Pravidla úklidu

Připravovaná autorská inscenace popíše realitu pracovních podmínek Ukrajinek v Česku

Premiéra se odehraje na festivalu Divadelní Flora, poté bude k vidění na olomouckém i pražském jevišti

Olomoucké Divadlo na cucky ve spolupráci s pražským A studiem Rubín a Kolonií z.s. uvede premiéru autorské inscenace Pravidla úklidu. Dokumentární projekt vychází z příběhů žen z východu, které se vydaly do Česka za lépe placenou prací. Na základě reálných svědectvích vypovídá o práci v domácnostech, práci na černo a péči a rodičovství na dálku v těch nejmizerněji placených profesích. Autorkou a režisérkou je Lucie Ferenzová. Tři ženské hrdinky představují Anita Krausová, Martina Jindrová a Táňa Malíková. Prvního uvedení se inscenace dočká v rámci 25. ročníku festivalu Divadelní Flora 9. května, pražská premiéra pak proběhne v A studiu Rubín 10. června.

Podle Českého statistického úřadu předstihla v roce 2019 ukrajinská menšina svým počtem obyvatel žijících v Česku (zhruba 145 000) historicky nejpočetnější českou menšinu – Slováky. Během koronavirové pandemie sice počty pracujících Ukrajinců v České republice klesly asi o 7 %, ale i tak se jedná o jednu z nejpočetnějších českých menšin. Český statistický úřad navíc pracuje jen s oficiálními daty, proto existuje velký předpoklad, že počet lidí z Ukrajiny živících se v Česku jako levná pracovní síla je mnohem vyšší.

Temně dokumentární Pravidla úklidu vypráví příběhy žen, které se do České republiky vydaly s cílem vybudovat lepší život pro sebe a svou rodinu. „Prvotním impulzem k přípravě inscenace pro mě bylo setkání s knížkou Petry Hůlové, ‚Čechy, země zaslíbená‘, která zachycuje život ukrajinské uklízečky v Čechách,“ popisuje režisérka Lucie Ferenzová a dodává „Dílo je ale z roku 2012 a za tu dobu se toho hodně změnilo, jak ze sociálního, tak politického hlediska. Proto jsem se v minulém roce rozhodla oslovit k rozhovorům ženy z Ukrajiny, které nyní pracují v České republice. Překvapilo mě, že velké procento o své práci nechtělo vůbec mluvit. Nakonec jsme převážně čerpali z vyprávění paní Natálie, která se mi ozvala sama díky blízkému vztahu k divadlu.“

Příběhy Ukrajinek, které doma nechaly své děti vychovávané prarodiči nebo známými, aby v Česku pracovaly jako uklizečky či ošetřovatelky za minimální mzdu, nejsou vůbec ojedinělé. Tyto příběhy bohužel často obsahují i různé typy vykořisťujících systémů ukrajinských zaměstnavatelů či agentur, které minimum minimální mzdy ještě zmenšují. Svou roli hraje i strach v podobě mafiánských praktik v případě, kdy by se někdo z pracujících chtěl vymanit. A tak z jedné strany tyto ženy bojují s černým trhem práce a z druhé strany se státní legislativou (např. v podobě daní, získání víz, trvalého pobytu, nebo pokud chtějí do Česka přivést a vychovávat zde svoje děti). Přesto všechno tady zůstávají a denně vykonávají práci, kterou mnozí chápou jako podřadnou, těžkou a nevděčnou. A my se v naší inscenaci snažíme poukázat na mnohovrstevnost této situace,“ dodává Ferenzová.

Původní záměr dokumentu zkoumat podmínky práce, transnacionální rodičovství a migraci ovlivnila ruská invaze na Ukrajině. „Mnohem více reflektujeme příběh žen v totálním ohrožení při probíhající maskulinní válce. S invazí zároveň vytanulo téma vztahu Čechů k prekarizované práci – jinými slovy, každý si teď mohl dovolit ‚svoji Ukrajinku‘, protože to najednou mělo náboj pomoci a solidarity. Vedle toho se v inscenaci věnujeme komodifikaci práce na Youtube, otázce rolí při práci v domácnosti a péči jako takové. Dojde i na pověstný definitivní úklid Marie Kondo. Pravidla úklidu tak rozhodně nejsou jen prosté existenciální drama o utrpení žen v době ukrajinsko-ruského konfliktu,“ uzavírá Ferenzová.

Herečky Anita Krausová, Martina Jindrová a Táňa Malíková na sebe vrství charaktery různých mluvčí, aby je v další situaci svlékly a vyměnily za jiné. Témata hovoru, podobně jako jevištní akce mají stejného jmenovatele a tím je úklid, péče a prekarizovaná práce. Autorkou jednoduchého a přesto výrazného scénického řešení, ale také kostýmů a videa je dlouhodobá spolupracovnice Kolonie Andrijana Trpković. Podobně jako hudebnice Markéta Ptáčníková, která vytvořila nejen songy, které v inscenaci zazní, ale je také autorkou všech hudebně-zvukových ploch.

Inscenace Pravidla úklidu navazuje na dlouhodobou spolupráci A studia Rubín s divadlem Kolonie z. s., která se věnuje společensky angažovaným tématům cestou autorských inscenací, tentokrát navíc za spoluúčasti olomouckého progresivního Divadla na cucky. Inscenace bude jednou měsíčně uváděna jak v Divadle na cucky, tak v pražském A studiu Rubín.

Olomoucká premiéra se uskuteční v pondělí 9. května od 19 hodin – zahájí tak program 25. ročníku mezinárodního festivalu Divadelní Flora.

Představení je již aktuálně vyprodáno, vstupenky na další reprízy 10. a 11. května lze rezervovat na webu www.divadlonacucky.cz. Pražští diváci si na premiéru Pravidel úklidu počkají do 10. června, předprodej vstupenek naleznou na www.astudiorubin.cz.

Pavla Umlaufová 

pro Taneční magazín

Pobyt

Současný tanec zabývající se tématem existencialismu

Již tuto neděli proběhne premiéra autorské inscenace Jana Razimy s názvem Pobyt. Jedná se o choreografii v žánru současného tance zabývající se tématem existencialismu. Premiéra se uskuteční 1. 5. 2022 v divadle PONEC od 20:00. Choreografie Pobyt je absolventskou prací Jana Razimy v rámci studia choreografie na pražské HAMU. Zabývá se tématem existencialismu a pocitem marnosti. Vypráví o rozhodnutí nesmířit se s pocitem bezvýznamnosti a o snaze objevit alespoň indicie, které by vedly k odkrytí významu bytí člověka.

Osamocená postava, ztracená v mrazivé pustině, hledá cestu, jak překonat pocit odcizení a dosáhnout sounáležitosti, nebo alespoň smíření s tímto světem. Hlavními inspiračními zdroji tohoto projektu je kniha Mýtus o Sisyfovi A. Camuse a pojem „Dasein“ moderní filozofie, který se věnuje tématu existence člověka. Poprvé jej použil G. W. F. Hegel a filozof Jan Patočka jej překládá právě jako pobyt. „Téma existencialismu a hledání vlastního smyslu považuji za velmi aktuální jak na osobní, tak i společenské rovině.

Gradaci tohoto tématu lze vypozorovat především v posledních dvou letech, kdy probíhala pandemie a nyní doznívají její následky. Věřím proto, že je v těchto dnech více než vhodné se existencialismu umělecky věnovat.” (Jan Razima)

Pro projekt vznikla autorská hudba, kterou komponuje mladý nadějný skladatel Michael Andrew Burt. Hudba využívá přírodních zvuků např. zvuky padajících, kácených stromů, zvuky ledu a jeho praskání či zvuky samovolného odtávání a borcení ledovců. Inscenace vzniká v rozmezí dvou let od léta 2021, prezentace prvního bloku tvůrčí práce proběhla 10. 9. 2021 v KD Mlejn. Od ledna 2022 probíhá druhá fáze tvůrčího procesu, který vyvrcholí nedělní premiérou 1. 5. 2022 od 20:00 v divadle PONEC. Dočasná Company je uskupení tvůrců a umělců v oblasti současného tance a fyzického divadla, kteří různými způsoby přesahují do jiných uměleckých stylů, žánrů a forem. Dočasná Company kolem sebe sdružuje skupinu lidí a vytváří platformu propojující umělce z oblasti hudby, fotografie, filmu a výtvarného umění. Členové se také aktivně zapojují do lektorské a pedagogické činnosti.

 

Cílem Dočasné Company je rozmělnit hranice mezi tvorbou pro širokou veřejnost a intelektuálním uměním pro odborné publikum, stejně jako nacházet přesahy divadelních a nedivadelních forem. Momentálně vytváří několik uměleckých projektů převážně v Praze, ale působí i v regionech.

 

Natálie Matysková

pro Taneční magazín

Osvěžující Elixir hudby, tance a vtipu

Kultura v době pandemie rozhodně nezmizela

Mezinárodní centrum tance, Taneční centrum Praha, konzervatoř –gymnázium uvedlo 2. února, v době covidové, s napětím očekávané taneční divadlo pod názvem ‚Elixír‘ (připravovat představení v pandemické době je věru nelehký úkol).

Večer se skládal z několika částí – nejdříve vystoupili žáci Baletu Praha Junior v inscenacích ‚Painted Rainbow, Malé Pošetilosti , Vzpomínky‘.
‚Painted Rainbow‘ si vzalo jako hlavní téma ženu. Žena – ochránkyně domova i emancipovaná žena. Je toto možné sloučit? (choreografie: Attila Egerházi, asistent choreografie: Antonín Schneider, hudba: Jean Sibelius, Maurice Ravel).

‚Malé pošetilosti‘ řešily naše místo ve společnosti. Jak na to? Chceme někam patřit a naše maličké pošetilostičky nás možná někdy i vedou tím správným směrem. ( choreografie: Tereza Hloušková, hudba: Claudio Monteverdi, Philip Glass, Antonio Vivaldi – úprava Armand Amar), sólo Tereza Logojdová – TCP, Albert Kaše – absolvent konzervatoře).

‚Vzpomínky‘ nás vedou do světa našich okamžiků štěstí i životních krizí, hledáme odvahu a sílu jít dál, ptát se proč a jaký to má smysl. (Choreografie: Vlasta Schneiderová, hudba: Georg Friedrich Handel, buddhistická mantra, Matteo Bocelli). Doladěno i mluveným slovem – verše: Ivan Slavík, přednes – Jaromír Meduna.

Zvlášť by se dalo vyzdvihnout sólo Umírajcí labuť ( (choreografie Anna Jirmanová, asistent: Viktor Svidró, hudba: Camille Saint-Saens). Umírající labuť a slavný Saint-Saensův cyklus Karneval zvířat obsahuje zřejmě nejslavnější etudu historie tanečního umění – 13. obraz – Umírající labuť. Tvrdí se, že první interpretka Anna Pavlova toto sólo tančila 3950 krát, a to v 57 zemích světa. Je to jednoduše kultovní dílo Fokinovy reformy baletu 20. století.

Ať už přemýšlím sebevíc, myslím, že v této první části měly vystoupení jedno společné, až na výjimky. Všechny choreografie byly perfektní, pohyby tanečníků neměly žádnou chybu, precizní a dokonalé. Vytknout nelze nic. Jenže …. jakoby tu něco scházelo. Cit, pocit, emoce, prožitek. Vlastně jsem v určitém okamžiku nevěděla, zda umírající labuť umírá radostně nebo s bolestí. Je těžké, mladým tanečníkům něco vytýkat, neboť pro emotivní prožitek potřebují oni sami životní zkušenosti a tyto mladý člověk zkrátka nemá. Potom mi nezbývá než říci, že vystoupení byla zdařilá.

Ovšem ne tak tomu bylo v druhé části – s názvem Elixír (choreografie: Viktor Konvalinka, asistent choreografie: Jan Schneider, hudba: Solomon Burkem, Karpatt, Manuel, Coralie Clément, Luis Mariano) . Tak tady už nezbývá než jen pět oslavné ódy.

V první řadě je třeba zdůraznit, že pohyby byly dokonalé, propracované, absolutně padnoucí do hudby a hudbu plně vyjadřující. Celkově se dá hovořit až o rafinovaném pojetí, tu a tam se objevili jen mužští tanečníci, tedy na své si přišla ženská část publika, tu a tam se objevily ženské tanečnice, coby jeptišky, ale v některých momentech jim oblečení odhalilo na nohou podvazky, a to celé bylo dokreslené červeným světlem. Takže zase mužská část publika pookřála. Přesně jako doplnil slovem Jiří Lábus – „Mužská představivost je prevít“. Myšlenka ‚Elixíru‘ jako taková byla humorná a dalo by se řici, že i tanečníci (Balet Praha Junior, Pražský komorní balet, sólo Viktor Svidró, Albert Kaše a Dalibor Lekeš, členové Pražského komorního baletu) jí byli trošku strženi a s vervou sehráli celou inscenaci. Zápletka byla poměrně jasná, zkrátka každý chtěl uchvátit zázračný Elixír, slibující věčný život, který se do ospalé francouzské hospůdky jakýmsi způsobem vloudil. Ovšem, každý pojal cestu k Elixíru po svém a rozhodně se nechtěl dělit. Ať padouch, nebo vtělení zbožnosti v podobě jeptišek, v zásadě všichni stejní…. Momenty, kdy jeptiška ubila svého milého a z kamarádů byli nepřátelé, vyloudily úsměvy na tvářích publika. Představení doplnilo mluvené slovo, kterého se ujal Jiří Lábus, dá se říci, že nikdo lepší pro tento příběh nemohl být vybrán.

Na konci představení se diváci loučili potleskem ve stoje. V době pandemie, byl Elixír skutečně elixírem něčeho osvěžujícího, radostného, umělecky krásně zpracovaného, naplněného humorem, z tanečníků sršela energie a na jejich pohyby byla radost pohledět. Až jsem si kladla otázku, jak mohlo tak krásné dílo v době nejistoty, zda se představení vůbec podaří odehrát, vzniknout. Elixír je trošku protipólem k představení Letem světem, které bylo spíše poučné a k smíchu určitě nebylo. Obě ale patří k nezapomenutelným zážitkům a stojí za to vidět je i několikrát. Jsou vhodná pro rodiny s dětmi, i dospělé. Nezbylo mi, než vyjádřit hluboký obdiv tvůrcům.

Foto: Archiv TCP
Eva Smolíková
Taneční magazín

Rozhovor s hadím mužem Ludvíkem Janíčkem / Berouskem

„Znám svou hranici a tu nepřekonávám“

V současné době jediný tuzemský hadí muž. Jak jméno napovídá, pochází (napůl) z umělecké cirkusové rodiny.  Dokáže se protáhnout tenisovou raketou, „poskládat“ se do bedny velmi malých rozměrů a předvádí všechny možné i nemožné pozice se svým tělem.

Máte neuvěřitelně ohebné tělo. Po kolik generací se skládaly takové geny? Co dělali  Vaši předkové?

„Babička byla krotitelka tygrů, jediná v ČR, dědeček cvičitel medvědů.  Máma dělala artistku, když byla mladší, teď vystupuje s papoušky ara. Táta z cirkusové rodiny nebyl, ten byl gymnasta.  Jsem z dvojčat, Angelika, moje dvojče, je vzdušná akrobatka, hadí ženu nedělá.“

 Ludvík a dvojče Angelika

Ludvík s mladší sestrou Anitou 

Jak jste se tedy vlastně k této disciplíně, dá-li se to tak nazvat, dostal?

„Ve svých  deseti letech jsem byl právě  s rodiči ve Švýcarsku a  s nimi vystupoval i ruský hadí muž. Tam jsem se s ním seznámil, tehdy jsem ještě nevystupoval. Ale Angelika už ano. Moji rodiče  se s ním domluvili, aby byl mým trenérem.  Takže jsem začal. Trénoval jsem rok a poté už jsem vystupoval.“

Jak často jste musel cvičit?

„Vždy od  pondělí do pátku,  sobotu a neděli jsem měl volnou, trénovali jsme dvě nebo dvě a půl hodiny, jak kdy.“

Jak jste ten trénink coby kluk vnímal, těšil jste se na něj  nebo to bylo nepříjemné?

„No,  ze začátku jsem měl radost, že mám trenéra, ale později jsem  okusil, že to hodně bolí, ty začátky byly skutečně velmi bolestivé. Byl jsem vlastně ještě dítě, při těch trénincích jsem plakal, chtěl jsem skončit, ale rodiče to nedovolili.  Takže jsem trénoval dál. Nebyl jsem na to zvyklý, nabolelo to dost, ale teď jsem už v úplné pohodě. Protahuji se tenisovou raketou, zalézám do malé bedny z plexiskla atd. Úplná „normálka.“

Ale tahle „normálka“ by asi nebyla pro každého, nebo ano? To se snad ani nedá nacvičit, pokud k tomu člověk nemá už dané dispozice, že?

 „Já si myslím, že jsem  potřebnou pružnost a ohebnost  měl, s tím jsem se  trošku narodil. Zkoušel jsem  toho ruského hadího muže  napodobovat, vzal jsem si nohu a strčil jsem ji za hlavu, to ano, trošku jsem už   ohebný byl, ale všechno ostatní  mě už naučil on.  Ale asi by to pro každého opravdu nebylo

Žít u cirkusu není úplně běžné.  Jak to vlastně máte se studiem?

„Já jsem se narodil v Itálii, rodiče tam zrovna pracovali.  Studoval jsem doma s rodiči, na sezonu jsme vždy odjeli, třeba právě do Itálie, do Německa či Holandska, poté jsme se vrátili do Česka a dělali zkoušky ze všech předmětů. Dostali jsme vysvědčení a zase jsme se vrátili na sezonu do zahraničí.“

Cítíte  se být víc Čech nebo Ital?

„Tak  Itálii mám opravdu hodně rád.  Miluji italskou kulturu, mluvím italsky, dá se říct dobře, ale pořád bych řekl, že se cítím víc doma tady u nás v České republice.

Tedy studia, tréninky, zahraničí. Jak vlastně vypadá takový „všední den“ hadího muže?

„Sezona  začíná většinou v březnu a prakticky skončí  na konci listopadu. Když  skončí, tak někdo zůstává doma anebo si jezdí ještě na angažmá někam do zahraničí na vánoční vystoupení. Já jsem třeba teď měl jet do Německa, ale vzhledem k této covidové  situaci, kterou zrovna prožíváme, mi moji cestu zrušili. Ale  např. moje sestra  v tuto dobu v Německu právě vystupuje.

Můj běžný den asi vypadá takto:  po snídani jdu třeba běhat, sportuji, protahuji svaly. Dále  mám nějaký trénink, chvilku je volný čas, ten využívám podle situace. V současné době už třetím rokem pracuji u hororového cirkusu a vystoupení začíná  až v 19 hodin večer. Jsem-li v nějakém městě, jdu si je prohlédnout,  za 14 dní jsem třeba v nějakém úplně jiném městě, takže se tam trošku porozhlédnu a večer je vystoupení.“

Kolik cizích zemí  jste  vlastně projel? 

„Samozřejmě několikrát Itálii, tam to mám opravdu  moc rád, zejména severní Itálie se mi líbí,  hodně jsem toho projel díky rodičům,  vystupovali  jsme např. ve Francii, Německu,  Holandsku , Belgii, Švýcarsku, nejdál jsem byl na Islandu.“

Když se řekne hadí muž, zní to fantasticky atraktivně. Máte pružnost, perfektní svaly.  Ale co za pár let, nepřemýšlíte také o tom, že se třeba zraníte, nebo že Vaše zdraví jednoho dne vypoví službu?

„Správná otázka. Já o tom právě teď nějak opravdu začínám přemýšlet. Taky slýchávám hodně často, že až budu starý, nebudu moci chodit, klouby nebudou funkční, opravdu hodně lidí mi něco takového říká, myslívám na to.“

Děláte něco pro to, abyste takové předpovědi zabránil?

„Zatím je to tak, že se snažím  vytrvat. Stravuji se tím způsobem, abych moc nepřibral a dokázal se tedy protáhnout tenisovou raketou, rourou, zalézám do malé bedny z plexiskla. Pokud totiž přiberu více svalové hmoty, tím se mi ty triky dělají hůře, nebo by nešly udělat vůbec.“

Hm. Ale přece ‚chlapák‘  by  nějaké svaly mít měl, ne?

„Ano, ..ale já jsem takový štíhlý chlapák, žádná ‚korba‘, ale  úplně hubený nejsem!

Souhlasím.

Pořád mi nesedí jedna věc. Nějakou dobu to všechno jde. Ale může přijít okamžik, ať už svalnatý nebo hubený, může na takové cvičení doplatit zdravím. Možná mají zlé jazyky pravdu…. Nebojíte  se?

„Bojím. Už jsem si hledal nějaké přípravky na klouby a vazy.“

Asi to budí hrůzu, přijít o fyzickou  schopnost, pokud je člověk na tom ve své profesi závislý, že?

„To ano. Myslím, že  např. pro člověka, který je super extra třída, je mnohem a mnohem strašnější o svou  fyzickou schopnost   přijít, než pro toho, kdo takovou schopnost ani nikdy nepoznal. Rozhodně ho to bolí mnohem a mnohem víc, že už ty věci nezvládne, to je holý fakt. Já  bych asi tohle chtěl dělat tak  do 45-ti let, snažit se udržovat v kondici a vypadat mladě…

Když se rozhlédnete  kolem sebe v cirkuse, je hodně takových lidí, kteří by se  třeba protáhli tenisovou raketou  jako Vy?

„Řekl bych, jak kdo.  U každého je to  trošku jiné.“

Kolik je hadích mužů v ČR?

„Jsem sám.  Ale v zahraničí je jich více.“

Aha. Asi je to přesně tak jednoduché, jak to vypadá (smích)…..

Cirkusoví umělci se také často zraní. Jiří Berousek (v Tanečním magazínu máme rozhovor), přiznal, že už je prakticky „sešroubovaný“ celý.  Jak to je  u Vás?

„U  cirkusu se občas stane nějaká nehoda. Záleží na mnoha faktech.  Třeba setra vystupovala na vzdušné hrazdě, tam se to přihodí. Ona měla opasek  a za ten je přivázaná lonž. To znamená, že pokud spadne, nic se jí nestane.  Ale pokud někdo  vystupuje bez lonže a bez lana,  tak sem tam  samozřejmě k úrazu  dojde.  Já  jsem asi za svou kariéru nic takového nezaznamenal,   jednou mi vyskočilo  rameno, s tím byl problém, ale pak už to zase bylo dobré, takže nic převratného.“

 Dnešní doba hledí hlavně na výkon, to je známé. Mnoho umělců ať už cirkusových nebo třeba tanečníků  jde  až za hranu svých možností. Děláte také  něco takového? Snažíte se až překročit hranice lidských  možností?  

„Všeobecně  si myslím, že každý by měl tu svou hranici znát a tu nepřekonávat.  Snažím   se zlepšovat, ale já své hranice znám a  přes ty nejdu,  abych si  nijak neublížil.“

Jsou i tací, kteří přejdou Niagarské vodopády bez jištění, či dělají jiné kousky bez jakéhokoliv jištění. Co  si o tom myslíte?

„Tyhle lidi vnímám jako frajery, ale určitě by na sebe měli dávat pozor. Vím,  že  jsou profi a dělají to pravidelně a několik desítek let, ale ono se říká, že i Mistr tesař se někdy utne.  Já osobně bych  bez nějakého  ochranného lana do výšek asi nelezl, já bych se bál.  Říkám to otevřeně.“

Jak jste  prožíval či prožíváte dobu pandemie?

„Ze dne na den jsem zůstal bez práce, ale nejen já,  i mnoho dalších umělců. Zkoušel jsem chodit po brigádách, dostal jsem nabídku na  točení reklamy, na energy drink, takže jsem poprvé natočil reklamu atd.“

V jakém cirkusu vlastně vystupujete, máte nějaký  svůj „domácký“?

„„Jsem artista, který je spíše na volné  noze,  můj domovský cirkus je „Ohana horor cirkus“.  Dříve  jsem jezdil hodně do zahraničí,   vystupuji v různých cirkusech. A  nejenom tam, také na soukromých akcích, v divadlech, v kabaret show, nebo třeba na narozeninách Dalibora Jandy, občas někde  v televizi, v pořadu  Česko Slovensko má talent, v show Jana Krause apod.“

Vystupujete také na křtech CD? (Smích)

(Smích). „Ano, také na křtu CD „Bouří, tmou“ šéfredaktorky Evy Smolíkové…“

Jéé, a nejste Vy takový ten blonďatý, co si dává nohu za  krk?

„Tak možná myslíte mě…. Jéé, a nejste Vy taková ta blonďatá, co zpívá?“

„Tak možná myslíte mě…“

Foto: Mirek Malec

 

Ať se Vám daří a děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Ludvíka Janíčka/Berouska

Eva Smolíková