Bůh a „nový člověk” podle SPITFIRE COMPANY

Miřenka Čechová, Markéta Vacovská a Never Sol v posledním díle trilogie „Constellations“. Kde? V Divadle PONEC!

Divadelní soubor Spitfire Company připravuje premiéru posledního dílu trilogie „Constellations“ s podtitulem „My Son Looking to the Sun“, která proběhne 25. a 26. listopadu 2019 od 20.00 hodin v pražském divadle Ponec. Na scéně se tentokrát setkají tři výrazná umělecká jména: tanečnice Miřenka Čechová a Markéta Vacovská s hudebnicí Sárou Vondráškovou aka Never Sol. Třetí část trilogie se zaměří na procesy, v nichž se člověk uzdravuje pomocí očistných rituálů, které v konečném důsledku mají za cíl zrodit „nového člověka”. Soubor navazuje na oceňované předchozí díly Before I Say Yes a Time For Sharing. Vstupenky jsou k dostání v předprodeji v síti GoOut. Více informací na www.spitfirecompany.cz a www.divadloponec.cz.

Spitfire Company se v novém představení inspirují mimo jiné rozhovorem Martina Heideggera z roku 1966, ve kterém se filozof po dvaceti letech mlčení poprvé vymezil vůči kritice svého angažmá v Hitlerově NSDAP. Rozhovor ovšem dodnes zachycuje originální náhled na stav světa. Heidegger před svou smrtí řekl: ‚Už jenom nějaký Bůh nás může zachránit,‘ aniž by dodal, jak příchod takového Boha bude vypadat,” přibližuje svou inspiraci umělecký šéf souboru Petr Boháč a doplňuje: “Když se dívá ke slunci dítě a dospělý, každý z nich vidí něco jiného. Kde dospělý zahlédne zkázu, může dítě vidět nový začátek. Toto znovuzrození v sobě vždy obsahuje něco ďábelského.“

Constellations III.“ budou v návaznosti na první dvě části trilogie postaveny na silné hudební složce. V představení vystoupí jak zakladatelka Spitfire Company, performerka Miřenka Čechová, tak tanečnice Markéta Vacovská, jež získala za svá sólová představení tři ceny Divadelních novin, mezinárodní cenu Herald Angel Award či dvě nominace na mezinárodní ocenění Total Theatre Award. Poprvé bude se souborem spolupracovat hudebnice a skladatelka Sára Vondrášková aka Never Sol. Rozšíří tak řady výrazných jmen, které připravují pro představení Spitfire Company původní hudbu (Orchestr Berg, Lenka Dusilová nebo Martin Tvrdý).

»Constellations III.

My Son Looking to the Sun«

25. a 26. listopadu 2019 ve 20.00

Ponec – divadlo pro tanec, Husitská 24aPraha 3

Vstupné: 195 / 250 Kč

Předprodej vstupenek v síti: bit.ly/Constellations3

FB událost: fb.com/events/2381076638809697/

Režie: Petr Boháč

Choreografie: Markéta Vacovská, Miřenka Čechová

Hudba: Sára Vondrášková

Hrají: Markéta Vacovská, Miřenka Čechová, Sára Vondrášková

Light design: Pavla Beranová, Jiří Šmirk

Kostýmy: Petra Vlachynská

Zvuková konzultace: Martin Tvrdý

Fotografie: Vojtěch Brtnický

Produkce: Bára Repická

Zahraniční produkce: Tereza Havlíčková

PR a tiskový servis: Eliška Míkovcová

Koprodukce: Tanec Praha / Ponec – divadlo pro tanec, Hessischen Staatsballetts Darmstadt

Podpořili: Hlavní město Praha, Ministerstvo kultury ČR, Státní fond kultury ČR, Česko-německý fond budoucnosti

Kdo je kdo?

Petr Boháč je režisér, scénograf, vystudovaný odborník na českou literaturu. Domovská skupina Spitfire Company, kterou založil společně se svou ženou Miřenkou Čechovou, sídlí v Praze s přesahem do mezinárodního kontextu. Několik jeho režií obdrželo mezinárodní i tuzemská ocenění jako například The Herald Angel Award, Aerowaves Priority Companies 2014, Ceny Divadelních novin, Ceny festivalu Next Waves, Ceny České taneční platformy. V současnosti je také dramaturgem Divadla Paláce Akropolis zaměřující se na cross-over projekty a uměleckým šéfem Mezinárodního festivalu Nultý bod.

Miřenka Čechová je česká performerka, choreografka a režisérka. Získala Ph.D. v oblasti režie fyzického divadla na HAMU v Praze. Jako režisérka a choreografka vytvořila více než 25 produkcí: Miss Amerika (2018), Konec člověka. Doba z druhé ruky (2018), Fragmenty milostných obrazů (2017), Opera and the French Revolution (2016, režie) pro Operu Lafayette, Lisner Auditorium ve Washington DC a Rose Hall v Lincoln Center New York, Lessons of Touch (2015, koncept, režie), Sniper’s Lake (2015, režie, choreografie), FAiTH (2014, režie, choreografie a tanec), Krevety à la Indigo (2013, režie), S/He is Nancy Joe (2012, koncept, choreografie a tanec) ad.

Markéta Vacovská je performerka a choreografka, absolventka AMU v Praze – obor pantomima. Se Spitfire Company spolupracovala například na projektech: Constellations I., One Step Before the Fall, Bad Clowns, Procesy 10/48/7830, Nedotknutelní, Krevety á la Indigo aj. Za projekt One Step Before The Fall získala ocenění Tanečnice roku 2013 v rámci festivalu Česká taneční platforma a Cenu divadelních novin za choreografii a tanec. Představení bylo zařazeno mezi TOP20 evropské taneční platformy Aerowaves 2014.

Never Sol, vlastním jménem Sára Vondrášková, je česká zpěvačka, producentka a skladatelka. Její hudba se nese v melancholických náladách a zvuk její tvorby je založen na analogových syntezátorech a zpěvu. Zatím poslední album Chamaleo vydala na podzim 2018, kdy vyšlo pod hlavičkou Supraphonu. Deska byla nominovaná na cenu Anděl za rok 2018 v kategorii sólová interpretka. 

Spitfire Company

Progresivní české divadelní uskupení obdrželo několik tuzemských i zahraničních ocenění – opakovaně Cenu Divadelních novin, The Herald Angel Award, cenu DNA, cenu Skupovy Plzně, nominaci na Cenu divadelní kritiky a další. Spitfire Company se kontinuálně věnují dvěma hlavním tematickým linkám. Za prvé reflektují současné i v minulosti zakoušené palčivé společenské otázky: V tomto duchu se nesly inscenace jako Proces -… o Miladě Horákové, Konec — člověka. Doba z druhé ruky, představení, které vzniklo na základě díla běloruské spisovatelky Světlany Alexijevičové, ČEZko Forever o tajně pořízených nahrávkách lobbingu největší české firmy či Antiwords inscenované na základě Havlovy jednoaktovky Audience. Druhá linie je mnohem introspektivnější, poetičtější, zabývající se jemnými záchvěvy lidské psychologie, konkrétní životní tragédií nebo prožíváním krásy všedního dne. Mezi ně patří úspěšně mezinárodní projekty One Step Before the Fall, Vypravěč nebo Animal Exitus.

Foto: Vojtěch Brtnický

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečnicí, choreografkou, pedagožkou a vedoucí vlastního souboru DANOU PALOU

„Diváci za vámi přijdou do Národního, do divadla ve sklepě, či polorozpadlé továrny, ale tvořit na velké scéně je výjimečné.“

Nebývá zvykem, abychom připravili s nějakou taneční osobností rozhovor dvakrát v nepříliš dlouhém časovém horizontu. Ale tanečnice, choreografka a taneční pedagožka DANA PALA si to  nesporně zaslouží. Již její první rozhovor s TANEČNÍM MAGAZÍNEM – po představení „La Mar“ – vzbudil značný čtenářský ohlas. Toto interview vzniklo naopak. Ještě před premiérou inscenace „Nincs“. Upřímně totiž věříme, že rozruch rozproudí minimálně stejný, jako ten rozhovor minulý.

V názvu svého studia máte „kreativitu” − nakolik ji vyznáváte, jako ve smyslu nápadu? Je pro Vás při nové tvorbě naprosto prioritní?

Kreativní člověk má v životě podle mého názoru velkou výhodu. Proto se snažím o její rozvoj. Ráda také nechávám fantazii diváků pracovat a myslím na to, aby měli prostor pro svou kreativitu, když sledují taneční představení. Snažím se kreativně vést své žáky a to nejen pomocí tance, ale i výtvarného, hudebního nebo prostorového vnímání. Moje pedagogická činnost je orientována hlavně na tvůrčí proces a kreativní rozvoj. Sama jsem si prošla principem, že nejprve je technika a potom tvorba. Já se snažím o propojení obou témat od začátku. Kreativita se asi nedá naučit, ale určitě ji můžete u lidí stimulovat.“

Co pro Vás znamená spolupráce s Národním divadlem v Praze? Je tato – i v zahraničí – brána prestižně?

Jsem šťastná za tuto zkušenost. Choreografovat pro Národní divadlo je úkol, který by měl každý tvůrce přijmout s pokorou. V minulosti jsem se věnovala převážně site – specific tvorbě (choreografie pro nedivadelní prostor) a když jsem konečně mohla své rodiče pozvat do krásné budovy Národního divadla, měli velkou radost. Vnímala jsem, že jsou rádi, že mě konečně vidí tvořit na velké scéně. Každopádně oni přijdou vždy i do divadla ve sklepě, anebo do polorozpadlé továrny, kde bych něco vymyslela. A já si takových příležitostí stejně tak vážím. V zahraničí je Národní divadlo bráno prestižně. Nesrovnatelné s výše zmíněnou továrnou. Netvrdím, že tvorba pro ND není dřina. Ale udělat kvalitní autorské dílo, ve vlastní produkci s minimem finančních příspěvků a bez takového velkého zázemí za zády, považuji za větší oříšek. Bylo by skvělé, kdyby více současných choreografů dostávalo šance tvořit na scéně jakou je ND. Je to pro nás všechny ,na volné noze´ zase jiné a příjemné. Je to hlavně právě v tom zázemí, které Vám velké divadlo poskytuje. Na spolupráci v ND vzpomínám ráda.“

Jako svůj profesní vzor jste uvedla Sashu Waltz, setkali jste se někdy přímo osobně?

Setkala jsem se se Sashou při mých návštěvách v Berlíně. A také na workshopech. Bylo to při mé práci na ,bakalářce´, věnované tématu scénografie a prostoru v tanečních inscenacích. Hodně mě inspiroval způsob její tvorby. Pracuje výtvarně s tělem i prostorem kolem. Umí vytvořit neuvěřitelné prostředí a použít v choreografii všemožný materiál. V Berlíně jsem si začala mnohem více užívat prostor odhaleného jeviště, kde je performer opravdovou bytostí na scéně bez přetvářky.“

Povětšinou hodně pracujete v koprodukci se zahraničními umělci, jak jsou takové koprodukce produkčně náročné?

Zatím mám se zahraniční koprodukcí samé pozitivní zkušenosti. Samozřejmě, musí být vždy promyšlen každý přesun a každá schůzka, protože většinou pracujete v limitovaném čase. Ale to je před tvorbou nového díla většinou. A nezáleží na tom, jestli choreografujete v Praze, v Berlíně, New Yorku nebo jinde. Produkčně jsou náročné i české inscenace. V dnešní době je cestování tak snadné a dostupné, že zahraniční koprodukce nejsou nic neobvyklého a můžou skvěle fungovat. Musíte dopředu počítat s vyššími náklady za cestovné a s logistikou převozu případných kostýmů nebo rekvizit. Hodně věcí se dnes řeší po síti. Jedinou náročnost vidím s časovými posuny. Když si například dáte sraz na skypu s čínským organizátorem festivalu, musíte dávat pozor, aby Vám nevolal v noci a dobře si spočítat časový rozdíl. Ale jinak při těchto typech práce vždy navíc poznáte kousek nové kultury. A to mě na tom baví asi nejvíc.“

Jak je tomu tentokrát, se zahraničním podílem i stopou, v připravované inscenaci?

Nová kreace dostala jméno ,Nincs´ podle maďarského slova s českým  významem ,není´ nebo ,neexistuje´. Za poslední rok jsem se v rodině setkala s maďarskou kulturou a když jsem hledala název pro naši novou taneční hru, zvolila jsem slovo z Maďarštiny. Co se týká složení týmu, tak jsem tentokrát chtěla oslovit nové umělce. Zajímalo mě, jak to tuhle tvorbu ovlivní. V týmu máme Slovenku Simonu Machovičovou a Čecha narozeného v Kongu Dona Mulefu. Každý hrajeme v taneční hře za sebe a svou kulturu, ale někdy i společně.”

Ze zkoušek před premiérou „Nincs“

Co o nové inscenaci „Nincs“ můžete prozradit ještě před premiérou?

Choreografie je velmi výtvarně pojatá. Pracujeme s několika herními plánky a objekty, které navrhl výtvarník Jan Kopřiva. Pravidla hry jsme spolu konzultovali všichni, stejně jako části hry a nekonečné herní možnosti, které nás při tvorbě napadaly. Myslím, že se nám podařilo vytvořit zajímavé a hravé taneční divadlo, které si užijí dospělí i děti. Každý si tam nalezne svůj ,level´. Hravosti a pozitivnímu naladění celého představení dopomohla také pulsující hudba od Martina Víta, původně tvořena k mobilním hrám. Ráda bych, aby inscenace, krom vzpomínek na dětství, odkázala i na naši společnost, která je takovou herní paralelou. V choreografii experimentuji se scénografií, pracuji s náhodou a baví mě osobnosti tanečníků. Postupně si v představení všichni vytváříme charakter vlastní ,figurky´. Světelné nápady připravují light designéři ze skupiny MAESS. Více Vám už neprozradím. Přijďte se podívat na premiéru do pražské Alty 🙂 “

Mám dojem, že se vždy neorientujete na stálý, stabilní tým spolupracovníků. Myslíte, že je to jednoznačně výhodou? Ustálený tým může svou práci, alespoň podle mého, stabilněji rozvíjet. A v jeho případě jednoznačně odpadá zbytečný čas nového vzájemného poznávání se, oťukávání…

Ve většině mých novějších produkcí jsem spolupracovala s obdobným týmem umělců. Stejný light designér, kostýmní výtvarnice, hudební skladatel i scénograf. Teď jsem se rozhodla oslovit někoho, s kým jsem ještě nespolupracovala. Ne proto, že bych nebyla před tím spokojena. Ale proto, že jsem chtěla vyzkoušet v tvorbě něco nového. Jinak jsem většinou zastáncem stálého týmu. Jednoznačně můžete práci posouvat více do hloubky.“

Tančit lze i na mostě, konkrétně na tom nejdražším v Praze, spojeném s tunelem

Obdobně nejsou Vaše vystoupení spojena s jednou, třeba pražskou, „domovskou” scénou. Není lepší i v tomto smyslu mít nějakou stabilnější. Koneckonců to může vzájemně i propagačně napomáhat…

Stabilní scéna by byla skvělá. Máte rozhodně pravdu. Bohužel si ji zatím nemůžeme dovolit. Grantové podpoře věnuji hodně času a zatím není možné ufinancovat celoroční provoz vlastní taneční scény. Tento rok bychom se neobešli bez grantu od pražského magistrátu a také Nadace Život umělce. Budu ráda, když se nám podaří prohloubit spolupráci s pražským Studiem Alta, kde bude uvedena naše nová premiéra. Jsem otevřena i dalším divadlům, která by měla zájem o rezidenční spolupráci. V současném tanci je téma stálé ,domovské´ scény hodně aktuální. Bohužel, musím říct, že těch možností moc není. Pražská divadla jako je například Ponec, NoD, Alfred ve Dvoře, La Fabrika, která dostávají grantové příspěvky a orientují se na současný tanec, nejsou vždy otevřena pro nové spolupráce a je téměř nemožné se do jejich stálého repertoáru probojovat. Ale nepřestávám věřit, že se nám jednou podaří si ,domovskou scénu´ vybudovat anebo dostaneme příležitost působit v repertoáru některého z výše uvedených divadel.“

V Mělníku, městě severně od Prahy, jste otevřela svou taneční školu. Má na to vliv, že jste vyrůstala při severním okraji Prahy?

Nemá. Když jsem se vrátila do Čech po mém dlouhém působení v zahraničí a odstěhovala se do Mělníka, byla to náhoda. Teď jsem moc ráda, že jsem tady a můžu předávat tanec, zahraniční i české zkušenosti ze svých studií na konzervatoři a na HAMU, dál svým žákům. V Mělníku funguje skvělé kulturní centrum Mekuc, kde se toho děje opravdu hodně a diváci tu vídají na jevišti mimo jiné Radima Vizváryho nebo třeba Loosers. Mělník už dávno není ,pouze´ město vína, ale je tu zázemí pro kulturu i tanec. Náhoda mne zavedla na správné místo.”

Dana na archivním snímku před odletem s produkcí „La Mar“ do Šanghaje

Jak tuto spolupráci, byť po relativně krátké době, hodnotíte?

To se zeptejte těch, kteří chodí na moje taneční kurzy, jak hodnotí spolupráci se mnou. Nechám to na nich. Snažím se dělat svou práci profesionálně a s láskou. Vidím za sebou výsledky a to mne moc těší. Na nic si nemohu stěžovat, spolupráce tady funguje a mám pocit, že je stále prostor pro další vývoj.“

V jednom z rozhovorů pro jistý pražský měsíčník jste se odvolávala na mou recenzi představení „La Mar” v TANEČNÍM MAGAZÍNU. Jste naší pravidelnou čtenářkou?

Sleduji Vaše články pravidelně a moc mě těší, že nenecháváte tanec jen jako ,elitářskou´ záležitost, ale dáváte velký prostor všem tvůrcům. Líbí se mi objektivita vašeho magazínu.“

Děkuji za rozhovor a „zlomte vaz“ před premiérou.

Foto: archiv Dana Pala Creativity a Andrea Barcalová

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN