Rozhovor s herečkou STANISLAVOU JACHNICKOU:

„Tanec mi dal disciplínu i vnímavost k tělu“

Původně si STANISLAVU JACHNICKOU vybavuji ještě z DAMU, pod dívčím jménem Šťastná. A dá se říci, že na první pohled působí šťastně dodnes. Abych to čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU poodhalil blíže – a současně jsme společně zavzpomínali nejen na její profesionální taneční kariéru – nabídl jsem této herečce i uznávané dabérce prostor v rozhovoru.

A začali jsme zrovna nikoli šťastnou realitou:

Aktuálně se nedá opominout složitá situace kolem divadel a kultury všeobecně. Vidíte Vy sama pro kulturní život vůbec nějaké výraznější světlo na konci tunelu?

Při svém vrozeném optimismu, vidím vždycky světlo na konci tunelu. Nepříjemné je, že nevíme, jak ten tunel bude dlouhý a jestli se v něm neocitneme za půl roku znovu? Ale člověk musí mít nějakou naději, která je motorem pro přežití téhle situace. Po jarní karanténě jsme v divadle netušili, jestli se nám publikum vrátí. Stále nebyla situace úplně v normálu a lidé nevěděli, zda se představení uskuteční. A tak koupi vstupenek nechávali na poslední chvíli a my nikdy nevěděli, kolik přijde diváků. Ale byli jsme připraveni hrát za každou cenu i pro málo obecenstva. Lidé seděli v rouškách a podle závěrečného potlesku, který trval déle než obvykle, jsme pochopili, že jsou šťastni a vděčni, že mohou být součástí živé kultury. A ne jenom té internetové nebo televizní. I z tohoto důvodu věřím a doufám, že se k nám diváci zase vrátí. V létě jsem hrála na Kampě představení ,Meda´ o Medě Mládkové. A její manžel pronesl památnou větu, která je napsaná i na zdi Musea Kampa: ,Přežije-li kultura, přežije národ.´“

Jak Vy osobně kompenzujete současnou absenci vystoupení a natáčení?

Nijak. Beru to jako, že mám prázdniny. A o prázdninách člověk přece není nervózní, že nemá práci, ale věnuje se jiným věcem. Třeba sportu, čtení, vaření, procházkám. Občas dostanu práci v dabingu, kde jsem ve studiu sama a za sklem je zvukař. Nebo jsem teď, pro Vršovické divadlo MANA, kde také hraji, natočila podcast.“

Je obecně známa Vaše taneční minulost. Kde jste prováděla vůbec první baletní či taneční krůčky?

Od první do deváté třídy jsem třikrát týdně chodila do Lidové školy umění na obecnou přípravku, klasický balet a lidovky.“

 Navštěvovala jste také obligátní taneční?

Ano navštěvovala a ráda. Chodila jsem do ,Repré´ čili Obecního domu. A na zápis do těchto prestižních tanečních jsme, s maminkou, čekaly od pěti hodin ráno! Při lekcích, ale ani tak nešlo o to naučit se taneční kroky, jako spíš seznámit se s nějakým klukem. Bavilo mě to a byla to velká zábava – dámská volenka a moje načančaná maminka jako garde. Tuhle společenskou záležitost, sešněrovanou pravidly, jsem si kompenzovala řáděním na diskotékách. Tančila jsem třeba tři hodiny v kuse a snažila se za pochodu pochytat nejnovější trendy a styly.“

Kdo nebo co Vás tehdy později zavedlo do vyhlášeného tanečního VUSu?

Do VUS UK mě přivedla Eva Jeníčková, se kterou jsem chodila do Lidové školy umění. Byla velmi talentovaná. Naše lektorka paní Homolová jí na jednom našem vystoupení představila Janu Hartmanovi a ten ji vzal do VUSu. A to ona mi dala vědět, když byl vyhlášen konkurz do přípravky souboru. Přijali mě. A asi po roce jsem se dostala i do základního kádru. Na tehdejší socialistické poměry to byl velmi moderní soubor, který hodně točil a cestoval do zahraničí. Točili jsme hlavně víly v pohádkách, tanečnice v zahraničních filmech nebo i ,company´ pro zahraniční hudební klipy. Největším zážitkem pro mě byla měsíční stáž v Contemporary dance school v Londýně.“

 Co Vám tanec dal pro další uměleckou kariéru a i pro tu civilní?

Tanec mi dal disciplínu, emoční otevřenost, respekt a vnímavost k tělu svému i kolegů. Na rozdíl od herectví si zde nemohu pomoci slovy. O to pravdivější a citlivější musí být emoce, kterou musím najít uvnitř sebe a přenést ji na diváka. Což je velká průprava pro herectví. Velkým přínosem je, nejen na jevišti, ale i v civilu, dobrá koordinace pohybu a ovládání těla. A v neposlední řadě je teď pro mě jednodušší ztvárnit taneční role v činoherním představení. Třeba v divadle ABC tanečnici argentinského tanga v ,Drž mě pevně, miluj mě zlehka´ anebo v ,August, august, august´ naopak tanečnici samby a konečně v ,Tančírně´ – tanečnici procházející tanečními styly od roku 1918 do 2018. Můj poslední počin, kde jsem spojila tanec s hereckou nadsázkou, byla akce ,Roztančené divadlo´ ve Vinohradském divadle.“

S  Jiřím Hánou v inscenaci divadla ABC „Drž mě pevně, miluj mě zlehka”

 Na jaký žánr tance se ráda podíváte v televizi či naživo v divadle?

Na jakýkoliv, který má nápad a kvalitní provedení a tanečníci do toho jdou se zápalem, emocemi a energií na 200 %. Například se chystám (až to bude možné) na nedávno premiérované ,Bon Appetit´ v ND, které režíroval můj bývalý, velmi talentovaný kolega z VUSu Jan Kodet. A moc se těším, protože ukázky byly úchvatné.“

Jednou z Vašich prvních filmových rolí byla postava Olgy v nonkonformním snímku Oskara Reifa „Postel”. Vyhledala jste si tehdy tento poměrně netradiční projekt sama? Anebo si tvůrci zvolili Vás?

Tento, jak hezky říkáte, ,netradiční projekt´ měl obrovské ambice. Scénář vyhrál 2. místo v soutěži v New Yorku. Za kamerou stál Igor Luther a zaštiťovaly ho velké produkce. Takže i casting byl náročný a měl několik kol. Proto jsem byla velmi překvapená, že mě nakonec vybrali. Samotné natáčení bylo soubojem mezi režisérem Reifem a kameramanem Lutherem. Film je totiž černobílý, hodně si hraje se světlem a atmosférou. Režisér i kameraman měli svoji představu, ze které nechtěli ustoupit. Tím se dokončení o pár let protáhlo. Nicméně, je to ve výsledku skvělý film, oceněný několika cenami například v Cannes, Seattlu anebo Českým lvem.“

V „nováckém” nekonečném seriálu „Ulice” hrajete postavu Denisy Mastné, trvale zapojené do byrokratického a politického aparátu. Jaké máte v běžném životě zkušenosti s úřady i politikou?

S politikou nemám zkušenosti žádné a ani v tom směru nemám ambice. Co se týče byrokracie, tak mám zkušenosti asi jako každý, kdo přijde na úřad. Třeba si jdete pro razítko, ale to nedostanete, když nemáte papír od tamtoho. Ale ten nedostanete, když nemáte povolení od támhletoho a ten tamten není zrovna v úřadě a neví se, kdy bude. Anebo to má schvalovací lhůtu 30 dnů, ale když vidí, že na to spěcháte, tak se lhůta z nějakého důvodu ještě protáhne. No, jen o tom mluvím, už jsem vytočená. 🙂

Doma

Podstatnou částí Vaší filmové práce je i dabing. Jak Vám vyhovují současné způsoby práce? Někteří kolegové si stěžují, že se již často nenatáčejí souběžně ani dialogy, že každý herec namlouvá vše individuálně…

Moc ráda jsem chodívala na Kavčí Hory, kde se dabing natáčel po smyčkách. To znamená stále se dokola opakovala krátká sekvence několika vět, dokud jste jí nezahráli a neřekli perfektně. A ve studiu bylo tolik lidí, kolik jich ta scéna obsahovala. Odpovídali jsme si vzájemně a mělo to punc autenticity. Když jsem dabovala náročnější dialog a nešlo mi to, tak jsem si říkala, že to třeba bude těžké i pro kolegu a nebudu v tom sama. A naopak, když šlo o komediální dialogy, tak nás to tak vyhecovalo, že jsme občas úpravci vylepšili pointu. Dneska jsem ve studiu sama, třeba i jen 15 minut a mohu jet do dalšího studia. Stejně jako zkrácená doba ve studiu se ale, bohužel, zkrátilo i finanční ohodnocení. 🙁 .“

Prý jste si oblíbila poměrně netradiční sportovní odvětví – thajský box. Co Vás, křehkou ženu, k tomuto mužnému sportu přivedlo?

Tady Vás jen opravuji – nedělala jsem thai box, nýbrž kickbox. Hledala jsem něco, kde bych si zlepšila, po porodu, fyzičku a hrozně mě nebavily různé formy aerobiku nebo dámského posilování. Tréninky kickboxu mě vždycky úplně zničily, což mi vyhovovalo. Trénovala jsem třikrát týdně. Ale do ringu na zápas jsem si nikdy netroufla. Vzhledem k mému povolání jsem si chtěla udržet obličej bez šrámů a spokojila se jen s těmi náročnými tréninky.“

 K jakým dalším sportům máte blízko? Aktivně anebo divácky?

Na sport v TV se dívám jen, když je olympiáda nebo nějaké MS. A na živo chodím fandit synovi, který hraje profesionálně volejbal za Odolenu Vodu. Já sama jsem se sportem začala až v hluboké dospělosti. Trochu lyžuju, jezdím na kole, dělám spinning, lezu na stěně, občas se potápím… A před čtyřmi lety jsem, právě díky synovi, začala s volejbalem.“

S volejbalovým míčem

 V pardubickém angažmá byl s Vámi souběžně i populární, předčasně zemřelý, Vladimír Čech. Nepřivedl, vás ostatní kolegy, k jeho milovanému minigolfu či turistice?

Na Vláďu vzpomínám moc ráda. Kromě pardubického angažmá, jsme se potkali i v zájezdové hře ,Duchu, jsi přítomen´ a pár let jsme spolu hráli i v ABC a Rokoku. Uměl moc krásně a vtipně vyprávět o svém putování po Čechách, ale k turistice mě nepřivedl. Přivedla jsem se na cesty sama, když jsem ušla 120 km dlouhou pouť do Santiaga de Compostella. Ale co jsem díky Vláďovi zkusila je ,Woodkopf´. Jezdila jsem, s partou absolventů DAMU, na vodu. A Vláďa tam, z recese ještě s pár kolegy, založil nový sport ,Woodkopf´. Spočívá v tom, že se dva, je jedno, jestli muž či žena, postaví proti sobě s dvoumetrovou fošnou na hlavě a snaží se ji tomu druhému shodit. Nesmí se ale ani tělem, ani svou fošnou, dotknout soupeře. Vyžaduje to ,placatou hlavu´ a soustředění.“

Na civilním snímku na výletě

Co můžete prozradit ze svých současných profesních i civilních plánů, pokud tedy vůbec nyní plánovat lze…

Teď bych řekla ,vím, že nic nevím´. Pracovní plány se posouvají, divadlo teď posílá termíny od ledna… Mám nějakou práci domluvenou na jaro a pak na červen. Spíš bych, touhle cestou, pokorně naplánovala čtenářům pár kulturních tipů.

Až to bude možné, tak vás moc ráda uvidím ve Vršovickém divadle MANA na představení ,Ta třetí´ a ,5 za 1´. Anebo v divadle ABC na ,Tančírně´, či v Rokoku na ,Čapkovi´.“

Děkujeme za upřímný rozhovor, za závěrečné divadelní tipy a přejeme hodně trpělivosti a mnoho zajímavých rolí i výzev v, ne zas tak dalekém, budoucnu.

Foto: J. Hrášek, J. Khalifa a archiv S. Jachnické

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Policajt nebo rošťák?

Co s tím má společného „Barťák“? Jeden z vrcholů MALÉ INVENTURY 2020 probíhal pod pražským mostem. A přímo v autobuse! A během představení se jezdilo autem. Nakonec nám protagonisté řádně zatopili.

TANEČNÍ MAGAZÍN si zcela jistě nemohl nechat uniknout naprosto ojedinělý a nevídaný divadelní zážitek. U jaké příležitosti? Na 18. festivalu MALÁ INVENTURA, konkrétně v sekci „Tažní ptáci“. A kde? V upraveném autobuse Karosa, zaparkovaném pod Hlávkovým mostem, na slavném pražském ostrově Štvanice.

Na vltavském ostrově Štvanice, kde již nestojí slavný hokejový areál a jiný areál, ten tenisový, dávno vzpomíná na vrcholové akce, zaparkoval netradiční autobus. A to ryze český z továrny ve Vysokém Mýtě KAROSA. Byl mírně upraven. A během netradiční inscenace jej ještě „doupravili“ vynikající protagonisté.

Jacek a jeho sekera v akci

Divadlo BUFET, známé svými netradičními tituly a zejména inscenačními postupy, zde uvedlo autorský titul na motivy Daisy Mrázkové „Jacek staví dům“. Autorku námětu mám zakódovánu, společně třeba s Leontinou Mašínovou či Václavem Čtvrtkem, spíše jako jméno spisovatelky nevinných dětských pohádek. Tentokrát však nešlo o dětskou selanku. Naopak. Hlavní představitel sekyrou destruoval část autobusu!!!

Netradičně upravený, uvnitř „rokokově zámecky“ otapetovaný (a zvenčí posprejovaný), autobus byl připraven. Tak, že v jeho části za řidičem seděli čelem k zadnímu oknu diváci. V druhém sektoru, za prostředními dveřmi, byla sedadla „v normálním gardu“ – čili směrem dopředu. Tam bylo „království“ herců.

Vyvstává otázka, proč se hlavní hrdina jmenoval tak trochu polsky Jacek? Předpokládám, že nešlo o připomínku legendárního polského skokana do výšky jménem Jacek Roman Wzsoła? Ani o reminiscenci hlavního hrdiny Páralova románu „Katapult“ Jacka Jošta (kterého mistrně v Jirešově filmovém zpracování ztvárnil Jiří Bartoška)? Tentokrát se  jednalo o Jacka-policajta. Potom tedy tady určitá souvislost s Bartoškou, kterému se říká, stejně jako nechvalně známé pražské policejní ústředně – „Barťák“, by tu byla…

Možná tkví tajemství protagonistova jména Jacek v předloze zmíněné Daisy Mrázkové? Ale bez mučení se přiznám, že jsem ji nečetl.

A kdo byl oním Jackem-policajtem? Herec Petr Reif! Jinak zářná hvězda sledovaného dokumentárního seriálu televize PRIMA „Policie v akci“. Ten se zde představil v roli budovatele i destruktora zároveň. Jeho spoluhráčkou (či protihráčkou?) byla výtečná Johana Matoušková. Ta je též nikoli neznámá televizním i filmovým divákům. Ale tentokrát se v autobuse prezentovala v poněkud více živočišnější a akrobatičtější poloze. Ten druhý atribut zvláště hodnotí TANEČNÍ MAGAZÍN, jako médium zaměřené na pohyb a choreografii.

Jacek staví dům“ je divadlo akce. Monology ani dialogy nebyly jeho páteří, ba ani silnou stránkou. Nikterak neposouvaly děj. Spíš pouze dokreslovaly a podkreslovaly akční situace.

Johana Matoušková vstupuje do autobusu i do hry

Oba herci prokazovali úžasnou flexibilitu i hereckou variabilitu. Johana Matoušková přítomné fascinovala nástupy do autobusu ze střechy, hlavou dolů, poměrně malým větracím otvorem. A Petr Reif dokonce, v průběhu inscenace, do autobusu přitáhl funkční kamínka značky „PETRY“ a rozdělal v nich oheň!

Během hodinového představení se dokonce oba protagonisté, přibližně tak tři stovky metrů projeli, nedaleko zaparkovaným, autem!

Zajímavým výtvarným prvkem celého (pod)večera byla i přední projekce. Často promítaná i na herce. Mně osobně tedy spíše vadilo, když měl hlavní protagonista přes obličej ještě promítaný název představení. Ale možná, že ostatním divákům to spíše způsobovalo zálibu v něčem netradičním?

Promítání titulků přes herce bylo oživením, mnohdy však rušilo

Celá hodinová produkce měla nápad, spád, divadelní švih a naprosto postrádala (jinde tradiční) „hluchá místa“. Svými akcemi dokázala diváka nejen podmanit, ale i aktivně vtáhnout do děje. Jen mne tak ještě napadlo, co na inscenování v uzavřeném autobuse s funkčními kamínky říkají hasiči? Tedy, požárníci…

A tak závěrem zodpovězení  otázky, zda byl Jacek kladný či záporný hrdina, zůstalo na divákovi. Spíše byl, tak jako každý obyčejný člověk z masa a kostí, ode všeho trochu. Divadlo BUFET nás (a evidentně nejen TANEČNÍ MAGAZÍN) zaujalo. A proto se možná v ne tak daleké budoucnosti dočkáte i recenze jeho dalšího kontroverzního titulu – „Můj šéf je debil“?

(Psáno z podvečerního představení 27. 2. 2020 v 18.00.)

A takto vypadal autobus po destrukci Jacka-policajta

»JACEK STAVÍ DŮM«

Daisy Mrázková, Lars von Trier, Jan Kačena

Text: Daisy Mrázková, Jan Kačena

Režie: Kačena a kolektiv

Hrají: Johana Matoušková, Petr Reif

Scéna a kostýmy: Divadlo Bufet

Světlo a zvuk: Krusha

Foto: Divadlo BUFET

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN