Vyznává gentlemanství, slušnost a další hodnoty důležité pro čestné lidi

Noblesní herec Jan Přeučil se stal prvním ambasadorem organizace YMCA v Česku

Vyznává gentlemanství, slušnost a další hodnoty důležité pro čestné lidi s dobrým charakterem. A kromě svého povolání se vždy věnoval sportu, zejména plavání. Takový je Jan Přeučil, herec známý z mnoha filmových, divadelních, televizních i dabingových rolí. Právě on se nyní stává vůbec prvním ambasadorem YMCA v České republice, která je součástí největší a nejstarší mládežnické organizace na světě.

Diplom mu nyní v Praze předali Jan Blažek, předseda YMCA v České republice, Vojtěch Rálek, generální sekretář YMCA v ČR, a Petra Otřísalová, ředitelka pražského Paláce YMCA – budovy v ulici Na Poříčí 12, která si právě letos připomíná 90. let od svého otevření. Jan Přeučil, který v únoru oslavil už 81. narozeniny, se podle svých slov ymkařskými zásadami řídí po celý svůj život. A stále fit je i díky pravidelnému cvičení a plavání, s nímž začínal právě v bazénu, který v Paláci YMCA funguje dodnes. Zaplavat si tu teď bude moci v hodinách určených pro veřejnost kdykoli – zástupci YMCA mu do něj věnovali časově neomezenou vstupenku.

Potěšilo nás, že Jan Přeučil, který poválečnou éru v YMCA jako malý hoch osobně zažil, na tuhle zkušenost nikdy nezapomněl. A jmenování ambasadorem je důkaz, že ani YMCA nezapomněla na něj. Velmi si vážíme toho, že tuto čestnou funkci př ijal,“ říká Petra Otřísalová, ředitelka Paláce YMCA.

A připomíná, že podobně jako Jan Přeučil, Ymkou prošli i další osobnosti: třeba spisovatel Jack Kerouac, američtí prezidenti Ronald Reagan, George Bush a Bill Clinton, herec Anthony Hopkins, boxer Rocky Marciano či plavkyně Janet Evansová. V Česku to je třeba herec Matouš Ruml, filosof Jan Sokol, socioložka a publicistka Jiřina Šiklová, pedagog a ekolog Jakub Trojan, zakladatelka mateřských center Rút Kolínská a mnoho dalších. Těm všem YMCA v mládí změnila život. Stejně jako před lety i Janu Přeučilovi.

Společenství gentlemanů

„Bylo to po skončení druhé světové války, kdy u nás byla YMCA po zákazu nacistů znovu obnovena. Bylo mi tehdy osm let a můj tatínek mi řekl: Přihlásím tě do Ymky. Vysvětlil mi, že je to sdružení mladých křesťanských mužů a že model je britský a americký, zkrátka západní. No a pak mě jednoho dne přivedl a od podzimu 1945 jsem začal chodit do Paláce v ulici Na Poříčí sám, pravidelně vždycky v sobotu odpoledne. Alfou a omegou tu pro mě byla tělocvična. Seznámil jsem se s basketbalem, běhal na klop eném běžeckém oválu. A pak tu byl skvělý plavecký bazén. Plavání jsem si hned velice oblíbil a láska k němu mi zůstala dodnes,“ vzpomíná Jan Přeučil.

„Byly to krásné časy ve společenství, které vedlo mladé muže k čestnosti, soudržnosti a jakémusi gentlemanství. Společenství, které dalo základy mému budoucímu životu. Jako malého kluka mě YMCA formovala nejen po sportovní stránce, ale hlavně po stránce morální. Protože tahle organizace vždy směrovala mladé chlapce a děvčata k morálce – k hodnotám křesťanským i obecně lidským,“ pokračuje Jan Přeučil, který si v YMCA osvojil i svou celoživotní toleranci k různým náboženstvím.

Kipling i párek v domě Na Poříčí

Jako malému chlapci učaroval Janu Přeučilovi v domě Na Poříčí i výtah pater noster, jímž vždycky vyjel až nahoru do pátého patra. „Tam bylo chlapecké oddělení. V něm pingpongové stoly, klubovny s krby a také nástěnky v češtině a angličtině a na nich různé informace, co se pořádá – například soutěže, což nás jako kluky vždycky hodně zajímalo,“ říká.  „Vzpomínám také, jak nám vedoucí četli tak&e acute; úryvek z Kiplingovy básně Když. Přečetli nám vždycky dvojverší a vysvětlovali nám, co znamená – jaký je jeho obsah a jaký to má smysl pro charakter člověka, pro jeho život, jeho smýšlení i celou existenci. To na mne jako na malého kluka ohromně zapůsobilo,“ dodává. Velkým zážitkem s příchutí dobrodružství pak byly ymkařské letní tábory, kam se navzdory nízkému věku ihned odvážně přihlásil. Úplně nejvíc se prý ale těšil na chvíle v malém bufetu v přízemí Paláce, kde si směl za potravinové lístky kupovat párek. „To jsem si vždycky připadal jako král,“ směje se Jan Přeučil.

Herec s ymkařským srdcem 

Jeho otec, tehdejší poslanec a úspěšný nakladatel František Přeučil, tu chtěl malého Jeníka přihlásit i na hodiny angličtiny. A uvažoval, že by syna poslal na nějaký čas do Anglie, aby se v jazyce zdokonalil. Zakrátko se ale k moci dostali komunisté. A ti organizaci pro mládež, podobně jako dříve nacisté, rychle zakázali.

Nikdy komunistům nemůžu odpustit, že kromě dalších věcí potlačili krásné myšlenky férového sportu, ale i vzájemné snášenlivosti, kamarádství a úcty, které YMCA mladým lidem přinášela. My jsme se tenkrát i potom je&s caron;tě scházeli – byli jsme taková parta. Zůstali jsme pohromadě, jezdili na kánoích, na pramičkách. Ale YMCA jako taková tehdy opravdu skončila,“ vzpomíná Přeučil. Chtěl studovat herectví, ale jeho otec byl v procesu s Miladou Horákovou odsouzen na doživotí. A tak se jako „syn nepřítele vlasti“ musel začít živit jako dělník.

Díky své vytrvalosti se ale hercem přece jen stal. Hercem s nenapodobitelným šarmem, projevem a noblesou. A v 60. letech směl dokonce s Divadlem Na Zábradlí, kde byl v angažmá, i vycestovat. „Ať jsme byli v tehdejším západním Německu, ve Francii nebo třeba v Itálii, kdekoliv jsem viděl znak YMCA, vždycky mi zaplesalo srdce. A říkal jsem si, že k téhle organizaci, lidem a tradicím, pořád patřím i já,“ říká Jan Přeučil.

YMCA stále živá

Přitažlivý program i myšlenky YMCA jsou pro mladé lidi aktuální i dnes, takže při formování jejich životů hraje stále důležitou roli. Po svém znovuobnovení v České republice v roce 1990 tak nabízí mladým lidem stále mnoho možností, jak můžou dobře a aktivně trávit svůj volný čas. Příkladem je třeba Ten Sing &n dash; umělecká tvorba pro teenagery. YMCA je rovněž průkopníkem v zakládání mateřských a rodinných center, která poskytují prostor i podporu malým i velkým členům rodiny. A zaměřuje se také na tzv. nízkoprahová zařízení, určená zejména pro sociálně či ekonomicky znevýhodněné děti a mládež.  Oblíbená je i její malá mateřská školka rodinného typu, která sídlí přímo v Paláci YMCA v Praze.

Organizace s masarykovskými tradicemi

YMCA (Young Men’s Christian Association) je nejstarší a největší celosvětovou mládežnickou organizací na světě. Má 58 milionů členů ve 119 zemích světa. V roce 1844 ji s přáteli v Londýně založil mladý obchodní příručí George Williams. „V nově vzniklém Československu byla YMCA založena v roce 1921. O její vznik se zasadil T.G. Masaryk a také Václav Maria Havel, otec bývalého prezidenta Václa va Havla. Po okupaci byla zakázána a mnozí její představitelé za svou činnost zaplatili i životem. Po nadějné, ale krátké poválečné obnově následovala další rána: komunistický převrat a tím pádem další zákaz spojený s odebráním budov i majetku. Znovuzaložení se u nás YMCA dočkala až v roce 1990. Dnes má už osmadvacet místních sdružení a něco okolo tři a půl tisíce členů,“ říká Petra Otřísalová.

YMCA stála i u zrodu a rozvoje mnoha nových sportů. Díky ní vznikl dnes tolik populární basketbal, volejbal, rozšířily se softbal a lukostřelba. Sport provozovaný společně, pro radost a v duchu fair play je zde populární dodnes – červený trojúhelník YMCA mají dnes i u nás ve znaku řada sportovních klubů. Organizace je rovněž zakladatelkou moderního táboření. Pro děti mládež každoročně pořádá tábory, z nichž u nás nejst arší a nejznámější je Masarykův tábor v Soběšíně.

Palác YMCA byl vybudován v centru Prahy ve stylu moderního klasicismu. Dnes je součástí pražské památkové rezervace. V tomto domě na dobré adrese si také rády pronajímají kanceláře různé firmy a organizace. V Paláci sídlí také české a evropské ústředí, pražská organizace YMCA a YMCA Živá rodina.

 

Magdalena Bičíková, Jana Bryndová

Foto: Jana Pertáková 

Taneční magazín

Rozhovor s hercem JANEM PŘEUČILEM

„Život je pohyb, pohyb je život“

 

 

 

 

1.Jen těžko bychom hledali někoho v ČR, kdo nezná jméno Jan Přeučil. Vzpomenete si,  kolik rolí jste ztvárnil?
„Na to je těžká odpověď, ale byl jsem osloven Českou  televizí, když  připravovala pořad  „Neobyčejné životy“, (to  mě  velice potěšilo)  a v té době   v databázi vyčetli, že jsem ztvárnil asi 155 filmových a desítky divadelních rolí, což je obrovské množství. Jen v divadle  Na Zábradlí, kde jsem působil 33 let, jsem ztvárnil během tohoto období asi 60 rolí. Ale mimo to i různé  zájezdové inscenace v divadle Evy Hruškové a Jana Přeučila. Těch rolí je desítek dalších,  nedá se to přesně  vyčíslit.“

2. Vy jste se toužil stát hercem od dětství. Co Vás fascinovalo, proč jste chtěl dělat právě tuto profesi?

„Herectví mě  okouzlovalo od dětství, protože tatínek s maminkou byli  vášniví ochotníci, hrávali vždycky o víkendu loutkové divadlo. Můj strýček Jan Přeučil byl  majitelem kina Bruska, kam mě čas  od času zval. A  tady se skládaly  takové střípky, které mě  motivovaly.  Začal jsem navštěvovat dramatické kroužky,  literární kroužky a jednoho dne jsem se rozhodl, že se chci stát hercem.  A bylo to dost brzo.  Asi jsem měl i ty správné geny  po tatínkovi a jiných předcích, kteří se věnovali  ochotnicky divadlu. Zkrátka někde tam ve mně  byly  předpoklady pro herectví.“

3.Také jste  si prošel svým těžkým obdobím (z politických důvodů,) kdy  sen stát se hercem se v  tu dobu jevil jako nedosažitelný. Věřil jste  v té  těžké době, že se Vám ten sen vyplní?

„Já jsem dělal všechno proto, abych hereckou profesi mohl vykonávat. Proto ji miluji, protože  těch překážek, které jsem musel překonávat, než jsem začal studovat mou  vytouženu hudební fakultu, bylo mnoho. Mým  profesorem byl Radovan Lukavský, ohromná charismatická osobnost.  Před tím ale jsem se musel  vyučit  dřevomodelářem, protože můj tatínek byl odsouzený a zavřený vprocesu Milady Horákové. Těch překážek byla celá řada, já jsem se tím musel doslova prokousat. V okamžiku, kdy jsem se tím vším probojoval,   vidím to jako dnes, bylo mi  v dubnu 1956  oznámeno, že jsem byl přijat na div adelní fakultu. Otevřel se pro mě úplně nový svět a můj  sen se pro mě začal stávat    skutečným.“

4.Když jste  bojoval o vyplnění svého snu, věřil jste nebo pochyboval?

„Já jsem tomu věřil. Já jsem tomu absolutně věřil.  Dělal jsem všechno,  hrál  jsem ochotnické divadlo, chodil jsem pravidelně  na kurzy herectví  k panu Alexeji Gsölhoferovi, což byl obchodní ředitel Vesnického divadla a vášnivý  milovník ochotnického divadla. Byl to on, kdo mě  připravoval na zkoušky, zasvěcoval mě do tajných základů hereckého řemesla.  Jsem mu nesmírně vděčný. On byl ohromně vzdělaný pán,  měl na mě veliký vliv. Jeho vnuk je umělecko-technickým    pracovníkem v Českém rozhlasu. Další významná  osobnost, která mě ovlivnila, byl  herec Karel Höger, který   bydlel proti nám a chodil k nám na různé besedy. Nepochybně  ale největší vliv na mě mělo  studium DAMU a osobnost Radovana Lukavského.“

5.Prošel jste si  rok, kdy jste absolvoval maturitní zkoušku,  zkoušky na DAMU, vyučení. Byl jste tedy  uvědomělý mladík. Měl jste přátele? Jakmile si člověk jde  za svým snem, tak mu  lidé spíše hází klacky pod nohy, bohužel…

„Měl jsem řadu kamarádů, protože jsem dělal činnosti, které směřovaly k divadlu a navíc  jsem hrozně rád plaval.  Dodnes si  dobře pamatuji, jak jsem  chodil do plaveckého oddílu, kde  byla ohromná parta, vysokoškoláci, středoškoláci. Byla tam jedna dívka, která se mi velmi líbila. Plavání jsem dělal jako pohybovou přípravu na studium herectví, ale musím se Vám pochlubit, že jsem  byl  i devátý v republice ve stylu prsa  na dvě stě metrů,  v kategorii starší dorostenec. V tomto plaveckém oddílu  byla ohromná parta,  báječní  kamarádi a navzájem jsme se  názorově ovlivňovali. Byli to  lidé, kteří studovali, což já jsem nemohl, takže  na mě měli výchovný vliv i vzdělávací. Doba  v padesátých letech nebyla vůbec jednoduchá. Ale ve sportovním oddílu  jsem získal dobré zkušenosti. Vůle a energie dělá strašně moc.“

6.Když zhodnotíte  herecké povolání, tedy vezmeme-li v úvahu práci  přesčas, obrácenou pracovní dobu, výchovu dětí a jako protiklad práci v továrně, kterou jste také  poznal,  kdo to má lehčí?  Podle některých názorů, herci prý „jen mlátí pusou a baví se.“

„No, to je velice zjednodušený a úsměvný  názor. Pokud chcete tuto profesi a jakoukoliv profesi s velkým „P“ dělat dobře a  na profesionální úrovni, chcete-li si  vybudovat  určitou značku nebo jméno, musíte se tomu věnovat a nemůžete říkat, že jdete do práce. To je  nesmysl. Musíte říkat, že je to vaše radost, vaše štěstí, váš koníček.  Říkám  svým mladým kolegům, které se snažím  trošičku  zasvěcovat  do tajů herectví, že musí svou  profesí  být posedlí,  jinak úspěch  není možný.   Samozřejmě lze pracovat i   tím z působem, že jenom splňuji určité požadavky a tím to končí. Ale pak si nikdo nemůže stěžovat,  že  nedocílil určitého postavení, jednoduše se práci cele  nevěnoval. . Ale to je otázka osobní volby.

Platí to i dnes. Žijeme bohudík  ve svobodné době a  zvláště mladá generace má neuvěřitelné  možnosti, i se  všemi překážkami, které jsou pochopitelné, ale záleží na každém člověku, jakým způsobem věci uchopí, jakým způsobem  se na situace   podívá,  jak je bude vstřebávat a jakou bude mít osobní energii a zájem, aby svoji zvolenou profesi vykonával.“

klobouk

Foto Štěpán  Luťanský

7.Kolik stránek scénáře se například musíte  učit?

„Záleží na situaci. Například teď si  osvěžuji jednu věc, kterou jsem kdysi hrál,  „ Bláznovy zápisky“, což je  divadlo jednoho herce. Je to asi 60 stránek textu, těchto  šedesát stránek textu musíte absolutně  pamětˇově  zvládnout,  ale to je součást hereckého  řemesla,   protože teprve poté  můžete uvažovat o způsobu, jak   ztvárnit roli, jak se s ní poprat a jakým způsobem  roli zahrát tak, aby oslovila diváka. „Bláznovy zápisky“  jsou napsané nadčasovým  způsobem, hra je  stále  aktuální. Jde o  příběh člověka, který se  v podstatě úplně rozloží psychicky, protože nenaplnil své  životní očekávání, plány a tužby.“

8.To se ale může lehce  stát. Zranění, nemoc, nebo něco jiného a nedojdete do cíle. Co teď?  Co byste poradil?

„Život je neuvěřitelně krásný, samozřejmě. Ale může se stát cokoliv, je  třeba umět žít  a umět se vypořádávat s věcmi nepříjemnými. Řekl  bych krásnou myšlenku, která není z mé hlavy, ale z knihy, kterou mi věnovala má milovaná Evinka.

„Umění života spočívá v tom, uvědomovat si krásu všedního dne.“

Každý člověk by si měl uvědomit každý den, každou chvilku, hodinu a umět ji prožít naplno. Nikdo z nás neví, co nám život zítra  připraví. Může nám přinést  věci milé, příjemné, ale také nesmírně bolestné a kruté. Ale takový je život a patří to k němu. V tom spočívá  krása a pestrost života. Právě toto je jedno z  takových témat „Bláznových zápisků“, život připravil  hlavnímu představiteli neuvěřitelné situace.“

9.Jaký je váš vztah k tanci a pohybu?
„Tanec je neskutečná dřina. Přítelkyně  mého syna je špičková primabalerína v plzeňském  divadle. Vím,  co to obnáší.

Já osobně mám  pohyb a tanec strašně rád, věnoval jsem se mu. Propojuji herectví a tanec. Chodil jsem na lidové tance a strašně mě bavily. Renomovaná dáma jevištního pohybu, paní Eva Krešlová,  mě  na divadelní fakultě učila základy tance a jevištního pohybu. Pohyb je  jeden z prostředků  herectví, zamiloval jsem se do něj. Tahle dáma mě  oslovila s nabídkou, zda  bych jako čerstvý absolvent nedělal s mladými adepty herectví určité rozcvičky.  Tak jsem &nbs p;dělal takové tréninky, mám k pohybu obrovský vztah.  Já sám o  svůj psychofyzický aparát pečuji, např. denně cvičím „pět  Tibeťanů“, což je ohromná záležitost. Navíc v  divadle Na zábradlí byl soubor Ladislava Fialky “ Pantomima“ , kde i tyto výrazové prostředky v určitém podhoubí ovlivňovaly činoherní složku, která v 60. letech, (můžu to se  zdravou skromností a suverenitou říct), patřila  k evropské špičce.  Dokonce   nedávno se mi dostal do rukou  magazín Lidov& yacute;ch novin, který hodnotil 60.  zlatá léta a inscenace „Krále Uba“, ve které jsem hrál, byla  tenkrát zařazena mezi  nejlepších 10 inscenací světa. Pohyb a      gesto ovlivňovaly  herecké výrazové prostředky všech kolegů.

Život je pohyb, pohyb je život.  Jdete po ulici – pohyb, sednete si –  pohyb, vyndáte z kapsy kapesníček –  pohyb, dáte si sklenku dobrého vína – pohyb.

Pohyb nesmírně ovlivňuje  náš život. Když  pozorujete  lidi na ulici, jakým způsobem chodí, každý o sobě tím pohybem a chůzí něco vypráví. Staré antické přísloví říká: „Řeč jest obrazem vašeho ducha“, ale já bych to doplnil:“ Pohybová kultura o Vás něco prozrazuje“. Když pozorujete lidi, což  je součást herecké profese, každý člověk svým pohledem, svým gestem, svojí řečí, svojí chůzí,  každým slovem, o sobě něco prozrazuje. V  tom spočívá  magičnost a pestrost  života, protože každý člověk je jiný, má jiný rytmus, jiné IQ, jinou dynamiku, jiné postavení, jiné atributy, související se základními  požadavky života. V tomto je  pestrost života  prostě nádherná a život je pro mě kouzelný. Svou roli ale také hraje  ještě jedna důležitá věc, což je  otázka psychická. Je důležité se  umět dívat na život takovým krásným otevřeným pohledem s optimistickou notou.“

10.Odvážíte se zhodnotit, zda je  těžší hrát nebo tančit?

„To je otázka na seminární práci. Tohle se nedá  jednoduše sdělit. Podíváte-li se  na veliký brilantní taneční výkon, ať klasický, nebo muzikálový, at je to pantomima nebo akrobacie, která se dnes dojevištního pohybu počítá, jsou to vrcholné špičkové výkony, přirovnávající se k vrcholným výkonům ve sportovní branži.  Mrzí mě rozdíl, který je mezi oceněním  špičkových fotbalistů a  špičkových  mistrů baletního  umění. To je absurdní.

Ale pokud se zamyslíme nad náročností  role Hamleta, krále psychologických postav, pak tato  námaha psychofyzická je také nesmírně veliká. Navíc tato  námaha je ještě umocněna  psychikou. Já si uvědomuji u „Bláznových zápisků“,  že herecký  výkon musí být pro  diváka, má-li si něco odnést, ze strany herce úplně  „nadoraz“. Čili tato otázka se nedá jednoduše zodpovědět,  nedá se kategorizovat.

Ale při náročném tanečním výkonu Vás také podpoří  hudba, rytmus, playback a herec třeba tohle ani k dispozici nemá, nebo  musí mít jiný zastupující element. Samozřejmě jsou  žánry jednoduché, ležérní, ale to je na velikou debatu.

Fyzička je strašně důležitá. Já dělám maximum, abych určitou kondici měl, protože je to třeba.“

11.Někteří umělci užívají drogy, aby byli dost silní pro tyto výkony… Jak se díváte na doping? 

„Nejsem příznivcem drog. Na jednu stranu to chápu, ale neschvaluji  žádný doping. Je to individuální věc, ale já to prostě  neuznávám. Nedovedu si ani představit,  že si někdo vezme povzbuzující  prášek, protože tím se  už dostává  do určitého nenormálu, a má podat výkon, který odpovídá normálním životním situacím.

Co je normální a co je nenormální??  Ale tato nenormálnost nemůže na jevišti být,  pokud to není dáno charakterem role, nebo  motivováno autorem nebo představou. Ale to je pochopitelně i  otázka doby.  Drogy se podávaly i otrokům, aby podali  větší výkon.“

12.Někdo tvrdí, že tanec není dobré povolání  pro muže… Souhlasíte?

„Tyle názory jsou ve společnosti. Když se ale  podíváte na to, co dokázal a jakým způsobem pozdvihnul český choreograf pan Jiří Kilián taneční umění…. Já jsem měl čest vidět řadu jeho inscenací a několikrát  jsem se s ním v životě setkal. Jeho dílo povyšuje pohybově tanečně výrazové prostředky  do neuvěřitelných rozměrů. Smekám svůj oblíbený klobouk před panem Kiliánem, že vytvořil choreografie i pro tanečníky, kteří nemohou být tak pohybově aktivní, jako jejich kolegové, kterým je dvacet let a přitom je na jevišti mohou i nadále podporovat svými  zkušenostmi.  To je ohromné. Pan Kilián  nedává tanečníky v 35 letech  do výslužby, ale  naopak je využívá. Toto by  mělo být veliké zamyšlení pro všechny šéfy v tanečním  oboru. I starší tanečník nebo  herec, pokud  je v kondici, může vytvořit velice zajímavý úkol, který ovlivní  i mladou  generaci.  A úcta k těmto zkušenostem by tu  měla být.

Můj profesor herectví říkával: „Zdravá suverenita a zdravá pokora“. Tímto já se řídím.“

jan preucil

 

Foto www.janpreucil.cz

13.Vy také učíte na divadelní fakultě. Je rozdíl mezi běžným žákem a žákem  divadelní fakulty? Jsou  herci  soupeři či  rivalové? Mám pocit, že herci jsou soudržní.  

„Já přednáším na divadelní fakultě na Slovensku v Bánské Bystrici. Tam jsou lidé, u kterých se  prověří, že talentové dispozice pro profesionální hereckou dráhu mají. Tento  kolektiv  drží ohromně při sobě a pomáhá  si. Rivalita tam žádná není. Ovšem jsou i školy, kde pořádám workshopy  rétoriky, tzv.  rétorické laboratoře. Vím, že mnohdy jsou  studenti na vysokých školách, jen proto, že tam jsou, aby  tam byli. To je to nejhorší.  Jak chtějí v životě uspět? Uspějí jenom tím,  že dělají  nějakou profesi, kter&aacut e; je moc nebaví a vydělají  si nějakou korunku a mohou jít domů.   To nemá  smysl, pokud člověk  nevytváří něco, co ho  uspokojuje a naplňuje a dává mu určitý  impuls pro život.“

14.Vyrušují tito „zapálení“ žáci při hodinách?

„Tyto  hodiny, které učím,   nejsou klasické přednášky, ale praxe, kde dominantou je pohyb, protože právě  pohyb  ovlivňuje herecké výrazové prostředky. Oproti  mé generaci je současná generace ohromně rytmická, nese  v sobě prvky veliké dynamiky, velikého impulsu k věcem dynamickým, což my jsme  neměli. Je to ovlivněno internetem, množstvím hudebních produkcí, které my jsme neměli možnost vstřebávat. Svět  se po této stránce tolik rozvinul a ukázal se ve všech polohách.“

15.Máte vůbec čas na své koníčky a máte  někdy  nějaké  osobní volno?

„Já koníčky nemám. Pro mě je koníček herectví.

Ale snažil jsem se vždy, i se svými životními partnerkami, užívat si života,  zastavit se  a podívat se na život i z jiného pohledu. Umění prožít  si  příjemné chvíle. Řekneme si například: „Tyhle tři dny jsou naše, letíme do  Londýna a spojíme návštěvu s tím, že vidíme dvě nebo  tři krásné divadelní inscenace, výstavu, která  nás  nějakým způsobem ovlivní, dáme si sklenku dobrého vína nebo dobrý čaj.“

 

 

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Rozhovor s textařem, scenáristou a publicistou MICHALEM STEINEM

Texty a tanec, to je mazec!

 

„TANEC a TEXTY – TO SE RÝMUJE“

Dobře známe zpěváky, víme s kým chodí či spí, jak se oblékají v soukromí a víme toho na ně mnohem více. Méně už o těch (až na pár výjimek porotců z televizních soutěží), kteří mají, vedle skladatelů, na úspěchu hitů a tím i zpěváků velikánský podíl – textařích. I proto jsem si pozvala k rozhovoru držitele Platinové desky, textaře, scenáristu, publicistu a stále více i kurátora výstav Michala Steina.

Vzor není vzorek

1. Není banální začínat, jak jsi se k psaní textů dostal a kdo byl Tvůj vzor?

„Vyrůstal jsem v Praze 3, na Vinohradech, na Floře. Poblíž byla dvě dětská hřiště. Jedno v místě dnešní stanice metra A. U hřbitovů. Bylo jako ony, ponuré, plné kaštanů. Stejně daleko bylo hřiště, ve Šrobárově ulici a naproti němu bydlel slavný Gottův textař Jiří Štaidl.. Jeho podpis byl také prvním úlovkem sběratele autogramů. Krátce na to zahynul.“

2. A kdy ses rozhodl být textařem?

„Pod vlivem Jiřího Štaidla jsem to prohlásil ve čtvrté třídě!!! A znělo to trochu komicky mezi těmi zpěvačkami, kosmonauty a ošetřovateli zvěře. Je fakt, že spolužák Jiří Hanych (první manžel Veroniky Žilkové i otec Agáty) tehdy řekl, že bude filmovým režisérem. A tím je!“

…. teď už k Tvým vzorům

„Mimo Jiřího Štaidla je jím i textař hymny J. K. Tyl. A taky Eduard Pergner (pro změnu již mrtvý otec Terezy Pergnerové), píšící tehdy pod pseudonymem Boris Janíček. Zaujala mne jeho civilní témata i šansony pro Jitku Zelenkovou. A právě Eda Pergner mne k textařině dostal. Byl porotcem literární soutěže v divadélku Radar. Mé práce ho zaujaly. A vyzval mne zkusit napsat texty pro nadějného tenora Jiřího Hromádku a později mě seznámil s Karlem Černochem.“

3. Proč se při těch vzpomínkách usmíváš?

„Je to paradox – v té porotě byl i divadelník dr. Pavel Bošek, s nímž jsem později pracoval v redakci divadelního časopisu. Eda Pergner tenkrát bydlel na Proseku, kde teď bydlím já. A nyní v tom divadélku Radar dělávám pravidelně poroty Divadelní Miss.“

4. Je taneční muzika taneční? Jeden z Tvých prvních oceněných textů S Evelýnou, byl přímo o tanci.

„V roce 1979 jsem napsal na tango Leopolda Korbaře text o tančící dívce, která má na prsou – mapu Argentiny. Na tu dobu dost troufalé. Bez mučení přiznám, že trochu mě k tomu inspiroval jeden vtip. Nikoli o Argentině. Ale o holce v triku s mapou, tančící s klukem. Zeptá se partnera, kde bydlí. On jí to ukáže na mapě (na těle) – a ona mu dá facku!“

5. V současné době je nemyslitelné prodat CD s neznámými zpěváčky v počtu
20 000 kusů, a na tom „platinovém“ albu „Booong!“ je podtitul „Poslouchej, TANCUJ a zpívej…

„Myslím, že právě pobídka k tanci i krásný komiksový obal na tom mají lví podíl. I proto jsem vybojoval samotnou platinovou desku i pro výtvarníka Petra Herolda. Jinak největší porci superlativů zaslouží hudební skladatel Eduard Parma mladší.“

6. S ním máš i jiný (nikoli platinový) titul…

„V roce 1999 jsme dostali nejvyšší reklamní ocenění – Zlatý louskáček  za rozhlasovou reklamu pro jistý obchodní dům se zbožím pro stavebníky a kutily.“


Připíjejí držitelé Platinové desky Michal Stein s Eduardem Parmou mladším

7. Eduard Parma ml. patří mezi nejúspěšnější autory moderních tanečních písní. Prozraď nám něco o něm.

„Rád s Edou spolupracuji. Ačkoli je vystudovaný dechař, později hrál na basovou kytaru. Tím má výrazný talent napsat pulsující hudbu přímo vybízející k tanci. Nakonec, jeho deska (ještě s bratrem Jindřichem) HIPODROM u nás patří k tomu komerčně nejúspěšnějšímu původnímu, co na taneční scéně vzniklo.“

8. Jaký názor máš na výraz „taneční hudba“?

„Už není používán generačně. Pod tím pojmem se kdysi mínil odpor všemu zastaralému a zkostnatělému. Prapůvodně šlo i o protiklad barytonovým kantilénám typu písně „Tenkrát“. Později se výraz „pop“ i „taneční hudba“ trochu usadil na významu spíše středního proudu. A ta opravdu taneční muzika se vytratila pod výrazy „disco“, „techno“ či „break“.“

9. Jaké žánry textuješ?

„Tím, že jsme měli s Václavem Vašákem dětský megahit „Formule z formely“, zůstávám i věrný dětem. I ve sborové tvorbě. Tam jsem textoval Emilu Hradeckému nedávno hitík Internetové děti. Ten poněkud rozčeřil poklidné hladiny spíše vážnějších a vzletnějších autorů. Rád píšu pro herce (na kontě mám nahrávky s Luďkem Sobotou, Janem Přeučilem a zpívající Arabelou Janou Nagyovou), což trochu předurčuje šanson. Ve stylu mezi výrazovějším stylem a vážnou hudbou píšu se skladatelkou a bubenicí profesorkou Markétou Mazourovou. A písničky pro střední proud mimo Edy Parmy i se Zdeňkem Bartákem mladším, Pavlem Vaculíkem, Emilem Hradeckým, Františkem Horkým i jinými.“

Rádio není plně na vině!

10. První úspěch jsi měl v rozhlasové soutěži „Písničky pro Hvězdu“. Jsi rádiům věrný?

„Na rádio jsem nedal dopustit. Byl jsem jím vpravdě odkojený. Bylo mi bližší než televize. Proto jsem byl rád, že jeden z mých prvních textů pro Janu Kratochvílovou hned získal vavříny v rozhlasové soutěži. Pravdou je, že dnes je rádií nespočet a být všem věrný – to bych se musel rozkrájet…“

11. Ta soutěž přinesla i dnes už nepochopitelný příběh.

„Ano. „Písničky pro Hvězdu“ byly autorskou soutěží. A mimo rozhlasových dramaturgů si i autoři sami hledali interprety. Musím uvést, že to bylo roku 1979. Nebyly žádné maily! Právě jsem poštou posílal těsně před uzávěrkou – tedy o půlnoci, z pražské hlavní pošty – noty a kotoučový pásek s takzvanou „demonahrávkou“ na soutěž „Děčínská kotva“. Ve stejné frontě stálo více autorů. Tím, že jsem znal Zdenka Mertu, tak jsem ho oslovil, zda by (tehdy zpěvačka jeho kapely Kardinálové) Petra Černocká nezpívala moji už postoupivší píseň „Starý strážce majáku“ (skladatel Josef Marek) na „Písničkách pro Hvězdu“. A bylo z toho druhé místo! Ten finálový koncert byl přímo v pražském Rudolfinu! Byla to tematická soutěž. Myslím, že jsem se z tématu Zachránci a ochránci dost dobře vylhal. Dále se tam zpívalo spíše o pohraničnících a policajtech. Když se pak Starý strážce majáku nahrával studiově, byl hudebním režisérem Stanislav Procházka mladší, později známý zpěvák. Jsou to ale kuriozity.“

12. Myslíš, že rádia, tím, že hrají více zahraniční hudby ubírají chleba českým autorům?

„To není ten hlavní důvod. Technika a moderní styl jiných médií výrazně posílají CD a tím i jejich rozhlasové šíření do propadliště dějin. Je tu však jeden velikánský problém. A tím jsou majitelé studií, aranžéři a autoři klipů. I ti si chtějí vydělat na chleba a jejich touhou je, aby písně měly jepičí život a točily se neustále nové a nové. Právě oni ovlivňují kolikrát rozhlasové dramaturgy i vyšší „rádiové bossy“, aby raději pouštěli hodně staré hity a těm současným s novými interprety dávali minimum prostoru.“

Výtvarný svět je oázou

13. Co chystáš v současné době?

„Pochopitelně píši stále písničky. Ale také reklamy. Scénáře dokumentárních filmů i reklam. Rovněž dělám odpovědného redaktora knížkám. I těch vychází stále méně. A mnoha výtvarníkům chystám výstavy. Uspořádal jsem expozici grafiky i filmovému režiséru Juraji Jakubiskovi V Poděbradech, profesoru AVU Romanovi Frantovi tenisové obrazy přímo ve V. I. P. prostorách pražského Centrálního tenisového areálu na legendární Štvanici, autorce paličkované krajky Janě Křepelové jsem uváděl výstavu s paličkou na maso. Ale výstavy jsem kurátoroval mnoha dalším. Je to pro mě taková oáza a pramínek vody.“

14. Hodně jsi autorsky spolupracoval s již zesnulým Bohuslavem Myslíkem, bývalým kapelníkem Josefa Laufra a vedoucím pěveckého sboru u Karla Gotta. Mimo Jiřího Štaidla se tím dostaneme ke třetí mrtvé veličině, které jsi textoval hudbu…

„Nakonec se obloukem vracíme zpět Na Vinohrady, do Šrobárovy ulice. Mimo bratří Štaidlů tam, blíže Nemocnici na Královských Vinohradech, bydlel i Karel Zich. Na té vile je dodnes pamětní deska – jeho předka hudebního skladatele Otakara Zicha. S Karlem jsme připravovali písničku pro Denisu Kubovou. Tenkrát to nevyšlo. Od další spolupráce nás oddělila Karlova tragická smrt. Rovněž se zmíněným „Bobanem“ Myslíkem se skvěle spolupracovalo. Je škoda, že talentovaní lidé umírají brzy… S Bobanem jsme měli rozděláno několik námětů i pro Karla Gotta. Nakonec jsem mu nabídl píseň s mým sousedem z Proseku Františkem Horkým. Ten již Gottovi napsal hit-duet s Marií Rottrovou „Najednou“. Tak třeba Zlatý slavík si vybere od nás i tu novou, modernější?“

15. Vraťme se na závěr k tanci. Jaký máš k němu vztah jako takovému?

„Do tanečních jsem nikdy nechodil. Dostatečně mne odradila populární povídka Grosssmanna a Šimka. Jinak jsem s tanečníky psal zajímavé články. S panem choreografem a režisérem Pavlem Šmokem i kdysi do autorsky kolektivní knížky o televizi. Před několika lety jsem psal profily mladých umělců do Mladé fronty Dnes. Z tanečníků neušly mé pozornosti v orientálním stylu pracující Liza Végrová, v klasičtějším stylu dcera zakladatele Černého divadla Praha Adéla Aster Srncová, vydavatelka tohoto serveru Eva Smolíková anebo taneční mág Jan Jakl. Na vernisážích mi tančila brněnská tanečnice Simona Assionne a uznávám i potomkyni slavného malíře tanečnici z Národního divadla Evu Špálovou! A o tanci píšu někdy nejen písničky!!!! 🙂 Tanec a texty, to se prostě rýmuje.“


Michal Stein s čepicí se svým jménem i se svým stejnojmenným (slovenským) pivem

Děkuji za rozhovor

Martina Rodová