Policajt nebo rošťák?

Co s tím má společného „Barťák“? Jeden z vrcholů MALÉ INVENTURY 2020 probíhal pod pražským mostem. A přímo v autobuse! A během představení se jezdilo autem. Nakonec nám protagonisté řádně zatopili.

TANEČNÍ MAGAZÍN si zcela jistě nemohl nechat uniknout naprosto ojedinělý a nevídaný divadelní zážitek. U jaké příležitosti? Na 18. festivalu MALÁ INVENTURA, konkrétně v sekci „Tažní ptáci“. A kde? V upraveném autobuse Karosa, zaparkovaném pod Hlávkovým mostem, na slavném pražském ostrově Štvanice.

Na vltavském ostrově Štvanice, kde již nestojí slavný hokejový areál a jiný areál, ten tenisový, dávno vzpomíná na vrcholové akce, zaparkoval netradiční autobus. A to ryze český z továrny ve Vysokém Mýtě KAROSA. Byl mírně upraven. A během netradiční inscenace jej ještě „doupravili“ vynikající protagonisté.

Jacek a jeho sekera v akci

Divadlo BUFET, známé svými netradičními tituly a zejména inscenačními postupy, zde uvedlo autorský titul na motivy Daisy Mrázkové „Jacek staví dům“. Autorku námětu mám zakódovánu, společně třeba s Leontinou Mašínovou či Václavem Čtvrtkem, spíše jako jméno spisovatelky nevinných dětských pohádek. Tentokrát však nešlo o dětskou selanku. Naopak. Hlavní představitel sekyrou destruoval část autobusu!!!

Netradičně upravený, uvnitř „rokokově zámecky“ otapetovaný (a zvenčí posprejovaný), autobus byl připraven. Tak, že v jeho části za řidičem seděli čelem k zadnímu oknu diváci. V druhém sektoru, za prostředními dveřmi, byla sedadla „v normálním gardu“ – čili směrem dopředu. Tam bylo „království“ herců.

Vyvstává otázka, proč se hlavní hrdina jmenoval tak trochu polsky Jacek? Předpokládám, že nešlo o připomínku legendárního polského skokana do výšky jménem Jacek Roman Wzsoła? Ani o reminiscenci hlavního hrdiny Páralova románu „Katapult“ Jacka Jošta (kterého mistrně v Jirešově filmovém zpracování ztvárnil Jiří Bartoška)? Tentokrát se  jednalo o Jacka-policajta. Potom tedy tady určitá souvislost s Bartoškou, kterému se říká, stejně jako nechvalně známé pražské policejní ústředně – „Barťák“, by tu byla…

Možná tkví tajemství protagonistova jména Jacek v předloze zmíněné Daisy Mrázkové? Ale bez mučení se přiznám, že jsem ji nečetl.

A kdo byl oním Jackem-policajtem? Herec Petr Reif! Jinak zářná hvězda sledovaného dokumentárního seriálu televize PRIMA „Policie v akci“. Ten se zde představil v roli budovatele i destruktora zároveň. Jeho spoluhráčkou (či protihráčkou?) byla výtečná Johana Matoušková. Ta je též nikoli neznámá televizním i filmovým divákům. Ale tentokrát se v autobuse prezentovala v poněkud více živočišnější a akrobatičtější poloze. Ten druhý atribut zvláště hodnotí TANEČNÍ MAGAZÍN, jako médium zaměřené na pohyb a choreografii.

Jacek staví dům“ je divadlo akce. Monology ani dialogy nebyly jeho páteří, ba ani silnou stránkou. Nikterak neposouvaly děj. Spíš pouze dokreslovaly a podkreslovaly akční situace.

Johana Matoušková vstupuje do autobusu i do hry

Oba herci prokazovali úžasnou flexibilitu i hereckou variabilitu. Johana Matoušková přítomné fascinovala nástupy do autobusu ze střechy, hlavou dolů, poměrně malým větracím otvorem. A Petr Reif dokonce, v průběhu inscenace, do autobusu přitáhl funkční kamínka značky „PETRY“ a rozdělal v nich oheň!

Během hodinového představení se dokonce oba protagonisté, přibližně tak tři stovky metrů projeli, nedaleko zaparkovaným, autem!

Zajímavým výtvarným prvkem celého (pod)večera byla i přední projekce. Často promítaná i na herce. Mně osobně tedy spíše vadilo, když měl hlavní protagonista přes obličej ještě promítaný název představení. Ale možná, že ostatním divákům to spíše způsobovalo zálibu v něčem netradičním?

Promítání titulků přes herce bylo oživením, mnohdy však rušilo

Celá hodinová produkce měla nápad, spád, divadelní švih a naprosto postrádala (jinde tradiční) „hluchá místa“. Svými akcemi dokázala diváka nejen podmanit, ale i aktivně vtáhnout do děje. Jen mne tak ještě napadlo, co na inscenování v uzavřeném autobuse s funkčními kamínky říkají hasiči? Tedy, požárníci…

A tak závěrem zodpovězení  otázky, zda byl Jacek kladný či záporný hrdina, zůstalo na divákovi. Spíše byl, tak jako každý obyčejný člověk z masa a kostí, ode všeho trochu. Divadlo BUFET nás (a evidentně nejen TANEČNÍ MAGAZÍN) zaujalo. A proto se možná v ne tak daleké budoucnosti dočkáte i recenze jeho dalšího kontroverzního titulu – „Můj šéf je debil“?

(Psáno z podvečerního představení 27. 2. 2020 v 18.00.)

A takto vypadal autobus po destrukci Jacka-policajta

»JACEK STAVÍ DŮM«

Daisy Mrázková, Lars von Trier, Jan Kačena

Text: Daisy Mrázková, Jan Kačena

Režie: Kačena a kolektiv

Hrají: Johana Matoušková, Petr Reif

Scéna a kostýmy: Divadlo Bufet

Světlo a zvuk: Krusha

Foto: Divadlo BUFET

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Odešla velká osobnost

Celé Česko i bezmála Evropu zasáhla nad ránem ve středu 2. října velmi smutná zpráva. Zemřel Karel Gott!

Co napsat a neopakovat jiné nekrology? Tak snad pouze střípky, které určitě nejsou tak všeobecně známé.

Třeba, jak pamatuji na jaře 1972 Karla Gotta na tehdejším starém hlavním tenisovém dvorci v Praze na Štvanici. Tam si zahrál – po boku Ladislava Štaidla – čtyřhru proti Karlu Fialovi a Karlu Bláhovi. Bylo to trochu symbolické, jelikož zpěvák Karel Fiala hrál hlavní roli filmového „Limonádového Joea“, ale titulní song filmu nazpíval – Karel Gott.

Karel Gott na plakátu od Káji Saudka

Další už vousatá vzpomínka: O rok dříve se na plochodrážním stadionu v Praze Břevnově představila (poprvé v Československu) skupina francouzských kaskadérů s automobily pod vedením Gillese Legrise. Předváděli krkolomné kousky. Včetně průjezdu hořící stěnou. Nakonec došlo k riskantnímu objezdu celého čtyřsetmetrového oválu ploché dráhy autem po dvou kolech. A do toho Peugeotu se posadil, vedle Gillese Legrise, Karel Gott!!!

Karel Gott se skladatelem, spisovatelem i zpěvákem Vaškem Vašákem

Pamatuji také jeden z koncertů Karla Gotta koncem roku 1977, dost brzy po smrti jeho maminky. Truchlící zpěvák vše na pódiu odvedl jako profesionál a při závěrečné děkovačce trpělivě čekal na malou holčičku s kytičkou, která se batolila až z konce sálu.

Karel Gott žil také určitou dobu pouze s otcem. Zdaleka nebyly mobilní telefony a Mistrovo číslo se nikdy nepodařilo tak zcela utajit. Sám Karel se tedy raději představoval hlubokým hlasem jako „pan Gott starší“, aby se vyhnul některým nechtěným telefonujícím.

Velmi si vážím i krátké gratulace od Karla Gotta v roce 1979, kdy jsem poprvé získal (třetí) cenu jako textař na soutěži Písničky pro Hvězdu, v olomouckém divadle. Byl jsem pro Zlatého slavíka tehdy jistě epizodní postavičkou. Přesto mi k ocenění blahopřál pevným stiskem ruky. Nakonec, bylo to blahopřání vzájemné, jelikož jsem mu (jako interpretovi vítězné písně „Snů plný krám”) gratulaci rád opětoval.

Karel Gott zahajoval výstavu Lauře Krejsové

Skromnost Karla Gotta dokumentuje i to, že rád přišel na výstavu popřát štěstí malířce Lauře Krejsové, která sice sklízela úspěchy v zahraničí, ale na české výtvarné scéně tak známá ještě nebyla…

Možná, že nevíte, že měl Karel Gott i cosi společného s filmem „Přednosta stanice”. Dědečkem jeho první dcery Dominiky byl totiž pan Antonín Zacpal, který v tomto filmu hrál titulní roli přednosty. Jinak byl tento herec menších rolí, mezi jiným, i členem divadla Oldřicha Nového. A já osobně pana Zacpala pamatuji, jak ještě v notně pokročilém věku chodil hrát pravidelně stolní tenis do haly v Praze, Michli.

Můj poslední telefonický rozhovor s Karlem Gottem je téměř přesně čtyři roky starý. A také je spojen s malířstvím. Dělal jsem kurátora výstavy malířské rodiny Vyleťalů „Něžnými drápky“ v galerii Smečky, patřící Pražské plynárenské společnosti. Úplně těsně před říjnovou vernisáží, přesně deset minut před jejím zahájením, se mi ozvalo neznámé číslo. Měl jsem poslední známé číslo Zlatého slavíka uloženo, ale toto bylo opět jiné. Byl to – Karel Gott! Velmi se omlouval, že nemůže přijít. A krátce zavzpomínal na Josefa Vyleťala, který jej kdysi učil malovat. To jsem jej „soukromě“ slyšel naposledy… Ale z masmédií, to stále.

O Karlu Gottovi a především z jeho slavných hitů vznikl již za jeho života muzikál „Čas růží”

Karel Gott odešel navždy. Jeho písně budou žít nadále, stejně jako jeho památka.

TANEČNÍ MAGAZÍN mu takto – snad dostatečně originálně a netradičně – vzdává hold.

Čest jeho památce.

Foto: archiv TANEČNÍHO MAGAZÍNU a Eva Smolíková
Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Pražské Quadriennale 2019 finišuje do cíle!

Poslední víkend. █ Nenechte si ujít audiovizuální projekt 36Q° v Malé sportovní hale na Výstavišti! █ Experiment s měnícími se hranicemi. █

Největší mezinárodní přehlídka divadla a scénografie na světě, která se v české metropoli koná jen jednou za čtyři roky, má před sebou poslední víkend. Nenechte si ujít jeden z nejvýraznějších projektů, který přetvořil celou Malou sportovní halu na Výstavišti v prostředí, kde umění potkává nejnovější technologie – od hudby přes světelný design až po virtuální realitu či senzorické zážitky. Jako hlavní část projektu „36Q˚“ vznikla v celém prostoru haly interaktivní instalace „Blue Hour“. Ve spolupráci s mnoha dalšími osobnostmi z nejrůznějších oborů ji připravil audiovizuální umělec Romain Tardy. V uměleckém týmu byla například výtvarnice Tereza Stehlíková či světelná designérka Pavla Beranová. Akreditace i kompletní program Pražského Quadriennale jsou k dispozici na www.pq.cz, jednodenní vstupenky jsou k dostání v síti GoOut.

Projekt „36Q˚“ („tři sta šedesátka“) představuje scénografii jako prostředí, kde technologie a umění splývají, aby vytvořily jedinečný zážitek. Kurátoři Markéta Fantová a Jan K. Rolník proměnili celou Malou sportovní halu v interaktivní smyslové prostředí, kde dostávají prostor obory jako světelný design, video projekce, zvukový design a kompozice nebo virtuální realita, taktilní design a kreativní kódování. Projekt je založený na intenzivní týmové spolupráci a propojuje zkušené umělce se začínajícími designéry za účelem kolektivní tvorby. Kurátorský a umělecký tým se zaměřil na experimentování s měnícími se hranicemi mezi „nehmotným“ či „virtuálním“ a „skutečným“ světem. Centrem „36Q°“ je imerzivní instalace „Blue Hour“ vznikající pod vedením audiovizuálního umělce Romaina Tardyho. Toho si mohou návštěvníci pamatovat například z loňského Signal festivalu, kde svou instalací oživil kostel Cyrila a Metoděje v Karlíně.

Blue Hour (modrá hodina) je označení pro denní dobu těsně před setměním, kdy se šeří a vše okolo dostává nejčastěji právě modrou barvu. Přeneseně by měl název také odkazovat k nejasné hranici mezi dvěma jevy nebo světy: mezi dnem a nocí, virtuálním a reálným, fyzickým a digitálním. V širším slova smyslu by tento „tranzitní stav“, měl vypovídat o dnešní době, která se nachází na rozhraní předdigitální a podigitální éry a na počátku internetové provázanosti,“ vysvětluje umělecký lídr projektu Romain Tardy.

Na instalaci „Blue Hour“ se podílel tvůrčí tým složený z šesti pracovních skupin. Jejich vedoucími byli: Pavla Beranová (světelný design), Robert Kaplowitz (zvukový design), Tereza Stehlíková (senzorická prostředí), Shannon Harvey (systémová integrace), John Richards (experimentální zvuk) a Paul Cegys s Jorisem Weijdomem (virtuální realita).

Projekt „36Q˚“ vznikl díky materiální podpoře firmy Robe a dalších technologických a vývojářských partnerů, kterým se daří posouvat hranice oboru.

Pražské Quadriennale scénografie a divadelního prostoru probíhá až do 16. června na pražském Výstavišti, ostrově Štvanice, v prostorách DAMU a na mnoha dalších místech. Návštěvníkům nabízí expozice ze 79 zemí, více než 800 umělců z celého světa a přes 600 performancí, workshopů a přednášek. Více na www.pq.cz.

Foto: Tomáš Brabec

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Jeden z vrcholů PQ 2019 je na slavném pražském ostrově!

Výrazná divadelnická osobnost dala významnou pečeť Pražskému quadriennale 2019. A to na pražské Štvanici. Místě, kde se slavily významné úspěchy v hokeji i tenisu!

Jeden z vrcholů PQ 2019, projekt nazvaný „CAMP Q“, jehož kurátorem je Ivo Kristián Kubák, představil dva progresivní proudy českého divadla – divadlo nezávislé a scénu interaktivní. Kurátora jsem jako velmi kreativního tvůrce poznal již před více než desetiletím. Na festivalu mladého divadla FEMAD v Poděbradech, na němž později TANEČNÍ MAGAZÍN mediálně participoval. Již tenkrát bylo jasné, že se formuje ve výraznou osobnost divadla moderního směru. Není náhodou, že projekt vznikl na pražském ostrově Štvanice. Umělecká dráha Ivo Kristiána Kubáka je totiž spjata se zdejší progresívní divadelní scénou Vila Štvanice.

Ivo Kristián Kubák

Jaký byl „CAMP Q“? Diváci se při něm volně pohybovali po vymezeném prostoru a bylo na nich, čemu nebo komu věnují pozornost. Jevištěm byly třeba opuštěný dům, ostrov či ulice. Herci rozeznatelní často jen podle detailů se pohybovali spolu s diváky a odhalovali jim vždy svou verzi příběhu.

Na vítězném scénografickém konceptu se podíleli výtvarníci spojení s nezávislými projekty – urbanista Radek Kolařík, architekt Petr Jakšík či scénografky, za něž jmenujme Anetu Grňákovou, Annu Hruškovou, Kamilu Polívkovou anebo Janu Špalovou.

Česká expozice byla instalována záměrně na ostrově Štvanice. Dostala podobu areálu fantazijního adaptačního tábora pro uprchlíky z cizích planet, který v průběhu konání přehlídky několikrát ožívá osmihodinovou interaktivní noční inscenací. A to za účasti stovky účinkujících z řad spolupracovníků participujících scén,” prozradil o projektu Ivo Kristián Kubák.

Diváci tak dostali unikátní možnost prožít v táboře paralelně se odvíjející příběhy; navštívit obchody, využít dalších služeb a seznámit se s cizími kulturami. A spatřit scénografickou výstavu v interakci s herci v rámci netradiční divadelní inscenace.

Ivo Kristián Kubák na Štvanici ve svém Campu Q

Scénář „CAMP Q“ vytvořili mladí čeští a katalánští autoři v rámci projektu Fabulamundi – Beyond Borders. Byl podpořen z evropského programu Creative Europe a jeho zástupcem v Česku je Divadlo Letí. „Střet kultur a hledání spojných bodů mezi nimi je pro nás zásadním tématem. Rádi bychom využili našich odlišných zkušeností a postojů k co nejkomplexnější reflexi této tematiky,” vysvětlil dramaturg této scény David Košťák.

Součást štvanického Campu Q

Celá instalace na Štvanici vznikla pod režijním vedením Martiny Schlegelové, nové umělecké šéfky činohry Jihočeského divadla a umělecké šéfky Divadla Letí. Po skončení PQ se instalace přesune do Českých Budějovic, kde se v září 2019 uskuteční další dvě představení.

Foto: Eva Smolíková

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN