Rozhovor s herečkou STANISLAVOU JACHNICKOU:

„Tanec mi dal disciplínu i vnímavost k tělu“

Původně si STANISLAVU JACHNICKOU vybavuji ještě z DAMU, pod dívčím jménem Šťastná. A dá se říci, že na první pohled působí šťastně dodnes. Abych to čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU poodhalil blíže – a současně jsme společně zavzpomínali nejen na její profesionální taneční kariéru – nabídl jsem této herečce i uznávané dabérce prostor v rozhovoru.

A začali jsme zrovna nikoli šťastnou realitou:

Aktuálně se nedá opominout složitá situace kolem divadel a kultury všeobecně. Vidíte Vy sama pro kulturní život vůbec nějaké výraznější světlo na konci tunelu?

Při svém vrozeném optimismu, vidím vždycky světlo na konci tunelu. Nepříjemné je, že nevíme, jak ten tunel bude dlouhý a jestli se v něm neocitneme za půl roku znovu? Ale člověk musí mít nějakou naději, která je motorem pro přežití téhle situace. Po jarní karanténě jsme v divadle netušili, jestli se nám publikum vrátí. Stále nebyla situace úplně v normálu a lidé nevěděli, zda se představení uskuteční. A tak koupi vstupenek nechávali na poslední chvíli a my nikdy nevěděli, kolik přijde diváků. Ale byli jsme připraveni hrát za každou cenu i pro málo obecenstva. Lidé seděli v rouškách a podle závěrečného potlesku, který trval déle než obvykle, jsme pochopili, že jsou šťastni a vděčni, že mohou být součástí živé kultury. A ne jenom té internetové nebo televizní. I z tohoto důvodu věřím a doufám, že se k nám diváci zase vrátí. V létě jsem hrála na Kampě představení ,Meda´ o Medě Mládkové. A její manžel pronesl památnou větu, která je napsaná i na zdi Musea Kampa: ,Přežije-li kultura, přežije národ.´“

Jak Vy osobně kompenzujete současnou absenci vystoupení a natáčení?

Nijak. Beru to jako, že mám prázdniny. A o prázdninách člověk přece není nervózní, že nemá práci, ale věnuje se jiným věcem. Třeba sportu, čtení, vaření, procházkám. Občas dostanu práci v dabingu, kde jsem ve studiu sama a za sklem je zvukař. Nebo jsem teď, pro Vršovické divadlo MANA, kde také hraji, natočila podcast.“

Je obecně známa Vaše taneční minulost. Kde jste prováděla vůbec první baletní či taneční krůčky?

Od první do deváté třídy jsem třikrát týdně chodila do Lidové školy umění na obecnou přípravku, klasický balet a lidovky.“

 Navštěvovala jste také obligátní taneční?

Ano navštěvovala a ráda. Chodila jsem do ,Repré´ čili Obecního domu. A na zápis do těchto prestižních tanečních jsme, s maminkou, čekaly od pěti hodin ráno! Při lekcích, ale ani tak nešlo o to naučit se taneční kroky, jako spíš seznámit se s nějakým klukem. Bavilo mě to a byla to velká zábava – dámská volenka a moje načančaná maminka jako garde. Tuhle společenskou záležitost, sešněrovanou pravidly, jsem si kompenzovala řáděním na diskotékách. Tančila jsem třeba tři hodiny v kuse a snažila se za pochodu pochytat nejnovější trendy a styly.“

Kdo nebo co Vás tehdy později zavedlo do vyhlášeného tanečního VUSu?

Do VUS UK mě přivedla Eva Jeníčková, se kterou jsem chodila do Lidové školy umění. Byla velmi talentovaná. Naše lektorka paní Homolová jí na jednom našem vystoupení představila Janu Hartmanovi a ten ji vzal do VUSu. A to ona mi dala vědět, když byl vyhlášen konkurz do přípravky souboru. Přijali mě. A asi po roce jsem se dostala i do základního kádru. Na tehdejší socialistické poměry to byl velmi moderní soubor, který hodně točil a cestoval do zahraničí. Točili jsme hlavně víly v pohádkách, tanečnice v zahraničních filmech nebo i ,company´ pro zahraniční hudební klipy. Největším zážitkem pro mě byla měsíční stáž v Contemporary dance school v Londýně.“

 Co Vám tanec dal pro další uměleckou kariéru a i pro tu civilní?

Tanec mi dal disciplínu, emoční otevřenost, respekt a vnímavost k tělu svému i kolegů. Na rozdíl od herectví si zde nemohu pomoci slovy. O to pravdivější a citlivější musí být emoce, kterou musím najít uvnitř sebe a přenést ji na diváka. Což je velká průprava pro herectví. Velkým přínosem je, nejen na jevišti, ale i v civilu, dobrá koordinace pohybu a ovládání těla. A v neposlední řadě je teď pro mě jednodušší ztvárnit taneční role v činoherním představení. Třeba v divadle ABC tanečnici argentinského tanga v ,Drž mě pevně, miluj mě zlehka´ anebo v ,August, august, august´ naopak tanečnici samby a konečně v ,Tančírně´ – tanečnici procházející tanečními styly od roku 1918 do 2018. Můj poslední počin, kde jsem spojila tanec s hereckou nadsázkou, byla akce ,Roztančené divadlo´ ve Vinohradském divadle.“

S  Jiřím Hánou v inscenaci divadla ABC „Drž mě pevně, miluj mě zlehka“

 Na jaký žánr tance se ráda podíváte v televizi či naživo v divadle?

Na jakýkoliv, který má nápad a kvalitní provedení a tanečníci do toho jdou se zápalem, emocemi a energií na 200 %. Například se chystám (až to bude možné) na nedávno premiérované ,Bon Appetit´ v ND, které režíroval můj bývalý, velmi talentovaný kolega z VUSu Jan Kodet. A moc se těším, protože ukázky byly úchvatné.“

Jednou z Vašich prvních filmových rolí byla postava Olgy v nonkonformním snímku Oskara Reifa „Postel“. Vyhledala jste si tehdy tento poměrně netradiční projekt sama? Anebo si tvůrci zvolili Vás?

Tento, jak hezky říkáte, ,netradiční projekt´ měl obrovské ambice. Scénář vyhrál 2. místo v soutěži v New Yorku. Za kamerou stál Igor Luther a zaštiťovaly ho velké produkce. Takže i casting byl náročný a měl několik kol. Proto jsem byla velmi překvapená, že mě nakonec vybrali. Samotné natáčení bylo soubojem mezi režisérem Reifem a kameramanem Lutherem. Film je totiž černobílý, hodně si hraje se světlem a atmosférou. Režisér i kameraman měli svoji představu, ze které nechtěli ustoupit. Tím se dokončení o pár let protáhlo. Nicméně, je to ve výsledku skvělý film, oceněný několika cenami například v Cannes, Seattlu anebo Českým lvem.“

V „nováckém“ nekonečném seriálu „Ulice“ hrajete postavu Denisy Mastné, trvale zapojené do byrokratického a politického aparátu. Jaké máte v běžném životě zkušenosti s úřady i politikou?

S politikou nemám zkušenosti žádné a ani v tom směru nemám ambice. Co se týče byrokracie, tak mám zkušenosti asi jako každý, kdo přijde na úřad. Třeba si jdete pro razítko, ale to nedostanete, když nemáte papír od tamtoho. Ale ten nedostanete, když nemáte povolení od támhletoho a ten tamten není zrovna v úřadě a neví se, kdy bude. Anebo to má schvalovací lhůtu 30 dnů, ale když vidí, že na to spěcháte, tak se lhůta z nějakého důvodu ještě protáhne. No, jen o tom mluvím, už jsem vytočená. 🙂

Doma

Podstatnou částí Vaší filmové práce je i dabing. Jak Vám vyhovují současné způsoby práce? Někteří kolegové si stěžují, že se již často nenatáčejí souběžně ani dialogy, že každý herec namlouvá vše individuálně…

Moc ráda jsem chodívala na Kavčí Hory, kde se dabing natáčel po smyčkách. To znamená stále se dokola opakovala krátká sekvence několika vět, dokud jste jí nezahráli a neřekli perfektně. A ve studiu bylo tolik lidí, kolik jich ta scéna obsahovala. Odpovídali jsme si vzájemně a mělo to punc autenticity. Když jsem dabovala náročnější dialog a nešlo mi to, tak jsem si říkala, že to třeba bude těžké i pro kolegu a nebudu v tom sama. A naopak, když šlo o komediální dialogy, tak nás to tak vyhecovalo, že jsme občas úpravci vylepšili pointu. Dneska jsem ve studiu sama, třeba i jen 15 minut a mohu jet do dalšího studia. Stejně jako zkrácená doba ve studiu se ale, bohužel, zkrátilo i finanční ohodnocení. 🙁 .“

Prý jste si oblíbila poměrně netradiční sportovní odvětví – thajský box. Co Vás, křehkou ženu, k tomuto mužnému sportu přivedlo?

Tady Vás jen opravuji – nedělala jsem thai box, nýbrž kickbox. Hledala jsem něco, kde bych si zlepšila, po porodu, fyzičku a hrozně mě nebavily různé formy aerobiku nebo dámského posilování. Tréninky kickboxu mě vždycky úplně zničily, což mi vyhovovalo. Trénovala jsem třikrát týdně. Ale do ringu na zápas jsem si nikdy netroufla. Vzhledem k mému povolání jsem si chtěla udržet obličej bez šrámů a spokojila se jen s těmi náročnými tréninky.“

 K jakým dalším sportům máte blízko? Aktivně anebo divácky?

Na sport v TV se dívám jen, když je olympiáda nebo nějaké MS. A na živo chodím fandit synovi, který hraje profesionálně volejbal za Odolenu Vodu. Já sama jsem se sportem začala až v hluboké dospělosti. Trochu lyžuju, jezdím na kole, dělám spinning, lezu na stěně, občas se potápím… A před čtyřmi lety jsem, právě díky synovi, začala s volejbalem.“

S volejbalovým míčem

 V pardubickém angažmá byl s Vámi souběžně i populární, předčasně zemřelý, Vladimír Čech. Nepřivedl, vás ostatní kolegy, k jeho milovanému minigolfu či turistice?

Na Vláďu vzpomínám moc ráda. Kromě pardubického angažmá, jsme se potkali i v zájezdové hře ,Duchu, jsi přítomen´ a pár let jsme spolu hráli i v ABC a Rokoku. Uměl moc krásně a vtipně vyprávět o svém putování po Čechách, ale k turistice mě nepřivedl. Přivedla jsem se na cesty sama, když jsem ušla 120 km dlouhou pouť do Santiaga de Compostella. Ale co jsem díky Vláďovi zkusila je ,Woodkopf´. Jezdila jsem, s partou absolventů DAMU, na vodu. A Vláďa tam, z recese ještě s pár kolegy, založil nový sport ,Woodkopf´. Spočívá v tom, že se dva, je jedno, jestli muž či žena, postaví proti sobě s dvoumetrovou fošnou na hlavě a snaží se ji tomu druhému shodit. Nesmí se ale ani tělem, ani svou fošnou, dotknout soupeře. Vyžaduje to ,placatou hlavu´ a soustředění.“

Na civilním snímku na výletě

Co můžete prozradit ze svých současných profesních i civilních plánů, pokud tedy vůbec nyní plánovat lze…

Teď bych řekla ,vím, že nic nevím´. Pracovní plány se posouvají, divadlo teď posílá termíny od ledna… Mám nějakou práci domluvenou na jaro a pak na červen. Spíš bych, touhle cestou, pokorně naplánovala čtenářům pár kulturních tipů.

Až to bude možné, tak vás moc ráda uvidím ve Vršovickém divadle MANA na představení ,Ta třetí´ a ,5 za 1´. Anebo v divadle ABC na ,Tančírně´, či v Rokoku na ,Čapkovi´.“

Děkujeme za upřímný rozhovor, za závěrečné divadelní tipy a přejeme hodně trpělivosti a mnoho zajímavých rolí i výzev v, ne zas tak dalekém, budoucnu.

Foto: J. Hrášek, J. Khalifa a archiv S. Jachnické

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Festival „Jižní spojka“ pojmenovala taneční skupina!

Pro jediné profesionální divadlo z Jihočeského kraje nastává sezóna tři výročí. Zejména oslaví sto let své existence. Za druhé si připomene dvě stovky let hlavní divadelní budovy. A jako třetí přináší rok 2019 sedmdesáté výročí Malé scény Jihočeského divadla.

Jihočeské divadlo z Českých Budějovic vstoupilo rokem 2019 do svých jubilejních sto let existence. Sice samotné datum výročí připadne až na počátek nadcházející divadelní sezóny – na 6. září. Avšak připomínat se jej divadlo chystá po celý kalendářní rok. Oslavy zahájí na přelomu února a března první divadelní přehlídkou Jihočeského divadla v Praze pod názvem „Jižní spojka“.

Hlavní těžiště přehlídky bude pochopitelně na domovské scéně divadla, v jihočeské metropoli. Konkrétně na jaře, kdy proběhne premiéra interaktivní vizuálně-zvukové instalace v narozeninové maringotce Malého divadla. To v letošním roce oslaví své sedmdesáté narozeniny. Poprvé budou moci diváci tuto instalaci vidět 29. května v rámci 4. ročníku „Sousedské slavnosti“.

Nejblíže objektivu Evy Smolíkové  ředitel Jihočeského divadla Lukáš Průdek

Ve stejný den současně proběhne vernisáž výstavy ke sto letům Jihočeského divadla. Výstava se připravuje ve spolupráci s Jihočeským muzeem.

Dále bude stoletý příběh Jihočeského divadla mapovat výpravná publikace, s mnoha fotografiemi a dobovými dokumenty. Na její křest se mohou zájemci těšit však až letos na podzim.

V letošním roce plném výročí jubiluje i budova Jihočeského divadla

Třetím významným výročím jsou dvousté narozeniny historické budovy Jihočeského divadla. Ty se budou konkrétně datovat závěrem roku 2019.

Výčet zajímavých programů divadla tím však ještě zdaleka nekončí. Pestrou nabídku chystá soubor pro diváky i na tradiční letní scéně – otáčivém hledišti v Českém Krumlově. A to až do konce léta 2020.     

Jižní spojka 2019“ – premiérová divadelní přehlídka Jihočeského divadla v Praze

Proč název „Jižní spojka“? Vymysleli jej prý členové tanečního uskupení DEKKADANCERS, když jezdili z Prahy vystupovat na prkna Jihočeského divadla. 

Ale teď již k jejímu vlastnímu programu. V období od 26. února do 11. března představí Jihočeské divadlo pražským divákům to nejlepší z produkce všech svých čtyř souborů.

Šéf baletu Jihočeského divadla Lukáš Slavický

V hlavním městě uvedou jihočeši celkem pět titulů. A to v divadlech DISK, NoD, ABC a ve Fóru Karlín. Na jeden doveze pražské diváky na domovskou scénu do Českých Budějovic. 1. března do Budějovic vyrazí speciální autobus, který zájemce z Prahy přiveze (a po představení i odveze zpět). Budou tak mít možnost vidět dokumentární politické drama Jiřího Havelky s názvem ,Elity´, které napsal pro Slovenské národní divadlo a my jsme ho uvedli jako první české divadlo. Na Slovensku byla hra oceněna diváky jako ,hra roku´ a i v Budějovicích je vyprodáno,” dodává režisérka a umělecká šéfka činohry Martina Schlegelová.

Zcela vlevo v popředí ředitel Jihočeského divadla Lukáš Průdek za ním zleva baletní mág a choreograf Petr Zuska, architekt FORA Karlín Martin Krupaer, šéf baletu Jihočeského divadla Lukáš Slavický a Milan Šlachta, za partnera a sponzora festivalu- firmu BOSCH. To vše na tiskové konferenci ve FORU Karlín.

A jak předem hodnotí nový festival „Jižní spojka“ ředitel divadla Lukáš Průdek? Svěřuje se: Máme ambice region překračovat. A jak jinak, než se začít pravidelně představovat v Praze? S pražskýmdivadly se bavíme i o stálejší spolupráci, rádi bychom tu po celou sezónu uváděli některé inscenace. Tou cestou zase hledáme nové diváky. A snažíme se na sebe upozornit i odbornou veřejnost.”

Zahajovací titul festivalu „Jižní spojka“ nese název „Téměř dokonalá láska“  a je inspirován trpkým příběhem unesené Nadi Kampuschové

Přehlídka bude zahájena přímo v srdci Prahy, na Královské cestě v divadle DISK komorní inscenací „Téměř dokonalá láska“. Příběhem inspirovaným osudem Nataši Kampuschové. Ten  je na programu 26. února.

V DISKu mohou Jihočeské divadlo diváci shlédnout i v druhý den přehlídky. Autorská inscenace Janka Lesáka o lásce k moři a snech českého národa, „Čechomoří“, je inspirovaná skutečným příběhem. Upozorňuje, že sny jsou možná důležitější než samotné vynálezy, protože vytvářejí podhoubí, ze kterého může vyrůst několik dalších příběhů, hrdinských činů a lásky, záleží jenom na tom, po čem toužíte.

První březnovou sobotu se ocitnete na Sicílii. Konkrétně ve známém městečku Palermo. Hra „Game“ je participační divadlo pro celkem 50 hráčů postavené na principech LARPu (Live Action Role Playing Game). V této hře jsou na hracím plánu figurkou diváci sami. Neexistuje únikový východ, musíte hru hrát a dohrát. To vše proběhne na divadelní scéně NOD, součásti klubu ROXY, opět v samém centru Prahy, v Dlouhé ulici 33.

Z rodinné opery „Kominíček“

V neděli 3. března si tak od 16. hodiny odpolední trochu zakouzlíte v Divadle ABC. Kouzelná rodinná opera Benjamina Brittena „Kominíček“ zavede diváky do zákulisí divadla, ale možná ukáže i hravou a interaktivní formou tu správnou cestu k tomu jak začít milovat operu.

Petr Zuska autor baletního příběhu o samotě a odpuštění „Klíče odnikud“

Jižní spojka“ bude zakončena v pondělí 11. března ve Fóru Karlín autorským tanečním divadlem světově uznávaného choreografa a režiséra Petra Zusky „Klíče odnikud“. V inscenaci tančí mezinárodní soubor baletu Jihočeského divadla . V hlavní roli ONA tanečnice vystoupí Julie De Meulemeester – jedna z nejtalentovanějších a nejcharismatičtějších sólistek v historii baletního souboru Jihočeského divadla. Sám Petr Zuska o Julii říká: „…sólistka, u které se snoubí naprostá muzikálnost, naprostá citlivost, technická dovednost, stylovost a obrovské charisma…“

Zajímavostí inscenace „Klíče odnikud“ je kombinace tance s netradičním využitím živé klavírní interpretace výběru z Janáčkova klavírního cyklu „Po zarostlém chodníčku“ přímo na jevišti. Ke spolupráci na tomto projektu proto Zuska přizval známou klavírní virtuosku Boženu Steinerovou, která se může pochlubit koncertní a pedagogickou činností na všech kontinentech světa.

Záběr z baletu Petra Zusky „Klíče odnikud“

Inscenaci „Klíče odnikud“ se bude v březnu TANEČNÍ MAGAZÍN věnovat v samostatné recenzi.

Foto: Eva Smolíková, archiv divadla

TANEČNÍ MAGAZÍN