Rozhovor s herečkou STANISLAVOU JACHNICKOU:

„Tanec mi dal disciplínu i vnímavost k tělu“

Původně si STANISLAVU JACHNICKOU vybavuji ještě z DAMU, pod dívčím jménem Šťastná. A dá se říci, že na první pohled působí šťastně dodnes. Abych to čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU poodhalil blíže – a současně jsme společně zavzpomínali nejen na její profesionální taneční kariéru – nabídl jsem této herečce i uznávané dabérce prostor v rozhovoru.

A začali jsme zrovna nikoli šťastnou realitou:

Aktuálně se nedá opominout složitá situace kolem divadel a kultury všeobecně. Vidíte Vy sama pro kulturní život vůbec nějaké výraznější světlo na konci tunelu?

Při svém vrozeném optimismu, vidím vždycky světlo na konci tunelu. Nepříjemné je, že nevíme, jak ten tunel bude dlouhý a jestli se v něm neocitneme za půl roku znovu? Ale člověk musí mít nějakou naději, která je motorem pro přežití téhle situace. Po jarní karanténě jsme v divadle netušili, jestli se nám publikum vrátí. Stále nebyla situace úplně v normálu a lidé nevěděli, zda se představení uskuteční. A tak koupi vstupenek nechávali na poslední chvíli a my nikdy nevěděli, kolik přijde diváků. Ale byli jsme připraveni hrát za každou cenu i pro málo obecenstva. Lidé seděli v rouškách a podle závěrečného potlesku, který trval déle než obvykle, jsme pochopili, že jsou šťastni a vděčni, že mohou být součástí živé kultury. A ne jenom té internetové nebo televizní. I z tohoto důvodu věřím a doufám, že se k nám diváci zase vrátí. V létě jsem hrála na Kampě představení ,Meda´ o Medě Mládkové. A její manžel pronesl památnou větu, která je napsaná i na zdi Musea Kampa: ,Přežije-li kultura, přežije národ.´“

Jak Vy osobně kompenzujete současnou absenci vystoupení a natáčení?

Nijak. Beru to jako, že mám prázdniny. A o prázdninách člověk přece není nervózní, že nemá práci, ale věnuje se jiným věcem. Třeba sportu, čtení, vaření, procházkám. Občas dostanu práci v dabingu, kde jsem ve studiu sama a za sklem je zvukař. Nebo jsem teď, pro Vršovické divadlo MANA, kde také hraji, natočila podcast.“

Je obecně známa Vaše taneční minulost. Kde jste prováděla vůbec první baletní či taneční krůčky?

Od první do deváté třídy jsem třikrát týdně chodila do Lidové školy umění na obecnou přípravku, klasický balet a lidovky.“

 Navštěvovala jste také obligátní taneční?

Ano navštěvovala a ráda. Chodila jsem do ,Repré´ čili Obecního domu. A na zápis do těchto prestižních tanečních jsme, s maminkou, čekaly od pěti hodin ráno! Při lekcích, ale ani tak nešlo o to naučit se taneční kroky, jako spíš seznámit se s nějakým klukem. Bavilo mě to a byla to velká zábava – dámská volenka a moje načančaná maminka jako garde. Tuhle společenskou záležitost, sešněrovanou pravidly, jsem si kompenzovala řáděním na diskotékách. Tančila jsem třeba tři hodiny v kuse a snažila se za pochodu pochytat nejnovější trendy a styly.“

Kdo nebo co Vás tehdy později zavedlo do vyhlášeného tanečního VUSu?

Do VUS UK mě přivedla Eva Jeníčková, se kterou jsem chodila do Lidové školy umění. Byla velmi talentovaná. Naše lektorka paní Homolová jí na jednom našem vystoupení představila Janu Hartmanovi a ten ji vzal do VUSu. A to ona mi dala vědět, když byl vyhlášen konkurz do přípravky souboru. Přijali mě. A asi po roce jsem se dostala i do základního kádru. Na tehdejší socialistické poměry to byl velmi moderní soubor, který hodně točil a cestoval do zahraničí. Točili jsme hlavně víly v pohádkách, tanečnice v zahraničních filmech nebo i ,company´ pro zahraniční hudební klipy. Největším zážitkem pro mě byla měsíční stáž v Contemporary dance school v Londýně.“

 Co Vám tanec dal pro další uměleckou kariéru a i pro tu civilní?

Tanec mi dal disciplínu, emoční otevřenost, respekt a vnímavost k tělu svému i kolegů. Na rozdíl od herectví si zde nemohu pomoci slovy. O to pravdivější a citlivější musí být emoce, kterou musím najít uvnitř sebe a přenést ji na diváka. Což je velká průprava pro herectví. Velkým přínosem je, nejen na jevišti, ale i v civilu, dobrá koordinace pohybu a ovládání těla. A v neposlední řadě je teď pro mě jednodušší ztvárnit taneční role v činoherním představení. Třeba v divadle ABC tanečnici argentinského tanga v ,Drž mě pevně, miluj mě zlehka´ anebo v ,August, august, august´ naopak tanečnici samby a konečně v ,Tančírně´ – tanečnici procházející tanečními styly od roku 1918 do 2018. Můj poslední počin, kde jsem spojila tanec s hereckou nadsázkou, byla akce ,Roztančené divadlo´ ve Vinohradském divadle.“

S  Jiřím Hánou v inscenaci divadla ABC „Drž mě pevně, miluj mě zlehka“

 Na jaký žánr tance se ráda podíváte v televizi či naživo v divadle?

Na jakýkoliv, který má nápad a kvalitní provedení a tanečníci do toho jdou se zápalem, emocemi a energií na 200 %. Například se chystám (až to bude možné) na nedávno premiérované ,Bon Appetit´ v ND, které režíroval můj bývalý, velmi talentovaný kolega z VUSu Jan Kodet. A moc se těším, protože ukázky byly úchvatné.“

Jednou z Vašich prvních filmových rolí byla postava Olgy v nonkonformním snímku Oskara Reifa „Postel“. Vyhledala jste si tehdy tento poměrně netradiční projekt sama? Anebo si tvůrci zvolili Vás?

Tento, jak hezky říkáte, ,netradiční projekt´ měl obrovské ambice. Scénář vyhrál 2. místo v soutěži v New Yorku. Za kamerou stál Igor Luther a zaštiťovaly ho velké produkce. Takže i casting byl náročný a měl několik kol. Proto jsem byla velmi překvapená, že mě nakonec vybrali. Samotné natáčení bylo soubojem mezi režisérem Reifem a kameramanem Lutherem. Film je totiž černobílý, hodně si hraje se světlem a atmosférou. Režisér i kameraman měli svoji představu, ze které nechtěli ustoupit. Tím se dokončení o pár let protáhlo. Nicméně, je to ve výsledku skvělý film, oceněný několika cenami například v Cannes, Seattlu anebo Českým lvem.“

V „nováckém“ nekonečném seriálu „Ulice“ hrajete postavu Denisy Mastné, trvale zapojené do byrokratického a politického aparátu. Jaké máte v běžném životě zkušenosti s úřady i politikou?

S politikou nemám zkušenosti žádné a ani v tom směru nemám ambice. Co se týče byrokracie, tak mám zkušenosti asi jako každý, kdo přijde na úřad. Třeba si jdete pro razítko, ale to nedostanete, když nemáte papír od tamtoho. Ale ten nedostanete, když nemáte povolení od támhletoho a ten tamten není zrovna v úřadě a neví se, kdy bude. Anebo to má schvalovací lhůtu 30 dnů, ale když vidí, že na to spěcháte, tak se lhůta z nějakého důvodu ještě protáhne. No, jen o tom mluvím, už jsem vytočená. 🙂

Doma

Podstatnou částí Vaší filmové práce je i dabing. Jak Vám vyhovují současné způsoby práce? Někteří kolegové si stěžují, že se již často nenatáčejí souběžně ani dialogy, že každý herec namlouvá vše individuálně…

Moc ráda jsem chodívala na Kavčí Hory, kde se dabing natáčel po smyčkách. To znamená stále se dokola opakovala krátká sekvence několika vět, dokud jste jí nezahráli a neřekli perfektně. A ve studiu bylo tolik lidí, kolik jich ta scéna obsahovala. Odpovídali jsme si vzájemně a mělo to punc autenticity. Když jsem dabovala náročnější dialog a nešlo mi to, tak jsem si říkala, že to třeba bude těžké i pro kolegu a nebudu v tom sama. A naopak, když šlo o komediální dialogy, tak nás to tak vyhecovalo, že jsme občas úpravci vylepšili pointu. Dneska jsem ve studiu sama, třeba i jen 15 minut a mohu jet do dalšího studia. Stejně jako zkrácená doba ve studiu se ale, bohužel, zkrátilo i finanční ohodnocení. 🙁 .“

Prý jste si oblíbila poměrně netradiční sportovní odvětví – thajský box. Co Vás, křehkou ženu, k tomuto mužnému sportu přivedlo?

Tady Vás jen opravuji – nedělala jsem thai box, nýbrž kickbox. Hledala jsem něco, kde bych si zlepšila, po porodu, fyzičku a hrozně mě nebavily různé formy aerobiku nebo dámského posilování. Tréninky kickboxu mě vždycky úplně zničily, což mi vyhovovalo. Trénovala jsem třikrát týdně. Ale do ringu na zápas jsem si nikdy netroufla. Vzhledem k mému povolání jsem si chtěla udržet obličej bez šrámů a spokojila se jen s těmi náročnými tréninky.“

 K jakým dalším sportům máte blízko? Aktivně anebo divácky?

Na sport v TV se dívám jen, když je olympiáda nebo nějaké MS. A na živo chodím fandit synovi, který hraje profesionálně volejbal za Odolenu Vodu. Já sama jsem se sportem začala až v hluboké dospělosti. Trochu lyžuju, jezdím na kole, dělám spinning, lezu na stěně, občas se potápím… A před čtyřmi lety jsem, právě díky synovi, začala s volejbalem.“

S volejbalovým míčem

 V pardubickém angažmá byl s Vámi souběžně i populární, předčasně zemřelý, Vladimír Čech. Nepřivedl, vás ostatní kolegy, k jeho milovanému minigolfu či turistice?

Na Vláďu vzpomínám moc ráda. Kromě pardubického angažmá, jsme se potkali i v zájezdové hře ,Duchu, jsi přítomen´ a pár let jsme spolu hráli i v ABC a Rokoku. Uměl moc krásně a vtipně vyprávět o svém putování po Čechách, ale k turistice mě nepřivedl. Přivedla jsem se na cesty sama, když jsem ušla 120 km dlouhou pouť do Santiaga de Compostella. Ale co jsem díky Vláďovi zkusila je ,Woodkopf´. Jezdila jsem, s partou absolventů DAMU, na vodu. A Vláďa tam, z recese ještě s pár kolegy, založil nový sport ,Woodkopf´. Spočívá v tom, že se dva, je jedno, jestli muž či žena, postaví proti sobě s dvoumetrovou fošnou na hlavě a snaží se ji tomu druhému shodit. Nesmí se ale ani tělem, ani svou fošnou, dotknout soupeře. Vyžaduje to ,placatou hlavu´ a soustředění.“

Na civilním snímku na výletě

Co můžete prozradit ze svých současných profesních i civilních plánů, pokud tedy vůbec nyní plánovat lze…

Teď bych řekla ,vím, že nic nevím´. Pracovní plány se posouvají, divadlo teď posílá termíny od ledna… Mám nějakou práci domluvenou na jaro a pak na červen. Spíš bych, touhle cestou, pokorně naplánovala čtenářům pár kulturních tipů.

Až to bude možné, tak vás moc ráda uvidím ve Vršovickém divadle MANA na představení ,Ta třetí´ a ,5 za 1´. Anebo v divadle ABC na ,Tančírně´, či v Rokoku na ,Čapkovi´.“

Děkujeme za upřímný rozhovor, za závěrečné divadelní tipy a přejeme hodně trpělivosti a mnoho zajímavých rolí i výzev v, ne zas tak dalekém, budoucnu.

Foto: J. Hrášek, J. Khalifa a archiv S. Jachnické

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečnící a zakladatelkou souboru „MODERN DANCE PLAMÍNEK“ LENKOU KRENKOVOU

„Když tančím, tak hořím.“

Lenka Krenková je úžasná, skromná žena. Dělá ji šťastnou, když tančí a dělá tancem radost druhým. A zejména, když naučí své svěřence umění vyjádřit tancem vše, co cítí – a tak si uvolnit duši. Jejím mottem je: „Když tančím, tak hořím“. Po vystudování pedagogické školy učila ve školce. Pak si Lenka založila soukromou taneční školu „Modern Dance Plamínek“. V Praze 4 a 3 má na základních školách své „tancovny“. Tam chodí na své hodiny děti – od nejmenších po největší, i dospělé. Lenka staví na tom, že každá holčička, ať malá, velká, tlustá či tenká dokáže být při tanci krásná a šťastná. Pracuje s dětmi i dospělými, často i maminkami malých tanečnic. A časem dokázala vytvořit krásnou partu, v níž si všichni vzájemně pomáhají. Není tam rivalita ani závist a skutečně se navzájem mají rádi. V takové atmosféře se dají i s tancem dělat zázraky. Právě proto na závěrečném vystoupení (v červnu v kulturním domě Mlýn ve Stodůlkách v Praze 13), kde všechny skupiny tanečnic od nejmenších po dospělé představují své celoročně  připravované choreografie, jejich rodiče a přátelé často pláčou dojetím.

Jak jste se dostala k tanci, respektive rytmickému pohybu?

Prý jsem tancovala od momentu, co jsem se naučila chodit. Moje máma byla výtvarnice a když v roce 1977 přišel čas na zájmové kroužky, nastoupila jsem do tehdejší Lidové školy umění (nynější Základní umělecké školy) na výtvarný obor. Osud tomu chtěl, že vedle byl taneční sál a ten mě lákal daleko víc. Parkety, tyče, zrcadla, pianino, piškoty, tak tehdy taneční sály vypadaly. Tomu se nedalo odolat. Brzy jsem zběhla od výtvarničiny k tanci.“

Kdo Vás první pro tanec získal?

Celou taneční průpravou nás vedla paní učitelka Rákosníková. A já – i díky ní – začala inklinovat k výrazovému tanci. Klasika mou doménou nikdy nebyla. Tím bylo jasné, že dveře státní konzervatoře pro mne zůstanou uzavřené. V té době jiná možnost, jak se živit tancem, nebyla nebo jsem alespoň o ní nevěděla.“

A co tedy bylo dál…

Začala jsem se pomalu smiřovat s faktem, že ze mne tanečnice prostě nebude. A nastoupila jsem na střední pedagogickou školu. A souběžně dále navštěvovala hodiny paní učitelky Rákosníkové v Lidové škole umění. Až do svých osmnácti. Pak následovala práce v mateřské škole Jeseniova v Praze 3 na Žižkově, svatba, dítě.“

Ale co mimo práci a rodinu?

Něco ale stále v mém životě chybělo – tanec. Nutit manžela, aby šel se mnou tancovat, bylo marné. Až přišel den, kdy jsem zjistila, že manžel i syn mají své koníčky, zatímco já sedím doma a čekám. Naštěstí se doba změnila. Taneční centra již nebyla pouze pro děti a mládež. A tak jsem pro sebe objevila Dance Perfect, abych se nejistě vrátila k tanci. Pokorně do začátečníků, s hrůzou, že uslyším: ,……to už pro vás není´. Po první lekci jsem se opravdu dozvěděla, že tyto lekce pro mne nejsou. Ale nikoli kvůli věku. Prý musím chodit na pokročilejší lekce. Štěstím jsem tenkrát tancovala i po chodníku cestou domů.“

Kdo Vás tehdy vedl?

Měla jsem velké štěstí na lektory, nejvýrazněji mě asi ovlivnili Jarek Cemerk, Rosťa Šrom, Věrka Ondrašíková a Martin Vraný.“

Ale z frekventantky kurzů jste se stala postupně sama jejich vedoucí. Jak k tomu došlo?

Osud mne totiž vedl dále. V mateřské škole tenkrát každá učitelka vedla nějaký kroužek. Na mě vyšel sportovní. Ačkoli jsem absolutní sportovní antitalent. Zatímco já jsem si s dětmi házela míčem, běhala či závodila, tak kolegyně zatím na tanečním kroužku učila mazurku. Časem se vedení tanečního kroužku uvolnilo a bylo nabídnuto mně.“

Tak to jste určitě byla ve svém živlu?

Zajímavé je, že zatímco učit malé děti sport mne nechávalo klidnou, výuka tance mě vyděsila. Věděla jsem již toho o tanci tolik, že jsem si myslela, to nezvládnu. Paradox. Nakonec jsem kroužek vzala a začala s předškolními holčičkami zkoumat taneční pohyb. A šlo to. Dokonce výborně. Byla jsem spokojená, aniž bych tenkrát tušila, že s nimi budu tancovat, i když jim bude patnáct let a více.“

Ale to ještě nebylo všechno…

Osud prostě existuje. Mám na to pro sebe další důkaz. S kamarádkou jsme jednou navštívily astrologický seminář. Na závěr astroložka každému řekla jednu záležitost, kterou mu hvězdy chystají. Mně bylo řečeno, že mi do měsíce přijde nabídka nové práce. Přišlo mi to v ten okamžik  jako blbost. O to větší bylo překvapení, když mi další týden zavolalo Kulturní a rodinné centrum Nová Trojka z Prahy 3, že bývalé tanečnice z mateřské školy chtějí pokračovat. Opět s rozpaky jsem tedy začala učit pár hodin tance i tam.“

Nezůstalo však pouze u třetího pražského obvodu?

Dále následovala vyhraná soutěž Pražská mateřinka a na ní těhotná paní porotkyně s nabídkou učení ve studiu Tulipán v Praze 6. To už se s celodenní prací v mateřské škole tedy opravdu zvládnout nedalo. Stála jsem před rozhodnutím, jak dál. Manžel rozhodl. Kdy jindy, když ne teď. Syn odmaturoval a tak načasování bylo opravdu ideální.“

A jak jste tedy pokračovala? Odvážila jste se na riskantní led?

V mateřské škole jsem dala výpověď, ale nezavřela jsem si tam vrátka až tak úplně. Dodnes tam docházím vést taneční kroužek. Pronajala jsem si třídu v Základní škole Plamínkové na Pankráci v Praze 4 a přes prázdniny z ní vybudovala taneční sál. Ne jako ten, ve kterém jsem začínala. Místo parket sice baletizol, místo klavíru přehrávač, ale zrcadla na celé stěně standardní. Tak vznikl ,Modern Dance Plamínek´. Psal se tehdy rok 2010.“

Jaké to tehdy byly začátky?

S¨velkými nadějemi i staženým žaludkem jsem očekávala školní rok. V Nové Trojce lekce úspěšně běžely, práce v Tulipánu skončila a na hodiny v mém novém sále přišly čtyři holčinky. Většinu času jsem trávila pláčem na lavičce v nedalekém parku. Finančně mě tenkrát vlastně zachránila mateřská škola, kde jsem zaskakovala za nemocnou učitelku. Pak se však situace postupně začala měnit. Vystoupení, či ukázkové hodiny najednou fungovaly. Přihlášených přibývalo. Přibyly postupně i páteční lekce v Základní škole Lupáčova v Praze 3.“

A jak se Váš „Plamínek“ postupně rozrostl?

Dnes, po devíti letech, mám kolem sto padesáti žáků. Mým prvním malým tanečnicím je dnes patnáct let. A já můžu sledovat, jak rostou nejen po taneční stránce. Překvapením bylo, když přišly maminky, s chutí zkusit to, co jejich děti. Tak vznikl kurz pro maminky. Je úžasné sledovat, jak se dá svět tance objevovat v každém věku, a jejich i má radost, když se daří. I já stále něco objevuji. Třeba na lekcích Jana Kodeta.“

Mluvila jste o soutěžích, od nich je již krůček k veřejným vystoupením…

Právě. Totiž ještě jedna má touha byla nenaplněná. Vystupovat. Dost těžký úkol pro  tam ty  nahoře, co plní sny. V mém věku. Ale i to mi bylo sesláno. Nejdříve skupina RDC Rosti Šroma a potom učinkování v představení ,Sedm proti Thébám´ v Rockopeře Praha. Představení se stále hraje, tak mám šanci – i přes na tanečnici vyšší věk – plnit si své sny.“

Najít si mezi dnes různými styly a odrůdami tance svou vlastní parketu, asi není zrovna jednoduché?

Proč tanec a proč výrazový, scénický či moderní? Vnímat energii celého těla, hrát si s protahováním a uvolňováním, cítit jak jednotlivé svaly přenášejí impulzy do všech částí člověka, k tomu vytváření příběhů, prožívání emocí, hudba. Co může být víc. Na rozdíl od sportu, tanec rozvíjí opravdu každý kousíček osobnosti a co všechno tanec posiluje, zjistíte až druhý den. Ve mně tanec vyvolává pocit štěstí, to bych přála zažít každému.“

Vedení tanečních kroužků klade i nároky na metodiku, psychologii…

Proto jsem řešila, jak vlastně své kurzy vést. Možnost bavit se tancem by měl mít každý, kdo má zájem. Společně objevovat svět fantazie nebo pocitového vyjádření těla. Dostat ze sebe nejen kladné emoce, ale smět si zatancovat i smutek, zlo či vztek. Velmi uvolňující. Hlavně společně tvořit a taneční techniku použít ve svých představách. Taneční technika je samozřejmě velmi důležitá a secvičit vystoupení dá hodně práce. Vždyť tanec je i o malých detailech. Přesto se stále snažím vyvažovat mezi dřinou a zábavou. Kurzy jsou rozdělené pouze věkově, nikoli výběrem. Prostě bez rivality. Tak se stal pro mne malý zázrak. Holčinky, s kterými pracuji již delší dobu, odložily mobilní telefony, scházejí se na sále dříve, aby se objaly, popovídaly, vybíraly hudbu na další taneční příběh a samy si vymýšlely choreografie. Pokud jim přijde jednou či dvakrát týdně málo, zajdou i na lekce mladších dětí, aby i s nimi sdílely tanec .“

Tak tedy „Plamínek“ zapaluje…

Musela jsem si ale i zvyknout na to, že lásku k tanci necítí každý. A není to vždy mojí chybou, když odejdou za jiným zájmem, nebo v jistém věku není scénika dost ,in´. Nebo jen proto, že tanec je někdy i dřina.“

Je obtížné nalézat lokace pro výjezdové akce a soustředění?

Pro ty, co cítí jako já, jsme na prázdninový týden našli úžasné útočiště s tanečním sálem v penzionu Klamovka ve Stradonicích. Týden tak trochu holčičích radovánek. S tanečnicemi od devíti do patnácti let si užíváme nejen tréninky, jógu, herectví, gymnastiku, ale i vymýšlení a tvoření kostýmů, dělání si vzájemných radostí, focení, natáčení tanečních videoklipů nebo tvoření choreografií ve věkově smíšených skupinách. Jsem vždy překvapena, jak dokážou citlivě spolupracovat s mladšími, žasnu nad jejich nápaditostí. Týden uteče, přijde objímání a pláč při loučení. To je pro mne velká odměna i ujištění, že vztahy a vzájemnost jsou víc než vyhrané soutěže za cenu drilu a vzájemné rivality.“

Já myslel, že soutěže jsou (nejen pro děti) určitým vyvrcholením práce?

Já tedy osobně mám k soutěžím (ač pár pohárů na kontě máme) velmi rozporuplný vztah. Raději volím nesoutěžní vystoupení ve spolupráci s ,radnicí´ Prahy 3 či 4 anebo se základními školami. Daří se. Za letošní školní rok jsme odtancovaly dvaatřicet vystoupení. To hlavní, absolventské, nás ještě v červnu čeká. Všechny skupiny se sejdou v kulturním domě Mlejn ve Stodůlkách, kde předvedou své letošní choreografie. A jako každý rok zakončí letošní taneční sezónu společným tancem na pódiu, pod ním i po stranách hlediště. Má to, myslím, sílu – těším se.“

To je obdivuhodné! Co říci závěrem?

Tak takhle si plním své sny.“

Děkujeme za milý rozhovor a přejeme hodně energie, nápadů i trpělivosti.

Michal Stein a Michaela Formánková

Foto: archiv Lenky Krenkové

TANEČNÍ MAGAZÍN