Rozhovor s baletní mistryní Michaelou Wenzelovou

„Divadlo je posvátné a frivolní zároveň“

Divadelní prostředí znala díky svým rodičům odmala. A na scéně si poprvé zatančila již ve svých sedmi letech. Vystudovala Taneční konzervatoř, dvě desítky let byla v baletním souboru ND v Praze.  V 38 letech se Michaela Wenzelová s kariérou baletky rozloučila a vydala se na dráhu pedagožky a baletní mistryně a ve svých nových profesích se našla.

 Pocházíte z rodiny tanečnice a operního pěvce a již v šesti letech jste začala navštěvovat baletní přípravku ND v Praze. Proč právě balet? Bylo to tím, že se mu věnovala Vaše maminka?

„Kdykoliv mě, jako dospělou, potkal pan profesor Hanuš, vzpomínal, jak moje pyšná devatenáctiletá matka stála se mnou jako miminkem před budovou konzervatoře a každému, kdo se zastavil, oznámila, že se v kočárku rozvaluje budoucí primabalerína. Myslím, že jsem neměla na výběr. Nazvěme to štěstím pro obě strany, že být tanečnicí jsem zcela dobrovolně přijala už jako dítě.“

Již v sedmi letech jste se objevila na scéně ND a to v baletu Z pohádky do pohádky a od deseti let jste studovala balet na Taneční konzervatoři hl. města Praha a při studiu tančila v několika baletních inscenacích (Louskáček, Marné opatrnosti, Ples kadetů, Šípková Růženka a další). Čím Vás balet tak okouzlil, že jste mu „podlehla“?

„Od útlého dětství jsem trávila čas s rodiči v divadlech. Být v divadle byla naprosto přirozená součást mého dětského života. A řekněme si zcela upřímně – tomu prostředí nelze nepodlehnout, pokud v sobě máte alespoň minimální mix komediantských a bohémských tendencí. Divadelní prostředí je posvátné a frivolní zároveň. Pozlacená krása na obyčejných dřevěných prknech. Jeden paradox vedle druhého. Divadlo je po všech stránkách vzrušující. Člověk to musí okusit, aby pochopil, zamiloval se a divadlo se stalo jeho životní potřebou. A tanec byl jedním z mých nejvhodnějších způsobů sebevyjádření.“

Po studiu jste v roce 1999 nastoupila do baletního souboru ND v Praze, kde jste byla krásných dvacet let a vytvořila řadu rolí, jako byly např. Myrtha v Giselle, Lisetta v Marné opatrnosti, Clemance v Raymondě, Macecha v Popelce, Víla Vánoc v baletu Louskáček – Vánoční příběh, Carabosse v Šípkové Růžence). Vypracovala jste se na sólistku. Na kterou ze svých rolí ráda vzpomínáte a máte ještě nějaký nesplněný „baletní“ sen?

„Já jsem duší i povahou komediant. Mně nikdy nestačilo jen tančit. Vždycky jsem potřebovala i hrát. Já jako dítě lítala po bytě jako Giselle v závěrečné scéně prvního jednání. Role, kde máte stejný úsměv od začátku do konce, mě poněkud nenaplňovaly. Ale já měla velké štěstí, že si toho správní lidé všimli a od mládí mi svěřovali i charakterní role. Mně bylo vždycky dost jedno, jestli je to první, druhá role nebo „štěk”. Hlavně, abych mohla hrát. Abych mohla tvořit. A abych na jevišti na chvíli mohla nechat duši. Nesplněný sen… já si už v tancování všechno splnila. Nevím, s čím by kdo musel přijít, aby mi stálo za to se hodit zpět do formy a naposledy zariskovat. A co se týče minulosti, není fér nějakou roli vyzdvihovat. Ale snad – když jsem tančila Petite Mort od pana Kyliána, tehdy jsem na jevišti zažila „minutu absolutního štěstí”. A mojí poslední sezónu v ND jsem dostala dárek – Žalmovou symfonii také od pana Kyliána. Tam jsem nenechala jen duši, ale i kus života.“

Za roli Cikánské dívky v baletu Sněhová královna jste byla v širší nominaci nominována na cenu Thálie za rok 2016 a o tři roky později jste se s aktivní kariérou baletky rozloučila a soustředila na pedagogickou činnost a výtvarné umění. Bylo to těžké rozhodnutí?

„Rozhodla jsem se skončit v 38 letech. Myslím, že je to tak akorát. Byl to pro mě zcela přirozený životní proces. Už jako holka jsem se rozhodla, že odejdu na vrcholu. Aby si mě lidé pamatovali jako mladou a krásnou a ne jako tu, která už nemůže vyskočit. Těch smutných konců kariéry jsem okolo sebe zažila příliš mnoho. A vždycky mi to bylo líto. Takže já to měla v hlavě dost srovnané a jen jsem čekala na vhodný okamžik, kdy to rozhodnutí, že právě teď nastal ten správný čas odejít, udělat. Ještě nenastal den, kdy bych zalitovala, že jsem přestala tančit. Jsem vytancovaná a dotancovaná a spokojená s tím, co jsem měla a život mi dal další dárky v podobě předávání zkušeností a budování něčeho nového. Jsem šťastný člověk.“

Od roku 2020 působíte jako baletní mistryně v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Jak se cítíte v této pozici a co je Vaší pracovní náplní?  

„Tohle byl další z dárků, který mi život poslal až pod nos. Když jsem do Liberce poprvé přijela zadat trénink, byla jsem velmi příjemně překvapena, jak dobří tanečníci v Liberci jsou. Oni zvládají všechny styly a to velmi dobře. Soubor je velmi různorodý – je to soubor osobností – každý je jiný a každý v něčem vyniká. Na takový charakter souboru jsem zvyklá, v souboru osobností jsem prožila celou kariéru. V Liberci bychom nepostavili Labutí jezero. Ale tímto směrem také šéfka baletu Marika Mikanová soubor nevede. Ten směr, kterým se liberecký balet ubírá, se mi líbí a díky potenciálu, který v něm je, by mohl být velmi úspěšný. Liberecký baletní soubor by si už rozhodně zasloužil větší pozornost. Takže bych tímto odpověděla na otázku – moje pracovní náplň je pomoci Marice budovat kvalitu tak, aby se zájem nejen širší veřejnosti začal obracet směrem k divadlu F. X. Šaldy a jeho baletnímu souboru.“

Letos (2021) jste se stala pedagogem scénické praxe klasického tance na Pražské taneční konzervatoři a střední odborné škole s. r. o. Čím Vás práce pedagoga naplňuje?

„Když mě oslovil umělecký vedoucí PTK Kryštof Šimek s nabídkou u něho učit, tak jsem nevěděla, jestli do toho mám jít. Je to obrovská zodpovědnost. V rukách pedagoga z velké části leží profesní osud jeho studentů. Nakonec jsem nabídku přijala, protože mě Kryštofova vize oslovila a já v ní věřím. A také postupně získávám pocit, že nejsem špatný pedagog. Ono totiž to, co tanečníkům říkám, v praxi funguje. Taky aby ne, když zase mě vychovali ti nejlepší z nejlepších – pan Ždichynec, pan Slavický, paní Němcová a z rad mé skvělé profesorky Anety Voleské budu čerpat do konce svého života. Mám na čem stavět. A baví mě to předávat dál. Upřímně – ty rozzářené oči studenta, když spolu pracujeme na piruetě a ona se mu povede… anebo ten pocit, když dáte tanečníkům připomínku, oni se na ní na jevišti nevykašlou, a ještě k tomu to vypadá skvěle… já pak někdy pláču.“

 Co Vás přivedlo k tomu, že jste se začala věnovat výtvarné tvorbě a podílela jste se na kostýmech k inscenacím Cesta, Proměny nebo Miniatury baletní přípravky Národního divadla?

„Já jako dítě kreslila pořád. Můj otec má velký výtvarný talent. Částečně jsem ho po něm zdědila. Ale až sociální sítě na to jakýmsi způsobem upozornily. Do té doby o tom, že umím malovat, moc lidí nevědělo. Já to házela do koše. Poslední dobou mě hodně začala bavit grafika. A miluji ji čím dál víc. Tu její čistotu a jednoduchost.

A co se týče návrhářství jevištních kostýmů – vedoucí Baletní přípravky ND Jana Jodasová za mnou před lety přišla s nabídkou vytvořit plakát pro představení. A další rok znovu. A pak kostýmy k jedné části jejich představení a pak následovalo celé celovečerní představení. Vlastně teď vytvářím celý vizuál jejich představeních. Ta práce s Přípravkou mě naplňuje, protože na konci je vždy báječný profi výsledek po všech stránkách.“

V jednom rozhovoru jste řekla, že baletní tréninky z duše nenávidíte, ale když se potom objevíte na jevišti, tak Vás to pohltí. To je kompenzace… Čím je pro Vás balet dnes?

„Udělala jste mi radost, že jste zaregistrovala i druhou část této informace. Ta věta byla vytržena z kontextu a vypíchnuta jako titulek. A vtipné je, že spoustu lidí od té doby zajímá v mém případě pouze fakt, že Michaela Wenzelová nenávidí tréninky… Tréninky jsem brala celý život jako nutné a nudné „zlo”, které je součástí něčeho mnohem lepšího. A to je možnost být na jevišti. Tréninky pro mě byly přípravou na zkoušení repertoáru, rozcvičení se na představení, a když jsem měla málo práce, tak měly povinnost mě udržet ve formě. Větší význam pro mě neměly. Tancovat bylo něco zcela jiného. Vlastně se to nezměnilo – děsně mě nebaví vymýšlet kombinace na trénink – v tomto případě mě motivuje fakt, že jsem tam pro tanečníky, protože oni jsou důležití a také jsem zjistila, že mají moje tréninky rádi. Ale co mě opravdu baví a naplňuje, je s nimi zkoušet repertoár. Budovat role. Pomáhat celku. Tvořit.“

A co čas na odpočinek? Umíte to nebo patříte k lidem, pro které je práce také jejich koníčkem?

„Já ty dvě životní sféry odděluji. Čím jsem starší, tím víc je pro mě můj osobní čas a život důležitější. Práce je práce a můj osobní život je jen můj. A odmítám dělat práci, která mě nenaplňuje. Jakmile to nastane, odcházím. Já dostala poměrně slušnou životní lekci před pár lety. Mimo jiného jsem si tři dny po mém rozlučkovém představení v ND zlomila nohu. Ze dne na den jsem seděla doma. Bez práce a bez lidí. Ta noha nechtěla srůstat – nakonec to trvalo skoro rok. A pak nás zavřeli doma pro změnu všechny – opět – bez práce, bez lidí. Měla jsem velký prostor na přemýšlení. O sobě. O životě. Změnila jsem se. Rozhodně v pohledu na bytí a na život celkově. Posunula jsem se zase o kousek dál. Cítím to. Jestli je to dostatečně nebo ještě ne, se teprve ukáže. A proto i nadále potřebuji dostatek času na přemýšlení. A v těch okamžicích jsou myšlenky na práci nežádoucí. Život to tak zařídil a já to přijala.“

Foto: Archiv Michaely Wenzelové, Ivana Dostálová, Sergej Gherciu   

Veronika Pechová

pro Taneční magazín 

Daleká cesta za domovem

Příprava nového projektu zavedla protagonistky ProFitArt do Norska a na Island

Expedice k domovu je název nového projektu, který pod hlavičkou produkční platformy ProFitArt připravují autorky a protagonistky Dominika Špalková a Bára Ungerová. V rámci expedice za podstatou toho, co dělá domov domovem, se vydaly na cestu na Island. V Norsku a na Islandu paralelně vznikají dvě další verze inscenace, a právě norští a islandští umělci v těchto dnech dorazili na rezidenční pobyt k nám, do České republiky.

Autorský audiovizuální projekt Dominiky Špalkové a Báry Ungerové pro rodiny s dětmi se bude odehrávat ve speciálně upraveném karavanu, který je zároveň výtvarnou instalací. Autorky hledají odpověď na otázku, co je vlastně domov a co k němu patří. Ve svém bádání se vydaly na cestu, která vede daleko od jejich domovů – na Island.

V rámci dvacetidenní expedice, kterou Dominika Špalková a Bára Ungerová absolvovaly společně s Lucií Dlabolovou, se autorky konceptu a zároveň protagonistky seznámily s tamními partnery projektu, kterým je divadelní studio Handbendi v čele s herečkou a režisérkou Gretou Clough, a začaly společně s třemi islandskými performery pracovat na tématu projektu.

První fázi expedice umělkyně strávily v povinné pětidenní karanténě, díky které se mohly blíže seznámit s předměty denní potřeby v islandských domácnostech a z rodinných alb poznat lokální historii a tradici.  Poté mohla skupina začít zkoušet ve studiu Grety Clough v městě Hvamstangi. V rámci poznávání významu a tradice motivů se Češky podívaly do Muzea textilu s prohlídkou historických materiálů a textur ručních uměleckých prací nebo do skanzenu zachovalých historických domů.

„Po návratu do studia jsme se věnovaly intenzivnímu teambuildingu a pokračovaly ve společné práci na projektu. Pro islandské partnery jsme připravily pohybový warm-up a Bára Ungerová představila téma motivů, která chceme následně použít v divadelním představení. Společně jsme skládaly ručně vyrobené kaleidoskopy a rozvíjely jsme téma vzorů, lomení obrazu, imaginace, proměny obrazů a možnosti využití kaleidoskopů v našich jednotlivých inscenacích,” popisuje Dominika Špalková.

Společná práce pokračovala zkouškami storytellingu, při nichž se skupina zabývala tématem ideálního domova. „Celkově byla expedice velmi intenzivním uměleckým i lidským zážitkem. Dozvěděly jsme se, jak v těsné součinnosti jsou Islanďané s přírodou a přírodními živly. Vzájemně jsme si vyměnili své profesní a tvůrčí zkušenosti a pracovali jsme intenzivně na rozvoji společného projektu,” shrnují Špalková s Ungerovou expedici, jejíž další část probíhá právě teď v České republice.

Tři islandští performeři společně s režisérkou Gretou Clough a dva norští umělci právě tráví čas v obci Lubná, kde se momentálně nachází již zakoupený divadelní karavan. Během dvaceti dnů strávených s českým týmem budou dále zkoumat podstatu toho, co dělá domov domovem. Během prvních dnů kromě zkoušení v Lubné navštíví i Litomyšl a tamní White Gallery nebo se vydají na výlet do obce Kozlov. Ke zkouškám se připojí také light designer Jiří Šmirk, který na české inscenaci bude spolupracovat. Během příštího týdne se skupina na několik dnů přesune do Hradce Králové a poslední dny umělci stráví v Praze, kde je pro ně připraven bohatý kulturní program.

Projekt bude pokračovat expedicí do Norska a česká premiéra projektu Moetivi Karavan / Expedice k domovu je plánovaná na květen příštího roku.

Spolupracující partneři projektu:

ProFitArt (ČR), Arctic Culture Lab (NO), Handbendi (ISL)

Účastníci projektu:

Česká republika: Dominika Špalková, Bára Ungerová, Jiří Šmirk

Norsko: Andreas Hoffmann, Tobias Vik, Truls Hannemyr (Teater Avvik)

Island: Greta Clough, Snaedis Lilja Ingadottir, Sigridur Asta Olgeirsdottir,

Sigurdur Arent Jonsson

Projekt je podpořen z Fondu EHP  – program Kultura

Pavla Haluzová

pro Taneční magazín

Letos exkluzívně pouze v září!!!

Cirk La Putyka uvede premiéru svého největšího projektu „Cesty“ právě v září v šapitó Azyl78. Vstupenky z předprodeje pro O2 universum Arenu platí!

Cesty“, vysněné představení Cirku La Putyka, získává po dvou letech příprav a odkladů z důvodu koronavirové pandemie pevné obrysy. Největší a nejnáročnější projekt v historii souboru, jehož premiéra měla proběhnout letos v dubnu v hale O2 universum, se přesouvá na září do nového cirkusového šapitó Azyl78 v dolní parkové části Výstaviště v pražských Holešovicích. Spolupořadatelem představení, která proběhnou od 11. do 23. září 2021, zůstává i v novém místě konání Bestsport, provozovatel O2universa, pro kterého jde o první podobný „externí” projekt.

V „Cestách“ vystoupí přes 35 herců, akrobatů, tanečníků a hudebníků. „Uvidíte vrcholný nový cirkus plný akrobacie, žonglování, tance a náročných čísel. Budete tajit dech i zažijete smích při klaunských výstupech. Očekávejte velkolepou scénu, výpravu i techniku. Přípravám jsme věnovali téměř dva roky a premiéře předchází dlouhé a náročné zkoušení,“ láká principál souboru Cirk La Putyka Rosťa Novák. Vzhledem k náročnosti projektu budou „Cesty“ uváděny exkluzivně letos v září, žádné další reprízy nejsou v plánu.

Všechny vstupenky zakoupené na představení do O2 universa budou vyměněny do nového prostoru Azyl78. Držitelé zakoupených vstupenek obdrží e-mailem přesné instrukce k dalšímu postupu.

Když jsme stáli společně s vedením O2 universa před otázkou, zda projekt rušit, nebo přesouvat na další rok, rozhodli jsme se udělat ten nejriskantnější a nejodvážnější krok – dovést ,Cesty´ v celé jejich kráse k premiéře již v letošním roce. Chceme s vámi sdílet zážitek a radovat se o to více, že jsme našli společnou cestu, jak projekt realizovat,” vysvětluje rozhodnutí Novák.

Z představení „Cesty“

Jsme fascinováni cirkusovým uměním. Uměním, které je plné opravdovosti, svobody, risku, poezie, smíchu, slz, potu, bolesti a souhry. Respektu a důvěry. Umění, které je tu s námi několik stovek let. Umění, které nás uhranulo a přivedlo nás k projektu ,Cesty´,” říká dále principál Cirku La Putyka, který je režisérem představení. „Poslední rok jsem snil o tom, jak najít cestu k ,Cestám´. Uvědomil jsem si, že je to srdcový projekt, do kterého jsem dal nejen ze sebe, ale z celého souboru a kreativního týmu maximum. V tom projektu je vše o tom, jak vnímáme současné cirkusové umění. Pracujeme s fascinací tímto uměním. Uvidíte to nejlepší, co umíme nabídnout. Uvidíte věci, které jste v našem podání ještě neviděli. Uvidíte nás živě a oslavíte s námi výjimečný okamžik. Za Cesty se zaručuji vlastním jménem,“ dodává.

Cesty budou uvedeny v unikátním prostoru nového velkokapacitního šapitó Azyl78, které nabízí nejvyšší divácký standard i prvotřídní technické vybavení, navíc v krásném parkovém prostředí holešovického Výstaviště Praha. „Současná situace nás přivede na místo, kde se potkávají moderní technologie, světla, zvuk a náš pohled na cirkusové umění s tradicí cirkusových šapitó a historií českého cirkusového umění,” uvádí Rosťa Novák.

V představení projdou diváci společně s umělci čtyři „Cesty“, které jsou důležité pro soubor, jeho tvůrce, akrobaty, tanečníky, herce, scénografa, kostýmního výtvarníka, technickou složku i produkci. „,Cesty´, po kterých jsme šli, po kterých bychom chtěli jít a na kterých hlavně chceme být s vámi,” říká Novák. První z „Cest“ je inspirovaná největším evropským Cirkusem Kludský, jeho stanem se třemi manéžemi pro deset tisíc lidí, největšími cirkusovými čísly a drezúrami. „Láskou k řemeslu. K poezii cirkusu a cirkusové manéži. K neuvěřitelným příběhům a skutečnostem. K opravdové cirkusové magii,” doplňuje Novák. Druhá „Cesta“ trvá již dvanáct let. Kráčí po ní přímo soubor Cirk La Putyka a je o osobnostech, které jej tvoří. Je o multifunkčnosti a opravdovosti. Třetí „Cesta“ je ta, která se dotkla všech v posledním roce. „Opustili jsme divadla a hledali cesty k divákům. Kde všude jsme se setkali s cirkusem, tancem, divadlem? Kde všude se podařilo držet kulturu při životě? Toho diváci byli a jsou součástí,” líčí Novák. Poslední inspirační „Cestou“ je pak přímo den, kdy návštěvníci usednou v šapitó Azyl78 a kdy je celá cirkusová rodina společně s pořadateli z O2 universa budou moct přivítat.

Azyl78 ve večerním světelném oparu

Držme si palce, abychom mohli společně oslavit to, že můžeme. Že můžeme hrát. Že můžeme hrát pro diváky a s diváky. Že můžeme fascinací cirkusem okouzlit i je. Že můžeme žít cirkusem,” uzavírá Rosťa Novák.

Více informací najdete na:www.laputyka.cz nebo: www.jatka78.cz.

Generální partner souboru Cirk La Putyka: PPF banka.

Foto: Milan Jaroš a Jakub Červenka

Jiří Sedlák

pro TANEČNÍ MAGAZÍN