Hra Hrdinů

Audiovizuální multikanálová videoinstalace na jevišti Studia Hrdinů

Vizuální umělkyně Tereza Velíková připravila audiovizuální multikanálovou videoinstalaci pro jeviště Studia Hrdinů v Praze. V případě Hry Hrdinů si vypůjčila scénáře z nově uvedených inscenací této scény během dvou divadelních sezón, z nichž vypreparovala úryvky nabízející sestavení do nového útvaru. Projekci uvedeme v premiéře 24. listopadu 2021.

„Režisérku“ Hry Hrdinů Terezu Velíkovou (*1979) dlouhodobě zajímají vztahy, které mohou vznikat při zmnožení zdrojů obrazu a zvuku. To ji postupně dovedlo k dialogickým videoinstalacím a následně k využívání již existujících výňatků z divadelních her, v nichž jsou právě dialogy jedním ze základních komunikačních prostředků. Fascinují jí možnosti obsahových transformací a formálních napětí, jež vyplývají ze spojení plynoucího divadelního provedení, filmového záznamu, jeho střihu a montáže. Velíkové postup jako by vycházel z představy, že v souboru jakýchkoliv příběhů a vyprávění jsou ukryty příběhy a vyprávění další, potenciální a čekající na objevení. Autorská role se od psaní posouvá k vyhledávání a následnému sestavování slov a gest v nový obsah. Je docela dobře možné, že v nastudovaných představeních Studia Hrdinů takto čekají ještě jiné příběhy, které Velíková nezahlédla, jenže právě u tohoto typu práce nezáleží pouze na analýze textu a jeho scénickém provedení, ale také na příčném řezu, který je osobní a individuální.

Ve Velíkové divadelním mash-upu se jejími slovy řečeno „odrážejí témata hrdiny, divadelního hrdiny nebo možná hrdiny Studia Hrdinů, který právě prochází krizí své vlastní tvorby. Krizí svého postavení jako umělce ve společnosti, ale i krizí své vlastní identity“. Témata jako vyhoření, demotivovanost, otřes z uvědomění si vlastní průměrnosti, nebo přinejmenším z uvědomění si, že o své výjimečnosti nemáme už ani snít, ovšem aktuálně hýbou nejen uměleckou debatou a zdaleka nejsou ani výhradním projevem nástupu středního věku. Pro Velíkovou, která se svými pracemi vždy snaží prokreslit stratigrafii psychologického pole, které modeluje naše myšlení a jednání, se Hra Hrdinů stává platformou, na níž tato témata může pojednat v živé a překvapivě se ubírající konverzaci.

Herce a herečky Studia Hrdinů nechala Velíková hrát role způsobem, jakým jsou zvyklí z původních nastudování. Jsou divadelními postavami, které se dosud nepotkaly a jejich první vzájemný rozhovor je tím ovlivněn. Divák je tak vystaven neustálému procesu  dohledávání souvislostí v toku slov, pohybů, obsahů a emocí. Naplno je nucen užívat svou schopnost chápat narážku, metaforu či analogii. Pro Terezu Velíkovou je však právě tento přístup ke splétání obsahu z různě silných, barevných a dlouhých nití příznačný. Podobně jako nemáme přestat vnímat, že jsme se ocitli v prostoru mezi hrami z repertoáru divadla, nemáme přestat vnímat ani to, že sdělení není to, co je hned vidět či slyšet, ale leží někde mezi větami, co vyslovíme, a emocemi, jež dáme znát navenek.

Koncepce a režie: Tereza Velíková
Střih, postprodukce: Tereza Velíková
Kamera: Ivan Svoboda
Zvuk: Petr Zábrodský
Zvuková postprodukce: Stanislav Abrahám
Dramaturgie: Jan Horák
Externí konzultace: Jiří Ptáček
Realizace scény: Matěj Al Ali
Technická podpora: tým Studia Hrdinů

Hrají: Agáta Červinková, Cyril Dobrý, Julie Goetzová, Jakub Gottwald, Eva Hacurová, Vendula Holičková, Ivan Lupták, Gabriela Míčová, Kateřina Neznalová, Marek Pospíchal, Petr Reif, Johana Schmidtmajerová, Pavlína Štorková, Halka Třešňáková

Poděkování: Jan Horák a Michal Pěchouček, Miroslav Bambušek, Ivan Buraj, Iga Gańczarczyk a Magda Jiřička Stojowska, Jiří Adámek a kolektiv, Katharina Schmitt

Projekt byl finančně podpořen ze Stipendijního programu Ministerstva kultury ČR a Státním fondem kultury ČR.

Studio Hrdinů je financované v roce 2021 Magistrátem hlavního města Prahy částkou 5.400.000 Kč a Ministerstvem kultury.

Madla Horáková Zelenková

pro Taneční magazín

Smrtholka a deníky Jana Zábrany

A studio Rubín slavnostně zahájilo 54. sezonu Závislostí

A studio Rubín představuje premiérové inscenace a program 54. sezony. Během nadcházejících deseti měsíců uvede čtyři novinky zastřešené tématem závislosti. Jejich různé podoby budou tematizovány v inscenacích: Smrtholka – dark popová inscenace podle stejnojmenného románu Lucie Faulerové, Sweet Home Malá Strana – dokudrama o (ne)dostupnosti bydlení v Praze, Náhradní existence – autorská inscenace inspirovaná deníkovými záznamy Jana Zábrany, Muž dneška – dokumentární inscenace vycházející z desítek autentických rozhovorů s pozoruhodnými muži. Tvůrci v nich budou ze svébytných a osobních pozic prozkoumávat společenskou roli a existenci člověka v širších, až celosvětových souvislostech

„Mezi fenomény, které pandemická událost pomyslně vyslala do ringu, jsou individualismus a nezávislost. Velmi jasně a až fyzicky jsme mohli zakusit, že i když svůj vlastní vesmír prožíváme nezávisle a osobitě, nevylučuje nás to ze společnosti a existence v širších, až celosvětových, souvislostech. Pravděpodobně mnozí z nás v posledních měsících snad poprvé v životě pocítili, že ne vše je v jejich rukách a že jsou součástí většího celku. A tedy, že jsme závislejší, než jsme tušili, nebo si chtěli připustit,“ popisuje tematickou sezonu Dagmar Fričová umělecká šéfka A studia Rubín.

První premiérou naváže Rubín na úspěšné divadelní zpracování Jezera Biancy Bellové. V koprodukci se spolkem Kolonie pod vedením režisérky Lucie Ferenzové ožijí postavy knižního románu Smrtholka Lucie Faulerové – letošní laureátky Ceny Evropské unie za literaturu. Anita Krausová, Martina Jindrová a Petr Reif se ve svých nových rolích představí už 30. září.

Jak se dnes bydlí na Malé Straně? Můžou mít ještě čtvrti v centru velkých měst duši? Nebo už ji vytlačili turisté, obchody a krátkodobé pronájmy? Tyto otázky při tvorbě dokudrama o bydlení v Praze kladly obyvatelům Prahy 1 absolventka JAMU Olívia Fantúrová a novinářka Magdaléna Rejžková. Malá Strana není zdaleka jediná čtvrť s mizející dostupností bydlení. A studio Rubín v ní existuje a tvoří přes padesát let. Na otázky o (ne)dostupnosti bydlení, o (ne)existenci sousedských vztahů a lokální komunitě zodpoví během letošního prosince.

Závislost na náhradní existenci volí ti, kdo se nechtějí podvolit společenským okolnostem a převládajícím politickým i morálním trendům. Jedním z nich byl v minulosti geniální překladatel a literát Jan Zábrana. Jeho deníky, které si vedl od gymnaziálních let až do smrti, jsou skvělým svědectvím, nejen o době a režimu, ve kterém strávil celý život, ale také o existenciální situaci člověka, který se snaží vybudovat na značně okleštěném prostoru alespoň malý ostrov nezávislosti. Premiéra Náhradní existence se uskuteční v březnu 2022. Autorkou textu je spolu s režisérem a čerstvým absolventem Adamem Steinbauerem dramatička a dramaturgyně Simona Petrů

Na dokumentární inscenaci nominovanou na Ceny Thálie i Cenu Divadelních novin Jenom matky vědí, o čem ten život je naváže režisérka Barbara Herz další dokumentární inscenací tentokrát vycházející z desítek autentických rozhovorů s pozoruhodnými muži. V Muži dneška (pracovní název) prozkoumá společenskou roli muže dvacátého prvního století. Vychází z premisy, že na úsečce nemilosrdný, agresivní a výkonný versus pečující a empatický bude muset najít alespoň trochu autentickou roli. A k tomu ještě v pracovním nasazení třinácti měsíců v roce zvládnout řídit jednání s miminem v šátku. Premiéra se odehraje v červnu 2022.

Během celé sezony bude divadlo zároveň dávat větší prostor novinkám z 53. sezony Velkého úklidu, které se kvůli pandemickým opatřením nemohly vůbec reprízovat. Jedná se především o inscenace Jiřího Ondry Perníková chaloupka (čekání na lopatu), která představuje Alzheimerovou chorobu jako symbolický obraz naší společnosti, a Osobní Fudži, requiem křehkých duší, které na fenomén sebevraždy nahlíží pohledem „těch druhých“ – těch, kteří žijí dál a minulost jim neustále vstupuje do života. Dále o Na konci století ryb – temně pulzující bohapustou lovestory režiskérky Lucie Ferenzové, která je inspirovaná Rozhovory s přáteli Sally Rooneyové, rozhovory s druhými i se sebou samými a nabízí reflexi mnoha ismů dnešní doby. Klasické premiéry se dočká Ruka je osamělý lovec režiséra Ondřeje Štefaňáka, rubínovské reflexe kvantity i kvality sexuálního násilí na ženách v české kulturní obci i mimo ní. Tento zábavný a poučný quasi-autobiografický kabaret s množstvím odvážných čísel z pera jedné z nejvýraznějších evropských autorek nové generace Katji Brunner pro Rubín přeložila dramaturgyně Viktorie Knotková.

Kromě divadelních představení se diváci mohou těšit na bohatý doprovodný program nových textů z platformy Autor v domě 2021, koncerty, tématické diskuze i pokračování úspěšného podcastu Fade in Rubín. Aktuální informace je možné najít na webových stránkách divadla a profilech na sociálních médií.

Pavla Umlaufová 

 pro Taneční magazín

Policajt nebo rošťák?

Co s tím má společného „Barťák“? Jeden z vrcholů MALÉ INVENTURY 2020 probíhal pod pražským mostem. A přímo v autobuse! A během představení se jezdilo autem. Nakonec nám protagonisté řádně zatopili.

TANEČNÍ MAGAZÍN si zcela jistě nemohl nechat uniknout naprosto ojedinělý a nevídaný divadelní zážitek. U jaké příležitosti? Na 18. festivalu MALÁ INVENTURA, konkrétně v sekci „Tažní ptáci“. A kde? V upraveném autobuse Karosa, zaparkovaném pod Hlávkovým mostem, na slavném pražském ostrově Štvanice.

Na vltavském ostrově Štvanice, kde již nestojí slavný hokejový areál a jiný areál, ten tenisový, dávno vzpomíná na vrcholové akce, zaparkoval netradiční autobus. A to ryze český z továrny ve Vysokém Mýtě KAROSA. Byl mírně upraven. A během netradiční inscenace jej ještě „doupravili“ vynikající protagonisté.

Jacek a jeho sekera v akci

Divadlo BUFET, známé svými netradičními tituly a zejména inscenačními postupy, zde uvedlo autorský titul na motivy Daisy Mrázkové „Jacek staví dům“. Autorku námětu mám zakódovánu, společně třeba s Leontinou Mašínovou či Václavem Čtvrtkem, spíše jako jméno spisovatelky nevinných dětských pohádek. Tentokrát však nešlo o dětskou selanku. Naopak. Hlavní představitel sekyrou destruoval část autobusu!!!

Netradičně upravený, uvnitř „rokokově zámecky“ otapetovaný (a zvenčí posprejovaný), autobus byl připraven. Tak, že v jeho části za řidičem seděli čelem k zadnímu oknu diváci. V druhém sektoru, za prostředními dveřmi, byla sedadla „v normálním gardu“ – čili směrem dopředu. Tam bylo „království“ herců.

Vyvstává otázka, proč se hlavní hrdina jmenoval tak trochu polsky Jacek? Předpokládám, že nešlo o připomínku legendárního polského skokana do výšky jménem Jacek Roman Wzsoła? Ani o reminiscenci hlavního hrdiny Páralova románu „Katapult“ Jacka Jošta (kterého mistrně v Jirešově filmovém zpracování ztvárnil Jiří Bartoška)? Tentokrát se  jednalo o Jacka-policajta. Potom tedy tady určitá souvislost s Bartoškou, kterému se říká, stejně jako nechvalně známé pražské policejní ústředně – „Barťák“, by tu byla…

Možná tkví tajemství protagonistova jména Jacek v předloze zmíněné Daisy Mrázkové? Ale bez mučení se přiznám, že jsem ji nečetl.

A kdo byl oním Jackem-policajtem? Herec Petr Reif! Jinak zářná hvězda sledovaného dokumentárního seriálu televize PRIMA „Policie v akci“. Ten se zde představil v roli budovatele i destruktora zároveň. Jeho spoluhráčkou (či protihráčkou?) byla výtečná Johana Matoušková. Ta je též nikoli neznámá televizním i filmovým divákům. Ale tentokrát se v autobuse prezentovala v poněkud více živočišnější a akrobatičtější poloze. Ten druhý atribut zvláště hodnotí TANEČNÍ MAGAZÍN, jako médium zaměřené na pohyb a choreografii.

Jacek staví dům“ je divadlo akce. Monology ani dialogy nebyly jeho páteří, ba ani silnou stránkou. Nikterak neposouvaly děj. Spíš pouze dokreslovaly a podkreslovaly akční situace.

Johana Matoušková vstupuje do autobusu i do hry

Oba herci prokazovali úžasnou flexibilitu i hereckou variabilitu. Johana Matoušková přítomné fascinovala nástupy do autobusu ze střechy, hlavou dolů, poměrně malým větracím otvorem. A Petr Reif dokonce, v průběhu inscenace, do autobusu přitáhl funkční kamínka značky „PETRY“ a rozdělal v nich oheň!

Během hodinového představení se dokonce oba protagonisté, přibližně tak tři stovky metrů projeli, nedaleko zaparkovaným, autem!

Zajímavým výtvarným prvkem celého (pod)večera byla i přední projekce. Často promítaná i na herce. Mně osobně tedy spíše vadilo, když měl hlavní protagonista přes obličej ještě promítaný název představení. Ale možná, že ostatním divákům to spíše způsobovalo zálibu v něčem netradičním?

Promítání titulků přes herce bylo oživením, mnohdy však rušilo

Celá hodinová produkce měla nápad, spád, divadelní švih a naprosto postrádala (jinde tradiční) „hluchá místa“. Svými akcemi dokázala diváka nejen podmanit, ale i aktivně vtáhnout do děje. Jen mne tak ještě napadlo, co na inscenování v uzavřeném autobuse s funkčními kamínky říkají hasiči? Tedy, požárníci…

A tak závěrem zodpovězení  otázky, zda byl Jacek kladný či záporný hrdina, zůstalo na divákovi. Spíše byl, tak jako každý obyčejný člověk z masa a kostí, ode všeho trochu. Divadlo BUFET nás (a evidentně nejen TANEČNÍ MAGAZÍN) zaujalo. A proto se možná v ne tak daleké budoucnosti dočkáte i recenze jeho dalšího kontroverzního titulu – „Můj šéf je debil“?

(Psáno z podvečerního představení 27. 2. 2020 v 18.00.)

A takto vypadal autobus po destrukci Jacka-policajta

»JACEK STAVÍ DŮM«

Daisy Mrázková, Lars von Trier, Jan Kačena

Text: Daisy Mrázková, Jan Kačena

Režie: Kačena a kolektiv

Hrají: Johana Matoušková, Petr Reif

Scéna a kostýmy: Divadlo Bufet

Světlo a zvuk: Krusha

Foto: Divadlo BUFET

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

»STILLER« jako hrdina či antihrdina „u Hrdinů“

Z premiéry autorské adaptace románu Maxe Frische. V titulní roli Stillera hvězda současného doku-seriálu TV PRIMA „Policie v akci“!

Druhé květnové pondělí přineslo ve Studiu Hrdinů, ve Veletržním paláci v Praze, dlouho očekávanou premiéru „Stiller“. Toto režijní dílo Ivana Buraje jaksi symbolicky probíhalo pod sídlem Národní galerie, na jejíž půdě začal v dubnu 2019 boj s ministerstvem kultury i ministrem samotným. V hledišti nás čekalo, na rozdíl od „Enoly“ Elišky Brtnické, i více židlí! Inscenace byla v mnohých směrech podnětná…

Podkladem této inscenace byl vynikající román Maxe Frische, jehož hrdina – neúspěšný švýcarský sochař – má pocit, že i přes snahu není schopný být šťastný a dosáhnout štěstí v aktuálním manželství. Nedospívá však k němu také ani s milenkou. Odejde do ciziny, aby začal jiný, druhý život. Jako úplně jiný člověk. Což samozřejmě nejde. I když se to může člověku zprvu zdát. A určitě si to namlouvá. Proto Stiller, zadržený po sedmí letech na hranicích, dlouho popírá, že je totožný s hledaným Stillerem. Ale přijatý rodinou, přáteli a bývalou manželkou a vyšetřovaný soudem, se musí vzdát. Vzdává se, ale však jaksi neúplně. Opět se snaží splnit sebou vymyšlené manželčiny sny; a to jen a pouze svým způsobem. Ctu nejen neuspokojuje, ale i ničí ji a celý vztah. Vše tak Stiller přivede k opět výchozímu bodu, jako před lety.

Stiller“ je příběhem o vzájemném nepoznání se lidí (dokonce i v blízkém vztahu), o nemožnosti útěku od sebe samého. Rovněž tak o plýtvání časem, který je nám do života dán. Vede, anebo je částečně nasměrován, také k poznání a sblížení se s druhými lidmi. A navíc – skvěle popsané vztahy, které se ponejvíce uplatňují v bujném rozsahu až nyní, tedy zhruba padesát let po napsání knihy. Důležité se mi zde jeví, někdy vtipné a symbolické, historky o mužském přátelství (o Ripu van Vinkelovi a o objevování jeskyní) aneb také o neporozumění mezi mužem a ženou. Jako je tomu v povídce o manželce, která se pořad ptá na to, kde manžel byl.

Jak inscenovat natolik epicky barvitý proces, jakým je knižní „reprodukce“ deníků? Jak diváka vtáhnout za necelé dvě hodiny do barvitých životních peripetií Stillera?

Režisér Ivan Buraj ve spolupráci s dramatizátorem Janem Kačenou se toho úkolu zhostili statečně a odhodlaně. Buraj staví celé představení do rozličných sektorů. Ať již „jeskynního“, „tábornického“ s ohýnkem či „filmového“. Celé představení je postaveno na kontrastech. Statického, spíše verbálního, herectví proti akci. Tichého projevu v kontrastu s až překřičenými pasážemi. Filmu s ryzím divadelním herectvím. Za nepříliš šťastný považuji krok, že byl Jan Kačena „sám sobě“ dramaturgem. Tento by měl být oponentem a vést s režisérem i úpravcem textu plodný trialog. Myslím, že tento moment se na srozumitelnosti i výsledném tvaru „Stillera“ výrazně negativně podepsal.

Inscenace, těžící z kontrastu, má spád i švih. Druhou věcí je, zda divák neznalý románu úplně vše chápe ve správných souvislostech? A to je právě přímým výsledkem absence skutečného dramaturga…

Petr Reif byl typově vybrán pro titulní roli skvěle. Pouze je škoda, že kolikrát zapomněl svou televizní roli razantního policisty asi někde v divadelní šatně. Místy mu není (v komornějších pasážích) rozumět. Jinde zas šumluje. Jaký to kontrast oproti jemu sekundujícím herečkám Gabriele Míčové a Magdaleně Strakové. Na obhajobu Reifa musím dodat, že Studio Hrdinů je obtížněji zvučitelné. Rovněž razantně zvučené filmové pasáže tlumenému projevu (v jiných momentech představení) jednoznačně neprospívají.

Jak tedy premiéru „u Hrdinů“ hodnotit? Asi nikoli jednoznačně. Což bylo, podle mého dojmu, i režijní snahou? Zřejmě…

V úvodu nastíněná epičnost předlohy, či nutnost některých sdělení, důležitých pro pochopení věcí následujících, vedla místy režiséra k „černobílým“ interpretacím. Myslím, že by si divadlo mělo zachovávat více prostoru pro fantazii a obrazotvornost diváka. Byť i divadlo podle takové náročné a vícevrstevné předlohy.

Nikoli v poslední řadě musím ještě vyzdvihnout funkční a citlivou hudební složku Pavla Boiky.

Premiéra „Stillera podle Buraje“ některé nadchla, jiné plně neuspokojila, ale zároveň všem předkládala otázky. A tak by tomu mělo být. Divadlo současnosti nemusí (a nemělo by) pouze nastolovat jasné téze a přímá řešení.

Foto: Studio Hrdinů

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Max Frisch: »Stiller«

Překlad: Bohumil Černík

Dramatizace: Ivan Buraj a Jan Kačena

Režie: Ivan Buraj

Dramaturgie: Jan Kačena

Scéna: Antonín Šilar

Kostýmy: Zuzana Formánková

Asistenti režie: Jan Doležel a Marek Pechlát

Hrají: Gabriela Míčová, Magdalena Straková, Hynek Chmelař, Jan Lepšík, Marek Pospíchal, Petr Reif

Psáno z premiéry 13. května.

Foto: archiv STUDIA HRDINŮ

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN