Rozhovor s hadím mužem Ludvíkem Janíčkem / Berouskem

„Znám svou hranici a tu nepřekonávám“

V současné době jediný tuzemský hadí muž. Jak jméno napovídá, pochází (napůl) z umělecké cirkusové rodiny.  Dokáže se protáhnout tenisovou raketou, „poskládat“ se do bedny velmi malých rozměrů a předvádí všechny možné i nemožné pozice se svým tělem.

Máte neuvěřitelně ohebné tělo. Po kolik generací se skládaly takové geny? Co dělali  Vaši předkové?

„Babička byla krotitelka tygrů, jediná v ČR, dědeček cvičitel medvědů.  Máma dělala artistku, když byla mladší, teď vystupuje s papoušky ara. Táta z cirkusové rodiny nebyl, ten byl gymnasta.  Jsem z dvojčat, Angelika, moje dvojče, je vzdušná akrobatka, hadí ženu nedělá.“

 Ludvík a dvojče Angelika

Ludvík s mladší sestrou Anitou 

Jak jste se tedy vlastně k této disciplíně, dá-li se to tak nazvat, dostal?

„Ve svých  deseti letech jsem byl právě  s rodiči ve Švýcarsku a  s nimi vystupoval i ruský hadí muž. Tam jsem se s ním seznámil, tehdy jsem ještě nevystupoval. Ale Angelika už ano. Moji rodiče  se s ním domluvili, aby byl mým trenérem.  Takže jsem začal. Trénoval jsem rok a poté už jsem vystupoval.“

Jak často jste musel cvičit?

„Vždy od  pondělí do pátku,  sobotu a neděli jsem měl volnou, trénovali jsme dvě nebo dvě a půl hodiny, jak kdy.“

Jak jste ten trénink coby kluk vnímal, těšil jste se na něj  nebo to bylo nepříjemné?

„No,  ze začátku jsem měl radost, že mám trenéra, ale později jsem  okusil, že to hodně bolí, ty začátky byly skutečně velmi bolestivé. Byl jsem vlastně ještě dítě, při těch trénincích jsem plakal, chtěl jsem skončit, ale rodiče to nedovolili.  Takže jsem trénoval dál. Nebyl jsem na to zvyklý, nabolelo to dost, ale teď jsem už v úplné pohodě. Protahuji se tenisovou raketou, zalézám do malé bedny z plexiskla atd. Úplná „normálka.“

Ale tahle „normálka“ by asi nebyla pro každého, nebo ano? To se snad ani nedá nacvičit, pokud k tomu člověk nemá už dané dispozice, že?

 „Já si myslím, že jsem  potřebnou pružnost a ohebnost  měl, s tím jsem se  trošku narodil. Zkoušel jsem  toho ruského hadího muže  napodobovat, vzal jsem si nohu a strčil jsem ji za hlavu, to ano, trošku jsem už   ohebný byl, ale všechno ostatní  mě už naučil on.  Ale asi by to pro každého opravdu nebylo

Žít u cirkusu není úplně běžné.  Jak to vlastně máte se studiem?

„Já jsem se narodil v Itálii, rodiče tam zrovna pracovali.  Studoval jsem doma s rodiči, na sezonu jsme vždy odjeli, třeba právě do Itálie, do Německa či Holandska, poté jsme se vrátili do Česka a dělali zkoušky ze všech předmětů. Dostali jsme vysvědčení a zase jsme se vrátili na sezonu do zahraničí.“

Cítíte  se být víc Čech nebo Ital?

„Tak  Itálii mám opravdu hodně rád.  Miluji italskou kulturu, mluvím italsky, dá se říct dobře, ale pořád bych řekl, že se cítím víc doma tady u nás v České republice.

Tedy studia, tréninky, zahraničí. Jak vlastně vypadá takový „všední den“ hadího muže?

„Sezona  začíná většinou v březnu a prakticky skončí  na konci listopadu. Když  skončí, tak někdo zůstává doma anebo si jezdí ještě na angažmá někam do zahraničí na vánoční vystoupení. Já jsem třeba teď měl jet do Německa, ale vzhledem k této covidové  situaci, kterou zrovna prožíváme, mi moji cestu zrušili. Ale  např. moje sestra  v tuto dobu v Německu právě vystupuje.

Můj běžný den asi vypadá takto:  po snídani jdu třeba běhat, sportuji, protahuji svaly. Dále  mám nějaký trénink, chvilku je volný čas, ten využívám podle situace. V současné době už třetím rokem pracuji u hororového cirkusu a vystoupení začíná  až v 19 hodin večer. Jsem-li v nějakém městě, jdu si je prohlédnout,  za 14 dní jsem třeba v nějakém úplně jiném městě, takže se tam trošku porozhlédnu a večer je vystoupení.“

Kolik cizích zemí  jste  vlastně projel? 

„Samozřejmě několikrát Itálii, tam to mám opravdu  moc rád, zejména severní Itálie se mi líbí,  hodně jsem toho projel díky rodičům,  vystupovali  jsme např. ve Francii, Německu,  Holandsku , Belgii, Švýcarsku, nejdál jsem byl na Islandu.“

Když se řekne hadí muž, zní to fantasticky atraktivně. Máte pružnost, perfektní svaly.  Ale co za pár let, nepřemýšlíte také o tom, že se třeba zraníte, nebo že Vaše zdraví jednoho dne vypoví službu?

„Správná otázka. Já o tom právě teď nějak opravdu začínám přemýšlet. Taky slýchávám hodně často, že až budu starý, nebudu moci chodit, klouby nebudou funkční, opravdu hodně lidí mi něco takového říká, myslívám na to.“

Děláte něco pro to, abyste takové předpovědi zabránil?

„Zatím je to tak, že se snažím  vytrvat. Stravuji se tím způsobem, abych moc nepřibral a dokázal se tedy protáhnout tenisovou raketou, rourou, zalézám do malé bedny z plexiskla. Pokud totiž přiberu více svalové hmoty, tím se mi ty triky dělají hůře, nebo by nešly udělat vůbec.“

Hm. Ale přece ‚chlapák‘  by  nějaké svaly mít měl, ne?

„Ano, ..ale já jsem takový štíhlý chlapák, žádná ‚korba‘, ale  úplně hubený nejsem!

Souhlasím.

Pořád mi nesedí jedna věc. Nějakou dobu to všechno jde. Ale může přijít okamžik, ať už svalnatý nebo hubený, může na takové cvičení doplatit zdravím. Možná mají zlé jazyky pravdu…. Nebojíte  se?

„Bojím. Už jsem si hledal nějaké přípravky na klouby a vazy.“

Asi to budí hrůzu, přijít o fyzickou  schopnost, pokud je člověk na tom ve své profesi závislý, že?

„To ano. Myslím, že  např. pro člověka, který je super extra třída, je mnohem a mnohem strašnější o svou  fyzickou schopnost   přijít, než pro toho, kdo takovou schopnost ani nikdy nepoznal. Rozhodně ho to bolí mnohem a mnohem víc, že už ty věci nezvládne, to je holý fakt. Já  bych asi tohle chtěl dělat tak  do 45-ti let, snažit se udržovat v kondici a vypadat mladě…

Když se rozhlédnete  kolem sebe v cirkuse, je hodně takových lidí, kteří by se  třeba protáhli tenisovou raketou  jako Vy?

„Řekl bych, jak kdo.  U každého je to  trošku jiné.“

Kolik je hadích mužů v ČR?

„Jsem sám.  Ale v zahraničí je jich více.“

Aha. Asi je to přesně tak jednoduché, jak to vypadá (smích)…..

Cirkusoví umělci se také často zraní. Jiří Berousek (v Tanečním magazínu máme rozhovor), přiznal, že už je prakticky „sešroubovaný“ celý.  Jak to je  u Vás?

„U  cirkusu se občas stane nějaká nehoda. Záleží na mnoha faktech.  Třeba setra vystupovala na vzdušné hrazdě, tam se to přihodí. Ona měla opasek  a za ten je přivázaná lonž. To znamená, že pokud spadne, nic se jí nestane.  Ale pokud někdo  vystupuje bez lonže a bez lana,  tak sem tam  samozřejmě k úrazu  dojde.  Já  jsem asi za svou kariéru nic takového nezaznamenal,   jednou mi vyskočilo  rameno, s tím byl problém, ale pak už to zase bylo dobré, takže nic převratného.“

 Dnešní doba hledí hlavně na výkon, to je známé. Mnoho umělců ať už cirkusových nebo třeba tanečníků  jde  až za hranu svých možností. Děláte také  něco takového? Snažíte se až překročit hranice lidských  možností?  

„Všeobecně  si myslím, že každý by měl tu svou hranici znát a tu nepřekonávat.  Snažím   se zlepšovat, ale já své hranice znám a  přes ty nejdu,  abych si  nijak neublížil.“

Jsou i tací, kteří přejdou Niagarské vodopády bez jištění, či dělají jiné kousky bez jakéhokoliv jištění. Co  si o tom myslíte?

„Tyhle lidi vnímám jako frajery, ale určitě by na sebe měli dávat pozor. Vím,  že  jsou profi a dělají to pravidelně a několik desítek let, ale ono se říká, že i Mistr tesař se někdy utne.  Já osobně bych  bez nějakého  ochranného lana do výšek asi nelezl, já bych se bál.  Říkám to otevřeně.“

Jak jste  prožíval či prožíváte dobu pandemie?

„Ze dne na den jsem zůstal bez práce, ale nejen já,  i mnoho dalších umělců. Zkoušel jsem chodit po brigádách, dostal jsem nabídku na  točení reklamy, na energy drink, takže jsem poprvé natočil reklamu atd.“

V jakém cirkusu vlastně vystupujete, máte nějaký  svůj „domácký“?

„„Jsem artista, který je spíše na volné  noze,  můj domovský cirkus je „Ohana horor cirkus“.  Dříve  jsem jezdil hodně do zahraničí,   vystupuji v různých cirkusech. A  nejenom tam, také na soukromých akcích, v divadlech, v kabaret show, nebo třeba na narozeninách Dalibora Jandy, občas někde  v televizi, v pořadu  Česko Slovensko má talent, v show Jana Krause apod.“

Vystupujete také na křtech CD? (Smích)

(Smích). „Ano, také na křtu CD „Bouří, tmou“ šéfredaktorky Evy Smolíkové…“

Jéé, a nejste Vy takový ten blonďatý, co si dává nohu za  krk?

„Tak možná myslíte mě…. Jéé, a nejste Vy taková ta blonďatá, co zpívá?“

„Tak možná myslíte mě…“

Foto: Mirek Malec

 

Ať se Vám daří a děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Ludvíka Janíčka/Berouska

Eva Smolíková

Co je tanec? A co performance?

Určité „slovo do pranice“. Vyvoláme diskusi? Nebo kulatý stůl?

Kde je hranice tance. Kde se již jedná o performanci? Kdy jde o taneční umění? Kdy již nějaký výkon sólisty či kolektivu překračuje obor tance? Takové jsou časté dotazy čtenářů a zejména čtenářek TANEČNÍHO MAGAZÍNU. O tom všem vedeme v redakci sáhodlouhé a dalekosáhlé diskuse. Někdy, pravda, i trochu „sáhlé“… A blízko. 🙂

I takto může vypadat provokativní performance

Například u jiných oborů již dávno přesahují jejich náplně dávno uznávanou a používanou kategorizaci. Filmy točí studenti nejen na FAMU a dalších filmových školách. Studentská filmová dílka se natáčí i na školách výtvarných a kreativních. Nakonec, také tanec se stává již pomalu běžně (nejen v rámci vernisáží) součástí výstav výtvarných. O tom se snaží i TANEČNÍ MAGAZÍN pravidelně informovat. Má však TANEČNÍ MAGAZÍN právo i něco „vyřadit“ z tanečních oborů? Anebo tam naopak cosi přidat?

Při festivalu TANEC PRAHA se mně, ještě umocněna přírodou, v karlínském Přístavu18600 tato otázka opět vloudila do hlavy. Entrée polonahého „tarzana“, který se nehybně čtvrt hodiny svíjel v křoví a pak na dvě minutky vyběhl ven, aby hned zmizel v šatně, ani nemohlo jinak. Ano, byla to performance. Ale jde o taneční vystoupení, skeč, black-aut či něco úplně jiného? Myslím, že TANEČNÍMU MAGAZÍNU nepřísluší přímo kategorizovat. Naším cílem by mělo být vyvolat diskusi mezi odborníky.

Výše popisovaná performance na TANCI PRAHA 2019

Myslím, že nějaká kritéria by měla být dána. Obdobně jako u spisovatele je základem znalost jazyka, u malíře zvládnutí portrétu, abecedy malby, základů kresby… Ale musí dnes spisovatel vlastně vůbec ovládat gramatiku? Vždyť mu nakonec „základního“ korektora supluje počítačový program. A obří malířská plátna prodávají „takyumělci“, kteří ani nevědí, co je siena pálená, valér anebo perspektiva (kromě té jejich perspektivy finanční)?

Kontroverzní brněnská performerka Simona Assione zvládá velice dobře i základy klasického tance a baletu. Dá se však totéž říci i o všech ostatních performerech?

O co se nám jedná? Vyvolat diskusi o hranicích „volného umění“, kategorizaci tance jako takového. Tance, jako košaté, mnohovrstevné, všestranné disciplíny. Ale zároveň tance jako umění se vším, co k tomu patří. A třeba nám k tomu napomůže i centrum choreografického rozvoje SE.S.TA, které má s kulatými diskusními stoly již letité praktické zkušenosti?

Michal Stein

Foto: autor a archiv Simony Asionne

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s choreografem MARKEM KŘENKEM, mistrem světa v moderním tanci – kategorie Show dance

„Na školách jsem byl rebelem!“

Třiačtyřicetiletý mistr světa v Show dance z roku 1996 tanečník, choreograf a pedagog Marek KŘENEK má za sebou dramatické osudy. Vydaly by možná na pořádně tlustý román. Mimo již uvedených profesí, je zároveň zpěvákem, trenérem a choreografem moderního tance stylů Contemporary, Show dance, Disco dance, Hip-hop, Neoklasiky, Španělských tanců, navíc i obou směrů gymnastiky a také krasobruslení. Od roku 1991 až do roku 1996 byl posluchačem státních tanečních konzervatoří ve slovenských Košicích a pak v Praze, v oboru klasický tanec. Později pokračoval v externím studiu flamenca u profesorky Taťány Kristůfkové na AMU v Praze. Delší dobu, až do roku 2002, působil jako tanečník, choreograf, ale i model u nás i v zahraničí. Pak však odjel se svou životní i taneční partnerkou Darinou Mlynarčíkovou do Itálie. Přímo na jeden z nejhezčích ostrovů Evropy – Sardinii, do města Cagliari. Tam spolu založili taneční školu pro děti, mládež i dospělé „DAMARIS“. Působil ve funkci ředitele této školy. Věnoval se navíc studiu psychologie, zpěvu, chovu zvířat – zejména ptactva a v neposlední řadě rovněž charitativní činnosti. Současně také získal certifikát mezinárodní asociace F.I.D.S. z Itálie, jako porotce a rozhodčí tanečních soutěží. Tento rodák ze Slovenska je umělcem – rebelem, který se s vlastními výkony spokojuje jen velmi zřídka… Koneckonců, je v oboru Show dance i mistrem Slovenska z roku 1996, České republiky (1999) a Itálie (2006). Marek se proto stal také nadmíru odborným a na slovo vzatým porotcem tanečních soutěží v různých technikách a kategoriích, vyjma latinsko-amerických tanců a stepu. Koncem roku 2014 se vrátil z Itálie do České republiky a v současné době zakotvil v Brně. V tomto městě také hodlá otevřít svou taneční školu. A právě tam jsem jej také vyzpovídal pro Taneční magazín.

 

Marek Křenek v době své vrcholné slávy dokazuje, že Show dance má blízko ke gymnastice či akrobacii.

Věnoval jste se tanci odmalička? Měl jste nějaké kořeny a vzory v rodině?

Pocházím z východního Slovenska, konkrétně z Košic. Maminka byla kresličkou, otec (původně z Ostravska) horník a zároveň vrcholový sportovec – vzpěrač. Byl i tehdejším Mistrem ČSSR. Rodiče se vzali a žili pak na Slovensku, kde se jim narodily čtyři děti. Já byl v pořadí třetím synem. Žili jsme v Košicích. Později na venkově u Košic, v Kysaku. A poté ve vesnici Jatov, v okresu Nové Zámky. Tam se také rodiče rozvedli. To vše uvádím pro ilustraci, že jsme mamince museli od dětství pomáhat. Otec nás totiž brzy opustil, ještě jako malé děti. A my museli pracovat na veliké zahradě bez něj. Odmalička jsme znali hodně tvrdou práci. Dobře znám, co je mít na rukou mozoly od lopaty, krumpáče, rýče nebo motyky… Chovali jsme hodně králíků, slepic, kachen, hus, ale také prasat. O vše se bylo třeba postarat. Osobní volno na hraní nebo koníčky pro nás téměř neexistovalo. V patnácti letech jsem pak šel na učební obor, na zedníka. Jelikož tenkrát za komunismu na menších vesnicích automaticky posílali děti po základních školách do učení typu stavebnictví, zemědělství a strojírenství. A to bez ohledu na školní prospěch. Nejprve jsem se tedy učil zedníkem – obkladačem. To ale netrvalo dlouho. Vzápětí jsme se stěhovali zpátky do Košic. A tam jsem již přestoupil do jiného oboru. A začal studovat – pekařinu. Ve volném čase jsem hlídal nejmladšího bratra. A to doslova. Ráno jsem ho odvedl do jeslí, pak jsem jel sám do školy, po škole bratra vyzvedl a věnoval jsem všechen čas jemu. Přebalování, krmení a hraní si s ním… Prostě, dělal jsem mu chůvu, když maminka pracovala. Až pak přišla večer z práce, měl jsem možnost (ale to jen nepravidelně!) věnovat se sportovní gymnastice. Jako naprostý amatér v jednom kroužku. Dalším z mých koníčků byla tou dobou ornitologie. A ten jsem si uchoval dodnes.“

Kdy nastal ten pravý okamžik, který Vás nasměroval k tanci?

Kultura a sport mají mnoho společného. A já jsem se dostal k tanci postupně přes sportovní gymnastiku. Přihlásil jsem se na ni poměrně pozdě. V patnácti. Byl jsem tam jeden z mála kluků mezi dívkami. A již také trochu starší… Tak jsem často vypomáhal i trenérům s mladší přípravkou, připravoval nářadí, uklízel…“

To jsme však stále u sportu, mne by zajímaly Vaše první taneční krůčky.

Jak říkám, vše se do jisté míry prolíná. Zásadní zvrat však nastal, když mne jednoho dne pozvala kamarádka sousedka z domu Zuzana Kottlerová na Evropskou soutěž ve sportovní gymnastice ,Pohár KVP – SNP´. Jako gymnastka měla volné vstupenky. Dodnes si pamatuji, že jsem měl lístek ve třetí řadě, sedadlo třiadvacet. Nejvíce mě zaujala prostná, která se u žen, jak asi víte, předvádějí na hudbu. A kde gymnastka maximálně využívá choreografických nápadů. A právě při nich mně učarovala gymnastka Darina Mlynarčíková. Mezi těmi spíše vzhledem holčičkami vypadala už jako žena. Moc se mi líbila! Její prostná byla už jiná než to, co předváděly ostatní dívky… Hodně taneční a umělecká. A ona byla oproti jiným závodnicím vysoká, ladná – a moc hezká! A právě jí se tenkrát udála nepříjemná nehoda. Konkrétně v prostných, při cviku zvaném twist do kotoulu, který v té době předváděli výhradně muži – jeden a půl salta. Při něm utrpěla otřes mozku a vzápětí upadla do bezvědomí. Díval jsem se, jak ji na nosítkách odnášejí ven ze sportovní haly, do sanitky. Hodně mě to zasáhlo. Ten kontrast krásného a ladného pohybu těla s krutým nebezpečím, které na takové sportovce denně číhá… A to se paradoxně stalo pro mne osudným.“

Čím to její nešťastné soutěžní vystoupení bylo osudné pro Vás ?

Jednak tím, že jsem se pod vlivem těch pohnutějších okolností s Darinou seznámil. Jelikož byla velmi úspěšná gymnastka, vyžádal jsem si od ní krátce po té soutěži autogram. Hlavně jsem byl moc rád, že se jí tenkrát nic vážného nestalo. Prostě jsem se do ní ukrutně zamiloval. A i když jsem se jí od toho okamžiku dvořil, trvalo mi čtyři dlouhé roky, než jsem ji skutečně ,sbalil´. Nakonec se z nás stali partneři nejen v tanci a osobním životě, ale navíc kolegové. A ta její samotná nehoda trochu i symbolicky předurčovala můj pozdější osud. Ale to bych ještě předbíhal…“

Ale to jsme stále u gymnastiky a nikoli u tance…

Trochu jste mi skočil do řeči. Hned vysvětlím to nejvíce osudné. Právě Darina Mlynarčíková mě začala trénovat gymnastiku a objevila ve mně současně umělecké vlohy a fyzické předpoklady pro tanec. Dokonce za mne sama potají poslala – v mých necelých osmnácti letech – přihlášku na Státní konzervatoř v Košicích. A připravila mě i na talentové zkoušky. A ty jsem pak zvládl úspěšně.“

Marek Křenek se svou taneční i někdejší životní partnerkou Darinou Mlynarčíkovou v čísle „Pasák a prostitutka“ ve vlastní autorské choreografii na hudbu Leonarda Bernsteina z „West Side Story“.

Takže jste si tak, o trochu později než jiní, vydobytých studií vážil?

Určitě, ale… Jsem dost horkokrevný a také jsem v té době nebyl zrovna moc diplomatický. Já totiž strašně nenávidím povyšování se nekompetentních lidí, využívání a zneužívání pozice, moci. Natož, kompenzování si osobních komplexů a mindráků na nevinných lidech. Měli jsme tam jistou profesorku, která razila heslo: ,Učitel je kámen a žák je vejce. Když spadne kámen na vejce, tak se vejce rozbije. Když spadne pak vejce na kámen, zas se jen vejce rozbije.´ A ona tím kamenem opravdu, po celé ty roky mých studií tam, byla! Přesně to mně nebylo po chuti. Urážela mě, zesměšňovala, osočovala a trestala. Já už však tenkrát věděl, že je to profesorka s malým ,p´, ale při tom navíc naprostý amatér. Jak v oblasti taneční techniky a rovněž jako pedagog. No, ono na té škole bylo takových učitelů víc…“

Už víme s kým, ale ještě s čím jste se ještě na košické konzervatoři potýkal?

Tím, že jsme se kvůli finančním problémům v rodině zrovna dobře nestravovali, chyběla mi potřebná energie. Byl jsem poměrně podvyživený. Častokrát jsem krvácel z nosu a omdléval. V té době jsem ukrutně rychle vyrostl. Navíc jsem měl problémy s placením tanečních úborů a obuvi. Vše jsme si tam museli hradit sami. Teprve později, když už jsem byl z Košic pryč, po přestupu na konzervatoř pražskou, jsem se dozvěděl, že na košické konzervatoři jsme vše zmíněné měli dostávat zdarma! Také mít upravenou stravu a další placené výhody. A že jsme si vlastně vše neprávem platili z vlastní kapsy!“

A byly tam ještě další „ školní problémy“?

Také jsem v Košicích dostal dvojku z chování za to, že jsem si přivydělával tančením v kabaretu. Prý jsem zhanobil dobré jméno školy! Hahaha. 🙂 Navíc jsem dostal z tance pětku a tím propadl zpátky do třetího ročníku. To bylo roku 1995. Ale byl jsem prostě rebelem. Dřel jsem pořád jako stroj k nezastavení a spolužáci (i když na mne většina z nich nejdříve žárlila) mě měli vlastně velmi rádi. Jak jsem už řekl, pak jsem přestoupil na Taneční konzervatoř do Prahy.“

V té době jste již začal koketovat se Show dance…

„Přišel rok 1996 a já tedy studoval v Praze u profesora Andreje Hálásze (ten mimochodem mezi jinými vyučoval i proslulé bratry Bubeníčkovy). Tehdy jsem s choreografií, kterou mi zkomponovala Darina pod názvem ,Pavouk´ (https://www.youtube.com/watch?v=_p5lZ7TqU3Q) vyhrál Mistrovství Slovenska. Poté jsem se stejnou choreografií obsadil na Mistrovství Evropy druhé místo. A do třetice s ní nakonec na Světovém šampionátu vybojoval prvenství. Sou těžní sezóna se už nedala zastavit… A to mému naturelu tenkrát nejvíce vyhovovalo, protože jsem chtěl ,Košicím´ dokázat ze nejsem zralý na pětku.“

29. dubna se každoročně – jak již Taneční magazín v samostatném článku připomenul – slaví Mezinárodní den tance. Na jeden takový v Itálii lákal plakát s „Pavoukem“ Marka Křenka.

Co je vlastně Show dance za styl, přibližte jej čtenářům.

Jedná se moderní taneční disciplínu, která má poměrně blízko k dramatickému tvaru. Ať již stavbou, choreografií, ale rovněž úbory a rekvizitami, popřípadě i kulisami. Tanečník prostě přenáší na diváka třeba i vlastní originální příběh. Většinou se používá různých tanečních stylů a prvků akrobacie. V té době se – díky mým výkonům – upravila i pravidla. Show dance je prostě tanec plný emocí a zážitků, ve kterém můžete použít jakoukoli taneční techniku. S výjimkou společenskýc h tanců a rock n´ rollu, protože ty mají své svazy a své vlastní taneční soutěže. Show dance je líbivý žánr, jak pro diváky, tak i pro interpreta. Dostal se k nám z Ameriky v devadesátých letech minulého století a rychle se ujal. Soutěžní vystoupení bývá ohraničeno časovým limitem – minuta a tři čtvrtě až dvě a čtvrt minuty. Já jsem si pochopitelně stavěl čísla až na tu maximální časovou hranici, abych toho mohl divákovi co nejvíc ukázat.“

Dá se říci, že jste byl tedy jedním z průkopníků nové taneční discipliny či oboru?

Ano, pokud jde o disciplínu Show dance. Zpočátku se teprve, dnes již ustálená, pravidla doslova za pochodu vytvářela. Dá se říci, že jsme tenkrát soutěžili všichni proti všem. Tím myslím jednotlivci proti párům, duetům a dalším seskupením. No, řeknu vám, nebylo to lehké zaujmout jako sólista… Třeba když proti vám soutěží kupříkladu sehraný pár, který může divákům předvést možná daleko víc. Když jsem se tenkrát dozvěděl, že jsem šampionát vyhrál, nemohl jsem tomu nejdřív uvěřit.“

Jde tedy vlastně o jakýsi „mezioborový“ tanec, respektive taneční disciplínu. Jak byste ale hodnotil vývoj tance obecně?

Určitě jde strmým tempem dopředu. To, co před třiceti lety stačilo povětšinou baletním sólistům v divadlech, dnes by se s tím těžko uživili ve sboru. Vyvinula se i technika piruet, skoků nebo rozsah pohybu a elasticita. Je to způsobeno nejen kvalitnější přípravou, zázemím, ale také rozvojem médií a širokou možností předávání zkušeností doslova z jednoho konce světa na druhý.“

Postupně se však ve Show dance vytvářela silná konkurence, ale i tak jste si dokázal s celosvětovou elitou poradit…

Jak jsem říkal, v roce 1996 jsem vyhrál světový šampionát ve Show dance. Ten tenkrát probíhal v maďarském městě Dunaujvárosz. Mám za sebou deset let soutěžní kariéry, za níž jsem získal všechny světové medaile od bronzu, přes stříbro až po zlato.“

Takové úspěchy jistě přímo otevírají dveře k velké kariéře?

Samozřejmě. Dostával jsem pracovní nabídky ze zahraničí, také od známých fotografů a z módního průmyslu. Ať již na přehlídky či v roli fotomodela. Měl jsem nabídky z filmových produkcí. Mohl jsem si vybírat mezi slavnými českými zpěváky i kapelami, od nichž jsem měl nabídky na videoklipy. Řítily se na mne výhodné nabídky natáčení reklam. A bylo toho hodně, mnohem víc.“

Při pohledu na tento snímek je jasné, že si Marka Křenka často vybírali i filmaři a režiséři videoklipů.

S jakým z toho množství fotografů byla spolupráce pro Vás nejzajímavější?

Měl jsem také s Darinou tu čest a možnost – mezi jinými – spolupracovat i s Janem Saudkem. To bylo opravdu vzájemně velmi inspirativní. Ale jestli tu svou práci – fotku, co s námi udělal, vytáhne někdy na světlo světa, nevím… Těžko říci… On je to vůbec velmi ,zvláštní´ člověk. Hodně rád vzpomínám i na práci s dalšími fotografy. Moc se mi líbila spolupráce s Gábinou Fárovou, od níž mám i fotky doma jako obrazy.“

Objevoval jste se tedy i v klipech řady hudebních skupin a sólistů…

To je pravda. Asi nejslavnější je ten s MIG 21 ,Jak snadné je žít´ (https://www.youtube.com/watch?v=SPgPEAafDec). Ale spolupracoval jsem i s bratrem Petra Jandy – Slávkem a jeho kapelou Abraxas na videoklipu ,Obyčejnej svět´ (https://www.youtube.com/watch?v=LSz2kH903M8 ), nebo s Jarkem Šimkem v klipech ,Faleš né opojení´(https://www.stream.cz/uservideo-23684/26042-falesne-opojeni) a ,Hola Hi Jej´(https://www.youtube.com/watch?v=vLXwQP1ZNu0). Z reklam bych uvedl ty nejznámější – pro Škodu, Gillete a HQS Sargenda.“

Od klipů je blízko k filmu. Účinkoval jste v nějakých?

Ano, z těch větších bych uvedl italský televizní seriál ,Carabinieri´ a zejména americký film ,Příběh rytíře´, který se částečně natáčel i v České republice. V něm jsme tančili s Darinou oba.“

Vraťme se však opět k tanci a vystupování.

Průběžně jsem vystupoval se svými tanečními čísly. Jako sólista, pak v páru s Darinou nebo v taneční skupině, kterou jsem si vytvořil. Tančil jsem taky v muzikálu ,Vlasy´ v roli Steavena – smrtky. Dostal jsem ji díky ,Pavoukovi´ bez konkurzu.“

Věnoval jste se nadále i choreografii?

U tance ano, pořád a to v různých směrech a žánrech. Ve sportu jsem spolupracoval například s původně gymnastkou a později světovou šampiónkou ve Fitness Claudií Kinskou. Také s krasobruslařkou Babiakovou, Sviatkem Kazimirem, Futasem, Gornalem, a sourozenci Beständigovými… A mnoha dalšími krasobruslaři i gymnastkami, jak sportovními tak i moderními. Právě teď momentálně pracuji v Pardubicích s talentovanou mladou, půvabnou krasobruslařkou Nikolou Rychtaříkovou.“

Vystupoval jste však i s jistou show nikoli přímo divadelní…

Máte na mysli uměleckou strip-show se skupinou ,California Dream Men´s´? Ano. Jezdil jsem s ní dvě sezóny. V Itálii, po různých městech. Na vysvětlenou musím dodat, že se nejednalo o zcela klasický pánský striptýz. Vysvlékali jsme se maximálně do plavek, na pódiích v divadlech a kulturních sálech. Používali jsme rekvizity. Třeba jedoucí motorku, sprchu, postel… Vše bylo umělecky ztvárněné, v dané choreografii a nejednalo se o vulgaritu. A abych přiznal, docela mě to i bavilo. Mohl jsem ukázat, co jako tanečník umím. Navíc k tomu předvést i krásu těla tak, aby to nevypadalo jako levná svlékací fraška.“

Marek se věnuje, mimo tanečních choreografií i choreografickým přípravám gymnastů a krasobruslařů, jeho dres navíc dokresluje lásku k Itálii.

V tanečních kruzích se o Vás mluví často ve spojitosti s Itálií…

Jak jste mne představil na začátku, s Darinou jsme žili a pracovali v Itálii, na Sardinii. Od roku 2002, kdy jsme tam vybudovali taneční školu ,DAMARIS´. Začínali jsme v tamější metropoli Cagliari. A pak se škola postupně rozrostla i na další dvě pobočky. Vědělo se o nás. Postupně jsme se dostávali do povědomí místního tanečního světa. Dařilo se nám. Naši žáci získali mnoho světových titulů. A abych se pochválil jako trenér, syn Darinky Marek má již na kontě sedm titulů mistra světa!!!“

Pak však přišla tragická událost… Asi se Vám o ní bude špatně i teď zpětně mluvit?

Krátce před mými narozeninami došlo k tragédii. Na domě, kde jsem bydlel, bylo zrovna lešení. Opravovali nám vnější fasádu domu. Jak jsem zmínil, jsem milovník ptactva. Měl jsem na terase voliéry s ptáky. Do nich jsem jim denně doplňoval krmení a vodu. V osudný den 7. 7. 2010 jsem po onom lešení, v úrovni třetího patra, nesl pytel s krmením. Stavebníci mi totiž zablokovali východ z bytu na terasu. Nebylo to poprvé, co jsem to takto dělal. Ovšem toho dne strašně pršelo a já pospíchal do práce. Proto jsem po mokrých deskách běžel… A najednou rána a – zatmění! Padl jsem z té ohromné výšky 16,5 metru na, pod barákem parkující, masívní železný bagr. Probral jsem se, po kómatu, až o měsíc a půl později. S trachotomií v krku, ochrnutý, vyhublý. V nemocnici v Turíně, kam mě ze Sardinie letecky přepravili směrem do vnitrozemí. Byl jsem totiž velmi nestabilní a v podstatě jsem umíral. Teprve postupně jsem se zpětně dozvídal, co se stalo. Že jsem dokonce měl zástavu srdce a dýchaní. Měl jsem hrubě polámána žebra, pánev, kyčel a nohy. A tím důsledkem i poškozeny vnitřní orgány – roztrhl se ve mne močový měchýř, odtrhla se část jater a slezina… A mnoho dalších zranění. K tomu navíc ztrátu paměti… Každopádně, vždy jsem byl bojovníkem. I když mi lékaři řekli, že chodit už nebudu a pokud ano, velmi špatně, nedal jsem se. A bojoval každým dnem. Vždy víc a víc. Já dnes, jak vidíte, v pohodě chodím a tanec můžu alespoň učit. A to mě bavilo, baví a bavit bude do konce života.“

Vzpomínka na Sardinii v osobitém podání Marka Křenka.

Gratuluji, že jste se z toho dokázal vykřesat.

Nebylo to vůbec lehké. Dávali mi prý devět až třináct procent naděje, že vůbec přežiju. Byl například velký problém zastavit vnitřní krvácení. Stále se to nedařilo. Jelikož nedokázali zjistit, odkud vlastně krvácím… Doslova za záchranu života mohu děkovat italské anestesioložce Dott.ssa (což je italský ekvivalent u nás užívaného latinského MUDr.) Sylvii Roreo. Ta se rozhodla dát mi ještě jednu injekci na zahuštění krve navíc. Byl to největší risk a zkouška. Po té injekci se mi klidně mohlo zastavit srdce. To by totiž nemuselo zvládnout pumpování zahuštěné krve. Dokonce, kvůli té výjimce musela doktorka Rorero telefonovat na naše zastupitelství v Římě. Až ta injekce konečně zabrala.“

Chápu, že bylo složité po uzdravení začínat prakticky od znova.

To opravdu ano. Po propuštění z nemocnice jsem nebyl schopen se o sebe postarat sám. Tak jsem přiletěl do Čech. Do Ostravy k otci. Byl to velký omyl, ale to jsem pochopil až později. Žil jsem v Bohumíně. Tam jsem později i pracoval pro taneční školu ,Radost – Impuls´. Ale o lékařské péči v bohumínské nemocnici se raději nebudu moc vyjadřovat. Ani o jejich profesionalitě. Řekl bych to jen jedním slovem. Otřes! Vydržel jsem tam také jen čtyři měsíce. Vrátil jsem se opět do Itálie. Tam, kde mi zachránili život – do Turína. Kde jsem už vlastně znal několik lidí z nemocnice, jelikož mojí novou rodinou se stal nemocniční tým. Ta moje vlastní o mne totiž nestála. Byla to, řeknu vám, pro mne opravdová rána, zjistit to po tolika letech.“

Na co jste se soustředil v dalších etapách života po tragickém zranění?

Na aktivní tanec nebylo už pomyšlení. V Itálii jsem spolupracoval choreograficky s orientální tanečnicí Azizou Abdul Righou. Psal jsem knihu, věnoval se víc přírodě a duchovnu… Ta nehoda mě vůbec hodně změnila.“

Člověk si po takovém zlomovém životním momentu také mnohé uvědomí…

To víte,když je člověk téměř šest měsíců nehybný, nemůže mluvit kvůli tracheotomii a jen tak leží a dívá se do čtyř holých zdí, hodně si uvědomí… To máte sakra hodně času přemýšlet! Změnil se můj charakter i život! Vždy a často jsem přispíval na charitu a dobročinné účely. Ale po té zkušenosti jsem se v tomto směru orientoval ještě daleko víc. Už v minulosti jsem se pravidelně účastnil dobročinné Dětské pyramidové show a pomáhal i Nadaci pro sklerózu multiplex. Charita mne pro stě naplňuje. Již od mládí. A chci při tom zůstat, dokud to bude možné…“

Máte za sebou studia psychologie, můžete nám přiblížit, jak a kde jste jich využil?

Rád to vysvětlím. Ano, pracoval jsem pro jednu italskou komunitu jako vychovatel pro závislé na drogách a alkoholu. Byla to pro mne opravdu velice smutná zkušenost….“

Co momentálně chystáte pracovně?

Mám hodně aktivit. Začal jsem zase se zpěvem. Nacvičili jsme několik duetů s jistou zpěvačkou. Chci při tom plně využít nejen své choreografické zkušenosti a praxi, ale i vlastní dovednosti z oblasti stylingu.“

Tanečníci společenských tanců tančí v obleku a s motýlkem. Marek Křenek má motýlka alespoň dodatečné na rameni.

Co připravujete do budoucna ?

Mezi mé aktuální plány patří otevření Taneční školy ,DAMARIS´ v Brně. Jako pokračování té, kterou jsem vedl v Itáliíi. Bude zaměřena nejen na klasický tanec, ale zejména Show dance, Street dance, Contemporary i jiné moderní styly. Specialitou by měly být bezplatné třídy pro sociálně slabší děti a mládež. Taky stále aktivně pomýšlím na další charitativní činnost. A v neposlední řadě i na pomoc přírodě.“

Zmínil jste se, že píšete knihu. Naše čtenáře jistě bude určitě zajímat, o čem bude? Půjde o román, autobiografii či třeba taneční skripta?

Bude prostě o mém životě. O situaci člověka, který se těžce protlouká životem… O jeho výsluní i bouřkách. O životě plném nebezpečí, zrady a zkorumpovaném světě umělců. Ale i o neskutečně krásných chvílích. Bude to kniha, která asi každému utrhne slzu z oka. Bude prostě – o mně.“

Jak vidím, často žijete někde mezi Brnem, Prahou a Itálií. Kde se cítíte doma?

Řeknu to tak – doma je člověk tam, kde je jeho práce a kde vás lidi mají rádi.“

Děkuji za rozhovor a přeji hodně nových úspěchů a zdařilý návrat na jeviště.

MICHAL STEIN

Foto: archiv MARKA KŘENKA

Taneční magazín