Výborný nápad

Premiéra „This is not a love song“

Kdysi v dětství jsem si pletl dvě pražská vršovická kina s „leteckými“ názvy – „Pilotů“ a „Vzlet“. Byla blízko sebe a později byla i dlouho uzavřena. V kině „Vzlet“ pak býval sklad filmových plakátů. Nyní obě ožila. „Pilotů“ se vrátilo k původní filmově promítací roli. A „Vzlet“ má patřit širším, zejména divadelním, aktivitám. A právě v něm se v pondělí 28. června odehrála zbrusu nová premiéra progresívního souboru Ufftenživot pod titulem „This is not a love song“.

Jednalo se v podstatě o premiéru na druhou. Jednak o klasickou premiéru divadelní. A za druhé i o režijní celovečerní debut Sáry Arnsteinové. Ta si k úzké spolupráci vybrala herečky Natašu Bednářovou, Kateřinu Císařovou a Lucii Čižinskou a muzikantskou i autorkou osobnost – Báru Zmekovou. Rovněž volba scénografky i dramaturgyně v jedné osobě Natálie Rajnišové byla velmi podstatná. Jak titulek napovídá, tentokrát se vycházelo ze skvělého nápadu: vytvořit určitý hyperbolický nadhled na slavné láskyplné světové hudební hity.

Nebudu zde polemizovat (jako by jistě teď začal populární hudební kritik a dnes i moderátor talk show Honza Dědek) nad výběrem a dramaturgií jednotlivých písní, které bezesporu oblétly svět. Ty zde sice tvořily kostru celého představení, ale byly zde spíše výrazovým prostředkem než hlavním účelem.

Výraznou roli pro celkové vyznění sehrála i nápaditá scéna. Využívala maloplošné (na televizní obrazovce Sony) i velkoplošné projekce na plátně. Takže vlastně i částečná renesance původní funkce někdejšího kina!

Dalším výrazným stavebním prvkem představení „This is not a love song“ jsou kreativní kostýmy. Zde se tvůrkyně skutečně vyřádily. O čemž, v neposlední řadě, svědčí i ohromující počet využitých párů bot. Protagonistky se tak nejen klasicky převlékaly, ale také velmi často přezouvaly!

Bára Zmeková

I tři mušketýři byli čtyři. Tou čtvrtou (nikoli vzadu ani stranou) byla vynikající zpěvačka, skladatelka, textařka i aranžérka Bára Zmeková. Naopak. To ona hudební dramaturgií i kontrastní (tentokrát ne pouze vyplňující) scénickou hudbou dodala celému „This is not a love song“ náladu a zejména gradaci.

Každá premiéra většinou bývá ještě tak trochu rozpačitá. Dílo ještě nebývá usazené. Tentokrát to však nelze jednoznačně říct. Vše bylo připravené a sehrané bez nervozity, výrazných hluchých míst a s potřebným temperamentem. Pouze bych měl jisté připomínky k dramaturgické vyváženosti. Zhruba ve druhé polovině, kdy jsme svědky „módní přehlídky“ se představení začíná poněkud smyslově propadat. A úplný závěr – namísto pointy – vyznívá spíše do ztracena. Náležitou gradaci mu dala teprve vytleskaná, opakovaná přídavková píseň.

TANEČNÍ MAGAZÍN musí zcela na místě ocenit nápaditou choreografii. Zejména tance ve vysokých „korkáčích“ či na jehlových podpatcích jsou doslova nenapodobitelné!!! Výborným nápadem je rovněž simulace mobilního telefonu prostřednictvím – (jak jinak) dámské lodičky.

Typické přezouvání, tentokrát v podání Lucie Čižinské

V úvodu zmíněné filmové předtáčky (patrně od – v doprovodných textech utajeného – Jiřího Šimka?) také zcela jistě celé představení okořenily. A dodaly mu další humorný rozměr.

Nikoli v poslední řadě však musím vyzdvihnou herecké a muzikální výkony sebeironické Nataši Bednářové, temperamentní a pěvecky skvělé Kateřiny Císařové i pohybem fascinující Lucie Čižinské. Režijní ruka Arnsteinové dokázala jejich individuální přednosti spojit v jeden životaschopný celek. Samozřejmě, výrazný podíl na celém projektu „This is not a love song“ nese Bára Zmeková. Osobně jsem od ní předem čekal výraznější autorský podíl… Ale musím uznat, že se tentokrát plně podřídila celku a smyslu představení.

Kateřina Císařová, Lucia Čižinská a Nataša Bednářová

Klasické divadelní programy (alespoň při premiéře) nahradily vtipné pohlednice s protagonistkami. Postrádaly však bližší informační údaje. Je otázkou, zda je to v dnešní „internetově googlovací“ době ještě vůbec potřeba?

Ačkoli jsem úhlavním nepřítelem anglických (i jiných cizojazyčných) názvů u českých inscenací, tak musím po pravdě uznat, že tentokrát byl nadmíru funkční i dostatečně vypovídající. Prostě, režijní prvotina Sáry Arnsteinové „This is not a love song“ stojí za to!

This is not a love song“

Hrají: Nataša Bednářová, Kateřina Císařová, Lucia Čižinská

Režie: Sára Arnsteinová

Hudba: Bára Zmeková

Scénografie a dramaturgie: Natálie Rajnišová

Lightdesign: Štěpán Hejzlar

Produkce: Tereza Tomášová

Psáno z premiéry 28. června 2021.

 

Foto: Facebook Ufftenživot

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Co je tanec? A co performance?

Určité „slovo do pranice“. Vyvoláme diskusi? Nebo kulatý stůl?

Kde je hranice tance. Kde se již jedná o performanci? Kdy jde o taneční umění? Kdy již nějaký výkon sólisty či kolektivu překračuje obor tance? Takové jsou časté dotazy čtenářů a zejména čtenářek TANEČNÍHO MAGAZÍNU. O tom všem vedeme v redakci sáhodlouhé a dalekosáhlé diskuse. Někdy, pravda, i trochu „sáhlé“… A blízko. 🙂

I takto může vypadat provokativní performance

Například u jiných oborů již dávno přesahují jejich náplně dávno uznávanou a používanou kategorizaci. Filmy točí studenti nejen na FAMU a dalších filmových školách. Studentská filmová dílka se natáčí i na školách výtvarných a kreativních. Nakonec, také tanec se stává již pomalu běžně (nejen v rámci vernisáží) součástí výstav výtvarných. O tom se snaží i TANEČNÍ MAGAZÍN pravidelně informovat. Má však TANEČNÍ MAGAZÍN právo i něco „vyřadit“ z tanečních oborů? Anebo tam naopak cosi přidat?

Při festivalu TANEC PRAHA se mně, ještě umocněna přírodou, v karlínském Přístavu18600 tato otázka opět vloudila do hlavy. Entrée polonahého „tarzana“, který se nehybně čtvrt hodiny svíjel v křoví a pak na dvě minutky vyběhl ven, aby hned zmizel v šatně, ani nemohlo jinak. Ano, byla to performance. Ale jde o taneční vystoupení, skeč, black-aut či něco úplně jiného? Myslím, že TANEČNÍMU MAGAZÍNU nepřísluší přímo kategorizovat. Naším cílem by mělo být vyvolat diskusi mezi odborníky.

Výše popisovaná performance na TANCI PRAHA 2019

Myslím, že nějaká kritéria by měla být dána. Obdobně jako u spisovatele je základem znalost jazyka, u malíře zvládnutí portrétu, abecedy malby, základů kresby… Ale musí dnes spisovatel vlastně vůbec ovládat gramatiku? Vždyť mu nakonec „základního“ korektora supluje počítačový program. A obří malířská plátna prodávají „takyumělci“, kteří ani nevědí, co je siena pálená, valér anebo perspektiva (kromě té jejich perspektivy finanční)?

Kontroverzní brněnská performerka Simona Assione zvládá velice dobře i základy klasického tance a baletu. Dá se však totéž říci i o všech ostatních performerech?

O co se nám jedná? Vyvolat diskusi o hranicích „volného umění“, kategorizaci tance jako takového. Tance, jako košaté, mnohovrstevné, všestranné disciplíny. Ale zároveň tance jako umění se vším, co k tomu patří. A třeba nám k tomu napomůže i centrum choreografického rozvoje SE.S.TA, které má s kulatými diskusními stoly již letité praktické zkušenosti?

Michal Stein

Foto: autor a archiv Simony Asionne

TANEČNÍ MAGAZÍN