Divadlo Jatka78 i novocirkusový soubor, který jeho vznik před sedmi lety inicioval, získaly PPF banku jako nového generálního partnera pro rok 2021.
S nástupem protiepidemických opatření se Cirk La Putyka i Jatka78 staly nejviditelnějšími subjekty na poli české kultury.
Celoroční úsilí o kontakt s diváky prostřednictvím rozličných projektů vyvrcholilo získáním ocenění Český lev za audiovizuální počin roku či cenou Divadlo roku.
Díky spolupráci s tak významným komerčním partnerem bude mít nezávislá divadelní scéna nezřizovaná státem či městem volnější ruce. Zvláště v nejisté době koronavirové pandemie, kdy za poslední rok přišla kvůli nemožnosti hrát pro veřejnost o 82 % svých příjmů nezbytných pro celoroční činnost a tvorbu.
„Oceňujeme, že lidé ze souboru Cirk La Putyka a scény Jatka78 v době pandemie hledali cesty, jak dostat kulturu k divákům navzdory přísným protipandemickým opatřením. A to byl také jeden z důvodů, proč jsme se pro tuto spolupráci rozhodli. Jejich projekty na české kulturní scéně patří dlouhodobě k nejlépe hodnoceným, a to i díky mezinárodnímu kontextu, který k nám přinášejí. Máme radost, že se Cirk La Putyka a Jatka78 budou nově řadit k Divadlu Járy Cimrmana a Letním shakespearovským slavnostem, které dlouhodobě se skupinou PPF podporujeme, a budeme mít možnost zase o něco více pomáhat české kultuře v jejím rozvoji,“řekl ke spolupráci Petr Jirásko, předseda představenstva a generální ředitel PPF banky.
„V době pandemie jsme se snažili být maximálně aktivní, přinášet radost do neradostné doby, hrát pod okny, na ulici, promítat filmy, z divadla jsme vytvořili velkou laboratoř, a to vše bez příjmů ze vstupného, kvůli čemuž došlo k vyčerpání všech finančních rezerv. V těžké době, kdy jsme se ocitli bez důležitého zdroje, přichází na scénu PPF banka. Tento nový generální partner nám umožní pokračovat v našem pojetí divadla a umožní nám jej dále rozvíjet. Děkujeme,“říká Štěpán Kubišta, ředitel divadla Jatka78.
Zatímco obvykle jsou divadla nekomerčního charakteru závislá na grantových dotacích či příspěvcích zřizovatele minimálně z poloviny, Jatka78 i Cirk La Putyka jsou financovány hlavně ze vstupného, příspěvků svých partnerů a pouze z malé části z veřejných financí. Od začátku soubor i divadlo podporují jednotlivci a sami diváci. A protože k udržitelnému financování je nutná diverzifikace finančních zdrojů, patří k významným zdrojům financování divadla i soukromý veřejné finance, sektor.
„Jatka78 i Cirk La Putyka mají po celou dobu své existence partnery, kteří jim umožňují nezávislost na grantových systémech. Díky nim můžeme pracovat v mezinárodním kontextu, nezaměřovat se pouze na reprízy úspěšných inscenací a tvořit experimentální projekty i poskytovat rezidenční prostor českým i zahraničním souborům. Partnerství s PPF bankou navazuje na naši spolupráci s Nadací PPF, která nás podpořila v našich aktivitách v době koronavirové pandemie a se kterou dále úzce spolupracujeme na dalším projektu,” uvedl Rosťa Novák ml., principál Cirku La Putyka.
Již 25. května 2021 otevřou Jatka78 novou letní scénu. Šapitó „Azyl78“ poskytne střechu nad hlavou jak rezidenčním souborům divadla, tak i 15 dalším českým divadlům a souborům či umělcům. Od května do září bude nabízet bohatý program, se širokým žánrovým záběrem – od hudby, přes tanec, nový cirkus až po činohru.
Zemřela velká sportovkyně a spolupracovnice TANEČNÍHO MAGAZÍNU
V pátek 9. dubna 2021 nás všechny navždy opustila paní Libuše Uhrová (rozená Grafková). Bývalá reprezentantka ve stolním tenisu, trenérka, funkcionářka a velká příznivkyně kultury.
Libuše Uhrová se narodila se v roce 1935. Členkou reprezentačního družstva ČSR byla v období1952 – 1963. V letech 1957 a 1958 byla na prvním místě na československém žebříčku.
Prošla všemi možnými funkcemi od oddílových z Berouna, kde hrávala za klub Český lev, později Pardubic, až po ty nejvyšší.
V letech 1990 – 2000 byla ve výkonném výboru ČAST, předsedkyní trenérské komise mládeže, od roku 1992 zastávala prestižní funkci vedoucí české sekce bývalých reprezentantů „Swaythling Club International“. V ní pracovala až do roku 2016. Také současně působila jako rozhodčí s licencí A.
Jejím manželem byl Zdeněk Uher, výtečný hokejový hráč i trenér. Ten získal, jako trenér Pardubic, ligové tituly v letech 1987 a 1989. Později byl rovněž i trenérem hokejové reprezentace do dvaceti let a jako asistent hlavního trenéra se podílel na titulu Mistrů světa seniorské hokejové reprezentace v roce 1996.
Paní Uhrová ráda sledovala veškeré kulturní dění. TANEČNÍMU MAGAZÍNU dávala tipy na akce nejen z Pardubic a okolí. Její zásluhou jsme v minulém roce kupříkladu uveřejnili i velmi zajímavý „taneční příběh“ francouzského prezidenta Macrona!
Libuše Uhrová získala i významnou poctu, kdy je její „sportovní hvězda“ umístěna – od roku 2016 – na čestném místě před pardubickou hokejovou arénou.
Původně si STANISLAVU JACHNICKOU vybavuji ještě z DAMU, pod dívčím jménem Šťastná. A dá se říci, že na první pohled působí šťastně dodnes. Abych to čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU poodhalil blíže – a současně jsme společně zavzpomínali nejen na její profesionální taneční kariéru – nabídl jsem této herečce i uznávané dabérce prostor v rozhovoru.
A začali jsme zrovna nikoli šťastnou realitou:
Aktuálně se nedá opominout složitá situace kolem divadel a kultury všeobecně. Vidíte Vy sama pro kulturní život vůbec nějaké výraznější světlo na konci tunelu?
„Při svém vrozeném optimismu, vidím vždycky světlo na konci tunelu. Nepříjemné je, že nevíme, jak ten tunel bude dlouhý a jestli se v něm neocitneme za půl roku znovu? Ale člověk musí mít nějakou naději, která je motorem pro přežití téhle situace. Po jarní karanténě jsme v divadle netušili, jestli se nám publikum vrátí. Stále nebyla situace úplně v normálu a lidé nevěděli, zda se představení uskuteční. A tak koupi vstupenek nechávali na poslední chvíli a my nikdy nevěděli, kolik přijde diváků. Ale byli jsme připraveni hrát za každou cenu i pro málo obecenstva. Lidé seděli v rouškách a podle závěrečného potlesku, který trval déle než obvykle, jsme pochopili, že jsou šťastni a vděčni, že mohou být součástí živé kultury. A ne jenom té internetové nebo televizní. I z tohoto důvodu věřím a doufám, že se k nám diváci zase vrátí. V létě jsem hrála na Kampě představení ,Meda´ o Medě Mládkové. A její manžel pronesl památnou větu, která je napsaná i na zdi Musea Kampa: ,Přežije-li kultura, přežije národ.´“
Jak Vy osobně kompenzujete současnou absenci vystoupení a natáčení?
„Nijak. Beru to jako, že mám prázdniny. A o prázdninách člověk přece není nervózní, že nemá práci, ale věnuje se jiným věcem. Třeba sportu, čtení, vaření, procházkám. Občas dostanu práci v dabingu, kde jsem ve studiu sama a za sklem je zvukař. Nebo jsem teď, pro Vršovické divadlo MANA, kde také hraji, natočila podcast.“
Je obecně známa Vaše taneční minulost. Kde jste prováděla vůbec první baletní či taneční krůčky?
„Od první do deváté třídy jsem třikrát týdně chodila do Lidové školy umění na obecnou přípravku, klasický balet a lidovky.“
Navštěvovala jste také obligátní taneční?
„Ano navštěvovala a ráda. Chodila jsem do ,Repré´ čili Obecního domu. A na zápis do těchto prestižních tanečních jsme, s maminkou, čekaly od pěti hodin ráno! Při lekcích, ale ani tak nešlo o to naučit se taneční kroky, jako spíš seznámit se s nějakým klukem. Bavilo mě to a byla to velká zábava – dámská volenka a moje načančaná maminka jako garde. Tuhle společenskou záležitost, sešněrovanou pravidly, jsem si kompenzovala řáděním na diskotékách. Tančila jsem třeba tři hodiny v kuse a snažila se za pochodu pochytat nejnovější trendy a styly.“
Kdo nebo co Vás tehdy později zavedlo do vyhlášeného tanečního VUSu?
„Do VUS UK mě přivedla Eva Jeníčková, se kterou jsem chodila do Lidové školy umění. Byla velmi talentovaná. Naše lektorka paní Homolová jí na jednom našem vystoupení představila Janu Hartmanovi a ten ji vzal do VUSu. A to ona mi dala vědět, když byl vyhlášen konkurz do přípravky souboru. Přijali mě. A asi po roce jsem se dostala i do základního kádru. Na tehdejší socialistické poměry to byl velmi moderní soubor, který hodně točil a cestoval do zahraničí. Točili jsme hlavně víly v pohádkách, tanečnice v zahraničních filmech nebo i ,company´ pro zahraniční hudební klipy. Největším zážitkem pro mě byla měsíční stáž v Contemporary dance school v Londýně.“
Co Vám tanec dal pro další uměleckou kariéru a i pro tu civilní?
„Tanec mi dal disciplínu, emoční otevřenost, respekt a vnímavost k tělu svému i kolegů. Na rozdíl od herectví si zde nemohu pomoci slovy. O to pravdivější a citlivější musí být emoce, kterou musím najít uvnitř sebe a přenést ji na diváka. Což je velká průprava pro herectví. Velkým přínosem je, nejen na jevišti, ale i v civilu, dobrá koordinace pohybu a ovládání těla. A v neposlední řadě je teď pro mě jednodušší ztvárnit taneční role v činoherním představení. Třeba v divadle ABC tanečnici argentinského tanga v ,Drž mě pevně, miluj mě zlehka´ anebo v ,August, august, august´ naopak tanečnici samby a konečně v ,Tančírně´ – tanečnici procházející tanečními styly od roku 1918 do 2018. Můj poslední počin, kde jsem spojila tanec s hereckou nadsázkou, byla akce ,Roztančené divadlo´ ve Vinohradském divadle.“
Na jaký žánr tance se ráda podíváte v televizi či naživo v divadle?
„Na jakýkoliv, který má nápad a kvalitní provedení a tanečníci do toho jdou se zápalem, emocemi a energií na 200 %. Například se chystám (až to bude možné) na nedávno premiérované ,Bon Appetit´ v ND, které režíroval můj bývalý, velmi talentovaný kolega z VUSu Jan Kodet. A moc se těším, protože ukázky byly úchvatné.“
Jednou z Vašich prvních filmových rolí byla postava Olgy v nonkonformním snímku Oskara Reifa „Postel“. Vyhledala jste si tehdy tento poměrně netradiční projekt sama? Anebo si tvůrci zvolili Vás?
„Tento, jak hezky říkáte, ,netradiční projekt´ měl obrovské ambice. Scénář vyhrál 2. místo v soutěži v New Yorku. Za kamerou stál Igor Luther a zaštiťovaly ho velké produkce. Takže i casting byl náročný a měl několik kol. Proto jsem byla velmi překvapená, že mě nakonec vybrali. Samotné natáčení bylo soubojem mezi režisérem Reifem a kameramanem Lutherem. Film je totiž černobílý, hodně si hraje se světlem a atmosférou. Režisér i kameraman měli svoji představu, ze které nechtěli ustoupit. Tím se dokončení o pár let protáhlo. Nicméně, je to ve výsledku skvělý film, oceněný několika cenami například v Cannes, Seattlu anebo Českým lvem.“
V „nováckém“ nekonečném seriálu „Ulice“ hrajete postavu Denisy Mastné, trvale zapojené do byrokratického a politického aparátu. Jaké máte v běžném životě zkušenosti s úřady i politikou?
„S politikou nemám zkušenosti žádné a ani v tom směru nemám ambice. Co se týče byrokracie, tak mám zkušenosti asi jako každý, kdo přijde na úřad. Třeba si jdete pro razítko, ale to nedostanete, když nemáte papír od tamtoho. Ale ten nedostanete, když nemáte povolení od támhletoho a ten tamten není zrovna v úřadě a neví se, kdy bude. Anebo to má schvalovací lhůtu 30 dnů, ale když vidí, že na to spěcháte, tak se lhůta z nějakého důvodu ještě protáhne. No, jen o tom mluvím, už jsem vytočená. 🙂 “
Podstatnou částí Vaší filmové práce je i dabing. Jak Vám vyhovují současné způsoby práce? Někteří kolegové si stěžují, že se již často nenatáčejí souběžně ani dialogy, že každý herec namlouvá vše individuálně…
„Moc ráda jsem chodívala na Kavčí Hory, kde se dabing natáčel po smyčkách. To znamená stále se dokola opakovala krátká sekvence několika vět, dokud jste jí nezahráli a neřekli perfektně. A ve studiu bylo tolik lidí, kolik jich ta scéna obsahovala. Odpovídali jsme si vzájemně a mělo to punc autenticity. Když jsem dabovala náročnější dialog a nešlo mi to, tak jsem si říkala, že to třeba bude těžké i pro kolegu a nebudu v tom sama. A naopak, když šlo o komediální dialogy, tak nás to tak vyhecovalo, že jsme občas úpravci vylepšili pointu. Dneska jsem ve studiu sama, třeba i jen 15 minut a mohu jet do dalšího studia. Stejně jako zkrácená doba ve studiu se ale, bohužel, zkrátilo i finanční ohodnocení. 🙁 .“
Prý jste si oblíbila poměrně netradiční sportovní odvětví – thajský box. Co Vás, křehkou ženu, k tomuto mužnému sportu přivedlo?
„Tady Vás jen opravuji – nedělala jsem thai box, nýbrž kickbox. Hledala jsem něco, kde bych si zlepšila, po porodu, fyzičku a hrozně mě nebavily různé formy aerobiku nebo dámského posilování. Tréninky kickboxu mě vždycky úplně zničily, což mi vyhovovalo. Trénovala jsem třikrát týdně. Ale do ringu na zápas jsem si nikdy netroufla. Vzhledem k mému povolání jsem si chtěla udržet obličej bez šrámů a spokojila se jen s těmi náročnými tréninky.“
K jakým dalším sportům máte blízko? Aktivně anebo divácky?
„Na sport v TV se dívám jen, když je olympiáda nebo nějaké MS. A na živo chodím fandit synovi, který hraje profesionálně volejbal za Odolenu Vodu. Já sama jsem se sportem začala až v hluboké dospělosti. Trochu lyžuju, jezdím na kole, dělám spinning, lezu na stěně, občas se potápím… A před čtyřmi lety jsem, právě díky synovi, začala s volejbalem.“
V pardubickém angažmá byl s Vámi souběžně i populární, předčasně zemřelý, Vladimír Čech. Nepřivedl, vás ostatní kolegy, k jeho milovanému minigolfu či turistice?
„Na Vláďu vzpomínám moc ráda. Kromě pardubického angažmá, jsme se potkali i v zájezdové hře ,Duchu, jsi přítomen´ a pár let jsme spolu hráli i v ABC a Rokoku. Uměl moc krásně a vtipně vyprávět o svém putování po Čechách, ale k turistice mě nepřivedl. Přivedla jsem se na cesty sama, když jsem ušla 120 km dlouhou pouť do Santiaga de Compostella. Ale co jsem díky Vláďovi zkusila je ,Woodkopf´. Jezdila jsem, s partou absolventů DAMU, na vodu. A Vláďa tam, z recese ještě s pár kolegy, založil nový sport ,Woodkopf´. Spočívá v tom, že se dva, je jedno, jestli muž či žena, postaví proti sobě s dvoumetrovou fošnou na hlavě a snaží se ji tomu druhému shodit. Nesmí se ale ani tělem, ani svou fošnou, dotknout soupeře. Vyžaduje to ,placatou hlavu´ a soustředění.“
Co můžete prozradit ze svých současných profesních i civilních plánů, pokud tedy vůbec nyní plánovat lze…
„Teď bych řekla ,vím, že nic nevím´. Pracovní plány se posouvají, divadlo teď posílá termíny od ledna… Mám nějakou práci domluvenou na jaro a pak na červen. Spíš bych, touhle cestou, pokorně naplánovala čtenářům pár kulturních tipů.
Až to bude možné, tak vás moc ráda uvidím ve Vršovickém divadle MANA na představení ,Ta třetí´ a ,5 za 1´. Anebo v divadle ABC na ,Tančírně´, či v Rokoku na ,Čapkovi´.“
Děkujeme za upřímný rozhovor, za závěrečné divadelní tipy a přejeme hodně trpělivosti a mnoho zajímavých rolí i výzev v, ne zas tak dalekém, budoucnu.