„4+4 dny v pohybu“ on-line!

Festival současného umění uzavřen, dále však vysílá podcastové studio „4×4 Live“

Po necelých třech dnech musel festival „4+4 dny v pohybu“ uzavřít budovu Nové strašnické školy, kde letos poprvé probíhal. V rámci festivalu však začalo vysílání podcastového studia „4×4 Live“, které běží dále až do pátku 16. října.

Studio je otevřenou platformou, kam byli pozváni návštěvníci, umělci a zástupci odborné veřejnosti. Nalézá se v budově Nové strašnické školy. Vzhledem k letošnímu festivalovému tématu edukace, se rozhodli organizátoři rozšířit festival do virtuálního prostoru a nabídnout tak snadno dostupný formát vzdělávání.

V rozhovorech přibližují vystavená díla a workshopy festivalu kurátoři a umělci jako: Zbyněk Baladrán, Ondřej Horák, Marcela Steinbachová, Eva Koťátková nebo Mothers Artlovers. Místostarosta Prahy 10 David Kašpar zas prozradil, co přinesl umělecký festival do sousedských vztahů na „Desítce”. Navíc i jaká je budoucnost školní budovy. Podcasty se věnují také problematice coming outu LGBT komunity, Desítka, situaci trans lidí v České republice a na Slovensku. Nebo genderové a rasové diskriminaci. Mluvit se bude o hnutí „Black Lives Matter“, aktivismu mladých lidí, digitální ekonomice, ale i o tom, jak pohlížet na náboženství v dnešní době. Popřípadě rovněž o zvuku a hudbě.

Velký prostor dostává právě školství. Podcasty započala konference „Kdo je tady učitel?“. Dále tyto přinášejí vhled do nových pedagogických metod, jak emoce ovlivňují společenství školy od kuchařek, přes učitele až k žákům a rodičům.

Pro uměleckou scénu nachystali organizátoři seminář o autorských právech umělců. Rovněž debatu o syntetických médiích. Na své diváky čeká také webinář seznámení se s programem na podporu současného umění „Umění pro město“. Debatovat se bude o roli kurátora či o environmentálním uvažování v uměleckém i pedagogickém procesu.

Podcastové studio sledujte online http://bit.ly/4x4Live, záznam si můžete pustit také zpětně.

Festival „4+4 dny v pohybu” musel být z důvodu současných vládních nařízení ukončen o týden dříve. „Podařilo se nám velkou část programu, která byla naplánována na celý týden, přesunout do posledních dvou dnů, kdy návštěva kulturních akcí byla ještě možná. Chceme poděkovat všem návštěvníkům za účast. A umělcům za schopnost rychle se přizpůsobit podmínkám, které se měnily z hodiny na hodinu“, říká Markéta Černá, producentka festivalu.

Před strašnickou školou, u stanice pražského metra, trasy A, Strašnická

Kromě výstavy současného umění „Všechno je jinak“, dílen, tanečních performancí a představení pro děti, proběhla také generálka autorské inscenace „Nothing Else, Mothers“.

Současně s festivalem „4+4 dny v pohybu“ můžete vyrazit za uměním do plenéru. Třeba na „Public Jukebox“ Krištofa Kintery do Hrachov u Sedlčan. Anebo do pražského Motola za dílem Davida Böhma a Jiřího Franty s názvem „Předmět našich hovorů“. Či do galerie pod širým nebem ProLuka, kde vystavuje brněnský street-artový umělec TIMO.

Více informací a kompletní program on-line vysílání naleznete na: ctyridny.cz/festival-2020/festival-2020-online/

Text a foto: Anna Mašátová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Kaleidoskop na dálku víc než tisíců stop

Režisér v Helsinkách, akrobati v Praze, na Jatkách78. Nová „venkovní“ inscenace „Kaleidoscope“, od Cirku La Putyka, vznikala na dálku Diváci se mohou těšit i na speciální styling vlasů!!!

Hravá, vtipná, plná výjimečné akrobacie, tance a letní uvolněné atmosféry. Tak taková bude nová premiéra souboru Cirk La Putyka, nazvaná „Kaleidoscope“. Již v úterý 9. června zahájí program letní scény pražských Jatek78. Inscenace se pyšní hned několika prvenstvími.

Jde o vůbec první premiéru souboru po nucené koronavirové přestávce. Finský režisér Maksim Komaro, který se členy Cirku La Putyka již uvedl inscenace „Slapstick Sonata“, „PLAY“, „Batacchio“ a „Isole“, ji vůbec poprvé (a snad i naposledy), kvůli zavřeným hranicím, připravoval pouze na dálku z Helsinek. Konkrétně on-line, pomocí kamer a monitoru.

Rovněž se jedná o vůbec první ryze venkovní produkci v historii souboru. S ní se, letos v létě, vydá putovat po větších i menších městech České republiky.

Základ slova kaleidoskop je řecký a víceméně znamená pozorování krásných forem. A o tom ten projekt vlastně je – o tom, že se soustředíme spíše na krásu a kouzlo okamžiku i výsledného tvaru, než na hlubší filozofování o smyslu života a bytí,” vysvětluje režisér Maksim Komaro, který do inscenace obsadil osm českých akrobatů, herců a tanečníků.

Trampolíny jsou již nezbytnými partnerkami herců a hereček

Na své si přijdou milovníci nového cirkusu, na scéně se objeví, kromě již tradičních skoků na trampolíně, teeterboard, naskakovaný teeterboard, trampolína, walking globe, rolla bola, závěsná akrobacie, to vše doplněné o taneční choreografie, gagy a humor.

Hudbu zkomponoval Jan Balcar, o kostýmy a make-up se postarala Kristina Záveská, scénu vytvořila Pavla Kamanová, autorem světelného designu je Jan Mlčoch a zvukovou stránku měl na starosti Jan Středa.

Premiéra inscenace proběhne 9. června, bohužel bez fyzické účasti režiséra, první reprízy pak 10. a 11. června. A další provedení jsou na programu 10. až 13. července. To vše na letní scéně postavené vedle prostoru Jatka78. Vstupenky jsou k dostání v síti GoOut, diváci budou rozsazeni v souladu s platnými hygienickými opatřeními.

Více informací na: www.laputyka.cz

nebo: www.jatka78.cz.

»Kaleidoscope«

Obsazení: Daniel Komarov, Jiří Weissmann, Michal Boltnar, Adam Joura, Naim Ashhab, Adéla Míšková, Helena Nováčková, Nikol Fryšová

Režie: Maksim Komaro

Scénografie: Pavla Kamanová

Hudba: Jan Balcar

Kostýmy, make-up: Kristina Záveská

Technická spolupráce: Olin Procházka, Daniel Hajtl, Prokop Štěpánek

Světelný design: Jan Mlčoch

Zvukový design: Jan Středa

Foto: Jiří Šeda

Video: Jakub Jelen

Grafický design: Martin „Vosa“ Sršeň

Styling vlasů: Lenka Habartová, Jan Balcařík

Produkce: David Ostružár

Producent: Cirk La Putyka

Ze zkoušek představení, tentokrát v interiéru

Foto: Jiří Šeda

Jiří Sedlák

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Údiv střídá údiv

Tancující babičky překvapily! Moderní i tradiční tanec, smích, neotřelé nápady, průřez exotickou korejskou kulturou.

V rámci festivalu TANEC PRAHA diváci zhlédli představení „Dancing Grandmothers“ korejské choreografky Eun – Me Ahn. Podtitulek „Událost sezóny“ napovídal, že máme před sebou něco mimořádného a vskutku, bylo tomu tak.

 Dancing Grandmothers“ bylo nejen sondou do korejské kultury a národa, ale také vynikající zábavou pro diváky.

Zpočátku videoprojekce přináší obrazy korejské krajiny i měst a záblesky každodenního života Korejců. Do toho přichází tanečníci, kteří střídají všechny možné různobarevné kostýmy, sem tam zpestřené ponožkami, které jsou každá jiné barvy. Neustále se střídající tanečníci v kostýmech… Začínám být trošku skeptická. Ale stop – je tady videoprojekce s obrazy korejských žen, které tančí ve svém přirozeném prostředí svůj národní tanec. Tančí s radostí, zapomínají na všechny strasti života, bolavá záda se na chvilku narovnají a nemohoucí se na pár sekund pustí opěrného vozíku, tančí  se v obchodě, na poli, na ulici. Dojemné, směšné, jak chcete. Ale díváme –li se pozorně, vidíme mnoho z korejského života, oblečení, prostředí, domovy, práci, životní styl. Postupně se plátno zaplní všemi možnými obrazy tančících babiček a divákům se vloudí úsměv na tvář, ať  už chtějí nebo ne.

Opět přichází na scénu tanečníci a představení se stupňuje. Mladí muži tančí s babičkami (ať mladíci nebo babičky, všichni tančí se stejnou vervou a energií) a teprve teď přichází nálož neuvěřitelných nápadů. Tanec je doplněn videoprojekcí třeba tak, že v jednom rohu se náhle objeví hlava zvířete a hned zas v druhém, jakoby tanečníky zvíře špehovalo. Musíte se smát. Obraz i zvuk doplňují tanečníci neutuchající energií, tradiční korejská hudba střídá supermoderní. Pak zase tančí babička v náručí muže, pro kterého pláče…

Choreografce Eun – Me Ahn, která ve svém díle vyzvedla mladé muže, protože podle jejích vlastních slov právě oni představují budoucnost národa, se podařilo také současně ukázat krásnou myšlenku, totiž, že mladíci, (zejména v okamžiku, kdy berou starší ženy do náručí) si žen váží a respektují je. To podle slov autorky v Koreji není tak úplně pravda a žena je v podřízeném postavení.

 Nelze opomenout moment, kdy mladí tanečníci předvádí svou taneční variaci se širokými kalhotami. Člověk žasne, kolik různých nápadů je možné vidět a jak se obyčejné kalhoty dají v tanci využít.

Korejský pohybový slovník a pověstná mrštnost tohoto  národa se přece jen liší od českého tance, proto český divák se zájmem sleduje každý pohyb.

 Mladé talenty vystřídají „babičky“. Musíte  uznat, že starý člověk může být v tanci velice roztomilý, dávat energii a radost ostatním a nemusí být právě superhvězda, aby druhé těšilo se na něj dívat. Ostatně tyto usměvavé babičky jsou toho dokladem. Tanečník určitě nemusí nutně ukončit ve čtyřiceti letech kariéru, ale musí v sobě prostě mít „to něco“.

 Smích je požehnání“ hlásá slogan a korejští umělci si můžou strhat bránice, mladíci i babičky si v hlasitosti smíchu v ničem nezadají.

Ke konci představení je na dovršení vší pestrosti dokonce použit stroboskop.

Dancing Grandmothers“ je jedinečné představení, divák má možnost nejen nahlédnout do korejské kultury, módy, ale také se smát, žasnout nad všemožnými choreografickými nápady a výrazovými prostředky, (Eun – Me Ahn si byla velmi blízká s Pinou Bausch, která ji od počátku milénia často zvala do Wuppertalu),  ale i těšit se z vitality babiček a radosti se kterou tančí.

Musíme také obdivovat fyzickou kondici tancujících žen, které v podstatě devadesát minut tančí v dosti ostrém tempu. Bravo! A pak, že je tanec pouze uměním mládí! Tyto ženy dokazují pravý opak.

Na závěr jsou diváci vyzváni k tanci s korejským souborem, a tak, ačkoliv mě bolí páteř po těžkém úrazu, nechávám se inspirovat stařenkou, která se pustila opěrného vozíku,  a tančím, co mi síly stačí.

 Dancing Grandmothers“ patří bezesporu k nejlepším představením, které jsem letos měla možnost zhlédnout, jak po stránce výrazových prostředků, tak i díky tomu, že vypovídá mnohé o nám vcelku málo známé Korejské zemi.

 Foto: Vojtěch Brtnický a TANEC PRAHA

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

 

MINE překračuje hranice žánrů

Součinnost zvuku, hlasu, pohybu, světelného designu a kostýmů, to je MINE by T.I.T.S.

23.+ 24.11.2017 / 19:30

“MINE” by T.I.T.S.

“MINE” je čtvrtou audio-vizuální performancí nezávislého skandinávsko-českého kolektivu T.I.T.S. Jedná se o neobvyklý tvar, který překračuje hranice několika žánrů.

Tato „fyzická opera“ zkoumá smysl pro vlastnictví a naši hluboce zakořeněnou instinktivní touhu vlastnit a potřebu teritoriálně se vymezovat. Performance je založená na intenzivní součinnosti zvuku, hlasu, pohybu, světelného designu a kostýmů tak, aby zprostředkovávala osobní zkušenost s naším každodenním „mít či nemít“, prosazováním svých nároků na osobní prostor, tedy na individuálně-intimní území, ale také na věci, nebo dokonce na ostatní lidi. Dost možná kosmos našich malých životů odráž&ia cute; celospolečenské univerzum.

Koncept, performer: Nela H. Kornetová (CZ/NOR)
Performer: Lærke Grøntved (DK)
Performer: Tobias Shaw Petersen (DK)
Performer: Josephine Kylén-Collins (SWE)
Zvukový design: Björn Hansson (SWE)
Scenografie, světla, kostýmy: Heidi Dalene (NOR)

Tatiana Brederová

Taneční magazín