Štítek: jan přeučil

1.Jen těžko bychom hledali někoho v ČR, kdo nezná jméno Jan Přeučil. Vzpomenete si,  kolik rolí jste ztvárnil?
„Na to je těžká odpověď, ale byl jsem osloven Českou  televizí, když  připravovala pořad  „Neobyčejné životy“, (to  mě  velice potěšilo)  a v té době   v databázi vyčetli, že jsem ztvárnil asi 155 filmových a desítky divadelních rolí, což je obrovské množství. Jen v divadle  Na Zábradlí, kde jsem působil 33 let, jsem ztvárnil během tohoto období asi 60 rolí. Ale mimo to i různé  zájezdové inscenace v divadle Evy Hruškové a Jana Přeučila. Těch rolí je desítek dalších,  nedá se to přesně  vyčíslit.“

2. Vy jste se toužil stát hercem od dětství. Co Vás fascinovalo, proč jste chtěl dělat právě tuto profesi?

„Herectví mě  okouzlovalo od dětství, protože tatínek s maminkou byli  vášniví ochotníci, hrávali vždycky o víkendu loutkové divadlo. Můj strýček Jan Přeučil byl  majitelem kina Bruska, kam mě čas  od času zval. A  tady se skládaly  takové střípky, které mě  motivovaly.  Začal jsem navštěvovat dramatické kroužky,  literární kroužky a jednoho dne jsem se rozhodl, že se chci stát hercem.  A bylo to dost brzo.  Asi jsem měl i ty správné geny  po tatínkovi a jiných předcích, kteří se věnovali  ochotnicky divadlu. Zkrátka někde tam ve mně  byly  předpoklady pro herectví.“

3.Také jste  si prošel svým těžkým obdobím (z politických důvodů,) kdy  sen stát se hercem se v  tu dobu jevil jako nedosažitelný. Věřil jste  v té  těžké době, že se Vám ten sen vyplní?

„Já jsem dělal všechno proto, abych hereckou profesi mohl vykonávat. Proto ji miluji, protože  těch překážek, které jsem musel překonávat, než jsem začal studovat mou  vytouženu hudební fakultu, bylo mnoho. Mým  profesorem byl Radovan Lukavský, ohromná charismatická osobnost.  Před tím ale jsem se musel  vyučit  dřevomodelářem, protože můj tatínek byl odsouzený a zavřený vprocesu Milady Horákové. Těch překážek byla celá řada, já jsem se tím musel doslova prokousat. V okamžiku, kdy jsem se tím vším probojoval,   vidím to jako dnes, bylo mi  v dubnu 1956  oznámeno, že jsem byl přijat na div adelní fakultu. Otevřel se pro mě úplně nový svět a můj  sen se pro mě začal stávat    skutečným.“

4.Když jste  bojoval o vyplnění svého snu, věřil jste nebo pochyboval?

„Já jsem tomu věřil. Já jsem tomu absolutně věřil.  Dělal jsem všechno,  hrál  jsem ochotnické divadlo, chodil jsem pravidelně  na kurzy herectví  k panu Alexeji Gsölhoferovi, což byl obchodní ředitel Vesnického divadla a vášnivý  milovník ochotnického divadla. Byl to on, kdo mě  připravoval na zkoušky, zasvěcoval mě do tajných základů hereckého řemesla.  Jsem mu nesmírně vděčný. On byl ohromně vzdělaný pán,  měl na mě veliký vliv. Jeho vnuk je umělecko-technickým    pracovníkem v Českém rozhlasu. Další významná  osobnost, která mě ovlivnila, byl  herec Karel Höger, který   bydlel proti nám a chodil k nám na různé besedy. Nepochybně  ale největší vliv na mě mělo  studium DAMU a osobnost Radovana Lukavského.“

5.Prošel jste si  rok, kdy jste absolvoval maturitní zkoušku,  zkoušky na DAMU, vyučení. Byl jste tedy  uvědomělý mladík. Měl jste přátele? Jakmile si člověk jde  za svým snem, tak mu  lidé spíše hází klacky pod nohy, bohužel…

„Měl jsem řadu kamarádů, protože jsem dělal činnosti, které směřovaly k divadlu a navíc  jsem hrozně rád plaval.  Dodnes si  dobře pamatuji, jak jsem  chodil do plaveckého oddílu, kde  byla ohromná parta, vysokoškoláci, středoškoláci. Byla tam jedna dívka, která se mi velmi líbila. Plavání jsem dělal jako pohybovou přípravu na studium herectví, ale musím se Vám pochlubit, že jsem  byl  i devátý v republice ve stylu prsa  na dvě stě metrů,  v kategorii starší dorostenec. V tomto plaveckém oddílu  byla ohromná parta,  báječní  kamarádi a navzájem jsme se  názorově ovlivňovali. Byli to  lidé, kteří studovali, což já jsem nemohl, takže  na mě měli výchovný vliv i vzdělávací. Doba  v padesátých letech nebyla vůbec jednoduchá. Ale ve sportovním oddílu  jsem získal dobré zkušenosti. Vůle a energie dělá strašně moc.“

6.Když zhodnotíte  herecké povolání, tedy vezmeme-li v úvahu práci  přesčas, obrácenou pracovní dobu, výchovu dětí a jako protiklad práci v továrně, kterou jste také  poznal,  kdo to má lehčí?  Podle některých názorů, herci prý „jen mlátí pusou a baví se.“

„No, to je velice zjednodušený a úsměvný  názor. Pokud chcete tuto profesi a jakoukoliv profesi s velkým „P“ dělat dobře a  na profesionální úrovni, chcete-li si  vybudovat  určitou značku nebo jméno, musíte se tomu věnovat a nemůžete říkat, že jdete do práce. To je  nesmysl. Musíte říkat, že je to vaše radost, vaše štěstí, váš koníček.  Říkám  svým mladým kolegům, které se snažím  trošičku  zasvěcovat  do tajů herectví, že musí svou  profesí  být posedlí,  jinak úspěch  není možný.   Samozřejmě lze pracovat i   tím z působem, že jenom splňuji určité požadavky a tím to končí. Ale pak si nikdo nemůže stěžovat,  že  nedocílil určitého postavení, jednoduše se práci cele  nevěnoval. . Ale to je otázka osobní volby.

Platí to i dnes. Žijeme bohudík  ve svobodné době a  zvláště mladá generace má neuvěřitelné  možnosti, i se  všemi překážkami, které jsou pochopitelné, ale záleží na každém člověku, jakým způsobem věci uchopí, jakým způsobem  se na situace   podívá,  jak je bude vstřebávat a jakou bude mít osobní energii a zájem, aby svoji zvolenou profesi vykonával.“

Foto Štěpán  Luťanský

7.Kolik stránek scénáře se například musíte  učit?

„Záleží na situaci. Například teď si  osvěžuji jednu věc, kterou jsem kdysi hrál,  „ Bláznovy zápisky“, což je  divadlo jednoho herce. Je to asi 60 stránek textu, těchto  šedesát stránek textu musíte absolutně  pamětˇově  zvládnout,  ale to je součást hereckého  řemesla,   protože teprve poté  můžete uvažovat o způsobu, jak   ztvárnit roli, jak se s ní poprat a jakým způsobem  roli zahrát tak, aby oslovila diváka. „Bláznovy zápisky“  jsou napsané nadčasovým  způsobem, hra je  stále  aktuální. Jde o  příběh člověka, který se  v podstatě úplně rozloží psychicky, protože nenaplnil své  životní očekávání, plány a tužby.“

8.To se ale může lehce  stát. Zranění, nemoc, nebo něco jiného a nedojdete do cíle. Co teď?  Co byste poradil?

„Život je neuvěřitelně krásný, samozřejmě. Ale může se stát cokoliv, je  třeba umět žít  a umět se vypořádávat s věcmi nepříjemnými. Řekl  bych krásnou myšlenku, která není z mé hlavy, ale z knihy, kterou mi věnovala má milovaná Evinka.

„Umění života spočívá v tom, uvědomovat si krásu všedního dne.“

Každý člověk by si měl uvědomit každý den, každou chvilku, hodinu a umět ji prožít naplno. Nikdo z nás neví, co nám život zítra  připraví. Může nám přinést  věci milé, příjemné, ale také nesmírně bolestné a kruté. Ale takový je život a patří to k němu. V tom spočívá  krása a pestrost života. Právě toto je jedno z  takových témat „Bláznových zápisků“, život připravil  hlavnímu představiteli neuvěřitelné situace.“

9.Jaký je váš vztah k tanci a pohybu?
„Tanec je neskutečná dřina. Přítelkyně  mého syna je špičková primabalerína v plzeňském  divadle. Vím,  co to obnáší.

Já osobně mám  pohyb a tanec strašně rád, věnoval jsem se mu. Propojuji herectví a tanec. Chodil jsem na lidové tance a strašně mě bavily. Renomovaná dáma jevištního pohybu, paní Eva Krešlová,  mě  na divadelní fakultě učila základy tance a jevištního pohybu. Pohyb je  jeden z prostředků  herectví, zamiloval jsem se do něj. Tahle dáma mě  oslovila s nabídkou, zda  bych jako čerstvý absolvent nedělal s mladými adepty herectví určité rozcvičky.  Tak jsem &nbs p;dělal takové tréninky, mám k pohybu obrovský vztah.  Já sám o  svůj psychofyzický aparát pečuji, např. denně cvičím „pět  Tibeťanů“, což je ohromná záležitost. Navíc v  divadle Na zábradlí byl soubor Ladislava Fialky “ Pantomima“ , kde i tyto výrazové prostředky v určitém podhoubí ovlivňovaly činoherní složku, která v 60. letech, (můžu to se  zdravou skromností a suverenitou říct), patřila  k evropské špičce.  Dokonce   nedávno se mi dostal do rukou  magazín Lidov& yacute;ch novin, který hodnotil 60.  zlatá léta a inscenace „Krále Uba“, ve které jsem hrál, byla  tenkrát zařazena mezi  nejlepších 10 inscenací světa. Pohyb a      gesto ovlivňovaly  herecké výrazové prostředky všech kolegů.

Život je pohyb, pohyb je život.  Jdete po ulici – pohyb, sednete si –  pohyb, vyndáte z kapsy kapesníček –  pohyb, dáte si sklenku dobrého vína – pohyb.

Pohyb nesmírně ovlivňuje  náš život. Když  pozorujete  lidi na ulici, jakým způsobem chodí, každý o sobě tím pohybem a chůzí něco vypráví. Staré antické přísloví říká: „Řeč jest obrazem vašeho ducha“, ale já bych to doplnil:“ Pohybová kultura o Vás něco prozrazuje“. Když pozorujete lidi, což  je součást herecké profese, každý člověk svým pohledem, svým gestem, svojí řečí, svojí chůzí,  každým slovem, o sobě něco prozrazuje. V  tom spočívá  magičnost a pestrost  života, protože každý člověk je jiný, má jiný rytmus, jiné IQ, jinou dynamiku, jiné postavení, jiné atributy, související se základními  požadavky života. V tomto je  pestrost života  prostě nádherná a život je pro mě kouzelný. Svou roli ale také hraje  ještě jedna důležitá věc, což je  otázka psychická. Je důležité se  umět dívat na život takovým krásným otevřeným pohledem s optimistickou notou.“

10.Odvážíte se zhodnotit, zda je  těžší hrát nebo tančit?

„To je otázka na seminární práci. Tohle se nedá  jednoduše sdělit. Podíváte-li se  na veliký brilantní taneční výkon, ať klasický, nebo muzikálový, at je to pantomima nebo akrobacie, která se dnes dojevištního pohybu počítá, jsou to vrcholné špičkové výkony, přirovnávající se k vrcholným výkonům ve sportovní branži.  Mrzí mě rozdíl, který je mezi oceněním  špičkových fotbalistů a  špičkových  mistrů baletního  umění. To je absurdní.

Ale pokud se zamyslíme nad náročností  role Hamleta, krále psychologických postav, pak tato  námaha psychofyzická je také nesmírně veliká. Navíc tato  námaha je ještě umocněna  psychikou. Já si uvědomuji u „Bláznových zápisků“,  že herecký  výkon musí být pro  diváka, má-li si něco odnést, ze strany herce úplně  „nadoraz“. Čili tato otázka se nedá jednoduše zodpovědět,  nedá se kategorizovat.

Ale při náročném tanečním výkonu Vás také podpoří  hudba, rytmus, playback a herec třeba tohle ani k dispozici nemá, nebo  musí mít jiný zastupující element. Samozřejmě jsou  žánry jednoduché, ležérní, ale to je na velikou debatu.

Fyzička je strašně důležitá. Já dělám maximum, abych určitou kondici měl, protože je to třeba.“

11.Někteří umělci užívají drogy, aby byli dost silní pro tyto výkony… Jak se díváte na doping? 

„Nejsem příznivcem drog. Na jednu stranu to chápu, ale neschvaluji  žádný doping. Je to individuální věc, ale já to prostě  neuznávám. Nedovedu si ani představit,  že si někdo vezme povzbuzující  prášek, protože tím se  už dostává  do určitého nenormálu, a má podat výkon, který odpovídá normálním životním situacím.

Co je normální a co je nenormální??  Ale tato nenormálnost nemůže na jevišti být,  pokud to není dáno charakterem role, nebo  motivováno autorem nebo představou. Ale to je pochopitelně i  otázka doby.  Drogy se podávaly i otrokům, aby podali  větší výkon.“

12.Někdo tvrdí, že tanec není dobré povolání  pro muže… Souhlasíte?

„Tyle názory jsou ve společnosti. Když se ale  podíváte na to, co dokázal a jakým způsobem pozdvihnul český choreograf pan Jiří Kilián taneční umění…. Já jsem měl čest vidět řadu jeho inscenací a několikrát  jsem se s ním v životě setkal. Jeho dílo povyšuje pohybově tanečně výrazové prostředky  do neuvěřitelných rozměrů. Smekám svůj oblíbený klobouk před panem Kiliánem, že vytvořil choreografie i pro tanečníky, kteří nemohou být tak pohybově aktivní, jako jejich kolegové, kterým je dvacet let a přitom je na jevišti mohou i nadále podporovat svými  zkušenostmi.  To je ohromné. Pan Kilián  nedává tanečníky v 35 letech  do výslužby, ale  naopak je využívá. Toto by  mělo být veliké zamyšlení pro všechny šéfy v tanečním  oboru. I starší tanečník nebo  herec, pokud  je v kondici, může vytvořit velice zajímavý úkol, který ovlivní  i mladou  generaci.  A úcta k těmto zkušenostem by tu  měla být.

Můj profesor herectví říkával: „Zdravá suverenita a zdravá pokora“. Tímto já se řídím.“

Foto www.janpreucil.cz

13.Vy také učíte na divadelní fakultě. Je rozdíl mezi běžným žákem a žákem  divadelní fakulty? Jsou  herci  soupeři či  rivalové? Mám pocit, že herci jsou soudržní.  

„Já přednáším na divadelní fakultě na Slovensku v Bánské Bystrici. Tam jsou lidé, u kterých se  prověří, že talentové dispozice pro profesionální hereckou dráhu mají. Tento  kolektiv  drží ohromně při sobě a pomáhá  si. Rivalita tam žádná není. Ovšem jsou i školy, kde pořádám workshopy  rétoriky, tzv.  rétorické laboratoře. Vím, že mnohdy jsou  studenti na vysokých školách, jen proto, že tam jsou, aby  tam byli. To je to nejhorší.  Jak chtějí v životě uspět? Uspějí jenom tím,  že dělají  nějakou profesi, kter&aacut e; je moc nebaví a vydělají  si nějakou korunku a mohou jít domů.   To nemá  smysl, pokud člověk  nevytváří něco, co ho  uspokojuje a naplňuje a dává mu určitý  impuls pro život.“

14.Vyrušují tito „zapálení“ žáci při hodinách?

„Tyto  hodiny, které učím,   nejsou klasické přednášky, ale praxe, kde dominantou je pohyb, protože právě  pohyb  ovlivňuje herecké výrazové prostředky. Oproti  mé generaci je současná generace ohromně rytmická, nese  v sobě prvky veliké dynamiky, velikého impulsu k věcem dynamickým, což my jsme  neměli. Je to ovlivněno internetem, množstvím hudebních produkcí, které my jsme neměli možnost vstřebávat. Svět  se po této stránce tolik rozvinul a ukázal se ve všech polohách.“

15.Máte vůbec čas na své koníčky a máte  někdy  nějaké  osobní volno?

„Já koníčky nemám. Pro mě je koníček herectví.

Ale snažil jsem se vždy, i se svými životními partnerkami, užívat si života,  zastavit se  a podívat se na život i z jiného pohledu. Umění prožít  si  příjemné chvíle. Řekneme si například: „Tyhle tři dny jsou naše, letíme do  Londýna a spojíme návštěvu s tím, že vidíme dvě nebo  tři krásné divadelní inscenace, výstavu, která  nás  nějakým způsobem ovlivní, dáme si sklenku dobrého vína nebo dobrý čaj.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková