Zlatá Praha – hvězdy Stardance, pět slavnostních projekcí a koncert Dagmar Peckové

Devadesát uměleckých snímků a pět slavnostních projekcí, to je 59. ročník unikátního festivalu

Filmové premiéry, hudební představení i bohatý doprovodný program včetně hudebně tanečního večera v latinskoamerických rytmech. Taková bude letošní Zlatá Praha.  Devětapadesátý ročník mezinárodního festivalu nabídne osmaosmdesát soutěžních a dva nesoutěžní snímky o hudbě a tanci z celého světa, díky nimž diváci kromě tradičních koncertních sálů, operních či tanečních domů,  navštíví třeba vrcholky švýcarských Alp, řecký ostrov Delos nebo hranici mezi Severní a Jižni Koreou. Jeden z nejstarších televizních festivalů v Evropě hostí Nová scéna Národního divadla od středy 21. do soboty 24. září!

Velký počet kvalitních hudebních i tanečních pořadů z celého světa, významná televizní osobnost vedeni ARTE v čele mezinárodní poroty, hvězdná umělkyně jako nová držitelka ceny za mimořádný umělecký přínos a k tomu spousta projekcí, doprovodných programů i osobních setkávání s českými hudebníky, zpěváky, tanečníky a zahraničními tvůrci.

To všechno je letošní festival – 59. ročník Zlaté Prahy

 

Praha se opět stává hlavním městem pořadů o hudbě, tanci a divadle na světě.

Naplňuje mě to radosti a také přesvědčením, že kultura může a dokonce musí- v této nepříliš veselé době lidi spojovat, “ říká ředitel festivalu Zlatá Praha a výkonný ředitel programu ČT art Tomáš Motl.

Výkonný ředitel ČT art Tomáš Motl a hvězdná Dagmar Pecková

Per Boye Hansen říká: „Jsem poctěn a jsem nesmírně rád, že mohu být součástí poroty, i když mi to sebralo letošní  letní dovolenou!“

Umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery Per Boye Hansen (vpravo, Patrik Ulrich, vlevo)

 

Letošní ročník slavnostně odstartuje operní pěvkyně Dagmar Pecková a  její  hosté. O slavné Mozartovy árie, operetní repertoár či písně Gustava Mahlera ale tradičně nepřijdou ani televizní diváci, kterým zahajovací večer v přímém přenosu nabídne kulturní program ČT art. Dokument Stoptime Dagmar Peckové pojednává o naší slavné pěvkyni a  bude mít slavnostní festivalovou premiéru ve čtvrtek 22. září.

Zlatá Praha rovněž uctí odkaz jednoho z nejvýznamnějších choreografů své generace, Jiřího Kyliána.  Dokumentární snímek Divadelní tajemství popisující  zrození, život a smrt prvního divadla zasvěceného tanečnímu umění, Nederlands Dans Theater, jehož byl Kylián dlouholetým uměleckým ředitelem, uvede festival ve světové premiéře v pátek 23. záři 2022.

Nikola Márová se zařadila mezi osobnosti, kterým je věnována velká pozornost a slavnostní premiéra dokumentu Portrét primabaleríny bude uveden 23. září 2022.

 

Kromě mnoha slavnostních premiér a dohromady devadesáti snímků nabidne letošní ročník i bohatý doprovodný program. Návštěvníci se v průběhu čtyř festivalových dní mohou těšit na speciální projekce, Tančírnu i sobotní komentované prohlídky historické budovy Národního divadla a odpoledne se StarDance, na němž osobnosti populární soutěže roztančí náměstí Václava Havla . Kompletní program festivalu je k dispozici na webových stránkách festivalu.

 

 

Nejlepší filmy opět vybere mezinárodní porota

 

O  ocenění těch nejlepších snímků rozhodne již tradičně pětičlenná mezinárodní porota,  do které v letošním roce zasedne výkonný ředitel německé ARTE Wolfgang Bergmann, ředitel oblasti múzických umění portugalské RTP Daniel Gorjão, ředitelka hudebního oddělení srbské RTS Silvana Grujić, umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery Per Boye Hansen a obchodní ředitelka oblasti múzických umění italské RAI Rita Lombardi.

Slavnostní předávání cen se uskutečni v sobotu 24. září.  Divákům jej od 21:45 hodin nabídne ČT art.

 

Zeptali jsme se….

 

Primabalerína Nikola Márová

 

 

Dokumentem o Vašem životě primabaleríny a   jeho uvedením  právě na festivalu Zlatá Praha jste se zařadila mezi ty nejlepší z nejlepších, co pro Vás znamená  taková pocta?

„Samozřejmě,  když přišla tato  nabídka, nebo spíše, když mi vedení divadla oznámilo, že se bude točit dokument o nějaké osobnosti a vybrali právě mě, tak ta radost ve mně  proběhla veliká, protože najedou víte, že Vás mají rádi nejen diváci v divadle, ale všímá si Vás i někdo jiný, i vedení divadla ocenilo moji práci, takže to pro mě byla opravdu  velká pocta a nesmírná  radost, těšila jsem se na to, jak to všechno bude probíhat. Ale také trochu obávala.

Jak řekl  pan režisér, i on byl potěšen, že jsem mu výsledek  nehodila na hlavu. Probíhalo to tak,  že na premiéru filmu šla delegace z Národního divadla, a já jsem se opravdu  bála, že budu chtít vyřadit spoustu věcí a v ten moment začne všechno skřípat. Ale naštěstí tam  nebylo vlastně vůbec nic takového, jen  jediný moment, který pan střihač okamžitě odstranil, protože já jsem k sobě hodně sebekritická a tento okamžik jsem tam nechtěla.“

Jak daleko do soukromí jste až pustila filmaře?

„Od prvopočátku, kdy jsem se s panem režisérem  Martinem Kubalou setkala, jsem cítila, že nemám vůbec žádný problém nechat nahlédnout diváky i do mého soukromí. Nechtěli jsme, aby to celé bylo jen o baletu a baletce  ND. Dokonce jsme se sešli u nás doma 23. prosince! Takže se dalo nahlédnout do veškerého i vánočního  soukromí a bylo to fajn.  Ale stejně je to hlavně o kariéře primabaleríny.“

 

 Když se řekne primabalerína, hned vyvstane každému na mysli  hodně strádání, bolesti, útrap. Uvidí divák i nějaké veselé okamžiky?

 

„Toho jsem se také trošku bála, aby to nevyznělo takto. Když jsem poprvé sledovala  dokument, byla jsem lehce nervózní  z toho, jak to bude působit na  ostatní, protože já jsem  opravdu  veselý člověk, dokážu si dělat srandu sama ze sebe za všech okolností a nechtěla jsem, abych z toho vyšla jako upjatá baletka, která má jenom balet a nic jiného nezná, jsem ale přesvědčená, že toto  se ve filmu  povedlo. Jedné mé kolegyni ukápla i slzička, ale já jsem na to celé nahlížela pochopitelně jinak. Byla jsem vlastně překvapená, jak ten dokument vystihl moji osobnost, opravdu takovou, jaká jsem.“

Prozradíte něco víc?

„Dokument vypráví hlavně o tom, že já si plním svůj nesplněný sen,  a to je role Julie.  Do toho ale přijdou covidové a další  problémy, odehrála se spousta komplikací, které jsme nepředpokládali a já teď ale neprozradím, jestli jsem tu Julii nakonec tančila nebo netančila,   také  přece neprozradíte vraha na začátku detektivky, tak  se  přijďte podívat!!

Děkujeme!

 

Zeptali jsme se….

 

 

Tanečnice a ředitelka Kyliánova nadačního fondu v Praze Nataša Novotná (zastupuje Jiřího Kyliána během tiskové konference)

Jak sama říká, pan Kilián se ani moc zastoupit nedá, takže se o to spíše jen pokusí….ale povedlo se jí to!

 

Nataša není žádná křehotinka, jakou  bychom čekali,  a na tiskovou konferenci si to přifrčela na malé motorce….

 

O čem je dokument Divadelní tajemství?

„Náš dokument je o zrodu, životě a smrti jedné budovy. Jedná se o budovu, která byla naším milovaným divadlem, ale to  bylo  zbořeno.  Dokument je vlastně rozhovor Jiřího Kiliána s architektem, jehož toto  byla první stavba, opravdu první taneční divadlo na světě!  Dozvíme se toho skutečně  hodně. I o určité éře tance,  velmi  specifické éře tance, ale také o architektuře. Mě  osobně zaujalo, že pana Kiliána zboření divadla velice zasáhlo, ale pan architekt o tom mluví s nadhledem.“

 

O divadlu  Nederlands Dans Theater  se  všeobecně mluví  v superlativech. Jak je to možné?

 

„Ano. My jsme to divadlo opravdu všichni milovali. Když jsem tam byla já, tak jsem si to  vlastně ani tolik neuvědomovala, ale  ta budova byla postavená lidmi, které taneční umění  maximálně  zajímalo. Byla postavena prakticky, jak pro tanec, tak pro administrativu, měla zázemí,  úplně všechno.  Nebylo tam nic zbytečně a všechno fungovalo přesně , jak má. A nemusela se bourat.

 

Proč k tomu zbourání vlastně došlo?

„Bylo to v  podstatě politické rozhodnutí, město se chtělo rozrůstat, takže úředníci   rozhodli, že toto malé divadlo se zboří a místo něj postavili obrovské Fórum, asi desetkrát větší než bylo naše milované divadlo. Dnes na jeho místě stojí  „taková snad  stavba budoucnosti“, je v ní i divadlo, shopping mall, knihovna, konzervatoř, orchestr,  zkrátka všechno, ale podle toho, co jsem slyšela, je to lehce neosobní místo.“

 

Takže už se Vám tam nelíbí?

 

„Já jsem tam  ještě nebyla, protože  jsem nenašla odvahu jít se podívat na to naše milované a zničené místo, mě se to hluboce dotýká, opravdu. Ale  chci tam v budoucnu jít.  Co je pro mě skutečně smutné, to je fakt,  že ke zbourání toho původního divadla nebyl žádný důvod. Proč bylo zničeno?

Je to hlavní téma, které v našem dokumentu  oba muži probírají.“

 

Děkujeme a přejeme hodně sil!  

 

Karolína Blinková, Eva Smolíková

 

Foto, video: Eva Smolíková

Taneční magazín

Festival Menteatrál 2022

Festival divadel pracujících s lidmi s mentálním postižením

Menteatrál – festival divadel pracujících s lidmi s mentálním postižením,  29. – 31. 7. 2022
Poslední červencový víkend se opět setkají v Neratově v Orlických horách divadelní soubory pracující s lidmi s mentálním postižením. Festival Menteatrál i letos nabídne divadelní představení, koncert, letní kino, tančírnu pod širým nebem, tematické diskuze a workshopy. Letošní ročník proběhne od pátku 29. 7. do neděle 31. 7. 2022
MgA. Zuzana Čtvrtníková
pro Taneční magazín

Rozhovor s herečkou STANISLAVOU JACHNICKOU:

„Tanec mi dal disciplínu i vnímavost k tělu“

Původně si STANISLAVU JACHNICKOU vybavuji ještě z DAMU, pod dívčím jménem Šťastná. A dá se říci, že na první pohled působí šťastně dodnes. Abych to čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU poodhalil blíže – a současně jsme společně zavzpomínali nejen na její profesionální taneční kariéru – nabídl jsem této herečce i uznávané dabérce prostor v rozhovoru.

A začali jsme zrovna nikoli šťastnou realitou:

Aktuálně se nedá opominout složitá situace kolem divadel a kultury všeobecně. Vidíte Vy sama pro kulturní život vůbec nějaké výraznější světlo na konci tunelu?

Při svém vrozeném optimismu, vidím vždycky světlo na konci tunelu. Nepříjemné je, že nevíme, jak ten tunel bude dlouhý a jestli se v něm neocitneme za půl roku znovu? Ale člověk musí mít nějakou naději, která je motorem pro přežití téhle situace. Po jarní karanténě jsme v divadle netušili, jestli se nám publikum vrátí. Stále nebyla situace úplně v normálu a lidé nevěděli, zda se představení uskuteční. A tak koupi vstupenek nechávali na poslední chvíli a my nikdy nevěděli, kolik přijde diváků. Ale byli jsme připraveni hrát za každou cenu i pro málo obecenstva. Lidé seděli v rouškách a podle závěrečného potlesku, který trval déle než obvykle, jsme pochopili, že jsou šťastni a vděčni, že mohou být součástí živé kultury. A ne jenom té internetové nebo televizní. I z tohoto důvodu věřím a doufám, že se k nám diváci zase vrátí. V létě jsem hrála na Kampě představení ,Meda´ o Medě Mládkové. A její manžel pronesl památnou větu, která je napsaná i na zdi Musea Kampa: ,Přežije-li kultura, přežije národ.´“

Jak Vy osobně kompenzujete současnou absenci vystoupení a natáčení?

Nijak. Beru to jako, že mám prázdniny. A o prázdninách člověk přece není nervózní, že nemá práci, ale věnuje se jiným věcem. Třeba sportu, čtení, vaření, procházkám. Občas dostanu práci v dabingu, kde jsem ve studiu sama a za sklem je zvukař. Nebo jsem teď, pro Vršovické divadlo MANA, kde také hraji, natočila podcast.“

Je obecně známa Vaše taneční minulost. Kde jste prováděla vůbec první baletní či taneční krůčky?

Od první do deváté třídy jsem třikrát týdně chodila do Lidové školy umění na obecnou přípravku, klasický balet a lidovky.“

 Navštěvovala jste také obligátní taneční?

Ano navštěvovala a ráda. Chodila jsem do ,Repré´ čili Obecního domu. A na zápis do těchto prestižních tanečních jsme, s maminkou, čekaly od pěti hodin ráno! Při lekcích, ale ani tak nešlo o to naučit se taneční kroky, jako spíš seznámit se s nějakým klukem. Bavilo mě to a byla to velká zábava – dámská volenka a moje načančaná maminka jako garde. Tuhle společenskou záležitost, sešněrovanou pravidly, jsem si kompenzovala řáděním na diskotékách. Tančila jsem třeba tři hodiny v kuse a snažila se za pochodu pochytat nejnovější trendy a styly.“

Kdo nebo co Vás tehdy později zavedlo do vyhlášeného tanečního VUSu?

Do VUS UK mě přivedla Eva Jeníčková, se kterou jsem chodila do Lidové školy umění. Byla velmi talentovaná. Naše lektorka paní Homolová jí na jednom našem vystoupení představila Janu Hartmanovi a ten ji vzal do VUSu. A to ona mi dala vědět, když byl vyhlášen konkurz do přípravky souboru. Přijali mě. A asi po roce jsem se dostala i do základního kádru. Na tehdejší socialistické poměry to byl velmi moderní soubor, který hodně točil a cestoval do zahraničí. Točili jsme hlavně víly v pohádkách, tanečnice v zahraničních filmech nebo i ,company´ pro zahraniční hudební klipy. Největším zážitkem pro mě byla měsíční stáž v Contemporary dance school v Londýně.“

 Co Vám tanec dal pro další uměleckou kariéru a i pro tu civilní?

Tanec mi dal disciplínu, emoční otevřenost, respekt a vnímavost k tělu svému i kolegů. Na rozdíl od herectví si zde nemohu pomoci slovy. O to pravdivější a citlivější musí být emoce, kterou musím najít uvnitř sebe a přenést ji na diváka. Což je velká průprava pro herectví. Velkým přínosem je, nejen na jevišti, ale i v civilu, dobrá koordinace pohybu a ovládání těla. A v neposlední řadě je teď pro mě jednodušší ztvárnit taneční role v činoherním představení. Třeba v divadle ABC tanečnici argentinského tanga v ,Drž mě pevně, miluj mě zlehka´ anebo v ,August, august, august´ naopak tanečnici samby a konečně v ,Tančírně´ – tanečnici procházející tanečními styly od roku 1918 do 2018. Můj poslední počin, kde jsem spojila tanec s hereckou nadsázkou, byla akce ,Roztančené divadlo´ ve Vinohradském divadle.“

S  Jiřím Hánou v inscenaci divadla ABC „Drž mě pevně, miluj mě zlehka“

 Na jaký žánr tance se ráda podíváte v televizi či naživo v divadle?

Na jakýkoliv, který má nápad a kvalitní provedení a tanečníci do toho jdou se zápalem, emocemi a energií na 200 %. Například se chystám (až to bude možné) na nedávno premiérované ,Bon Appetit´ v ND, které režíroval můj bývalý, velmi talentovaný kolega z VUSu Jan Kodet. A moc se těším, protože ukázky byly úchvatné.“

Jednou z Vašich prvních filmových rolí byla postava Olgy v nonkonformním snímku Oskara Reifa „Postel“. Vyhledala jste si tehdy tento poměrně netradiční projekt sama? Anebo si tvůrci zvolili Vás?

Tento, jak hezky říkáte, ,netradiční projekt´ měl obrovské ambice. Scénář vyhrál 2. místo v soutěži v New Yorku. Za kamerou stál Igor Luther a zaštiťovaly ho velké produkce. Takže i casting byl náročný a měl několik kol. Proto jsem byla velmi překvapená, že mě nakonec vybrali. Samotné natáčení bylo soubojem mezi režisérem Reifem a kameramanem Lutherem. Film je totiž černobílý, hodně si hraje se světlem a atmosférou. Režisér i kameraman měli svoji představu, ze které nechtěli ustoupit. Tím se dokončení o pár let protáhlo. Nicméně, je to ve výsledku skvělý film, oceněný několika cenami například v Cannes, Seattlu anebo Českým lvem.“

V „nováckém“ nekonečném seriálu „Ulice“ hrajete postavu Denisy Mastné, trvale zapojené do byrokratického a politického aparátu. Jaké máte v běžném životě zkušenosti s úřady i politikou?

S politikou nemám zkušenosti žádné a ani v tom směru nemám ambice. Co se týče byrokracie, tak mám zkušenosti asi jako každý, kdo přijde na úřad. Třeba si jdete pro razítko, ale to nedostanete, když nemáte papír od tamtoho. Ale ten nedostanete, když nemáte povolení od támhletoho a ten tamten není zrovna v úřadě a neví se, kdy bude. Anebo to má schvalovací lhůtu 30 dnů, ale když vidí, že na to spěcháte, tak se lhůta z nějakého důvodu ještě protáhne. No, jen o tom mluvím, už jsem vytočená. 🙂

Doma

Podstatnou částí Vaší filmové práce je i dabing. Jak Vám vyhovují současné způsoby práce? Někteří kolegové si stěžují, že se již často nenatáčejí souběžně ani dialogy, že každý herec namlouvá vše individuálně…

Moc ráda jsem chodívala na Kavčí Hory, kde se dabing natáčel po smyčkách. To znamená stále se dokola opakovala krátká sekvence několika vět, dokud jste jí nezahráli a neřekli perfektně. A ve studiu bylo tolik lidí, kolik jich ta scéna obsahovala. Odpovídali jsme si vzájemně a mělo to punc autenticity. Když jsem dabovala náročnější dialog a nešlo mi to, tak jsem si říkala, že to třeba bude těžké i pro kolegu a nebudu v tom sama. A naopak, když šlo o komediální dialogy, tak nás to tak vyhecovalo, že jsme občas úpravci vylepšili pointu. Dneska jsem ve studiu sama, třeba i jen 15 minut a mohu jet do dalšího studia. Stejně jako zkrácená doba ve studiu se ale, bohužel, zkrátilo i finanční ohodnocení. 🙁 .“

Prý jste si oblíbila poměrně netradiční sportovní odvětví – thajský box. Co Vás, křehkou ženu, k tomuto mužnému sportu přivedlo?

Tady Vás jen opravuji – nedělala jsem thai box, nýbrž kickbox. Hledala jsem něco, kde bych si zlepšila, po porodu, fyzičku a hrozně mě nebavily různé formy aerobiku nebo dámského posilování. Tréninky kickboxu mě vždycky úplně zničily, což mi vyhovovalo. Trénovala jsem třikrát týdně. Ale do ringu na zápas jsem si nikdy netroufla. Vzhledem k mému povolání jsem si chtěla udržet obličej bez šrámů a spokojila se jen s těmi náročnými tréninky.“

 K jakým dalším sportům máte blízko? Aktivně anebo divácky?

Na sport v TV se dívám jen, když je olympiáda nebo nějaké MS. A na živo chodím fandit synovi, který hraje profesionálně volejbal za Odolenu Vodu. Já sama jsem se sportem začala až v hluboké dospělosti. Trochu lyžuju, jezdím na kole, dělám spinning, lezu na stěně, občas se potápím… A před čtyřmi lety jsem, právě díky synovi, začala s volejbalem.“

S volejbalovým míčem

 V pardubickém angažmá byl s Vámi souběžně i populární, předčasně zemřelý, Vladimír Čech. Nepřivedl, vás ostatní kolegy, k jeho milovanému minigolfu či turistice?

Na Vláďu vzpomínám moc ráda. Kromě pardubického angažmá, jsme se potkali i v zájezdové hře ,Duchu, jsi přítomen´ a pár let jsme spolu hráli i v ABC a Rokoku. Uměl moc krásně a vtipně vyprávět o svém putování po Čechách, ale k turistice mě nepřivedl. Přivedla jsem se na cesty sama, když jsem ušla 120 km dlouhou pouť do Santiaga de Compostella. Ale co jsem díky Vláďovi zkusila je ,Woodkopf´. Jezdila jsem, s partou absolventů DAMU, na vodu. A Vláďa tam, z recese ještě s pár kolegy, založil nový sport ,Woodkopf´. Spočívá v tom, že se dva, je jedno, jestli muž či žena, postaví proti sobě s dvoumetrovou fošnou na hlavě a snaží se ji tomu druhému shodit. Nesmí se ale ani tělem, ani svou fošnou, dotknout soupeře. Vyžaduje to ,placatou hlavu´ a soustředění.“

Na civilním snímku na výletě

Co můžete prozradit ze svých současných profesních i civilních plánů, pokud tedy vůbec nyní plánovat lze…

Teď bych řekla ,vím, že nic nevím´. Pracovní plány se posouvají, divadlo teď posílá termíny od ledna… Mám nějakou práci domluvenou na jaro a pak na červen. Spíš bych, touhle cestou, pokorně naplánovala čtenářům pár kulturních tipů.

Až to bude možné, tak vás moc ráda uvidím ve Vršovickém divadle MANA na představení ,Ta třetí´ a ,5 za 1´. Anebo v divadle ABC na ,Tančírně´, či v Rokoku na ,Čapkovi´.“

Děkujeme za upřímný rozhovor, za závěrečné divadelní tipy a přejeme hodně trpělivosti a mnoho zajímavých rolí i výzev v, ne zas tak dalekém, budoucnu.

Foto: J. Hrášek, J. Khalifa a archiv S. Jachnické

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečnicí z populární soutěže StarDance ALICÍ STODŮLKOVOU

,,Sportovci se nevzdávají“

Tanečnice, choreografka, lektorka tance, která třikrát tančila v TV taneční soutěži StarDance… když hvězdy tančí, se v jejím čtvrtém ročníku spolu s hercem Pavlem Křížem, stali „královnou a králem“ tanečního parketu. Alice Stodůlková se tanci věnuje od mala a stal se nejen její láskou na celý život, ale také profesí.  

Jednou jste přiznala, že jste byla velice neposedné dítě. Jaké bylo období Vašich dětských let? 

,,Ano,  byla jsem velice živé dítě a měla jsem spoustu energie, a proto maminka tehdy rozhodla, že musím mít nějaký cíl a chtěla, abych se něčemu věnovala, rozhodla, že to bude tanec a mě to velice bavilo.“

Bylo Vám šest let, když Vás maminka přihlásila do tanečního kroužku a aniž si to uvědomila, nasměrovala Váš život směrem k tanci. A pak musela vozit na tréninky z Frýdku – Místku do Ostravy. Již tehdy jste se rozhodla být tanečnicí?

,,Bavilo mě to a jako malá jsem si říkala, že by bylo hezké to jednou mít jako profesi. Brala jsem si příklad ze svých trenérů a to okolí, které mě v tanci obklopovalo a velice ovlivnilo v názoru, že bych jednou to chtěla dělat na profesionální úrovni, ten cíl tam měli všichni a jsem ráda na stranu jednu, že se mě to povedlo, na stranu druhou je to sport a v něm limity a věk je váš nepřítel a tanec není sport, kde si můžete vydělat v průběhu kariéry peníze a mít našetřeno aspoň na pár let dopředu. Takže přítomnost je milá, budoucnost nejistá.“

Vaším motem je: „Cesta vzhůru vede přes dřinu, pot a slzy.“ A díky tomu jste několikanásobnou mistryní ČR v latinsko-amerických tancích. Ráda jste jezdila na soutěže?

,,Ráda jsem jezdila se svým tanečním partnerem na soutěže a bavilo nás mít cíl a vybojovat si v té obrovské konkurenci pozici.“

V roce 2010 jste se stali spolu s hercem Pavlem Křížem vítězi IV. ročníku TV soutěže StarDance… když hvězdy tančí. V šestém ročníku jste byla taneční partnerkou zpěváka Matěje Rupperta a v IX. ročníku jste tančila s hercem a moderátorem Daliborem Gondíkem. Jak na soutěž a své hvězdné partnery vzpomínáte? 

,,Na tuto soutěž vzpomínám a nezapomenu. Otevřelo mně to dveře ke spoustě příležitostí a poznala jsem tanec z jiné perspektivy, ne jak jsme byli zvyklí a měla jsem možnost poznat spoustu lidí a také mě to donutilo na sobě ještě více pracovat a zdokonalit se nejen jako tanečnice, ale naučit se učit a předávat tyto zkušenosti dál a věnovat se choreografii, také mě to navedlo na cestu, že se chci věnovat dětem a dospělým, učit laickou veřejnost, nikoli se věnovat profesionálům. Tato soutěž mě také přivedla do Prahy a díky ní jsem už tady natrvalo zůstala. Na své taneční partnery vzpomínám s velikou úctou a respektem, se všemi byla radost spolupracovat.“

Působíte v pražském tanečním studiu Tančírna jako lektorka, kde vedete taneční kurzy standardních a latinsko-amerických tanců, jazzdance, freestyle pro děti a náctileté. Jak se Vám s dětmi pracuje a co Vás na práci s nimi baví?

,,Dětem se věnuji už od samého začátku. Práce s dětmi mě baví, vidíte ty pokroky, to jak se zlepšují, jak se snaží do toho dávat vše, učí se disciplíny a mají cíl. To mě na tom baví a ještě víc, když pak slyšíte, že tanec za ty roky využili a nakonec se stal jejich profesí, anebo se pohybuji v uměleckém směru. Pro mne je to radost.“

Působíte také jako choreografka různých společenských akcí a dáváte také soukromé lekce tance. Jaký je to tyto lekce zájem? Jaký druh tance preferujete Vy? 

,,Preferuji samozřejmě latinsko-americké tance, protože to je můj obor a má celoživotní náplň pod vedením těch nejlepších trenérů, ať už v Čechách,  tak v zahraničí. O lekce je zájem, i když si myslím, že u dětí je zájem větší než u dospělých. Myslím si, že ženy se nemusí bát a přijít si zatančit a potěšit se může žena bez ohledu na věk a v tom je to kouzlo, tanec není jen pro děti a mladistvé, naopak i senioři si mohou tanec užít.“

Tanec, kterému říkáte, moje láska, se stal Vaší profesí a láskou na celý život. Platí to stále? Čím Vás tak okouzlil?

,,Tanec je prostředí, které mě obklopuje celý život, a nic jiného jsem neznala. Bylo to pro mne potěšení, radost, ale i únik od problémů. Myslím si, že kdyby mi rodiče vybrali jakýkoliv sport v mém mladém věku, měla bych to stejné, chtěla jsem sama sobě dokázat, že mám nějaký cíl a že něco umím dobře.“

Vy jste také maminkou a Váš syn Sebastian po vzoru tatínka, který je tenisový expert Vladimír Houdek, tíhne k tenisu…

,,Syn má 3 roky a jde v manželových šlépějích, já jsem realista, tenis je obrovská dřina a spousta času a obětování jak pro syna, tak pro nás pro oba … Nyní žije rodina tenisem a snažíme se syna v tom, co dělá maximálně podporovat, ale pokud se rozhodne dělat jiný sport, tak ho budeme také podporovat.“

 A co čas na odpočinek? Co pro Vás znamená relax?

,,Bohužel nějak poslední roky jsem se nedokázala zastavit, byla jsem zvyklá, že člověk má spoustu energie a zvládne všechno. Nějak jsem zapomněla odpočívat a to se trochu odrazilo malinko na mém zdraví a na vyhoření, ale snažím se to zlepšit a musím říct, že se mi to daří, protože sportovci se nevzdávají.“

Veronika Pechová 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN