Kukačka sídlí tam, kde se volá BRAVO!

Unikátní dílo souboru Kozel ve fraku

Soubor Kozel ve fraku, který se věnuje tvorbě na poli pantomimy a pohybového divadla, přesouvá do Divadla BRAVO! další ze svých inscenací. Po dlouhé době se totiž na jevišti objeví oceňovaný titul Kukačka aneb Přesto zůstal člověkem. První repríza v novém působišti proběhne 19. prosince 2023 od 19.00 hod.

Divadelní inscenace Kukačka aneb Přesto zůstal člověkem je unikátní dílo, které nastudovala herečka a mimka Anna Kukuczková pod hlavičkou souboru Kozel ve fraku. Je věnovaná performerčině otci, zesnulém faráři, básníkovi, prozaikovi a esejistovi Erwinu Kukuczkovi. Jeho neuvěřitelné životní peripetie podává lidsky, s moudrostí a lehkým úsměvem na tváři, tedy stylem, jakým se za svého života Kukuczka prezentoval. Příběh je inspirován jeho tvorbou, tvrdým životním osudem a osobními vzpomínkami jeho milující dcery.

„Chtěla jsem udělat představení o výjimečnosti obyčejných lidí. Protože každý je obyčejný a zároveň výjimečný. Tátův život mě fascinoval a inspiroval. Zažil tolik bolesti, a přitom rozdával všude radost,“ vysvětluje Anna Kukuczková, která je v inscenaci také jedinou interpretkou. Osudy Eerwina Kukuczky byly podrobně a autenticky zachyceny v projektu Paměť národa.

Režisérem inscenace je Ondřej Holba, který je etablovaný jako tvůrce, lektor i dramaturg nonverbálního a alternativního divadla. Citlivý námět inscenace s podtitulem Jeden skromný večer věnovaný jednomu skromnému člověku zpracovává s pokorou, ale nebojí se nadsázky a humoru.

O inscenaci Anny Kukuczkové, která se vrací na repertoár souboru a bude k vidění na scéně Divadla BRAVO!, napsaly např. Taneční aktuality: „Anna Kukuczková ukázala svůj pohybový talent a vypracovanou techniku v mnoha předchozích představeních, zde se jejím dominantním sdělovacím prostředkem stalo mluvené slovo. Touto volbou dokázala, že se na pohybové vyjádření zdaleka „omezovat“ nemusí. Inscenace je těžko žánrově zařaditelná. Vyskytují se v ní čistě činoherní části, pantomima, zpívané kusy, prvky grotesky. Ani tyto rychlé přechody žánrů nečiní Kukuczkové sebemenší problém. (…) Kombinace dobře uchopeného, silného tématu, podaného bez patosu a skvěle zahraného, vzbudila bouřlivou reakci publika.“

Pantomima v Divadle BRAVO!

Představení Kukačka aneb Přesto zůstal člověkem se odehraje v úterý 19. prosince na scéně Divadla BRAVO!, bývalého Branického divadla, kde je divadelní soubor Kozel ve fraku od začátku této sezony stálým hostem. Na repertoáru, který zde soubor uvádí, nechybí také inscenace pro rodinné publikum, jako jsou Absurditky, pásmo pantomimických etud autorského dua Anny Kukuczkové a Vojtěcha Svobody nebo celovečerní pantomima Stvoření světa, kterou Vojtěch Svoboda uvedl letos v premiéře ve spolupráci s hudebníkem Lukášem Sommerem.

Inscenace Kukačka aneb Přesto zůstal člověkem je vhodná pro dospělé a děti od 15 let, lístky je možno zakoupit přes internetové stránky divadla nebo přímo na místě. Využít můžete odkazu: https://divadlobravo.cz/kukacka-presto-zustal-clovekem/

O souboru

Kozel ve fraku je divadelní soubor založený v roce 2016 autorskou dvojicí Anna Kukuczková – Vojtěch Svoboda. Umělecké zaměření skupiny se soustředí na zkoumání, tvorbu a vývoj žánru moderní pantomimy a nonverbálního divadla. Oba interpreti patří ke špičce mimického divadla v České republice a zkušenosti mají i na mezinárodní divadelní scéně. Na repertoáru mají společné i sólové inscenace různých stylů a různé tematiky, kromě ČR vystupovali například ve Francii, USA, Německu, Polsku, Arménii, Japonsku nebo na Filipínách. Naposledy se soubor v Divadle BRAVO! představil s inscenací Stvoření světa (aktuální recenzi si můžete přečíst ZDE.)

Web souboru: http://kozelvefraku.cz/

Trailer k inscenaci: https://youtu.be/gihytufzXPs?si=66sLND9Y-a-Hjg8n

Foto: Miloš Potužák 

PhDr. Lucie Kocourková

pro Taneční magazín

THROUGH GLASS získal cenu na festivalu v Los Angeles!

Taneční film souboru 420PEOPLE si odnesl cenu festivalu „Pick Of The Fest“ 2021

Taneční film THROUGH GLASS se dostal do oficiální soutěže festivalu krátkých filmů v Los Angeles a odnesl si cenu festivalu „Pick Of The Fest“ 2021! „Máme velkou radost, protože tohle nikdo z nás nečekal, a je neskutečné, že díky filmu, který vznikl v pandemické době, můžeme prezentovat Českou republiku v zahraničí tímto způsobem. To je ta největší výhra,“ říká Václav Kuneš, umělecký ředitel souboru 420PEOPLE.

THROUGH GLASS: za zrcadlo k vlastní realitě

THROUGH GLASS vznikl v režii Marka Partyše a v choreografii Sylvy Šafkové. Věnuje se spojení současného tance a vizuálního příběhu, který popisuje obraz pokřivené reality. „Avšak podržíte-li ji proti zrcadlu, půjdou písmena opět správným směrem. Through Glass tak může být zároveň vnímáno jako určitá reminiscence na knihu Za zrcadlem, a co tam Alenka našla, i na druhou knihu Lewise Carrola o dobrodružstvích Alenky v pohádkových světech. Film nevypráví příběh o světě za zrcadlem, ale o světě, kde současný tanec dokáže vytvořit novou realitu, která pohádkové světy připomíná,” vysvětluje Václav Kuneš, který ve filmu hraje i tančí spolu se svými kolegyněmi Simonou Machovičovou a Francescou Amante.

Víte, že…

420PEOPLE je soubor současného tance, který patří už 13 let k tomu nejlepšímu, co česká taneční scéna nabízí. Založili ho Václav Kuneš a Nataša Novotná po návratu z jednoho z nejprestižnějších světových souborů tanečního divadla – Nederlands Dans Theater Jiřího Kyliána. Společná vize vybudovat v Praze svůj vlastní soubor současného tance dala vzniknout značce 420PEOPLE, která v sobě má vepsanou českou telefonní předvolbu a v současné době působí na české i mezinárodní divadelní a taneční scéně. Soubor 420PEOPLE je spojením moderní interpretační úrovně, profesionality, výjimečné originality, promyšlené hravosti a odvahy. Ve svém studiu Maiselovka v centru Prahy pořádá také pohybové workshopy a lekce pro veřejnost.

Více www.420PEOPLE.org

 

Zuzana Rybářová

pro Taneční magazín

Den flamenka

Flamenko rozproudí Prahu, Olomouc i České Budějovice

Začíná festival Den flamenka, tanec, zpěv a hudba rozproudí Prahu, Olomouc i České Budějovice 

Temperamentní a energické flamenco ze slunné Andalusie v podání předních španělských umělců nabídne již tento týden festival Den flamenka neboli Día del Flamenco. Každoroční oslava Mezinárodního dne flamenka zve od 24. do 28. listopadu v Praze, Olomouci i Českých Budějovicích na vystoupení předních španělských tanečníků Ivana Vargase, Virginii Delgado nebo uznávaného flamenkového zpěváka Andrése de Jereze i nabitý koncertní program k poctě věhlasného kytaristy Paca de Lucía.

Festival otevře ve středu 24. listopadu v olomouckém Divadle na cucky koncert vynikajícího zpěváka Andrése de Jerez, jednoho ze zapálených ochránců pravého flamenkového zpěvu, z jehož strhujícího projevu, plného nejčistších emocí, se bude těšit o den později 25. listopadu i pražské publikum v Českém muzeu hudby.  V Divadle U Hasičů proběhnou další pražská taneční představení. Já osobně je název programu, kterým se 26. listopadu se se svými hudebníky představí vynikající flamenkový tanečník Ivan Vargas, jenž fanoušky zavede do rodné Granady. Ve svém představení akcentuje současný koncept flamenka, ale nezapomíná při tom na kořeny a historii flamenka tradičního. 27. listopadu nabídne festival ve stejném sále nejprve exhibiční choreografie tanečních akademií a poté premiéru představení Zahrada souboru madridské tanečnice Virginie Delgado, která momentálně žije v Praze. V Jihočeském divadle v Českých Budějovicích 28. listopadu uzavře festival Den flamenka koncert k poctě legendárního kytaristy Paca De Lucía, v němž se jako hosté našeho nejlepšího flamenkového kytaristy Morenito de Triany představí jak Ivan Vargas, tak Andrés de Jerez. Den flamenka tak opět připomene, že flamenko dokáže vnést radost do duše a rozproudit krev v těle každého vnímavého posluchače.

 Předprodej vstupenek a podrobné informace o festivalu jsou k dispozici na www.denflamenka.cz. S ohledem na aktuální situaci v letošním roce proběhnou pouze koncerty a představení v pěti hlavních večerech bez doprovodného programu.

Záštitu festivalu udělil velvyslanec Španělska Angel Lossada Torres Quevedo

 

Hlavní partner:

Ministerstvo kultury ČR

Silvie Marková

pro Taneční magazín

Rozhovor s baletní mistryní Michaelou Wenzelovou

„Divadlo je posvátné a frivolní zároveň“

Divadelní prostředí znala díky svým rodičům odmala. A na scéně si poprvé zatančila již ve svých sedmi letech. Vystudovala Taneční konzervatoř, dvě desítky let byla v baletním souboru ND v Praze.  V 38 letech se Michaela Wenzelová s kariérou baletky rozloučila a vydala se na dráhu pedagožky a baletní mistryně a ve svých nových profesích se našla.

 Pocházíte z rodiny tanečnice a operního pěvce a již v šesti letech jste začala navštěvovat baletní přípravku ND v Praze. Proč právě balet? Bylo to tím, že se mu věnovala Vaše maminka?

„Kdykoliv mě, jako dospělou, potkal pan profesor Hanuš, vzpomínal, jak moje pyšná devatenáctiletá matka stála se mnou jako miminkem před budovou konzervatoře a každému, kdo se zastavil, oznámila, že se v kočárku rozvaluje budoucí primabalerína. Myslím, že jsem neměla na výběr. Nazvěme to štěstím pro obě strany, že být tanečnicí jsem zcela dobrovolně přijala už jako dítě.“

Již v sedmi letech jste se objevila na scéně ND a to v baletu Z pohádky do pohádky a od deseti let jste studovala balet na Taneční konzervatoři hl. města Praha a při studiu tančila v několika baletních inscenacích (Louskáček, Marné opatrnosti, Ples kadetů, Šípková Růženka a další). Čím Vás balet tak okouzlil, že jste mu „podlehla“?

„Od útlého dětství jsem trávila čas s rodiči v divadlech. Být v divadle byla naprosto přirozená součást mého dětského života. A řekněme si zcela upřímně – tomu prostředí nelze nepodlehnout, pokud v sobě máte alespoň minimální mix komediantských a bohémských tendencí. Divadelní prostředí je posvátné a frivolní zároveň. Pozlacená krása na obyčejných dřevěných prknech. Jeden paradox vedle druhého. Divadlo je po všech stránkách vzrušující. Člověk to musí okusit, aby pochopil, zamiloval se a divadlo se stalo jeho životní potřebou. A tanec byl jedním z mých nejvhodnějších způsobů sebevyjádření.“

Po studiu jste v roce 1999 nastoupila do baletního souboru ND v Praze, kde jste byla krásných dvacet let a vytvořila řadu rolí, jako byly např. Myrtha v Giselle, Lisetta v Marné opatrnosti, Clemance v Raymondě, Macecha v Popelce, Víla Vánoc v baletu Louskáček – Vánoční příběh, Carabosse v Šípkové Růžence). Vypracovala jste se na sólistku. Na kterou ze svých rolí ráda vzpomínáte a máte ještě nějaký nesplněný „baletní“ sen?

„Já jsem duší i povahou komediant. Mně nikdy nestačilo jen tančit. Vždycky jsem potřebovala i hrát. Já jako dítě lítala po bytě jako Giselle v závěrečné scéně prvního jednání. Role, kde máte stejný úsměv od začátku do konce, mě poněkud nenaplňovaly. Ale já měla velké štěstí, že si toho správní lidé všimli a od mládí mi svěřovali i charakterní role. Mně bylo vždycky dost jedno, jestli je to první, druhá role nebo „štěk”. Hlavně, abych mohla hrát. Abych mohla tvořit. A abych na jevišti na chvíli mohla nechat duši. Nesplněný sen… já si už v tancování všechno splnila. Nevím, s čím by kdo musel přijít, aby mi stálo za to se hodit zpět do formy a naposledy zariskovat. A co se týče minulosti, není fér nějakou roli vyzdvihovat. Ale snad – když jsem tančila Petite Mort od pana Kyliána, tehdy jsem na jevišti zažila „minutu absolutního štěstí”. A mojí poslední sezónu v ND jsem dostala dárek – Žalmovou symfonii také od pana Kyliána. Tam jsem nenechala jen duši, ale i kus života.“

Za roli Cikánské dívky v baletu Sněhová královna jste byla v širší nominaci nominována na cenu Thálie za rok 2016 a o tři roky později jste se s aktivní kariérou baletky rozloučila a soustředila na pedagogickou činnost a výtvarné umění. Bylo to těžké rozhodnutí?

„Rozhodla jsem se skončit v 38 letech. Myslím, že je to tak akorát. Byl to pro mě zcela přirozený životní proces. Už jako holka jsem se rozhodla, že odejdu na vrcholu. Aby si mě lidé pamatovali jako mladou a krásnou a ne jako tu, která už nemůže vyskočit. Těch smutných konců kariéry jsem okolo sebe zažila příliš mnoho. A vždycky mi to bylo líto. Takže já to měla v hlavě dost srovnané a jen jsem čekala na vhodný okamžik, kdy to rozhodnutí, že právě teď nastal ten správný čas odejít, udělat. Ještě nenastal den, kdy bych zalitovala, že jsem přestala tančit. Jsem vytancovaná a dotancovaná a spokojená s tím, co jsem měla a život mi dal další dárky v podobě předávání zkušeností a budování něčeho nového. Jsem šťastný člověk.“

Od roku 2020 působíte jako baletní mistryně v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Jak se cítíte v této pozici a co je Vaší pracovní náplní?  

„Tohle byl další z dárků, který mi život poslal až pod nos. Když jsem do Liberce poprvé přijela zadat trénink, byla jsem velmi příjemně překvapena, jak dobří tanečníci v Liberci jsou. Oni zvládají všechny styly a to velmi dobře. Soubor je velmi různorodý – je to soubor osobností – každý je jiný a každý v něčem vyniká. Na takový charakter souboru jsem zvyklá, v souboru osobností jsem prožila celou kariéru. V Liberci bychom nepostavili Labutí jezero. Ale tímto směrem také šéfka baletu Marika Mikanová soubor nevede. Ten směr, kterým se liberecký balet ubírá, se mi líbí a díky potenciálu, který v něm je, by mohl být velmi úspěšný. Liberecký baletní soubor by si už rozhodně zasloužil větší pozornost. Takže bych tímto odpověděla na otázku – moje pracovní náplň je pomoci Marice budovat kvalitu tak, aby se zájem nejen širší veřejnosti začal obracet směrem k divadlu F. X. Šaldy a jeho baletnímu souboru.“

Letos (2021) jste se stala pedagogem scénické praxe klasického tance na Pražské taneční konzervatoři a střední odborné škole s. r. o. Čím Vás práce pedagoga naplňuje?

„Když mě oslovil umělecký vedoucí PTK Kryštof Šimek s nabídkou u něho učit, tak jsem nevěděla, jestli do toho mám jít. Je to obrovská zodpovědnost. V rukách pedagoga z velké části leží profesní osud jeho studentů. Nakonec jsem nabídku přijala, protože mě Kryštofova vize oslovila a já v ní věřím. A také postupně získávám pocit, že nejsem špatný pedagog. Ono totiž to, co tanečníkům říkám, v praxi funguje. Taky aby ne, když zase mě vychovali ti nejlepší z nejlepších – pan Ždichynec, pan Slavický, paní Němcová a z rad mé skvělé profesorky Anety Voleské budu čerpat do konce svého života. Mám na čem stavět. A baví mě to předávat dál. Upřímně – ty rozzářené oči studenta, když spolu pracujeme na piruetě a ona se mu povede… anebo ten pocit, když dáte tanečníkům připomínku, oni se na ní na jevišti nevykašlou, a ještě k tomu to vypadá skvěle… já pak někdy pláču.“

 Co Vás přivedlo k tomu, že jste se začala věnovat výtvarné tvorbě a podílela jste se na kostýmech k inscenacím Cesta, Proměny nebo Miniatury baletní přípravky Národního divadla?

„Já jako dítě kreslila pořád. Můj otec má velký výtvarný talent. Částečně jsem ho po něm zdědila. Ale až sociální sítě na to jakýmsi způsobem upozornily. Do té doby o tom, že umím malovat, moc lidí nevědělo. Já to házela do koše. Poslední dobou mě hodně začala bavit grafika. A miluji ji čím dál víc. Tu její čistotu a jednoduchost.

A co se týče návrhářství jevištních kostýmů – vedoucí Baletní přípravky ND Jana Jodasová za mnou před lety přišla s nabídkou vytvořit plakát pro představení. A další rok znovu. A pak kostýmy k jedné části jejich představení a pak následovalo celé celovečerní představení. Vlastně teď vytvářím celý vizuál jejich představeních. Ta práce s Přípravkou mě naplňuje, protože na konci je vždy báječný profi výsledek po všech stránkách.“

V jednom rozhovoru jste řekla, že baletní tréninky z duše nenávidíte, ale když se potom objevíte na jevišti, tak Vás to pohltí. To je kompenzace… Čím je pro Vás balet dnes?

„Udělala jste mi radost, že jste zaregistrovala i druhou část této informace. Ta věta byla vytržena z kontextu a vypíchnuta jako titulek. A vtipné je, že spoustu lidí od té doby zajímá v mém případě pouze fakt, že Michaela Wenzelová nenávidí tréninky… Tréninky jsem brala celý život jako nutné a nudné „zlo”, které je součástí něčeho mnohem lepšího. A to je možnost být na jevišti. Tréninky pro mě byly přípravou na zkoušení repertoáru, rozcvičení se na představení, a když jsem měla málo práce, tak měly povinnost mě udržet ve formě. Větší význam pro mě neměly. Tancovat bylo něco zcela jiného. Vlastně se to nezměnilo – děsně mě nebaví vymýšlet kombinace na trénink – v tomto případě mě motivuje fakt, že jsem tam pro tanečníky, protože oni jsou důležití a také jsem zjistila, že mají moje tréninky rádi. Ale co mě opravdu baví a naplňuje, je s nimi zkoušet repertoár. Budovat role. Pomáhat celku. Tvořit.“

A co čas na odpočinek? Umíte to nebo patříte k lidem, pro které je práce také jejich koníčkem?

„Já ty dvě životní sféry odděluji. Čím jsem starší, tím víc je pro mě můj osobní čas a život důležitější. Práce je práce a můj osobní život je jen můj. A odmítám dělat práci, která mě nenaplňuje. Jakmile to nastane, odcházím. Já dostala poměrně slušnou životní lekci před pár lety. Mimo jiného jsem si tři dny po mém rozlučkovém představení v ND zlomila nohu. Ze dne na den jsem seděla doma. Bez práce a bez lidí. Ta noha nechtěla srůstat – nakonec to trvalo skoro rok. A pak nás zavřeli doma pro změnu všechny – opět – bez práce, bez lidí. Měla jsem velký prostor na přemýšlení. O sobě. O životě. Změnila jsem se. Rozhodně v pohledu na bytí a na život celkově. Posunula jsem se zase o kousek dál. Cítím to. Jestli je to dostatečně nebo ještě ne, se teprve ukáže. A proto i nadále potřebuji dostatek času na přemýšlení. A v těch okamžicích jsou myšlenky na práci nežádoucí. Život to tak zařídil a já to přijala.“

Foto: Archiv Michaely Wenzelové, Ivana Dostálová, Sergej Gherciu   

Veronika Pechová

pro Taneční magazín