Štvanice se stává ostrovem nezávislého divadla!

Divadlo VILA Štvanice otevírá letní scénu

Divadlo VILA Štvanice otevřelo 13. června letní scénu pod obloukem Hlávkova mostu s výhledem do štvanického parku. Prostor pod mostním obloukem se tak stává divadlem uprostřed přírody s přirozeným zastřešením a dobrými akustickými podmínkami. Projekt s názvem Letní scéna Štvanice vznikl jako alternativa k repertoárovému hraní v divadelním sále Divadla VILA Štvanice a po několika měsících kulturní abstinence nabídne pražskému publiku prázdninový program. V plánu jsou také koncerty, letní kino a workshopy.

Oficiální zahájení se koná 19. června, v den oslav deseti let Tygra v tísni. Diváci se dále mohou těšit na 5. ročník Antické Štvanice a inscenace souborů Geisslers Hofcomoedianten, Divadlo LETÍ, A studio Rubín a mnohých dalších. Jak vznikl nápad „Dát nezávislým divadlům v tomto těžkém období možnost hrát pro nás bylo naprosto zásadní. Rádi bychom, aby se během těch necelých třech měsíců stal ostrov zázemím pro všechny soubory, kterým podmínky zkomplikovaly možnosti hrát,“ popisuje vznik projektu ředitel Divadla VILA Štvanice Ivo Kristián Kubák.

Letní scéna Štvanice se rozprostře na třech místech západního cípu ostrova. Scéna Pod mostem poskytne jak úkryt před případnými přeháňkami, tak kapacitu 200 míst. Další dvě plenérové scény U zahrady a Pod kaštany nabídnou svůj prostor intimnějším divadelním inscenacím či třeba oblíbené Večeři s novou hrou Divadla LETÍ, při níž se diváci nasytí nejen umělecky, ale i kvalitním tříchodovým menu. Divadelní dramaturgie Letní scény Štvanice „Základ dramaturgie letní scény tvoří inscenace třech stálých souborů Divadla VILA Štvanice – Tygra v tísni, Geisslers Hofcomoedianten, Divadla LETÍ,” vysvětluje dramaturgyně Letní scény Štvanice Marie Nováková. „Zároveň jsme připravili výzvu Chceš hrát pod mostem? Staň se součástí léta na Štvanici!, díky které je prázdninový program bohatší např. o jména A studio Rubín, 20 000 židů pod mořem, Divadelní spolek Náplavka, Tereza Causidu a další.”

Program startuje 13. června improvizační skupinou 20 000 židů pod mořem s Improvizací z bodu nula.

17. června vystoupí na Letní scéně Štvanice A studio Rubín se svou inscenací Hubte trampy, serou v lese

18. června uvedou Geisslers Hofcomoedianten lesní erotickou němohru V borůvčí.

Následovat bude inscenovaná oslava kulatých narozenin Tygra v tísni „Paráda!” v pátek 19. června.

Parádní přehlídku vozidel, postav, rituálů, tanců a zapomenutých momentů z inscenací Tygra v tísni zakončí křest ročenky, která mapuje dosavadní tvorbu souboru skrze vzpomínky inscenátorů a diváků, fotografie, výtvarné návrhy a koláže z poznámek, režijních knih a deníčků tvůrců. Soubor Tygr v tísni bude na Letní scéně pořádat také 5. ročník plenérového divadelního festivalu Antická Štvanice.

Letošní inscenací šitou na míru prostoru pod Hlávkovým mostem bude tragédie L. A. Senecy Šílený Herkules, která bude uvedena 31. července v české premiéře.

„Prostor pod Hlávkovým mostem ohraničuje pohled do přírody, za kterou se jasně rýsuje betonová džungle města. Herkules je hrdina, lidé ho oslavují, protože poráží nestvůry, ničí přírodu a umožňuje lidské civilizaci růst. Samotný most a pohled, který nabízí, už toto chápání Herkula jako civilizačního hrdiny podtrhuje. Mimoto má most řadu praktických výhod: lépe se pod ním svítí, má lepší akustiku než otevřený plenér a divák nezmokne,” říká režisér inscenace Tomáš Loužný. Geisslers Hofcomoedianten plánují na letní scéně zahrát celkem sedm svých představení. A protože rádi experimentují s prostorem, budou se jejich představení odehrávat na různých místech okolo Divadla VILY Štvanice. Inscenace V borůvčí a Robinsoni najdete Pod kaštany, Jedem s medem! nejlépe obsáhne prostor U zahrady a samozřejmě neminou velkou scénu Pod mostem, kde zahrají pohádku pro malé i velké Láska ke třem pomerančům. Divadlo Letí na Letní scéně Štvanice uvede 7. července premiéru autorské inscenace Mariána Amslera s názvem Greta, která nás zavede do roku 2028. Evropská Unie se proměnila v PR agenturu a planeta Země je na pokraji ekologického kolapsu.

Greta Thunberg je milovaný i vysmívaný symbol boje proti klimatické změně a taky nejúspěšnější influencerka celé jedné generace. Ale co se s touhle generací stane, až dospěje? Jak bude vypadat apokalypsa podle Grety? Autor a režisér, Marián Amsler přibližuje své motivace při vzniku textu: „Greta je celosvětový fenomén, holčička, která si sedla na náměstí s transparentem a postupně se k ní přidali tisíce lidí. Je důkazem, že žádný člověk není tak malý, aby nemohl změnit svět.”

Divadlo LETÍ na Letné scéně dále uvede novinku z ledna 2020 HOMO 40, satirickou komedii o gayích po čtyřicítce v režii Daniel Špinara, a jednu ze svých dlouholetých stálic – inscenaci Small Town Boy. V neposlední řadě se uskuteční oblíbený a již několika ročníky prověřený formát Večeře s novou hrou.

A co ještě? Pravidelně se budou na Letní scéně Štvanice konat koncerty umělců z nezávislé hudební scény v dramaturgii Jena Hovorky. Mezi potvrzenými jmény jsou například písničkáři Jan Burian či Michal Horák. Součástí doprovodného programu k divadelní produkci je také letní kino ve spolupráci s Biografem 16. Diváci budou mít například možnost zhlédnout jediný snímek československé kinematografie v žánru klasické science fiction Ikarie XB1, …a bude hůř Petra Nikolaeva či americký němý film Charlieho Chaplina Světla velkoměsta. V plánu jsou i ateliéry – workshopy zaměřené na umělecký rozvoj, inspiraci a kreativní relax vedené profesionálními umělci a pedagogy z divadelních, výtvarných a hudebních kruhů.

Lenka Veverková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Policajt nebo rošťák?

Co s tím má společného „Barťák“? Jeden z vrcholů MALÉ INVENTURY 2020 probíhal pod pražským mostem. A přímo v autobuse! A během představení se jezdilo autem. Nakonec nám protagonisté řádně zatopili.

TANEČNÍ MAGAZÍN si zcela jistě nemohl nechat uniknout naprosto ojedinělý a nevídaný divadelní zážitek. U jaké příležitosti? Na 18. festivalu MALÁ INVENTURA, konkrétně v sekci „Tažní ptáci“. A kde? V upraveném autobuse Karosa, zaparkovaném pod Hlávkovým mostem, na slavném pražském ostrově Štvanice.

Na vltavském ostrově Štvanice, kde již nestojí slavný hokejový areál a jiný areál, ten tenisový, dávno vzpomíná na vrcholové akce, zaparkoval netradiční autobus. A to ryze český z továrny ve Vysokém Mýtě KAROSA. Byl mírně upraven. A během netradiční inscenace jej ještě „doupravili“ vynikající protagonisté.

Jacek a jeho sekera v akci

Divadlo BUFET, známé svými netradičními tituly a zejména inscenačními postupy, zde uvedlo autorský titul na motivy Daisy Mrázkové „Jacek staví dům“. Autorku námětu mám zakódovánu, společně třeba s Leontinou Mašínovou či Václavem Čtvrtkem, spíše jako jméno spisovatelky nevinných dětských pohádek. Tentokrát však nešlo o dětskou selanku. Naopak. Hlavní představitel sekyrou destruoval část autobusu!!!

Netradičně upravený, uvnitř „rokokově zámecky“ otapetovaný (a zvenčí posprejovaný), autobus byl připraven. Tak, že v jeho části za řidičem seděli čelem k zadnímu oknu diváci. V druhém sektoru, za prostředními dveřmi, byla sedadla „v normálním gardu“ – čili směrem dopředu. Tam bylo „království“ herců.

Vyvstává otázka, proč se hlavní hrdina jmenoval tak trochu polsky Jacek? Předpokládám, že nešlo o připomínku legendárního polského skokana do výšky jménem Jacek Roman Wzsoła? Ani o reminiscenci hlavního hrdiny Páralova románu „Katapult“ Jacka Jošta (kterého mistrně v Jirešově filmovém zpracování ztvárnil Jiří Bartoška)? Tentokrát se  jednalo o Jacka-policajta. Potom tedy tady určitá souvislost s Bartoškou, kterému se říká, stejně jako nechvalně známé pražské policejní ústředně – „Barťák“, by tu byla…

Možná tkví tajemství protagonistova jména Jacek v předloze zmíněné Daisy Mrázkové? Ale bez mučení se přiznám, že jsem ji nečetl.

A kdo byl oním Jackem-policajtem? Herec Petr Reif! Jinak zářná hvězda sledovaného dokumentárního seriálu televize PRIMA „Policie v akci“. Ten se zde představil v roli budovatele i destruktora zároveň. Jeho spoluhráčkou (či protihráčkou?) byla výtečná Johana Matoušková. Ta je též nikoli neznámá televizním i filmovým divákům. Ale tentokrát se v autobuse prezentovala v poněkud více živočišnější a akrobatičtější poloze. Ten druhý atribut zvláště hodnotí TANEČNÍ MAGAZÍN, jako médium zaměřené na pohyb a choreografii.

Jacek staví dům“ je divadlo akce. Monology ani dialogy nebyly jeho páteří, ba ani silnou stránkou. Nikterak neposouvaly děj. Spíš pouze dokreslovaly a podkreslovaly akční situace.

Johana Matoušková vstupuje do autobusu i do hry

Oba herci prokazovali úžasnou flexibilitu i hereckou variabilitu. Johana Matoušková přítomné fascinovala nástupy do autobusu ze střechy, hlavou dolů, poměrně malým větracím otvorem. A Petr Reif dokonce, v průběhu inscenace, do autobusu přitáhl funkční kamínka značky „PETRY“ a rozdělal v nich oheň!

Během hodinového představení se dokonce oba protagonisté, přibližně tak tři stovky metrů projeli, nedaleko zaparkovaným, autem!

Zajímavým výtvarným prvkem celého (pod)večera byla i přední projekce. Často promítaná i na herce. Mně osobně tedy spíše vadilo, když měl hlavní protagonista přes obličej ještě promítaný název představení. Ale možná, že ostatním divákům to spíše způsobovalo zálibu v něčem netradičním?

Promítání titulků přes herce bylo oživením, mnohdy však rušilo

Celá hodinová produkce měla nápad, spád, divadelní švih a naprosto postrádala (jinde tradiční) „hluchá místa“. Svými akcemi dokázala diváka nejen podmanit, ale i aktivně vtáhnout do děje. Jen mne tak ještě napadlo, co na inscenování v uzavřeném autobuse s funkčními kamínky říkají hasiči? Tedy, požárníci…

A tak závěrem zodpovězení  otázky, zda byl Jacek kladný či záporný hrdina, zůstalo na divákovi. Spíše byl, tak jako každý obyčejný člověk z masa a kostí, ode všeho trochu. Divadlo BUFET nás (a evidentně nejen TANEČNÍ MAGAZÍN) zaujalo. A proto se možná v ne tak daleké budoucnosti dočkáte i recenze jeho dalšího kontroverzního titulu – „Můj šéf je debil“?

(Psáno z podvečerního představení 27. 2. 2020 v 18.00.)

A takto vypadal autobus po destrukci Jacka-policajta

»JACEK STAVÍ DŮM«

Daisy Mrázková, Lars von Trier, Jan Kačena

Text: Daisy Mrázková, Jan Kačena

Režie: Kačena a kolektiv

Hrají: Johana Matoušková, Petr Reif

Scéna a kostýmy: Divadlo Bufet

Světlo a zvuk: Krusha

Foto: Divadlo BUFET

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Odešla velká osobnost

Celé Česko i bezmála Evropu zasáhla nad ránem ve středu 2. října velmi smutná zpráva. Zemřel Karel Gott!

Co napsat a neopakovat jiné nekrology? Tak snad pouze střípky, které určitě nejsou tak všeobecně známé.

Třeba, jak pamatuji na jaře 1972 Karla Gotta na tehdejším starém hlavním tenisovém dvorci v Praze na Štvanici. Tam si zahrál – po boku Ladislava Štaidla – čtyřhru proti Karlu Fialovi a Karlu Bláhovi. Bylo to trochu symbolické, jelikož zpěvák Karel Fiala hrál hlavní roli filmového „Limonádového Joea“, ale titulní song filmu nazpíval – Karel Gott.

Karel Gott na plakátu od Káji Saudka

Další už vousatá vzpomínka: O rok dříve se na plochodrážním stadionu v Praze Břevnově představila (poprvé v Československu) skupina francouzských kaskadérů s automobily pod vedením Gillese Legrise. Předváděli krkolomné kousky. Včetně průjezdu hořící stěnou. Nakonec došlo k riskantnímu objezdu celého čtyřsetmetrového oválu ploché dráhy autem po dvou kolech. A do toho Peugeotu se posadil, vedle Gillese Legrise, Karel Gott!!!

Karel Gott se skladatelem, spisovatelem i zpěvákem Vaškem Vašákem

Pamatuji také jeden z koncertů Karla Gotta koncem roku 1977, dost brzy po smrti jeho maminky. Truchlící zpěvák vše na pódiu odvedl jako profesionál a při závěrečné děkovačce trpělivě čekal na malou holčičku s kytičkou, která se batolila až z konce sálu.

Karel Gott žil také určitou dobu pouze s otcem. Zdaleka nebyly mobilní telefony a Mistrovo číslo se nikdy nepodařilo tak zcela utajit. Sám Karel se tedy raději představoval hlubokým hlasem jako „pan Gott starší“, aby se vyhnul některým nechtěným telefonujícím.

Velmi si vážím i krátké gratulace od Karla Gotta v roce 1979, kdy jsem poprvé získal (třetí) cenu jako textař na soutěži Písničky pro Hvězdu, v olomouckém divadle. Byl jsem pro Zlatého slavíka tehdy jistě epizodní postavičkou. Přesto mi k ocenění blahopřál pevným stiskem ruky. Nakonec, bylo to blahopřání vzájemné, jelikož jsem mu (jako interpretovi vítězné písně „Snů plný krám”) gratulaci rád opětoval.

Karel Gott zahajoval výstavu Lauře Krejsové

Skromnost Karla Gotta dokumentuje i to, že rád přišel na výstavu popřát štěstí malířce Lauře Krejsové, která sice sklízela úspěchy v zahraničí, ale na české výtvarné scéně tak známá ještě nebyla…

Možná, že nevíte, že měl Karel Gott i cosi společného s filmem „Přednosta stanice”. Dědečkem jeho první dcery Dominiky byl totiž pan Antonín Zacpal, který v tomto filmu hrál titulní roli přednosty. Jinak byl tento herec menších rolí, mezi jiným, i členem divadla Oldřicha Nového. A já osobně pana Zacpala pamatuji, jak ještě v notně pokročilém věku chodil hrát pravidelně stolní tenis do haly v Praze, Michli.

Můj poslední telefonický rozhovor s Karlem Gottem je téměř přesně čtyři roky starý. A také je spojen s malířstvím. Dělal jsem kurátora výstavy malířské rodiny Vyleťalů „Něžnými drápky“ v galerii Smečky, patřící Pražské plynárenské společnosti. Úplně těsně před říjnovou vernisáží, přesně deset minut před jejím zahájením, se mi ozvalo neznámé číslo. Měl jsem poslední známé číslo Zlatého slavíka uloženo, ale toto bylo opět jiné. Byl to – Karel Gott! Velmi se omlouval, že nemůže přijít. A krátce zavzpomínal na Josefa Vyleťala, který jej kdysi učil malovat. To jsem jej „soukromě“ slyšel naposledy… Ale z masmédií, to stále.

O Karlu Gottovi a především z jeho slavných hitů vznikl již za jeho života muzikál „Čas růží”

Karel Gott odešel navždy. Jeho písně budou žít nadále, stejně jako jeho památka.

TANEČNÍ MAGAZÍN mu takto – snad dostatečně originálně a netradičně – vzdává hold.

Čest jeho památce.

Foto: archiv TANEČNÍHO MAGAZÍNU a Eva Smolíková
Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Pražské Quadriennale 2019 finišuje do cíle!

Poslední víkend. █ Nenechte si ujít audiovizuální projekt 36Q° v Malé sportovní hale na Výstavišti! █ Experiment s měnícími se hranicemi. █

Největší mezinárodní přehlídka divadla a scénografie na světě, která se v české metropoli koná jen jednou za čtyři roky, má před sebou poslední víkend. Nenechte si ujít jeden z nejvýraznějších projektů, který přetvořil celou Malou sportovní halu na Výstavišti v prostředí, kde umění potkává nejnovější technologie – od hudby přes světelný design až po virtuální realitu či senzorické zážitky. Jako hlavní část projektu „36Q˚“ vznikla v celém prostoru haly interaktivní instalace „Blue Hour“. Ve spolupráci s mnoha dalšími osobnostmi z nejrůznějších oborů ji připravil audiovizuální umělec Romain Tardy. V uměleckém týmu byla například výtvarnice Tereza Stehlíková či světelná designérka Pavla Beranová. Akreditace i kompletní program Pražského Quadriennale jsou k dispozici na www.pq.cz, jednodenní vstupenky jsou k dostání v síti GoOut.

Projekt „36Q˚“ („tři sta šedesátka“) představuje scénografii jako prostředí, kde technologie a umění splývají, aby vytvořily jedinečný zážitek. Kurátoři Markéta Fantová a Jan K. Rolník proměnili celou Malou sportovní halu v interaktivní smyslové prostředí, kde dostávají prostor obory jako světelný design, video projekce, zvukový design a kompozice nebo virtuální realita, taktilní design a kreativní kódování. Projekt je založený na intenzivní týmové spolupráci a propojuje zkušené umělce se začínajícími designéry za účelem kolektivní tvorby. Kurátorský a umělecký tým se zaměřil na experimentování s měnícími se hranicemi mezi „nehmotným“ či „virtuálním“ a „skutečným“ světem. Centrem „36Q°“ je imerzivní instalace „Blue Hour“ vznikající pod vedením audiovizuálního umělce Romaina Tardyho. Toho si mohou návštěvníci pamatovat například z loňského Signal festivalu, kde svou instalací oživil kostel Cyrila a Metoděje v Karlíně.

Blue Hour (modrá hodina) je označení pro denní dobu těsně před setměním, kdy se šeří a vše okolo dostává nejčastěji právě modrou barvu. Přeneseně by měl název také odkazovat k nejasné hranici mezi dvěma jevy nebo světy: mezi dnem a nocí, virtuálním a reálným, fyzickým a digitálním. V širším slova smyslu by tento „tranzitní stav“, měl vypovídat o dnešní době, která se nachází na rozhraní předdigitální a podigitální éry a na počátku internetové provázanosti,“ vysvětluje umělecký lídr projektu Romain Tardy.

Na instalaci „Blue Hour“ se podílel tvůrčí tým složený z šesti pracovních skupin. Jejich vedoucími byli: Pavla Beranová (světelný design), Robert Kaplowitz (zvukový design), Tereza Stehlíková (senzorická prostředí), Shannon Harvey (systémová integrace), John Richards (experimentální zvuk) a Paul Cegys s Jorisem Weijdomem (virtuální realita).

Projekt „36Q˚“ vznikl díky materiální podpoře firmy Robe a dalších technologických a vývojářských partnerů, kterým se daří posouvat hranice oboru.

Pražské Quadriennale scénografie a divadelního prostoru probíhá až do 16. června na pražském Výstavišti, ostrově Štvanice, v prostorách DAMU a na mnoha dalších místech. Návštěvníkům nabízí expozice ze 79 zemí, více než 800 umělců z celého světa a přes 600 performancí, workshopů a přednášek. Více na www.pq.cz.

Foto: Tomáš Brabec

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN