Co je tanec? A co performance?

Určité „slovo do pranice“. Vyvoláme diskusi? Nebo kulatý stůl?

Kde je hranice tance. Kde se již jedná o performanci? Kdy jde o taneční umění? Kdy již nějaký výkon sólisty či kolektivu překračuje obor tance? Takové jsou časté dotazy čtenářů a zejména čtenářek TANEČNÍHO MAGAZÍNU. O tom všem vedeme v redakci sáhodlouhé a dalekosáhlé diskuse. Někdy, pravda, i trochu „sáhlé“… A blízko. 🙂

I takto může vypadat provokativní performance

Například u jiných oborů již dávno přesahují jejich náplně dávno uznávanou a používanou kategorizaci. Filmy točí studenti nejen na FAMU a dalších filmových školách. Studentská filmová dílka se natáčí i na školách výtvarných a kreativních. Nakonec, také tanec se stává již pomalu běžně (nejen v rámci vernisáží) součástí výstav výtvarných. O tom se snaží i TANEČNÍ MAGAZÍN pravidelně informovat. Má však TANEČNÍ MAGAZÍN právo i něco „vyřadit“ z tanečních oborů? Anebo tam naopak cosi přidat?

Při festivalu TANEC PRAHA se mně, ještě umocněna přírodou, v karlínském Přístavu18600 tato otázka opět vloudila do hlavy. Entrée polonahého „tarzana“, který se nehybně čtvrt hodiny svíjel v křoví a pak na dvě minutky vyběhl ven, aby hned zmizel v šatně, ani nemohlo jinak. Ano, byla to performance. Ale jde o taneční vystoupení, skeč, black-aut či něco úplně jiného? Myslím, že TANEČNÍMU MAGAZÍNU nepřísluší přímo kategorizovat. Naším cílem by mělo být vyvolat diskusi mezi odborníky.

Výše popisovaná performance na TANCI PRAHA 2019

Myslím, že nějaká kritéria by měla být dána. Obdobně jako u spisovatele je základem znalost jazyka, u malíře zvládnutí portrétu, abecedy malby, základů kresby… Ale musí dnes spisovatel vlastně vůbec ovládat gramatiku? Vždyť mu nakonec „základního“ korektora supluje počítačový program. A obří malířská plátna prodávají „takyumělci“, kteří ani nevědí, co je siena pálená, valér anebo perspektiva (kromě té jejich perspektivy finanční)?

Kontroverzní brněnská performerka Simona Assione zvládá velice dobře i základy klasického tance a baletu. Dá se však totéž říci i o všech ostatních performerech?

O co se nám jedná? Vyvolat diskusi o hranicích „volného umění“, kategorizaci tance jako takového. Tance, jako košaté, mnohovrstevné, všestranné disciplíny. Ale zároveň tance jako umění se vším, co k tomu patří. A třeba nám k tomu napomůže i centrum choreografického rozvoje SE.S.TA, které má s kulatými diskusními stoly již letité praktické zkušenosti?

Michal Stein

Foto: autor a archiv Simony Asionne

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor z Brna s performerkou, choreografkou a taneční pedagožkou SIMONOU ASSIONE – CHVÁTALOVOU

„Jako vodnářka jsem antická.“

Takovou osobnost nemohl TANEČNÍ MAGAZÍN opominout. Simona Assione patří k předním českým performerkám. Na rozdíl od mnohých ostatních má však základy kariéry vydlážděné praxí v kamenných divadlech i standardnějších souborech. Posuďte sami: působila v Laterně Magice, operním souboru Národního divadla v Praze, Státním souboru písní a tanců i jiných tradičnějších scénách. Také tanečně doprovázela Lucii Bílou a další muzikálové hvězdy v představení “Zahrada rajských potěšení”. S uznávanou Ninou Vangeli – Hruškovou spolupracovala při inscenaci “Návrat Odysea”. A naopak Michaela Jacksona parafrázovala na hudbu Jana Klusáka v Divadle Kolowrat v rámci jeho operní aktovky. Z trochu jiného uměleckého soudku je její spolupráce s filmovým režisérem Pavlem Jechem ve filmu “Hitmen”.

Později se začala s neústupnou pravidelností objevovat na open setkáních, na scénách jako pražské Divadlo Akropolis, Alfred ve dvoře, na improvizačních večerech nebo na neobvyklých symbiózách výtvarného umění a tance. A to nejen na vernisážích.

Spolupracovala i s rozličnými hudebníky. Od jazzového Jiřího Stivína, přes folkaře Václava Koubka, až po Tony Ducháčka a jeho rockovou kapelu Garage, i s mnohými dalšími…

Později se Simona začala věnovat i workshopům a pedagogické práci. Nyní žije zpět v rodném Brně, kde jsme jí za TANEČNÍ MAGAZÍN položili několik otázek.

Jak ses v dětství dostala k cílenému uměleckému pohybu?

Máma, která mívala odjakživa vztah k umění i sportu, mne v dětství ve čtyřech letech přivedla ke krasobruslení. A potom k umělecké gymnastice. Ke sportu jsme obě měly vztah i proto, že blízko nás bydlel slavný cyklista, vítěz Závodu míru Vlastimil Moravec. A od sedmi let mě máma přihlásila na balet. Konkrétně na taneční škole Ivo Váni – Psoty. Z tehdejších pedagogů nemohu nevzpomenout profesorku Hájkovou. Ta ve mně viděla talent. Tak mně doporučila absolvovat přijímací zkoušky na hudební taneční školu při konzervatoři. To samé mi radil herec Mirek Středa. Potom jsem ty příjímačky zvládla a absolvovala úspěšně konzervatoř až k maturitě.“

Co Tě k tanci inspirovalo?

Hlavně příroda. Už jako malá jsem ráda tančila v lese, kde mezi stromy prosvítalo sluníčko a v jeho paprscích jsem se cítila velmi šťastná, nebo na kopcích na  kameni.(Stejně jako v Bretani u moře i pro moji tvorbu mě to inspiruje dodnes).“

Účinkovala jsi v dětském studiu Divadla na Provázku?

V dětském studiu na Provázku ne, ale hrála jsem dětskou roli liščátko. V Národním divadle Brno v Lišce Bystroušce. A potom v sedmnácti letech ještě na konzervatoři v brněnském televizním studiu Typos jsem účinkovala v pořadu ,Zpívání při vínečku´ se sourozenci Hankou a Petrem Ulrychovými a Divadlem Na provázku (takže tento pořad pak často uváděla tehdy Československá televize).“

Chodila jsi do tanečních?

To vás musím zklamat. Ne, nechodila. Na škole bylo hodně dalších tanečních aktivit. Ty základní klasické tance jsme měli v rámci školy.“

Byl a je někdo Tvým tanečním vzorem?

Neříkám tomu vzor, ale spíše inspirace. Tak třeba Madam Isadora Duncanová, která se nechala inspirovat přírodou a antikou. Protože jako vodnářka jsem antická. A v dalším případě mě inspirovala Carolyn Carlson, kterou jsem měla možnost vidět v Paříži, konkrétněji v představení ,Nebe peklo ráj´.“

Jak ses rozhodovala pro studia na taneční škole?

V taneční přípravce na konzervatoř po doporučení profesorky, že mám talent.“

Co Ti dala Tvá profesionální angažmá?

Hodně moc pro můj další samostatný individuální vývoj pedagoga, choreografa ve svých vlastních projektech.“

Pracovala jsi v zahraničí?

Ještě ve škole na HAMU jsem byla vyslána na stáž do Paříže, potom jsem si zaplatila semináře v Provence.“

Proč ses později orientovala na improvizaci a performaci?

Protože mě nebavilo určování, co a jak mám dělat v kamenných divadlech, propagovala jsem hlavně, co mě baví a co chci. Dostala jsem na své projekty dvakrát grant od Open Society Found – nadace George Sorose. Jedna moje premiéra byla v Roxy (dnes NoD) v Dlouhé ulici – ,Život v bludišti´. A ta druhá v Alfrédu ve dvoře v roce 2003 – ,Žena zkoumá terén´.“

Jak si vybíráš pro vystoupení hudbu?

Tak nějak improvizačně, podle chuti a nálady. Třeba na Vyšehradě live hudba bicí, perkuse, s Václavem Koubkem kabarety v Baráčnické Rychtě, s Tony Ducháčkem a jeho skupinou Garage a jinými.“

Není tajemstvím, že jsi žila s výtvarníky, pojímáš choreografii tím pádem více výtvarně?

Určitě ano. Kupříkladu s Pavlem Opočenským jsme si hodně rozuměli v uměleckých sférách . Dále s Josefem Žáčkem, se kterým jsme natáčeli tanec v Egyptě u moře. Také bych ráda zmínila kamarádku Janku Vidovou, která mi dodala hodně inspirací. Ještě bych uvedla Petra Kvíčalu, od kterého jsem měla červený pigment k představení ,Nachově ztracená´ v divadle Kašpar.“

Věnuješ se rovněž taneční výuce a pedagogice, je nutné mít hodně trpělivosti?

Ano, výuce a pedagogice jsem se věnovala mnoho let, na základních uměleckých školách a také dávám soukromé lekce a taneční kurzy a workshopy – intuitivní tanec, základy baletu, jazzbalet i další disciplíny. Pochopitelně, práce s dětmi chce určitou trpělivost, ale pokud to člověk dělá s radostí a láskou a pojímá to formou hry, tak jí ani moc být nemusí.“

A co chystáš v nejbližší době?

Moc ráda bych chtěla spolupracovat s Laternou Magikou a obnovit představení z Alfréda ve Dvoře. Totiž, inspirovalo mě jejich vystoupení ,CUBE´, ve kterém jsem viděla hodně prvků ze svých dřívějších představení. Zatím mě to ale neumožňuje zdravotní stav – mám již více než rok velké problémy s kolenem.“

Tak tentokrát opravdu nebude závěrečné popřání zdraví pouhou formální frází. I za TANEČNÍ MAGAZÍN a jeho čtenáře držím palce!

Foto: archiv Simony Assione

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s textařem, scenáristou a publicistou MICHALEM STEINEM

Texty a tanec, to je mazec!

 

“TANEC a TEXTY – TO SE RÝMUJE”

Dobře známe zpěváky, víme s kým chodí či spí, jak se oblékají v soukromí a víme toho na ně mnohem více. Méně už o těch (až na pár výjimek porotců z televizních soutěží), kteří mají, vedle skladatelů, na úspěchu hitů a tím i zpěváků velikánský podíl – textařích. I proto jsem si pozvala k rozhovoru držitele Platinové desky, textaře, scenáristu, publicistu a stále více i kurátora výstav Michala Steina.

Vzor není vzorek

1. Není banální začínat, jak jsi se k psaní textů dostal a kdo byl Tvůj vzor?

“Vyrůstal jsem v Praze 3, na Vinohradech, na Floře. Poblíž byla dvě dětská hřiště. Jedno v místě dnešní stanice metra A. U hřbitovů. Bylo jako ony, ponuré, plné kaštanů. Stejně daleko bylo hřiště, ve Šrobárově ulici a naproti němu bydlel slavný Gottův textař Jiří Štaidl.. Jeho podpis byl také prvním úlovkem sběratele autogramů. Krátce na to zahynul.”

2. A kdy ses rozhodl být textařem?

“Pod vlivem Jiřího Štaidla jsem to prohlásil ve čtvrté třídě!!! A znělo to trochu komicky mezi těmi zpěvačkami, kosmonauty a ošetřovateli zvěře. Je fakt, že spolužák Jiří Hanych (první manžel Veroniky Žilkové i otec Agáty) tehdy řekl, že bude filmovým režisérem. A tím je!”

…. teď už k Tvým vzorům

“Mimo Jiřího Štaidla je jím i textař hymny J. K. Tyl. A taky Eduard Pergner (pro změnu již mrtvý otec Terezy Pergnerové), píšící tehdy pod pseudonymem Boris Janíček. Zaujala mne jeho civilní témata i šansony pro Jitku Zelenkovou. A právě Eda Pergner mne k textařině dostal. Byl porotcem literární soutěže v divadélku Radar. Mé práce ho zaujaly. A vyzval mne zkusit napsat texty pro nadějného tenora Jiřího Hromádku a později mě seznámil s Karlem Černochem.”

3. Proč se při těch vzpomínkách usmíváš?

“Je to paradox – v té porotě byl i divadelník dr. Pavel Bošek, s nímž jsem později pracoval v redakci divadelního časopisu. Eda Pergner tenkrát bydlel na Proseku, kde teď bydlím já. A nyní v tom divadélku Radar dělávám pravidelně poroty Divadelní Miss.”

4. Je taneční muzika taneční? Jeden z Tvých prvních oceněných textů S Evelýnou, byl přímo o tanci.

“V roce 1979 jsem napsal na tango Leopolda Korbaře text o tančící dívce, která má na prsou – mapu Argentiny. Na tu dobu dost troufalé. Bez mučení přiznám, že trochu mě k tomu inspiroval jeden vtip. Nikoli o Argentině. Ale o holce v triku s mapou, tančící s klukem. Zeptá se partnera, kde bydlí. On jí to ukáže na mapě (na těle) – a ona mu dá facku!”

5. V současné době je nemyslitelné prodat CD s neznámými zpěváčky v počtu
20 000 kusů, a na tom “platinovém” albu “Booong!” je podtitul “Poslouchej, TANCUJ a zpívej…

“Myslím, že právě pobídka k tanci i krásný komiksový obal na tom mají lví podíl. I proto jsem vybojoval samotnou platinovou desku i pro výtvarníka Petra Herolda. Jinak největší porci superlativů zaslouží hudební skladatel Eduard Parma mladší.”

6. S ním máš i jiný (nikoli platinový) titul…

„V roce 1999 jsme dostali nejvyšší reklamní ocenění – Zlatý louskáček  za rozhlasovou reklamu pro jistý obchodní dům se zbožím pro stavebníky a kutily.”


Připíjejí držitelé Platinové desky Michal Stein s Eduardem Parmou mladším

7. Eduard Parma ml. patří mezi nejúspěšnější autory moderních tanečních písní. Prozraď nám něco o něm.

„Rád s Edou spolupracuji. Ačkoli je vystudovaný dechař, později hrál na basovou kytaru. Tím má výrazný talent napsat pulsující hudbu přímo vybízející k tanci. Nakonec, jeho deska (ještě s bratrem Jindřichem) HIPODROM u nás patří k tomu komerčně nejúspěšnějšímu původnímu, co na taneční scéně vzniklo.”

8. Jaký názor máš na výraz “taneční hudba”?

“Už není používán generačně. Pod tím pojmem se kdysi mínil odpor všemu zastaralému a zkostnatělému. Prapůvodně šlo i o protiklad barytonovým kantilénám typu písně “Tenkrát”. Později se výraz “pop” i “taneční hudba” trochu usadil na významu spíše středního proudu. A ta opravdu taneční muzika se vytratila pod výrazy “disco”, “techno” či “break”.”

9. Jaké žánry textuješ?

“Tím, že jsme měli s Václavem Vašákem dětský megahit „Formule z formely“, zůstávám i věrný dětem. I ve sborové tvorbě. Tam jsem textoval Emilu Hradeckému nedávno hitík Internetové děti. Ten poněkud rozčeřil poklidné hladiny spíše vážnějších a vzletnějších autorů. Rád píšu pro herce (na kontě mám nahrávky s Luďkem Sobotou, Janem Přeučilem a zpívající Arabelou Janou Nagyovou), což trochu předurčuje šanson. Ve stylu mezi výrazovějším stylem a vážnou hudbou píšu se skladatelkou a bubenicí profesorkou Markétou Mazourovou. A písničky pro střední proud mimo Edy Parmy i se Zdeňkem Bartákem mladším, Pavlem Vaculíkem, Emilem Hradeckým, Františkem Horkým i jinými.”

Rádio není plně na vině!

10. První úspěch jsi měl v rozhlasové soutěži „Písničky pro Hvězdu“. Jsi rádiům věrný?

“Na rádio jsem nedal dopustit. Byl jsem jím vpravdě odkojený. Bylo mi bližší než televize. Proto jsem byl rád, že jeden z mých prvních textů pro Janu Kratochvílovou hned získal vavříny v rozhlasové soutěži. Pravdou je, že dnes je rádií nespočet a být všem věrný – to bych se musel rozkrájet…”

11. Ta soutěž přinesla i dnes už nepochopitelný příběh.

“Ano. „Písničky pro Hvězdu“ byly autorskou soutěží. A mimo rozhlasových dramaturgů si i autoři sami hledali interprety. Musím uvést, že to bylo roku 1979. Nebyly žádné maily! Právě jsem poštou posílal těsně před uzávěrkou – tedy o půlnoci, z pražské hlavní pošty – noty a kotoučový pásek s takzvanou “demonahrávkou” na soutěž „Děčínská kotva“. Ve stejné frontě stálo více autorů. Tím, že jsem znal Zdenka Mertu, tak jsem ho oslovil, zda by (tehdy zpěvačka jeho kapely Kardinálové) Petra Černocká nezpívala moji už postoupivší píseň „Starý strážce majáku“ (skladatel Josef Marek) na „Písničkách pro Hvězdu“. A bylo z toho druhé místo! Ten finálový koncert byl přímo v pražském Rudolfinu! Byla to tematická soutěž. Myslím, že jsem se z tématu Zachránci a ochránci dost dobře vylhal. Dále se tam zpívalo spíše o pohraničnících a policajtech. Když se pak Starý strážce majáku nahrával studiově, byl hudebním režisérem Stanislav Procházka mladší, později známý zpěvák. Jsou to ale kuriozity.”

12. Myslíš, že rádia, tím, že hrají více zahraniční hudby ubírají chleba českým autorům?

“To není ten hlavní důvod. Technika a moderní styl jiných médií výrazně posílají CD a tím i jejich rozhlasové šíření do propadliště dějin. Je tu však jeden velikánský problém. A tím jsou majitelé studií, aranžéři a autoři klipů. I ti si chtějí vydělat na chleba a jejich touhou je, aby písně měly jepičí život a točily se neustále nové a nové. Právě oni ovlivňují kolikrát rozhlasové dramaturgy i vyšší “rádiové bossy”, aby raději pouštěli hodně staré hity a těm současným s novými interprety dávali minimum prostoru.”

Výtvarný svět je oázou

13. Co chystáš v současné době?

“Pochopitelně píši stále písničky. Ale také reklamy. Scénáře dokumentárních filmů i reklam. Rovněž dělám odpovědného redaktora knížkám. I těch vychází stále méně. A mnoha výtvarníkům chystám výstavy. Uspořádal jsem expozici grafiky i filmovému režiséru Juraji Jakubiskovi V Poděbradech, profesoru AVU Romanovi Frantovi tenisové obrazy přímo ve V. I. P. prostorách pražského Centrálního tenisového areálu na legendární Štvanici, autorce paličkované krajky Janě Křepelové jsem uváděl výstavu s paličkou na maso. Ale výstavy jsem kurátoroval mnoha dalším. Je to pro mě taková oáza a pramínek vody.”

14. Hodně jsi autorsky spolupracoval s již zesnulým Bohuslavem Myslíkem, bývalým kapelníkem Josefa Laufra a vedoucím pěveckého sboru u Karla Gotta. Mimo Jiřího Štaidla se tím dostaneme ke třetí mrtvé veličině, které jsi textoval hudbu…

“Nakonec se obloukem vracíme zpět Na Vinohrady, do Šrobárovy ulice. Mimo bratří Štaidlů tam, blíže Nemocnici na Královských Vinohradech, bydlel i Karel Zich. Na té vile je dodnes pamětní deska – jeho předka hudebního skladatele Otakara Zicha. S Karlem jsme připravovali písničku pro Denisu Kubovou. Tenkrát to nevyšlo. Od další spolupráce nás oddělila Karlova tragická smrt. Rovněž se zmíněným “Bobanem” Myslíkem se skvěle spolupracovalo. Je škoda, že talentovaní lidé umírají brzy… S Bobanem jsme měli rozděláno několik námětů i pro Karla Gotta. Nakonec jsem mu nabídl píseň s mým sousedem z Proseku Františkem Horkým. Ten již Gottovi napsal hit-duet s Marií Rottrovou „Najednou“. Tak třeba Zlatý slavík si vybere od nás i tu novou, modernější?”

15. Vraťme se na závěr k tanci. Jaký máš k němu vztah jako takovému?

“Do tanečních jsem nikdy nechodil. Dostatečně mne odradila populární povídka Grosssmanna a Šimka. Jinak jsem s tanečníky psal zajímavé články. S panem choreografem a režisérem Pavlem Šmokem i kdysi do autorsky kolektivní knížky o televizi. Před několika lety jsem psal profily mladých umělců do Mladé fronty Dnes. Z tanečníků neušly mé pozornosti v orientálním stylu pracující Liza Végrová, v klasičtějším stylu dcera zakladatele Černého divadla Praha Adéla Aster Srncová, vydavatelka tohoto serveru Eva Smolíková anebo taneční mág Jan Jakl. Na vernisážích mi tančila brněnská tanečnice Simona Assionne a uznávám i potomkyni slavného malíře tanečnici z Národního divadla Evu Špálovou! A o tanci píšu někdy nejen písničky!!!! 🙂 Tanec a texty, to se prostě rýmuje.”


Michal Stein s čepicí se svým jménem i se svým stejnojmenným (slovenským) pivem

Děkuji za rozhovor

Martina Rodová