»Nothing else, Mothers«

Autorská inscenace o vztahu matky a dcery bude mít site-specific premiéru na festivalu „4+4 dny v pohybu”

Autorskou inscenaci Dominiky Špalkové a Anny Klimešové čeká site-specific premiéra na festivalu „4+4 dny v pohybu“. V secesním prostoru Nové strašnické školy se odehrají dvě uvedení kompozice. Bude o vztahu mezi matkou a dcerou pod názvem „Nothing else, Mothers“. V inscenaci pro dvě performerky se objeví tanečnice Cécile Da Costa a herečka Antonie Formanová.

Autorská inscenace Dominiky Špalkové a Anny Klimešové „Nothing else, Mothers“ je kompozicí vztahu mezi matkou a dcerou. Je o roztávání subjektivní paměti, síle a moci našich pocitů, přijetí a manipulaci. O přenosu emocionálních vzorců z generace na generaci. Do jaké míry se necháme ovlivnit našimi prvotními vztahy a přejatými vzorci chování? A když na ně nahlédneme, můžeme je přesáhnout?

Název, téma i strukturu inscenace inspirovala hudba. „Dominika mě oslovila s tím, jestli bych s ní nechtěla udělat představení o vztahu matek a dcer s názvem ,Nothing else, Mothers´. Dřív si totiž myslela, že ta písnička od Metallicy se jmenuje ve skutečnosti takhle, což je vlastně výstižné,“ prozrazuje původ názvu inscenace režisérka Anna Klimešová.

Mám ráda ,dětské omyly´, kdy si dlouho myslíme, že něco znamená něco a až později zjistíme, že to znamená něco úplně jiného. Takový moment nás spontánně vyvádí z našich někdy rigidních postojů, což mi připadá jako paralela k porozumění vztahům obecně. Co je pravda a co si do vztahů projektujeme? A jak se na ně podívat jinak, než dosud? Přesmyčka názvu má zároveň potenciál humoru a hravosti, které se v naší inscenaci objevují,” doplňuje Dominika Špalková a pokračuje: „Po jednom představení v Divadle Drak jsem seděla se skupinkou tvůrkyň a všechny se celý večer bavily o svých matkách. Došlo mi, že to je téma, které je aktuální, a kladla jsem si otázku, jak tento prvotní vztah dcery a matky ovlivňuje naše další vztahy v životě. A jak to pak ovlivňuje i společnost. Je to o komunikaci, o strategiích a vzorcích, které často nevědomě opakujeme. Přišlo mi zajímavé to uchopit divadelně.“

Inspirace hudbou se odráží i ve struktuře inscenace, kterou režisérky a performerky skládají ve stylu kompozice. „Bereme ji jako jednu skladbu, kterou jsme si pracovně rozdělily do několika partů, které se táhnou celou inscenací a zobrazují jednotlivé fáze vztahu. Stejně jako v hudbě je i dynamika vztahu matky a dcery různorodá a proměnlivá,“ popisuje Anna Klimešová. Obě režisérky se znají již velmi dlouho a před lety spolu vytvořily představení „Vertigo“ na motivy knihy Vlny od Virginie Woolfové.

V inscenaci „Nothing else, Mothers“ vystupují tanečnice Cécile Da Costa, se kterou Špalková spolupracovala na pohybové performance „Roselyne“, a herečka Antonie Formanová. Analogie vztahu matky a dcery se tak dostává i do dvougeneračního obsazení – tanečnice učí herečku tančit a naopak, stejně jako se dcery v životě učí od matek.

Ženský inscenační tým doplňuje ještě hudební skladatelka Marie Čtveráčková známá jako Mary C, light designérka Eliška Kociánová a scénografka Karolína Kotrbová. Snažím se scénografii co nejvíce napojit na naše téma a v prostoru zrcadlit vztah matky a dcery, jeho proměnlivost, náladovost, jemnost, překvapivost, ale i negativa. Prostor by tedy měl být živý a překvapivý, jako sám ten vztah,“ doplňuje scénografka.

Inscenace vznikala během srpna na rezidenci v polském Fundacja Palac Gorzanów, kterou zakončila prezentace work in progress. Po site-specific premiéře 13. a 14. října (obě ve 20.00) na festivalu „4+4 dny v pohybu“ se v listopadu přesune do divadla Alfred ve dvoře.

Divadelní premiéry proběhnou 12. a 13. listopadu. 

Nothing else, Mothers“

Námět a režie: Dominika Špalková a Anna Klimešová
Choreografie: Cécile Da Costa

Účinkují: Antonie Formanová, Cécile Da Costa

Hudba: Marie Čtveráčková

Scénografie: Karolína Kotrbová

Light design: Eliška Kociánová

Producent: ProFitArt, z.s.

Partneři: Festival „4+4 dny v pohybu”, Alfred ve dvoře, Fundacja Pałac Gorzanów
Podpořili: Hlavní město Praha, Ministerstvo kultury ČR, International Visegrad Fund, Státní fond kultury ČR

Site-specific premiéra: 13. a 14. října 2020 v rámci festivalu „4+4 dny v pohybu”, Nová strašnická škola

Divadelní premiéra: 12. a 13. října 2020 v divadle Alfred ve dvoře

Foto: Tomasz Augustyn

Pavla Haluzová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

PETR KELLNER bez servítků, bez kávy i bez ztráty kytičky

Brněnské divadlo FESTE uvádí v bývalých mrazírnách nadmíru aktuální titul. Po Havlovi, Klausovi a Pithartovi tentokrát na scéně miliardář. U něj, ke tradičně aktuální politické tematice, protentokrát FESTE přidalo i tu ekonomickou. Představení s dlouhatánským názvem určitě nezklamalo.

Ambiciózní a zejména aktuální divadlo FESTE z Brna se zaobírá tematicky širokým záběrem. Snaží se jít s dobou. Rovněž nadmíru aktivně reflektuje politické dění. Prostě, jak lze vše tak trochu frázovitě nazvat: „hodlá stát na křižovatce dějin“. To výmluvně dokumentuje například tituly „Moc bezmocných“ Václava Havla, „Pýchou osamělosti“ na motivy románu „Osmašedesátý“ Petra Pitharta či současnou premiérou „Eichmann v Jeruzalémě“.

Před necelými deseti lety FESTE rozbouřilo (nejen divadelní) vody inscenací „Pohřbívání“ o Václavu Klausovi. Autorem námětu a scénáře byl Roman Sikora. A právě k aktuální spolupráci s ním se FESTE opět vrátilo. Tentokrát s inscenací spíše na ekonomicko-politickou notu. Její název „Opravdu živé interview s opravdovým Petrem Kellnerem“ mluví za vše.

A jelikož jsem výše uvedené zajímavé tituly neviděl, ale „Kellnera“ ano, podělím se nyní o své čerstvé pocity z netradičního prostředí a posléze s dojmy z představení v kratší recenzi.

TROCHU JAKO V BÝVALÉ ALTĚ

Divadlo samotné se odehrává v docela inspirativním prostředí „Industria“. To vyrostlo v někdejším areálu brněnských mrazíren. Kromě divadelního sálu a výstavních prostor, obsahuje i místa pro grafické počítačové experty, tiskárny 3D a šicí dílny. Tam se prý i v nedávné době počínající koronavirové karantény šily roušky. Prostě je zde, jak se, nyní tak módně, nazývá – tvůrčí HUB.

Nedílnou součástí „Industrie“ je i milá nonkonformní kavárnička. Škoda, že se před divadlem nepodávala káva… Údajně by prý rušil kávovar??! Ale čaj zde nabízeli. To nebylo možné alespoň připravit kávu v konvici? Anebo v džezvě? Nebyly k dispozici ani, v jídelním lístku inzerované, tousty. Zřejmě by rušil i touster?

To, že je areál ve velkém industriálním prostoru, má za důsledek, že do něj musíte vcházet osobní (pozor, nikoli dopravní!) vrátnicí. To tak trochu připomíná bývalý pražský holešovický prostor Studia ALTA. Tam se obdobnou vrátnicí pouze vycházelo večer po 22. hodině. Tady se vchází a vychází. Vždy a za každých okolností.

NAPOVĚDĚLA I NÁPOVĚDA

Jak odpovědět na „3 B“? Je totiž otázkou, zda je Petr Kellner osobností burzovního, buržoazního či spíše bulvárního světa? Nicméně autor Roman Sikora mu – v průběhu večera – přidal další „2 B“ – a to „bizarnost“ a „buble-gumovost“ A tak, pokud zde Petr Kellner nemá všech „pět P“, má alespoň minimálně „pět B“…

Když jdete na operu, tak vás povětšinou teprve výpravný divadelní program uvede do (často nesrozumitelného) děje. U „Opravdového interview s opravdovým Petrem Kellnerem“ neměl program tuhé desky. Ani několik stránek. Byl pouhým listem. Ale dostatečně kvalitně uvedl diváka do ekonomického dění bouřlivých devadesátých let minulého století. Jako správná tiskovina svého druhu  seznámila i s obsazením a celým autorským a inscenačním týmem. Zde musím velmi pochválit i za jmenovité uvedení nápovědy. Bohužel, toto jinde nebývá standardem. Ale i takové (pouze zdánlivé) detaily něco o divadle napovědí.

TAJEMSTVÍ DESETI KUFRŮ

Režisér Jiří Honzírek je současně i autorem scénické podoby „Kellnera“. A zde bych hned úvodem velmi pozitivně kvitoval jeho nápad s deseti kufry. Nejde zde pouze o prvoplánový symbol „prvobytně pospolného podnikatelství“ devadesátých let. Kufry se stávají nositelem rekvizit i děje. Zároveň jsou zde však i nezastupitelným scénotvorným prvkem.

Je slučitelná pozice režiséra se scénografem? Jiří Honzírek není ani prvním a ani určitě posledním tvůrcem, který na těchto dvou pomyslných židlích sedí. Nedokážu zhodnotit, zda to spíše inscenaci obohacuje… Či jej kreativní práce s prostředím scény odvádí od režijních nápadů? Těžko posoudit. Jednoznačně bych však uvedl, jak je dobré, že ve FESTE neslučují práci scénografa s kostýmním výtvarníkem. Tento nešvar vznikal patrně za minulého režimu, „aby se ušetřilo“…

Kufry dodávají inscenaci také další významy. Například ten, podle již zavedeného výrazu, původně z orientačního běhu – „kufrování“. Jedná se o bloudění či zabloudění. Postavy Kellnera i jeho protihráčky zde totiž tak trochu bloudí světem. Světem byznysu. Světem politiky. Světem morálky i cti.

Jinak je dominantním prvkem scény obrovská kulisa s letadlem.

KLOBOUK DOLŮ

Scénář a jeho režijní zpracování nepostrádají nadhled. Chválím však, že představení samo nesklouzlo na bulvární úroveň nějaké frašky. Či anekdoty.

Opravdu musím smeknout svou kšiltovku před hereckými představiteli „Opravdu živého interview s opravdovým Petrem Kellnerem“.

Ondřej Novák i pouze zdánlivě v menší roli přihrávající Vanda Klestilová nezklamali. Dokázali odstínit jemné valéry barev pestrého scénáře i naplnit inscenační nápady režiséra Honzírka. Zejména na Ondřeje Nováka v titulní roli, když musel v rychlých „kontrapunktovních střizích“ přecházet do rozličných hereckých poloh. Byl zde výrazově i pohybově dokonalý. Dokázali, spolu s Klestilovou, diváky nenásilně vtáhnout do oné „hry na miliardáře“.

Neměl bych opomenout ani vynikající scénickou hudbu Maria Buzziho. Nebyla pouhým podkreslujícím či náladovým prvkem. Svými bohatými kompozičními i aranžérskými postupy hnala představení dál, respektive mu přidávala gradaci.

KELLNER Z MASA A KOSTÍ

Jelikož se „Opravdu živé interview s opravdovým Petrem Kellnerem“ odehrává v prostorách bývalých jatek, musím závěrem napsat, že se celému tvůrčímu týmu podařilo vykreslit miliardáře z masa a kostí. Opravdu se jim zdařila ta autentická opravdovost. A nejen za to mu patří (zcela evidentně nejen moje) poděkování i uznání.

A tak snad v předsálí pouze chyběla zmíněná káva? A na scéně možná přebývalo to letadlo? Mně osobně se zdá zjednodušení Kellnerových finančních operací na bázi onoho již zprofanovaného „letadla“ být hyperbolou až příliš nadsazenou… A zjednodušující.

OPRAVDU ŽIVÉ INTERVIEW

S OPRAVDOVÝM

PETREM KELLNEREM

Původní scénář: Roman Sikora

Hrají: Ondřej Novák, Vanda Klestilová

Režie, scéna, úprava textu: Jiří Honzírek

Dramaturgie: Kristýna Břečková

Kostýmy: Marie Jirásková

Hudba: Mario Buzzi

Light design, zvuk: Judita Mejstříková

Produkce: Veronika Starova

Nápověda: Jana Nosková

Asistentky produkce: Barbora Tučková, Alica Priehradníková

Scéna: Industria, Masná 9 (bývalý areál mrazíren), Brno

Premiéra: 24. června 2020

Psáno z první reprízy 20. 7. 2020 v Brně.

Foto: Divadlo FESTE

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Je „Bílá nemoc“ barevná?

Pražské Quadriennale – výzva pro pedagogy a studenty scénografie

Jako reakci na období sociální izolace způsobené koronavirovou pandemií zahajuje PQ, ve spolupráci s Institutem umění – Divadelním ústavem (IDU), speciální edici PQ STUDIO: „společný projekt – Bílá nemoc od Karla Čapka“!

Vzhledem k tomu, že mnoho studentských projektů muselo být zrušeno, nabízíme možnost účastnit se vzdělávacího scénografického projektu, který se zaměřuje na práci s divadelním textem. Hra, kterou jsme pro tento projekt vybrali už před 80 lety, vypovídá o situaci, nebezpečně se podobající dnešku.

Pro více informací: klikněte sem .

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Nabídka, která se neodmítá!

Možnost návrhu a produkce scénografie pro vaši inscenaci

Dobrý den, vážení divadelníci,

nabízím návrh a produkci scénografie pro vaši inscenaci.

Náhled mých předchozích projektů najdete na: www.denisasvach.com, nebo: www.instagram.com/denisasvach/

Sdílet

Kontakt: Denisa Švachová, Denisasvach@gmail.com

Denisa Švachová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN