Divadelní bomba v Brně!

Opravdu aktuální a nadmíru originální inscenace o současném miliardáři Petru Kellnerovi. O člověku, který zůstává stále, na rozdíl od premiéra Babiše, tak trochu skrytý a tajemný. Bude tato premiéra také o premiérovi?

Divadla v Brně jsou mnohdy progresívnější a soudobější, se svými autorskými a dramaturgickými počiny, než ta jinde po republice. Dokladem může být historicky Divadlo Husa na provázku. V pozdější době se třeba v Národním divadle v Brně inscenovala hra „Zaslíbení“ o lásce krasobruslařky Hany Maškové a textaře Jiřího Štaidla. Ale mohli bychom uvést další a další příklady… Brněnské divadlo FESTE nyní připravuje inscenaci o nejbohatším Čechovi Petru Kellnerovi. Miliardáři a majoritním vlastníkovi skupiny PPF. Premiéra se uskuteční 24. června v prostoru Industra, v Masné ulici 9, v katastru Brno – jih.

Jedná se o vůbec první divadelní počin směrem k této velmi diskutované osobě,” říká režisér Jiří Honzírek.

Scénář nazvaný  „Opravdu živé interview s opravdovým Petrem Kellnerem“ napsal Roman Sikora. Inscenace vznikala v době nouzového stavu, kvůli pandemii koronaviru, formou videokonferencí. Účinkují v ní Ondřej Novák a Vanda Klestilová.

Ondřej Novák

Co k inscenování aktuální hry soubor vedlo? Dle divadelníků se v posledních letech ve společnosti konečně začíná diskutovat o obrovské moci oligarchů. A to i kvůli veřejnému angažmá premiéra Andreje Babiše z hnutí ANO, jenž do politiky vstupoval jako majitel skupiny Agrofert. Babiš firmu později převedl do svěřenského fondu. Kellner však zůstával stále spíše stranou…

Vanda Klestilová

Feste je nezávislé profesionální divadlo. Zaměřuje se zejména na sociální a politická témata. A tím usiluje o rozvoj otevřené občanské společnosti. Všechny jeho inscenace mají společného jmenovatele hledání identity současného člověka. Feste uvedlo přes čtyřicet inscenací. Zpracovávaly témata islámu, romské otázky nebo hazardu. K moderním a soudobým českým dějinám se divadlo vyjadřovalo v inscenacích „Osmdesátdevět“, „Havel píše Husákovi“ a „Dr. Emil Hácha“ či naposledy v „Diagnóze Masaryk“ o Janu Masarykovi. Ta měla čerstvě premiéru letos v lednu.

Opravdu živé interview s opravdovým Petrem Kellnerem“

Hrají: Ondřej Novák, Vanda Klestilová

Režie, výprava: Jiří Honzírek

Hudba: Mario Buzzi

Technika: Tereza Borůvková, Judita Mejstříková

Produkce: Kristýna Břečková, Veronika Starova

Foto: archiv

TANEČNÍ MAGAZÍN

Neustále živé vzpomínky na EVU PILAROVOU

Nejen sympatická osobní vzpomínka zpěváka Hynka Tomma na naši skvělou ženskou pěveckou legendu


Tak trochu ve víru opatření kolem corona-viru určitě zůstala neprávem stranou smutná informace o úmrtí bezkonkurenční pěvecké hvězdy swingu, jazzu, popu i skvělé herečky – československé Zlaté slavice EVY PILAROVÉ. 14. březen 2020 se stal, po loňském úmrtí Karla Gotta, dalším tragickým dnem celé moderní populární hudby v Čechách i na Slovensku.

TANEČNÍ MAGAZÍN na tuto velkou osobnost nezapomněl. A teď vám – sice s menším odstupem – přináší hrst vzpomínek a hlavně velmi osobní vyznání zpěváka Hynka Tomma.

Co možná (už) nevíte

Eva Pilarová zpívala v sedmdesátých letech s jednou z nejskvělejších rockových formací, které tehdy na našem území vůbec mohly vystupovat. Posuďte sami: sólovou kytaru obsluhoval Zdeněk Juračka (hrával v Rebels, Tangu, Hevalu Jany Kratochvílové či Žlutém psu – zemřel v roce 2017), za klávesami seděl Pavel Větrovec (vystupoval v Semaforu a později dlouho vedl doprovodnou kapelu Karla Gotta a toho i sólově doprovázel na klávesy). Na saxofony a dechové nástroje hrál Jan Kubík (ten vystřídal rockové formace jako Flamengo, Bohemia a Labyrint či skupinu Oty Petřiny ale hrál i jazz v Pražském big bandu Milana Svobody a pop v orchestru Discobolos). Bicí ovládal Michal Vrbovec (se zkušenostmi ve Sputnicích, Framusu Five i Jazz Q), toho pak vystřídal Rudolf Taska. A na basovou kytaru Evu Pilarovou doprovázela rocková legenda Vladimír „Guma“ Kulhánek (má na kontě vystupování v Semaforu, Flamengu, Bohemii, Skupině Leška Semelky, Mišíkově ETC, Krausbery či Blues bandu Luboše Andršta a stal se členem rockové Síně slávy). Ten výčet mluví za vše. Hvězdná zpěvačka prostě musela mít hvězdnou kapelu…

Málokdo si dnes už vzpomene, že  Eva Pilarová měla v repertoáru souběžně s Jaroslavem Hutkou, samozřejmě v jiném aranžmá, lidovou píseň „Vandrovali hudci“. Konkrétně z legendární – ještě před jeho emigrací v roce 1978 „zakázané“ – dlouhohrající desky „Stůj, břízo zelená“. Ačkoli se to mnohým tehdejším „mocipánům“ nelíbilo, vystupovala s ní na koncertech, i když se Hutka odebral do exilu. Dokonce ji i studiově nahrála.

Kolem nahrávky české verze hitu Bucka Owense „Největší v Las Vegas“ v podání Evy Pilarové (v roce 1971) vznikly tehdy mezi lidmi různé narážky. Text Zdeňka Borovce tam pojednává o člověku, který vůbec neuspěl, ba zkrachoval, v Las Vegas. Končí slovy: …teď už máš jen bílou hůl/ Před kasinem stáváš v půl/ Vekou nulou ses stal/ Největší ze všech nul, v Las Vegas…“ Údajně měla být prý tak trochu narážkou na Karla Gotta, že až natolik hvězdně v Las Vegas koncem šedesátých let nezazářil. Zdá se to však vysoce nepravděpodobné. Už i z toho důvodu, že právě Zdeněk Borovec se stal, po tragické smrti Jiřího Štaidla, jedním z nejbližších Gottových textařů. Ale pravdu se již, bohužel, nedozvíme. Postupně si ji Zdeněk Borovec, Karel Gott i Eva Pilarová odnesli na věčnost…

Evu Pilarovou si jako herečku většina diváků pamatuje spíš ze „semaforských“ filmů a z jeviště tohoto divadla. Svůj velký herecký talent však tato vynikající zpěvačka uplatnila i počátkem osmdesátých let. To jí Miroslav Horníček napsal zájezdový pořad jménem „Randevú pro Evu“. Zpívala i herecky v něm vystupovala s Milošem Kopeckým. V době, kdy byl pan Kopecký nemocen, tak za něj zaskakoval sám Miroslav Horníček. Viděl jsem tento pořad s Kopeckým i Horníčkem. A mohu potvrdit, že to byl herecký koncert. A to i hereckou zásluhou Evy Pilarové.

S Evou Pilarovou krátce spolupracoval také někdejší dlouholetý kapelník Josefa Laufera a pozdější šéf pěveckého sboru Karla Gotta – Bohuslav Myslík (zemřel v roce 2009). Bylo tomu tak zhruba v polovině osmdesátých let. Vždy o Evě mluvil jako o dokonalé profesionálce, s níž bylo radostí vytvářet nový repertoár. Prostě, nemohl si ji vynachválit.

Hynek Tomm a Eva Pilarová

A teď již vzpomínka zpěváka Hynka Tomma:

»Eva nebyla jen první dáma naší pop a jazzu, ale i citlivý člověk se srdcem na dlani.«

Evu Pilarovou jsem obdivoval už jako malý kluk. Poznali jsme se spolu osobně, když mi bylo jedenáct.

Jednoho dne jsem zašel za ní do šatny: ,Paní Pilarová, prosím,´ oslovil jsem ji před jejím nástupem na jeviště, ,potřebuji od vás poradit…´. A pustil jsem jí svou nazpívanou píseň. Šlo o audio záznam z České televize, z Celostátní soutěže v sólovém zpěvu, kde jsem tehdy zvítězil. Eva mne pochválila, řekla, že mám velký talent, což mne vážně hodně povzbudilo. Takže jsem se osmělil k ještě drzejší otázce: ,A nepřijela byste si do Chebu se mnou zazpívat?´

Eva se usmála, a se slovy: ,Napiš mi a domluvíme se,´ se rozloučila – a skutečně přijela!

Pak už jsme si zazpívali společně nejen v Chebu, ale později i v dalších městech naší republiky. Stali se z nás přátelé. Nebylo snad jedno léto, kdy bych se nepodíval k Evě na chalupu.

Byly to krásné začátky a já jsem za ně Evě upřímně vděčný. Pak asi už nikdy nezapomenu na den, kdy mne sama vyzvala, zda bych jim nezazpíval v kostele v České Kamenici. U příležitosti její oslavy s Janem Kolomazníkem – dvaceti let společného manželství. Byla to pro mne velká čest!

Eva byla nejenom vynikající zpěvačka, byla i skvělá kamarádka. Když mně v Týně nad Vltavou, během zkoušky textu písně pro film ,Kameňák 3´, někdo odcizil tašku s penězi a foťákem, Eva se mi ihned nabídla, že mi pošle peníze, že mě založí.

A když jsem nastoupil do Hudebního divadla v Karlíně a neměl v Praze kde bydlet, nabídla mi, že můžu  bydlet u ní na chalupě a dojíždět….

Prostě, Eva nebyla jen první dáma naší pop a jazzu, ale i citlivý člověk se srdcem na dlani.”

Hynek Tomm s Evou Pilarovou a dalšími spolupracovníky ve studiu

Děkujeme Hynku Tommovi a věříme, že na naši skvělou zpěvačku budete s námi vzpomínat jen v tom nejlepším. Čest její památce.

Foto: archiv Hynka Tomma

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Voláme: „Bravo, VOLÁNKOVÁ!“

Na hokej se obvykle chodívá do specializovaných sportovních hal či arén. Popřípadě někam na otevřený stadión. Anebo jen tak někam na zamrzlý rybník… TANEČNÍ MAGAZÍN (a s ním asi dvě stovky diváků) se však vydal na hokej do pražského multikulturního komplexu ROXY, na scénu experimentálního divadla NoD, do jeho studia Superhrdinů.

V současné době vzniká mnoho divadelních inscenací na sportovní téma. Nelze zapomenout na už legendární Havelkovu a Duškovu operu „Nagano“. Hned několik sportovních divadelních scénářů má na svém kontě úspěšný dramatik Petr Kolečko. A sportu se dotýkal i scénář Lenky Plaché o textaři Jiřím Štaidlovi a krasobruslařce Haně Maškové, na scéně Národního divadla v Brně.

Premiéra „hokejové“ inscenace „Se lvem na prsou“ režisérky Terezy Volánkové se výborně nejen dispozičně hodila do alternativních prostor experimentálního divadelního studia NoD, takzvaného Studia Superhrdinů. Stísněný prostor umožňoval kontakt vystupujících s publikem a zároveň navozoval potřebnou atmosféru nabitých zimních stadionů. A mantinel na pódiu charakterizoval mantinely mezi politikou, běžným lidem i politiky jako takovými.

Režisérka Tereza Volánková

Vlastní „sportovní“ scénář evokuje slavné mezníky českého a československého hokeje i celé historie Československa, potažmo České republiky. A hledá i nachází mezi nimi paralely. Nápad velice nosný. A režisérka Tereza Volánková se s ním vypořádala na jedničku s hvězdičkou!

Celé představení má i nenásilně didaktický charakter. Neboť mladším divákům připomíná důležitá data, mezníky, události i osobnosti.

Z historického hlediska mohu scénáři vytknout jedinou chybu. Inscenace uvádí, že se Mistrovství světa v ledním hokeji 1972 hrálo v Praze v „nové“ sportovní hale v Praze, Holešovicích. Hala byla sice daleko mladší než  zimní stadion Štvanice, ale v té době již stála a byla v provozu přes deset let (byla budována mezi lety 1952 – 1962)!

Na co se v inscenaci zapomnělo? Určitě na prazakladatele českého hokeje Josefa Rösslera-Ořovského, který společně se sportovním nadšencem a průkopníkem etikety Jiřím Guthem-Jarkovským uváděl nový sport mezi lid český. (Mám tyto, nejen sportovní, průkopníky se dvěma jmény moc rád 🙂  ).

Z druhé strany je asi dobře, že scénář – zřejmě záměrně (?) – vypustil hlavní slogan neblahých oslav vítězství nad tehdejším Sovětským svazem v únoru 1969. Zněl: „Tarasove, bu, bu, bu / Dali jsme vám na hubu!“ Jednak by mírná vulgarita vybočovala z rétoriky inscenace a dále by vznikala nutnost přidání další pasáže představení s vysvětlením působnosti sovětského trenéra Anatolije Tarasova.

Inscenace nezapomíná ani na legendární televizní hokejové komentátory: od Josefa Laufera, přes Luďka Brábníka až po Roberta Zárubu

Připomenutí tragédie letadla s hokejovými reprezentanty nad kanálem La Manche v roce 1948 tvoří vhodnou paralelu s tragédií v Rusku, v září 2011. Tehdy sice na klubové bázi, s týmem Jaroslavli, zahynuli tři přední čeští hokejoví reprezentanti. Je otázkou, zda neměla inscenace reflektovat i tragickou smrt Ivana Hlinky? A následné vystoupení české reprezentace na Kanadském poháru se smutečními páskami?

To jsou spíše drobnosti. Za vážnější chybu, pokud se inscenace pohybuje i po obecně politické rovině, považuji absolutní absenci zmínky o neurvalém zbourání historického zimního stadionu na Štvanici. Tady šlo opravdu o politicko-byznysmanskou likvidaci. A místo nevinné reklamy Jaromíra Jágra na žvýkačky, bych (být Volánkovou) určitě parodoval tu na vodňanská kuřata pro jistou nejmenovanou stranu, pardon hnutí, jistého premiéra.

A pokud jsme i u legendárních sloganů a „přebreptů“ hokejových komentátorů, marně jsem tam hledal ten rozhlasový: „…kdopak je to tam u mantinelu? Hrbatý!“

Tato mírná kritika není zavržením práce Terezy Volánkové. Ani celého týmu. Naopak, snaží se nalézt jenom drobné „pihy“ chybiček na tváři celého – jinak naprosto skvělého – představení.

V neposlední řadě musím vypíchnout i skvělou scénickou hudbu a vůbec zvuk jako takový. Dodává hře rytmus, šťávu i evokuje příslušnou atmosféru.

Se lvem na prsou“ má neobvyklý spád. Využívá zadních projekcí, místy i loutkové a stínové divadlo. Skutečně, inscenace, která má tah na branku. Opravdu, to musíte vidět! Kupte si lupeny” na reprízy (budou v úterý 2. října a v pondělí 3. prosince, obě od 19.30 hodin), asi bude brzy vyprodáno! Tak to přece u kvalitních hokejových „mačů“ bývá…

SE LVEM NA PRSOU“

Režie: VOLÁNKOVÁ

Dramaturgická spolupráce: JOSEFÍKOVÁ, PRESLOVÁ, SEDLÁČEK

Hudba: SEDLÁČEK

Pohybová spolupráce: SEDLÁČEK

Kostýmy: VONDRÁŠKOVÁ

Hrají: KLINDERA, KOVÁŘ, TROCHTA, BEDNÁŘOVÁ, SIMUNOVIČOVÁ, ŠUBOVÁ, VOPATOVÁ, ZENKLOVÁ (studenti VOŠH, pedagogické vedení: SEDLÁČEK, VOLÁNKOVÁ)

Premiéra: 25/9/2018, NoD, Studio Superhrdinů

Foto: archiv NoD a ČK

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s textařem, scenáristou a publicistou MICHALEM STEINEM

Texty a tanec, to je mazec!

 

“TANEC a TEXTY – TO SE RÝMUJE”

Dobře známe zpěváky, víme s kým chodí či spí, jak se oblékají v soukromí a víme toho na ně mnohem více. Méně už o těch (až na pár výjimek porotců z televizních soutěží), kteří mají, vedle skladatelů, na úspěchu hitů a tím i zpěváků velikánský podíl – textařích. I proto jsem si pozvala k rozhovoru držitele Platinové desky, textaře, scenáristu, publicistu a stále více i kurátora výstav Michala Steina.

Vzor není vzorek

1. Není banální začínat, jak jsi se k psaní textů dostal a kdo byl Tvůj vzor?

“Vyrůstal jsem v Praze 3, na Vinohradech, na Floře. Poblíž byla dvě dětská hřiště. Jedno v místě dnešní stanice metra A. U hřbitovů. Bylo jako ony, ponuré, plné kaštanů. Stejně daleko bylo hřiště, ve Šrobárově ulici a naproti němu bydlel slavný Gottův textař Jiří Štaidl.. Jeho podpis byl také prvním úlovkem sběratele autogramů. Krátce na to zahynul.”

2. A kdy ses rozhodl být textařem?

“Pod vlivem Jiřího Štaidla jsem to prohlásil ve čtvrté třídě!!! A znělo to trochu komicky mezi těmi zpěvačkami, kosmonauty a ošetřovateli zvěře. Je fakt, že spolužák Jiří Hanych (první manžel Veroniky Žilkové i otec Agáty) tehdy řekl, že bude filmovým režisérem. A tím je!”

…. teď už k Tvým vzorům

“Mimo Jiřího Štaidla je jím i textař hymny J. K. Tyl. A taky Eduard Pergner (pro změnu již mrtvý otec Terezy Pergnerové), píšící tehdy pod pseudonymem Boris Janíček. Zaujala mne jeho civilní témata i šansony pro Jitku Zelenkovou. A právě Eda Pergner mne k textařině dostal. Byl porotcem literární soutěže v divadélku Radar. Mé práce ho zaujaly. A vyzval mne zkusit napsat texty pro nadějného tenora Jiřího Hromádku a později mě seznámil s Karlem Černochem.”

3. Proč se při těch vzpomínkách usmíváš?

“Je to paradox – v té porotě byl i divadelník dr. Pavel Bošek, s nímž jsem později pracoval v redakci divadelního časopisu. Eda Pergner tenkrát bydlel na Proseku, kde teď bydlím já. A nyní v tom divadélku Radar dělávám pravidelně poroty Divadelní Miss.”

4. Je taneční muzika taneční? Jeden z Tvých prvních oceněných textů S Evelýnou, byl přímo o tanci.

“V roce 1979 jsem napsal na tango Leopolda Korbaře text o tančící dívce, která má na prsou – mapu Argentiny. Na tu dobu dost troufalé. Bez mučení přiznám, že trochu mě k tomu inspiroval jeden vtip. Nikoli o Argentině. Ale o holce v triku s mapou, tančící s klukem. Zeptá se partnera, kde bydlí. On jí to ukáže na mapě (na těle) – a ona mu dá facku!”

5. V současné době je nemyslitelné prodat CD s neznámými zpěváčky v počtu
20 000 kusů, a na tom “platinovém” albu “Booong!” je podtitul “Poslouchej, TANCUJ a zpívej…

“Myslím, že právě pobídka k tanci i krásný komiksový obal na tom mají lví podíl. I proto jsem vybojoval samotnou platinovou desku i pro výtvarníka Petra Herolda. Jinak největší porci superlativů zaslouží hudební skladatel Eduard Parma mladší.”

6. S ním máš i jiný (nikoli platinový) titul…

„V roce 1999 jsme dostali nejvyšší reklamní ocenění – Zlatý louskáček  za rozhlasovou reklamu pro jistý obchodní dům se zbožím pro stavebníky a kutily.”


Připíjejí držitelé Platinové desky Michal Stein s Eduardem Parmou mladším

7. Eduard Parma ml. patří mezi nejúspěšnější autory moderních tanečních písní. Prozraď nám něco o něm.

„Rád s Edou spolupracuji. Ačkoli je vystudovaný dechař, později hrál na basovou kytaru. Tím má výrazný talent napsat pulsující hudbu přímo vybízející k tanci. Nakonec, jeho deska (ještě s bratrem Jindřichem) HIPODROM u nás patří k tomu komerčně nejúspěšnějšímu původnímu, co na taneční scéně vzniklo.”

8. Jaký názor máš na výraz “taneční hudba”?

“Už není používán generačně. Pod tím pojmem se kdysi mínil odpor všemu zastaralému a zkostnatělému. Prapůvodně šlo i o protiklad barytonovým kantilénám typu písně “Tenkrát”. Později se výraz “pop” i “taneční hudba” trochu usadil na významu spíše středního proudu. A ta opravdu taneční muzika se vytratila pod výrazy “disco”, “techno” či “break”.”

9. Jaké žánry textuješ?

“Tím, že jsme měli s Václavem Vašákem dětský megahit „Formule z formely“, zůstávám i věrný dětem. I ve sborové tvorbě. Tam jsem textoval Emilu Hradeckému nedávno hitík Internetové děti. Ten poněkud rozčeřil poklidné hladiny spíše vážnějších a vzletnějších autorů. Rád píšu pro herce (na kontě mám nahrávky s Luďkem Sobotou, Janem Přeučilem a zpívající Arabelou Janou Nagyovou), což trochu předurčuje šanson. Ve stylu mezi výrazovějším stylem a vážnou hudbou píšu se skladatelkou a bubenicí profesorkou Markétou Mazourovou. A písničky pro střední proud mimo Edy Parmy i se Zdeňkem Bartákem mladším, Pavlem Vaculíkem, Emilem Hradeckým, Františkem Horkým i jinými.”

Rádio není plně na vině!

10. První úspěch jsi měl v rozhlasové soutěži „Písničky pro Hvězdu“. Jsi rádiům věrný?

“Na rádio jsem nedal dopustit. Byl jsem jím vpravdě odkojený. Bylo mi bližší než televize. Proto jsem byl rád, že jeden z mých prvních textů pro Janu Kratochvílovou hned získal vavříny v rozhlasové soutěži. Pravdou je, že dnes je rádií nespočet a být všem věrný – to bych se musel rozkrájet…”

11. Ta soutěž přinesla i dnes už nepochopitelný příběh.

“Ano. „Písničky pro Hvězdu“ byly autorskou soutěží. A mimo rozhlasových dramaturgů si i autoři sami hledali interprety. Musím uvést, že to bylo roku 1979. Nebyly žádné maily! Právě jsem poštou posílal těsně před uzávěrkou – tedy o půlnoci, z pražské hlavní pošty – noty a kotoučový pásek s takzvanou “demonahrávkou” na soutěž „Děčínská kotva“. Ve stejné frontě stálo více autorů. Tím, že jsem znal Zdenka Mertu, tak jsem ho oslovil, zda by (tehdy zpěvačka jeho kapely Kardinálové) Petra Černocká nezpívala moji už postoupivší píseň „Starý strážce majáku“ (skladatel Josef Marek) na „Písničkách pro Hvězdu“. A bylo z toho druhé místo! Ten finálový koncert byl přímo v pražském Rudolfinu! Byla to tematická soutěž. Myslím, že jsem se z tématu Zachránci a ochránci dost dobře vylhal. Dále se tam zpívalo spíše o pohraničnících a policajtech. Když se pak Starý strážce majáku nahrával studiově, byl hudebním režisérem Stanislav Procházka mladší, později známý zpěvák. Jsou to ale kuriozity.”

12. Myslíš, že rádia, tím, že hrají více zahraniční hudby ubírají chleba českým autorům?

“To není ten hlavní důvod. Technika a moderní styl jiných médií výrazně posílají CD a tím i jejich rozhlasové šíření do propadliště dějin. Je tu však jeden velikánský problém. A tím jsou majitelé studií, aranžéři a autoři klipů. I ti si chtějí vydělat na chleba a jejich touhou je, aby písně měly jepičí život a točily se neustále nové a nové. Právě oni ovlivňují kolikrát rozhlasové dramaturgy i vyšší “rádiové bossy”, aby raději pouštěli hodně staré hity a těm současným s novými interprety dávali minimum prostoru.”

Výtvarný svět je oázou

13. Co chystáš v současné době?

“Pochopitelně píši stále písničky. Ale také reklamy. Scénáře dokumentárních filmů i reklam. Rovněž dělám odpovědného redaktora knížkám. I těch vychází stále méně. A mnoha výtvarníkům chystám výstavy. Uspořádal jsem expozici grafiky i filmovému režiséru Juraji Jakubiskovi V Poděbradech, profesoru AVU Romanovi Frantovi tenisové obrazy přímo ve V. I. P. prostorách pražského Centrálního tenisového areálu na legendární Štvanici, autorce paličkované krajky Janě Křepelové jsem uváděl výstavu s paličkou na maso. Ale výstavy jsem kurátoroval mnoha dalším. Je to pro mě taková oáza a pramínek vody.”

14. Hodně jsi autorsky spolupracoval s již zesnulým Bohuslavem Myslíkem, bývalým kapelníkem Josefa Laufra a vedoucím pěveckého sboru u Karla Gotta. Mimo Jiřího Štaidla se tím dostaneme ke třetí mrtvé veličině, které jsi textoval hudbu…

“Nakonec se obloukem vracíme zpět Na Vinohrady, do Šrobárovy ulice. Mimo bratří Štaidlů tam, blíže Nemocnici na Královských Vinohradech, bydlel i Karel Zich. Na té vile je dodnes pamětní deska – jeho předka hudebního skladatele Otakara Zicha. S Karlem jsme připravovali písničku pro Denisu Kubovou. Tenkrát to nevyšlo. Od další spolupráce nás oddělila Karlova tragická smrt. Rovněž se zmíněným “Bobanem” Myslíkem se skvěle spolupracovalo. Je škoda, že talentovaní lidé umírají brzy… S Bobanem jsme měli rozděláno několik námětů i pro Karla Gotta. Nakonec jsem mu nabídl píseň s mým sousedem z Proseku Františkem Horkým. Ten již Gottovi napsal hit-duet s Marií Rottrovou „Najednou“. Tak třeba Zlatý slavík si vybere od nás i tu novou, modernější?”

15. Vraťme se na závěr k tanci. Jaký máš k němu vztah jako takovému?

“Do tanečních jsem nikdy nechodil. Dostatečně mne odradila populární povídka Grosssmanna a Šimka. Jinak jsem s tanečníky psal zajímavé články. S panem choreografem a režisérem Pavlem Šmokem i kdysi do autorsky kolektivní knížky o televizi. Před několika lety jsem psal profily mladých umělců do Mladé fronty Dnes. Z tanečníků neušly mé pozornosti v orientálním stylu pracující Liza Végrová, v klasičtějším stylu dcera zakladatele Černého divadla Praha Adéla Aster Srncová, vydavatelka tohoto serveru Eva Smolíková anebo taneční mág Jan Jakl. Na vernisážích mi tančila brněnská tanečnice Simona Assionne a uznávám i potomkyni slavného malíře tanečnici z Národního divadla Evu Špálovou! A o tanci píšu někdy nejen písničky!!!! 🙂 Tanec a texty, to se prostě rýmuje.”


Michal Stein s čepicí se svým jménem i se svým stejnojmenným (slovenským) pivem

Děkuji za rozhovor

Martina Rodová