Divadlo KÁMEN: co bude dál?

Smutné i radostnější zprávy z oblíbeného pražského divadla. V jeho nové premiéře budou hostovat i tanečníci!

Dokončujeme „Dešťovou hůl“

Na 16. a 17. června připravujeme premiéru Dešťové hole. Dokončujeme zkoušení a kostýmy, učíme se hrát na dešťovou hůl a používat miniprojektor. Začínáme zvát hosty. Přímo ve hře jsou zabudována intermezza, která bude provádět každý večer jiný hostsociolog, filozof, literát, tanečník a další, někdy i skupina hostů ( třeba kapela). Hosté budou vnášet do každého představení jiné otázky a jevy.

Ze zkoušek

Umřel nám profesor

V dubnu umřel profesor Jan Císař, člověk, bez kterého bychom se už před mnoha lety byli ztratili v bludištích estetiky, divadelních skutečností a neskutečností, věcí pravých a nepravých, formalismu, konceptualismu,… a hlavně bychom se ztratili nějak celkově lidsky. On a jeho paní Mirka byli odjakživa součástí našich radostí a strastí.

Jeden z aspektů setkávání s ním popisuje Petr O. v Divadelních novinách, najdete v nich ostatně celý vzpomínkový cyklus.

Jan Císař (druhý zprava)s manželkou a spisovatelem Jáchymem Topolem

Začátek velké cesty

Na zdech kavárny máme výstavu fotografií Petra Vápeníka, které vznikly s Pražskými domy za zády. Rádi vás zde uvítáme, přihlaste se prosím na mailu info@divadlokamen.cz nebo telefonu 775 718 470, rádi pro vás připravíme i autorem komentovanou prohlídku. Pozvánku najdete zde.

Petr Vápeník


Čarodějnice
Občerstvili jsme se ohněm, vodou, zemí a vzduchem v přítomnosti jarním prostorem poletujících milých čarod
ějnic. Věříme, že i vy hezky prožíváte jarní probouzení živlů.

Kámen u čarodějnického ohýnku

Foto: Kristýna Suchá a archiv Divadla Kámen

Blanka Křemenová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

33. ročník se blíží

Festival TANEC PRAHA i přes nejistou situaci usiluje o mezinárodní rozměr!

Mezinárodní festival současného tance a pohybového divadla TANEC PRAHA přípravy 33. ročníku nevzdává. Navzdory nepředvídatelné situaci nadále připravuje červnová a zářijová představení zahraničních hvězd Dimitrise Papaioannou a Williama Forsytha, a to i z toho důvodu, že další rok už sotva bude šance tyto inscenace dovézt. Vedení festivalu se v posledních týdnech intenzivně věnuje nejen přípravě prestižní mezinárodní akce v Praze a více než 20 obcích ČR, ale také jednání s politiky a epidemiology. S cílem nastavit jasné podmínky pro otevírání kultury. Jsme přesvědčeni, že živé umění nepatří na vedlejší kolej a je určitě schopno nastavit bezpečné podmínky pro organizaci veškerých letních i podzimních kulturních akcí. Proto vyzýváme veřejnost: podpořte naše úsilí nákupem vstupenek na představení festivalu TANEC PRAHA, která postupně pro limitovaný počet diváků pouštíme do prodeje!

Silvia Gribaudi a Riccardo Panozzo

Stejně jako loni bude festival rozdělen do dvou fází. Ta první proběhne zaběhle a tradičně v červnu a ta druhá v září letošního roku. Hlavní program červnové části zahájí představení italské choreografky Silvie Gribaudi „GRACES“, které přináší špičkové výkony, ale nechybí mu ani tolik potřebný humor. Letní etapa se bude konat v Praze a v dalších více než dvaceti obcích ČR a potrvá do konce června. S ohledem na vládní opatření je program stále aktualizován, předprodej postupně spustíme na www.tanecpraha.cz a www.goout.cz.

Loni touto dobou jsme vymýšleli open air varianty a cílili na domácí scénu pod novým mottem: ,Tančíme dál!´. Vyplatilo se to, nezůstali jsme jen online. Diváci po celé ČR ocenili živé produkce. Letos se nechceme vzdát mezinárodního rozměru, jakkoli to bude složité. Veřejnost se těší i na světové hvězdy a my je bookovali. Během jednoho až dvou týdnů by měla být jasná konkrétní pravidla pro otevírání kultury. Oslovili jsme ministra kultury, aby TANEC PRAHA byl pilotním projektem, který prověří, že za striktního dodržování hygienických pravidel se můžeme vrátit k mimořádným uměleckým zážitkům naživo,“ říká Yvona Kreuzmannová, zakladatelka a ředitelka TANCE PRAHA.

Foto: TANEC PRAHA

Kateřina Kavalírová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

1. rezidence v Tepu39 – open call

Na období od května do června. Pro taneční a mimické divadlo. Přihlášky do 23. dubna. Projekt je podporován Ministerstvem kultury ČR.

V první ze série čtyř plánovaných výzev pro rok 2021 poskytneme rezidenci dvěma projektům na období květen až červen 2021. Budeme upřednostňovat projekty a tvůrce, kteří nemají dlouhodobou podporu anebo reagují na aktuální témata.

Přihlaste se do historicky prvního open callu tepu39, vybíráme dva projekty na období květen až červen 2021.

O CO JDE?

OPEN CALL: 1. REZIDENCE V TEPU39 je první ze série čtyř plánovaných výzev pro rok 2021.

Naším cílem je podporovat zejména začínající profesionální umělce na poli fyzického, mimického a tanečního divadla, tance, performance a tomu blízkých nonverbálních žánrů. Chceme poskytnout zázemí umělcům, kteří ještě nemají dlouhodobou podporu, zpracovávají aktuální téma, které by čekáním na podporu ztratilo naléhavost, nebo hledají nové směřování v tvorbě bez nutného výstupu.

KDO JSME?

Tep39 je pohybové studio, které vzniklo v květnu 2020 v prostoru39. Konkrétně v DIY, oživeném domě v Praze na Žižkově, poskytujícím zázemí kultuře mnoha žánrů. Provozují ho společně Kachní spolek a prostor39.

CO NABÍZÍME?

  • 40 hodin zkoušení během května a června, které lze využít v podobě intenzivní rezidence i pravidelného zkoušení. Konkrétní data a časy si závazně, s vybranými umělci, domluvíme na konci dubna.

  • prostor studia tep39, vybavený baletizolem, zrcadly, základním zvukem, chill out zónou

  • vedený feedback po prezentaci výstupu/work in progress v tepu39 (Po domluvě je možné zprostředkovat či poskytnout feedback i v průběhu rezidence.)

  • rezidentům neposkytujeme ubytování ani nehradíme cestu!

KOMU TO NABÍZÍME?

Cílovou skupinou jsou zejména mladí umělci v začátcích jejich kariéry a ti, kteří hledají nové formy/cesty. Cílíme na tvůrce, kteří potřebují prostor pro svůj výzkum a hledají směřování své tvorby. Ať jde o tanečníky, performery, mimy či jiné umělce činné na poli pohybového divadla. Budeme upřednostňovat projekty a tvůrce, kteří nemají dlouhodobou podporu a/nebo reagují na aktuální témata.

CO POŽADUJEME?

  • výstup či work in progress o délce 10 až 30 min. pro odbornou veřejnost (Není třeba připravit jevištní tvar, stačí krátký výstup a představení nasbíraného materiálu. Chceme podpořit nejen umělce, kteří připravují představení, ale i research samotný, hledání nových autentických forem a podobně, bez nutnosti výsledku.)

  • v případě dalšího života projektu uvádět tep39 a prostor39 jako partnery projektu

JAK SE PŘIHLÁSIT?

Vyplněný formulář pošlete do 23. dubna 2021, výsledky vyhlásíme do 27. dubna.

  • přiložte vaše CV/životopis

  • pošlete nám video o délce do 5 min.

  • forma: v úvodu se představte, zbytek necháme na vás: můžete představit svou dosavadní tvorbu nebo inspiraci, s čím/ na čem chcete pracovat, případně ukázky již rozpracovaného projektu, který u nás chcete rozvíjet a podobně

  • video nahrajte na YOUTUBE nebo VIMEO nebo pošlete odkaz na sdílené video na Google Disku

  • pokud se něco do videa nehodí/nevejde/neumíte to natočit, pošlete nám jinou formou, buďte struční

Na projekty, které přijdou po uzávěrce či nesplní kritéria open callu nebude brán zřetel.

Rezidenční program byl podpořen Ministerstvem kultury ČR.

Sdílet

Kontakt: Jakub Urban, 777 947 430, info@tep39.cz

Bližší informace: https://www.tep39.cz/rezidence

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s herečkou STANISLAVOU JACHNICKOU:

„Tanec mi dal disciplínu i vnímavost k tělu“

Původně si STANISLAVU JACHNICKOU vybavuji ještě z DAMU, pod dívčím jménem Šťastná. A dá se říci, že na první pohled působí šťastně dodnes. Abych to čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU poodhalil blíže – a současně jsme společně zavzpomínali nejen na její profesionální taneční kariéru – nabídl jsem této herečce i uznávané dabérce prostor v rozhovoru.

A začali jsme zrovna nikoli šťastnou realitou:

Aktuálně se nedá opominout složitá situace kolem divadel a kultury všeobecně. Vidíte Vy sama pro kulturní život vůbec nějaké výraznější světlo na konci tunelu?

Při svém vrozeném optimismu, vidím vždycky světlo na konci tunelu. Nepříjemné je, že nevíme, jak ten tunel bude dlouhý a jestli se v něm neocitneme za půl roku znovu? Ale člověk musí mít nějakou naději, která je motorem pro přežití téhle situace. Po jarní karanténě jsme v divadle netušili, jestli se nám publikum vrátí. Stále nebyla situace úplně v normálu a lidé nevěděli, zda se představení uskuteční. A tak koupi vstupenek nechávali na poslední chvíli a my nikdy nevěděli, kolik přijde diváků. Ale byli jsme připraveni hrát za každou cenu i pro málo obecenstva. Lidé seděli v rouškách a podle závěrečného potlesku, který trval déle než obvykle, jsme pochopili, že jsou šťastni a vděčni, že mohou být součástí živé kultury. A ne jenom té internetové nebo televizní. I z tohoto důvodu věřím a doufám, že se k nám diváci zase vrátí. V létě jsem hrála na Kampě představení ,Meda´ o Medě Mládkové. A její manžel pronesl památnou větu, která je napsaná i na zdi Musea Kampa: ,Přežije-li kultura, přežije národ.´“

Jak Vy osobně kompenzujete současnou absenci vystoupení a natáčení?

Nijak. Beru to jako, že mám prázdniny. A o prázdninách člověk přece není nervózní, že nemá práci, ale věnuje se jiným věcem. Třeba sportu, čtení, vaření, procházkám. Občas dostanu práci v dabingu, kde jsem ve studiu sama a za sklem je zvukař. Nebo jsem teď, pro Vršovické divadlo MANA, kde také hraji, natočila podcast.“

Je obecně známa Vaše taneční minulost. Kde jste prováděla vůbec první baletní či taneční krůčky?

Od první do deváté třídy jsem třikrát týdně chodila do Lidové školy umění na obecnou přípravku, klasický balet a lidovky.“

 Navštěvovala jste také obligátní taneční?

Ano navštěvovala a ráda. Chodila jsem do ,Repré´ čili Obecního domu. A na zápis do těchto prestižních tanečních jsme, s maminkou, čekaly od pěti hodin ráno! Při lekcích, ale ani tak nešlo o to naučit se taneční kroky, jako spíš seznámit se s nějakým klukem. Bavilo mě to a byla to velká zábava – dámská volenka a moje načančaná maminka jako garde. Tuhle společenskou záležitost, sešněrovanou pravidly, jsem si kompenzovala řáděním na diskotékách. Tančila jsem třeba tři hodiny v kuse a snažila se za pochodu pochytat nejnovější trendy a styly.“

Kdo nebo co Vás tehdy později zavedlo do vyhlášeného tanečního VUSu?

Do VUS UK mě přivedla Eva Jeníčková, se kterou jsem chodila do Lidové školy umění. Byla velmi talentovaná. Naše lektorka paní Homolová jí na jednom našem vystoupení představila Janu Hartmanovi a ten ji vzal do VUSu. A to ona mi dala vědět, když byl vyhlášen konkurz do přípravky souboru. Přijali mě. A asi po roce jsem se dostala i do základního kádru. Na tehdejší socialistické poměry to byl velmi moderní soubor, který hodně točil a cestoval do zahraničí. Točili jsme hlavně víly v pohádkách, tanečnice v zahraničních filmech nebo i ,company´ pro zahraniční hudební klipy. Největším zážitkem pro mě byla měsíční stáž v Contemporary dance school v Londýně.“

 Co Vám tanec dal pro další uměleckou kariéru a i pro tu civilní?

Tanec mi dal disciplínu, emoční otevřenost, respekt a vnímavost k tělu svému i kolegů. Na rozdíl od herectví si zde nemohu pomoci slovy. O to pravdivější a citlivější musí být emoce, kterou musím najít uvnitř sebe a přenést ji na diváka. Což je velká průprava pro herectví. Velkým přínosem je, nejen na jevišti, ale i v civilu, dobrá koordinace pohybu a ovládání těla. A v neposlední řadě je teď pro mě jednodušší ztvárnit taneční role v činoherním představení. Třeba v divadle ABC tanečnici argentinského tanga v ,Drž mě pevně, miluj mě zlehka´ anebo v ,August, august, august´ naopak tanečnici samby a konečně v ,Tančírně´ – tanečnici procházející tanečními styly od roku 1918 do 2018. Můj poslední počin, kde jsem spojila tanec s hereckou nadsázkou, byla akce ,Roztančené divadlo´ ve Vinohradském divadle.“

S  Jiřím Hánou v inscenaci divadla ABC „Drž mě pevně, miluj mě zlehka“

 Na jaký žánr tance se ráda podíváte v televizi či naživo v divadle?

Na jakýkoliv, který má nápad a kvalitní provedení a tanečníci do toho jdou se zápalem, emocemi a energií na 200 %. Například se chystám (až to bude možné) na nedávno premiérované ,Bon Appetit´ v ND, které režíroval můj bývalý, velmi talentovaný kolega z VUSu Jan Kodet. A moc se těším, protože ukázky byly úchvatné.“

Jednou z Vašich prvních filmových rolí byla postava Olgy v nonkonformním snímku Oskara Reifa „Postel“. Vyhledala jste si tehdy tento poměrně netradiční projekt sama? Anebo si tvůrci zvolili Vás?

Tento, jak hezky říkáte, ,netradiční projekt´ měl obrovské ambice. Scénář vyhrál 2. místo v soutěži v New Yorku. Za kamerou stál Igor Luther a zaštiťovaly ho velké produkce. Takže i casting byl náročný a měl několik kol. Proto jsem byla velmi překvapená, že mě nakonec vybrali. Samotné natáčení bylo soubojem mezi režisérem Reifem a kameramanem Lutherem. Film je totiž černobílý, hodně si hraje se světlem a atmosférou. Režisér i kameraman měli svoji představu, ze které nechtěli ustoupit. Tím se dokončení o pár let protáhlo. Nicméně, je to ve výsledku skvělý film, oceněný několika cenami například v Cannes, Seattlu anebo Českým lvem.“

V „nováckém“ nekonečném seriálu „Ulice“ hrajete postavu Denisy Mastné, trvale zapojené do byrokratického a politického aparátu. Jaké máte v běžném životě zkušenosti s úřady i politikou?

S politikou nemám zkušenosti žádné a ani v tom směru nemám ambice. Co se týče byrokracie, tak mám zkušenosti asi jako každý, kdo přijde na úřad. Třeba si jdete pro razítko, ale to nedostanete, když nemáte papír od tamtoho. Ale ten nedostanete, když nemáte povolení od támhletoho a ten tamten není zrovna v úřadě a neví se, kdy bude. Anebo to má schvalovací lhůtu 30 dnů, ale když vidí, že na to spěcháte, tak se lhůta z nějakého důvodu ještě protáhne. No, jen o tom mluvím, už jsem vytočená. 🙂

Doma

Podstatnou částí Vaší filmové práce je i dabing. Jak Vám vyhovují současné způsoby práce? Někteří kolegové si stěžují, že se již často nenatáčejí souběžně ani dialogy, že každý herec namlouvá vše individuálně…

Moc ráda jsem chodívala na Kavčí Hory, kde se dabing natáčel po smyčkách. To znamená stále se dokola opakovala krátká sekvence několika vět, dokud jste jí nezahráli a neřekli perfektně. A ve studiu bylo tolik lidí, kolik jich ta scéna obsahovala. Odpovídali jsme si vzájemně a mělo to punc autenticity. Když jsem dabovala náročnější dialog a nešlo mi to, tak jsem si říkala, že to třeba bude těžké i pro kolegu a nebudu v tom sama. A naopak, když šlo o komediální dialogy, tak nás to tak vyhecovalo, že jsme občas úpravci vylepšili pointu. Dneska jsem ve studiu sama, třeba i jen 15 minut a mohu jet do dalšího studia. Stejně jako zkrácená doba ve studiu se ale, bohužel, zkrátilo i finanční ohodnocení. 🙁 .“

Prý jste si oblíbila poměrně netradiční sportovní odvětví – thajský box. Co Vás, křehkou ženu, k tomuto mužnému sportu přivedlo?

Tady Vás jen opravuji – nedělala jsem thai box, nýbrž kickbox. Hledala jsem něco, kde bych si zlepšila, po porodu, fyzičku a hrozně mě nebavily různé formy aerobiku nebo dámského posilování. Tréninky kickboxu mě vždycky úplně zničily, což mi vyhovovalo. Trénovala jsem třikrát týdně. Ale do ringu na zápas jsem si nikdy netroufla. Vzhledem k mému povolání jsem si chtěla udržet obličej bez šrámů a spokojila se jen s těmi náročnými tréninky.“

 K jakým dalším sportům máte blízko? Aktivně anebo divácky?

Na sport v TV se dívám jen, když je olympiáda nebo nějaké MS. A na živo chodím fandit synovi, který hraje profesionálně volejbal za Odolenu Vodu. Já sama jsem se sportem začala až v hluboké dospělosti. Trochu lyžuju, jezdím na kole, dělám spinning, lezu na stěně, občas se potápím… A před čtyřmi lety jsem, právě díky synovi, začala s volejbalem.“

S volejbalovým míčem

 V pardubickém angažmá byl s Vámi souběžně i populární, předčasně zemřelý, Vladimír Čech. Nepřivedl, vás ostatní kolegy, k jeho milovanému minigolfu či turistice?

Na Vláďu vzpomínám moc ráda. Kromě pardubického angažmá, jsme se potkali i v zájezdové hře ,Duchu, jsi přítomen´ a pár let jsme spolu hráli i v ABC a Rokoku. Uměl moc krásně a vtipně vyprávět o svém putování po Čechách, ale k turistice mě nepřivedl. Přivedla jsem se na cesty sama, když jsem ušla 120 km dlouhou pouť do Santiaga de Compostella. Ale co jsem díky Vláďovi zkusila je ,Woodkopf´. Jezdila jsem, s partou absolventů DAMU, na vodu. A Vláďa tam, z recese ještě s pár kolegy, založil nový sport ,Woodkopf´. Spočívá v tom, že se dva, je jedno, jestli muž či žena, postaví proti sobě s dvoumetrovou fošnou na hlavě a snaží se ji tomu druhému shodit. Nesmí se ale ani tělem, ani svou fošnou, dotknout soupeře. Vyžaduje to ,placatou hlavu´ a soustředění.“

Na civilním snímku na výletě

Co můžete prozradit ze svých současných profesních i civilních plánů, pokud tedy vůbec nyní plánovat lze…

Teď bych řekla ,vím, že nic nevím´. Pracovní plány se posouvají, divadlo teď posílá termíny od ledna… Mám nějakou práci domluvenou na jaro a pak na červen. Spíš bych, touhle cestou, pokorně naplánovala čtenářům pár kulturních tipů.

Až to bude možné, tak vás moc ráda uvidím ve Vršovickém divadle MANA na představení ,Ta třetí´ a ,5 za 1´. Anebo v divadle ABC na ,Tančírně´, či v Rokoku na ,Čapkovi´.“

Děkujeme za upřímný rozhovor, za závěrečné divadelní tipy a přejeme hodně trpělivosti a mnoho zajímavých rolí i výzev v, ne zas tak dalekém, budoucnu.

Foto: J. Hrášek, J. Khalifa a archiv S. Jachnické

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN