

Projekt, koncept: Satchie Noro a Silvain Ohl
Konstrukce: Silvain Ohl a Eric Noël
Tančí: Satchie Noro
Původní hudba: Fred Costa se zpěvem Maia Barouh
Prostorová produkce: Vincent Mallet
Kostýmy: Karine De Barbarin
Koprodukce: Centro Cultural Teatro Container Valparaiso / Les Noctambules de Nanterre /, Institut Français de Santiago du Chili / La Briqueterie, CDC du Val-de-Marne /, Le Centre culturel de La Norville / Le Théâtre d’Arles, scène conventionnée
pour les nouvelles écritures / With help from Arcadi Île-de-France, Dispositif
d’accompagnements / With support from Conseil Général de l’Essonne and la
Direction Régionale des Affaires Culturelles d’Île-de- France – Ministère de la
culture et de la communication /

Ve spolupráci s: Centro Cultural Teatro Container.
Asistence a podpora: Le Citron Jaune, Centre National des Arts de la Rue/ Les Noctambules de Nanterre / Brand & Nuance / Groupe F / Le Théâtre Brétigny / Sud Side and their workplace / Ciudad Abierta

Za podpory Francouzského Institutu v Paříži.

Foto: autor a TANEC PRAHA (Tábor)

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN